ITXUSURIA

ITXUSURIA

Našel hrobeček podle linie, kterou na zemi nakreslila voda přetékající z převislého okraje střechy. Poklekl,zpod kabátu vytáhl zahradnickou lopatku a motyčku a škrabal udusanou tmavou hlínu, která se drolila dovlhkých pórovitých hrud a vydávala silné aroma dřeva a mechu.

Opatrně odstranil několikacentimetrovou vrstvu, až se objevily zčernalé cáry shnilé látky smísené se zemí.

Rukama vyhrabal tkaninu, v níž se ještě dala poznat dětská peřinka, která se otevřela, jak na ni sáhl, aodhalila voskované plátno, v němž bylo zabaleno tělíčko. Byly vidět sotva zbytky provázku, kterým bylo

svázáno a který otiskl do plátna hlubokou výraznou stopu tam, kde ho stahoval. Odstranil zbytky

motouzu, jenž se mu v prstech rozpadl, a přejel rukou po povrchu ranečku, jako by ho hladil. Hledal okraj

plátna, který po několika pohybech nahmatal, i když ho neviděl. Vsunul prsty do jednoho konce ranečkua roztrhl malý rubáš, který se rozevřel, jako by ho rozřízl nožem.

Miminko leželo na bříšku, jako by spalo schoulené v kolébce. Kosti vypadaly zachovale, stejně jakosamotné plátno, i když byly začernalé tmavou hlínou údolí Baztánu. Natáhl ruku, jež téměř zakryla celétělíčko, přitlačil hrudník k zemi a bez odporu vytáhl z hlíny pravou ručičku, která při uvolnění zlomiladrobnou klíční kost s jemným prasknutím jako povzdechem hrobu vyjadřujícího lítost nad tou krádeží.Náhle ustrašeně ucukl, vstal, zastrčil kosti do šatů a věnoval hrobu poslední pohled, než do něj nohama

zase nahrnul hlínu.

Vzduch v soudní síni se nedal dýchat. Z kabátů nasáklých deštěm se začala vypařovat vlhkost a mísila se s

dechem stovek lidí, kteří zaplňovali chodby před jednotlivými síněmi. Amaia si rozepjala kabátek apozdravila poručíka Paduu, jenž krátce pohovořil se ženou, která šla s ním, naléhavě ji postrčil do sálu avydal se k Amaie vyhýbaje se čekajícím lidem.

„Dobrý den, paní inspektorko, rád vás vidím. Jak se cítíte? Nebyl jsem si jist, že tu dnes budete moct být,“

prohlásil a lehce mávl rukou k jejímu vzedmutému břichu.

Amaia si položila ruku na břicho svědčící o nejvyšším stupni těhotenství.

„Vidíte, zdá se, že to momentálně ještě vydrží. Viděl jste Johaninu matku?“

„Ano, je dost nervózní. Čeká uvnitř spolu s rodinou. Právě mi volali zezdola, že přijelo vězeňské auto s

Jasónem Medinou,“ oznámil a vydal se k výtahu.

Amaia vešla do soudní síně a posadila se do jedné ze zadních lavic. I odtamtud uviděla matku JohanyMárquezové oblečenou ve smutku a mnohem hubenější než na dívčině pohřbu. Žena se otočila, jako by si

uvědomila její přítomnost, pohlédla na ni a letmým pokývnutím ji pozdravila. Amaia se pokusila usmát,ale nepodařilo se jí to. Všimla si výrazu ve tváři matky zmučené vědomím, že nedokázala ochránit svoudceru před zrůdou, kterou sama přivedla domů. Soudní úředník začal hlasitě předčítat jménapředvolaných. Amaie neuniklo napětí, které se objevilo ve tváři ženy, když zaslechla jméno svého

manžela.

„Jasón Medina,“ opakoval úředník. „Jasón Medina.“

Do síně vběhl policista v uniformě, spěchal k úředníkovi a zašeptal mu něco do ucha. Hned potom senaklonil a prohodil pár slov se soudcem, který ho vyslechl, přikývl, přivolal prokurátora a obhájkyni, krátce

s nimi promluvil a vstal. „Zasedání se odročuje, pokud bude třeba, budete předvoláni znovu.“ A bez dalšího slova vyšel ze sálu. Johanina matka začala křičet a obrátila se k Amaie, jako by žádala odpověď. „Neee!“ ječela. „Proč?“ Ženy, které ji doprovázely, se marně pokoušely ji obejmout, aby utišily její zoufalství. Jeden z policistů přišel k Amaie. „Paní inspektorko, poručík Padua vás prosí, abyste sešla dolů k celám.“

Když vyšla z výtahu, uviděla hlouček policistů tlačících se u dveří na toalety. Strážce, který šel s ní, jípokynul, aby vstoupila. Jeden policista a jeden vězeňský úředník se opírali o zeď a tvářili se zrůzněně.Padua hleděl do kóje a u jeho nohou se pod konstrukcí oddělující klozety rozlévala kaluž krve, která seještě nezačala srážet. Když uviděl inspektorku vstupovat, poodstoupil.

„Řekl strážci, že musí na záchod. Vidíte, že má spoutané ruce, ale i tak si dokázal podříznout hrdlo.Všechno se seběhlo velice rychle, policista se odsud nehnul, uslyšel ho kašlat, vešel dovnitř, ale užnemohl nic udělat.“

Amaia pokročila kupředu a spatřila neblahý výjev. Jasón Medina seděl na záchodě se zakloněnou hlavou.Na krku měl temný hluboký řez jako brázdu. Krev prosákla náprsenku košile, jako by to byl červenýbryndáček, který sklouzl mezi nohy a obarvil všechno, čeho se dotkl. Z těla dosud vyzařovalo teplo a pach

nedávné smrti kazil vzduch.

„Čím to udělal?“ zeptala se Amaia, protože neviděla žádný nástroj.

„Vysouvacím nožem. Vypadl mu z ruky, když ztratil sílu, a odrazil se až do vedlejší kabiny,“ odpověděl aotevřel létací dveře vedlejší kóje.

„Jak to sem mohl propašovat? Je kovový, rám ho musel zachytit.“

„Nedostal ho sem on, paní inspektorko. Podívejte,“ ukázal jí vysunovací ulamovací nůž, „když si dobřevšimnete, na rukojeti je kousek lepicí pásky. Někdo si dal tu práci a nechal nůž tady, určitě za nádrží navodu, jemu stačilo jen odlepit ho z úkrytu.“

Amaia si povzdechla.

„A to není všechno,“ pokračoval Padua znechuceně. „Tohle koukalo Medinovi z kapsy saka,“ řekl a rukou

v rukavici jí podal bílou obálku. „Dopis sebevraha,“ hádala Amaia.

„Ne úplně přesně,“ odpověděl Padua a podal jí pár rukavic a papír. „A je to určeno vám.“ „Mně?“ podivila se Amaia.

Natáhla si rukavice a vzala obálku.

„Můžu?“

„Jistě.“

Chlopeň obálky byla přichycena jemným lepidlem, které povolilo, aniž bylo potřeba trhat papír. Uvnitř bylabílá papírová kartička s jediným slovem napsaným uprostřed: Tartalo.

Amaia ucítila silné bodnutí v břiše, zadržela dech a nedala bolest najevo, obrátila papír, aby zjistila, zdanení něco napsáno na rubu, a podala ho Paduovi.

„Co to znamená?“

„Čekal jsem, že mi to řeknete vy.“

„Já to tedy nevím, pane poručíku, pro mě to neznamená nic zvláštního,“ odpověděla trochu zaraženě

Amaia.

„Tartalo je mytologická bytost, ne?“

„Pokud vím, tak ano, je to kyklop z řeckořímské mytologie, a taky baskické. Co tím míníte?“

„Vy jste pracovala na případu basajauna, což byla taky mytologická bytost, a teď vrah, který se přiznal kvraždě Johany Márquezové, který se náhodou pokusil napodobit zločin basajauna, aby unikl podezření,spáchá sebevraždu a nechá vám dopis, vzkaz, v němž napíše ,Tartalo‘. Přece mi nebudete tvrdit, že tonení přinejmenším zajímavé.“

„Ano, to přiznávám,“ vydechla Amaia. „Je to divné, ale svého času jsme už stanovili, že Jasón Medinanepochybně znásilnil a zavraždil svou nevlastní dceru a potom se dost neobratně pokusil napodobit zločinbasajauna. Kromě toho se doznal a uvedl všemožné podrobnosti. Naznačujete, že možná nebyl

pachatelem?“

„Vůbec nepochybuji, že to udělal on,“ prohlásil Padua s pohledem na mrtvolu a mrzutým výrazem. „Ale jetu ta záležitost s amputací a kostmi té dívky, které se objevily v Arri Zaharu, a teď tohle, očekával jsem,

že byste mohla…“

„Nevím, co to znamená, ani proč to adresuje mně.“

Padua si povzdechl a dál na ni upřeně hleděl.

„Chápu, paní inspektorko.“

Amaia zamířila k zadnímu východu rozhodnuta vyhnout se setkání s Johaninou matkou. Nevěděla by, co jí

říct. Snad že všechno skončilo, nebo že nakonec ten nešťastník proklouzl na onen svět jako krysa, kterou

byl. Ukázala strážníkům svůj odznak a konečně se osvobodila od atmosféry uvnitř. Přestalo pršet anesmělé sluneční světlo prosvítající zpoza mraků mezi lijáky, tak typické v Pamploně, jí rozslzelo oči, a tak

otevřela kabelku a hledala sluneční brýle. Předtím jí dalo práci sehnat taxík, aby ji dovezl k soudu včas.Stávalo se to vždycky, když pršelo, ale tentokrát čekalo na stanovišti několik vozů a Pamploňané šli radějipěšky. Na chvilku se zastavila před prvním. Ještě nechtěla jet domů. Vůbec ji nelákala vyhlídka na to, jakkolem ní bude Clarice pobíhat a bombardovat ji otázkami. Od té doby, co tchyně s tchánem před čtrnáctidny přijeli, pojem domova dostal vážné trhliny. Pohlédla k přívětivým skleněným oknům kavárennacházejících se naproti soudní budově a na konci ulice San Roque, kde vykukovaly stromy z parku Media

Luna. Vzdálenost k domovu odhadla na kilometr a půl chůze a vydala se na cestu. Když se unaví, taxík simůže vzít vždycky.

Když vešla do parku a nechala za zády dopravní ruch, kouř z výfuků aut nahradila svěží vůně mokré trávya Amaia pocítila okamžitou úlevu. Neznatelně zvolnila krok a zamířila na jednu z kamenných cestiček,

které se rýsovaly v krásné zeleni. Zhluboka nabrala vzduch do plic a velmi pomalu vydechovala. To je

tedy dopoledne, pomyslela si. Jasón Medina dokonale zapadal do profilu obžalovaného, který ve vězeníspáchá sebevraždu. Násilník a vrah dcery své manželky byl držen v izolaci, kde čekal na soud, a vyhlídkana zařazení mezi běžné vězně po vynesení rozsudku ho zajisté děsila. Pamatovala si ho z výslechů předdevíti měsíci, když vyšetřovala případ basajauna, jako plačtivou a vystrašenou krysu, která se rozplývala v

slzách, když přiznávala zvěrstva, která spáchala.

I když šlo o dva různé případy, poručík Padua od četníků ji přizval k účasti kvůli Medinovu neobratnémupokusu založenému na tom, co si přečetl v novinách, napodobit modus operandi sériového vraha, kterého

se snažila dopadnout ona. Bylo to před devíti měsíci, právě když otěhotněla. Od té doby se změnilaspousta věcí.

„Že je to tak, maličká?“ zašeptala a pohladila si břicho.

Silný stah ji přinutil se zastavit. Opírajíc se o deštník a v mírném předklonu přestála pocit strašnéhopíchání v podbřišku, které vystřelovalo až na vnitřní stranu stehen a vyvolalo křeč, až zanaříkala, ani netak bolestí jako překvapením, jak je stah silný. Vlna bolesti přešla tak rychle, jak se objevila.

Takže takové to je. Tisíckrát se sama sebe ptala, jaké to bude rodit a jestli dokáže rozeznat první

příznaky, nebo bude patřit k těm ženám, které přijedou do nemocnice s hlavičkou dítěte venku nebo které

porodí v taxíku.

„Ale maličká,“ oslovila něžně dítě, „ještě ti zbývá týden, opravdu už chceš ven?“

Bolest ustoupila, jako by vůbec nepřišla. Cítila nesmírnou radost a nával nervozity z bezprostřednostipříchodu děťátka. Šťastně se usmála a rozhlédla se kolem, jako by se chtěla s někým podělit o svépotěšení, ale park byl pustý, vlhký a svěží jako zelený smaragd, který v jasném světle prosvítajícímvrstvou mraků nad Pamplonou vypadal ještě zářivější a krásnější a připomínal jí objevitelský pocit, kterývždy měla v Baztánu a který v Pamploně zapůsobil jako nečekaný dárek. Opět se vydala na cestu, alecítila se jakoby přenesena do kouzelného lesa a před zlatavé oči pána těch držav. Před pouhými devítiměsíci tam vedla vyšetřování, na místě, kde se narodila, na místě, odkud vždy chtěla odejít, na místě,kam se vrátila, aby dopadla vraha, a kde počala svou dcerku.

Jistota, že jí v lůně roste děťátko, pro ni v životě představovala uklidňující balzám a pohodu, jakou si vždy

představovala a která byla v tom okamžiku to jediné, co jí mohlo pomoci postavit se tváří v tvář děsivýmčinům, které musela prožít a které by ji před několika měsíci zničily. Vrátit se do Elizonda, hrabat se vesvé minulosti, a především Víctorova smrt, to vše převrátilo její svět a celou rodinu naruby. Teta Engrasibyla jediná, která zůstala nezměněná, dál vykládala karty, každé odpoledne hrávala poker s přítelkyněmia usmívala se jako lidé, kteří už mají všechno za sebou. Flora se urychleně přestěhovala do Zarautzu podzáminkou, že bude denně točit program o přípravě moučníků pro celostátní televizi, a – kdo by to byl řekl

– dokonce postoupila Ros vládu nad rodinnou pekařskou firmou Mantecadas Salazar. A k Flořiněpřekvapení a jako potvrzení toho, co si Amaia vždy myslela, se Ros projevila jako skvělá šéfka, i kdyžzpočátku trochu utrápená. Amaia jí nabídla pomoc a v posledních měsících skoro každý víkend trávila vElizondu, ačkoli si už před časem uvědomila, že Ros její podporu nepotřebuje. Avšak jezdila tam dále,večeřela s tetou a sestrou, spala v tetině domě, cítila se tam doma. Od chvíle, kdy jí maličká začala růst vbřiše, kdy se odvážila pojmenovat strach a svěřit se s ním Jamesovi, a jistě taky díky obsahu DVD, kteréuchovávala vedle zbraně v sejfu v ložnici, to věděla; věděla, že má jistotu, pocit domova, kořenů, rodné

hroudy, kterou celá léta pokládala za navždy ztracenou.

Když se dostala na hlavní ulici, začalo znovu pršet. Rozevřela deštník a šla dál vyhýbajíc se nakupujícímlidem a několika nechráněným shrbeným chodcům, kteří chvatně spěchali pod převisy střech a markýzami

obchodů. Zastavila se před pestrým výkladem obchodu pro děti, zahleděla se na růžové šatičky vyšitédrobnými kvítky a pomyslela si, že Clarice má možná pravdu a že by měla maličké něco takového koupit.Povzdechla si a náhle dostala špatnou náladu, když si vzpomněla na pokoj, který Clarice pro holčičkuzařídila. Tchyně s tchánem přijeli, aby tu byli v době porodu, a ačkoli strávili v Pamploně jenom deset dní,

tchyni už se podařilo zaskočit Amaiu nejhoršími dotěrnostmi, jaké se daly čekat. Od prvního dne dávalanajevo svůj podiv nad tím, že pro miminko nemají zařízený dětský pokoj, přestože je v domě několikprázdných místností.

Amaia získala starodávnou kolébku z ušlechtilého dřeva, která stála léta v obývacím pokoji tety Engrasi askladovalo se v ní dřevo do krbu. James obrousil vrstvu starého laku až na dřevo, znovu ji nalakoval aEngrasiny přítelkyně Amaie ušily roztomilé peřinky a ozdobné volánky, které zvýraznily hodnotu a tradici kolébky. Jejich ložnice byla velká, bylo v ní prostoru nazbyt a představa, že by měla mít miminko v jinémístnosti, ji vůbec nepřesvědčila, byť tomu odborníci připisovali řadu výhod. Ne, nelíbilo se jí to, alespoňzatím ne. V prvních měsících, až bude kojit, usnadní blízkost noční krmení a přispěje k jejímu klidu,protože bude mít jistotu, že miminko uslyší, když bude plakat, nebo kdyby mu něco bylo…

Clarice spustila povyk: „Ta maličká musí mít vlastní pokoj, kde bude mít pohromadě všechny své věci. Věř

mi, oba si tak lépe odpočinete. Když ji budeš mít vedle sebe, celou noc budeš poslouchat každé jejínadechnutí, každý pohyb. Ona musí mít svůj prostor a vy taky svůj. Kromě toho si nemyslím, že by bylopro miminko zdravé spát v ložnici se dvěma dospělými. Děti si moc zvyknou a nedají se pak odstěhovatdo svého pokoje.“

Amaia si také přečetla kupu knih věhlasných pediatrů, rozhodnutých vyškolit novou generaci dětívychovaných v utrpení, které se nesmí moc chovat v náručí, které musí od narození spát samy a které senesmějí utěšovat v záchvatech frustrace, protože se musí naučit být nezávislé a zvládat své neúspěchy astrach. Z takových hloupostí se jí zvedal žaludek. Domnívala se, že kdyby některý z těch veleváženýchdoktorů musel jako ona „zvládat“ svůj strach od útlého dětství, možná by se díval na svět trochu jinak.Zdálo se jí bezvadné, když bude její holčička chtít spát s nimi třeba do tří let. Chtěla ji utěšovat,naslouchat jí, přikládat nebo ubírat důležitost jejím dětským obavám, které – jak Amaia dobře věděla –mohou být obrovské i u malého děcka. Ale Clarice očividně měla své vlastní představy, jak se má codělat, a byla připravena podělit se o ně se světem.

Když Amaia před třemi dny přišla domů, našla tam jako překvapení dárek od tchyně. Nádherný pokoj seskříněmi, přebalovacím stolkem, prádelníkem, koberci a lampičkami. Všude přeslazená změť obláčků arůžových beránků, mašliček a kraječek. James ji čekal u dveří, tvářil se chápavě, a když ji líbal, zašeptal jíomluvně: „Myslí to dobře,“ což Amaiu dostatečně vyburcovalo, a pak jí zamrzl úsměv nad nechutnourůžovou smrští, zatímco uvažovala nad tím, že si ve vlastním domě začíná připadat jako u cizích. Claricevšak vypadala velmi potěšeně, poletovala mezi nábytkem jako moderátorka teleshoppingu, zatímco tchán,

netečný jako vždy v přítomnosti své energické choti, dál četl noviny v obývacím pokoji a nevzrušoval se.Amaie dalo práci představit si, že Thomas je ve Spojených státech ředitelem finančního impéria. Kmanželce se choval se směsí poslušnosti a apatie, která jí připadala překvapující. Uvědomovala si, jaktrapně se cítí James, a jen proto se snažila zachovat klid, když jí tchyně ukazovala nádherný pokojíček,který jí koupila.

„Podívej na tu krásnou skříň, tam se ti vejde všechno oblečení pro maličkou a přebalovací pult má uvnitřcelou šatnu. Nemůžeš popřít, že koberce jsou moc hezké a tady,“ prohlásila s úsměvem a uspokojením,„to nejdůležitější, postýlka jako pro princeznu.“

Amaia uznala, že obrovská růžová postýlka se hodí pro princeznu a je tak velká, že v ní holčička budemoct spát až do čtyř let.

„Je krásná,“ přinutila se říct.

„Je nádherná, a tak můžeš tu bednu na dřevo zase vrátit tetě.“

Amaia vyšla z pokoje bez odpovědi, zavřela se do ložnice a čekala na Jamese.

„Promiň, miláčku, ona to nemyslí zle, je prostě taková, bude to jen pár dní. Vím, že máš hodně trpělivosti,

Amaio, a slibuju, že jakmile odjedou, všechno, co se ti nelíbí, vyhodíme.“

Přijala to kvůli Jamesovi, a protože neměla chuť se s Clarice hádat. James má pravdu, je hodně trpělivá,to nezapadá do její povahy. Bylo by to poprvé, kdy dovolila, aby ji někdo manipuloval, ale v této poslednífázi těhotenství se v ní něco změnilo. Už několik dní se necítila dobře, veškerá energie, z níž se těšila vprvních měsících, zmizela a nahradila ji u ní neobvyklá nechuť. Přítomnost dominantní tchyně ještě víceukázala, jak se jí nedostává sil. Znovu se zahleděla na oblečky ve výkladu a rozhodla se, že má dost toho,

co nakoupila Clarice. Z jejích výstřelků novopečené babičky se jí dělalo mdlo, i když v tom bylo ještěněco, a sice to, že by tajně dala cokoli za to, aby cítila takové opilé růžové štěstí, které se zmocnilo jejítchyně.

Od chvíle, kdy otěhotněla, koupila pro malou sotva pár háčkovaných botiček, triček a dupaček a nějakápyžamka v neutrálních barvách. Myslela si, že je to tím, že růžová není její oblíbená barva. Když viděla vevýloze ty šatičky, kabátky, slavnostní oblečky ke křtu a všechno plné mašliček a kytičkových aplikací, myslela si, že jsou hezké, vhodné na oblékání malé princezny, ale když je držela v ruce, cítila přímo odpor

vůči takovým kýčovitým hloupostem a nakonec nikdy nic nekoupila a ještě si připadala zmatená anaštvaná. Docela by se jí hodila troška nadšení, jímž oplývala Clarice, která vykřikovala obdivem nadsoupravami šatiček a s nimi ladících botiček. Věděla, že nemůže být šťastnější, že to stvoření milujeodedávna, od té doby, kdy byla sama temnou nešťastnou holčičkou a snila o tom, že bude jednoumatkou, opravdovou matkou, a toto přání nabralo podobu, když poznala Jamese, a trýznilo ji pochybností

a strachem, když hrozilo, že mateřství nepřijde, až začali uvažovat o léčbě neplodnosti. A tehdy, předdevíti měsíci, když vyšetřovala nejdůležitější případ svého života, přišla do jiného stavu.

Byla šťastná, nebo alespoň věřila, že má být, a to ji ještě více mátlo. Ještě nedávno si připadalanaplněná, spokojená a sebejistá, jak se necítila celá léta, a přesto se k ní v posledních týdnech plíživěvrátily nové obavy, které byly ve skutečnosti staré jako svět, pronikly jí do snů, když spala, a šeptaly jíslova, která znala a nechtěla jim rozumět.

Břicho jí ztvrdlo novým stahem, méně bolestivým, ale delším. Pohlédla na hodinky. Uběhlo dvacet minut

od poslední kontrakce v parku.

Zamířila k restauraci, kde se podle dohody měli sejít na oběd, protože Clarice neschvalovala, aby Jamesdenně vařil, a mezi nadhazováním, že by měli mít doma nějakou výpomoc, a rizikem, že by jednoho dnepo návratu mohla zjistit, že mají anglického sluhu, raději přistoupili na to, že budou každý den obědvat avečeřet mimo dům.

James vybral moderní restauraci v ulici souběžné s ulicí Mercaderes, kde bydleli. Když Amaia vešla, Claricese zamlklým Thomasem usrkávali každý své martini. James vyskočil, jakmile ji uviděl.

„Ahoj, Amaio, jak se máš, miláčku?“ zeptal se, políbil ji na rty a odsunul jí židli, aby se mohla posadit.

„Dobře,“ odpověděla zvažujíc možnost zmínit se mu o tom, že jí začaly stahy. Pohlédla na Clarice arozhodla se, že nic neřekne.

„A naše maličká?“ usmál se James a položil jí ruku na břicho.

„Naše maličká,“ opičila se Clarice. „Připadá vám normální, že týden před narozením dcery jste jí ještě

nevybrali jméno?“

Amaia vrhla pohled na Jamese, rozevřela jídelní lístek a předstírala, že čte.

„Ale mami, už jsme zase u toho, líbí se nám několik jmen, ale ještě jsme si žádné nevybrali, a takpočkáme, až se malá narodí. Až uvidíme její tvářičku, rozhodneme, jak se bude jmenovat.“

„Opravdu?“ projevila Clarice zájem. „A o jakých jménech uvažujete? Třeba Clarice?“ Amaia si odfrkla. „Ne,ne, řekněte mi, jaká jména jste vymysleli,“ naléhala Clarice.

Amaia zvedla pohled od jídelního lístku a přitom jí na několik vteřin sevřela břicho další kontrakce.

Pohlédla na hodinky a usmála se.

„Je pravda, že jsem se už rozhodla,“ zalhala, „ale chci, aby to bylo překvapení. Můžu jenom prozradit, žeto nebude Clarice, nelíbí se mi, když se jména v rodině opakují, myslím, že každý má mít svou vlastní

totožnost.“

Clarice jí věnovala pokřivený úsměv.

Jméno miminka bylo další řízenou střelou, kterou na ni Clarice vypálila při každé příležitosti. Jak se budeholčička jmenovat? Tchyně pořád tak naléhala, že James dokonce navrhl, aby už nějaké jméno vybrali,jen aby o tom matka přestala mluvit. Amaia se na něj tehdy rozzlobila. To jí tak ještě chybělo, aby musela

vybrat jméno jen proto, aby uspokojila tchyni.

„Ne, abychom ji uspokojili, Amaio, musíme vybrat jméno, protože miminku budeme muset nějak říkat, a

vypadá to, že ty o tom nechceš ani uvažovat.“

A stejně jako v případě prádélka na miminko, věděla, že mají pravdu. Něco si o tom přečetla a dělalo jí to

starosti, a tak se nakonec zeptala tety Engrasi.

„Víš přece, že já jsem děti neměla, a tak nemůžu mluvit z vlastní zkušenosti, ale na odborné úrovni vím,že je to u prvorodiček, a zvlášť u novopečených tatínků, dost obvyklé. Když někdo dítě už má, ví, na cose má připravit, už v tom není překvapení, ale u prvního těhotenství se stává, že břicho sice roste, aleněkteré matky nejsou schopné spojit změny svého těla se skutečným miminkem. V dnešní době, kdyžexistuje ultrazvuk a možnost poslechnout si srdce plodu a určit pohlaví dítěte, je vnímání očekávanéhoděťátka reálnější, ale v minulosti, kdy nebylo možné až do okamžiku porodu miminko spatřit, si hodně lidí

uvědomilo, že mají dítě, až když ho vzali do náruče a uviděli jeho obličej. Nejistota, která tě zneklidňuje,je úplně normální,“ vysvětlovala teta a položila jí ruku na břicho. „Věř mi, člověk není připraven na to, coznamená být otcem nebo matkou, i když to někteří dost dobře předstírají.“

Objednala si rybu, které se sotva dotkla, a zjistila, že když je v klidu, doba mezi stahy se prodlužuje astahy ztrácejí na síle.

Při kávě se Clarice opět vrhla do útoku: „Už jste se dívali na mateřské školky?“

„Ne, mami,“ odpověděl James, položil šálek na stůl a unaveně na ni pohlédl. „Na nic jsme se nedívali,

protože malou nebudeme dávat do školky.“

„Tak si tedy najdete nějakou chůvu, aby se o ni starala, až se Amaia vrátí do práce.“

„Až se Amaia vrátí do práce, tak se o dceru postarám já.“

Clarice vyvalila oči a pohlédla na manžela v úsilí získat spojence, jehož však v usmívajícím se Thomasovinenašla. Popíjel svůj červený čaj a kroutil hlavou.

„Clarice,“ ozval se. Takové opakování manželčina jména šeptané vyčítavým tónem bylo to nejpodobnější

protestu, co kdy Thomas vypustil z úst. Nevšímala si toho.

„To snad nemyslíte vážně! Jak se ty budeš starat o miminko? Nevíš o nich ani slovo.“

„Naučím se to,“ odpověděl pobaveně.

„Naučíš? Pro Boha živého! Budeš potřebovat pomoct.“

„Máme už pomocnici, která přijde vždycky na pár hodin.“

„Nemluvím o pomocnici na čtyři hodiny týdně, mluvím o chůvě, pečovatelce, která se bude o miminko

starat.“

„To budu dělat já, budeme se střídat, tak jsme se dohodli.“

Vypadalo to, že se James dobře baví, a podle Thomasova výrazu odhadovala, že on taky. Clarice siodfrkla, nasadila křečovitý úsměv a důrazně odsekávala slova, což značilo, že vynakládá nejvyšší úsilí, aby

se chovala rozumně a trpělivě.

„Já sice chápu všechny ty názory moderních rodičů, že se mají děti dlouho kojit, i když už mají zuby, že snimi mají spát v posteli, že chtějí dělat všechno sami a bez pomoci, ale chlapče, ty přece taky musíšpracovat, tohle je důležité období pro tvoji kariéru, a to dítě tě první rok nenechá ani vydechnout.“

„Právě jsem dokončil soubor osmačtyřiceti exponátů na výstavu do Guggenheimova muzea na příští rok av zásobě mám dostatek prací, abych si mohl vzít nějaký čas volno a věnovat se dceři. Kromě toho Amaianemá vždycky práce nad hlavu, mívá období, kdy je práce víc, ale obvykle chodí domů brzy.“

Amaia si všimla, jak se jí břicho pod halenkou napíná. Tentokrát byl stah bolestivější. Pomalu se nadechlaa pokusila se nedat na sobě nic zdát. Pohlédla na hodinky. Patnáct minut.

„Jsi bledá, Amaio. Je ti dobře?“

„Jsem unavená, myslím, že půjdu domů a na chvilku si lehnu.“

„Dobře, chystáme se s otcem jít nakupovat,“ prohlásila Clarice, „nebo budete muset tu maličkou přikrýt

listím. Sejdeme se tu na večeři?“

„Ne,“ ozvala se rychle Amaia, „dneska si vezmu doma něco menšího a zkusím odpočívat. Myslela jsem, že

bych šla nakupovat zítra, viděla jsem obchod, kde mají nádherné šatičky.“

Vnadidlo zabralo, naděje, že půjde se snachou nakupovat, Clarice okamžitě uklidnila. Potěšeně se usmála.

„Ale samozřejmě, drahoušku, však uvidíš, jak si to užijeme, už několik dní tu obhlížím skvělé věcičky. Jen

si odpočiň, zlatíčko,“ popřála jí a zamířila k východu.

Thomas se naklonil k Amaie, aby ji před odchodem políbil na tvář. „Dobře zahrané,“ zašeptal a mrkl na ni.

Dům v ulici Mercaderes, kde bydleli, navenek nedal uhodnout nádherné vysoké stropy, široká okna,kazetové vykládání, úžasné římsy zdobící většinu pokojů a přízemí, kde měl James zařízený atelier a kterév minulosti sloužilo jako velká dílna na výrobu deštníků.

Když se Amaia osprchovala, lehla si na pohovku s knížkou v jedné ruce a s hodinkami v druhé.

„Dneska vypadáš unavenější než obvykle. Už při obědě jsem si všiml, že ti něco dělá starost, skoro jsinevěnovala pozornost matčiným výkladům.“

Amaia se usmála.

„Stalo se něco u soudu? Řekla jsi, že proces se nekonal, ale neřekla jsi proč.“

„Jasón Medina dnes dopoledne spáchal sebevraždu na toaletě v budově soudu, zítra to vyjde v novinách.“

„Nepovídej!“ James pokrčil rameny. „Nemůžu říct, že bych ho litoval.“

„Ne, není to žádná velká ztráta, ale dokážu si představit, že pro rodinu té dívky musí být trochu zklamání,

že nakonec nebude odsouzen, i když je jisté, že tím pádem nebudou muset znovu prožívat peklo a

poslouchat hnusné podrobnosti. Toho budou ušetřeni.“

James zamyšleně přikývl.

Amaiu napadlo, aby mu řekla o vzkazu, který jí Medina nechal, ale rozhodla se, že by to Jamese jenom

znepokojilo, a nechtěla takovou maličkostí zkazit výjimečnou chvíli.

„V každém případě je pravda, že jsem dnes víc unavená a že myslím na něco jiného.“

„Ano?“ zeptal se s očekáváním.

„Od půl jedné mi začaly stahy po pětadvaceti minutách. Zpočátku trvaly jen pár vteřin, teď zesílily a mám

je každých dvanáct minut.“

„Jak to, žes mi to neřekla dřív, Amaio? To jsi vydržela celý oběd? Bolí tě to hodně?“

„Ne,“ odpověděla s úsměvem. „Moc to nebolí, je to spíš jako velký tlak a nechtěla jsem, aby tvoje matkazačala vyvádět. Potřebuju teď trochu klidu. Odpočinu si a budu dávat pozor, jak často se to objevuje. Ažbudu připravená, pojedeme do porodnice.“

Nebe v Pamploně pokrývaly mraky, které sotva daly zahlédnout vzdálené rozechvělé světlo zimníchhvězd.

James spal na břiše a zabíral větší část postele, než mu po právu náležela. Ležel tak klidně a uvolněně,jak měl ve zvyku, což mu Amaia vždy záviděla. Nejdřív se vzpěčoval a nechtěl si jít lehnout, ale Amaia hopřesvědčila, že bude lépe, když bude odpočatý, až ho bude opravdu potřebovat probuzeného.

„Opravdu budeš v pořádku?“ strachoval se.

„Samozřejmě, Jamesi, jenom musím kontrolovat, jak časté jsou stahy. Až přijde pravý čas, řeknu ti to.“Usnul, jakmile se dotkl postele, a teď byl v pokoji slyšet jen jeho pravidelný dech a jemné šustění stránek,

které obracela v knize.

Přestala číst, když zaznamenala další kontrakci. Zalapala po vzduchu a sevřela opěrky pro ruce uhoupacího křesla, v němž strávila poslední hodinu, a počkala, až vlna přejde.

Mrzutě odložila knihu, aniž si založila stránku, a v duchu si přiznala, že ačkoli četla pořád dál, nevěnovalažádnou pozornost obsahu. Stahy za poslední půlhodinu hodně zesílily a byly velmi bolestivé, jen sobtížemi se udržela, aby nenaříkala. Přesto se rozhodla ještě chvíli počkat. Vyklonila se z okna a pohlédlana ulici, kde se v páteční noci pohybovalo dost lidí navzdory zimě, přeháňkám a tomu, že už byla skoro

jedna hodina.

Uslyšela hluk od vchodu, došla ke dveřím ložnice a naslouchala.

Tchyně s tchánem se vraceli z večeře a z procházky. Otočila se a pohlédla na lampičku na nočním stolku,s níž si svítila na čtení a která vydávala slabé světlo, a zvažovala možnost, že ji zhasne, ale nechala tobýt. Tchyně se sice pletla skoro do všeho, ale ani v záchvatu šílenství by nešla klepat na dveře jejich

ložnice.

Dál sledovala narůstající četnost stahů a přitom poslouchala zvuky domu. Tchyně s tchánem zašli do svéložnice a všechno utichalo a ustupovalo tichu plnému vrzání a skřípání, které zabydlovalo rozlehlý dům akteré Amaia znala jako vlastní dech. Už se neměla čeho obávat. Thomas spal jako pařez a Clarice si bralakaždou noc prášky na spaní, takže do rozbřesku nebude vědět o ničem.

Další kontrakce byla strašná, a přestože se soustředila na vdechování a vydechování, jak ji to naučili vkurzu předporodní přípravy, měla pocit, jako by ji svíral ocelový korzet tlačící na ledviny, který nelidskytiskl plíce, až dostala strach. Byla vyděšená, a nebylo to kvůli porodu. Připouštěla, že se v tomto ohledutrochu bojí, a taky věděla, že je to normální. Věděla, že ji děsí něco hlubšího a důležitějšího, protože tonebylo poprvé, kdy takový strach zažívala. Během let ho v sobě nosila jako nežádoucího neviditelnéhonávštěvníka, který se objevoval jen ve chvílích její slabosti.

Strach byl starý upír, který se tyčil nad její postelí, když spala, skrýval se ve stínech a plnil její snystrašidelnými postavami. Náhle jí přišlo na mysl, jak ho nazývala babička Juanita, říkala mu gaueko, „ten z

noci“. Byla to postava, která ustoupila do tmy, když Amaia dokázala prolomit vlastní obranu a toutrhlinou proniklo světlo povzbuzené pochopením a porozuměním, které odhalilo s veškerou krutostístrašné činy, jež navždy poznamenaly její život a jež pomocí železného sebeovládání udržovala pohřbenév duši. První krok byl pochopit to, poznat pravdu a postavit se k ní čelem, ale dokonce i v takovémokamžiku euforie, když se zdálo, že všechno zlé pominulo, věděla, že nevyhrála válku, jenom bitvu.Slavnou, protože byla první, která jí vynesla triumf nad strachem, ale jenom bitvu. Od toho dne usilovněpracovala na tom, aby udržela tu průrvu ve zdi otevřenou, a příval světla, který se tudy linul, upevnil jejívztah s Jamesem a představu, kterou si sama o sobě léta vytvářela, a jako vrchol přišlo těhotenství,stvoření, které jí rostlo v útrobách a přineslo jí klid, jaký si nikdy předtím nedovedla představit. Po celétěh
otenství se cítila velmi dobře, neměla nevolnosti, žádné potíže. Posilující noční spánek byl pokaždéklidný a pokojný, bez zlých snů a úleků, a přes den se cítila tak plná energie, že se tomu samapodivovala. Idylické těhotenství až do noci před týdnem, kdy se zlo vrátilo.

Jako každý den pracovala na komisařství, vyšetřovala případ zmizelé ženy, kde byl hlavním podezřelýmjejí partner. Celé měsíce se na případ nahlíželo jako na záměrný útěk, ale naléhání ženiných dcer, které si

byly jisty, že matka nezmizela svévolně, přivedlo Amaiu k zájmu o její případ a k novému vyšetřování.

Žena byla středního věku, kromě dvou dcer měla tři vnoučata, působila jako katechetka své farnosti adenně navštěvovala starou matku v domově důchodců. Příliš mnoho závazků na to, aby se jen takvypařila. Faktem bylo, že v jejím bytě chyběly kufry, prádlo, doklady a peníze a že se v předchozí fázivyšetřování všechno potvrdilo. Když Amaia vyšetřování převzala, trvala na tom, že navštíví ženinobydliště. Byt Lucíe Aguirreové vypadal tak úpravně a uklizeně jako fotografie usměvavé majitelky, kterávévodila předsíni. V malém obývacím pokoji na konferenčním stolku plném obrázků vnoučat leželyháčkované dečky.

Prošla koupelnu a kuchyň, které byly bez poskvrnky. V hlavní ložnici stála ustlaná postel a šatní skříň,téměř prázdná, stejně jako zásuvky prádelníku. V pokoji pro hosty spatřila dvě stejné postýlky.

„Jonane, co ti tu přijde divné?“

„Postele mají odlišnou pokrývku,“ poznamenal nižší inspektor Etxaide.

„To jsme si uvědomili už při první návštěvě. Uvnitř ve skříni je přikrývka, která je stejná,“ vysvětlil

policista, který je doprovázel, a díval se do svých poznámek.

Amaia skříň otevřela a zjistila, že tam skutečně je úpravně složená modrá pokrývka v průhledném obalu,

ladící s pokrývkou na jedné posteli.

„A nezdálo se vám divné, že tak pečlivá žena, která tolik dbá na vzhled svého bytu, se nesnaží dát na

postele stejnou pokrývku, když ji má po ruce?“

„Proč měnila pokrývky na posteli, když chtěla odejít?“ Policista pokrčil rameny.

„Protože jsme otroci své povahy. Věděl jste, že některé Němky z Východního Berlína umyly domapodlahu, než utekly do Západního Německa? Opouštěly svou zem, ale nechtěly, aby o nich někdo řekl, žejsou špatné hospodyně.“

Amaia uchopila obal a vytáhla objemný balík ze skříně, položila ho na jednu z postelí a rozepnula zip. Po

místnosti se rozlil pronikavý pach chemikálie. Rukou v rukavici zatáhla za jeden konec a rozložila

pokrývku, na níž byla uprostřed viditelná zažloutlá skvrna tam, kde čisticí prostředek látku odbarvil.

„Tak vidíte, kolego, rozpor,“ konstatovala a otočila se k policistovi, který udiveně pokyvoval hlavou.

„Náš vrah viděl dost filmů na to, aby věděl, že se krev musí vyčistit nějakým silným prostředkem, ale jakohospodyňka by byl nemožný a nepočítal s tím, že se látka odbarví. Ať přijdou lidi z technického odboru a

hledají krev, ta skvrna je obrovská.“

Po pečlivém hledání specialistů z technického oddělení byly nalezeny zbytky, které navzdory čištěníodhalily přítomnost tak velkého množství krve, že to bylo neslučitelné se životem. Lidské tělo obsahujepět litrů krve, po ztrátě pěti set mililitrů může člověk ztratit vědomí a množství, které dokládaly stopy,ukazovalo na více než dva litry. Tentýž den zatkli podezřelého, typ nafoukaného frajera s dlouhýmizacuchanými prošedivělými vlasy a v košili rozepnuté do půli prsou. Amaia se skoro rozesmála, když zpřilehlé kanceláře uviděla, jak vypadá.

„To je teda chlap,“ zamumlal nižší inspektor Etxaide. „Kdo ho vyslechne?“

„Inspektor Fernández, oni ten případ vedli od začátku…“

„Myslel jsem, že to uděláme my, teď je to vražda, a kdyby nebylo vás, ještě by čekali, až jim ta ženská

pošle pohlednici z Cancúnu.“

„Budeme zdvořilí, Jonane, kromě toho nejsem na výslech zrovna ve formě,“ řekla a ukázala si na břicho.

Inspektor Fernández vešel do vedlejší kanceláře a Jonan zapnul nahrávání.

„Dobrý den, pane Quiralte, jsem inspektor Fer…“

„Moment,“ přerušil ho Quiralte, zvedl ruce v poutech a doprovodil to gesto pohozením hřívy hodným celebrity z obrázkového časopisu. „Copak mě nebude vyslýchat ta policajtská hvězda?“

„O čem to mluvíte?“

„Však víte, ta inspektorka z FBI.“

„Jak to víte?“ zeptal se policista vyvedený z míry. Amaia mrzutě mlaskla jazykem.

Quiralte se pyšně usmál.

„Vím to, protože jsem chytřejší než ty.“

Fernández znervózněl, neměl moc zkušeností s vyslýcháním vrahů, určitě si připadal sledován stejně jakopodezřelý, kterému se na chvíli podařilo ho vykolejit.

„Vzpamatuj se,“ zašeptala Amaia.

Jako by ji Fernández mohl slyšet, opět pevně uchopil otěže výslechu.

„A proč chceš, aby tě vyslechla ona?“

„Protože mi řekli, že je moc dobrá. A co ti budu vykládat, jestli mě má vyslýchat hezká inspektorka, nebo

ty, nejsem na pochybách,“ prohlásil a rozvalil se na židli.

„Budeš se ale muset spokojit se mnou. Inspektorka, o které mluvíš, není ve službě.“

Quiralte se obrátil k falešnému zrcadlu, jako by ho mohl proniknout pohledem, a usmál se.

„To je teda smůla, to si na ni budu muset počkat.“

„Nehodláš se přiznat?“

„Jasně že jo, člověče.“ Bylo vidět, že se baví. „Netvař se tak. Jestli tu ta inspektorská hvězda není, přiveďsoudce a já mu řeknu, že jsem tu hloupou ženskou zabil.“

Opravdu se okamžitě přiznal, jenomže pak měl tu drzost, že soudci řekl, že kde není mrtvola, není zločin,a že momentálně nemá v úmyslu říct, kde se nachází. Soudce Markina byl jeden z nejmladších, kteréAmaia znala. S tváří manekýna a v odřených džínách mohl některé pachatele zmást, a tak si přílišdovolovali, jako v tomto případě. Ale soudce nasadil jeden ze svých okouzlujících úsměvů, které uvádělydo vytržení soudní úřednice, a nařídil vzít podezřelého do vazby.

„Že nemáme mrtvolu, pane Quiralte? No tak počkáme, až se objeví. Obávám se, že jste viděl příliš mnoho

amerických filmů. Pouhé přiznání, že víte, kde je, a nechcete to sdělit, mi stačí na to, abych vás držel vevězení, jak dlouho budu chtít, ale vy jste se navíc přiznal, že jste ji zabil. Nějaký čas ve vazbě vám možnáosvěží paměť. Sejdeme se tu zase, až mi budete mít co říct. Do té doby na shledanou…“

Amaia se vrátila domů pěšky a jako cvičení v sebeovládání se pokoušela dostat z hlavy podrobnostivyšetřování a dostatečně změnit svou náladu na to, aby se navečeřela s Jamesem a oslavila, že to byl jejíposlední den v práci. Do pravděpodobného data porodu scházely dva týdny a Amaia si připadala schopnápracovat do posledního dne, ale následující den měli přijet Jamesovi rodiče a on ji přesvědčil, aby si vzaladovolenou a zůstala s rodinou. Po večeři pocítila únavu po práci a padla vyčerpaně do postele. Usnula,aniž si to uvědomila. Povídala si s Jamesem a najednou se už na nic nepamatovala.

Uslyšela ji dřív, než ji uviděla, chvěla se zimou a zuby jí hlasitě drkotaly, jako když kost naráží na kost taksilně, až to Amaiu přimělo otevřít oči. Lucía Aguirreová ve stejném červenobílém pleteném svetru, kterýměla na sobě na fotografii spočívající na skříňce u vchodu do jejího bytu, na prsou zlatý křížek a krátkésvětlé vlasy, určitě obarvené, aby zakryla šediny. Nic v jejím vzhledu nepřipomínalo usměvavou adůvěřivou ženu, která se usmívala do fotoaparátu. Neplakala, nesténala ani nebědovala, ale v jejíchmodrých očích se zračila hluboká a znepokojující bolest, která v její tváři vyvolávala grimasu hlubokéhozmatku, jako by nic nechápala, jako by nemohla přijmout to, co se jí přihodilo. Stála tiše, dezorientovanáa apatická a chvěla se v nelítostném větru, jenž vál jakoby ze všech stran a dodával jí rytmickou vyváženost, která ještě více zdůraznila pocit bezmoci. Objímala se kolem pa
su levou paží a poskytovala sitak jakési útočiště, které jako útěcha nepostačovalo, a občas se rozhlížela kolem, jako by hledala asondovala… Až se setkala s Amaiinýma očima. Otevřela ústa překvapením jako malá holčička onarozeninách a začala mluvit. Amaia viděla, jak se jí rty promodralé zimou pohybují, ale nevycházel z nich

žádný zvuk. Nadzvedla se, posadila a veškerou svou pozornost soustředila na to, aby pochopila, co jížena říká, ale byla moc daleko a vítr sílil, ohlušoval ji a odnášel slabé zvuky, které se linuly z ženiných rtů,

opakujících znovu a znovu stejná slova, jimž Amaia nerozuměla. Vzbudila se zmatená a znechucenáúzkostí, jež se na ni z té ženy přenesla, a s rostoucím pocitem zklamání. Ten sen, to přízračné zjevení,narušovalo téměř kouzelný stav bránící strachu, v němž žila od chvíle, kdy počala svou dceru, obdobíklidu, v němž všechny noční můry, všichni gauekové, všechny přízraky byly vypovězeny do jiného světa.

Před časem v New Orleansu, jednou večer u dobře vychlazeného piva v baru v ulici Sant Louis, se jí agentFBI s úsměvem zeptal: „A povězte mi, inspektorko Salazarová, zjevují se vám u postele zavražděnéoběti?“

Amaia překvapeně vykulila oči.

„Jen se nedělejte, Salazarová, dokážu rozeznat policistu, který vidí přízraky, od policisty, který je nevidí.“

Amaia na něj mlčky zírala a pokoušela se poznat, zda žertuje, ale on mluvil dál a na rtech mu sedělúsměv, jemuž se nedařilo šířit se dál.

„… A vím to, protože mě oběti navštěvují už léta.“

Amaia se usmála, ale agent Aloisius Dupree se jí díval do očí a ona věděla, že mluví vážně.

„Myslíte…“

„Myslím, inspektorko, když se vzbudíte uprostřed noci a vidíte v nohách postele oběť případu, který se

pokoušíte vyřešit.“ Dupree už se neusmíval.

Dívala se na něj trochu znepokojeně.

„Mě neoblafnete, inspektorko, chcete mi říct, že se pletu, že nevídáte přízraky?… To byste mě zklamala.“

Byla vyvedená z míry, ale ne tolik, aby riskovala, že se zesměšní.

„Agente Dupree, přízraky neexistují,“ řekla a pozvedla džbánek v němém přípitku.

„Samozřejmě, inspektorko, ale jestli se nepletu, a já se nepletu, nejednou jste se probudila uprostřed

noci, když jste si uvědomila, že u vaší postele stojí jedna z těch ubohých obětí a mluví s vámi. Že se

nepletu?“

Amaia se napila piva rozhodnuta nic neříkat, ale přimět ho, aby mluvil dál.

„Nemusíte se stydět, inspektorko… Chcete radši slyšet, že se vám o těch obětech ,zdálo‘?“

Amaia si povzdechla.

„Obávám se, že to je stejně zneklidňující, stejně nesprávné a chorobné.“

„A v tom spočívá ten problém, inspektorko, když se to hodnotí jako něco chorobného.“

„Tohle vysvětlujte cvokaři z FBI nebo jeho kolegovi u navarrské policie,“ odpověděla.

„Ale Salazarová, ani vy ani já nejsme tak hloupí, abychom se vystavovali zkoumání cvokaře, když oba

víme, že je to něco, co se vymyká jeho chápání. Většina lidí by si myslela, že policista, který má zlé snytýkající se případu, je přinejmenším ve stresu, a když ho to trápí, že se citově moc angažuje.“ Odmlčel se, dopil džbánek a zvedl ruku, aby objednal další dva. Amaia chtěla protestovat, ale vlhké horkoNew Orleansu, měkký zvuk klavíru, jehož někdo v hloubi baru hýčkal, a staré hodiny ukazující deset,

které vévodily na baru, ji přiměly ustoupit. Dupree počkal, až před ně číšník postaví dva plné korbely.

„Poprvé je to děs, zapůsobí to, až člověk věří, že začíná bláznit. Ale není to tak, Salazarová, je to přesněnaopak. Dobrý detektiv z oddělení vražd nemá jednoduchý mozek a jeho mentální pochody taky nemůžou

být jednoduché. Celé hodiny se pokouší pochopit uvažování vraha: jak myslí, co si přeje, jak se cítí.Potom jde do márnice a čeká u jeho díla, doufá, že mu mrtvola poví proč, protože ví, že ve chvíli, kdybude vědět, jaká je jeho motivace, bude mít příležitost ho dostat. Ale ve většině případů mrtvola nestačí,protože mrtvola je jen rozbitý obal a možná se kriminalistická vyšetřování příliš dlouho zaměřovala víc naúsilí rozluštit mysl zločince než na samotnou oběť. Celá léta se vražda nepokládala za nic víc než výsledný

produkt neblahého činu, ale věda zvaná viktimologie otvírá cestu a ukazuje, že výběr oběti není nikdynahodilý, i když se tváří, že náhodný je. To právě udává tón. Když se nám zdá o obětech, nabízí nám topřístup k představám, které si naše mysl podvědomě promítá, ale nejsou proto méně důležité, protože jeto jen jiná forma mentálního procesu. Zjevování obětí, které chodily k mé posteli, mě nějakou dobumučilo, probouzel jsem se zpocený, vyděšený a znepokojený, úzkost ve mně přetrvávala celé hodiny a jájsem uvažoval, do jaké míry je narušeno moje duševní zdraví. Tehdy jsem byl mladý policista a měl měna starosti starší kolega. Při jedné příležitosti, když jsme byli na nějaké nudné několikahodinové hlídce,jsem se najednou probudil z jednoho takového zlého snu. ,Neviděl jsi náhodou ducha?‘ zeptal se kolega.Ztuhl jsem. ,Možná ano,‘ odpověděl jsem mu. ,Takže vidíš přízraky? Tak přště uděláš dobře, kdyžnebudeš křičet, když se nebudeš tolik bránit a věnuješ větší pozornost tomu, co ti budou říkat.‘ Byla todobrá rada. Lety jsem se naučil, že když se mi zdá o nějaké oběti, část mého mozku promítá informaci,která v něm je, ale kterou jsem nedokázal vidět.“

Amaia pomalu pokyvovala hlavou.

„Jsou to tedy přízraky, nebo projekce mozku vyšetřovatele?“

„Samozřejmě to druhé. Ačkoli…“

„Ano?“

Agent Dupree neodpověděl, zvedl korbel a napil se.

Probudila Jamese a snažila se ho nepoplašit. Hned se posadil na posteli a protíral si oči.

„Už jedeme do porodnice?“

Amaia přikývla a na bledém obličeji se neúspěšně pokoušela vyloudit úsměv.

James si natáhl džíny a svetr, které měl připravené v nohou postele.

„Zavolej tetě a řekni jí to, slíbila jsem, že jí dáme vědět.“

„Už přišli rodiče?“

„Ano, ale těm neříkej nic, Jamesi, jsou dvě hodiny v noci. Porod se určitě protáhne, kromě toho je dostpravděpodobné, že jim nedovolí jít dovnitř, a museli by strávit spoustu hodin v čekárně.“

„Tvojí tetě to řekneme a mým rodičům ne?“

„Jamesi, víš přece, že teta nepřijede, už celá léta neopouští rodné údolí, jenom jsem jí slíbila, že se ozvu,až ta chvíle přijde.“

Doktorce Villové bylo asi padesát let a předčasně prošedivělé vlasy jí v krátkém účesu volně padaly do obličeje, který zcela zakryly, když se předklonila. Poznala Amaiu a přišla k hlavě lůžka, kde Amaia ležela.

„Tak, Amaio, máme dobré zprávy, a ne tak dobré.“

Amaia čekala, co řekne dál, a natáhla ruku k Jamesovi, kterou on pevně stiskl svýma rukama.

„Dobré zprávy jsou, že jste začala rodit, holčička je v pořádku, pupeční šňůra zůstala vzadu a srdce jí bijesilně i během kontrakcí. Méně dobré je, že navzdory několika hodinám, kdy už máte bolesti, porod ještěmoc nepokročil. Trošku jste se otevřela, ale dítě nemá správnou polohu v porodních cestách. Opravdu miale dělá starosti, že vypadáte velice unaveně, nespala jste dobře?“

„Ne, v posledních dnech moc ne.“

Nebylo moc dobré nespat. Od té doby, co se jí vrátily zlé sny, zdřímla si vždycky jen na chvilku, párminut, kdy upadla téměř do bezvědomí, z něhož se probouzela se špatnou náladou a strašlivě unavená.

„Necháme si vás tady, Amaio, ale nechci, abyste si šla lehnout, je třeba, abyste chodila. To pomůže, abyse hlavička miminka dostala do správné polohy. Když se dostaví stah, zkuste si dřepnout, tak to lépevydržíte a napomůžete otvírání porodních cest.“

Amaia si povzdechla smířená s osudem.

„Já vím, že jste unavená, ale moc nechybí a teď musíte miminku pomáhat.“

Amaia přikývla.

Přinutila se následující dvě hodiny pochodovat sem a tam po nemocniční chodbě, k ránu pusté. Jamesvedle ní vypadal naprosto bez sebe, zničen bezmocí, že ji vidí trpět a nemůže nic dělat.

V prvních minutách se pořád ptal, zda je jí dobře, jestli pro ni může něco udělat nebo jestli nechce něcopřinést, cokoli. Sotva mu odpovídala, soustředila se na to, aby nějak ovládala tělo, které jí připadalo, žeani není její, které dříve bývalo tak silné a zdravé a vždycky jí přinášelo tajné uspokojení a pocitsebevědomí. Teď z něj zbyl jen uzlíček bolavého masa, až se musela skoro usmát nad tím, jak bylavždycky přesvědčena, že dobře snáší bolest.

Zničený James raději mlčel a ona to také uvítala. Musela vyvinout velké úsilí, aby ho neposlala do prdelepokaždé, když se zeptal, zda ji to hodně bolí. Bolest ji živočišným způsobem dráždila a únava anedostatek spánku začínaly ubírat souvislost jejímu myšlení, jež se soustředilo už jen na jedno přání,které jí převládlo v hlavě: Jen aby to už skončilo!

Doktorka Villová s uspokojením odložila rukavice.

„Dobrá práce, Amaio, chybí ještě kousíček, ale miminko je v dobré poloze a teď je už jen otázka kontrakcía času, kdy se porodní cesty dostatečně otevřou.“

„Jak dlouho to bude trvat?“

„Protože jste prvorodička, mohou to být minuty i hodiny, ale teď si můžete lehnout a bude to pro vás

pohodlnější. Budeme vás monitorovat a připravovat na porod.“

Jakmile ulehla, usnula. Spánek se na ni snesl jako těžký příkrov a zavřel jí oči, které už nemohla udržet

otevřené.

„Amaio, Amaio, vzbuď se.“

Otevřela oči a uviděla svou sestru Rosauru s rozcuchanými vlasy, v růžové noční košili, když jí bylo deset

let.

„Už je skoro světlo, Amaio, musíš jít do své postele, jestli tě tady najde maminka, dostaneme obě

vyhubováno.“

Neobratně odhrnula pokrývku, a když se malými pětiletými chodidly dotkla studené podlahy pokoje,podařilo se jí otevřít oči a rozeznat v šeru svou vlastní bílou postel, postel, kde nechtěla spát, protožekdyby tam ležela, ona by v noci přišla a dívala by se na ni černýma studenýma očima, s výrazemhlubokého opovržení na rtech. Naprosto jasně si ji uvědomovala, aniž otevřela oči, vnímala nenávistobsaženou v rytmu jejího dechu, když se na ni dívala, a tak předstírala, že spí, a věděla, že ona ví, že topředstírá. Pak, když už nemohla, když jí končetiny začaly dřevěnět napětím, když hrozilo, že její dětskýměchýř neudrží svůj obsah a povolí, všimla si, jak se matka pomalu naklání nad její stažený obličej spevně sevřenýma očima a v hlavě jí pořád zněla věta jako opakovaná litanie, aby ani v nejtemnějšímstrachu neupadla v pokušení porušit ten příkaz.

Neotvírejočineotvírejočineotvírejočineotvírejočineotvírejoči.

Neotevřela je, a přesto vnímala pomalý pohyb, přiblížení a chladný úsměv, který se objevil matce na tváři,když zašeptala: „Jen spi, ty malá liško. Ama tě dneska nesní.“

Když spala u sester, nepřišla k ní. Amaia si toho byla vědoma. Z toho důvodu se každý večer, když rodičeuž leželi, mohla přetrhnout, jak prosila a slibovala sloužit sestrám, aby jí dovolily spát u nich. Flora na topřistoupila málokdy, ale Rosaura se obměkčila, když ji viděla plakat, a plakat bylo snadné, když mělčlověk takový strach.

Prošla šerým pokojem a viděla jen nejasně obrysy postele, která vypadala, že se vzdaluje, zatímcopodlaha pod jejíma nohama měkla a vůně vosku na podlahu se měnila v cosi silnějšího a přírodnějšíhojako vlhká lesní půda. Bloumala mezi stromy chráněna jako mezi staletými sloupy a přitom naslouchalablízkému melodickému zurčení řeky Baztánu, která svobodně ubíhala údolím. Došla na kamenitý břeh azašeptala: „Řeka.“ A její hlas se změnil v ozvěnu, která se odrazila od tisíciletých stěn mateční horniny,jež ohraničovaly proud vody. „Řeka,“ opakovala.

Vtom uviděla tělo. Asi patnáctiletá mrtvá dívka ležela na oblázcích u břehu. Otevřené oči hledící donekonečna, vlasy rozložené po stranách v dokonalých vlnách, ruce strnulé v parodickém vstřícném gestus dlaněmi obrácenými nahoru ukazující prázdnotu.

„Ne!“ vykřikla Amaia.

A když se rozhlédla kolem, uviděla, že tu neleží jedno tělo, ale tucty těl rozmístěných na obou březíchjako hrůzné květy pekelného jara.

„Ne,“ pronesla znovu hlasem, který teď zněl prosebně.

Ruce mrtvol se zvedly a všechny zároveň ukázaly prstem na její břicho.

Záškub ji napůl přivedl k vědomí po dobu, kdy trvala kontrakce… A pak se vrátila k řece.

Mrtvoly zase znehybněly, ale silný vítr, který se zdánlivě rodil přímo v řece, jim rozčesával vlasy poletujícíjako ocas draka vypuštěného k nebi a čeřil křišťálový povrch vody, která se točila v bílých zpěněnýchvírech. Navzdory burácení větru uslyšela nářek holčičky, kterou byla ona sama, smísený s jiným nářkem,jakoby vycházejícím z mrtvol. Přiblížila se o trochu víc a viděla, že dívky skutečně roní těžké slzy, které najejich tvářích kreslí stříbrné cestičky lesknoucí se v záři měsíce.

Bolest těch duší drásala její dětskou hruď.

„Nemůžu nic dělat,“ zasténala bezmocí.

Vítr náhle ustal a v korytě řeky zavládlo neuvěřitelné ticho. Nahradily ho rytmické nárazy vody.

Plesk, plesk, plesk…

Jako pomalé rytmické tleskání pocházející z řeky. Plesk, plesk, plesk.

Jako když probíhala kalužemi, které zůstaly po dešti. K prvotnímu šplouchavému zvuku se přidal další.

Plesk, plesk, plesk, plesk, plesk…

A další. Plesk, plesk, plesk… a ještě. Až to znělo jako silné krupobití, nebo jako by voda v řece vřela.

„Nemůžu nic dělat,“ opakovala šílená strachy.

„Vyčisti řeku,“ zakřičel nějaký hlas.

„Řeku.“

„Řeku.“

„Řeku,“ ozvaly se sborem další.

Zoufale hledala, odkud vycházejí hlasy, které zněly z vody. Zatažené nebe Baztánu se protrhlo a průzorem

znovu proniklo stříbrné světlo měsíce, které osvětlilo ženy sedící na vyčnívajících kamenech, jež svýmakachníma nožkama bušily do vody, rvaly si dlouhé vlasy a opakovaly litanii, která divoce zněla z jejich úst

se silnými rudými rty a zuby ostrými jako jehly.

„Vyčisti řeku.“

„Vyčisti řeku.“

„Řeku, řeku, řeku.“

„Amaio, Amaio, probuďte se.“ Naléhavý hlas porodní asistentky ji znovu přenesl do reality. „Tak, Amaio,

už je to připravené. Teď je to na vás.“

Ale ona neposlouchala, protože mezi slovy porodní asistentky je dál slyšela bědovat.

„Nemůžu,“ vykřikla.

Bylo to zbytečné, protože neposlouchaly, jenom žadonily.

„Vyčisti řeku, vyčisti údolí, smyj urážku…“ A jejich hlasy se změnily v křik slévající se s tím, který se jí linul

z hrdla, když pocítila ostrý záškub dalšího stahu.

„Amaio, potřebuju vás tady,“ ozvala se porodní asistentka. „Při příštím stahu je potřeba tlačit, a na tom,jak dobře to budete dělat, závisí, jestli bude porod trvat dva stahy nebo deset. To rozhodnete vy, dva,

nebo deset.“

Přikývla, nadzvedla se, aby se mohla chytnout opěrek, James se postavil za ni a podepřel ji, mlčky, ale

pevně.

„Výborně, Amaio,“ pochválila ji asistentka. „Jste připravena?“

Přikývla.

„Tak teď to přijde,“ oznámila asistentka sledující monitor. „Zatlač, zlatíčko.“

Amaia do toho dala celé srdce, zadržela dech, usilovně tlačila a cítila, že se v ní něco trhá.

„Už to přešlo. Skvěle, Amaio, udělalas to dobře, ale musíš dýchat, pro sebe a pro miminko. Příště musíš

dýchat, věř mi, bude to mít větší účinek.“

Poslušně přikývla a James jí otřel pot, který jí vyrazil na tváři.

„Tak dobře, už je to tady. Do toho, Amaio, už to dokončíme, pomoz miminku, už ho vytlač.“

„Dva nebo deset, dva nebo deset,“ opakoval hlas v její hlavě.

„Deset teda ne,“ zašeptala.

Soustředila se na dýchání a tlačila, tlačila a tlačila, až ucítila, jak se v ní uvolňuje duše a jejího těla sezmocňuje strhující pocit opouštění.

„Možná vykrvácím,“ pomyslela si. A taky si pomyslela, že jestli to tak bude, je jí to jedno, protože

vykrvácet je příjemné a klidné. Nikdy tak nekrvácela, ale agent Dupree, kterého střelili do prsou tak, žemálem umřel, jí řekl, že postřelení ho strašně bolelo, ale krvácení bylo klidné a příjemné, jako by sečlověk rozpouštěl a rozléval. A čím víc krvácela, tím méně jí na tom záleželo.

A tehdy uslyšela nářek. Byl hlasitý, silný a velmi odhodlaný.

„Ach, Bože můj, to je ale hezký chlapeček!“ vykřikla sestra.

„A je blonďatý po tobě,“ dodala porodní asistentka.

Otočila se a vyhledala očima Jamese. Zjistila, že je zmatený jako ona.

„Chlapeček?“ zeptala se.

Z jednoho kouta sálu k ní dolehl hlas ošetřovatelky.

„Ano, jistě, chlapeček, tři kila dvacet, a moc hezký.“

„Ale řekli nám, že je to holčička,“ podivila se Amaia.

„Tak se ten, kdo vám to řekl, spletl. Někdy se to stává, ale obvykle to bývá naopak, holčičky vypadají jako

chlapečkové, protože je tam vidět pupeční šňůra.“

„Jste si jistá?“ zeptal se James, který stále přidržoval Amaiu zezadu.

Amaia ucítila teplou tíhu tělíčka zabaleného v ručníku, které se silně zmítalo a které jí sestra právě položila

na břicho.

„Chlapeček beze všech pochyb,“ prohlásila, odtáhla ručník a ukázala celé tělíčko miminka.

Amaia překvapeně hleděla.

Tvářička jejího synka se stahovala v přehnaných grimasách a otáčela se, jako by něco hledala. Zvedl

růžovou pěstičku k pusince a začal s velkou silou sát. Otevřel přitom doširoka oči a díval se na ni.

„Ach Bože, je to chlapeček, Jamesi,“ podařilo se jí říct.

Její manžel natáhl ruku a dotkl se prsty jemné tvářičky dítěte.

„Je nádherný, Amaio…“ a hlas se mu zlomil, naklonil se a políbil ji. Slzy mu tekly po tvářích a jeho rty

chutnaly slaně.

„Gratuluju, lásko moje.“

„Já ti taky gratuluju, aita – tatínku,“ řekla a dívala se na dítě, které vypadalo, že ho velice zajímá světlona stropě, a doširoka rozevíralo oči.

„Vážně jste nevěděli, že to bude chlapec?“ divila se porodní asistentka. „Já myslela, že jste to věděli,protože jste při porodu pořád opakovala jeho jméno, Ibai, Ibai. Bude se tak jmenovat?“

„Ibai…, řeka,“ zašeptala Amaia.

Pohlédla na Jamese, který se usmíval, a pak se podívala na syna.

„Ano, ano,“ potvrdila, „Ibai, tak se jmenuje.“ A potom se rozesmála na celé kolo.

James se na ni pobaveně díval a usmíval se jejímu štěstí.

„Čemu se směješ?“

Přemožena vlastním smíchem, nemohla přestat.

„Jak… jak se bude tvářit tvoje matka, až si uvědomí, že to bude muset všechno vrátit.“

O tři měsíce později

Amaia poznala noty písně, která k ní jako šeptem pronikala z obývacího pokoje. Právě sklidila talíře povečeři, a zatímco si utírala ruce do utěrky, došla ke dveřím, aby lépe slyšela ukolébavku, kterou tetasladkým, konejšivým hlasem prozpěvovala miminku. Znala ji. Ačkoli ji neslyšela celá léta, poznalapopěvek, který jí její babička, amatxi Juanita, prozpěvovala, když byla malá. Vzpomínka jí přinesla namysl milovanou a postrádanou postavu Juanity oblečené do černých šatů, s vlasy sčesanými do drdolu apřipevněnými stříbrnými hřebínky, které sotva udržely bílé kudrny; babičky, která ji v útlém dětství jako

jediná žena objala.

Txikitxo politori zu nere laztana, katiatu ninduzun, libria nintzana.

Libriak libre diva, zu ta ni katigu, librerik oba dana, biok dakigu.*

* Rozmilé děťátko / lásko moje sladká, / ty jsi mě spoutalo, / už nejsem svobodná. / Svobodní jsou volní,

/ my dva jsme spoutaní, / lepší je být volný, / to víme bez ptaní.

Engrasi seděla v křesle poblíž zapáleného krbu, v náručí chovala malého Ibaie a neustále sledovala jehotvářičku, když zpívala smutné verše staré ukolébavky. A usmívala se, ačkoli Amaia si dobře pamatovala,že babička naopak při jejím zpěvu plakala. Ptala se v duchu proč, možná už věděla o bolesti, která seskrývá v duši její vnučky a zároveň představuje strach, jenž o malou cítila sama.

Nire laztana laztango kalian negarrez dago, aren negarra gozoago da askoren barrea baino.*

* Znejmilejší láska, / na ulici vzlyká, / v jejím sladkém pláči / smích mnohých zaniká.

Když písnička skončila, babička si osušila slzy kapesníčkem bez poskvrnky, na němž byly vyšité její iniciály

a iniciály jejího muže, dědečka, jehož Amaia nepoznala a jenž se na ni zachmuřeně díval z vybledléhoportrétu, který vévodil jídelně.

„Proč pláčeš, amatxi? Je ti smutno z té písničky?“

„Toho si nevšímej, srdíčko moje, amatxi je hloupá.“

Ale vzdychala, objala ji ještě silněji a držela ji ještě nějakou chvíli v náručí. Ani Amaie se nechtělo odbabičky odejít.

Poslouchala poslední noty ukolébavky a vychutnávala si příjemný pocit, když jí na mysli tanula slovavždycky okamžik před tím, než je uslyšela od tety. Engrasi dozpívala a Amaia zhluboka vdechovala klidnou

atmosféru domu. Ve vzduchu byla ještě cítit příjemná vůně jídla mísící se s vůní dřeva a Engrasinanavoskovaného nábytku. James usnul na pohovce, a i když tam nebyla zima, šla k němu a trochu hopřikryla červenou dekou. Otevřel na okamžik oči, poslal jí pusu a spal dál. Amaia si přitáhla křeslo k tetinu

a dívala se na ni. Už nezpívala, ale uchváceně si prohlížela tvářičku spícího dítěte. Pohlédla na neteř a súsměvem jí dítě podala. Amaia ho velmi pomalu políbila na hlavičku a uložila do kočárku.

„James spí?“ zeptala se teta.

„Ano, dneska v noci jsme si moc neodpočinuli. Ibai má někdy po jídle koliku, zvlášť v noci, a James celounoc chodil po domě s dítětem v náručí.“

Engrasi se otočila, aby na Jamese viděla, a poznamenala: „Je to dobrý otec…“

„Ten nejlepší.“

„A ty? Nejsi unavená?

„Ne, však víš, že já nepotřebuju tolik spát, stačí mi pár hodin.“

Zdálo se, že o tom Engrasi přemýšlí, a její obličej se na okamžik zachmuřil, ale znovu se začala usmívat aukázala ke kočárku.

„Je nádherný, Amaio, je to to nejhezčí miminko, jaké jsem kdy viděla, a nejen proto, že je naše. Ibai máv sobě něco zvláštního.“

„A hodně zvláštního,“ prohlásila Amaia, „Dítě, které mělo být holčička, a na poslední chvíli změnilo

podobu.“

Engrasi na ni velmi vážně pohlédla.

„Přesně to si myslím, že se stalo.“

Amaia se zatvářila nechápavě.

„Když jsi otěhotněla, na začátku jsem si vyložila karty, jenom abych se ujistila, že je všechno v pořádku, a

tehdy to byla beze vší pochyby holčička. Po několika měsících jsem se ještě jednou ptala, ale nevracelajsem se k otázce pohlaví, protože to jsem už věděla. A když ses na konci začala chovat tak divně a řeklasmi, že nejsi schopná vybrat jméno nebo koupit miminku oblečení, poskytla jsem ti psychologickypřijatelné vysvětlení,“ prohlásila s úsměvem, „ale taky jsem se zeptala karet a musím se ti přiznat, že nachvilku jsem se bála nejhoršího, že ten odstup, ta neschopnost, kterou cítíš, svědčí o faktu, že se to dítěnenarodí. Matky mají někdy takové předtuchy a vždycky to odpovídá nějakému skutečnému příznaku. Anejvíce překvapující je, že ať jsem se snažila sebevíc, nechtěly mi ukázat pohlaví dítěte, nechtěly mi topovědět a ty víš, co pořád říkám o tom, co karty nechtějí prozradit. Jestli to neřeknou, je to proto, že seto týká něčeho, co nemáme vědět. Někdy jsou to věci, které nám nebudou
odhaleny nikdy, protoženepatří k přirozenosti těch skutků, aby se o nich vědělo. Jiné se ukážou, až přijde správná chvíle. Když miJames tenkrát k ránu zatelefonoval, karty promluvily jasně, bylo to průzračné jako voda ve sklenici.Chlapeček.“

„Chceš říct, že si myslíš, že jsem měla mít holčičku a že se v posledním měsíci změnila na chlapečka? Totedy nezní moc vědecky.“

„Myslím, žes měla mít holčičku, myslím, že ji pravděpodobně jednou mít budeš, ale taky si myslím, ženěkdo rozhodl, že pro dceru není vhodná doba, a rozhodnutí odložil až na poslední chvíli a nakonec

rozhodl, že budeš mít Ibaie.“

„A kdo podle tebe takové rozhodnutí udělal?“

„Možná ta samá, která ti ho dala.“

Amaia mrzutě vstala.

„Udělám kávu. Dáš si?“ Teta na její otázku neodpověděla.

„Neděláš dobře, když popíráš, že okolnosti byly zvláštní.“

„To nepopírám, teto,“ bránila se Amaia, „jenomže…“

„Nemusíš věřit, že existují, ale nemusíš říkat, že neexistují,“ citovala Engrasi staré zaříkávadlo protičarodějnicím, které bylo před necelými sto lety tak populární.

„… a já méně než kdo jiný,“ zašeptala Amaia a na mysl jí přišla vzpomínka na jantarové oči a silné krátkéhvízdání, které ji vedlo lesem uprostřed noci, když se zmítala mezi snovým pocitem neskutečnosti ajistotou, že prožívá něco skutečného.

Zůstala zticha, dokud teta znovu nepromluvila: „Kdy půjdeš zase do práce?“

„Příští pondělí.“

„A jak se na to cítíš?“

„Však víš, teto, že mám svoji práci ráda, ale musím přiznat, že pro mě nikdy nebylo tak těžké se vrátit,ani po dovolené, ani po líbánkách, nikdy. Ale teď je všechno jinak, teď je tu Ibai,“ řekla s pohledem nakolébku, „cítím, že je brzy, abych šla od něj.“

Engrasi s úsměvem přikývla.

„Víš, že v ženy v Baztánu v minulosti nesměly vyjít z domu, dokud neuplynul měsíc od porodu. To byladoba, kterou církev odhadla jako záruku, že je dítě zdravé a neumře. Po měsíci se smělo dát pokřtít, a ažtehdy mohla matka vyjít z domu a odnést ho do kostela. Ale na takové pravidlo se vymyslela obezlička.Ženy v Baztánu se vždycky vyznačovaly tím, že dělají, co je třeba. Většina musela pracovat, měly dalšíděti, dobytek, krávy na dojení, práci na poli, a měsíc byl dlouhá doba. A proto, když musely vyjít z domu,poslaly manžela na střechu pro jednu tašku, přivázaly si ji pevně na hlavu a silně utáhly šátek, aby jimneupadla. I když musely jít ven, stále se nacházely pod střechou svého domu, a ty víš, že v Baztánu se za

dům pokládá prostor, kam sahá střecha, a tak mohly plnit své povinnosti a přitom dodržet tradici.“

Amaia se usmála.

„Nedokážu si představit, jak bych vypadala s taškou na hlavě, ale s chutí bych si ji tam přivázala, kdyby

mi to umožnilo mít s sebou domov.“

„Vyprávěj mi, jak se tvářila tvoje tchyně, když se dozvěděla o Ibaiovi?“

„No, to si představ! Nejdřív hubovala na doktory a jejich metody předporodního vyšetřování a přitom násujišťovala, že něco takového se ve Spojených státech nestává. K dítěti se chovala dobře, ale bylo vidět,že je trochu zklamaná. Zřejmě proto, že nemůže to ubožátko zamotat do mašliček a kraječek. Všechno tonutkavé nakupování se najednou zabrzdilo, vyměnila dětský pokoj za bílý a oblečky za poukázky, kterébudu postupně využívat podle potřeby, ale ujišťuju tě, že jich mám dostatek, abych mohla Ibaie oblékatdo čtyř let.“

„To je ženská!“ zasmála se teta.

„Tchán byl naopak z chlapečka nadšený, celý den ho choval, div ho nesnědl, jak ho pusinkoval, a pořádho fotografoval. Dokonce mu založil fond, až bude chtít studovat na univerzitě! Tchyně se začala nudit,jakmile přestala nakupovat, a začala mluvit o návratu domů, protože má nevím kolik závazků. Dělápředsedkyni v několika klubech dam z vyšší společnosti a stýskalo se jí po hraní golfu, a tak nás začalapopohánět, abychom miminko pokřtili. James se bránil, protože vždycky chtěl dítě pokřtít v kapli svatéhoFermína, a to víš, jaký tam mají čekací seznam, přidělí ti datum nejdřív po roce. Ale Clarice si do kapledošla, promluvila s kaplanem, a když mu věnovala štědrý příspěvek, dostala datum na následující týden,“

vykládala Amaia se smíchem.

„Peníze zmůžou všechno,“ usoudila Engrasi.

„Je to škoda, žes nepřijela, teto.“

Engrasi mlaskla jazykem.

„Však víš, Amaio…“

„Vím, že neopouštíš Baztán…“

„Tady je mi dobře,“ prohlásila Engrasi a její slova zněla jako dogma.

„Všem je nám tu dobře,“ souhlasila Amaia zamyšleně.

„Když jsem byla malá, odpočinula jsem si jen tady, v tomhle domě,“ prohlásila náhle Amaia. Dívala se doohně jako hypnotizovaná, její hlas zněl měkce a důrazně, jako by byla malá.

„Doma jsem skoro nespala, nemohla jsem spát, protože jsem musela být na stráži, a když jsem už

nemohla a spánek mě přemáhal, nebyl hluboký ani uzdravující, byl to spánek odsouzenců k smrti,čekajících, že se každou chvíli nad jejich hlavou skloní tvář kata, protože už nadešla jejich hodina.“

„Amaio…“ zvolala teta jemně.

„Ale když člověk zůstane vzhůru, nemůže tě dostat, můžeš křičet a probudit ostatní a nebude moct…“

„Amaio…“

Odtrhla pohled od ohně, pohlédla na tetu a usmála se.

„Tenhle dům byl vždycky pro všechny útočištěm, pro Ros taky, viď? Ještě se neodstěhovala domů, od té

doby, co se to stalo s Freddym.“

„Ne, chodí tam často, ale na spaní se vždycky vrátí sem.“

Bylo slyšet tlumené klapnutí u vchodu, Ros se objevila ve dveřích a sundala si barevnou vlněnou čepici.

„Kaixo,“ pozdravila. „To je ale zima, dobře, že jste tady,“ mluvila dál a odkládala další vrstvy oblečení.

Amaia sledovala sestru. Znala ji dostatečně, a tak jí neuniklo, že hodně zhubla a že úsměvu, který jí svítí

na obličeji, chybí zář. Chudák Ros, starost a skrývaný smutek začaly tvořit součást jejího života tak trvale,

že si Amaia stěží dokázala vzpomenout, kdy ji navzdory úspěchu při vedení pekárny viděla naposledskutečně šťastnou. Utrpení posledních měsíců, odluka od Freddyho, Víctorova smrt… A především jejípovaha, povaha lidí, jež život víc bolí a kteří mají sklon si věci ještě víc zkomplikovat vždycky, když seněco pokazí.

„Sedni si tady, zrovna jsem šla uvařit kávu,“ přenechala jí místo Amaia, vzala ji za ruku a všimla si bílých

skvrn, které měla za nehty. „Ty jsi malovala?“

„Jenom pár hloupostí v pekárně.“

Amaia ji objala a uvědomila si přitom ještě víc, jak je hubená.

„Posaď se k ohni, jestli jsi zmrzlá,“ vybídla ji.

„Posadím, ale nejdřív chci vidět naše princátko.“

„Nevzbuď ho,“ zašeptala Amaia a přišla blíž.

Ros se na něj dojatě zadívala.

„No jak je tohle možné? Vždyť to dítě pořád jen spí! Kdypak bude vzhůru, aby si ho teta mohla

pochovat?“

„Zkus k nám přijet mezi jedenáctou večer a pátou ráno a zjistíš, že je nejen vzhůru, ale navíc má odpřírody hodně zdravé plíce a umí tak řvát, až to člověku rve uši. Přijeď a můžeš si ho chovat, jak dlouho

budeš chtít.“

„Stejně přijedu, ty si myslíš, že mě to odradí?“

„Vydržela bys jen jednu noc. Druhou bys mi řekla, ať si ho chovám sama.“

„Ty jsi nedůvěřivá ženská,“ prohlásila Ros a předstírala znechucení. „Kdybys bydlela tady, já bych ti to

ukázala.“

„Jdi si koupit špunty do uší; dneska v noci budeš hlídat, protože budeme spát tady.“

„Ale jdi,“ odpověděla Ros a zatvářila se mrzutě. „Zrovna dneska, když už mám něco domluveného.“

Smály se.

Zima 1979

Natáhl paži a hledal v posteli manželčino teplé tělo, ale na jeho místě nalezl jen prázdný důlek, odkud už

vyprchala jakákoli stopa lidského tepla.

Polekaně se posadil, spustil nohy z postele, pozorně naslouchal a pokoušel se zjistit nějakou známkuženiny přítomnosti v domě.

Bos prošel všechny místnosti. Vešel do ložnice, kde spaly obě holčičky ve stejných postelích, prohlédlkuchyň, koupelnu, a dokonce se podíval i na balkon, aby se ujistil, že se manželce nezatočila hlava, kdyžvstala, a že nezůstala ležet na podlaze neschopna přivolat pomoc. Skoro si přál, aby to tak bylo, aby hozavolala z některého kouta domu a potřebovala pomoci. Bylo by to lepší než jistota, že tam není, ževždycky čeká, až on usne, aby potají odešla z domu a šla… Nevěděl kam ani s kým, jenom věděl, že sevrátí před svítáním a že chlad, který ulpí na jejím těle, bude z postele nějakou dobu vyprchávat, že dlouho

zůstane mezi nimi, a vytyčí tak neviditelnou a nepřekonatelnou hranici, zatímco ona upadne dohlubokého spánku a on bude předstírat, že taky spí. Vrátil se do ložnice, pohladil měkkou látku polštáře, a

aniž by si to uvědomil, sklonil se a nadechl se vůně, kterou v posteli zanechaly její vlasy. Z prsou se muvydralo zaúpění čiré úzkosti a znovu se ptal sám sebe, co se mezi nimi děje. „Rosario,“ zašeptal,„Rosario.“ Jeho hrdá žena, slečna ze San Sebastiánu, která přijela do Elizonda na prázdniny a kterou sizamiloval od první chvíle, kdy ji spatřil, žena, která mu dala dvě dcery a která právě teď nosí pod srdcemtřetí dítě, žena, která mu každý den v pekárně stála po boku a pomáhala, zabraná do práce, pro obchodnepochybně nadanější než on, která mu pomohla pozvednout podnik na úroveň, o jaké se mu nikdynesnilo. Elegantní dáma, která nikdy nevyšla na ulici neupravená, úžasná manželka a láskyplná matkaFlory a Rosaury, tak vzdělaná a dokonalá, že ostatní ženy ve srovnání s ní vypadaly jako děvečky. Ksousedům se chovala odtažitě, v pekárně byla velice příjemná, ale vyhýbala se stykům s ostatnímima
tkami a neměla jiné přátele než jeho a ještě před několika měsíci Elenu, ale teď už ani tu. Přestalyspolu mluvit a jednoho dne, když jim Elena přišla do cesty a on se na to zeptal, žena mu odpověděla jen:„Už není moje kamarádka, přišla jsem o ni.“ Proto byly ještě podivnější její noční odchody z domu, dlouhé

procházky, na které chtěla za každou cenu chodit sama, její nepřítomnost v různou denní dobu, jejímlčení. Kam jde? Zpočátku se jí na to ptal a ona mu neurčitě odpovídala: „Jen tak, projít se, přemýšlet.“Napůl v žertu jí řekl: „Proč nepřemýšlíš tady, se mnou? Nebo mě aspoň vem s sebou.“

Pohlédla na něj s podivným zuřivým výrazem a pak mu chladně a vztekle odpověděla: „To naprostonepřichází v úvahu.“

Juan se pokládal za obyčejného člověka. Věděl, jaké má štěstí, že má ženu jako Rosario, věděl, že není

žádný znalec ženské psychologie, a tak obtížen pochybnostmi a s pocitem, že páchá zradu, se odhodlal

poradit se s lékařem. Koneckonců, byl to druhý člověk v Elizondu, který Rosario nejlépe znal, staral se oni při dvou předcházejících těhotenstvích a pomáhal jí při porodech. Mimo to moc ne, Rosario byla silnážena, která si málokdy na něco stěžovala.

„Chodí v noci ven, lže ti, když říká, že chodí do pekárny, skoro se s tebou nebaví a chce být sama?Popisuješ mi depresi. Bohužel, tady v údolí se vyskytuje vysoký podíl takových smutků. Rosario pochází zpobřeží, od moře, a tam je víc světla, i když prší. Život na tak ponurém místě jako tady se nakonec nějakprojeví, tento rok hodně prší a sebevraždy tu dosahují výjimečných čísel. Myslím, že je trochu v depresi.To, že takové příznaky neměla při předcházejících těhotenstvích, neznamená, že je nemůže mít teď. Je to

velice náročná žena, ale vyžaduje hodně i od sebe. Určitě je to nejlepší matka a manželka, jakou znám.Pracuje doma, v pekárně a vypadá vždycky bezvadně, ale teď už není tak mladá a tohle těhotenství jípůsobí větší potíže. Pro takový typ přísných žen představuje mateřství další zátěž, nárůst povinností, které

ukládají samy sobě. Proto, i když bylo těhotenství chtěné, dochází k rozporu mezi její potřebou být vevšem dokonalá a pochybnostmi, že taková možná být nedokáže. Jestli mám pravdu, po porodu se to ještě

zhorší. Budeš muset být trpělivý a uklidnit ji vlídností a pomocí. Trochu jí ulev v práci kolem starších dětí,

najmi někoho do pekárny, nebo najdi nějakou ženu, která jí pomůže v domácnosti.“

Rosario o tom nechtěla ani slyšet.

„To by mi ještě tak scházelo, mít doma nějakou vesnickou drbnu, která se mi bude potloukat po domě apak všude vykládat, co tu mám, nebo nemám. Nevím, co tím sleduješ! Copak se nestarám dobře odomácnost nebo o děti? Copak nechodím každé dopoledne do pekárny?“

Připadal si, že to přehnal, a zarmouceně jí odpověděl: „Já vím, že ano, Rosario, neříkám, že to neděláš,jenomže možná teď, v těhotenství, to je pro tebe přílišná zátěž a možná by ti přišla vhod nějaká

výpomoc.“

„Já to zvládnu dostatečně, nepotřebuju žádnou výpomoc, a bude lepší, když se mi nebudeš plést do toho,

jak vedu domácnost, jestli nechceš, abych práskla dveřmi a vrátila se do San Sebastiánu. Už o tomnechci mluvit, urážíš mě, jen když to naznačuješ.“

Zlost jí vydržela několik dní, kdy s ním sotva promluvila slovo, až se věci zase pomalu vrátily k normálu.Rosario každou noc chodila ven a on čekal vzhůru, dokud ji neuslyšel se vracet. Byla studená a mlčenliváa Juan si přísahal, že si s ní příští den promluví, ale předem věděl, že to nakonec odsune na další den, aby

se s ní nemusel střetnout.

V skrytu duše si připadal zbabělý. Bál se jako dítě před panovačnou matkou. A vědomí, že se nade všeckona světě bojí její reakce, v něm vyvolávalo ještě horší pocit. S úlevou vydechl, když uslyšel klíč v zámku,

a znovu odsouval ten hovor, na který nikdy nedošlo.

Vloupání do kostela nebylo takovou událostí, kvůli níž by nad ránem vylezla z postele a jela autempadesát kilometrů na sever, ale naléhavý hlas inspektora Iriarteho jí nedal na vybranou.

„Paní inspektorko, omlouvám se, že jsem vás vzbudil, ale myslím, že byste měla vidět, co tady máme.“

„Mrtvolu?“

„Ne přesně. Došlo k znesvěcení kostela, ale… Víte, myslím, že bude lepší, abyste přijela a podívala se

sama.“

„Do Elizonda?“

„Ne, pět kilometrů odtamtud, do Arizkunu.“

Zavěsila a podívala se, kolik je hodin. Čtyři a jedna minuta. Čekala se zatajeným dechem a o pár vteřinpozději si uvědomila jemný pohyb, téměř neznatelné zavrtění a tichoučký, tak milovaný povzdech, s nímžse její syn probouzel vždycky přesně na krmení. Rozsvítila lampu na nočním stolku, částečně zakrytoušátkem, který tlumil světlo, naklonila se nad kolébku, vzala do náruče vlahý uzlíček a vdechovala jemnouvůni, kterou vydávala dětská hlavička. Přivinula ho k prsu a cukla sebou, když ucítila, s jakou silou semiminko přisálo. Usmála se na Jamese, který se zvedl na boku a díval se na ni.

„Práce?“ zeptal se.

„Ano, musím odjet, ale vrátím se, než bude čas na další kojení.“

„Nedělej si starosti, Amaio, bude mu dobře, a když ne, dám mu napít z lahvičky.“

„Budu tady včas,“ řekla, pohladila synka po hlavičce a políbila ho na místo, kde se na temeni ještěneuzavřela fontanela.

Kostel svatého Jana Křtitele v Arizkunu uprostřed zimní noci zářil, jak byl uvnitř osvětlen, a kontrastovalse štíhlou věží zvonice, která zůstala temná a tyčila se jako němý strážce. U portika přistavěného na jižnístraně, kde se nacházel vchod do chrámu, bylo vidět několik policistů v uniformách, kteří si svítilibaterkami na zámek dveří.

Amaia zaparkovala na ulici a probudila nižšího inspektora Etxaideho, podřimujícího na vedlejším sedadle,zamkla vůz, přešla na druhou stranu a přeskočila nízkou zídku obklopující kostel.

Pozdravila několik policistů a vešla do kostela. Natáhla ruku ke kropence se svěcenou vodou, ale hned sezarazila, když ucítila pach spáleniny vznášející se ve vzduchu, který jí připomínal vyžehlené prádlo apřipálenou látku. Rozeznala inspektora Iriarteho mluvícího se dvěma vyplašenými kněžími, kteří si rukama

přikrývali ústa a neustále se dívali k oltáři. Čekala a pozorovala ruch, který vyvolal příchod doktora SanMartína a soudního úředníka, a přitom se v duchu ptala, za jakým účelem tam jsou.

Přišel k ní Iriarte.

„Díky, že jste přijela, paní inspektorko. Nazdar, Jonane,“ pozdravil je. „V posledních několika týdnechdošlo k několika znesvěcením zdejšího kostela. Nejdřív uprostřed noci někdo vlezl do kostela a rozbilkřtitelnici na dva kusy. Další týden se sem zase dostali a tehdy poničili sekerou jednu lavici v první řadě; a

teď tohle,“ pravil a ukázal k oltáři, kde se daly rozeznat zbytky pokusu založit požár. „Někdo sem vlezl spochodní a zapálil přehozy, které zakrývají oltář a naštěstí jsou z bavlněné příze, proto hořely pomalu.Kaplan, který bydlí blízko a v posledních týdnech má ve zvyku koukat z okna a kostel hlídat, uviděl uvnitřsvětlo a zavolal na pohotovostní linku. Když přijela hlídka, oheň už uhasl a po návštěvníkovi nebonávštěvnících tu nebylo ani stopy.“

Amaia se na něj s očekáváním dívala, tiskla rty a potlačila výraz, který vyjadřoval, jak zmateně si připadá.

„Dobře, vandalský čin, znesvěcení, nebo jak to chcete nazývat, ale nevidím, v čem vám můžeme pomoct.“

Iriarte dramaticky zvedl obočí.

„Pojďte a podívejte se sama.“

Došli k oltáři, inspektor se sklonil a nadzdvihl prostěradlo skrývající cosi, co vypadalo jako uschlá zažloutlábambusová větvička, na níž byly patrné zbytky ohně, který opálil jeden její konec.

Amaia rozpačitě pohlédla na doktora San Martína, který se překvapeně naklonil.

„Bože chraň!“ zvolal.

„Co se děje?“ zeptala se Amaia.

„Je to mairu-beso,“ zašeptal. „Cože?“

Doktor stáhl prostěradlo a odhalil další část zkroucených větviček a miniaturních kostí, které tvořily ruku.

„Do prdele, je to dětská ručička,“ vyhrkla Amaia.

„Z dětské kostřičky,“ upřesnil San Martín. „Pravděpodobný věk jeden rok, jsou to velice malé kosti.“

„Matka, která…“

„Mairu, paní inspektorko, mairu-beso je ručička z dětské kostry.“

Amaia pohlédla na Jonana a čekala na potvrzení San Martínových slov. Zpozorovala, že viditelně zbledl,když se díval na ohořelé kostičky.

„Etxaide?“

„Souhlasím,“ řekl polohlasně, „je to mairu-beso, a aby se jím stalo opravdu, musí pocházet z mrtvolkydítěte, které zemřelo nepokřtěné. Dříve se věřilo, že má kouzelné vlastnosti a chrání ty, kteří ho nosí jakopochodeň, a že kouř, který z ní vystupuje, má uspávací moc a dokáže uspat obyvatele domu nebo celévesnice, zatímco ti, kdo ji přinesli, provádějí své ,čarodějnické‘ kousky.“

„Takže tu máme znesvěcení kostela a znesvěcení hřbitova,“ poznamenal Iriarte.

„V nejlepším případě,“ zašeptal Jonan Etxaide.

Amaie neuniklo, jak Iriarte odvolal Jonana od skupiny, ani jak znepokojeně spolu mluvili a dívali se naoltář, zatímco ona poslouchala doktorovy výklady a poznámky nižšího inspektora Zabalzy.

„Stejně jako u sebevražd se znesvěcení mrtvol obvykle nezveřejňuje, protože jsou to témata, která majívelký společenský dopad a v některých případech vyvolávají ohlas a následování. S příchodem imigrantů z

Haiti, Dominikánské republiky, Kuby a některých oblastí Afriky se množí náboženské praktiky, které sipřinesli ze svých původních zemí, a někteří Evropané je ochotně přijímají. V posledních letech se hodněrozšířily praktiky jako zaříkávání a na tyto obřady jsou třeba lidské kosti, aby se přivolali duchové mrtvých,

proto častěji dochází k znesvěcení hrobek a kostnic. Před rokem při běžné protidrogové kontrole zadrželiauto mířící do Paříže, které vezlo patnáct lidských lebek pocházejících z různých hřbitovů na Costa del Sol.

Na černém trhu zřejmě dosahují značnou cenu.“

„Takže tyhle kosti by mohly pocházet odkudkoli,“ usoudil San Martín. Jonan se znovu připojil ke skupině.

„Odkudkoli ne, jsem si jist, že byly ukradeny přímo tady, v Arizkunu, nebo někde v okolních vesnicích. Jepravda, že se lidské kosti používají při mnoha náboženských obřadech, ale víra ohledně mairu-beso seomezuje na Baskicko, Navarru a Gaskoňsko. Jakmile nám doktor San Martín sdělí datum smrti, budemevědět, kde hledat.“

Obrátil se a odcházel do hloubi kostelní lodi. Amaia za ním udiveně hleděla. Znala Jonana Etxaideho už tři roky a za poslední dva její uznání a obdiv k němu vzrostly mílovými kroky. Jako antropolog a archeologpo skončení studia zakotvil u policie, a přestože nebyl běžným policistou, Amaia oceňovala a vždyvyhledávala jeho poněkud romantické vidění věcí a smířlivou a upřímnou povahu, které si moc vážila.Proto jí přišlo tak zarážející, s jakou tvrdošíjností se do případu pustil. Skryla své rozladění, rozloučila sese soudním lékařem, ale nemohla přestat myslet na to, jak inspektor Iriarte přitakával slovům Jonana

Etxaideho a vrhal znepokojené pohledy na zdi kostela.

Jakmile zastrčila klíč do zámku, uslyšela Ibaiův pláč. Zabouchla zády dveře, vyběhla po schodech nahorua přitom si svlékala kabát. Vedena zoufalým pláčem vpadla do pokoje, kde její syn na celé kolo řval vpostýlce. Rozhlédla se kolem a v nitru se jí zrodil vztek a vytvořil knedlík v žaludku.

„Jamesi,“ vykřikla rozzlobeně a zvedla dítě z postýlky. James vešel do ložnice a v ruce nesl kojeneckou

lahev.

„Jak to, že ho tu necháš tak plakat? Je zoufalý. Cos dělal, prosím tě?“

Zastavil se uprostřed cesty a zvedl lahev na vysvětlenou.

„Nic se mu neděje, Amaio, pláče, protože má hlad, a já jsem to chtěl spravit. Má čas na jídlo a víš přece,že je v tom hodně přesný. Čekal jsem pár minut, a když jsem viděl, že nejdeš a že se čím dál víc

vzteká…“

Kousla se do rtů. Věděla, že v Jamesových slovech není žádná výčitka, ale stejně ji bolela jako urážka.

Otočila se k němu zády, vzala dítě a sedla si do houpacího křesla.

„Vyhoď to svinstvo.“

Slyšela, jak si trpělivě povzdechl a odchází.

Mříže, balkony a balkonky. Tři poschodí hladkého průčelí arcibiskupského paláce, které se na náměstíSanta María otvíralo prostými vraty ze dřeva zešedlého časem. Uvnitř je přijal kněz v pěkných šatech skolárkem a představil se jako biskupův tajemník. Vedl je po širokém schodišti do prvního patra, kde jevybídl, aby vešli do sálu, a požádal, aby počkali, než je ohlásí, a nehlučně zmizel za těžkým závěsemvisícím od stropu. Za pouhých pár vteřin byl zpátky.

„Tudy, prosím.“

Sál, v němž je arcibiskup přijal, byl nádherný. Jonan odhadoval, že zabírá velkou část hlavního průčelí vprvním patře. Byl z něj přístup na čtyři balkony s úzkými železnými mřížemi, které byly zavřeny před

pronikavým chladem pamplonského dopoledne.

„Monsignore Landero, rád bych vám představil inspektorku Salazarovou, vede oddělení vražd navarrsképolicie. A tohle je nižší inspektor Etxaide. Otec Lokin, farář z Arizkunu, myslím, že se už znáte.“

Amaia si všimla muže středního věku, který stál u nejbližšího balkonu a hleděl ven. Měl na sobě černéšaty, vedle nichž ty tajemníkovy vypadaly lacině.

„Dovolte, abych vám představil otce Sarasolu. Účastní se této schůzky jako poradce.“

Sarasola se přiblížil, stiskl jim ruku a upřeně si prohlížel Amaiu.

„Hodně jsem o vás slyšel, paní inspektorko.“

Amaia neodpověděla, pozdravila ho lehkým úklonem hlavy a posadila se. Sarasola se mezitím vrátil na svémísto u okna a otočil se do sálu zády.

Arcibiskup Landero patřil k lidem, kteří při řeči nenechají ruce v klidu, a tak si vzal propisovačku, stiskl jidlouhými bledými prsty a začal s ní kroužit, čímž dosáhl toho, že se veškerá pozornost přítomnýchsoustředila na ni. Avšak k údivu všech začal mluvit otec Sarasola.

„Děkuji vám, že se zajímáte o tento případ, který nás zaměstnává a dělá nám starosti,“ pravil a otočil se,aby se na všechny podíval, ale nehnul se ze svého místa u balkonu. „Vím, že jste se včera dostavili doArizkunu, když došlo k… říkejme tomu útok, a předpokládám, že vás seznámili s tím, co předcházelo. I tak

mi dovolte, abychom si to zopakovali. Přede dvěma týdny uprostřed noci, stejně jako včera, vnikl někdodo kostela, vylomil dveře u sakristie. Jsou to prosté dveře s jednoduchým zámkem a bez poplašnéhozařízení, takže to pro ně bylo snadné, ale ti lidé se nechovali jako obyčejní zloději, kteří si odnesou penízez kostelní pokladničky, ne; místo toho rozbili jediným úderem na dva kusy křtitelnici, umělecké dílo starévíc než čtyři sta let. Minulou neděli, také k ránu, tam vlezli znovu a sekerou rozsekali lavici, až z ní zbylyjen kousky ne větší než moje ruka, a včera kostel znesvětili znovu, když zapálili oltář a spáchali tam tozvěrstvo s kostmi.“

Amaia si všimla, že farář z Arizkunu poposedává na židli jako oběť velké nervozity, zatímco na obličejinižšího inspektora Etxaideho se zračil stejně křečovitý a znepokojený úsměv, jaký viděla předcházející

noci.

„Prožíváme napjaté časy,“ pokračoval Sarasola, „a samozřejmě častěji než bychom si přáli, kostely trpíznesvěcujícími útoky, které se ve většině případů ututlají, abychom se vyhnuli rizikům napodobování, jakto u těchto zločinů bývá. A ačkoli jsou některé provedeny skutečně ohromujícím způsobem, jen málo jich obsahuje tak nebezpečnou složku jako v tomto případě.“

Amaia pozorně naslouchala a bojovala s přáním ho přerušit a prohodit pár svých postřehů. Ať se snažilajakkoli, nebyla schopna vidět jinou závažnost případu než rozbití liturgického předmětu starého čtyři stalet. Avšak ovládla se v očekávání toho, jaký směr nabere neobvyklá schůzka, kde už přítomnostnejvyšších policejních i církevních hodnostářů města prozrazovala důležitost, jakou těm činům přikládají. A

tento kněz, otec Sarasola, zřejmě držel v ruce otěže případu navzdory přítomnosti arcibiskupa, jemužsotva věnoval pohled.

„Myslíme si, že v tomto případě hraje roli motiv nenávisti k církvi založené na mylné historické představěa fakt, že při posledním útoku byly použity lidské kosti, nenechává místo pochybnostem o složitostipřípadu. Není třeba říkat, že od vás očekáváme největší diskrétnost, protože ze zkušenosti víme, žezveřejnění takových témat nikdy nekončí dobře. Kromě už existujícího společenského pobouření farníkůSvatého Jana Křtitele, kteří samozřejmě nejsou hloupí a začínají mít jasno ohledně původu útoků, avelkého znechucení, které to vyvolává v celé vesnici, protože to je téma, na něž jsou citliví.“

Komisař se ujal slova: „Můžete si být jist, že budeme u tohoto případu postupovat co nejsvědomitěji anejdiskrétněji. Případu se ujme inspektorka Salazarová se svým týmem, která je pro své odborné kvality a

pro svou znalost příslušné oblasti pro toto vyšetřování nejvhodnější.“

Amaia polekaně pohlédla na svého šéfa a jen s velkým úsilím potlačila nutkání protestovat.

„Jsem si jist, že to tak bude,“ odpověděl otec Sarasola a obrátil se k ní. „Mám na vás skvělé reference.Vím, že jste se narodila v údolí Baztánu, že jste člověk vhodný k vedení téhle záležitosti a že budete mítdostatek citlivosti a péče, jakou potřebujeme k vyřešení našeho malého problému.“

Amaia neodpověděla, ale využila příležitosti, aby si zblízka důkladně prohlédla kněze oblečeného doobleku od Armaniho, který na ni neudělal dojem proto, že ví, kdo ona je, ale pro svůj vliv a moc, jakouzřejmě měl nad všemi přítomnými včetně arcibiskupa, jenž odkýval všechna tvrzení otce Sarasoly, aniž sekněz na něj jedinkrát obrátil pro souhlas.

Jakmile vyšli ze vrat na náměstí Santa María, Amaia se obrátila na nadřízeného: „Pane komisaři, myslím,že…“ Přerušil ji: „Je mi líto, paní inspektorko, vím, co mi chcete říct, ale otec Sarasola je vysoká šarže veVatikánu a na tuhle schůzku nás pozvali odtamtud. Mám svázané ruce, a tak to vyřešte co nejdřív, a pakdostanete něco jiného.“

„Chápu, pane komisaři, ale já prostě nevím, kde začít, ani co čekat. Prostě se mi to nezdá jako případ pro

nás.“

„Však jste to slyšela, chtějí vás.“ Nasedl do auta a nechal ji stát na chodníku s rozpačitým výrazem.

Pohlédla na Jonana, který se usmíval.

„Věřil bys tomu?“ podivovala se. „Inspektorka Salazarová, která je pro své odborné kvality a znalost téoblasti nejvhodnější pro vyšetřování takového banálního chuligánství. Může mi někdo vysvětlit, co se totam dělo?“

Jonan se usmíval i cestou k autu.

„To není tak jednoduché, šéfová. Kromě toho, ta velká ryba z Vatikánu požádala výslovně o vás. OtecSarasola, také známý jako doktor Sarasola, je sem přidělen z Vatikánu jako obránce víry.“

„Inkvizitor.“

„Mně se zdá, že už nemají rádi, když se jim tak říká. Budete řídit vy, nebo já?“

„Já. Ty mi musíš vyprávět ještě něco dalšího o tom doktoru Sarasolovi. Třeba čeho je doktor?“

„Psychiatrie, myslím, možná ještě něčeho. Vím, že je to prelát ze sdružení Opus Dei, v Římě velmivlivného. Léta tam pracoval pro Jana Pavla II. a jako poradce předcházejícího papeže, když ten byl

kardinálem.“

„A proč se vatikánský přidělenec pro obranu víry tolik zajímá o nějakou místní záležitost? A jak o mně

mohl slyšet?“

„Jak jsem už řekl, je to význačný člen Opus Dei, je přesně informován o tom, co se děje v Navaře, arozsah jejich zájmu se možná zvětšil, protože, jak sám řekl, existuje obava, že se tu jedná o motivnenávisti nebo pomsty vůči církvi, kvůli, jak to nazval? Mylné historické představě.“

„Představě, s níž zřejmě souhlasíš.“

Poplašeně na ni pohlédl.

„Všimla jsem si, jak jste to s inspektorem Iriartem tehdy v noci prožívali. Vypadali jste víc znepokojeni než

farář a kaplan.“

„Ale to proto, že Iriarteho matka je z Arizkunu, stejně jako moje babička, a pro každého, kdo odtamtud

pochází, je to, co se stalo v kostele, opravdu vážné…“

„Ano, už jsem slyšela výklad otce Sarasoly o pobouření, jaké to mezi farníky budí, protože vědí, o co jde.Ale co má vlastně na mysli?“

„Vy pocházíte z údolí Baztánu, tak jste musela slyšet o agotech.“

„O agotech? Myslíš ty, kteří žili v Bozate?“

„Žili všude v údolích Baztánu a Roncalu, ale v Arizkunu byli soustředěni v jakémsi ghettu, což byla vlastněčtvrť Bozate. Co o nich ještě víte?“

„No, opravdu toho není moc. Že byli řemeslníci a žili dosti vyčleněně.“

„Zaparkujte na kraji silnice,“ navrhl Jonan.

Amaia se na něj překvapeně podívala, ale neodpověděla, našla vpravo mezeru, zabrzdila auto a otočila sena sedadle, aby si prohlédla výraz nižšího inspektora Etxaideho, který si hlasitě povzdechl a začal mluvit.

„Ohledně původu agotů nejsou historikové zajedno. Předpokládají, že dorazili do Navarry přes Pyrenejena útěku před válkami, hladomorem, morem a náboženským pronásledováním ve středověku.Nejpřijímanější teorie je, že to byli kataři, členové náboženského uskupení pronásledovaného svatouinkvizicí. Jiní tvrdí, že to byli gótští válečníci, kteří dezertovali a schovali se v lazaretech na jihu Francie,kde se nakazili leprou, což byl jeden z důvodů, proč se jich lidé obávali. Další teorie říká, že se jednalo osměs různých psanců a vyvrženců, kteří sem byli přivedeni ve službách místního feudála, jímž byl tehdyPedro de Ursua a jehož opevněný palác se zachoval v Arizkunu. To by mohl být důvod, proč se ta skupina

usadila převážně v Bozate.“

„Ano, víceméně takovou představu jsem měla, skupina vyděděnců, nemocných leprou, nebo uprchlýchkatarů, kteří se ve středověku usadili v našem údolí. Ale jaký vztah to může mít ke znesvěcení kostela v

Arizkunu?“

„Velký. Agoti žili v Bozate celá staletí a nesměli se začlenit do společnosti. Jednalo se s nimi jako spodřadnou skupinou a nesměli žít mimo Bozate, obchodovat ani se ženit a vdávat mimo společenstvíagotů. Věnovali se práci se dřevem a s kůžemi, protože to byla řemesla pokládaná za nezdravá, a nutili je

nosit na šatech našité označení, které je identifikovalo, a dokonce zvonit na zvoneček, aby upozornili nasvou přítomnost, jako kdyby měli lepru, a jak bylo v mnoha obdobích dějin zvykem, církev přílišnepřispěla k jejich začlenění, právě naopak. Je známo, že to byli křesťané, kteří respektovali a dodržovalikatolické obřady, avšak církev s nimi jednala jako s vyvrheli. Měli zvláštní křtitelnici a svěcená voda, kteráse v ní používala, se pak vylila. Nesměli se přiblížit k oltáři, v mnoha případech museli zůstat vzadu avstupovat do kostela zvláštním menším vchodem. V případě Arizkunu byla v kostele mříž, která jeoddělovala od ostatních věřících a byla později odstraněna jako odmítnutí hluboké hanby, kterou toto

zacházení dodnes v obyvatelích Arizkunu budí.“

„Počkej, jestli to správně chápu, říkáš, že rasová segregace jedné skupiny obyvatel ve středověku jehistorickým důvodem, o němž se zmínil otec Sarasola, když vysvětloval znesvěcení kostela v Arizkunu vsoučasnosti?“

„Ano,“ souhlasil Jonan.

„Segregace podobné té, kterou trpěli židé, mauři, cikáni, ženy, vědmy, chudí a spousta dalších. Kdyžnavíc tvrdíš, že existovalo podezření, že přenášejí lepru, řekl jsi vlastně všechno. Pouhá zmínka o takstrašlivé nemoci musela stačit, aby všechny obyvatele vyděsila. Na druhou stranu, v údolí Baztánu bylyupáleny na hranici tucty žen obviněných z čarodějnictví, v mnoha případech obviněných vlastnímisousedy, a to strávily v Baztánu celý život. Jakékoli chování vymykající se ,normálu‘ bylo podezřelé aspojovalo se s ďáblem, ale takové jednání se skupinami nebo etniky bylo v celé Evropě běžné, neexistujezemě, která by neměla ve svých dějinách podobnou epizodu. Já nejsem historik, Jonane, ale vím, že v tédobě bylo v Evropě cítit lidské maso pálené na hranicích.“

„To je pravda, ale právě v případě agotů se segregace prodloužila na celá staletí. Generace a generaceobyvatel Bozate byly zbaveny nejzákladnějších práv. Fakticky přišel čas, kdy se s nimi zacházelo takšpatně a tak dlouho, že z Říma přišel papežský edikt, který jim přiznával stejná práva jako kterémukoliobyvateli a žádal, aby se přestalo s diskriminací. Ale zlo už bylo zakořeněno, zvyky a víra umíněněpřetrvávají nad logikou a rozumem a agoti dál celá léta trpěli diskriminací.“

„Ano, v Baztánu se všechno mění velice pomalu. Dnes je to výhoda, ale v minulosti tu musel být tvrdýživot… ale stejně…“

„Šéfová, symboly poškozené při vniknutí do kostela mají jasnou souvislost se segregací agotů. Křtitelnice,z níž nemohli být pokřtěni. Lavice v první řadě, vyhrazená pro šlechtu a odepřená agotům. Ubrusy naoltáři, na místě, kam nesměli chodit…“

„A kosti? Mairu-beso?“

„Je to starodávná čarodějnická praktika, s níž byli agoti také spojováni.“

„Jistě, jakpak ne, čarodějnictví…“ V každém případě mi to připadá přitažené za vlasy. Musím uznat, že tavěc s těmi kostmi tomu dodává zvláštní nádech, ale to ostatní je obvyklé chuligánství. Však uvidíš, že začtyři dny zatkneme pár zhulených puberťáků, kteří ze srandy vlezli do kostela a přehnali to. Mně je spíš

nápadné, že se o to tolik zajímají na arcibiskupství.“

„To je ono. Jestli někdo dokáže a má rozeznat příznaky urážky s historickým podtextem, jsou to oni aviděla jste, jak se tvářil farář, vypadalo to, že se složí.“

Amaia si mrzutě odfrkla.

„Možná máš pravdu, ale víš, jak nemám ráda tahle témata spojená s temnou minulostí Baztánu. Zdá se,

že se vždycky najde někdo, kdo z toho chce těžit,“ prohlásila a pohlédla na hodinky.

„Máme čas,“ uklidňoval ji Jonan.

„Zase tolik ne, musím se ještě zastavit doma, Ibai má čas na krmení,“ odpověděla s úsměvem.

Amaia spatřila poručíka Paduu, jakmile vešla do baru Iruna na náměstí Castillo, velmi blízko jejich domu.Byl to jediný muž, který seděl sám, a ačkoli k ní byl otočen zády, dokonale rozeznala mokré skvrny na

jeho kabátu.

„V Baztánu prší, poručíku?“ zeptala se na pozdrav.

„Jako vždycky, paní inspektorko, jako vždycky.“

Posadila se naproti němu a objednala si kávu bez kofeinu a lahev vody. Počkala, dokud číšník nepostavilnápoje na stůl.

„Povězte mi, o čem jste to se mnou chtěl mluvit.“

„Chci s vámi mluvit o případu Johany Márquezové,“ začal poručík Padua bez okolků. „Nebo lépe řečeno, o

případu Jasóna Mediny, protože se shodneme, že on byl jediným pachatelem vraždy té dívky. Přibližněpřed čtyřmi měsíci, v den, kdy měl začít soud, spáchal Jasón Medina sebevraždu na toaletě soudu, jak užvíte.“ Amaia přikývla. „V té chvíli začalo rutinní vyšetřování, v těchto případech obvyklé, aniž na něm byloněco zvláštního, pokud bych po několika dnech nedostal návštěvu vězeňského zaměstnance, který Medinu

z vězení doprovázel a jehož si možná od soudu pamatujete. Stál tam na toaletách a byl bledší než papír.“

„Vzpomínám si, že tam byl se strážníkem nějaký zaměstnanec.“

„To je on, Luis Rodríguez. Ten muž za mnou přišel, byl velmi rozrušený a požádal mě, aby v závěrechvyšetřování bylo jasně uvedeno, zvláště pokud jde o nůž, který Medina k sebevraždě použil, že honepochybně přinesla do prostor soudu třetí osoba a že on je prost odpovědnosti. Dělalo mu to velkéstarosti, protože to bylo už podruhé, kdy vězeň pod jeho dohledem spáchal sebevraždu. Podle toho, co mi

vyprávěl, poprvé to bylo před třemi lety. Nějaký vězeň se během noci oběsil v cele. Vedení věznicepřiznalo, že měli použít preventivní opatření proti sebevraždám a dát mu do cely společníka. A teď, kdyžsi připadal podruhé zapletený do podobného případu, byl bez sebe a obával se nějakých sankcí nebovýpovědi. V tom ohledu jsem ho uklidnil, a abychom si trochu promluvili, zeptal jsem se ho na tohodruhého vězně. Nějaký chlap, který zavraždil svou ženu a zmrzačil tělo, uřízl jí paži. Rodríguez neměl anipotuchy, zda se amputovaná končetina už našla, nebo ne, tak si představte moje překvapení, když jsemzatelefonoval na státní policii v Logronu, která vedla ten případ, a tam mi řekli, že chlap opravdu zavraždil

svou manželku, s níž se rozváděl, a kvůli předcházející agresi měl soudní příkaz se k ní nepřibližovat. Jako

zločiny, které vidíme každou chvíli ve zprávách, stejně jednoduché. Zazvonil, a když mu otevřela,překvapil ji, přitlačil ke zdi a pak ji dvakrát bodl do břicha. Žena zemřela na vykrvácení a on vyrabovalbyt, dokonce si ohřál dušené fazole a posadil se do kuchyně, kde si je snědl a díval se, jak umírá. Pakodešel, a ani za sebou nezavřel dveře. Našla ji sousedka. Jeho zadrželi po dvou hodinách v blízkém baru,byl opilý a ještě měl na sobě skvrny od krve své ženy. Okamžitě se k vraždě přiznal, ale když se ho zeptali

na amputaci, prohlásil, že s tím nemá nic společného.“

Padua si povzdechl.

„Amputace v lokti ozubeným, ale ostrým nástrojem jako elektrický nůž nebo pila. Co o tom soudíte, paní

inspektorko?“

Amaia sepjala ruce, ukazováčky opřela o rty a několik vteřin tak setrvala, než promluvila.

„Já soudím, že je to momentálně vedlejší. Možná jí uřízl ruku, aby jí sebral nějaký šperk, snubní prstýnek,

aby zabránil identifikaci, ačkoli to by nedávalo moc smysl, když byla ve vlastním bytě… viděla jsem užněco podobného. Pokud nemáme ještě něco…“

„Máme ještě něco,“ odpověděl Padua. „Zajel jsem do Logrona a promluvil si s policisty, kteří vedli tenpřípad. Řekli mi něco, co mi ještě více připomnělo případ Johany Márquezové. Ten zločin byl násilný avulgární. Chlap nechal dům vzhůru nohama, a dokonce i nůž, který použil, vzal z kuchyně své manželky azakrvácený ho nechal ležet vedle mrtvé. Když oběť bodal, sám se řízl do ruky a ani si to neošetřil, a taknechal všude po domě krvavé stopy. Dokonce se vymočil do záchodu a nespláchl po sobě. Veškeré jehojednání bylo brutální a nedbalé jako on sám. Avšak k amputaci došlo post mortem, téměř bez krve,krátkým čistým řezem v kloubu. Amputovaná končetina se neobjevila, ani řezný nástroj, který použil, abyamputaci provedl.“ Amaia se zájmem přikývla. „Promluvil jsem si s ředitelem věznice. Řekl mi, že vokamžiku sebevraždy byl vězeň u nich pár dní, nevykazoval žádnou lítost ani depresi, jak
bývá u těchto případů obvyklé. Byl klidný a uvolněný, měl chuť k jídlu a spal jako dudek. Protože byl v procesuadaptace, strávil pár dní sám v cele a neměl návštěvy rodinných příslušníků ani přátel. A náhle, jednou vnoci, aniž by dal jakkoli najevo, že se chystá něco podobného udělat, se oběsil ve své cele a věřte mi,muselo mu to dát práci, protože v té místnosti není žádný tak vysoký výčnělek, aby se na něm mohlpověsit. Udělal to vsedě na podlaze, a to vyžaduje velkou sílu vůle. Dozorce ho slyšel supět a vyhlásilpoplach. Když vešli dovnitř, ještě žil, ale zemřel, než dorazila sanitka.“

„Nechal dopis?“

„Taky jsem se na to ptal a ředitel mi odpověděl, že nechal ,něco takového‘.“

„Něco takového?“

„Vysvětlil mi, že napsal na zeď něco, co nedává smysl, vyškrábal to do omítky rukojetí kartáčku na zuby,“řekl a vytáhl z obálky fotografii, kterou položil na stůl před Amaiu.

Bylo to přemalované, ale neobtěžovali se zaplnit rýhy. Na fotografii úmyslně brané zešikma světlo bleskuzachytilo písmena vyrytá pevnou čarou do omítky na zdi. Jediné, dokonale čitelné slovo: „TARTALO.“

Amaia překvapeně zvedla oči a hledala u Paduy nějakou odpověď. Ten se s uspokojením usmál a opřel seo opěradlo židle.

„Vidím, že jsem vzbudil vaši pozornost, paní inspektorko. Tartalo, stejným písmem jako vzkaz, který

nechal Medina na vaše jméno,“ prohlásil a položil na stůl igelitový obal, který obsahoval už známou

obálku adresovanou inspektorce Salazarové.

Amaia zůstala zticha a vyhodnocovala všechno, co jí poručík Padua během uplynulé hodiny vyprávěl. Aťse snažila sebevíc, nebyla schopna najít souvislé a uspokojivé vysvětlení, jak je možné, že dva tuctovívrazi, vulgární a nepořádní, provedli stejné zmrzačení svých obětí, aniž zanechali indicie, jak je provedli,tím spíše, když zbytek scény byl posetý stopami, a že si jako podpis svého činu vybrali stejné slovo, slovovůbec ne běžné.

„Dobře, poručíku, vidím, kam míříte, ale nevím, proč mi to všechno říkáte, koneckonců, případ JohanyMárquezové patří četníkům, stejně jako pravomoci při přesunu vězňů. Ten případ, pokud nějaký je, je

váš,“ prohlásila a posunula fotografie k Paduovi.

Vzal je, mlčky se na ně díval a hlasitě povzdechl.

„Problém je, že žádný případ neexistuje, paní inspektorko. Tato odhalení jsem udělal na vlastní pěst nazákladě toho, co mi řekl zaměstnanec věznice. Případ vězně z Logrona spadá pod celostátní policii a jeoficiálně uzavřen a případ Johany Márquezové taky, když je teď vrah, který se přiznal k činu, mrtvý.Všechno, co jsem vám vyprávěl, jsem předložil svým nadřízeným, kteří nevidí dostatek důkazů k zahájenívyšetřování.“

Amaia si podepřela hlavu rukou, pozorně naslouchala a přitom se kousala do spodního rtu.

„Co ode mě chcete, poručíku Paduo?“

„Chci se ujistit, že tam není žádný vztah, paní inspektorko, ale mám svázané ruce, a koneckonců, vy jstedo toho zatažena a tohle,“ postrčil k ní vzkaz, „je vaše.“

Amaia přejela prstem po jemném povrchu igelitu přes okraj obálky a úpravné stojaté písmo, jímž bylo

napsáno její jméno.

„Navštívil jste Medinovu celu ve vězení?“

„Vy jste fantastická.“ Padua se zasmál a zakroutil hlavou. „Byl jsem tam dnes dopoledne, než jsem vám

zatelefonoval.“ Naklonil se na stranu a vytáhl něco z tašky. „Strana osm,“ řekl a položil na stůl desky.

Amaia poznala desky hned. Pitevní zpráva, viděla jich stovky, na první straně bylo vidět jméno a číslo.

„Pitva Mediny, ale my víme, na co zemřel.“

„Strana osm,“ trval na svém Padua.

Amaia začal číst a on nahlas citoval, jako by to znal nazpaměť: „Jasón Medina vykazoval výraznouodřeninu na pravém ukazováčku, kde přišel o nehet a kůže vypadala odřená až na maso. Ředitel vězeními dovolil prohlédnout Medinovy osobní věci. Jsou tam, manželka je nechce a nikdo se o ně nepřihlásil.Jak jsem mohl poznat, Medina byl poněkud prosťáček. Neměl ani knihy, ani fotografie, ani nějaké důležité

předměty, jenom pár starých čísel bulvárního časopisu a jedny sportovní noviny. Neměl moc vypěstované

hygienické návyky, nevlastnil ani kartáček na zuby. Požádal jsem, aby mi ukázali jeho celu, a na prvnípohled tam nebylo nic, co by vzbuzovalo pozornost. Za poslední měsíce ji obývali další vězni, ale řídil jsem

se předtuchou, nastříkal jsem na zeď luminol, a rozsvítila se mi jako vánoční stromeček. Paníinspektorko, ten večer před soudem použil Jasón Medina vlastní krev, když si rozedřel prst a napsal nazeď své cely totéž, co vězeň v Logronu, a stejně jako jeho předchůdce si potom vzal život, s tím rozdílem,

že Medina to udělal mimo vězení z jediného důvodu, musel vám dát tohle,“ ukázal na obálku.

Amaia si ji vzala, a aniž se na ni podívala, uložila ji do kabelky a vyšla z baru. Když procházela ulicemi k

domovu, cítila její zlověstnou blízkost u boku jako horkou náplast. Vytáhla mobil a vyťukala číslo nižšího

inspektora Etxaideho.

„Zdravím, šéfová,“ ozval se.

„Dobrý večer, Jonane, promiň, že tě obtěžuju doma…“

„Co potřebujete, šéfová?“

„Copak mi dokážeš najít o Tartalovi, mytologické postavě, a jakoukoli další zmínku, která se vyskytuje.

Píše se to T-a-r-t-a-l-o.“

„To je snadné, zítra to budu mít. Ještě něco?“

„Ne, už nic, a mockrát děkuju, Jonane.“

„To je maličkost, šéfová. Na viděnou zítra.“

Když zavěsila, všimla si, jak už je pozdě. Už uplynuly tři čtvrti hodiny od doby, kdy měl Ibai čas na kojení.Sklíčeně se dala do běhu ulicemi k domovu, vyhýbala se vzácným chodcům, kteří se v pamplonské ziměodvážili ven, a při běhu pořád myslela na to, jak přesně Ibai vždy vyžaduje krmení, jak téměř dokonale se

vždycky probouzí a chce nakojit v okamžiku, kdy uplynou přesně čtyři hodiny od posledního kojení.Uviděla svůj dům uprostřed ulice, v běhu vytáhla klíče z kapsy péřové bundy a jako při dokonalém výpadu

kordem zasunula klíč do otvoru v zámku a odemkla dveře. Z prvního patra k ní dolehl chraptivý dětskýpláč jako vlna zoufalství. Vrhla se ke schodům, brala je po dvou a ani neodložila bundu, V hlavě se jípromítaly absurdní obrazy plačícího dítěte opuštěného v postýlce a spícího, nebo bezmocně přihlížejícíhoJamese, který nemůže utišit jeho nářek.

Ale James nespal. Když vrazila do kuchyně, viděla, že drží Ibaie v náručí, pohupuje ho na rameni apolohlasně mu prozpěvuje, aby ho utišil.

„Proboha, Jamesi, proč jsi mu nedal z lahve?“ zeptala se a přitom ji napadlo, jak protichůdné má v tomto

ohledu postoje.

„Ahoj, Amaio, chtěl jsem, ale nechce o tom ani slyšet,“ odpověděl James a mávl ke stolu, kde opravdustála kojenecká lahvička s mlékem. Chápavě se přitom usmíval.

„Opravdu jsi to připravil dobře?“ zeptala se a podezíravě zatřepala mlékem v lahvi.

„Ano, Amaio,“ odpověděl James trpělivě a pořád dítě pohupoval. „Padesátka vody a dvě rovné odměrky

prášku.“

Amaia svlékla bundu a odhodila ji na židli.

„Dej mi ho,“ vybídla ho.

„Buď v klidu, Amaio,“ pokusil se ji uklidnit James, „je v pořádku, trochu se rozčiluje, ale nic víc, pořádjsem ho choval a pláče jen chvíli.“

Bez okolků ho popadla do náruče a zamířila do obývacího pokoje, kde se posadila do křesla, zatímco dítězdvojnásobilo nářek.

„A co je pro tebe chvíle?“ zeptala se zuřivě. „Půl hodiny? Hodina? Kdybys mu dal z lahve dřív, nevyváděl

by tak.“

James se přestal usmívat.

„Ani ne deset minut, Amaio. Když jsem viděl, že nejdeš, připravil jsem si pití dřív a měl jsem lahev poruce ještě předtím, než měl čas na krmení. Nechutnalo mu to, to je normální, má radši kojení a umělémléko mu chutná divně. Jsem si jistý, že kdyby ses zpozdila o trochu víc, nakonec by si flašku vzal.“

„Nezpozdila jsem se záměrně,“ bránila se. „Pracovala jsem.“

James na ni rozpačitě pohlédl.

„A kdo říká, že ne?“

Dítě přestalo plakat a otáčelo hlavu na obě strany, jak zoufale hledalo blízký prs. Ucítila, jak silně saje,téměř ji to zabolelo a nářek náhle přestal a zanechal ve vzduchu prázdno bez decibelů, které se jí zdálotéměř ohlušující.

Amaia úzkostí zavřela oči. Byla to její vina. Ona se zdržela a lehkomyslně zanedbala čas, zatímco její synplakal hlady. Položila mu rozechvělou ruku na hlavičku a pohladila jemné chmýří, které ji pokrývalo. Potváři jí sklouzla slza a dopadla na tvářičku synka, jenž nevěděl o její úzkosti, už klidně sál, zmocňoval seho spánek a zavíraly se mu oči.

„Amaio,“ zašeptal James, přišel k ní a prsty setřel mokrou cestičku, kterou pláč zanechal na manželčinětváři. „To nic není, zlato. Ujišťuju tě, že to dítě vůbec netrpělo. Jenom pár minut trošku silněji plakal,právě když jsi přišla. Nic se neděje, Amaio, jiné děti musely přejít z mateřského mléka na lahev dřív než

Ibai a jsem si jistý, že nejedno protestovalo.“

Ibai klidně spal. Amaia se zapnula, podala Jamesovi dítě a vyběhla z pokoje. Za chvilku ji James uslyšel

zvracet.

Neuvědomovala si, že usnula; to se jí stávalo, když byla hodně unavená. Náhle se probudila s jistotou, žeslyší silné vzdychání, které vydává její syn ze sna po velkém pláči, který prodělal, ale místnost byla tichá,a když se trochu nadzvedla, viděla, nebo v nedostatku světla spíš tušila, že dítě klidně spí, a tak se otočilak Jamesovi, jenž ležel na břiše a pravou paží k sobě tiskl polštář. Instinktivně se naklonila a políbila ho na

hlavu. Natáhl paži a hledal její ruku ve společném gestu, které nevědomky opakovali několikrát za noc.Potěšeně zavřela oči a usnula.

Až ji probudil vítr. Foukal a ohlušoval ji, hvízdal jí v uších a silně lomozil. Otevřela oči a uviděla ji. LucíaAguirreová se na ni upřeně dívala ze břehu řeky, měla na sobě svůj červenobílý svetr, který vypadal takslavnostně, že to nemohlo působit nevhodněji, a objímala se kolem pasu levou paží. Její smutný pohledna ní spočíval jako mystický most klenoucí se přes rozbouřené vody řeky Baztánu a v těch očích cítilaveškerý její strach, veškerou její bolest, ale především nekonečný smutek, s nímž se na ni dívala bezjakékoli naděje a přijímala věčný vítr a samotu. Amaia překonala vlastní strach, vztyčila se, a aniž se na ni

přestala dívat, přikývla, aby ji přiměla mluvit. A Lucía mluvila, ale její slova odnášená větrem se ztrácela,aniž Amaia rozeznala jediný hlásek. Vypadalo to, že zoufale křičí, aby ji uslyšeli, dokud jí neselhaly síly aneupadla na kolena na zem, na okamžik schovala tvář, a když ji znovu zvedla, její rty se lehce a rytmickypohybovaly, opakujíce pořád to samé: „Co se to stalo…, nestalo…, co se stalo…“

„Zjistím, co se stalo,“ zašeptala Amaia, „slibuju.“

Ale Lucía Aguirreová se na ni už nedívala, jenom zakroutila hlavou a její tvář se ponořila do řeky.

Rozloučení s Ibaiem věnovala delší čas než obvykle. Otálela, chovala ho v náručí, prošla s ním všechnymístnosti, mazlivě mu šeptala a odkládala chvíli, kdy se bude muset obléct a odejít na komisařství. Teď,téměř hodinu poté, se nemohla zbavit pocitu jeho křehkého tělíčka v náručí. Stýskalo se jí po něm tak, žeto skoro bolelo; postrádala ho tak, jak nikdy nikoho. Jeho vůně a dotyk ji očarovaly, vyvolávaly v ní pocity

podobající se vzpomínkám a pevně zadřené v její duši. Myslela na jemnou linii jeho tvářičky a jehoprůzračné oči, modré jako její, jak se na ni díval a studoval její obličej, jako by v sobě místo dítěte skrýval

klidnou rozvahu mudrce. Jonan jí podal šálek kávy s mlékem, který si Amaia vzala a sevřela ho celoudlaní v navyklém gestu patřícím k jejím každodenním zvyklostem, nicméně tentokrát ji neutěšilo.

„Ibai vás v noci nenechal spát?“ zeptal se Jonan s pohledem na kruhy pod jejíma očima.

„Ne, vlastně, tak trochu…“ odpověděla vyhýbavě.

Jonan ji dobře znal, pracoval vedle ní několik let a věděl, že u inspektorky Salazarové má ticho stejnouhodnotu jako nejlepší vysvětlení.

„Už mám to, o co jste mě včera žádala,“ řekl a pohlédl ke stolu. Na vteřinu vypadala zmateně.

„Aha, ano. Už to máš?“

„Říkal jsem vám, že to bude snadné.“

„Tak povídej,“ vybídla ho, posadila se vedle něj ke stolu, pokynula mu, aby začal, a přitom pomalu upíjela

kávu.

Jonan otevřel soubor ve svém počítači a začal číst.

„Tartalo, známý také jako Tártaro nebo jako Torto, je postava z baskicko-navarrské mytologie, obr,

kyklop s jedním okem a velkou silou, výjimečně silný a agresivní, živí se ovcemi, mladými dívkami apastýři, i když sám v některých zmínkách také vystupuje jako pastýř vlastních stád, ale v každém případěvždy jako tvor, který požírá křesťany. Podobní obři se vyskytují po celé Evropě, ve starém Řecku i Římě. V

Baskicku měl významné postavení u starých Basků, i když zmínky o jeho spatření se táhnou až dodvacátého století. Je samotář, žije v jeskyni, která se podle oblastí vyskytuje na různých místech, ale netak nepřístupných jako nadpřirozená bytost, bohyně Mari, ale níže v údolí, kde si může opatřit potravu,aby utišil svůj nenasytný hlad po krvi. Symbolem, který ho představuje, je jeho jediné oko uprostřed čelaa samozřejmě také kosti, hromady kostí, které vrší u vchodu do jeskyní jako plod své krutosti. Připojiljsem vám několik dost známých pověstí o jeho střetnutí s pastýři, a jak si na nejednom pochutnal. Takyjsem přidal příběh o tom, jak se utopil ve studni, když ho jeden pastýř oslepil. To se vám bude líbit.

V Zegamě vyprávějí, že Tartalo byl obrovitý muž vysoké postavy a že měl jen jedno oko. Bydlel na místěnazývaném Tartaloetxeta (Tartalův dům) poblíž hory Sadar. Odtamtud podnikal loupežné výpravy doúdolí a hor, kradl jehňata a lidi, pekl si je a jedl.

Jednou šli dva bratři po pěšině. Vraceli se z trhu v sousední vesnici, kde prodali ovce a pěkně se pobavili.Šli a živě si povídali, ale náhle oněměli. Uviděli Tartala.

Marně se pokoušeli utéct.

Obr popadl každého jednou rukou a odnesl si je do jeskyně. Tam je hodil do kouta a začal připravovathranici. Z dubových polen rozdělal velký oheň a na něj položil obrovský rožeň. Oba bratři se chvěli hrůzou. Potom obr jednoho vzal, toho, který mu připadal buclatější, jednou ranou ho zabil a začal hoopékat. Druhý pastýř hořce plakal, když viděl tragický konec svého bratra a jak strašlivý obr hltá jehotělo. Když obr dojedl odporný pokrm, vzal druhého mladíka a hodil ho na ovčí kůže.

,Tebe musím ještě vykrmit,‘ řekl mu s opovržením a hlasitě a urážlivě se tomu smál. A dodal: ,Ale abys

nemohl utéct, dám ti na prst tenhle prsten.‘

A opravdu mu navlékl na prst kouzelný prsten, který uměl mluvit lidským hlasem a bez ustání opakoval:

,Tady jsem! Tady jsem.‘

Potom Tartalo klidně usnul.

Pastýř, vědom si toho, jaký bude jeho konec, když neudělá něco, aby se tomu vyhnul, se rozhodl zakaždou cenu utéct, než aby ho obr nejdřív vykrmil a potom sežral. A tak se opatrně doplazil až k ohni,vzal rožeň a rozžhavil ho doruda. Pevně ho uchopil, došel k chrápajícímu Tartalovi a vrazil mu rožeň dojediného oka, které měl na čele.

Netvor rozzuřený vzteky a bolestí s divokým křikem vyskočil, mlátil kolem sebe a hledal toho, kdo mu

vrazil žhavé železo do oka.

Ale pastýř s výjimečnou obratností unikal zuřivým výpadům svého soupeře. Nakonec pustil ovce, kterébyly v jeskyni, a zabalil se do kůže, aby si obr neuvědomil, že utíká, protože ten se postavil k východu zjeskyně.

Mladíkovi se podařilo dostat ven, ale kouzelný prsten začal vykřikovat: ,Tady jsem, tady jsem!‘ A pořád to

opakoval.

A tak logicky vedl Tartala, který navzdory své ohromné postavě utíkal za odvážným pastýřem jako jelen.

Mladík se bál, že neunikne, utíkal a utíkal, chtěl se schovat mezi stromy v lese, ale prsten obra navádělsvým neustálým pronikavým křikem: ,Tady jsem! Tady jsem!‘

Když pastýř viděl, že ho obr už už dostihne, v hrůze před strašlivým hněvem, který obr dával najevo svýmkřikem a kletbami, udělal hrdinské rozhodnutí. Utrhl si prst, na kterém měl zrádný prsten, a hodil ho do

studny.

,Tady jsem! Tady jsem!‘

Tartalo následoval volání prstenu, po hlavě se vrhl do studny a tam se utopil.“

„Máš pravdu,“ poznamenala Amaia s úsměvem, „je to moc pěkný příběh a je vidět, jak se ti líbí.“

„Víte, ne všechno je mytologie a pověsti. V jiné souvislosti je ,tartalo‘ název, který některé teroristickéskupiny dávají určitému druhu bomby. Krabice bez viditelných drátů, která skrývá fotorezistor. Ve chvíli,kdy se krabice otevře, kontakt se světlem přivodí výbuch třaskavé nálože. Odtud název, paprsek světla

jako jediné oko.“

„Ano, to jsem věděla, ale nemyslím, že by to s tím souviselo. Co máš ještě?“

„Malá filmová produkční společnost, která se nazývá Tartalo, a půl tuctu restaurací po celém Baskicku. Na

internetu jsou zmínky o těch pověstech, krátké kreslené filmy o Tartalovi, sítotisk na trička, vesnice, kdepři posvícení předvádějí figurínu Tartala, a pár blogů, které se tak jmenují, nebo se o Tartalovi zmiňují.Přidávám sem všechny odkazy. A ještě existuje další způsob psaní se dvěma t uprostřed. A samozřejměknihy Josého Miguela Barandiarána o baskické mytologii.“

Na stole nižšího inspektora zazvonil telefon a přerušil jeho výklad. Jonan se omluvil a zvedl sluchátko.Když zavěsil, mávl rukou.

„Chce s vámi mluvit komisař, šéfová, čeká vás.“

Když vešla do komisařovy kanceláře, mluvil do telefonu. Zamumlala omluvu a obrátila se ke dveřím, ale on vztáhl ruku a pokynem ji požádal, aby počkala.

Zavěsil a zadíval se na ni. Amaia si představila, jakému tlaku je její šéf podroben ze strany arcibiskupství,a chystala se mu říct, že ještě nic nemají, ale on ji překvapil.

„Nebudete mi věřit, ale byl to soudce Markina a volal proto, že se s ním spojil zatčený v případu LucíeAguirreové a řekl mu, že když za ním do vězení přijdete vy, řekne vám, kde je tělo oběti.“

Jela autem až na svah hory Santa Lucía, kde stála nová pamplonská věznice, ukázala svůj odznak, bylavpuštěna dovnitř a okamžitě uvedena do kanceláře, kde už čekal ředitel věznice, jehož znala, a soudceMarkina v doprovodu soudní sekretářky. Soudce na přivítanou vstal.

„Paní inspektorko, myslím, že jsem ještě neměl příležitost vás osobně pozdravit, protože jsem začalpracovat, když jste měla dovolenou. Děkuji, že jste přišla. Dnes dopoledne si Quiralte vyžádal rozhovor sředitelem a sdělil mu, že jestli ho přijdete navštívit, řekne vám, kde se nachází mrtvola Lucíe Aguirreové.“

„A myslíte, že to má opravdu v úmyslu?“ zeptala se.

„Opravdu nevím, co si mám myslet. Quiralte je typ domýšlivého frajera, vychloubal se zločinem a potomodmítl říct, kde schoval tělo. Podle toho, co mi vyprávěl pan ředitel, je velice spokojený, dobře jí, dobřespí a působí společensky a aktivně.“

„Vypadá to, že je jako ryba ve vodě,“ dodal ředitel.

„Takže nevíme, jestli je to nějaká lest, nebo to má skutečně v úmyslu. Faktem je, že trval na tom, abystepřišla vy a jedině vy.“

Amaia si vzpomněla na den, kdy ho zatkli, a na jeho oči upřené na zrcadlo, zatímco ho policista vyslýchal.

„Ano, když jsme ho zatkli, taky se po mně ptal, ale důvody, které udal, nám připadaly jako hlouposti. A vté chvíli jsem už byla skoro na mateřské a výslech vedl tým, který se do té chvíle vyšetřováním případu

zabýval.“

Quiralte čekal v kanceláři určené k výslechům deset minut, když Amaia se soudcem vstoupili. Opíral se oopěradlo židle s rovnými liniemi, která stála u stolu. Vězeňskou uniformu měl rozepnutou skoro do pasu,nuceně se usmíval a ukazoval příliš velké bělavé stoličky.

„To je teda opravdu chlap,“ pomyslela si Amaia při vzpomínce na to, co poznamenal Jonan, když ho

zatkli.

Quiralte počkal, až se posadí naproti, vztyčil se na židli a natáhl ruku k Amaie.

„Konečně jste se uráčila přijít se na mě podívat, paní inspektorko, čekal jsem dlouho, ale musím říct, že to

stálo za to. Jak se máte? A jak se má váš synáček?“

Amaia si nevšímala natažené ruky a on ji po několika vteřinách stáhl.

„Pane Quiralte, jestliže jsem sem dneska přišla, je to jen proto, že jste slíbil objasnit, kde se nacházejí

ostatky Lucíe Aguirreové.“

„Jak si přejete, paní inspektorko, vy tady poroučíte. Ale pravda je, že jsem čekal, že budete milejší, kdyžse chystám přispět k posílení vaší slávy jako policajtské hvězdy,“ prohlásil s úsměvem.

Amaia jenom čekala a upřeně se na něj dívala.

„Pane Quiralte,“ začal soudce.

„Buďte zticha,“ vyštěkl Quiralte. Soudce na něj pohlédl viditelně rozzloben. „Buďte zticha, pane soudce,opravdu nevím, co tu do prdele děláte, mlčte, nebo nic neřeknu, buďte rád, že vám dovolím, abyste tubyl, protože jsem jasně řek’, že budu mluvit jen s inspektorkou Salazarovou, vzpomínáte si?“

Soudce Markina zvedl ruce nad stolem a napjal se, jako by chtěl na vězně skočit. Amaia skoro slyšela, jakse mu svaly napínají a praskají zlostí, ale přesto zůstala zticha.

Quiralte znovu nasadil vlčí úsměv, obrátil se na Amaiu a ignoroval soudce.

„Čekal jsem dlouho, celé čtyři měsíce. Byl bych radši, kdybyste přišla dřív. Fakt je, že tahle situace seprodloužila vaší vinou, inspektorko. Jak určitě víte, žádal jsem o rozhovor s vámi od chvíle, kdy mě zatkli.Kdybyste na to přistoupila, už dávno byste měli mrtvolu tý hnusný ženský a já bych tady nesmrděl čtyřiměsíce.“

„To se tedy velice mýlíte,“ odpověděla Amaia.

Zakroutil hlavou a usmál se.

Užívá si to, pomyslela si Amaia.

„Takže?“ vybídla ho.

„Máte ráda patxaran, paní inspektorko?“

„Moc ne.“

„Ne, nevypadáte jako ten typ ženské, kromě toho si myslím, že jste v těhotenství asi alkohol nepila.Děláte dobře, jinak děti dopadnou jako já.“ Zasmál se na celé kolo. „A teď asi kojíte, že jo?“ zeptal se.

Amaia potlačila překvapení a skryla neklid. Obrátila se ke dveřím a odsunula židli.

„Už jdu na to, paní inspektorko, nebuďte netrpělivá. Můj otec dělal domácí patxaran, nebyl to zázrak, aledalo se to pít. Pracoval pro jednu známou likérku ve vesnici Azanza. Když očesali trnky, podnik dovolilzaměstnancům otrhat plody, co po sklizni zůstaly na keřích. Trnky jsou děsný keře, otec mě bral s sebouna pole, mají ostré a nebezpečné trny, když se člověk píchne, určitě se to zanítí a bolí to spoustu dní.Připadalo mi, že mezi tím křovím bude mít nejlepší místo.“

„Pohřbil jste ji tam?“

„Ano.“

„Dobře,“ ozval se soudce Markina, „půjdete s námi a to místo nám ukážete.“

„Ne, nikam nepůjdu, to poslední, na co mám chuť, je vidět tu čubku, a kromě toho bych řek’, že teď užmusí vypadat dost odporně. Už jsem vám toho pověděl dost, řeknu vám, kde přesně to pole je, ostatní jevaše věc, já jsem svoje splnil, a jak skončíme, jdu si odpočinout do cely.“ Uvelebil se na židli a usmál se.„Dneska to na mě bylo náročný na emoce a jsem vyčerpaný,“ prohlásil a upřeně se díval na soudce.

„Takhle se nepostupuje,“ procedil Markina mezi zuby. „Nepřišli jsme sem, abyste si z nás dělal blázny.Půjdete s námi a ukážete nám přesné místo. Ústní označení může zkomplikovat hledání, kromě tohouběhlo hodně času, nebudou tam viditelné stopy a i vy můžete mít potíže vzpomenout si na přesné

místo.“

Quiralte přerušil soudcovo řečnění.

„Proboha, tohohle chlapa nesnesu. Inspektorko, dejte mi papír a propisku, načmárnu vám to.“

Amaia mu to podala, ale soudce dál protestoval.

„Nějaká zfušovaná malůvka na papíře není spolehlivá mapa. Na plantáži jsou všechny keře stejné.“

Amaia sledovala vězně, který věnoval soudci zlomyslný úsměv, než začal psát.

„Jen klid, Ctihodnosti,“ poznamenal potměšile, „nebude to malůvka.“ A podal jim papír s krátkou

kombinací čísel a písmen, která soudce překvapila.

„Ale co to je?“

„To jsou souřadnice, Ctihodnosti,“ vysvětlila Amaia.

„Délka a šířka, Ctihodnosti. Neříkal jsem vám, že jsem byl v cizinecké legii?“ dodal vězeň výsměšně.„Nebo byste radši náčrtek?“

•

Azanza byla vesnička nedaleko Estelly, kde hlavním průmyslovým odvětvím byla výroba trnkového likéruneboli patxaranu. Když se jim podařilo shromáždit celý tým a najít označené místo, už se stmívalo a světlo

se rychle vytrácelo, ale zdálo se, že se ještě několik minut udrží na milionech bílých kvítků, které zcelapokrývaly vršky keřů, přestože do jara ještě bylo daleko, a propůjčovaly jim vzhled palácové chodby, nepohřebiště vybraného bestií bez duše.

Amaia pozorně sledovala, jak technici instalují reflektory a stanový přístřešek, který navzdory spěchusvých kolegů chtěla přivézt. Déšť bezprostředně nehrozil, ale i tak se nechtěla vystavovat nebezpečí, žeby případná přeháňka zničila nějakou stopu, která by se kolem hrobu mohla vyskytnout.

Soudce Markina se postavil vedle ní.

„Nevypadáte moc spokojeně, paní inspektorko. Myslíte si, že tu nebude?“

„Jsem si téměř jistá, že bude,“ odpověděla.

„Tak co vám vadí? Dovolte,“ řekl a vztáhl ruku k její tváři. Sebral bílý kvítek, který se jí zachytil na nose.

Amaie neušel pohled, který jí věnoval Jonan stojící na druhé straně přístřešku.

„Povězte mi, co se vám nelíbí.“

„Nelíbí se mi, jak se ten chlap chová. Je to učebnicový příklad zrůdy, vyloučený z armády, agresivní

opilec, frajer, ale…“

„Ano, pro mě je taky těžké pochopit důvod, jaký vede tak milou ženu, jako byla oběť, do vztahu s

takovým chlapem.“

„Tak v tom vám můžu pomoct. Oběť zapadá do profilu. Milá skromná žena, oddaná druhým, zbožná akrajně empatická. Pracovala jako katechetka, pomáhala v jídelně pro chudé, hlídala vnoučata,navštěvovala starou matku, a přesto byla sama. Taková žena vidí smysl svého života jenom v péči o jinéa zároveň sní o tom, že přijde někdo, kdo bude pečovat o ni. Chtěla si připadat jako žena, ne sestra animatka, ani přítelkyně, žena. Jejím problémem bylo, že si myslela, že k tomu za každou cenu potřebuje

muže.“

„Ale paní inspektorko, i když budu asi vypadat trochu machisticky, řeknu vám, že si nemyslím, že by byloněco špatného na tom, když si žena přeje mít po svém boku muže, aby se cítila naplněná, alespoň ne v

lásce.“

Jonan si přestal psát poznámky a usmál se, ale na Amaiu se nepodíval, dělil svou pozornost mezitechniky, kteří vykopávali hrob, a svou šéfovou.

„Ctihodnosti, tohle individuum není muž, je to lidský jedinec mužského rodu, a mezi ním a mužem jepropastný rozdíl.“

Technici je upozornili, že začíná být vidět balík v černém igelitu. Amaia došla k jámě, ale ještě se obrátilak soudci a řekla mu: „Ona si to jistě taky uvědomila, a proto ho udala. Příliš pozdě.“

Když byl balík odkryt, zjistili, že vrah zastrčil tělo do dvou velkých pytlů na odpadky. Jeden přetáhlmrtvole přes hlavu a druhý přes nohy a kolem ženina pasu je upevnil lepicí páskou. Páska se odlepila amírný vánek jí povíval, což vyvolávalo podivný dojem pohybu v hrobě, jako by se tam oběť obracela ve svém lůžku a snažila se odtamtud dostat. Silnější poryv ukázal mezi záhyby pytle červenobílý svetr, kterýměla na sobě a který Amaia znala ze snu. Po zádech jí přejel mráz.

„Udělejte fotografie ze všech úhlů,“ nařídila, a když čekala, až fotografové skončí, couvla o několik kroků,pokřižovala se a sklonila hlavu, aby se ještě jednou pomodlila za oběť.

Soudce Markina na ni hleděl zahanbeně. Přišel k němu doktor San Martín.

„Je to způsob jako každý jiný, aby člověk získal odstup od mrtvoly.“ Markina přikývl a odvrátil pohled,jako by byl přistižen při poklesku.

San Martín se naklonil nad hrobem, ze staré kožené lékařské brašny vytáhl krátké nůžky na nehty, pohlédl

na soudce, který přikývl, a začal dělat na igelitovém pytli jediný podélný řez, který odhalil horní polovinutěla.

Mrtvola vypadala úplně natažená a lehce pootočená na pravý bok. Byla už v rozkladu, ačkoli ji zima asuchý terén vysušily a tkáně vypadaly propadlé a tenké, přinejmenším v obličeji.

„Naštěstí bylo v poslední době dost chladno, rozklad odpovídá asi pěti měsícům,“ zhodnotil to San Martín.„Na první pohled je vidět velký řez na krku. Krvavá skvrna na prsou svetru naznačuje, že byla živá, když jí

to udělal. Řez je hluboký a přímý, což nám naznačuje velmi ostrý nástroj, který agresor použil, a velkousílu a odhodlanost způsobit smrt. Nezaváhal a provedl to zleva doprava, což vypovídá o pravákovi. Ztrátakrve byla masivní, a to také v prvních hodinách přitáhlo tolik mrchožravého hmyzu. Proto je patrná velkáaktivita hmyzu v první fázi, přestože je dobře zabalená a terén je suchý.“

Amaia přešla k hlavě hrobu a poklekla. Naklonila hlavu trochu na stranu, jako by cítila lehkou nevolnost, aněkolik vteřin tak setrvala.

Soudce Markina na ni překvapeně hleděl a s obavami k ní pokročil, ale Jonan ho zadržel za paži a zašeptalmu něco do ucha.

„To, co má nad obočím, je úder?“ zeptala se Amaia.

„Ano, opravdu,“ odpověděl San Martín a hrdě se usmál jako učitel, který dobře vychoval svou žačku. „Avypadá jako posmrtný, místo je promáčklé, ale nekrvácelo.“

„Podívejte,“ ukázala Amaia, „vypadá to, že jich má víc po celé lebce.“

„Ano,“ přikývl San Martín a naklonil se víc nad mrtvolu. „Tady dokonce chybí vlasy a není to vlivem

rozkladu.“

„Jonane, pojď sem, udělej fotografii odsud,“ požádala Amaia.

Soudce Markina se sklonil vedle ní, tak blízko, že se o ni rukávem saka lehce otřel.

Zamumlal omluvu a zeptal se San Martína, zda si myslí, že tu mrtvola byla celou dobu a zda sem byla

dopravena bezprostředně po smrti. San Martín odpověděl, že ano, že zbytky larev odpovídají typickému

obrazu v prvních stadiích, ale závazně se vyjádří, až udělá příslušné rozbory.

Soudce se vztyčil a obrátil se k soudní sekretářce, která si v patřičné vzdálenosti psala poznámky.

Amaia ještě pár vteřin setrvala na kolenou a se svraštělým čelem pozorovala mrtvolu.

Jonan na ni s očekáváním hleděl.

„Už si ji můžeme odnést?“ zeptal se jeden z techniků a ukázal na mrtvolu.

„Ještě ne,“ zarazila ho Amaia, zvedla ruku a pořád se dívala na mrtvolu. „Ctihodnosti!“ zavolala.

Soudce se ochotně obrátil a vrátil se k ní.

„Quiralte řekl něco takového, že si mohl ušetřit čtyři měsíce, kdy hnil ve vězení, kdyby se mnou mohl

promluvit, když chtěl. Řekl to?“

„Ano, to řekl, ačkoli nevím, jak mohl po přiznání ke zločinu čekat, že nebude ve vězení.“

„Myslím, že já to vím,“ zašeptala ponořená do sebe.

Markina jí podal ruku, na niž udiveně pohlédla, a nevyužila ji, vstala bez pomoci a obešla hrob.

„Pane doktore, prosím vás, mohl byste ještě trochu rozříznout ten pytel?“

„Jistě.“

Prodloužil řez a rozřízl pytel skoro ke kolenům mrtvoly.

Sukně, kterou Lucía Aguirreová oblékla k pruhovanému svetru, vypadala shrnutá pod tělem. Neměla

spodní kalhotky.

„Předpokládal jsem nějakou sexuální agresi, v těchto případech k ní dochází, a nepřekvapilo by mě, kdybyto bylo post mortem,“ poznamenal soudní lékař.

„Ano, jako nespoutaná fúrie dal průchod všem svým fantaziím, ale to není to, co hledám.“ Nanejvýšpečlivě rozhrnula pytel na obou stranách. „Jonane, pojď sem. Chyť ten igelit a zatáhni za něj, ať se tam

nedostane hlína.“

Jonan přikývl, podal fotoaparát jednomu z techniků, podřepl a oběma rukama uchopil igelitový pytel.

Amaia si klekla vedle něj, nahmatala pravé rameno oběti a opatrně hmatala dál po paži k předloktí, kterébylo částečně zakryto tělem, protože mrtvola ležela na boku. Použila obě ruce, vsunula prsty pod tělo vmístě bicepsu a jemným zatáhnutím vytáhla paži na světlo.

Jonan leknutím ztratil rovnováhu a posadil se na zem, ale igelit nepustil. Ruka vypadala jako amputovaná

v lokti rovným, rozhodným řezem, a nepřítomnost krve umožnila spatřit kulatý konec kosti a suchou tkáň

kolem ní.

Amaia se otřásla náhlým chladem. Jako by se v té vteřině veškerá zima vesmíru soustředila v její páteři.

Zachvěla se jako nárazem elektrického proudu a vylekaně ucukla.

„Šéfová,“ oslovil ji Jonan a vrátil ji tak do skutečného světa.

Podívala se mu do očí a on přikývl.

„Jdeme, Jonane,“ nařídila mu, stáhla si rukavice a rozběhla se k autu.

Náhle se zastavila, obrátila se k soudci a oslovila ho: „Ctihodnosti, zavolejte do vězení a požádejte je, aby

pořádně hlídali Quiralteho, když to bude nutné, ať u něj někdo zůstane.“

Soudce už držel v ruce mobil.

„Proč?“ zeptal se jen a pokrčil rameny.

„Protože se chystá spáchat sebevraždu.“

Přenechala volant Jonanovi, dělala to vždy, když potřebovala přemýšlet a měla naspěch. Jonan byl dobrýřidič, který dokázal balancovat přesně mezi bezpečnou jízdou a impulzem dupnout na plyn co nejvíc,jemuž by pravděpodobně podlehla ona. Z Azanzy do Pamplony jeli sotva třicet minut. Nakonec nepršelo,ale zatažená obloha způsobila předčasný soumrak bez hvězd a měsíce, který tlumil i městské osvětlení.Když vjeli na parkoviště u věznice, uviděli sanitku, která měla zhasnutá všechna světla.

„Do prdele,“ zašeptala Amaia.

U dveří na ně čekal zaměstnanec věznice a pokynul jim, aby vešli do chodby mimo bezpečnostní rám.Běželi po chodbě a dozorce jim vysvětloval: „Jsou u něj zdravotníci a vězeňský lékař. Vypadá to, že něcospolkl, myslí si, že by to mohl být jed na krysy. Určitě mu ho za dost peněz sehnal nějaký vězeň, kterýuklízí. Obvykle ho používají do jídla, nebo jím nastavují drogy. V maličkých dávkách působí bolesti břichaa nevolnost, Když nás zavolali, byl už v bezvědomí a kolem něj zvratky a krev, podle mě mu to způsobilostrašný průjem. Nabyl trochu vědomí, ale myslím, že ani neví, kde je.“

Před celou stál bledý a ustaraný ředitel věznice.

„Nic nenasvědčovalo tomu…“

Amaia prošla kolem, aniž se zastavila, a nahlédla do malé místnosti. Pach výkalů a zvratků se vznášelkolem Quiralteho, který nehybně ležel na nosítkách s hadičkou v nose. I když měl na ústech kyslíkovoumasku, bylo vidět značné spáleniny kolem nosu a úst. Jeden ze zdravotníků si něco zapisoval a dalšíklidně uklízel nástroje.

Vězeňský lékař, jehož Amaia už nějaký čas znala, se obrátil a stáhl si latexovou rukavici. Pak jí podal ruku.

„Ach, paní inspektorko, to tu máme zas pěknou kaši,“ prohlásil a zvedl huňaté obočí. „Nemohli jsme nicdělat. Hned jsem přiběhl, protože jsem byl ještě v práci, a záchranka přijela za pár minut. Pokoušeli jsmese ho zachránit, ale tyhle otravy málokdy skončí dobře, protože jsou značně devastující, a tím spíš, kdyžse člověk otráví záměrně. Připravil si svůj koktejl, když přišel do cely, a vypil ho,“ řekl a ukázal nacyklistickou lahev pohozenou v jednom rohu. Muselo mu to způsobit strašlivé bolesti, ale ovládl se anekřičel, ani nevolal o pomoc.“ Znovu pohlédl k mrtvole. „Jedna z nejhorších agonií, jaké jsem kdy viděl.“

„Nevíte, jestli nenechal nějaký dopis, nebo vzkaz?“ zeptala se Amaia a rozhlédla se kolem.

„Nechal tohle,“ řekl lékař a ukázal na palandu za jejími zády.

Obrátila se a musela se trochu předklonit, aby viděla, co Quiralte napsal na zeď u nižšího lůžka palandy.

TARTALO

Jonan ji napodobil a nakrčil nos.

„Napsal to…“

„Vlastními výkaly,“ potvrdil lékař za jejich zády. „Psát výkaly je ve vězení obvyklý způsob protestu, ale

nevím, co to slovo znamená.“

Když svolala poradu, vždy se snažila být v sále první, často strávila několik minut pohledem z okna, kterévedlo na Pamplonu, soustřeďovala se, aby si urovnala myšlenky, ukolébávána hlukem, který vzrůstal zajejími zády. Chodil za ní jen Jonan, mlčky jí přinesl šálek kávy, který vždy přijala a mnohokrát nechala netknutý, jen si o něj ohřála ruce.

Obrátila se do sálu, když uslyšela hlas inspektora Iriarteho, jenž s úsměvem zdravil všechny přítomné.

Doprovázel ho nižší inspektor Zabalza, který ji pozdravil úklonem hlavy, zašeptal něco nesrozumitelného a

posadil se vedle svého nadřízeného. Počkala, až se všichni usadili, a začala mluvit, právě když se otevřely

dveře a vstoupil komisař, omluvil se a vyzval ji, aby pokračovala, pak zkřížil ruce na prsou a opřel se ozeď.

„Jako bych tu nebyl,“ prohlásil.

„Dobrý den všem. Jak víte, předmětem této porady je stanovit strategii postupu v případu znesvěcováníkostela, k němuž dochází v Arizkunu. Právě přišly předběžné výsledky analýzy kostí a závěry toho mocneobjasňují. Jsou to lidské kosti a patří dítěti mladšímu jednoho roku. Doktor San Martín nás budeprůběžně informovat o nových poznatcích, až bude mít rozbory, ale momentálně začneme tím, co jepřesně znesvěcení a proč v tomto případě nepochybně ke znesvěcení došlo…“ Vstala a šla se postavit za

nižšího inspektora Etxaideho.

„Znesvěcení je, když se s něčím posvátným jedná bez náležité úcty, když se diskreditují a tupí věci, kterése mají respektovat, nebo když se s nimi zachází nedůstojně. Vycházíme-li z tohoto předpokladu avezmeme-li v úvahu, že čin byl spáchán na posvátném místě a že přitom byly použity dokonce lidskéostatky, jde zřejmě o znesvěcení, ale než budeme pokračovat a rozhodovat o dalším postupu, je třeba siujasnit mnoho aspektů. Existuje tolik druhů znesvěcení jako zločinného chování a pochopit jeho

mechanismus nám poskytne profil jedince, jehož hledáme.

Nejčastějším typem je vandalství, obvykle spojené s městskými tlupami a skupinami jakýchsi vyděděnců,které dávají najevo svůj odpor vůči společnosti tím, že napadají její posvátné a náboženské symboly.Mohou se zaměřit na nějaký pomník nebo knihovnu, spálit vlajku nebo rozbít výlohy obchodníhostřediska. Tento typ znesvěcení je nejobvyklejší a nejsnadněji se identifikuje, protože nese jasné známkyiracionálního násilí. Ve druhé skupině se nacházejí znesvěcovatelé kostelů a hřbitovů, party nebo skupinydelikventů, jejichž jediným cílem při napadání takových míst je ukrást cenné předměty. Kostelnípokladničky, megafony, zvukovou nebo světelnou aparaturu, předměty ze zlata a stříbra jako ciboria,svícny, kalichy a dokonce hrobnické náčiní. V ještě úchylnějších případech kradou šperky, či dokonce zlaté

zuby mrtvol. Před nedávnem byla zatčena tlupa, která kradla platinové rámečky, jež na mnoha hrobkáchzdobí fotografie zesnulých. Někteří z těchto pachatelů, jak vyplývá z jejich vlastních výpovědí, se vposlední době rozhodli předvést cosi podobného satanistickým obřadům, aby zmátli vyšetřovatele azaměřili jejich pozornost na sekty, což vyvolalo velké pobouření mezi místními obyvateli. V takovýchpřípadech je třeba nenechat se zmást a mít na paměti, že satanisté obvykle nemívají zájem ukrást farářův

mobil. A tady se přidává další typ znesvěcení, ezoterické, srozumitelné jen zasvěceným. Jonane…“

Jonan vstal a obrátil se k tabuli.

„Jde o magické obřady pocházející z rozličných kultur. Většina těchto předpokládaných znesvěcení jsou veskutečnosti sektářské obřady, haitské vúdú, brazilské candomblé nebo kubánské palo mayombe,“ pravil a

psal na tabuli.

„Jsou to obřady spjaté se smrtí a spiritismem, které se většinou praktikují na hřbitovech, nikoli vchrámech nebo kostelích. Jenom satanisté si vybírají místa křesťanského kultu, protože při svýchpraktikách kromě adorování Satana musí pochopitelně urazit i Boha. Satanistická znesvěcení jsou máloobvyklá, ačkoli nám včera při schůzce s biskupem bylo naznačeno, že se tyto činy často zamlčují, aby sezamezilo následování. Nejčastěji se setkáváme s posvátnými symboly poskvrněnými výkaly, zvratky, močí,

zvířecí krví, popelem, bývá to nápadně zrežírováno, srážejí se hlavy světcům, kreslí se falické symboly na

sochy Panny Marie, obracejí se krucifixy a podobné věci. Před několika lety v jednom malém poutnímmístě v Galicii jménem A Lanzada nějací satanisté v noci rozbili sekerou dveře a vnikli do chrámu. Vzalisošku Panny Marie, v té oblasti velmi uctívanou, usekli jí obě ruce a shodili ji ze srázu. Je to dokonalýpříklad režie. Mohli prostě jen rozbít dveře, masivní vrata se starým zámkem bez bezpečnostníhosystému, a mohli si odnést celou sošku, ale to, co udělali, bylo mnohem nápadnější a urážlivější.“

Amaia se znovu ujala slova.

„A zbývá nám znesvěcení jako společenský protest, nebo tak to alespoň ospravedlňují jeho autoři. Mělajsem příležitost studovat zblízka tento druh chování, když jsem byla na stáži u FBI ve Spojených státech.

Spočívá v tom, že se ničí hroby a vykopávají těla konkrétníchjedinců a mrtvola se mrzačí amputacemi apodobně s jediným cílem, chovat se úchylně. Vyžaduje to značný stupeň nenávisti vůči společnosti a tento

typ jedince se pro svůj profil považuje za velmi, velmi nebezpečný, protože je to jen stadium chování,které může skončit tak, že se jeho hněv obrátí vůči živým jedincům. Jeden z nejznámějších případů jepolicista ze zvláštního policejního útvaru, který zemřel při výbuchu po odhalení prázdného bytu vLeganésu, kde se skrývali teroristé po atentátech jedenáctého března v Madridu. Po pohřbu skupinajedinců v noci vykopala tělo, zohavila ho a zapálila. Musíte chápat, že zpopelnění znamená v muslimskévíře naprosté zničení duše zesnulého, které znemožňuje jeho vzkříšení pro věčný život.

Ve studiích kriminality se takové chování pokládá za stadium psychopatie, jemuž předchází mučení zvířat,zakládání požárů, noční pomočování, vážné zaostávání ve škole, špatné chování a zřetelný psychosexuální

aspekt, protože jedinec obtížně navazuje zdravý pohlavní vztah.

Musím říct, že jsem se v prvních okamžicích klonila k teorii vandalského znesvěcení a dosud ji nevylučuji,ale jsou tu další aspekty spojené s historií Arizkunu. Pro ty, kdo ji neznají, připravil Jonan spis sobjasněním historických motivací. To nám nedovoluje vyloučit možnost, že se jedná o společenský útok,možná v zárodečném stavu.

Existuje další typ znesvětitele, který je vyloučen, zloděj umění. Vnikají do kostelů, které si předemprostudují, nezpůsobí velké škody a odnesou si pouze umělecká díla velké hodnoty. Obvykle pracují nazakázku a nikdy nepostupují násilně nebo fušersky.“

„Souhlasím,“ ozval se komisař. „Jaké akce jste spustili?“

Iriarte otevřel zápisník a začal číst.

„Momentálně máme hlídkový vůz čtyřiadvacet hodin u dveří do kostela, což zřejmě místní obyvateletrochu uklidnilo. Někteří přišli policistům poděkovat a od posledního nočního incidentu k ničemu dalšímu

nedošlo.“

„Vyslechli jste starousedlíky z domů v blízkosti kostela?“ zeptala se Amaia.

„Ano, ale nikdo nic neviděl ani neslyšel, a to je v Arizkunu v noci naprosté ticho. Rány sekerou při štípánílavice musely dělat dost velký hluk.“

„Zdi kostela jsou hodně silné, údery asi dost ztlumily, a to nepočítám zdi domů, které jsou taky takové a vchladné zimní noci k ránu jsou okna i všechny větračky neprodyšně uzavřené.“

Iriarte přikývl.

„Taky jsme vytipovali nejaktivnější skupinky mládeže s protispolečenskými sklony, ale nedostali jsme

žádné zvláštní výsledky. Mladí v Arizkunu jsou dost klidní, sem tam mají sklon prosazovat nezávislost

Baskicka a Navarry, ale nic víc. Pro většinu obyvatel, ať už praktikujících katolíků, nebo ne, je kostel

symbolem Arizkunu.“

„A otázka agotů?“ zeptala se Amaia.

Iriarte si odfrkl.

„To je velice ožehavé téma, šéfová. Pro většinu lidí v Arizkunu to pořád patří k záležitostem, o nichž seradši nemluví. Můžu říct, že až donedávna, když přijel do Arizkunu někdo cizí a vyptával se na agoty,setkal se s neprolomitelnou hradbou mlčení.“

„Vyprávějí se o tom vtipné historky,“ ozval se Zabalza. „Prý se před několika lety objevil v Arizkunu známý

spisovatel a musel se vzdát svého nápadu psát o agotech, protože lidé odpovídali na jeho otázky, jako by

byli hloupí, nebo říkali, že o něčem podobném nikdy neslyšeli, že to jsou legendy a že nevěří, že by agotiopravdu existovali. Taky se vykládá, že se o to téma zajímal samotný Camilo José Cela a měl podobnévýsledky.“

„Takoví jsou mí spolurodáci,“ poznamenala Amaia s úsměvem. „Předpokládám, že se s novýmigeneracemi situace snad změnila. Obvykle jsou mladí spíše hrdí na své kořeny a necítí je jako břemeno jako dospělí. Jak jsem říkala včera Jonanovi, příběh agotů se příliš neliší od historie židů nebo muslimů.Vždycky tu byly rozdíly náboženství, pohlaví, původu, ekonomického postavení, různé věci, skoro jakoteď… Ani ženy urozeného původu se nevyhnuly manželstvím z přinucení nebo nechtěným vstupům do

kláštera.“

„Možná máte pravdu. Většina mladých se dívá na dějiny před občanskou válkou jako na čtvrtohory, ale itak musíme postupovat opatrně, abychom se nikoho nedotkli.“

„To budeme,“ souhlasila Amaia. „Ještě dnes odpoledne se přesunu do Elizonda a zůstanu tam pár dní,abych vedla vyšetřování.“

Komisař při její řeči přikyvoval.

„Jonan si vezme na starost vyhledávání protikatolických skupin na internetu, spolu se vším spojeným s

agoty a věcmi poškozenými při znesvěcení. Byla bych ráda, kdybyste mi dojednali schůzku s farářem a skaplanem z Arizkunu, ale odděleně. Nemůžeme vyloučit možnost, že jsou ty činy nějakou pomstounamířenou proti jednomu z nich. Nezapomínejme na nedávný případ zmizení Kalixtinského kodexu, za

nímž se skrývala osobní pomsta dlouholetého pracovníka katedrály svatého Jakuba v Santiagu de

Compostela na děkanovi. A proto, než začneme konstruovat historické a mystické teorie, bylo by namístěprověřit všechny, kdo mají s kostelem co do činění, jako v každém jiném případě. Mám několik nápadů,na nichž bych chtěla pracovat. Pro tuto chvíli je to všechno,“ řekla, vstala a vydala se ven za komisařem.

„Uvidíme se tu zítra ráno.“

Zpráva, která ji udržela vzhůru do tří do rána, ležela na komisařově stole. Soustředila pozornost na deskyz tvrdého papíru a pokoušela se objevit nějakou známku toho, že v nich četl.

„Pane komisaři, měl jste příležitost přečíst si moji zprávu?“

Komisař se k ní obrátil, několik vteřin na ni zamyšleně hleděl, a pak teprve odpověděl: „Ano, Salazarová,

je velice obsáhlá.“

Amaia studovala jeho neproniknutelný výraz a odhadovala, zda obsáhlá znamená dobře, nebo špatně.

Po několika vteřinách ticha komisař překvapivě dodal: „Rozsáhlá a velmi zajímavá. Chápu, proč tovzbudilo vaši pozornost. Chápu, že poručík Padua vidí indicie, ale souhlasím s jeho nadřízenými. Kdybystemi tu zprávu předložila před týdnem, byl bych vám řekl to, co řekli jeho nadřízení jemu. Indicie, i kdyžexistují, jsou dosti přitažené za vlasy, mohly to být náhody. Dokonce i fakt, že vězni udržujíkorespondenci s obdivovateli svých zločinů, je častější, než si lidé myslí.“

Odmlčel se a posadil se naproti ní.

„Je jasné, že včerejší události na tu historii vrhají nové světlo, když vás do toho Quiralte zapletl tím, že sevám rozhodl přiznat, kde je mrtvola. Hodně jsem o tom přemýšlel, inspektorko, ale ani tak mi to neníjasné. Všechny ty případy jsou oficiálně uzavřeny. Všichni vrazi jsou mrtví, spáchali sebevraždu. Různépřípady v různých provinciích, které vedly různé složky policie, a vy mě žádáte o povolení znovu otevřítvyšetřování.“

Amaia zůstala zticha a vydržela jeho pátravý pohled.

„Věřím vám, spoléhám na váš instinkt a vím, že tam musí být něco, co vzbudilo vaši pozornost… alenevidím dostatek indicií, abych povolil vyšetřování, které by navíc leckomu šláplo na kuří oko v otázcekompetencí jiných policejních sborů.“

Odmlčel se a Amaia zadržela dech.

„Pokud ovšem nemáte v rukávu ještě nějakou další informaci…“

Amaia se usmála. Ten člověk se nestal komisařem náhodou. Vytáhla z kapsy saka igelitový sáček a podalaho komisaři. „V den, kdy Jasón Medina spáchal sebevraždu na toaletách u soudu, měl u sebe tuto obálku.“ Vzal ji, prohlédl si ji a přes igelit přečetl. „Je určena vám,“ zvolal překvapeně. Otevřel zásuvku svého psacího stolu a určitě hledal rukavice. „Můžete na ni sáhnout, už je zpracovaná, nenašli na ní jediný otisk.“

Komisař vytáhl obálku z igelitového obalu, vyňal lístek, přečetl si ho a podíval se na Amaiu.

„Tak dobře,“ prohlásil. „Dávám svolení, abyste otevřela vyšetřování založené na tom, že se dva z vrahů

obrátili výslovně na vás.“

Amaia přikývla.

„Musíte postupovat nanejvýš taktně a samozřejmě musíte získat souhlas soudce Markiny, ale nemyslím,

že by to pro vás bylo těžké. Zdá se, že vás má jako vyšetřovatelku ve velké úctě. Právě dnes dopoledne

mi volal ohledně případu Aguirreová a rozplýval se chválou na vás. Nechci žádné konflikty s jinými

policejními sbory, a tak vás žádám o zdvořilost a diskrétnost.“ Dramaticky se odmlčel: „Na oplátku

očekávám pokrok v otázce kostela v Arizkunu.“

Amaia se ušklíbla.

„Vím, co si o tom myslíte, ale pro nás je důležité vyřešit ten případ co nejdříve. Dnes dopoledne mi zase

volal starosta. Je velmi znepokojen.“

„Určitě to byli jenom nějací chuligáni.“

„Tak je zadržte a řekněte mi jejich jména, aby na mě biskup přestal tlačit. Jsou tím velice poplašeni a je

pravda, že když jde o jejich záležitosti, trochu to přehánějí, ale taky je pravda, že v jiných případech

znesvěcení, a nápadnějších, tolik nevyváděli.“

„Tak dobře. Pořádně se na to podívám. Jak víte, u dveří do kostela máme hlídku. Myslím, že se tím uklidní

vášně a nechají vás v klidu.“

„To by nebylo špatné,“ připustil komisař.

Amaia se zvedla a zamířila ke dveřím.

„Děkuji, pane komisaři.“

„Počkejte, Salazarová, mám ještě něco.“

Amaia se zastavila a nehnutě čekala.

„Už uplynul rok od doby, co byl inspektor Montes postaven mimo službu kvůli událostem v průběhu

vyšetřování případu basajauna. Komise pro vnitřní záležitosti, která ho vyšetřovala, doporučila jehoopětovné začlenění. Jak víte, aby k tomu došlo, musí inspektor Montes získat příznivá vyjádření ode všechzúčastněných agentů, v tomto případě od inspektora Iriarteho a od vás.“

Amaia mlčela a čekala, jaký směr rozhovor nabere. „Okolnosti se změnily. Tehdy jste byla inspektorka pověřená vedením případu, a teď jste šéfka oddělenívražd, proto bude inspektor Montes pod vaším velením stejně jako ostatní. Jestliže se rozhodnete projeho opětovné začlenění, můžete ho jmenovat do svého týmu, nebo přidělit jinam, ale v každém případěmusíte udělat konečné rozhodnutí. Váš tým je neúplný, pokud to nebude Montes, budete muset trvale

jmenovat do týmu jiného agenta.“

„Promyslím si to,“ odpověděla chladně.

Komisař si všiml jejího nepřátelského tónu.

„Inspektorko, nemám v úmyslu ovlivňovat vaše rozhodnutí, jenom vás informuji.“

„Děkuji, pane komisaři,“ odpověděla.

„Můžete jít.“

Amaia za sebou zavřela dveře a zašeptala: „Ano, jistě.“

• V Navarrském institutu soudní medicíny bylo o poledni pusto. Mezi lijáky se vozovky a chodníky leskly, jak

se na nich odráželo váhavé slunce, protože byly mokré od posledního deště, který se spustil předhodinou, a prázdná místa na parkovišti prozrazovala dobu oběda. Přesto ji nepřekvapilo, když se blížila auviděla dvě ženy, které kouřily, ale jakmile ji spatřily, odhodily cigarety a vyšly jí v ústrety. Provedlamnemotechnické cvičení paměti a pokusila se vzpomenout si na jejich jména. Byly to „Lazarovy sestry“.

„Dobrý den, Marto a Maríe,“ pozdravila je. „Neměly byste tu být,“ řekla, ale předem věděla, že příbuznílogicky nemají jiné místo, kam by šli, a že budou dál stát u dveří nebo v malé předsíňce, dokud jimnevrátí jejich milovaného člověka. „Bylo by vám lépe doma, dají vám vědět, až…“ Vždy jí přišlo před

rodinami nevyslovitelné slovo pitva s veškerou temnou tíží, kterou obsahuje. Bylo to jen další slovo a oni

věděli, proč tam jsou, dokonce ho někteří bez okolků vyslovovali, ale pro ni, která chápala, co v sobětakové slovo nese, zůstávalo zraňující jako skalpel, který ve tvaru písmene ypsilon otvírá tělo člověka,jehož milovali. „Až skončí všechny zkoušky,“ dokončila.

„Paní inspektorko,“ promluvila starší sestra, Amaia si nebyla jista, zda Marta, nebo María, „chápeme, že je

třeba udělat pitvu, protože matka byla obětí násilí, ale dnes nám řekli, že bude možná trvat pár dní, nežnám dají… prostě, její tělo.“

Druhá sestra začala plakat, a jak se snažila pláč potlačit, bylo slyšet zalykání, jako by se topila.

„Povězte nám, proč? Už víte, kdo ji zabil, už víte, co jí ten netvor udělal! Ale teď je mrtvý, a ať mi Bůh

odpustí, mám z toho radost, protože zemřel jako špinavá krysa, kterou byl.“

Z jejích očí se také řinuly těžké slzy, které si zuřivě setřela, protože na rozdíl od sestry to u ní byly slzy

hněvu.

„… A zároveň bych chtěla, aby byl naživu, aby byl zavřený, až zčerná. Rozumíte mi? Chtěla bych, abych

ho mohla zabít vlastníma rukama, abych mu mohla udělat všechno, co udělal on naší matce.“

Amaia přikývla.

„A ani tak by se vám nepodařilo cítit se líp.“

„Nechci se cítit líp, paní inspektorko, nemyslím, že by mi cokoli na tomhle světě pomohlo, abych se teď

cítila dobře. Chtěla bych mu jen ublížit, jenom to.“

„Nemluv tak,“ prosila ji sestra. Amaia jí položila ruku na rameno.

„Ne, to byste neudělala. Vím, že si myslíte, že ano, že byste to chtěla, a do jisté míry je to normální, ale

vy byste nikomu neudělala nic podobného, to vím.“

Žena se na ni dívala a Amaia věděla, že je na pokraji zhroucení.

„Jak si můžete být tak jistá?“

„Protože na to je potřeba být jako on.“

Žena si zakryla ústa rukama a z jejího vyděšeného výrazu poznala, že to pochopila. Druhá dívka, kterávypadala slabší a bezbrannější, objala sestru paží, druhou jí položila kolem krku a jemným pohybem,který nenašel odpor, si stáhla sestřinu hlavu na rameno v gestu útěchy a něhy. Amaia si byla jistá, že seho naučila od matky.

„Kdy nám ji vrátí? Myslely jsme, že po pitvě. Na co ještě čekat?

Matka ležela pět měsíců opuštěná na studeném poli, teď chceme mít svůj čas, čas na rozloučenou s ní,abychom ji mohly pohřbít.“

Amaia si je prohlížela a odhadovala jejich odolnost. Mělo svůj význam brát to v úvahu. Rodiny zmizelýchobětí projevovaly velkou sílu živenou nadějí, že jejich příbuzní jsou navzdory předpovědím a přes všechnydůkazy ukazující k osudovému konci naživu. Ale v okamžiku, kdy se objevilo tělo, se veškerá energie,která je udržovala na nohou, hroutila jako hrad z písku v bouři.

„Tak dobře, poslouchejte a uvědomte si, že co vám řeknu, tvoří součást vyšetřování, a proto spoléhám navaši mlčenlivost.“

Obě na ni hleděly s očekáváním.

„Od začátku jsem k vám byla upřímná, od chvíle, kdy jste mě požádaly, abych vaši matku hledala, protožejste si byly jisté, že neodjela ze své vůle. Informovala jsem vás o každém kroku. A teď potřebuju, abystemi dál důvěřovaly. Je prokázáno, že vaše matka byla Quiralteho obětí, ale nejsem si jista, že on byl jediná

osoba, která s tím měla co do činění.“

Obě se zatvářily překvapeně.

„Měl komplice?“

„Ještě to nevím jistě, ale tenhle případ mi připomíná jiný, na němž jsem spolupracovala a kde bylopodezření na dalšího pachatele. Spadal do kompetence jiného policejního sboru, a abychom mohliporovnat všechny okolnosti a důkazy, bude postup trochu delší a komplikovanější. Už jsme si všechnovyžádali, ale může to trvat hodiny, dokonce i dny, to nevím jistě. Vím, že to pro vás bylo těžké, ale vašematka už neleží na studeném poli, je tady, a je tady proto, aby nám pomohla vyřešit vlastní vraždu. Budutam uvnitř s ní a ujišťuju vás, že nikdo nebere tak vážně věci, které by nám mohla povědět, jako lidi, kteří

se věnují soudní medicíně. Věřte mi, oni jsou hlasem obětí.“

Podle jejich smířených výrazů poznala, že je přesvědčila. Ačkoli nepotřebovala jejich souhlas ani povolení,nebylo vůbec příznivé, když byli příbuzní naštvaní a ztěžovali jim práci.

„Můžeme aspoň uspořádat zádušní mši,“ zamumlala Marta.

„Samozřejmě, to vám udělá dobře, a víte přece, že ji by to potěšilo.“

Odhodlaně jim podala ruku, kterou obě stiskly.

„Pracuju na tom, pokusím se to urychlit, a jakmile to bude možné, zatelefonuju vám.“

Amaia si místo kabátu oblékla sterilní plášť a vešla do sálu. Doktor San Martín skloněný nad nerezovým

pultem ukazoval svým dvěma pomocníkům něco, co bylo vidět na obrazovce počítače.

„Dobrý den. Nebo mám říct dobré odpoledne?“ pozdravila Amaia.

„Pro nás dobré odpoledne, už jsme obědvali,“ odpověděl jeden z techniků.

Amaia potlačila nedůvěřivý výraz, který se jí objevil na tváři. Měla tak dobrý žaludek, jak se od ní

očekávalo, ale když si představila ty tři, jak obědvají před pitvou, zdálo se jí to… nepatřičné.

San Martín si začal natahovat rukavice.

„Tak si řekněte, paní inspektorko, kterým z těch dvou chcete začít?“

„Jakých dvou?“ zeptala se zmateně.

„Lucíí Aguirreovou,“ řekl a ukázal na tělo na stole přikryté prostěradlem, „nebo Ramónem Quiraltem,“dodal a mávl ke vzdálenějšímu stolu, kde bylo vidět balík ještě v transportním pytli.

Amaia na něj překvapeně hleděla.

„Mám na dnešek naplánované dvě pitvy, začneme tím, komu dáváte přednost.“

Amaia se přiblížila k balíku, který na stole tvořilo Quiralteho tělo, rozepnula zip a prohlížela si jeho tvář.Smrt naprosto smazala jakýkoli druh přitažlivosti, kterou snad mohl mít. Kolem očí se vytvořily tmavéskvrny, které vypovídaly o vlásečnicích popraskaných při prudkém zvracení. Pootevřená ústa zachycovalakřeč, byly v nich vidět zuby a vykukující špička jazyka jako třetí ret, která byla zcela pokrytá bělavouvrstvou. Spáleniny od kyseliny se táhly po opuchlých rtech, ještě se zbytky zvratků, které stekly k uchu avytvořily zaschlé špinavé chomáče ve vlasech. Amaia pohlédla k místu, kde ležela žena, a zakroutilahlavou. Oběť a kat jenom dva metry od sebe ve stejném pitevním sále, dokonce bylo pravděpodobné, žeoba hrudníky otevře stejný skalpel.

„Neměl by tu tak být,“ pomyslela si nahlas.

„Co říkáte?“ zeptal se San Martín.

„Neměl by tu tak být… S ní.“ Technici se dívali udiveně. „Ne současně,“ vysvětlila a pokynula k druhémutělu.

„Neřekl bych, že by na tom některému z nich ještě záleželo, nemyslíte?“

Pohlédla na ně a pochopila, že oni tomu neporozumí, ať to bude vysvětlovat, jak chce dlouho.

„Nejsem si tak jistá,“ zašeptala sama pro sebe.

„Tak tedy, pro kterého z těch dvou se rozhodnete?“

„On mě vůbec nezajímá,“ odpověděla chladně. „Sebevražda a tečka.“ Zatáhla zip a Quiralteho obličej

zmizel.

San Martín pokrčil rameny a odkryl první tělo. Amaia se postavila čelem ke stolu, lehce sklonila hlavu vrychlé modlitbě a konečně pohlédla na tělo. V mrtvole zbavené červenobílého svetru sotva poznalausměvavou ženu, která s veselým obličejem kralovala prostoru u vchodu do svého bytu. Mrtvola už bylaumyta, ale i tak na ní bylo patrno tolik úderů, zhmožděnin a modřin, že tělo vypadalo jako špinavé.

„Doktore,“ ozvala se Amaia a přiblížila se k němu, „vlastně vás musím požádat o laskavost. Vím, že jstevelmi pečlivý ohledně postupu, ale tentokrát mě opravdu zajímá, jak asi předpokládáte, ta amputace.Sehnala jsem fotografie kosterních ostatků, které našli četníci v jeskyni v Elizondu,“ řekla a ukázala SanMartínovi tlustou obálku. „Momentálně je to všechno, co mi předali, a potřebuju, abyste porovnal řezy nakostech. Kdybychom mohli potvrdit vztah mezi tímto případem a případem Johany Márquezové, soudceby povolil další akce, které by mohly znamenat pokrok ve vyšetřování případu. Mám s ním schůzkuodpoledne a doufám, že pro něj budu mít něco víc než teorie.“

San Martín přikývl.

„Souhlasím, jdeme na to.“

Rozsvítil nad tělem silnou lampu, nastavil lupu nad ránu na paži a vyfotografoval řez. Pak se sklonil tak

nízko, že se nosem rány skoro dotýkal.

„Čistý řez, post mortem, srdce se už zastavilo a krev se začala srážet. Došlo k němu ozubeným nástrojempodobným elektrické pile na dřevo, ale odlišným. Hodně mi připomíná případ Johany Márquezové, protože

směr řezu také nasvědčoval elektrickému noži nebo brusu. Protože se v případě Márquezové mělo za to,že to spáchal nevlastní otec, nástroj, který mohl použít, se příliš nezkoumal. Porovnávaly se některénástroje, které měl doma a v autě, ale bez pozitivního výsledku.“

Amaia vložila do negatoskopu snímky, které jí poskytl Padua, a rozsvítila bílé světlo, zatímco San Martínpřidal k ostatním snímek, který tiskárna právě vyplivla.

Díval se na ně dlouze, vyměňoval jejich pořadí a dokonce je kladl na sebe a přitom vydával téměřneslyšitelné rytmické zvuky, které Amaiu vyváděly z míry a vyvolávaly žertovné komentáře u jehopomocníků.

„Řekl byste, že byly všechny řezy provedeny stejným nástrojem?“ otázala se Amaia a vytrhla doktora ze

zahloubání.

„Ach!“ zvolal. „To by bylo odvážné tvrzení. Můžu jen opravdu potvrdit, že se všechny řezy uskutečnily

stejnou technikou, že všechny byly provedeny pravou rukou, s velkou jistotou a podobnou silou.“

Amaia se na něj nespokojeně dívala.

„Ačkoli,“ pokračoval s úsměvem, když viděl v očích inspektorky záchvěv naděje, „podle fotografií nemohuurčit věk ani pohlaví, všechny patřily dospělým, ale jsou to holé kosti, bez zbytků tkáně, a od oka se nedá

přesně určit stáří kostí a už vůbec nemohu podle negativu říct, zda pocházejí z chirurgické amputace,nebo ze znesvěcení hrobu. Nedá se popřít, že na první pohled jsou řezy velmi podobné a všechny jsou napředloktí… Ale aby to bylo definitivní, potřeboval bych nástroj, který byl použit. Mohli bychom odebratotisky přímo z kostí, abychom je mohli naskenovat a porovnat. Je mi líto, paní inspektorko, s fotografiemije to všechno, co se dá udělat. Bylo by to jiné, kdybychom měli vzorky.“

„Četnictvo má vlastní laboratoř, a tam je mají, však víte, jak vyhýbavě reagují na rozkazy o poskytováníinformací. Už léta říkám, že dokud se nevytvoří nezávislý kriminální útvar tvořený příslušníky všechpolicejních sborů, dokonce s účastí Interpolu, kteří budou pracovat ve stejné laboratoři, budeme přikriminálním vyšetřování pořád tápat,“ litovala Amaia. „Ještě že jsou policisté jako Padua, kterým opravduzáleží na vyřešení zločinů, a ne na prestiži.“

Amaia se vrátila k tělu a sklonila se, jako to předtím udělal doktor San Martín, aby viděla ránu zblízka.

Tkáň se zdála propadlá a popraskaná, velmi vyschlá. Byla světlá, ve srovnání s tělem skoro bezbarvá.Zhodnotila všechny drobné nerovnosti, které čepel na kosti vytvořila, a nakonec se jí zdálo, že vidí tmavý

ostrý bod zaražený v tkáni.

„Doktore, pojďte sem, prosím vás. Co myslíte, co může být tohle?“ zeptala se a přenechala mu místo u

lupy.

Překvapeně zvedl oči.

„Výborně, Salazarová, vůbec jsem si toho nevšiml,“ prohlásil spokojeně. „Pravděpodobně to bude kost,která se při řezu ulomila,“ poznamenal, když pinzetou vytahoval úlomek. Prohlédl si trojúhelníkovýkousíček pod lupou a položil ho na tác, kam dopadl s nezaměnitelným kovovým cinknutím. Rychle hopřenesl k mikroskopu, s úsměvem zvedl oči a udělal místo Amaie. „Šéfová, tak tu máme zub z kovové

pily, pily, která byla použita k amputaci paže té ženy. Když použijeme vzor toho zubu, budeme moci

přibližně určit typ pily a na vaší obratnosti bude záležet, zda přesvědčíte soudce Markinu, abychom mohliprovést zkoušky a stanovit, zda je to stejná pila, která byla použita v případech z jeskyně v Elizondu. Kdyždovolíte, budu teď pokračovat v pitvě,“ řekl a podal tác s úlomkem techničce, která se okamžitě pustila

do práce.

Inmaculada Herranzová byla jednou z žen, které získávají důvěru ostatních na základě vždy stejné

vlídnosti a úslužnosti. Fyzickou podobu měla nenápadnou a chovala se tak zdrženlivě, že na ni Amaia vždy

myslela jako na ošklivou gejšu. Mírný hlas a přivřené oči zakrývaly zuřivé pohledy, když ji něco rozzlobilo.

Amaia ji nikdy neměla ráda, navzdory její umné korektnosti, nebo právě kvůli ní. Šest let byla výkonnoua vždy ochotnou sekretářkou soudkyně Estébanezové, která ji však bez okolků opustila, když jí nabídlinové místo na státním soudu, přestože Inmaculada nebyla vdaná a neměla děti.

Prvotní nevole Inmaculady se změnila v radost, když uprázdněné místo obsadil soudce Markina a vyžádalsi ji jako osobní sekretářku díky její předcházející zkušenosti na podobné pozici, což nebývalo obvyklé,ačkoli od té chvíle musela věnovat větší část svého platu na šaty a parfémy, jež měly vzbudit pozornostJeho Ctihodnosti. A nebyla jediná, na soudu se žertem vykládalo, že mezi úřednicemi raketově stouplaspotřeba rtěnek a počet návštěv u kadeřníka.

Amaia vyťukala číslo soudu, když mířila k autu, a hledala v kapsách bundy sluneční brýle, aby mohlabojovat se zářivými odlesky světla odrážejícího se v kalužích. Počkala, až uslyší medový hlas sekretářky.

„Dobré odpoledne, Inmaculado, tady inspektorka Salazarová z oddělení vražd navarrské policie, dejte mi

soudce Markinu, prosím vás.“

Úsečná strohost vlastního přísného hlasu ji překvapila.

„Je půl třetí, jak asi pochopíte, soudce Markina tady není.“

„Vím, kolik je hodin, právě jsem odešla z jedné pitvy, a pokud vím, soudce Markina čeká na výsledky,žádal mě, abych mu zavolala…“

„Aha…“ odpověděla žena.

„Je mi divné, že by na to zapomněl. Nevíte, jestli se později vrátí?“

„Ne, nevrátí se, a samozřejmě na to nezapomněl.“ Nechala uplynout pár vteřin a dodala: „Nechal tu číslo,

abyste mu zatelefonovala.“

Amaia mlčky čekala a pobaveně se usmívala náhlému nepřátelství sekretářky. Nahlas vydechla, aby dalanajevo, že jí dochází trpělivost, a zeptala se: „Tak dobře, Inmaculado, a dáte mi ho, nebo si ho budumuset vyžádat soudním příkazem? Ale ne, počkejte, už přece příkaz jednoho soudce mám.“

Žena neřekla nic, ale i na druhém konci linky si Amaia dokázala snadno představit, jak tiskne rty a přivíráoči ve svatouškovském výrazu vlastním ženským bázlivým jako ona. Odrecitovala číslo na jeden zátah abez rozloučení zavěsila.

Amaia pohlédla udiveně na telefon. „Co je s tou mrtvou mouchou?“ pomyslela si. Rychle vyťukala číslo ačekala.

Soudce Markina se ozval okamžitě.

„Myslel jsem si, že to budete vy, paní inspektorko, vidím, že vám moje sekretářka už předala vzkaz.“

„Omlouvám se, že vás obtěžuju mimo kancelář, Ctihodnosti, ale právě jsem odešla z pitvy LucíeAguirreové a podle mého soudu se vyskytly dostatečné indicie, abychom se pustili do dalšího vyšetřování.

Lékařská zpráva je přesvědčivá a máme nový důkaz.“

„Mluvíte o znovuotevření případu?“ zeptal se soudce s pochybnostmi v hlase.

Amaia se přinutila ke zdrženlivosti.

„Nebudu vám mluvit do toho, jak máte při své práci postupovat, ale indicie ukazují spíš na novou liniivyšetřování, která se nedotkne té předcházející. Soudní lékař ani já nemáme žádné pochybnosti o tom, že

vraždu spáchal Quiralte, ale…“

„Tak dobře,“ přerušil ji soudce a zdálo se, že několik vteřin přemýšlí. Jeho tón napovídal, že to vzbudilojeho zájem. „Přijďte za mnou a vysvětlíte mi to, a nezapomeňte přinést tu lékařskou zprávu.“

Amaia pohlédla na hodinky a zeptala se: „Budete odpoledne v kanceláři?“

„Ne, jsem mimo město, ale dnes večer v devět budu večeřet u Rodera, zastavte se tam a promluvíme si.“

Zavěsila a znovu pohlédla na hodinky. V devět už bude mít pitevní zprávu, ale James bude muset jet sIbaiem dřív, jestli chtějí dorazit do Elizonda v nějakou pro dítě rozumnou dobu. Ona pojede až po schůzce

se soudcem. Povzdechla, když usedala do auta, a pomyslela si, že když si pospíší, ještě dorazí včas, abysynka ve tři nakojila.

Ibai přerývaně pofňukával a střídal pláč s jakýmsi funěním a pokřikováním, které vyjadřovalo jeho nevoli,ale i tak mezi protesty zuřivě sál z lahve, kterou se James pokoušel udržet mu v puse, a přitom ho držel vnáručí. Vstřícně se usmál, když ji uviděl.

„Bojujeme takhle dvacet minut a podařilo se mi do něj dostat sotva dvacet mililitrů, ale pomalu to jde.“

„Pojď k mamince, maitia,“ ozvala se Amaia a otevřela náruč. James jí dítě podal. „Stýskalo se ti po mně,srdíčko?“ zeptala se, políbila miminko na tvářičku a usmála se, když Ibai začal sát její bradu. „Promiň,miláčku, ama jde pozdě, ale už jsem tady.“

Posadila se do křesla, přivinula ho do náručí a další půlhodinu se věnovala jenom jemu. Když Ibai utišilpočáteční dychtivost, vypadal klidně a uvolněně. Amaia hladila jeho hlavičku, přejížděla bříškemukazováčku po dokonalých drobných rysech svého synka a uchváceně pozorovala jasné zářivé oči, kterézase bedlivě studovaly její tvář s potěšením vyhrazeným pro nejodvážnější milence.

Když skončila kojení, odnesla ho do pokoje, který pro něj zařídila Clarice, přebalila ho a musela si přitompřiznat, že nábytek je pohodlný a funkční, i když dítě dál spalo s nimi v jejich ložnici, a pak ho ještěchovala a potichoučku mu zpívala, dokud neusnul.

„Není dobré zvykat ho usínat takhle,“ zašeptal James za jejími zády. „Nejlepší je nechat ho v postýlce, abyse uvolnil a usnul sám.“

„Na to bude mít zbytek života,“ odpověděla trochu příkře. Uvědomila si to a zmírnila tón. „Nech mě trochu

ho rozmazlovat, Jamesi. Vím, že máš pravdu, ale mně se po něm tolik stýská… A chtěla bych, aby si odemě neodvykl.“

„Určitě neodvykne, nemluv hlouposti,“ odpověděl, vzal jí spící dítě z náručí a uložil ho do postýlky. Přikrylho do pasu peřinkou a znovu se zadíval na svou ženu. „Mně se po tobě taky stýská, Amaio.“

Jejich pohledy se střetly, na pár vteřin měla chuť vrhnout se mu do náručí a obejmout ho tak, jak se toběhem času stalo nezbytným symbolem jejich svazku, jejich vzájemné péče. Objetí, v němž vždycky našla

útočiště a porozumění. Ale byly to jen dvě vteřiny. Zmocnil se jí pocit frustrace. Byla unavená,neobědvala, vracela se z pitvy… Pro Boha živého, musela běhat po celém městě z jednoho místa nadruhé a skoro nemohla být se svým dítětem a Jamese napadlo jen, že se mu po ní stýská. Jí samotné sepo sobě stýskalo. Už si ani nevzpomínala, kdy měla pět minut sama pro sebe. Měla na něj zlost, že setváří jako jehňátko s unylýma očima na porážce. To nepomáhalo, vůbec to nepomáhalo. Vyběhla z pokoje

a připadala si zároveň rozčilená i nespravedlivá. James byl poklad, dobrý otec a nejchápavější muž,jakého si žena může představit, ale byl to muž a byl milion světelných let vzdálen pochopení toho, jak seona cítí, a to ji vyvádělo z míry.

Vešla do kuchyně. Věděla, že ho má za zády, a vyhýbala se pohledu na něj, zatímco si připravovala kávu

s mlékem.

„Jedla jsi něco? Mám ti něco udělat?“ zeptal se a obrátil se k lednici.

„Ne, Jamesi, to není třeba,“ řekla, posadila se s kávou do čela kuchyňského stolu a pokynula mu, aby sitaky sedl. „Poslouchej, Jamesi, ukázalo se, že večer musím na neodkladnou schůzku se soudcem, codozoruje případ, který vyšetřuju. Může mě přijmout jedině večer, až už budu mít pitevní zprávu. Je tomoc důležité…“

Přikývl.

„Můžeme odjet do Elizonda zítra.“

„Ne, chci tam ráno být a museli bychom vstávat hodně brzy, a tak jsem myslela, že nejlepší by bylo, abysjel s Ibaiem napřed a v klidu byste se zabydleli u tety. Já ho nakojím, než pojedete, a na příští kojení užpřijedu za vámi.“

James si skousl horní ret s výrazem, který dobře znala a který nasazoval, když byl mrzutý.

„Amaio, chtěl bych si o tom s tebou promluvit…“

Mlčky se na něj dívala.

„Myslím, že pokračovat v kojení, což znamená otročit času…“ bylo vidět, že hledá vhodná slova, „se mocnesnese s tvojí prací. Možná přišla chvíle, abys to zvážila a přestala ho kojit. Převedli bychom ho úplně na

flašku.“

Amaia pohlédla na manžela a měla chuť dát průchod všemu, co se jí honilo v hlavě. Měla v úmyslu dálkojit, zamýšlela to tak s veškerou silou, chtěla dělat všechno a chtěla to dělat dobře kvůli Ibaiovi, alepředevším kvůli sobě samé, kvůli holčičce, kterou byla, kvůli dceři špatné matky. Chtěla být dobroumatkou, potřebovala být dobrou matkou, musela jí být, protože jinak by byla špatná, byla by špatnoumatkou jako její vlastní matka. A náhle se začala ptát, kolik z její matky je v ní. Není snad ta frustraceznamením, že něco nefunguje dobře? Kde je to štěstí slibované v knihách o mateřství? Kde je ideálseberealizace, který prý matka cítí? Proč ona cítí jen únavu a má pocit nezdaru?

Ale místo toho všeho řekla: „Už jsem tuhle práci měla, když jsi mě poznal, Jamesi. Věděl jsi, že dělám upolicie a že to budu dělat pořád, a přijal jsi to. Jestli sis myslel, že kvůli své práci nemůžu být dobrámanželka nebo dobrá matka, měl sis to rozmyslet dřív.“

Vstala, položila šálek do dřezu, a když kolem něj procházela, dodala: „A dobře víš, že tohle je manželství,ne trest na doživotí, jestli se ti to nelíbí…“ A vyšla z kuchyně.

Na Jamesově tváři se objevil výraz, jako by nevěřil vlastním uším.

„Pro Boha živého, Amaio! Nedělej z toho melodram,“ vstal a vyšel za ní do chodby.

Obrátila se a položila si prst na rty.

„Vzbudíš Ibaie.“ Zavřela se do koupelny a Jamese, který nevěřícně kroutil hlavou, nechala stát uprostřed

chodby.

Nepodařilo se jí usnout, dvě následující hodiny se zmítala v posteli a marně se pokoušela uvolnit natolik,aby si aspoň odpočinula. Slyšela přitom televizor, na který se díval James v obývacím pokoji.

Věděla, že se chovala jako harpyje, věděla, že byla vůči Jamesovi nespravedlivá, ale nemohla se zbavitpocitu, že si to jaksi zaslouží, protože není víc… Jaký? Chápavý? Milý? Nevěděla moc dobře, co by po něm

ještě mohla žádat, jenom měla uvnitř špatný pocit a jaksi očekávala, že James nebude věci takzjednodušovat, že ji dokáže uklidnit, utěšit, ale především pochopit. Dala by duši za to, aby jí porozuměl,aby chápal, že taková musí být. Natáhla ruku, sáhla na prázdnou stranu postele a přitáhla si polštář, do něhož zabořila obličej a hledala v něm Jamesovu vůni. Proč dělá všechno špatně? Přála si jít za ním… říctmu… říct mu… nevěděla moc dobře co, možná, že toho lituje.

Vstala z postele a kráčela bosa po podlaze z dlouhých prken francouzského dubu, která na některýchmístech skřípala. Strčila hlavu do obývacího pokoje a uviděla, že James spí, leží opřený na boku amístnost, z níž se před chvilkou vytratilo přirozené světlo, osvětlují televizní reklamy následující jedna zadruhou. Pozorovala jeho uvolněnou tvář ve světle obrazovky. Popošla k němu a náhle se zarazila. Vždycky

mu záviděla schopnost usnout v jakémkoli okamžiku, na jakémkoli místě, ale najednou fakt, že to udělal,když se dalo předpokládat, že se trápí přinejmenším tolik jako ona… U všech všudy, pohádali se, určitěnejvážněji za dobu, co se znají, a on si pak usne tak uvolněně, jako by zrovna vylezl z vany. Dva milionysvětelných let! Pohlédla na hodinky. Musí ještě připravit spoustu věcí, které bude Ibai potřebovat vElizondu. Vyšla z pokoje, a jak odcházela chodbou, zavolala: „Jamesi!“

Když naložili auto tak, jako by chtěli podniknout výstup na Everest, a ne strávit pár dní na místěvzdáleném padesát kilometrů od domova, a když zopakovala Jamesovi tucet pokynů ohledně Ibaie,oblečení, které mu má dávat, že má dávat pozor, aby mu nebylo zima, ale aby se nepotil, políbila dítě,které bylo po kojení klidné a dívalo se na ni ze své sedačky. Ibai celé odpoledne spal a určitě vydržívzhůru celou cestu do Elizonda, ale nebude plakat. Rád jezdil autem, jeho jemné předení a hudba, kteroumu James pouštěl možná trochu moc hlasitě, se mu zřejmě nadmíru líbily, a i když neusnul, celou cestubýval uvolněný.

„Přijedu před dalším krmením.“

„… A když ne, dám mu z lahve,“ odpověděl James od volantu.

Chtěla mu něco odpovědět, ale nechtěla se s ním dál hádat, nechtěla, aby se rozešli rozzlobeni, vyhýbalase tomu z jisté pověrčivosti. Jako policistka příliš často viděla, jak reagovaly rodiny, když jim oznámili, ženěkdo z jejich milovaných zemřel, a jak se prvotní bolest prohloubila, když došlo k tomu, že je v okamžiku

úmrtí rozdělovala hádka, ve většině případů bezvýznamná, ale v takové chvíli nabývala povahydoživotního odsouzení. Naklonila se do otevřeného okénka a plaše Jamese políbila na rty.

„Mám tě rád, Amaio,“ řekl a znělo to jako varování. Díval se jí přitom do očí a startoval motor.

„To už vím,“ pomyslela si a o krok ucouvla. „A uzavírám příměří jen proto, že bych nesnesla, abys umřelpři nějakém neštěstí a měl jsi na mě vztek.“ Zvedla ruku na pozdrav, který neviděl, a s lítostí se objalakolem pasu v pokusu zmírnit bezútěšný smutek, který se jí zmocnil. Zůstala na chodníku, dokud neztratila

z očí červená kontrolní světla vozu pomalu jedoucího ulicí, v tuto denní dobu s výjimkou stálých obyvatelvyhrazené pouze chodcům.

Zkřehlá pamplonskou zimou vešla do domu a vrhla krátký pohled na obálku ležící v předsíni, kteroupřinesl policista před hodinou, a více než jindy zatoužila po horké vodě v teplé koupeli. Před zrcadlem siprohlédla kruhy, které se jí udělaly pod očima, a své plavé vlasy, jež vypadaly zplihle a měly některékonečky roztřepené jako uschlá sláma. Ani si už nevzpomínala, kdy byla naposledy u kadeřnice. Pohlédlana hodiny a ucítila, jak se v ní vzmáhá nevole. Vytouženou koupel odložila na vhodnější příležitost a vlezla

do sprchy. Nechala na sebe téct horkou vodu a skleněná kabinka se zamlžila párou, až nebylo nic vidět.Pak začala plakat a bylo to, jako by se v jejím nitru protrhla nějaká hráz a vzedmutá voda hrozila, že jizevnitř utopí. Slzy se smísily s vodou, která jí téměř vařící stékala po obličeji, připadala si stejně nešťastná

jako neschopná.

Roderova restaurace byla dost blízko od jejich domu. Když tam večeřeli s Jamesem, chodívali pěšky, abysi nemuseli dělat starosti s autem, když si dali víno, ale při této příležitosti dojela autem co nejblíže, abymohla vyrazit do Elizonda, jakmile jednání se soudcem skončí. Zaparkovala mezi ostatními auty naprotiparku Media Luna, přešla ulici a zamířila do podloubí, kde se nacházela restaurace. Velká, osvětlená výkladová okna a střízlivá výzdoba slibovaly skvělou kuchyni, která Roderově restauraci vynesla jednuhvězdičku v Michelinově průvodci. Podlaha z tmavého dřeva, stejně jako židle z třešňového dřeva spohodlným opěradlem kontrastovaly s béžovými obkladovými deskami, které sahaly až do stropu, a sbílými ubrusy i nádobím bez poskvrnky, jež spolu se zrcadly prosvětlovaly prostor vyzdobený květinamiplovoucími ve skleněných nádobách rozmístěných na stolech.

Jakmile vkročila do dveří, přivítala ji číšnice a chtěla jí pomoci z kabátu. Amaia odmítla.

„Dobrý večer, mám tu schůzku s jedním z hostů, mohla byste mu dát vědět?“

„Ano, jistě.“

Chvilku váhala, protože nevěděla, zda soudce používá svůj titul mimo prostředí justice.

„Je to pan Markina.“ Dívka se usmála.

„Soudce Markina na vás čeká, pojďte se mnou, prosím,“ vybídla ji a vedla dozadu do restaurace.

Prošly kolem místnosti, kde Amaia předpokládala, že budou mluvit, a číšnice jí ukázala jeden z nejlepšíchstolů poblíž šéfkuchařovy knihovny, s pěti židlemi, ale prostřený pro dva hosty. Soudce Markina povstal,aby ji přivítal, a podal jí ruku.

„Dobrý den, paní Salazarová,“ pozdravil a vynechal hodnost.

Amaie neušel obdivný pohled, který číšnice vrhla na pohledného soudce.

„Posaďte se, prosím,“ vyzval soudce Amaiu.

Pohlédla na židli, kterou jí nabídl, a na chvilku zaváhala. Nelíbilo se jí sedět zády ke dveřím – mánie

policistky, ale poslechla a posadila se naproti Markinovi.

„Ctihodnosti,“ začala, „je mi líto, že vás obtěžuju…“

„To není žádné obtěžování, pokud budete souhlasit, že se ke mně připojíte. Už jsem si objednal a bylo bymi velice nepříjemné, abyste na mě jen koukala, až budu večeřet.“

Jeho tón nepřipouštěl námitky a Amaiu to vyvedlo z míry.

„Ale…“ namítla a ukázala na druhý talíř, který ležel na stole.

„To je pro vás. Už jsem vám říkal, že nesnáším, když se na mě při jídle někdo jen dívá. Dovolil jsem si svámi počítat. Doufám, že vám to nevadí,“ pravil, i když jeho tón naznačoval, že je mu dost jedno, zda jí to

vadí, nebo ne. Studovala jeho gesta, když roztřepával ubrousek a dával si ho na kolena.

Takže odtud pramenilo nepřátelství jeho sekretářky. Dokázala si představit, jak sama Inmaculada ten denráno zařizuje rezervaci svým medovým hlasem a s ústy napjatými jako zásek sekerou. Vzpomněla si najejí slova a uvědomila si, že ji soudce zřejmě pověřil rezervací ještě předtím, než mu Amaia zavolala kvůlivýsledkům pitvy. Věděl, že mu bude volat, jakmile pitva skončí, a připravil tu večeři s předstihem. Ptala se

v duchu, odkdy je asi rezervovaná a zda je pravda, že byl soudce v poledne mimo město. Nemohla todokázat. Také to mohlo být tak, že měl soudce rezervaci jen pro sebe, a když přišel, požádal, aby přidalidalší příbor.

„Nebudu vás dlouho obtěžovat, Ctihodnosti, takže se budete moct navečeřet v klidu. Vlastně, pokuddovolíte, už začnu.“

Vytáhla z kabelky desky hnědé barvy a položila je na stůl ve stejném okamžiku, kdy se dostavil číšník s

lahví navarrského chardonnay. „Kdo bude ochutnávat víno?“

„Tady slečna,“ odpověděl soudce.

„Paní,“ odpověděla Amaia. „A nebudu pít víno, musím řídit.“

Soudce se usmál.

„Přineste paní vodu, a víno bude na mně, obávám se.“

Když se číšník vzdálil, Amaia otevřela desky.

„Nic takového,“ prohlásil soudce popuzeně. „Prosím vás o to,“ dodal smířlivěji, „nemohl bych ochutnat ani

sousto, kdybych to viděl.“ Omluvně se usmál. „Jsou věci, na které si člověk nezvykne.“

„Ctihodnosti,“ protestovala.

Číšník před ně položil dva stejné talíře, které obsahovaly zlatavý řez ozdobený výhonky a listy zelených anačervenalých tónů.

„Houby s lanýži ve zlatém županu, dobrou chuť, panstvo,“ pravil a vzdálil se.

„Ctihodnosti,“ protestovala znovu Amaia.

„Prosím vás, říkejte mi Javier.“

Amaino rozhořčení vzrůstalo, připadala si jako oběť léčky, do detailu naplánované schůzky naslepo, kdy si

ten kretén dovolil dokonce za ni objednat i jídlo, a teď chce, aby ho nazývala křestním jménem.

Odstrčila židli, na níž seděla.

„Ctihodnosti, rozhodla jsem se, že bude lépe, když si promluvíme později, až se navečeříte. Raději

počkám venku.“

Usmál se a jeho úsměv vypadal upřímně a zároveň provinile.

„Paní Salazarová, prosím vás, nechci, abyste si připadala trapně. Ještě v Pamploně neznám moc lidí,

zbožňuju dobrou kuchyni a často sem chodím. Nikdy si nevybírám podle jídelního lístku, nechávám LuiseRodera, aby sám rozhodl, co mi předloží, ale jestli vám jeho chod nechutná, požádám, aby vám přineslijídelní lístek. Jsme dva profesionálové na schůzce, ale to nám nemusí bránit, abychom si pochutnali nadobré večeři. Bylo by vám příjemnější, kdybychom se sešli u McDonalda nad hamburgrem? Mně ne.“

Amaia se na něj nerozhodně dívala.

„Jezte, prosím, a povídejte mi přitom o případu. Ale fotografie nechte radši až na konec.“

Měla hlad, od snídaně nejedla nic pořádného, tak to dělala vždycky, když se měla zúčastnit pitvy, a vůně

hub a lanýžů v křupavé taštičce v ní vyvolala žalostné kručení žaludku.

„Tak dobře,“ přijala. Jestli chce jíst, budou jíst, ale bude to v rekordním čase. Mlčky snědli první chod a

Amaia si uvědomila, jaký má hlad.

Číšník odnesl talíře a přinesl jiné.

„Perleťová polévka se škeblemi, korýši a řasami,“ oznámil a odešel.

„Jedna z mých oblíbených,“ poznamenal Markina.

„Mých taky,“ odpověděla.

„Chodíte do téhle restaurace?“ zeptal se a pokoušel se zakrýt překvapení.

„Nadutý idiot,“ pomyslela si Amaia.

„Ano, i když si vybíráme diskrétnější stůl.“

„Mně se líbí tenhle, dívat se…“

„A být viděn,“ pomyslela si Amaia.

„Dívat se na knihovnu,“ objasnil. „Luis Rodero tu má pár nejlepších titulů světové kuchyně.“

Amaia přejela očima po hřbetech svazků, mezi nimiž rozeznala Výzvu španělské kuchyně, tlustý temný

svazek El Bulli nebo krásnou knihu Španělská kuchyně od Cándida.

Číšník před ně položil talíř s rybou.

„Treska s omáčkou velouté a krabím želé, ochucená vanilkou, pepřem a limetkou.“

Amaia jedla a jen napůl oceňovala chuťové odstíny jídla, dívala se přitom na hodinky a poslouchala

soudcovu banální konverzaci.

Když konečně odnesli talíře, Amaia odmítla dezert a objednala si kávu. Soudce udělal totéž, i kdyžviditelně zklamán. Počkala, až číšník postaví šálky na stůl, znovu vytáhla spisy a položila je před soudce.

Viděla jeho znechucený výraz, ale nezáleželo jí na tom. Narovnala se a náhle si připadala jistá, na svépůdě. Posunula trochu židli, aby viděla na vchod, a od chvíle, kdy vešla, se poprvé cítila příjemně.

„Při pitvě jsme našli indicie, které ukazují na dosti odůvodněnou možnost, že případ Lucíe Aguirreové jespojen přinejmenším s jedním případem, k němuž došlo před rokem v lokalitě Lekaroz.“ Ukázala na jednyz desek, které před soudcem otevřela. „Johana Márquezová byla znásilněna a uškrcena svým nevlastnímotcem, který zločin přiznal, jakmile byl zadržen, ale tělo dívky vykazovalo zároveň stejnou amputaci jakoLucía Aquirreová. Předloktí uříznuté v lokti. Jak vrah Johany Márquezové, tak vrah Lucíe Aguirreovéspáchali sebevraždu a zanechali po sobě podobné vzkazy. Ukázala mu fotografie zdi v Quiralteho cele a

vzkaz, který jí zanechal Medina.“

Soudce se zájmem přikývl.

„Myslíte, že se znali?“

„O tom pochybuji, ale zjistili bychom to, pokud povolíte vyšetřování.“

Soudce se na ni díval s pochybami.

„A ještě něco,“ řekla a pokývla hlavou, „možná to nic neznamená, ale shromažďuji důkazy, které ukazujína podobné amputace, které byly provedeny přinejmenším v dalším zločinu v Logronu téměř před třemilety, kdy navzdory dosti fušerskému provedení došlo ještě k amputaci jako z chirurgické učebnice a kpozdějšímu zmizení amputované končetiny jako v těchto dvou případech.“

„Ve všech?“ poplašil se Markina a přehraboval se v papírech.

„Ano, momentálně ve třech, ale mám pocit, že by jich mohlo být víc.“

„Objasněte mi něco: co vlastně hledáme? Podivný klub fušerských vrahů, kteří se rozhodnou napodobovatmakabrózní chování, o němž si možná přečetli v novinách?“

„Mohlo by to tak být, ale pochybuji, že by v tisku uváděli tak podrobné údaje o amputaci, aby ji někdomohl přesně napodobit. Přinejmenším v případě Johany Márquezové to byl údaj, který jsme tajili.Opravdu potvrdit vám můžu to, že se ten chlap z Logrona zabil ve své cele a nechal stejný vzkaz napsaný

na zdi stejným způsobem, což je dost zvláštní, protože obvykle se to slovo píše v baskické verzi, sedvěma t. To všechno mě vede k myšlence, že tak podivný modus operandi sám o sobě obsahuje známkunepochybné identity, podpis určitého jedince. Možnosti, že by se takové zrůdy natolik vzdálily od chovánívlastního surovým vrahům, jsou přinejmenším nepravděpodobné. Případy, které jsem mohla prozkoumat, nesou všechny známky odpovídajícího profilu: příbuzenství s obětí, dlouhodobé špatné zacházení,alkoholismus, nebo drogy, násilnická a unáhlená povaha. To jediné, co do obrazů nezapadalo, bylaamputace paže post mortem, ve všech případech stejné paže, a fakt, že se končetina nenašla.“

Soudce držel v ruce jednu ze zpráv a listoval jí.

„Já sama,“ pokračovala Amaia, „jsem vyslýchala nevlastního otce Johany Márquezové, a když jsem se hoptala na amputaci, vůbec o ní nevěděl, přestože přiznal šikanování, vraždu, znásilnění, zhanobení mrtvoly,protože ji znásilnil posmrtně… ale o amputaci prý nic nevěděl.“

Amaia pozorovala soudce, který se zamyšleným výrazem vyhodnocoval údaje a vypadal přitom starší apřitažlivější. Roztržitě si přejížděl rukou po čelisti a kreslil linii brady. Zdálky to vypadalo, že číšnice, kteráji doprovodila ke stolu a teď stála poblíž baru u vchodu, z něj taky nespouští oči.

„Co tedy navrhujete?“

„Myslím, že bychom mohli mít co do činění s komplicem, další osobou, která do toho zasáhla a je spojnicímezi minimálně třemi zločiny a třemi pachateli.“

Markina zůstal zticha a přelétal pohledem z dokumentů na Amaiinu tvář. Za celý večer se poprvé začalacítit pohodlně. Konečně výraz, který jí nebyl cizí. Mnohokrát ho viděla na tvářích vlastních kolegů, vidělaho u komisaře, když vykládal svůj názor, a viděla ho i teď u soudce Markiny. Zájem, zájem, kterýprobouzel pochybnosti a vedl k pečlivé analýze skutků a domněnek, jež povedou k vyšetřování. Markinůvvýraz se stával přísnější, jak přemýšlel, a jeho obličej, bezpochyby hezký, získával nádech inteligence,který ho činil skutečně přitažlivým. Překvapily ji jeho dokonale vykreslené rty a pomyslela si, že není divu,že ho uhání polovina zaměstnankyň soudu. Usmála se, když na to pomyslela, a její výraz vyvedl soudceze soustředění.

„Co vás tak potěšilo?“

„Ale nic,“ omluvila se a znovu se usmála. „To nic není… na něco jsem si vzpomněla, že… Není todůležité.“

Prohlížel si ji se zájmem.

„Nikdy jsem vás neviděl se usmívat.“

„Cože?“ odpověděla ona, trochu vyvedena z míry jeho poznámkou.

Díval se na ni dál a opět zvážněl. Vydržela jeho pohled ještě několik vteřin a náhle sklopila oči ke zprávě v

hnědých deskách. Odkašlala si.

„Takže?“ zeptala se, pohlédla na něj a už se zase ovládala.

Přikývl.

„Myslím, že na tom může něco být… Povolím to. Buďte obezřetná a nedělejte kolem toho moc rozruch,

mám na mysli novináře. Teoreticky jsou to uzavřené případy a nechceme způsobit rodinám obětí zbytečnéutrpení. Informujte mě, jak budete pokračovat. A žádejte, co budete potřebovat,“ dodal a znovu jípohlédl do očí.

Nenechala se zastrašit.

„Dobře, budu postupovat uvážlivě. Zabývám se teď se svým týmem jiným vyšetřováním a nemyslím, žebych vám mohla poskytnout něco nového za pár dní.“

„Kdy budete chtít,“ prohlásil.

Začala sbírat zprávy roztroušené po stole. Soudce natáhl ruku a na pár vteřin se lehce dotkl její. „Aspoň si snad dáte ještě kávu…“

Váhala.

„Ano, musím řídit a udělá mi dobře.“

Zvedl ruku, aby objednal kávu, a Amaia rychle uklízela všechny papíry. „Myslel jsem, že bydlíte ve starém centru.“

„Jste výborně informován, Ctihodnosti,“ pomyslela si, zatímco číšník servíroval kávu.

„Je to tak, ale musím se přesunout do Baztánu kvůli vyšetřování, o kterém jsem mluvila.“

„Vy jste odtamtud, že?“

„Ano,“ odpověděla.

„Prý se tam dobře jí, možná byste mi mohla doporučit nějakou restauraci…“

Okamžitě jí v hlavě vyvstala jména čtyř nebo pěti různých podniků.

„V tom vám nepomůžu, po pravdě tam moc nejezdím,“ zalhala, „a když ano, jsem u příbuzných.“

Nevěřícně se usmál a zvedl obočí. Amaia toho využila, aby dopila kávu a schovala si desky do tašky.

„Teď mě prosím omluvte, Ctihodnosti, už musím jít,“ oznámila a odstrčila židli.

Markina vstal.

„Kde máte auto?“

„Hned tady, zaparkovala jsem u vchodu.“

„Počkejte,“ řekl a bral si kabát. „Doprovodím vás.“ „To není třeba.“

„Trvám na tom.“

Zdržel se minutu, než se číšník vrátil s jeho kreditní kartou, vzal Amaiin kabát a podržel jí ho, aby se

mohla obléknout.

„Děkuji,“ řekla a vzala si ho od něj. „Nebudu si ho brát, špatně se mi v něm řídí.“

Z jejího příkrého tónu se nedalo vyčíst, zda ji tolik obtěžuje řízení v tlustém kabátě, nebo tolik pozorností

od soudce.

Markinova tvář se trochu zachmuřila, když Amaia kráčela ke dveřím. Otevřela je a podržela, dokudnedošel k ní. Venku teplota o několik stupňů poklesla, vlhkost se soustředila do hustého stromořadí vparku a vytvářela pocit mlhy, která se ve městě nacházela jen na tomto místě a působila tak, že senaoranžovělé světlo luceren šířilo v kruzích vypařující se vody.

Vyšli z podloubí a přešli ulici plnou zaparkovaných vozidel, kde v tu dobu skoro nebyl provoz. Amaia

aktivovala odemykání auta a obrátila se k soudci.

„Díky, Ctihodnosti, budu vás o všem informovat,“ řekla profesionálním tónem.

On ji však předešel a otevřel dvířka auta.

Amaia vydechla a obrnila se trpělivostí.

„Díky.“

Hodila kabát dovnitř a rychle vlezla do auta. Nebyla hloupá, už hodiny viděla, že jí Markina nadbíhá, a

byla rozhodnutá odrazit všechny jeho útoky.

„Dobrou noc, Ctihodnosti,“ řekla, nastartovala motor a vzala za kliku, aby zavřela dveře.

„Paní Salazarová,“ zašeptal, „… Amaio.“

„Ojoj,“ ozvalo se jí v hlavě. Zvedla hlavu a podívala se mu do očí, v nichž hořel napůl prosebný a napůl

smyslný plamen.

Markina k ní natáhl ruku a hřbetem pohladil kadeř vlasů, která jí padala na rameno. Jasně si uvědomil, jakstrnula, a polekaně stáhl ruku.

„Inspektorka Salazarová,“ podotkla Amaia suše.

„Prosím? Cože?“ zeptal se zmateně.

„Tak mě máte oslovovat, inspektorka Salazarová, paní Salazarová, prostě Salazarová.“

Přikývl a Amaie se zdálo, že se začervenal. Bylo špatně vidět.

„Dobrou noc, pane soudce.“ Zabouchla dveře auta a vycouvala na silnici. „Bude to idiot!“ prohodila samak sobě, když se dívala v zadním zrcátku na soudce, který stál pořád na stejném místě.

Nebylo by vhodné si soudce znepřátelit, proto ze srdce očekávala, že její varování poslouží jako stanovení

mantinelů jejich vztahu a omezí ho na profesionální oblast, aniž by se soudce cítil zraněn ve svémužnosti. Pohled, jakým se na ni díval, připomínal jehně na porážce. Takový pohled, který už viděla i ujiných mužů, vždycky přinášel problémy, a problémy jí mohly znesnadnit vyšetřování víc, než byloobvyklé. Doufala, že se necítí uražený. Jasně vyplývalo, že si dal práci, aby zinscenoval jejich setkání, atak hezký chlap asi nebude zvyklý na odmítnutí.

„Vždycky je něco poprvé,“ řekla si nahlas.

Předpokládala, že úsilí úřednic v čele se servilní a obětavou Inmaculadou Herranzovou přitáhne jehopozornost k jiné sukni, než bys řekl švec.

Krátce na sebe pohlédla do zpětného zrcátka.

„Pane Bože, je přece tak úžasný!“ zasmála se a nevědomky zvedla ruku k vlasům tam, kde se jich dotkl, ausmála se. Zapnula rádio, odbočila na silnici do Baztánu a pobrukovala si písničku, kterou znala jen od

poslechu z rádia.

Nádherný baztánský les je za černé noci velkolepý a pocit, který vyvolává, se dá srovnat jenom s nocí naširém moři, ale když je úplně temná, beze hvězd. Skrovné světlo měsíce, sotva viditelné mezi mraky, příliš

nepomáhalo a jen silná světla reflektorů prořezávala noc, když projížděla zatáčkami a vrhala zářivýpaprsek do hustého lesa, který se rozléval jako hluboké chladné moře po obou stranách silnice. Zmírnilarychlost. Kdyby auto v některé zatáčce vylétlo z cesty, nikdo by ho ze silnice neuviděl. Les by ho pohltil do

svého černého jícnu, jako by byl stovky let staré stvoření. I za dne by dalo práci najít v husté vegetacičerný terénní vůz jako její. Po zádech jí přeběhl mráz.

„Tak milovaný, tak obávaný,“ zašeptala.

Když míjela hotel Baztán, vrhla rychlý pohled na parkoviště jen lehce osvětlené čtyřmi lucernami a sporým

světlem vycházejícím z oken bufetu, navzdory denní době dosti zaplněnému. Bezděky si vzpomněla naFermína, jak s předpisovou zbraní v ruce mířil nejdřív na Floru a pak ji zvedl k vlastní hlavě. ObrazMontese nataženého na zemi, zneškodněného inspektorem Iriartem, a jeho slzy mísící se s prachemparkoviště. V hlavě jí zazněla komisařova slova: „Nemám v úmyslu ovlivňovat vaše rozhodnutí, jenom vás

informuji.“

Vjela do staré části Elizonda, projela ulicí Santiago, zatočila doleva, sjela k mostu a cítila lehké drkotáníkol na dláždění. Jakmile přejela most Muniartea, zabočila vlevo a zaparkovala vůz před tetiným domem,před domem, kde žila od devíti let, dokud neodešla z Elizonda. Našla klíč mezi ostatními na klíčence aotevřela dveře. Dům ji přijal plný tepla a života, nabitý energií své obyvatelky a s ozvěnou věčně

zapnutého televizoru, linoucí se z jeho hloubi.

„Ahoj, Amaio,“ pozdravila ji teta z obývacího pokoje, kde seděla u krbu.

Amaia pocítila vlnu lásky, když ji uviděla, s dlouhými bílými vlasy sčesanými do volného drdolu, který jí

dodával vzhled romantické hrdinky z anglického románu, a s rovnými zády v tak elegantní pozici, jako by

měla pít čaj s královnou.

„Nevstávej, teto,“ poprosila ji, došla k ní a naklonila se, aby ji políbila. „Jak se máš, ty moje krasavice?“ Engrasi se zasmála.

„Jo, v tomhle županu jsem největší krasavice ze všech,“ odpověděla a chytla do ruky sametovou klopu.

„Pro mě budeš vždycky nejhezčí.“

„Holčičko moje…“ Objala ji.

Amaia se rozhlédla kolem a poznávala známé prostředí. Dělala to vždycky, když se vrátila domů, a věděla,

že v jejím gestu je hodně odevzdání a vyznání. Jako by říkala: „Už jsem tady, už jsem se vrátila.“Nevěděla dobře, co ji k tomu vede, ale už se ani neptala, proč se tam tak cítí, jenom si to užívala.

„A co můj drobeček?“

„Krásně spinká. James mu dal asi před půlhodinou napít a hned usnul. Šel ho nahoru uložit, ale vypadáto, že tam s ním usnul taky, už nějakou chvíli ho neslyším,“ řekla teta a ukázala na chůvičku, která sesvými pestrými barvami působila na Engrasině dřevěném stole nevhodně.

Amaia si zula boty u paty schodiště a vyšla nahoru. Pod bosýma nohama cítila dřevo a potlačila impulzschody vyběhnout, jako když byla malá.

James nechal svítit jedinou lampičku na nočním stolku, která vydávala namodralé světlo a umožnila jívidět, že postavil cestovní postýlku u okna a že spí vedle s nataženou rukou opřenou o okraj Ibaiovypostýlky. Obešla postel a zjistila, že dítě odpočívá klidně zachumlané do silného pyžamka z jednoho kusu.Vypnula chůvičku, svlékla si svetr, nechala sklouznout džíny po nohách na podlahu, vlezla do postele,přitiskla se k zádům svého manžela a zlomyslně se usmála, když zaznamenala, jak se lekl dotyku jejíhostudeného těla.

„Jsi zmrzlá, miláčku,“ zašeptal napůl ze spaní.

„Ohřeješ mě?“ zeptala se mazlivě a přitiskla se k němu ještě víc.

„Jak moc budeš chtít,“ odpověděl trochu víc probuzený.

„Chci co nejvíc.“

James se k ní otočil a ona toho využila, aby ho políbila a prozkoumala jeho ústa, jako by umírala žízní.

Překvapeně se odtáhl.

„Jseš si jistá?“ zeptal se a ukázal na postýlku.

Co měli Ibaie, Amaia se vždy zdráhala mít intimní styky ve stejné místnosti, kde bylo dítě.

„Jsem si jistá,“ odpověděla a znovu ho políbila.

Milovali se velmi pomalu, dívali se na sebe nevěřícně, jako by se tu noc poznali a ten objev jim připadal

zázračný, usmívali se s uspokojením a úlevou člověka, který ví, že právě znovu získal něco cenného, conějakou dobu pokládal za ztracené. Potom zůstali mlčky ležet, dokud ji James nevzal za ruku a znovu se

na ni nepodíval.

„Jsem rád, že ses vrátila, v poslední době to mezi námi nevypadalo dobře.“

Lehký pohyb v postýlce ho přinutil, aby se vztyčil a podíval na dítě, které se neklidně převracelo avydávalo slabé zvuky hlásící jeho nespokojenost, a hned potom začalo plakat.

„Má hlad,“ řekl a podíval se na ni.

„Přijela jsem včas, abych ho nakojila, ale teta mi řekla, žes mu dal z lahvičky,“ prohlásila Amaia apokoušela se, aby to neznělo jako výčitka.

„Byl trochu neklidný. Četl jsem, že se má dítě krmit, jak si řekne, a když má hlad a ty tu ještě nejsi,nevidím nic špatného na tom dát mu trošku z flašky, a navíc, nevypil ani patnáct centilitrů.“

„Já si zase myslím, že není dobré ho celý den pořád krmit. Základ je dodržovat stálou hodinu, však jsi

slyšel pediatra.“

„Není moje vina, že se nedodržují hodiny,“ odpověděl.

„Chceš naznačit, že za to můžu já? Už jsem ti řekla, že jsem přijela včas.“

„Amaio, dítě není budík, nestačí přijet včas teď. A co předtím? A potom? Můžeš mi zaručit, že tu budešvždycky včas?“

Amaia mlčela. Vzala Ibaie do náručí a lehla si s ním do postele, aby ho nakojila. James se položil vedle,prstem hladil dítě po šíji a zavřel oči. Sotva dvě minuty poté si podle jeho rytmického dechu všimla, žespí. Někdy ji vyvádí z míry, pomyslela si, když se pokoušela uvolnit. Četla někde, že nervozita matky sepřenáší na dítě a působí mu koliku.

Když se dítě nasytilo, položila si ho svisle na rameno, dokud neodříhlo, pak ho znovu vzala do náručí aucítila, jak se jeho křehké tělíčko uvolňuje a zmocňuje se ho spánek. Sklonila se nad něj, aby cítilapříjemnou vůni, kterou vydávala jeho hlavička, a usmála se. Než se Ibai narodil, dokonce ještě než homěla v břiše, už ho milovala, měla ho ráda od chvíle, kdy byla sama malou holčičkou, která si hrála namaminku, hodnou maminku, a teď ji to bolelo, protože někde v hloubi duše cítila, že veškerá její láskanestačí, že to nedělá dobře a že není hodna být jeho matkou, že to možná není v přirozenosti žen v jejírodině. Možná se spolu s geny dědí nějaké temnější kruté dědictví.

Vzala do ruky jednu z jeho ručiček, teď, když byl sytý, otevřenou jako mořská hvězdice. Její dítě vody,dítě řeky, které jako sama řeka dobývalo její državy, zaplavovalo její břehy, zmocňovalo se jejího územíjako vládce vracející se z křížových výprav. Zvedla jeho ručičku ke rtům a pokorně ji políbila.

„Snažím se, Ibaii,“ zašeptala a maličký jí ze spánku odpověděl hlubokým povzdechem, který provoněl

vzduch kolem.

V půl osmé se rozednilo, a přestože nepršelo, vypadalo to, že se na hory obklopující údolí vylily těžkémraky jako pěna, která přetéká z obrovské vany. Amaia viděla, jak stéká po svazích, hustá a bílá, takžesotva za půl hodiny velice ztíží řízení auta.

Na dvojku projela úzkými ulicemi čtvrti Txokoto, rozhodnuta dát si s Ros kávu, než půjde na komisařství.Projela kolem tmavých skel a zabočila vlevo, aby zaparkovala vzadu. Překvapením šlápla na brzdu. Celáhlavní zeď skladu byla počmáraná nápisem provedeným černým sprejem. Ros se štětkou v ruce senamáhavě snažila přetřít tmavé čáry, z nichž se navzdory první vrstvě barvy dalo přečíst: „PROLHANÁ

VRAŽEDNICE“.

Amaia vylezla z auta a zdálky ji pozorovala.

„Vida, zdá se, že Flora nakonec není pro celé městečko takovou hrdinkou,“ poznamenala, když přišla blíž,

a stále se dívala na nápis.

„Vypadá to, že ne,“ usmála se Ros rozpačitě. „Nazdar, sestřičko.“ Odložila štětku do kbelíku s barvou,

došla k Amaie a políbila ji na uvítanou.

„Říkala jsem si, jestli mě pozveš na to úžasné kafe z tvého italského kávovaru.“

„Samozřejmě,“ odpověděla Ros a vešla za Amaiou do skladu.

Amaia se zhluboka nadechla, když vešla do pekárny, jak to dělala vždycky od chvíle, kdy se pamatovala, a

toto ráno ji přijala vůně anýzové esence.

„Pečeme dneska anýzové kroužky,“ vysvětlila Ros.

Amaia hned neodpověděla. Aroma, které bude mít navždy spojeno s matkou, jí zatemnilo mysl a přeneslo

o hodně let nazpátek.

„Jsou cítit jako…“

Ros neřekla nic. Připravila talířky a šálky a zapnula elektrický mlýnek, aby čerstvě namlela dávku pro dvě

osoby. Mlčky čekaly, dokud Ros ticho nepřerušila.

„Promiň, že jsem na tebe včera nepočkala vzhůru, ale byla jsem utahaná…“

„Z toho si nic nedělej, nakonec to vydržela jenom teta. Když jsem přijela, James s Ibaiem spali, jako když

je do vody hodí.“

Amaia si toho hned všimla. Ros sotva zvedla hlavu od svého šálku, který držela oběma rukama před

obličejem jako štít, za nímž se schovávala, když drobnými doušky upíjela.

„Ros, je ti dobře?“ zeptala se a prohlížela si její tvář.

„Ano, jasně že je mi dobře,“ odpověděla Ros příliš rychle.

„Víš to jistě?“ naléhala Amaia.

„Nedělej to.“

„Co nemám dělat?“

„Tohle. Nevyslýchej mě, Amaio.“

Rosina reakce ještě přiživila Amaiin zájem. Znala svou starší sestru Ros, prostřední ze tří, s nejměkčím

srdcem, která vždycky vypadala, že nese na svých bedrech všechnu tíhu světa, která nejhůře snášela

starosti, raději mlčela a pohřbila své problémy pod závojem mlčení a zastírání, a pokoušela se tak skrýt

známky úzkosti.

Začali přicházet zaměstnanci a do dveří nakoukl Ernesto, mistr, aby je pozdravil. Amaia viděla, jak jesestra vítá skoro s úlevou a mluví s nimi o práci, kterou mají ten den udělat, a chová se přitom jakočlověk unikající z nepříjemné situace. Položila svůj šálek do dřezu a vyšla z pekárny, ale ještě se zastavilaa všimla si, že pod vrstvami bílého nátěru prosvítají i jiné nápisy.

Komisařství v Elizondu nemohlo být víc nepřiměřené ve srovnání s obvyklou architekturou Baztánu. Smoderními rovnými liniemi tam nejen nezapadalo, ale vypadalo jako podivný předmět zapomenutý někým

z jiného světa. Přesto musela Amaia uznat účelnost budovy s obrovskými skly, která jako lupapřitahovala vzácné slunce baztánské zimy. Vyjela výtahem a v duchu si plánovala pracovní den, a když sedveře ve druhém poschodí otevřely, překvapila ji veselá atmosféra mužského kamarádství, s nímž hlouček

policistů diskutoval u automatu na kávu. Nižší inspektor Zabalza a inspektor Iriarte se zřejmě dobře bavilidíky Fermínu Montesovi, který patrně vyprávěl nějakou anekdotu a doprovázel ji nejrůznějšími posunky.

Prošla kolem nich a nezastavila se. „Dobrý den, pánové.“

Rozhovor okamžitě ustal.

„Dobrý den,“ odpověděli jednohlasně a Montes šel za ní ke dveřím její kanceláře.

„Salazarová.“ Zastavila se. „Máte chvilku?“

„Po pravdě ne, Montesi, za minutku musím odjet na vyšetřování případu, který vedeme,“ odpověděla apohlédla na další dva policisty, kteří se před jejíma očima narovnali. „Možná kdybyste mi dal vědětpředem…“

Vešla do pracovny, zavřela dveře a nechala za nimi Montese, který se netvářil moc přátelsky. Uvnitř

pracoval na svém počítači nižší inspektor Jonan Etxaide. Vesele ho pozdravila.

„Co se děje? Ty se nepřidáš k Vikingům u automatu?“

„Já kafe nepiju, šéfová, aspoň ne s nimi…“

Amaia se na něj překvapeně podívala.

„Nevycházíte spolu?“

„Ne, v tom to není, ale řekl bych, že se se mnou necítí úplně ve své kůži.“ „Proč?“ zeptala se Amaia. „Snad ne, že…?

Usmál se.

„To, že jsem gay, to určitě neusnadňuje, ale nemyslím, že by to bylo proto. V každém případě si s tím

nedělejte starosti, já si je taky nedělám.“

„Věrnost má klidné srdce,“ citovala.

„Čtete Shakespeara, šéfová?“

Odfrkla si a schválně se zatvářila otráveně.

„V poslední době čtu jenom knihy věhlasných pediatrů, vychovatelů a dětských psychologů.“

Na dveře zaklepali Iriarte se Zabalzou a vešli.

„Dobrý den, pánové,“ začala Amaia bez úvodu. „Na dnešek máme dva jasné úkoly. Inspektor a já

navštívíme kaplana a faráře z Arizkunu, Jonan bude pokračovat v hledání na webech a protikatolických

fórech a stránkách hnutí podobných agotům v údolí Baztánu. Zabalzo, vy mu pomůžete.“

Začali vstávat.

„Ještě něco, připomínám vám, že inspektor Fermín Montes je postaven mimo službu a na komisařstvímůže být přítomen pouze jako návštěva; stejně tak vám připomínám, že je rozhodně zakázáno, abyvstupoval do prostor specializovaných oddělení, jako jsou archivy, sklady zbraní… nebo aby měl přístup kjakékoli informaci o případu, který nás teď zaměstnává. Je to jasné?“

„Ano,“ přikývl Iriarte. Zabalza zamumlal „ano“ a zrudl až po kořínky vlasů.

„Tak do práce, pánové.“

Kaplan jim moc nepomohl. Měl vážné problémy se sluchem a tucetkrát se pokřižoval, když krátkýmivratkými kroky, ale velmi rychle, procházel chrámem. Iriarte se s úsměvem obrátil k Amaie, když ho sobtížemi sledovali v jeho rozběhu. Zuřivě mával rukama, když jim v sakristii ukazoval zbytky křtitelnice alavice, na níž ocenili zatuchlost linoucí se z kusů dřeva s charakteristickým starobylým pachem, kterýAmaie připomněl nábytek babičky Juanity.

„Podívejte se na to barbarství!“ vykřikl stařec a smutně se zadíval na dva kusy rozbité křtitelnice.

Tvář se mu stáhla do absurdní grimasy, téměř půvabné, kterou udržel, dokud se mu oči nezalily slzami.Vykasal si černou sutanu, která mu sahala až k botám, a hledal v kapsách kalhot, až vytáhl bílý škrobenýkapesník, jímž slzy otřel.

„Promiňte,“ omluvil se příliš nahlas, „ale neříkejte mi, že člověk nemusí být padouch, aby něco takovéhoudělal.“

Amaia pohlédla na Iriarteho a mávla rukou k východu.

„Díky,“ rozloučil se inspektor, „velmi jste nám pomohl.“

„Cože?“ zeptal se muž a přiložil dlaň k uchu.

„Že jste nám hodně pomohl, díky,“ zařval Iriarte a jeho hlas v prázdném chrámu zaduněl.

Kaplan s mnoha posuňky přikývl a Amaia s úsměvem znovu pohlédla na inspektora a pokrčila rameny,

jako by ji takový hluk znepokojoval.

Vítr silnými poryvy odvál jakoukoli stopu obláčků v Arizkunu, jednom z míst, kde to vypadá, že se zastavilčas, a které stojí na svahu a otvírá se nebi s výjimečným světlem, jež jiné vesnice v Baztánu postrádají.Louky smaragdové barvy září dokonalou idylickou nádherou a ulice střeží pod každým kamenem poselstvíminulosti, která je zde ještě přítomna. Šli z kostela k faře, která se nacházela hned v přilehlé ulici, azazvonili u dveří. Přes silné dveře k nim pronikla ozvěna zvonkohry.

Amaia postřehla, že u schodu před prahem leží placatá uschlá mrtvolka stěží rozeznatelného ptáčka, aptala se v duchu, zda to způsobilo auto, nebo síla větru, která ho srazila k zemi.

„Tohle je nádherné místo,“ poznamenal Iriarte a díval se na převislé okraje střech blízkých domů, které

byly symbolem Arizkunu.

„A kruté,“ zamumlala.

Dveře otevřela asi šedesátiletá žena a zavedla je do domu dlouhou chodbou vonící voskem, kde sepodlaha jen blýskala. Otec Lokin je přijal ve své pracovně a Amaia zjistila, že barva a vzhled jeho tváře se

od schůzky s biskupem nezlepšily. Nabídl jim chvějící se studenou ruku, na níž bylo vidět strašlivoumodřinu na zaníceném zápěstí.

„Ach, to je hemartróza, jsem hemofilik a tohle patří k vedlejším potížím,“ vysvětlil, pohrdl stolem vpracovně a zavedl je do přilehlé menší místnosti s nepohodlnými křesly potaženými koženkou.

Nabídl jim kávu, kterou oba odmítli, a posadil se.

Iriarte si sedl vedle něj a Amaia počkala, až usedli, aby si mohla sednout naproti.

„Tak prosím, co potřebujete,“ zeptal se farář a zvedl ruce.

„Otče Lokine, vypověděl jste,“ začal Iriarte a předstíral, že nahlíží do poznámek, „že první útok, kdy byla

zničena křtitelnice, se uskutečnil před sedmnácti dny, když počítáme ode dneška.“

Kněz přikývl.

„Chtěl bych, abyste se vrátil o několik týdnů nazpátek, možná měsíc, a řekl mi, zda jste neviděl potloukat

se po kostele divné lidi, neznámé, nebo nějakým způsobem podezřelé.“

„Jak asi víte, naši vesnici navštěvuje mnoho turistů, poutníků, a samozřejmě většina se zastaví v kostele,

je to krásný chrám,“ pravil a dal najevo hrdost.

„Dělali jste v poslední době v kostele nějaké stavební práce nebo úpravy?“ „Ne, poslední úprava byla římsa na jižním křídle, ale to budou už dva roky.“ „Měl jste nějakou hádku nebo rozpor s některých z vašich farníků?“

„Ne?“

„A se sousedy?“

„Taky ne. Myslíte na nějakou osobní pomstu?“

„Nemůžeme ji vyloučit.“

„Mýlíte se,“ řekl a chladně pohlédl na Amaiu, přestože byla zticha.

„Kdo vám pomáhá s prací v kostele?“

„Kaplan, každou neděli se střídají dva ministranti, bývají to chlapci, kteří mají jít na jaře k prvnímupřijímání, pak skupina katechetek…“ Zvedl ruku ke spánku a zamyslel se. „Carmen, ta žena, která vámotevřela, uklízí tady a v kostele, má na starosti květiny a občas jí pomůže některá katechetka.“

„Zaujímá některý z těch lidí místo jiné osoby, která to dělala dřív a která to z nějakého důvodu přestaladělat?“

„Obávám se, že kromě kaplana a dětí chystajících se k přijímání jsou všechno ostatní ženy z Arizkunu,které se o tyhle práce starají už celá léta. Pravda je,“ poprvé se usmál a smířlivě pohlédl na Amaiu, „žecírkev ženám obecně vděčí za hodně. Kdyby jich nebylo, většina farností by moc nefungovala. Opravdu,

tady v Ariz…“

Amaia ho přerušila otázkou.

„Kolik obyvatel má Arizkun?“

„Nevím to přesně, asi šest set, šest set dvacet, tak nějak.“

„Určitě znáte všechny farníky.“

„Je to tak, v tak malé vesnici se stýkáme velmi osobně,“ usmál se hrdě.

„Takže byste si všiml, kdyby vám v poslední době nějací věřící přibyli?“

Úsměv mu zmrzl na rtech.

„Ano,“ odpověděl překvapeně. „To se opravdu stalo.“

„Mladí lidé?“ zeptala se Amaia.

„Jeden, chlapec z vesnice, Benat Zaldúa. Znám jeho rodinu, otec na mši nechodí, je to trochu hrubián, ale

nekritizuji ho, každý má svůj způsob, jak snášet bolest. Matka ovšem chodívala, zemřela před půlrokem

na rakovinu, moc smutné.“ „A jak dlouho už chodí ten kluk?“

„Pár měsíců, ale je to hodný chlapec, zdvořilý, nevyvolává problémy, ani se neplete do… však víte, mezichlapce trochu víc… Ačkoli předtím do kostela nechodil, od prvního přijímání jsem ho vídal v knihovně. Má

dobré známky, jednou mi řekl, že chce studovat dějepis…“

„Vsadím se, že vždycky zůstává vzadu, sám a trochu stranou od ostatních.“

Tvář otce Lokina zbledla víc, než u něj bylo obvyklé.

„Je to tak. Jak to víte?“

„A nikdy nechodí k přijímání,“ doplnila Amaia.

Když vyšli z fary, vítr zesílil a honil se ulicemi, bičoval průčelí domů, odkud je někteří starousedlícipozorovali přivřenými dveřmi. Iriarte počkal, než došli do auta, a zeptal se: „Co má společného spřípadem, že ten kluk zůstává v kostele vzadu? Já sám to taky dělám. To, že nechodí k přijímání, můžebýt proto, že se ještě necítí připravený, dokonce se může stydět. Když křesťan nějaký čas nechodil dokostela, může se stát, že se pak ostýchá.“

Amaia ho pozorně poslouchala.

„Může to být tohle všechno, nebo to taky může být tím, že se ztotožňuje s historií, s dobou, kdy se agotinesměli přiblížit k oltáři, přijímat, nebo když přijímali, nebylo to ze stejného ciboria jako ostatní farníci, amuseli se zdržovat v zadní části chrámu za mříží, která je oddělovala od ostatních, za symbolickou mříží,kterou si ten chlapec možná promítá v hlavě.“

„Myslel jsem, že nepodporujete tu teorii pomsty agotů, s níž přišel nižší inspektor Etxaide.“

„Nejsem o tom přesvědčena, ale taky ji nehodlám vyloučit, dokud nebudeme mít nějakou lepší, a vy bysteudělal dobře, kdybyste si přečetl zprávu, kterou o té věci připravil, a pak byste věděl, o čem mluvím.“

Iriarte se na několik vteřin odmlčel a snažil se vyrovnat se s výtkou.

„Ten kluk jedná, jako by byl agot?“

„Ten kluk si myslí, věří tomu, že je agot. Dokonale zapadá do profilu. Nemá dobré vztahy s otcem, otecLokin řekl, že ten je trochu hrubián, a kromě toho nechodí se synem na mši. Je to inteligentní, vzdělaný a

neklidný chlapec, dokonce i zájem o historii dobře zapadá do profilu, a smrt matky mohla být rozbuškou.Taková vesnička jako tahle může být příliš ,malá‘ pro nepokojné sny nějakého mladíka. Vím to zezkušenosti. Samota a bolest jsou u dospívajícího jako kladivo a nárazník v nějaké pistoli.“

Zdálo se, že o tom Iriarte přemýšlí.

„Stejně si nemyslím, že by to takový mladík udělal sám. Je to příliš nápadné, příliš provokativní režie naosamělého chlapce.“

„Souhlasím, Benat Zaldúa musí mít někoho, na koho chce udělat dojem.“

„A na koho chce dospívající chlapec udělat dojem?“

„Na nějakou dívku, na svého otce, nebo na celou společnost, a ukázat jim, jak je šikovný, i když to už

bychom mluvili o psychopatických rysech,“ zapochybovala Amaia.

„Chcete se na něj jít teď podívat?“ navrhl inspektor, zastrčil klíček do kontaktu a nastartoval motor.

„Takhle? Když nic nemáme? Jestli je jen z poloviny tak chytrý, jak si myslím, že je, dosáhneme jen toho,

že se schová do houfu. Ať ho Etxaide vyhledá na síti, uvidíme, co najde.“

Když procházeli kolem průčelí kostela, Iriarte mávl na pozdrav policistům, kteří z hlídkového vozu střežili

vchod.

V poledne začalo pršet a pršelo silně půl hodiny, než se déšť změnil na txirimiri. Jemný studený déšťpadal pomalu jako mrholení a ulpíval ve vzduchu jako lesklý prášek, který zůstává na vrchním oděvu jakodrobné kapičky rosy, pronikal až na kost, přinášel vlhký chlad z hor a dokázal snížit teplotu o několikstupňů. V domě tety Engrasi byla cítit polévka a teplý chléb a navzdory tomu, že si Amaia cestou myslela,

že nemá hlad, její žaludek protestoval vyprovokován vůní, která se linula z kuchyně, a přesvědčoval ji oopaku. Když nakojila Ibaie, sedli si kolem stolu prostřeného pod oknem, jedli a přitom hovořili onovinkách v politice, které ukazovaly v televizních zprávách.

Amaia si všimla Jamesovy únavy.

„Proč si na chvilku nezdřímneš? Siesta ti udělá dobře.“

„Jestli mě Ibai nechá.“

„Lehni si a nedělej si o něj starosti, dnes odpoledne nepůjdu na komisařství, myslím, že si s Ibaiemuděláme procházku, skoro neprší,“ řekla s pohledem na šedivou ulici venku za sklem. „Kromě tohopotřebuju, abys byl večer čerstvý.“

James se bez odporu usmál a vykročil ke schodišti.

„Vezmi si deštník,“ řekl a pořád se usmíval, když šel nahoru. „Myslím, že to dlouho nevydrží, že začnepršet silněji.“

Oblékla Ibaiovi prošívanou kombinézu a položila ho do kočárku, přikryla povlakem proti dešti, vzala sikabát a vyšla z domu v doprovodu Ros, která mířila do pekárny. Dojem, že je Ros velmi znepokojená, senezmírnil. Během celého jídla se jí nedívala do očí a snažila se udržet úsměv, který jí vyprchal z tváře,když si nedávala pozor. Rozloučily se u mostu a Amaia tam zůstala stát, dokud se jí sestra neztratila z očí.

Přešla most a vešla do ulice Jaimeho Urrutiy, pusté deštěm, kde byla vidět jen sem tam nějaká osoba pod

gorapes, podloubím u domů, kde bylo pár barů, a pokud se otevřely dveře, vycházelo z nich horko ahudba. Zvolnila krok a pozorovala Ibaiovu tvářičku. Nejdřív vypadal překvapený drncáním koleček nadláždění a pak se začal poddávat spánku, díval se na ni očima, které sotva udržel otevřené, až usnul.Amaia se dotkla hřbetem ruky jemné tvářičky, aby zjistila, že je teplá, a přikryla ho. Kráčela beze spěchu,rytmem, na jaký nebyla zvyklá, překvapená tím, že zjistila, jak příjemné je se tak pohybovat, poslouchat,jak jí podpatky klapou na dláždění, a nechávat se kolébat jemným pohupováním, které bezděčně ovládlojejí tělo.

Když došla k náměstí, zastavila se na minutku před palácem Arizkunenea a pozorovala zbytky starýchnáhrobních deskových kamenů vystavených na dvoře, které byly zmoklé po nedávném dešti, a vypadalytak opravdovější, jako by tím, že byly mokré, získaly skutečný rozměr.

Šla dál až k radnici, a když se rozhlédla na obě strany, aby se ujistila, že ji nikdo nevidí, přejela rukou pokameni zvaném botil harri, který symbolizuje minulost Elizonda a který dodává sílu tomu, kdo na nějsáhne, což těšilo dokonce i Amaiu, obvykle pohrdající pověrami. Vrátila se na náměstí, projela kolemkašny se sirénami a nahnula se dolů, aby viděla řeku Baztán v místě, kde se zadní části domů zrcadlí vevodě jako jiný, souběžný vlhký svět uzavřený pod hladinou, a v té tišině vypadají klamně klidně. Několikpozdních hostů vyšlo z restaurace Santxotena, opřeli se lokty o zábradlí a fotografovali se. Přešla ulici avešla do restaurace. Majitelka ji poznala a pozdravila. Byla to Jamesova oblíbená restaurace a často tam večeřeli. Rezervovala tam dvě místa a s tajným potěšením se usmála, když se žena sklonila nad kočárkem

a obdivovala Ibaie, jak je hezký. Věděla, že se to tak říká, ale stejně se nemohla ubránit mateřské pýše a

obdivu k dokonalým rysům svého malého krále řeky, svého dítěte vody.

Vyšla z restaurace a šla dál po chodníku doprava, ale než došla k pohřebnímu ústavu, zastavila se.Vyvolávalo v ní úzkost projít kolem toho místa s Ibaiem, stejně jako by byla logicky neklidná, kdyby homěla přivézt do čekárny v nemocnici nebo do domu, kde je někdo nemocný. Připadalo jí, že když tampůjde, vystavuje svého syna nebezpečí, a přestože sama denně přicházela do styku s nejstrašnějšímizpůsoby konce lidského života, v nitru věděla, že by měla dítě za každou cenu uchránit jakéhokoli, ivzdáleného kontaktu se smrtí. Sjela s kočárkem z chodníku a přejela ulici, aby pokračovala podél řeky, akdyž procházela kolem pohřebního ústavu, nemohla se vyhnout pohledu na vývěsku s nedávnýmiúmrtními oznámeními, které se vždy aktuálně vyvěšovaly u hlavního vchodu. Vzpomněla si, že když byla

malá, pokaždé se na to ptala tety, když se tam zastavily.

„Proč se tu vždycky zastavíš a díváš se?“

„Abych věděla, kdo umřel.“

„A proč chceš vědět, kdo umřel?“

Teď se dívala z protějšího chodníku a nemohla odtrhnout oči od vývěsky, která byla na takovouvzdálenost nečitelná. V kapse kabátu jí zazvonil telefon a polekal ji.

„Jonane?“

„Dobrý den, šéfová. Něco mám. Dnes dopoledne jsme našli několik blogů, kde se mluví o agotech.Většinou to není nic originálního, Jenom opakují stejné údaje, jako by si to vystřihovali a nalepovali. Apřestože jako hlavní tón převládá rozhořčení nad nespravedlností, jejímiž oběťmi byli, mají čistě historický

charakter, nic, co by odhalovalo nenávist nebo obnovený fanatismus… S výjimkou jednoho blogu.

Jmenuje se Hodina psa a líčí stejné nespravedlnosti jako ty ostatní, ale liší se tím, že rozšiřuje důsledky až

do současnosti, je psán ve formě deníku a protagonistou je mladý agot, který vykládá o trápení, jemužjsou jeho soukmenovci podrobeni, jako by žil v sedmnáctém století. Některé podrobnosti jsou skutečněskvělé, a teď přijde to nejlepší: vystopoval jsem IP adresu autora, který se podepisuje jako Juan Agote, avyplynulo, že ta adresa je v Arizkunu a majitelem je…

„Benat Zaldúa,“ doplnila Amaia. „Věděla jsem to.“

„Je to zvláštní, protože dneska už se nedá tvrdit, že by některé příjmení patřilo výhradně agotům, možnás výjimkou přímo Agote, ale Zaldúa bylo před pár stoletími mezi agoty jedno z nejběžnějších příjmení.Máme vám ho přivést, abyste si s ním promluvila?“

„Ne. Zavolejte mu a předvolejte ho na komisařství na zítra ráno, v rozumnou hodinu. A ten kluk jenezletilý, řekněte mu, ať přijde s otcem.“

Když zavěsila, zkontrolovala na displeji mobilu, kolik je. Počítala, že James už bude vzhůru, a vyťukalačíslo.

„Zrovna jsem se ti chystal volat,“ ozval se okamžitě. „Kde jste?“

„Zašli jsme s Ibaiem do Santxoteny a rezervovali jsme stůl.“

„To máte s Ibaiem moc dobrý vkus na restaurace.“

„Už jsem mluvila s Ros, aby nám ho dnes večer pohlídala, a říkám si, zda budeš chtít se mnou na večeři.“

James se rozesmál.

„Bude mi potěšením, kromě toho s tebou chci o něčem mluvit a myslím, že to bude vhodné prostředí.“

„Ty mě napínáš,“ zažertovala Amaia „Ale budeš muset vydržet do večera.“

•

Ibaiovi trvalo dlouho, než usnul, byl mrzutý jako obvykle při kojení navečer, kdy zřejmě hůře trávil.Setmělo se a znovu pršelo, když vyšli z domu, ale i tak se rozhodli jít pěšky až k restauraci. Roztáhlideštník a James ji objal paží, přitáhl k sobě a cítil, jak se chvěje pod látkou tenkého kabátu, který si

vybrala.

„Nepřekvapilo by mě, kdybys pod tím kabátem nic neměla.“

„To budeš právě muset vypátrat sám,“ odpověděla koketně.

Santxotena byla velmi přívětivá, se stěnami vymalovanými malinovou barvou a pečlivým a elegantním

venkovským stylem, který začínal už venku okny, jež měla jako domeček z pohádky malovaná skla a

truhlíky plné kytek v každém ročním období.

Dali jim stůl, odkud bylo vidět část kuchyně a kam doléhal tlumený šum a vůně dobrého jídla.

Amaia měla pod kabátem černé šaty, které si na sebe nevzala od Ibaiova narození. Věděla, že jí sluší,

Jamesovi se líbily a Amaie dělalo dobře, že si je může zase obléknout. Jak by se asi líbila takhle oblečená

soudci Markinovi? Zahnala tu myšlenku a pokárala se za ni.

James se usmál, když ji viděl.

„Jsi krásná, Amaio.“

Posadila se a zjistila, že nepřitahuje pouze Jamesovu pozornost. Číšnice si poznamenala jejichobjednávku. Teplý chřest se špenátovým krémem pro oba a treska s krevetovou omáčkou pro Jamese,jenž si tu vždy dával tento chod, zatímco Amaia se rozhodla pro pečeného mořského ďasa se slávkami.James pozvedl svůj pohár vína a s lítostí pohlédl na vodu v manželčině sklenici.

„To je škoda, že kvůli kojení nemůžeš ochutnat ani skleničku.“

Nedbala na jeho poznámku a napila se.

„Tak cos mi to chtěl povídat, už se nemůžu dočkat.“

„Aha, ano,“ prohlásil a Amaia vytušila jeho nadšení. „Chtěl jsem s tebou mluvit o něčem, co se mi užnějakou dobu honí hlavou. Od doby, kdy jsi otěhotněla, jezdíme do Elizonda pořád častěji a myslím, žekdyž teď máme dítě, bude se to ještě stupňovat. Víš, jak se mi v Baztánu líbí a jak jsem rád s tvojírodinou, proto si myslím, že přišla chvíle, abychom si promysleli možnost mít tady v Elizondu vlastnídům.“

Amaia překvapením vykulila oči.

„To máš pravdu, ale tohle jsem opravdu nečekala… Mluvíš o tom, že bychom tu bydleli?“

„Ne, jistěže ne, Amaio, mně se líbí bydlet v Pamploně, miluju náš dům, Pamplona je dokonalá jak protvou práci, tak proto, že tam mám sochařskou dílnu. A kromě toho víš, co pro mě znamená mít dům v

ulici Mercaderes.“

S ulehčením přikývla.

„Ne, mluvím o tom, mít tady dům na rekreaci, na odpočinek, dům, který by byl náš.“

„K tetě můžeme jezdit, kdykoli budeme chtít, však víš, že je jako moje matka a její dům je můj domov.“

„Vím to, Amaio, vím, co pro tebe její dům znamená a pořád bude znamenat, ale jedna věc nevylučuje

druhou. Kdybychom tady měli svůj dům, mohli bychom ho přizpůsobit všemu, co Ibai potřebuje, zaříditmu jeho pokoj, mít jeho věci po ruce a nemuset s sebou při přejíždění z Pamplony sem tahat tolik krámů.

A navíc, až trochu povyroste, bude potřebovat místo na hračky…“

„Nevím, Jamesi, nevím, jestli se mi do toho chce.“

„Mluvil jsem s tetou a vykládal jsem jí o tom nápadu, zdá se jí moc dobrý.“

„To mě tedy opravdu překvapuje,“ řekla a položila vidličku na stůl.

„Vlastně to byla ona, kdo mě nakonec přesvědčil, když mi vykládala o domě Juanitaenea,“ pokračovalJames s úsměvem.

„Dům mojí babičky,“ zašeptala Amaia, opravdu překvapená.

„Ano.“

„Ale Jamesi, je spoustu let zavřený, od té doby, co babička zemřela, a mně bylo tehdy pět let, řekla bych,že z něj už budou trosky.“

„Ne, nejsou. Teta mi řekla, že by samozřejmě potřeboval celkovou opravu, ale jak konstrukce, tak střechaa krb s komíny jsou v perfektním stavu. Teta se teď snaží ho aspoň minimálně udržovat.“

Amaia ponořená do sebe proběhla v duchu všechny pokoje, které si pamatovala jako obrovské, krb, kamse vešla vestoje, když byla malá, a skoro cítila na bříškách prstů hladký povrch masivního nábytkuleštěného šelakem a přehoz z granátového saténu, který pokrýval babiččinu postel.

„Myslím, že pro Ibaie by bylo dobré strávit tady kus dětství, a myslím, že by bylo moc pěkné, kdyby tobylo v domě, který odedávna patřil jeho rodině.“

Amaia nevěděla, co na to říct. V tetině domě si vždy připadala v bezpečí a spokojená, ale měla v Elizondunevyřízené účty. Byla pravda, že už celé měsíce návrat do Baztánu ztratil velkou část temné tíhy, která vtom předtím spočívala, a věděla, že to nebylo jenom proto, že byla k Jamesovi upřímná v tom, co se jístalo v devíti letech. Věděla, že se vrací především proto, aby nějak udržela při životě pouto, které jispojovalo s pánem lesa, něco, co pulzovalo na DVD, které schovávala ve svém sejfu a neviděla od chvíle,kdy se na něj poprvé dívala s odborníky na medvědy v pokoji v hotelu Baztán. Někdy, když otevřela sejf,aby tam schovala pistoli, pohladila bříšky prstů cédéčko, a obrázek jantarových očí té bytosti se před nízhmotnil zřetelně jako skutečnost. A jen vyvoláním té vzpomínky jakékoli dohady, pochybnosti nebostrach mizely jako zázrakem. Nevědomky se usmála.

„Amaio, to jsou věci, na které člověk nemyslí, dokud nemá dítě. Víš, že jsem v Pamploně šťastný a žejsem se nikdy nechtěl vrátit do Spojených států déle než na návštěvu, ale teď, když mám Ibaie, vím, žekdybych tam žil, chtěl bych, aby znal svoje kořeny, místo, odkud pochází jeho rodina, a kdybych ho mohlco nejvíc připoutat k té podstatě, udělal bych to.“

Amaia se na něj dívala u vytržení.

„Nevěděla jsem, že takhle přemýšlíš, Jamesi, nikdy jsi mi nic podobného neřekl, ale jestli si to opravdupřeješ, můžeme navštívit tvoji zem, až Ibai trochu povyroste.“

„Pojedeme tam, Amaio, ale nechci tam žít, už jsem ti řekl, že chci žít tady, kde žiju, ale máme tonesmírné štěstí, že tvoje kořeny jsou padesát kilometrů od Pamplony, ale přesto by někdo mohl říct, že to

je jiný svět… A kromě toho, Amaio,“ řekl s úsměvem, „je to venkovské stavení… Víš, jak milujuarchitekturu v Baztánu. Rád bych tu měl dům; opravit a zařídit ho může být skvělé dobrodružství. Řekni,

že ano,“ prosil.

Dívala se na něj dojata a potěšena jeho nadšením.

„Řekni, že se tam aspoň půjdeme podívat, teta slíbila, že tam s námi zítra zajde.“

„Zítra? Ty jsi otrava, oba jste takoví, teta i ty,“ prohlásila a předstírala, že se zlobí.

„Půjdeme?“ prosil.

S úsměvem přikývla.

„Ty otravo!“

Natáhl se přes stůl a políbil ji na ústa.

Když vyšli z restaurace, zjistili, že jemný déšť, který bez ustání padal už od poledne, se zřejmě napořádusadil nad Elizondem a nemá v úmyslu přestat. Amaia se nadechla vlhkého vzduchu a pomyslela si, jak vdětství takový déšť nenáviděla, jak toužila po čistém modrém nebi jako v létě, které v Baztánu vždyvypadalo velmi krátké a vzdálené. Dospěla k tomu, že takový déšť tolik nesnášela, protože si pamatovalacelá odpoledne, kdy ho sledovala přes skla zamžená jejím dechem, která čistila tak, že si zakryla pěstrukávem svetru, a snila o tom, jak odtamtud uteče, jak z toho místa unikne.

„To je zima!“ zvolal James. „Pojďme domů.“

Amaia se pod kabátem třásla, ale místo toho, aby se vydala k ulicím v centru, strnula na chvíli jakoznehybněna nějakou výzvou a pustila se opačným směrem.

„Počkej chvilku,“ poprosila.

„Ale můžu se zeptat, kam teď jdeš?“ zeptal se James za ní a marně se pokoušel držet nad ní deštník.

„Nezdržím se dlouho, jenom chci vidět jednu věc,“ řekla a zastavila se před vývěskou s úmrtnímioznámeními pohřebního ústavu Baztán, zavřeného a úplně temného.

Trochu poodstoupila, aby světlo luceren za jejími zády osvětlilo úmrtní oznámení, které ten denodpoledne z velké vzdálenosti upoutalo její pozornost. Teď věděla proč. Dcery vybraly na parte stejnoufotografii, která se nápadně vyjímala v předsíni, jak si vzpomínala, tu, kde Lucía Aguirreová vypadaladůvěřivě a usmívala se ve stejném pruhovaném svetru, který měla na sobě, když zemřela. Bezpochybyjejí oblíbený kus oděvu, v jakém se líbila sama sobě a připadala si, že jí to sluší. V oděvu, který si ženavybírá, když pózuje pro fotografii ve studiu, který si bere, aby byla hezká pro nějakého muže. Veselý anápadný kus oděvu, který není určen k tomu, aby se v něm zemřelo, ani aby se stal rubášem, v němž sebude zjevovat její duch. Fotografie byla nezaměnitelná, ale stejně přečetla údaje dvakrát. Lucía

Aguirreová, padesát dva let, dcery Marta a María, vnuci a další rodina, dokonce byla uvedena i farnost v

Pamploně, kam patřila. Co tedy dělá parte Lucíe Aguirreové v městečku v Baztánu?

V kapse kabátu nahmatala svůj mobil, věděla, že se naučila nazpaměť telefon jedné z dcer, nikdy sinepamatovala, které. Pohlédla na hodinky a pomyslela si, že je pozdě. Přesto stiskla klávesu volání.

„Paní inspektorko?“ ozval se mladý hlas, který evidentně také měl její číslo v paměti.

„Dobrý večer, Marto,“ zariskovala. „Promiňte, že volám tak pozdě, ale musím se vás na něco zeptat.“

„To je v pořádku, dívala jsem se na televizi. Co potřebujete?“

„Jsem v Elizondu a na vývěsce úmrtních oznámení pohřebního ústavu Baztán je parte vaší matky. Říkámsi, proč?“

„Víte, i když maminka bydlela odmalička v Pamploně, je pravda, že se narodila v Baztánu, ale myslím, ževe dvou letech se už s babičkou a dědou přestěhovali do města. Dědeček umřel, když byla mladá, babička

je hodně stará a je v domově důchodců, a měla sestru, která tam taky žila a zemřela před osmi lety.Nemáme v Baztánu žádné jiné příbuzné, ale zdálo se nám to vhodné. Vzpomínám si, že když zemřelateta, matka zařídila všechno spojené s pohřbem a také objednala smuteční oznámení do Baztánu, všakvíte, venkovské zvyky, kdyby si někdo náhodou na rodinu pamatoval.“

„Díky, Marto, upřímnou soustrast, i vaší sestře, je mi líto, že jsem vás obtěžovala.“

„Ne, to neříkejte, my vám dlužíme za hodně.“

Jaro 1980

Juan pozoroval, jak se tučné těsto obrací pod mechanickou lopatkou hnětače. Koupili ten stroj předpouhými pár měsíci, a jak Rosario předpověděla, výroba stoupla do té míry, že jim to umožnilo přijmoutnové zákazníky, které by předtím nemohli zásobovat. Vzpomněl na jiné časy. Na dobu, kdy byla jehomanželka v jiném stavu, nejdříve s Florou a potom s Rosaurou, a jak si on ve své nevědomosti přál syna,pravděpodobně proto, aby nesl dál příjmení Salazar. Koneckonců, měl jenom sestru Engrasi, a kdybyneměl chlapce, příjmení Salazar by upadlo v zapomnění. U Flory mu na tom tak nezáleželo, ale když senarodila Rosaura, připadal si zklamaný, i když to samozřejmě před Rosario skrýval. Mužský potomek,

hloupost, která mu však zatemnila mysl, až ho vlastní matka varovala: „Víc se ti vyplatí, když se budeš

tvářit přívětivě, synku, jestli nechceš, aby tvoje žena vzala děti a vrátila se do San Sebastiánu. Místo abyses kabonil, měl bys být vděčný. Žena má stejnou hodnotu jako muž, a v některých případech i větší.“

Ještě schovával v šuplíku v pekárně seznam s dívčími a chlapeckými jmény, které Rosario a on dalidohromady při minulých těhotenstvích a z nichž vybrali jména pro svá děvčata. Vrhl pohled na těsto,které se převracelo, došel k zásuvce, odkud vytáhl seznam, a položil ho na stůl. Na papíru bylo vidět čtyřirýhy, jak byl celá léta přeložen, a taky zmačkání a roztržený roh, k čemuž došlo, když ho jeho manželkazmačkala chvíli před tím, než mu ho hodila do tváře a vyběhla z pekárny.

Bezpochyby byl hlupák. Proč tolik naléhal na takovou hloupost jako jméno?

„Měli bychom přemýšlet o jménu pro děťátko.“

„Je ještě brzy,“ odpověděla ona a změnila téma. „Připravil jsi objednávku pro lidi z Azkune?“

„Není brzy! Vždyť jsi už v pátém měsíci. Teď už bude miminko velké jako moje ruka, je čas, abychommysleli na jména. Pojď sem, Rosario, nechám tě vybrat, podívej se do seznamu a řekni, které se ti líbí,“naléhal a strkal jí papír před obličej.

Obrátila se, vytrhla mu seznam z ruky a nechala ho strnulého údivem. Naklonila obličej, jako by četla, pakna něj vrhla postranní pohled a zamumlala:

„Jméno, jméno. Víš, co to je?“

Nedokázal odpovědět.

„Seznam mrtvých.“

„Rosario…“

„Seznam mrtvých, ale mrtví nepotřebují jméno, mrtví nepotřebují nic,“ zamumlala polohlasem a dívala sena něj přes prameny vlasů, které se jí uvolnily z účesu.

„Rosario… Co to říkáš? Děsíš mě.“

„Tak se neděs,“ řekla, zvedla hlavu a začala mluvit normálním tónem. „Je to jenom hra.“

Pozoroval ji a snažil se polknout knedlík strachu, který se mu udělal v krku a měl kyselou pachuť…

Zmačkala papír do kuličky a hodila mu ho do obličeje, než vyrazila z pekárny.

„Schovej ho, kde byl,“ dodala, „jsou tam taky jména pro chlapce, a jestli to bude kluk, tím líp, to mi věř,protože jestli je to malá liška, nebude žádné jméno potřebovat.“

Ulehla vedle Jamese přesvědčena, že tu noc neusne. V hlavě jí vířily nové poznatky. Tři zdánlivěnesouvisející zločiny spáchané třemi tupými zločinci na různých místech a ve všech došlo ke stejnéamputaci, ve všech uříznutá končetina zmizela ze scény, ti tři vrazi spáchali sebevraždu ve vězení, kdyžbyli pod dozorem, a všichni tři zanechali stejný vzkaz, vzkaz napsaný na zeď, s výjimkou případu Mediny,kdy byl vzkaz adresován jí a takřka osobně jí ho předal. I když způsob, jakým Quiralte vyžadoval Amaiinupřítomnost, aby odhalil místo, kde se mrtvola nachází, se také dal považovat za osobní předání. A teď,když zjistila, že se Lucía Aguirreová taky narodila v Baztánu, otevřely se další dveře, možná spojnice mezizločiny. Musí co nejdříve zjistit, odkud pocházela oběť z Logrona. Jak se jmenovala? Nevzpomínala si, žeby to bylo zmíněno ve zprávě, kterou jí předal Padua. Pohlédla znovu na hodiny, bylo
téměř půl druhé.Počítala, že kolem druhé bude Ibai vyžadovat svou dávku mléka, a pak vstane a napíše si seznam věcí,které chce ověřit. Začala si dělat v duchu poznámky a přitom usnula.

Byla blízko řeky, a přestože je nemohla vidět, naslouchala rytmickému šplouchání, které působily rusalky,když bušily do vody svýma kachníma nožkama. Lucía Aguirreová s obličejem šedivým, jako by ho právězvedla z popela vyhaslého ohniště, se levou rukou objímala kolem pasu a vyděšeně se dívala na pahýl,který zbyl nad uříznutým předloktím. Tentokrát nefoukal vítr a bušení do vody, které znělo jako déšť, sena chvilku utišilo, když se Lucíiny ustrašené oči setkaly s jejími a ona začala jako vždy předtím opakovatsvou litanii, jenomže tentokrát Amaia slyšela její hlas, který k ní doléhal suše a drsně, protože měla hrdloplné písku, ale Amaia jí rozuměla. Neříkala „co se to stalo“. ani „nestalo“, ve skutečnosti říkala „Tartalo“.

Jemné broukání dítěte, které se probouzelo, stačilo, aby se okamžitě probrala ze sna. Pohlédla na hodinkya překvapilo ji, když zjistila, že jsou čtyři.

„No vidíš, ty hrdino, vydržíš pořád víc a víc. Kdypak budeš spát celou noc?“ zašeptala Ibaiovi, když hobrala do náručí.

Po kojení mu vyměnila plínku a znovu ho uložila do postýlky.

„Jamesi,“ zašeptala.

„Ano?“

„Jdu pracovat. Ibai už jedl, bude spát do rána.“

James něco zamumlal a rozespale ji políbil.

Topení fungovalo přes noc na minimum, a když vešla do pracovny na komisařství, blahořečila si, že sivzala silný vlněný svetr a péřovou bundu, kterou ji nutil nosit James. Zapnula počítač a připravila si kávuu automatu v chodbě, zatímco si v duchu procházela seznam toho, co má udělat. Posadila se za stůl,začala hledat a procházela vše, co měla k případu Logrono v poznámkách, které jí předal Padua. Jak sivzpomínala, vůbec se nemluvilo o identitě oběti, která se objevovala jen s iniciálami I. L. O.

Otevřela Google a hledala v archivech hlavních novin oblasti La Rioja, až našla několik zmínek, v nichž semluvilo o zločinu a o pachateli, Luisi Canterovi, ale nic víc o oběti. Našla článek týkající se soudu, v němžse mluvilo o Izaskun L. O., a konečně další, který komentoval rozsudek nad vrahem I. Lópezové

Ormazábalové.

Izaskun Lópezová Ormazábalová. Vložila celé jméno do policejního programu pro identifikaci osob a po

několika vteřinách se dívala na údaje jejího průkazu totožnosti.

Izaskun Lópezová Ormazábalová. Dcera Alfonse a Victorie.

Narozena 28. srpna 1969 v Berroetě v Navaře. Zemřela…

Ztuhla a znovu a znovu četla údaje. Narozena v Berroetě, vesničce s o něco víc než stovkou obyvatel,která se nachází sotva dvanáct kilometrů od Elizonda a která odedávna patří k Baztánu. Jistota objevu jízpůsobila téměř závrať. Vydechla, osvobozena od tlaku, který se v ní za poslední hodiny nashromáždil, arozhlédla se kolem hledajíc v tichu prázdné místnosti někoho, s kým by mohla sdílet svůj nález a neklid,protože byla daleka toho cítit úlevu, když zjistila, že se její podezření potvrdilo. Byla si vědoma toho, žepropast, kterou tušila, tam byla celou dobu, že tam nebyla o nic méně, když ještě nevěděla o jejíexistenci, ale že teď získává ponětí o žhavé a palčivé realitě, která volá ze země smísená s krví obětí abude volat, dokud Amaia nevypátrá pravdu. Věděla, že to nebude snadné, ale udělá to, i kdyby se kvůlitomu musela hrabat v samotném pekle a jednat s ďáblem, který jako součást hry při
táhl její pozornosttím, že napsal na zdi jméno netvora požírajícího pastýře, dívky a jehňata, maso nevinných.

Jako by se snažil vyhovět jejím prosbám, vstoupil do kanceláře nižší inspektor Etxaide a v každé ruce nesl

jednu kávu.

„Policista u vchodu mi řekl, že jste tady.“

„Ahoj, Jonane, ale kolik je hodin?“ zeptala se s pohledem na hodinky.

„Něco po šesté,“ odpověděl a podal jí jeden kelímek.

„Co tady děláš tak brzy?“

„Nemohl jsem spát, v hostelu, kde bydlím, se asi dvacet chlapů loučí se svobodou,“ řekl, jako by to

všechno vysvětlovalo. „A vy?“

Amaia se usmála a v následujících dvaceti minutách ho seznámila se svými objevy. „A myslíte, že by toho mohlo být víc?“

Neodpověděla hned.

„Něco mi říká, že ano.“

„Mohli bychom hledat oběti násilí, které utrpěly amputace,“ navrhl Jonan a otevřel svůj notebook.

„To je příliš obecné,“ namítla. „Jako amputace by se mohly vykládat řezy nebo řezné rány, a to je v

těchto případech bohužel obvyklé. Kromě toho jsem si jistá, že většina případů, kde se vyskytla zmizelá

amputovaná končetina, bude utajovaná informace.“¨

„A oběti, které se narodily nebo žily v Baztánu?“

„To jsem už zkusila, ale místo narození obětí obvykle není ve většině případů důležité a zmiňuje se jen v

potvrzení o úmrtí.“

„Můžeme to tam zjistit, záznamy o úmrtí v registru občanů mají kolonku, kde figuruje násilná smrt,“prohlásil a vyťukával údaje na klávesnici svého počítače, zatímco Amaia znovu usrkávala kávu a snažila se

ohřát si ruce o papírový kelímek. „Musím si přinést svůj šálek,“ pomyslela si, když se zadívala do dálivenku, ale okno jí vrátilo jen vlastní obraz odrážející se v noční tmě, která byla v Baztánu ještě absolutní.

„Pohřební ústavy,“ napadlo ji najednou.

Jonan se k ní s očekáváním obrátil.

„Cože?“

„Rodina Lucíe Aguirreové si objednala úmrtní oznámení na vývěsce pohřebního ústavu Baztán. Nebylo bydivné, kdyby po smrti dávali úmrtní oznámení, kdyby se sloužily mše, dokonce že by nějaká oběť, kdybybyla narozena v Baztánu, byla pohřbena ve své vesnici, i kdyby tu už v okamžiku smrti nežila.“

„V kolik otevřou?“ zeptal se s pohledem na hodinky.

„Myslím, že před devátou ne, i když mají pohotovostní linku, která funguje čtyřiadvacet hodin,“odpověděla a znovu pohlédla k oknu, kde lehký a vzdálený třpyt ohlašoval první paprsky rozbřesku.

„Musím dnes ráno udělat pár věcí, ale když budu moct, ráda bych šla do těch pohřebních ústavů s tebou,myslím, že v Elizondu jsou dva. Zjisti, jestli je nějaký v okolních vesnicích, ale nevolej jim, radši bych sezeptala osobně, možná jim osvěžíme paměť.“

Nasedla do vozu a ani si nesundala bundu. Pomalu projížděla pustými ulicemi se staženým okénkem, abynepřišla o ranní povyk, který ptáci za rozbřesku tropili. Když projela Txokotem, zabočila k zadní částipekárny, která měla být v tuto hodinu zavřená, a zastavila vůz se světly zamířenými na zeď. Výraznýmičarami sprejem tam někdo napsal: ZRÁDNÁ DĚVKA. Zůstala tam minutu stát a dívala se na nápis, kterýztrácel smysl, čím víc ho četla. Zařadila zpátečku a obrátila auto k domovu.

Našla tam Ros, jak si u vchodu obléká kabát. Rozloučila se s ní, aniž zmínila nápis na pekárně, vešladovnitř tichého domu, kde ještě všichni spali, a všimla si, jak na rozdíl od ostatních prostor, kde byloplynové topení, teplota v obývacím pokoji ráno o několik stupňů poklesla. Poklekla u krbu a začala vždyuklidňující rituál rozdělávání ohně. Dělala to mechanicky, opakovala obřad, který se naučila jako malá akterý jí vždy poskytl nevysvětlitelný klid. Když plameny začaly olizovat silnější polena, vztyčila se, pohlédla

na hodinky a počítala, kolik hodin bude v Louisianě. Vytáhla telefon, našla jméno agenta Dupreeho vseznamu, zmáčkla volání a cítila, jak jí vynechává srdce a přestává tlouct, sevřené v kleštích úzkosti,zatímco hlas v jejím nitru vykřikl, ať telefon zavěsí, ať nevolá, právě předtím, než se jí z nějakého místa vNew Orleansu ozval hřejivý hlas agenta Aloisia Dupreeho.

„Dobrý večer, paní inspektorko, nebo mám říct dobrý den?“

Amaia se nadechla, než odpověděla.

„Ahoj, Aloisie. Právě se rozednívá,“ odpověděla a pokoušela se ovládnout třas, který se zmocnil jejíhotěla, přestože oheň už v krbu hořel přiživován suchým dřevem.

„Jak se máš, Salazarová?“ Jeho hlas byl tak vřelý a chápavý, jak si ho pamatovala.

„Jsem zmatená, je toho moc dohromady, možná příliš,“ přiznala.

Nebylo by k ničemu pokoušet se Dupreeho oklamat, koneckonců, smysl těch telefonátů nad ránemspočíval v tom, být absolutně upřímná, pokud by nebyla, jaký by měly smysl?

„Jsem v Baztánu a vyšetřuju případ, který mě sem zavedl, nic vážného, věc, kterou musím vést spíš kvůlipolitickému závazku mých nadřízených než kvůli čemu jinému, ale dnes jsem zjistila, že ten druhý případ,na kterém dělám, může mít v Baztánu kořeny. Nevím ještě, jak si to vysvětlit, ale tuším, že je to jeden ztěch případů… A z nějakého důvodu se zdá, že vrah se snaží vytvořit se mnou nějaké pouto. Jako vpodobných případech, které jsem studovala v Quantiku, modus operandi odpovídá jedinci typu JackaRozparovače, kteří kontaktují policii, jenomže tenhle to dělá důvtipně a začínám mít podezření, že semožná jedná o komplikovanější osobnost.“ Zarazila se, aby si urovnala myšlenky.

„O kolik komplikovanější?“

„Ještě se neodvážím to v takových termínech ani naznačit. Víme, že pachatelé jsou malí zločinci, mají nasvědomí drobné krádeže, přepadení, podvody a společné machistické násilí. Zavraždili ženy ze svéhoprostředí, které jsou spojeny s Baztánem, pokud vím. Jedna z nich tady žila, ostatní se v údolí narodily…“

Zarazila se a nevěděla, jak pokračovat. „Vím, že to vypadá přitažené za vlasy, Dupree, ale cítím v kostech,že je za tím víc, než to vypadá,“ ospravedlňovala se, „špatné je, že nevím, kde začít.“

„Ale určitě to víš, inspektorko, musíš začít…“

„Od začátku,“ dokončila větu tónem, který dával najevo její nechuť.

„A začátek byl?“

„Vražda Johany Márquezové,“ odpověděla.

„Ne,“ přerušil ji úsečně.

„To byl první zločin, kde jsem se dozvěděla, že tam došlo k amputaci, je možné, že předtím došlo k jiným,

ale… její nevlastní otec… její vrah, mi nechal vzkaz, než spáchal sebevraždu, a to rozpoutalo

vyšetřování.“

„Ale jaký byl začátek?“ zeptal se znovu Dupree téměř šeptem.

Po zádech jí přeběhl mráz a téměř cítila, jak jí keře kručinky drásaly bundu, když se prodírala po úzké

stezce k Marině jeskyni. Cinkání jejích zlatých náramků, dlouhé zlaté vlasy, které jí sahaly až do pasu,

mírný úsměv královny, nebo čarodějnice, a její hlas, když říkala: „Viděla jsem člověka, který vešel do

jedné z těch jeskyní a nesl balíček, který už neměl, když vyšel.“

A podivnou odpověď na svou otázku: „Viděla jste mu obličej?“ „Viděla jsem mu jenom jedno oko.“

Aloisius na druhé straně linky vydechl, což znělo vzdáleně a mlaskavě.

„Vidíš, že to víš! Teď se musíš vrátit do Baztánu.“

Amaiu ta poznámka překvapila.

„Aloisie, jsem tu už dva dny.“

„Ne, inspektorko, ještě ses nevrátila.“

Zavěsila a několik vteřin zírala na zprávu, která se objevila na displeji.

„Neměla bys to dělat.“

Hlas Engrasi, která stála uprostřed schodiště a dívala se na ni, ji tak polekal, že jí telefon vypadl z ruky a

zakutálel se pod jeden z ušáků, které stály u krbu.

„Ale teto, polekala jsi mě,“ řekla, spustila se na kolena a neobratně hmatala pod křeslem.

Stařena sešla zbývající kus schodů a pořád se na ni dívala s mrzutým výrazem.

„A nelekáš se toho, co děláš?“

Amaia se vztyčila s telefonem v ruce a čekala, až se jí uklidní tep, než odpověděla.

„Vím, co dělám, teto.“

„Opravdu?“ zeptala se teta výsměšně. „Opravdu víš, co děláš?“

„Potřebuju odpovědi,“ hájila se.

„A já ti můžu pomoct,“ odpověděla Engrasi, obrátila se k příborníku a vzala balíček zabalený do černého

hedvábí, který obsahoval její tarotové karty.

„Na to bych musela vědět, jaké jsou otázky, teto, tos mě naučila ty, ale já to nevím, otázky neznám.Mluvit s ním mi pomáhá, nezapomínej na jeho životopis, jeden z nejlepších odborníků FBI na poruchy

jednání a na kriminální chování, jeho názor je velmi cenný.“

„Hraješ si s věcmi, které jsou mimo tvůj dosah, dítě,“ kárala ji teta.

„Důvěřuju mu.“

„Pro Boha živého, Amaio. Opravdu nevidíš, jak je váš vztah nepřirozený?“

Amaia se chystala odpovědět, ale zarazila se, když uviděla Jamese, jak sestupuje po schodišti a nese vnáručí Ibaie oblečeného na ven.

Teta jí věnovala poslední vyčítavý pohled, nechala karty na místě a vešla do kuchyně připravit snídani.

Juanitaenea stála za hostelem Trinkete, na plochém úseku tmavé půdy, obklopena sady a zahradami.Nejbližší domy se nacházely asi tři sta metrů od ní a tvořily skupinku kontrastující s osamělým domem zkamene potemnělého časem, porostlého lišejníky a mokrého od nedávného deště, až to vypadalo, že sevpil do průčelí a změnil jeho barvu, která teď připomínala dobře propečenou sušenku.

Široký převis z vyřezávaného dřeva přesahoval metr a půl nade zdí a chránil před vlhkostí poslední patro,které působilo nápadně světleji. Vchod byl v prvním patře, kam se chodilo po vnějším schodišti, úzkém abez zábradlí, takže vypadalo, že vyrůstá ze zdi, a zdálo se příliš úzké a nepravidelné. V přízemí lemovalyprůčelí dva půlkruhové oblouky s dveřmi, které byly nahrazeny hrubými prkny. Obrovské čtyřhrannédveře mezi oblouky si naopak uchovaly své železné pláty, které i zrezivělé ukazovaly krásu kování, ježnějaký místní řemeslník zhotovil kdysi, když se ještě přikládala mimořádná důležitost pečlivosti a hodnotědobře provedené práce. Stavení bylo na všech stranách obklopeno pozemky. Vzadu bylo vidět skupinkustarých dubů a buků a smuteční vrbu, kterou si Amaia už z dětství pamatovala jako nádherně vzrostlou.Na pozemek se vcházelo předem a na jedné straně byla vidět zeleninová zah rada o několika tisícíchčtverečních metrech, která byla obdělávaná a osázená.

„Už několik let se o zahradu stará jeden člověk. Dává mi nějakou zeleninu a minimálně ji udržujeupravenou, ne jako je zbytek,“ řekla Engrasi a mávla směrem k přednímu průčelí, kde bylo vidět zbytkyprken, kbelíky z umělé hmoty a nerozpoznatelné pozůstatky čehosi, co vypadalo jako starý nábytek.

Jamesovo nadšení trochu opadlo, když uviděl dveře nad jednoduchým schodištěm.

„Musí se chodit tudy?“ zeptal se a nedůvěřivě pohlížel na schody.

„Je tam vnitřní schodiště, které vede do prvního poschodí ze stáje,“ vysvětlila Engrasi a předala mu klíč,jímž ukázala na visací zámek s řetězy, uzavírající jeden z oblouků.

Chatrné dveře trochu povolily, když do nich James strčil. Engrasi otočila vypínačem a někde nahoře serozsvítila zaprášená žárovka vydávající slabé oranžové světlo, které se ztrácelo mezi vysokými trámy.

„Proto jsem chtěla, abychom sem šli dopoledne, není tu moc světla,“ vysvětlila teta a vydala se k oknůmse zavřenými okenicemi, plným prachu a pavučin. „Když mi pomůžeš, Jamesi, můžeme jedno otevřít.“

Měděné kličky se zdály zadřené, ale pod Jamesovým úsilím povolily, okenice se otevřely dovnitř a vpustilynaplno dopolední světlo, které v šeru vykreslilo zářivý pás rozptýleného prachu. James se nevěřícně obrátil a rozhlédl po celém prostoru. „No páni, tohle je obrovské, a strašně vysoké,“ prohlásil uchvácen silnými trámy křižujícími strop ode zdi

ke zdi.

Engrasi se usmála a pohlédla na Amaiu. „Pojďte sem,“ řekla a ukázala na schodiště z tmavého dřeva,které se rozdělovalo do dvou elegantních oblouků stoupajících vzhůru, kde se ztrácely v hořejším

poschodí.

James byl velmi překvapen.

„Neuvěřitelné, že se takové schodiště nachází ve stáji…“

„Tolik zase ne,“ vysvětlila Amaia. „Celá staletí byly stáje nejdůležitějším prostorem v domech, tohleschodiště sloužilo tak, jako dneska slouží pohodlný přístup do garáže.“

„Pojďte nahoru opatrně, nevím, v jakém stavu je dřevo,“ varovala je teta.

První patro bylo rozděleno na čtyři velké místnosti, kuchyň a koupelnu, kde bylo odstraněno všechnozařízení s výjimkou těžké vany na nožičkách, kterou si Amaia pamatovala. Malá hluboká okna zasazená vsilných zdech s dřevěnými křídly sloužícími jako okenice. Místnosti byly naprosto prázdné a ze starodávnékuchyně zůstal jen krb, dvakrát větší než krby v ostatních pokojích, postavený ze stejného kamene jakovnější zdi, zčernalý lety používání.

„Nevím, proč jsem čekala, že tu bude nábytek,“ poznamenala Amaia.

Engrasi s úsměvem přikývla.

„Byly to pěkné kousky, většinou řemeslná práce, a při rozdělování majetku připadly tvému otci, spolu spekárnou. Já jsem dostala dům, pozemky kolem něj a pěknou částku peněz. To víš, on byl muž a opekárnu jevil zájem, já jsem odešla na studia, potom jsem žila v Paříži a vrátila jsem se dva roky předtím,

než babička zemřela. Den po přečtení závěti sem tvoje matka poslala stěhovací vůz a nechala nábytekvystěhovat.“

Amaia přikývla a neřekla nic. Nevzpomínala si, že by některý kus nábytku babičky Juanity skončil v domějejích rodičů.

„Určitě ho prodala,“ zašeptala.

„Ano, taky si to myslím.“

Slyšela Jamese, jak prochází místnostmi nadšený jako dítě na pouti.

„Amaio, vidělas tohle?“ ozval se a otevřel okno vedoucí na úzké schodiště v průčelí.

„Určitě to bylo myšleno pro případ sněhu nebo záplav, i když si nepamatuju, že bychom ho někdy využili.

Nejrozumnější by bylo ho zazdít, nebo odstranit,“ navrhla Engrasi.

„To vůbec ne,“ odmítl James, zavřel okno a vydal se po úzkém vnitřním schodišti, kudy se chodilo do

dalšího patra.

Amaia šla za ním, pohupovala Ibaie v batohu na miminka a pobrukovala mu. Dítě vypadalo jako nakaženénadšením svého otce a spokojeně kopalo nožkama.

Horní patro bylo zkosené, což mu trochu ubíralo na prostoru. Ve střeše se otvíral pár kulatých okének apaprsky zimního slunce osvětlovaly jediný prostor bez příček, kde uprostřed stála Ibaiova kolébka, nebo sito aspoň Amaia pomyslela, když ji spatřila.

„Teto,“ zavolala a došla ke kolébce.

„Promiň, holčičko, na moje kolena je to moc schodů,“ odpověděla Engrasi, když vystoupala k nim.

Amaia odstoupila, aby jí umožnila pohled na kolébku z tmavého dřeva. Teta se překvapeně zadívala nakolébku a pak na Amaiu a nevěděla, co říct. James ji zkoumal zblízka. „Je stejná jako naše, totožná. Kdyby nebylo vrstvy laku, kterou jsem natřel tu naši, byla by přesně

stejná.“

„Kde jsi vzala tu, kterou jsi měla doma, teto?“ zeptala se Amaia.

„Darovala mi ji matka, když jsem se vrátila z Paříže a koupila jsem si dům. Vzpomínám si, že ji měla vestáji, přikrytou plachtou, a že jsem ji o ni požádala, aby mi ji dala na dřevo. Zdála se mi hezká, s tímvyřezáváním, ale nevzpomínám si, že by byly dvě. Zřejmě byly vaše, tvoje a tvých sester, Juanita si jesem určitě vzala, když jste je už nepotřebovaly.“

Amaia přejela rukou po zaprášeném dřevu, a když to udělala, ucítila v paži ostrou bolest, podobnou ráněelektrickým proudem. Polekaně uskočila a Ibai začal plakat, lekl se jejího výkřiku.

„Je ti něco, Amaio?“ polekal se James a přiběhl k ní.

„Ne,“ odpověděla a třela si ruku, která byla jako zdřevěnělá.

„Ale co se ti stalo?“

„Nevím, myslím, že jsem si vrazila do ruky třísku, nebo něco takového.“

„Ukaž mi to,“ naléhal James.

Když jí ruku pozorně prozkoumal, prohlásil s úsměvem:

„Nic tam není, Amaio, asi sis natáhla sval, jak jsi prudce hnula rukou.“

„Asi ano,“ odpověděla nepřesvědčeně.

Teta se na ně dívala od schodiště se svraštělým čelem a s výrazem, který Amaia dobře znala.

„Jsem v pořádku, teto,“ prohlásila a snažila se, aby její hlas zněl uklidňujícím tónem. „Vážně. Tohle

podkroví je nádherné.“

„Dům je úžasný, Amaio, mnohem lepší, než jsem si představoval,“ prohlásil James, usmíval se jako dítě a

rozhlížel kolem.

Shovívavě přikývla. Od první chvíle, kdy přistoupila na návštěvu Juanitaeney, věděla, že se James dodomu zamiluje, do domu, v němž v dětství pobývala při stovkách příležitostí, ale který byl v jejíchvzpomínkách zachycen jako sled volných výjevů, jako staré fotografie, na nichž byla babička vždy vpopředí a dům v pozadí, jako by to bylo jen jeviště, na němž probíhal život její babičky, amatxi Juanity.Sešla po schodišti do prostředního poschodí a přitom poslouchala, jak James vysvětluje tetě, co všechnoby se na tom místě dalo udělat.

Prošla místnosti, zotvírala okénka a nechala slunce prosvítající mezi mraky osvětlit místnosti, cožprozradilo chatrnost tapet na stěnách. Opřela se o široký výklenek okna a zadívala se do dáli, kderozeznala dvě věže kostela svatého Jakuba, vykukující nad střechami třpytícími se nočním deštěm, kterýse tam udržel vlhkostí vypařující se z řeky Baztán, pronikající do tašek i do kostí, která vyvolávala dojemmoře a kterou ubohé slunce, které ji uklidňovalo, nemohlo za celý den vysušit. Ibai, spokojený tím, že cítísluneční teplo, přivřel oči a opřel si tvářičku o její prsa. Amaia ho políbila na hlavičku a cítila vůnivycházející z jeho řídkých světlých vlásků.

„A co říkáš ty, zlatíčko? Co mám odpovědět, až se mě tvůj aita bude ptát? Chtěl bys bydlet v doměbabičky Juanity?“

Pohlédla na synka, který se v tom okamžiku, právě než se ho zmocnil spánek, usmál.

„Zrovna jsem se tě na to chtěl zeptat,“ ozval se James, který ji uchváceně pozoroval ode dveří. „Copak

Ibai odpověděl?“

Znovu na něj pohlédla.

„Řekl, že ano.“

James si ještě několikrát Juanitaeneu prošel, než souhlasil, že už půjdou.

„Hned teď zavolám Manolovi Azpirozovi. Je to můj kamarád, architekt, a bydlí v Pamploně. Moc rád sepřijede na dům podívat,“ vysvětloval Engrasi, když znovu zamykal zámek improvizovaných dveří.

„Můžeš si ho nechat,“ řekla teta, když jí podával klíč. „Budeš ho potřebovat, jestli ho budeš ukazovattomu svému kamarádovi architektovi. Kromě toho, pokud jde o mě, už je váš. Až budeme mít chvilku,zajdeme k notáři a vyřídíme papíry.“

Usmál se a ukázal klíč Amaie.

„Klíč od našeho nového domu, miláčku.“

Amaia zakroutila hlavou a předstírala, že nesouhlasí s jeho nadšením. Popošla několik kroků, aby si mohla

prohlédnout průčelí s názvem Juanitaenea – Juanitin dům, vytesaným do kamene nade dveřmi, ašachovnicový erb Baztánu nad ním. Za zády vytušila pohyb a obrátila se právě včas, aby zahlédlavrásčitou tvář, která se marně snažila schovat mezi tyčky sloužící jako opěry keříkům v zeleninovézahradě. Teta se postavila vedle Amaiy a pronesla nahlas směrem k muži: „Estebane, tohle je moje neteřs manželem.“

Muž se vztyčil a díval se na ně poněkud nepřátelsky. Zvedl ruku s širokými prsty, nic neřekl a vrátil se k

práci.

„Je vidět, že mu nejsme moc vhod.“

„To si tak neberte, je už starší, v penzi, a o políčko se stará dvacet let. Když jsem mu včera volala, abychmu řekla, že budete noví majitelé, všimla jsem si, že tu zprávu přijal s nechutí. Asi mu dělá starosti, že se

už nebude moct starat o zahradu.“

„A tys mu to řekla včera? Ještě než jsme se sem přišli podívat, jsi mu řekla, že budeme noví majitelé?“

zeptala se pobaveně Amaia.

Teta pokrčila rameny a šibalsky se usmála.

„Člověk má své zdroje informací.“

James stařenku objal.

„Jsi fantastická ženská, víš to? Ale můžeš mu říct, že aspoň pokud jde o mě, na okrasnou zahradu tu

zůstává ještě dost místa a mít zeleninovou zahrádku se mi zdá výborný nápad, jenomže od teď bude

muset nosit zeleninu i nám.“

„Však s ním promluvím,“ slíbila Engrasi, „je to hodný člověk, trochu uzavřený, ale až se dozví, že můžezahradu obdělávat dál, uvidíte, že se jeho přístup změní.“

„Nevím…“ poznamenala Amaia a ohlédla se na něj, jak se napůl schoval mezi větve keřů kolem pozemkua po očku je sleduje.

Pofukoval mírný větřík, rozehnal zbytky mlhy a mezi tmavými mraky se objevila světlá místa. V příštíchhodinách asi nebude pršet. Zapnula si prošívanou bundu, čímž přikryla Ibaie a chránila ho na své hrudi.

Vtom ucítila v kapse vibrace telefonu. Pohlédla na displej a ozvala se.

„Prosím, Iriarte.“

„Šéfová, právě přišel Benat Zaldúa se svým otcem.“

Amaia znovu pohlédla na nebe, které se chvilkami vyjasňovalo.

„Dobře, tak ho vyslechněte.“

„… Myslel jsem, že to uděláte vy,“ zaváhal.

„Postarejte se o to, prosím vás, já mám něco důležitého.“

Iriarte neodpověděl.

„Vy to uděláte dobře,“ dodala Amaia.

Zaznamenala, jak se Iriarte na druhém konci linky usmál, když odpověděl: „Jak si přejete.“

„Ještě něco, přišla lékařská zpráva o těch kostech v kostele?“

„Ne, momentálně tu nic není.“

Zavěsila a okamžitě vyťukala Jonanovo číslo.

„Jonane, budeš muset zajít do pohřebních ústavů sám, na mě už je pozdě, musím vyřídit jednu věc.“

Z listů napadaných na podzim zbyla hnědožlutá dřeň, která byla na šikmém terénu velmi kluzká, a takbylo těžké jet po lesní cestě autem. Zaparkovala po straně cesty a s obtížemi došla až k okraji hustéhoporostu. Když se vnořila do lesíka, zjistila, že je tam půda pevnější a sušší a že vítr, který se do ní cestou

opíral, je mezi stromy sotva patrný a prozrazuje svou sílu jenom v jejich korunách, které se pohybovaly a

umožňovaly tak slunečním paprskům pronikat mezi stromy, kde blikotaly jako hvězdy za studené noci.Bublání potůčku stékajícího ze svahu jí ukázalo směr. Přešla po kamenném přechodu přes vodu, i kdyžmohla potok překonat i po suchých kamenech. Zkontrolovala plánek, který jí předal Padua, a prošlaněkolik metrů houštím, až došla k velké skále, za níž se nacházela jeskyně. Cesta byla dost volná, křovíještě nestačilo narůst na cestičce, kterou před třinácti měsíci prosekali četníci, když se v jeskyni našlylidské kosti patřící přinejmenším dvanácti různým jedincům. Náhle ji napadla pochybnost. Vytáhla telefon,

aby zavolala, a naštvaně povzdechla, když zjistila, že tam není signál.

„Příroda nás chrání,“ zašeptala.

Vchod do jeskyně byl dostatečně široký, aby mohla vejít a nemusela se shýbat. Vytáhla z kapsy silnouLED svítilnu a poslechla svůj instinkt a z pouzdra vytáhla i pistoli Glock. Sevřela pistoli i baterku do obourukou a vnikla dovnitř jeskyně, která se zatáčela mírně vpravo a tvořila malé písmeno S, než se rozevřelado obdélníkového prostoru asi šedesáti metrů čtverečních, který se do hloubi zužoval a tvořil přirozenýtrychtýř vytesaný do skály. Strop nepravidelné výšky dosahoval ve svém nejvyšším bodu čtyř metrů a vnejužším místě ji přinutil jít sehnutě. Vnitřek byl studený a suchý, možná o pár stupňů chladnější nežvenkovní teplota, a bylo tam cítit něco nasládlého, co jí připomnělo organický odpad. Prozkoumala stěny a

podlahu, které vypadaly čistě, bez žádných nánosů, i když se hlína na několika místech zdála trochu rozrytá. V části bližší vchodu, kde byla půda vlhčí, našla několik starých stop po šlápotách a nic víc. Ještějednou přejela stěny silným světlem a vyšla z jeskyně. Schovala zbraň a baterku a uvědomila si, že jí pozádech běhá mráz. Ustoupila až k velké skále označující vchod, vylezla na kámen a odhadla místo, odkudMari viděla toho divného člověka. Pak sešla ke břehu potoka a pokračovalo kolem něj po proudu, až

poznala místo, odkud Ros, James a ona stoupali toho dne nahoru. Amaia si vzpomínala na nejprudší

stoupání, ale nepoznala řídce porostlou planinu, kde si musela Ros odpočinout. Stezka odtamtud vypadala

zbavená kručinky a přívětivě se otvírala, jako by po ní nedávno někdo prošel. Amaia vyšla po mírnémsvahu a při každém kroku si připadala nervóznější a napjatější, jako by ji sledovalo tisíc očí a někdo sesnažil potlačit smích. Došla nahoru a ucítila podivnou úlevu, když zjistila, že tam nikdo není. Přiblížila se kvelkému kameni ve tvaru stolu a s překvapením zjistila, že je na něm dost velká hromádka kamínkůrůzného vzhledu. Zaklela, vrátila se na cestu, vzala podlouhlý kámen a položila ho k ostatním, zatímcoočima přejížděla krajinu nad korunami stromů. Všude byl klid. Po chvilce vrhla pohled kolem a připadala si

trochu hloupě, a tak se pustila zpátky po cestě, kterou přišla. Po chvilce ucítila pokušení ohlédnout senazpátek, ale v mysli jí zazněl Rosauřin hlas: „Musíš odejít tak, jak jsi přišla, a když se otočíš zády, nikdyse nesmíš znovu podívat zpátky.“

Prošla stezkou dolů a ptala se v duchu, co čekala, že potká, a jestli měl tohle na mysli Dupree. Sešla pocestičce ke kamennému přechodu přes potok a vtom něco uviděla. Nejdříve si myslela, že je to nějaká

dívka, ale když se lépe podívala, zjistila, že ji spletly balvany pokryté zelení a odlesky slunce mezi stromy.

Položila nohu na můstek, znovu se podívala, a byla tam. Asi dvacetiletá dívka seděla několik metrů odmůstku na jednom z kluzkých kamenů v potůčku, tak blízko vodě, až se zdálo nemožné, že by se tamdostala, aniž by si namočila nohy. I když jí horní část těla kryl chlupatý vlněný kabátek, měla na soběkrátké šaty, z nichž vykukovaly dlouhé nohy, a navzdory zimě namáčela nohy v říčce. Pohled na ni seAmaie zdál krásný a zneklidňující, a aniž dost dobře věděla proč, sáhla po pistoli. Dívka zvedla oči,kouzelně se usmála a na pozdrav jí pokynula rukou.

„Dobré odpoledne,“ řekla a její hlas zazněl jako zpěv.

„Dobré odpoledne,“ odpověděla Amaia a připadala si trochu směšně. Je to jen nějaká turistka, která přišlak potoku, aby si vykoupala nohy ve vodě.

„Jasně, ona sama uprostřed lesa, kde je šest stupňů, a strká nohy do ledové vody,“ vysmívala se sama sobě. Ještě víc stiskla rukojeť pistole a vytáhla ji z pouzdra.

„Přinesla jste sem obětinu?“ zeptala se dívka.

„Cože?“ zašeptala Amaia překvapeně.

„Však víte, obětinu pro místní paní.“

Amaia hned neodpověděla. Pozorovala dívku, která se na ni bez ustání dívala a česala si ve svýchdlouhých vlasech hřebínkem pěšinku, jako by jí na Amaiině přítomnosti ve skutečnosti nezáleželo.

„Místní paní má raději, když přinesete kámen z domu.“

Amaia polkla a navlhčila si rty, než odpověděla: „Vlast… vlastně jsem sem nepřišla kvůli tomu. Něco…

jsem hledala.“

Dívka jí nevěnovala velkou pozornost. Dál se až nesnesitelně pečlivě a svědomitě česala, což chvílipůsobilo hypnoticky.

Kapka studeného potu sklouzla Amaie po šíji a přiměla ji uvědomit si realitu, že se světlo rychle ztrácí zahorami. Přestože mohly být jenom tři nebo čtyři hodiny, ptala se v duchu, kolik času tam asi strávilazíráním na dívku, a vtom v dáli zahřmělo a nahoře vítr otřásl korunami stromů.

„Už přichází…“

Hlas zazněl tak blízko, že se Amaia lekla, ztratila rovnováhu a padla na kolena. Poplašeně namířila zbraňna místo, odkud přicházel hlas, hned vedle ní.“

„Ale nenašla jsi, cos tam hledala.“

Dívka se nyní nacházela sotva dva metry od místa, kde byla Amaia, usmívala se, seděla na okraji můstkua spuštěnýma nohama se jemně šplouchala ve vodě a laskala její povrch. Opovržlivě se ušklíbla, když sepodívala na pistoli, kterou Amaia držela oběma rukama.

„Tohle nebudeš potřebovat, potřebuješ světlo, abys viděla.“

Amaia na ni upřeně hleděla a v mysli se jí rodila myšlenka. „Potřebuju světlo,“ pomyslela si.

„Nové světlo,“ dodala dívka, která se už na Amaiu nepodívala, vztyčila se a bosa prošla úsek, který ji dělilod hromádky vypadající jako její věci.

Navzdory příkazu, který volal z jejího nitra, se Amaia naklonila přes chatrný okraj můstku, aby ji mohlasledovat očima, ale už ji nezahlédla, dokonce se jí zdálo, že tam nikdy nebyla.

„Do prdele!“ zašeptala skoro bez dechu a rozhlédla se kolem, s pistolí pořád v ruce. Pohlédla na nebe auvědomila si, že se světlo vytrácí velmi časně. Neměla s sebou hodinky a mobil blikal, číslice bláznivěposkakovaly a nic neukázaly. Schovala zbraň a rozběhla se k okraji lesa s mobilem v ruce, dokud ukazatel

signálu neoznačil, že už se dá telefonovat.

„Dobrý den, šéfová, už jsem vám volal. Podařilo se mi něčeho se dopátrat v pohřebních ústavech ohledně

žen pocházejících z Baztánu, které zemřely násilně, a kromě toho mi vyprávěli pár docela zajímavýchvěcí.“

Amaia ho nechala mluvit a mezitím popadla dech.

„Pak mi to povíš, Jonane. Jsem teď na té lesní cestě na odbočce vpravo, kde jsme mluvili s lesní stráží,

vzpomínáš si?“

Vypadalo to, že si Jonan není jistý.

„Tak dobře, vyjedu s autem až na silnici, abys mě viděl. Potřebuju, abys přivezl věci do terénu, baterku smodrým světlem a sprej Luminol.“

Zavěsila a vyťukala další číslo.

„Paduo, tady Salazarová,“ ozvala se a ani se nezdržovala pozdravem. „Mám otázku. Když jste našli kosti vjeskyni Arri Zahar, zdokumentovali jste všechno?“

„Ano, všechny ostatky byly vyzvednuty, opatřeny štítky, vyfotografovány a prozkoumány, jenomže bezDNA, s níž by se daly porovnat, se nedošlo k žádnému závěru, s výjimkou případu Johany Márquezové,

jak víte.“

„Nemluvím o ostatcích, ale o místě činu.“

„Tam nebylo žádné místo činu, v každém případě bylo druhotné. Kosti tam byly naházeny bez jakéhokoliuspořádání nebo nějakých patrných známek lidské činnosti. Ve skutečnosti jsme v první chvíli mysleli spíšna zvířata kvůli stopám po kousnutí a rozmístění kostí, dokud lékařské zkoumání neodhalilo, že stopykousnutí odpovídají lidským zubům, to a fakt, že všechny kosti pocházejí z paží žen. Jeskyně bylasamozřejmě prohledána a vyfotografována, ale nic nenaznačovalo, že by to bylo hlavní místo činu. Vzalijsme vzorky hlíny, abychom vyloučili skryté hroby nebo přítomnost kadaverinu, což by prokázalo rozkladmrtvoly na tom místě.“

Byli pečliví, pomyslela si Amaia, ale ne tak jako ona.

„Jenom ještě jednu věc, poručíku. V případě té ženy zavražděné v Logronu, nevíte, zda měla rodinu? Co

se stalo s mrtvolou?“

„Už vidím, že jste mi popřála sluchu,“ poznamenal pochvalně.

„Ano, a už toho začínám litovat,“ odpověděla napůl v žertu.

„Ne, nevím, ale zavolám policistům, s nimiž jsem v Logronu mluvil, uvidím, co mi řeknou. Jakmile se něco

dozvím, zavolám vám.“

Nižší inspektor Zabalza pohlédl na hodinky, aby zjistil, kolik je, a zase se díval ven širokými okny

komisařství a pozoroval, jak kolem závory projela dodávka a blíží se po příjezdové cestě. Vozidlo při jízděprovedlo podivné manévry, a když se dostalo na mírně nakloněnou cestu na parkoviště, motor přestalfungovat a bylo třeba několika pokusů, než se ho podařilo znovu nastartovat a dopravit na místavyhrazená návštěvníkům. Dvířka spolujezdce se otevřela, jakmile vůz zastavil, a z nich vylezl štíhlýchlapec oblečený v džínách a černobílé prošívané bundě. Ze dveří řidiče vystoupil poněkud namáhavě asipětačtyřicetiletý muž štíhlý stejně jako chlapec a o trochu vyšší. Kráčeli k hlavnímu vchodu a Zabalza sivšiml, že si udržovali odstup, jako by mezi nimi ležel neviditelný a nepřekonatelný úsek, který je držel vpřesné vzdálenosti od sebe. Přivřel oči, když získal podobný dojem jako z lekce, kterou absolvoval předdlouhou dobou, pocit, že to, co dělí otce od synů, není vzdálenost. Tohle byl Be
nat Zaldúa a jeho otec,jediný podezřelý, jehož zatím v případu měli, a hvězdná policistka má na práci důležitější věci než být ujeho výslechu. Ztratil je z očí, jakmile došli pod převislou střechu budovy. Zadíval se na telefon a čekal na

zavolání.

„Podinspektore, je tu pan Zaldúa se synem, prý jsou s vámi domluveni.“

„Hned jdu dolů.“

Zblízka byl chlapec výjimečně hezký. Černé vlasy kontrastující s velmi bledou pletí mu padaly do čela, byly

příliš dlouhé a částečně mu zakrývaly oči a zvýrazňovaly modřinu na lícní kosti. Měl ruce v kapsách adíval se do hloubi chodby. Otec podal Zabalzovi zpocenou ruku a zamumlal pozdrav, který k němu dolehlsmísený s nezaměnitelným pachem alkoholu.

„Pojďte tudy, prosím.“ Zabalza otevřel dveře do jedné místnosti a pokynul jim, aby vstoupili. „Počkejteokamžik,“ řekl a dotkl se lehce ramene chlapce, který se zachvěl bolestí.

Najednou se mu začala vařit krev v žilách, zmocnila se ho náhlá zuřivost, že se sotva dokázal ovládnout.Vyběhl po schodech a bral je po dvou, příliš rozpálený na to, aby počkal na výtah. Bez zaklepání vpadl doIriarteho kanceláře.

„Dole je Benat Zaldúa s otcem, z táty táhne chlast a sotva se mu podařilo zaparkovat a kluk dostal ránudo tváře a přinejmenším ještě jednu do ramene. Dotkl jsem se ho, když jsem šel kolem, a skoro omdlel

bolestí.“

Iriarte na něj pohlédl a nic neřekl. Zavřel počítač, vzal pistoli, která ležela na stole, a zastrčil si ji do

pouzdra na opasku.

„Dobrý den,“ řekl, když se posadil za stůl, a obrátil se jen na chlapce. „Jsem inspektor Iriarte, méhokolegu už znáš. Jak jsem ti říkal včera do telefonu, chceme ti položit pár otázek o tvém blogu, o tématuagotů…“

Čekal na chlapcovu reakci, ale ten se nenechal zastrašit a klopil oči. Když si Iriarte myslel, že už neodpoví,přikývl.

„Jmenuješ se Benat… Benat Zaldúa, agotské příjmení,“ nadhodil.

Chlapec zvedl vyzývavě hlavu. Mezitím otec zamumlal nějakou nesrozumitelnou stížnost.

„A jsem na to hrdý,“ prohlásil Benat.

„To je normální, člověk by měl být, ať má jakékoli příjmení,“ odpověděl Iriarte smířlivě. Chlapec se trochu

uvolnil.

„A právě o tom píšeš na blogu, o tom, jak jsi hrdý, že jsi agot.“

„Ty nesmysly, co pořád píše, ho dostaly do problémů, jenom tím ztrácí čas,“ prohlásil otec.

„Nechte mluvit syna,“ nařídil Iriarte.

„Není zletilý,“ odpověděl otec huhňavě, „a bude mluvit, jestli já budu chtít.“

Chlapec se schoulil na židli a ofina mu úplně zakryla oči.

Zabalza si všiml, že se mu chvěje čelist.

„Jak chcete,“ řekl Iriarte a tvářil se, že se podrobuje. „Změníme téma, řekni mi například, co se ti stalo

tady na oku.“

Chlapec věnoval nenávistný pohled otci, aniž zvedl hlavu, a pak odpověděl.

„Praštil jsem se o dveře.“

„O dveře, jo? A na rameni? Taky dveře?“

„Spadl jsem ze schodů.“

„Benate, vstaň, svlékni si bundu a vyhrň tričko.“

Otec překotně vyskočil, zakopl o nohy židle a zakymácel se, div neupadl.

„Na to nemáte právo, není zletilý a já si ho hned odvedu,“ vykřikl a položil mu ruku na rameno, což

vyvolalo chlapcovo bolestné zaúpění.

Zabalza se na něj vrhl, zkroutil mu zápěstí a dovedl ho ke zdi, kde ho znehybnil.

„Tak tohle ne,“ zašeptal mu. „Řeknu vám, co se stane. Z vašeho chování a z toho, co je cítit, mám

podezření, že jste požil alkohol, a přijel jste sem autem. Kamery u vchodu vás nahrály, takže v téhle chvíli

provedu zkoušku na alkohol v krvi. Když odmítnete, zatknu vás, a jestli nedovolíte, abychom mluvili s

vaším synem, na což máte právo, tak uvědomíme sociální pracovníky, protože, jak jste řekl, je nezletilý.Oni ho převezou na zdravotní středisko, tam ho celkově prohlédnou a bude jedno, co chlapec řekne.Soudní lékař určí, zda je tu fyzické týrání, nebo ne, a bude jednat z úřední moci, i když váš syn neotevřepusu. Co mi k tomu řeknete?“

Muž se už vzdal, zeptal se jen: „Jak se bez auta dostanu domů?“

Iriarte nechal uplynout několik minut a dal přinést plechovku coca-coly, postavil ji před chlapce, počkal,až se trochu napije, a pokračoval.

„Asi víš, jako v Arizkunu každý, co se stalo v kostele.“

Chlapec přikývl.

„Jaký názor na to máš, jako odborník ve věci agotů?“

Chlapec vypadal překvapeně, trochu se na židli narovnal, odhrnul si ofinu z očí, ale přitom pokrčil rameny.

„Nevím.“

„Zjevně je tu někdo, kdo chce přitáhnout pozornost k historii agotů…“

„K nespravedlnosti, kterou agoti trpěli,“ upřesnil chlapec.

„Ano,“ připustil Iriarte, „k nespravedlnosti. Bylo to strašné období pro celou společnost, vyznačovalo sepředevším nespravedlností… ale od toho už uběhla dlouhá doba.“

„Proto to nepřestává být nespravedlnost,“ prohlásil chlapec s jistotou. „Víte, to je ten problém, nepoučíme

se z dějin, zprávy přestávají být aktuální sotva pár dní po zveřejnění, někdy i pár hodin, a všechnovypadá za krátkou dobu jako minulost, ale zapomínáme, že když tomu nepřikládáme důležitost, protožeto už uplynulo, stejné nespravedlnosti se budou pořád a pořád opakovat.“

Iriarte zíral na chlapce s obdivem k jeho výmluvnosti a ohnivosti, s nimiž uváděl své argumenty. Prohlíželsi zběžně jeho blog, ale mladíkův projev odhaloval inteligentní mozek s uspořádanými myšlenkami. Ptal se

sám sebe, do jaké míry je bojovný, do jaké míry se bolest a vztek dospívajícího mohly obrátit jako

beranidlo proti méně sourodým stavům společnosti, aby žádal o spravedlnost, kterou ve skutečnostipotřeboval sám pro sebe, protože Benat Zaldúa prožíval nejúpornější podceňování a opovržení, opovrženíze strany otce, nespravedlnost matčiny smrti, nespravedlnost osamění vysoce inteligentního mozku.

A když ho poslouchal, jak vypráví historii agotů v Arizkunu, rozhodl se, že ne, že Benat Zaldúa se umívášnivě zapálit, ale je to jen vystrašené děcko, které hledá lásku, náklonnost, porozumění a to, co jenejdůležitější, a vyloučil ho jako podezřelého. Byl sám, tak sám, že vzbuzoval lítost pouhým pohledem,když bránil tak vysoké ideály a sám měl tělo plné bolavých ran.

Benat mluvil bez přestání dvacet minut a Iriarte ho poslouchal a sem tam pohlédl na Zabalzu, který vešel,zastavil se u dveří a naslouchal, jako by se bál chlapce přerušit. Když Benat zmlkl, Iriarte si uvědomil, žesi skoro nedělal poznámky, když ho poslouchal, místo toho si kreslil na papír sled čmáranic, jak bylo u něj

obvyklé, když přemýšlel.

Zabalza došel až před chlapce.

„Otec tě bije?“ zeptal se účastně, možná stržen téměř fanatickým projevem chlapce, který jako by

postavil mosty mezi přítomnými, ale ty se tou otázkou rozplynuly.

Jako květ v silném mrazu se chlapec opět schoulil do sebe.

„Jestli tě bije, můžeme ti pomoct. Nemáš jiné příbuzné, tety, strýce, bratrance?“

„Mám jednoho bratrance v Pamploně.“

„Myslíš, že bys mohl být u něj?“

Chlapec pokrčil rameny.

„Benate,“ pokračoval Iriarte, „přes to, co nižší inspektor Zabalza řekl tvému otci, pravda je, že jestli budeš

zapírat týrání, nikdo ti nedokáže pomoct. Jediný způsob, jak bychom pro tebe mohli něco udělat, je, kdyžpřiznáš, že tě bije.“ „Díky,“ řekl Benat sotva slyšitelným hlasem, „ale upadl jsem.“ Zabalza si nahlas odfrkl a dal tak najevo svou nevoli, což mu vyneslo vyčítavý posuněk od Iriarteho. „Dobře, Benate, tak jsi upadl, a i kdyby to tak bylo, tohle musí vidět lékař.“ „Už jsem objednaný na zítřek k nám na středisko.“

Iriarte vstal.

„Jak chceš, Benate, bylo mi potěšením se s tebou seznámit,“ řekl a podal mu ruku.

Mladík opatrně natáhl paži.

„A kdybys někdy změnil názor, zavolej a ptej se po mně nebo po nižším inspektorovi Zabalzovi. Teď se

podívám, jak je na tom tvůj otec. Můžeš tady počkat, on nemůže řídit, tak vás nižší inspektor Zabalza

hned odveze domů.“

Iriarte vešel do čekárny, kde Benatův otec na lavici vyspával opici vsedě na krajíčku židle, aby si mohl

opřít hlavu o zeď. Bez okolků ho vzbudil.

„Už jsme skončili hovor s vaším synem, jeho spolupráce nám velmi pomohla.“

Muž se na něj nevěřícně podíval a postavil se.

„Už to skončilo?“

„Ano,“ řekl policista, ale okamžitě si pomyslel, že ne, že to ještě neskončilo. Postavil se muži do cesty.

„Máte velmi chytrého syna, je to hodný kluk, a jestli se dozvím, že jste na něj zase vztáhl ruku, budete

mít co dělat se mnou.“

„Nevím, co vám napovídal, je to lhář…“

„Rozuměl jste, co jsem vám řekl?“ opakoval Iriarte.

Muž sklopil hlavu. Tak to dělali, ti, kdo bili své ženy a děti, málokdy se odvážili postavit silnějším. Obešel

Iriarteho a vyšel z místnosti, a jakmile odešel, inspektor si pomyslel, že se necítí lépe, a věděl proč. Tušil,

že jeho varování není dostatečné.

Zabalza řídil auto do Arizkunu v tichosti a poslouchal jen dech cestujících, kteří s ním jeli tak napjatí, jako

dva lidé, kteří se neznají, nebo jako dva nepřátelé. Když přijeli ke vchodu selského domu na kraji vesnice,

muž vystoupil z auta a šel ke dveřím, aniž se ohlédl, ale chlapec se několik vteřin zdržel a Zabalza simyslel, že mu snad chce něco říct. Počkal, ale chlapec nic neřekl, zůstal sedět uvnitř vozu, díval se k

domu a neodhodlal se vystoupit.

Zabalza zastavil motor, rozsvítil světlo uvnitř a obrátil se dozadu, aby mu viděl do tváře.

„Když jsem byl v tvém věku, taky jsem měl problémy s otcem, problémy, jako máš ty.“

Benat se na něj díval, jako by nerozuměl, co říká. Zabalza si povzdechl.

„Strašně mě mlátil.“

„Protože jste gay?“

Zabalza otevřel ústa nad jeho bystrozrakem a nakonec odpověděl: „Řekněme, že můj otec nepřijímal můj

způsob života.“

„To není můj případ, já nejsem gay.“

„To je to nejmenší, nezáleží na důvodu, který mají, vidí, že je člověk odlišný, a drtí ho.“

Chlapec se hořce usmál.

„Už vím, co mi řeknete, že jste bojoval, že jste se držel a že se časem všechno vyřešilo.“

„Ne, nebojoval jsem, nedržel jsem se a časem je všechno stejné, on mě neuznává,“ řekl. „Já sebe taky

ne,“ pomyslel si.

„A jaké z toho teda plyne poučení? Co mi tím chcete říct?“

„Chci ti říct, že jsou bitvy, které jsou prohrané, ještě než začnou, že je někdy lepší nebojovat dnes, abyčlověk mohl bojovat zítra, že je velmi statečné a chvályhodné prát se za to, v co člověk věří, zaspravedlnost jakéhokoli druhu, ale je třeba umět rozlišovat, protože když se setkáš s netolerancí,fanatismem nebo hloupostí, nejlepší je se stáhnout, nechat toho a schovat si energii pro případ, který to

zaslouží.“

„Je mi sedmnáct,“ řekl chlapec, jako by se jednalo o nějakou nemoc nebo trest.

„Vydrž to a odejdi odsud, jakmile budeš moct, odejdi z domu a žij svůj život.“

„To jste udělal vy?“

„To jsem právě neudělal.“

Ačkoli bylo nebe mimo baldachýn lesa ještě dost jasné, síla světla značně poklesla, jakmile pronikli mezistromy. Kráčeli svižně se dvěma pevnými kufříky, které Amaia pomohla Etxaidemu nést, a svítili si silnýmislužebními svítilnami. Jakmile přešli můstek, vystoupali po svahu kopce k velkému balvanu.

„Je to tam vzadu,“ oznámila Amaia a namířila světelný kužel svítilny ke vchodu do jeskyně.

Trvalo jim skoro patnáct minut, než provedli celý postup. Předběžné fotografie, postříkat stěnu zázrakem

nazvaným Luminol, který znamenal revoluci v kriminalistice, protože umožnil zjistit stopy krve, která

reaguje katalyzovanou oxidací a znovu se zviditelní ve světle rozdílné vlnové délky; jednoduchý jev zvanýbioluminiscence, kterou je možno pozorovat u světlušek a některých mořských organismů. Nasadili sioranžové brýle, které měly neutralizovat modré světlo, aby jim to umožnilo vidět, až zhasnou svítilny. Aby

zapnuli „nové světlo“.

Amaia pocítila křeč v zádech, nepříjemný a zároveň euforický pocit jistoty, že nalezla nejvzdálenější konec

nitě, za kterou má tahat. Ustoupila několik kroků, mezitím ukázala Jonanovi, jak vysoko má držet světlo,které to umožňovalo vidět, a opakovaně vyfotografovala vzkaz na skále v oné jeskyni, kde nějaká bestienapsala krví: „Tartalo.“

Nižší inspektor Etxaide kráčel tiše po jejím boku, když se vraceli na místo, kde byla zaparkována auta. Pod

korunami stromů se skoro úplně setmělo a vítr bičoval větve, což působilo velký hluk plný skřípění avrzání praskajícího ohýbaného dřeva. Nebe sem tam osvětlila zář blesku, který za horami ohlašoval návrat

nadpřirozené vládkyně vrcholů. Navzdory hřmění bylo téměř slyšet myšlenky nižšího inspektora, jenž nani při každém kroku vrhal pohledy plné otazníků, které si ale nechával pro sebe.

„Tak už promluv, Jonane, nebo vybouchneš.“

„Johana Márquezová byla zavražděna před třinácti měsíci několik kilometrů odsud a její uříznutá ruka seobjevila v téhle jeskyni, kde někdo napsal Tartalo, stejné slovo, které napsal Quiralte na zeď v cele, než

následoval Medinu do pekla.“

„To není všechno, Jonane,“ řekla, zastavila se a pohlédla na něj. „Je to taky stejné slovo, které jedenvězeň zanechal ve vězení v Logronu, když spáchal sebevraždu poté, co zavraždil svou ženu. Všechnyoběti měly amputovanou paži, která nebyla objevena, s výjimkou Johaniny, která se nacházela mezikostmi, jež četníci nalezli v téhle jeskyni,“ řekla Amaia a znovu se dala do kroku.

Po několika vteřinách ticha, kdy se zdálo, že Jonan vstřebává informace, se zeptal: „Vy si myslíte, že

všichni ti chlapi byli dohodnutí?“

„Ne, to si nemyslím.“

„A myslíte si, že sem nějak dopravili ty končetiny, které uřízli?“

„Někdo je sem přinesl, ale oni to nebyli, a taky nevěřím, že ty amputace provedli oni. Mluvíme oagresivních typech mužů, opilcích a násilnících, o lidech, kteří se nechají vést svými nejnižšími instinkty,

aniž by se na cokoli ohlíželi.“

„Takže mluvíte o nějaké třetí osobě, která třeba zasáhla do všech těch zločinů, ale jako pomocník?“

„Ne, Jonane, ne jako pomocník, ale jako iniciátor, někdo, kdo je ovládal takovým způsobem, že jenejdříve přiměl ke zločinu a pak k sebevraždě a při každé smrti si odnesl trofej a ve všech případech se

podepsal jménem Tartalo.“

Jonan se zarazil a Amaia na něj znovu pohlédla.

„Všichni jsme se spletli, jak jsem mohl být tak hloupý, je to přece jasné…“

Amaia čekala. Znala Jonana Etxaideho, policistu se dvěma specializacemi, na antropologii a archeologii…

Nepatřil k běžným policistům, neměl vůbec běžné úhly pohledu, a samozřejmě věděla, že vůbec není

hloupý.

„Trofeje, šéfová, vy jste to řekla, ty paže byly trofeje a trofeje se uchovávají jako symbol toho, co člověkzískal, symbol poct a úlovků, a proto mi nezapadalo do obrazu, že by byly opuštěné, jenom tak pohozenév zastrčené jeskyni, to nesedí, pokud to nejsou trofeje obra, Tartala. Šéfová, podle legendy Tartalo snědlsvé oběti a potom pohodil kosti ke vchodu do jeskyně jako ukázku své krutosti a varování pro každého,kdo by se opovážil přiblížit k jeho brlohu. Kosti nebyly pohozené ani opuštěné, ale rozmístěné s největšípéčí, aby předávaly tento vzkaz.“

Amaia přikývla.

„A to není to, co nejvíc klame, Jonane. Náš Tartalo odpovídá popisu až k netušeným krajnostem. Na

kostech byly patrné ploché souběžné linie, které odpovídají stopám zubů, lidských zubů, Jonane.“ Překvapeně vytřeštil oči.

„Kanibal!“

Přikývla.

„Pro všechny případy porovnali stopy po zubech s otisky zubů Johanina nevlastního otce a s Víctorovými,

ale shoda tam není.“

„Kolika mrtvolám patřily kosti, které se našly?“

„Dvanácti, Jonane.“

„A prokázala se souvislost jenom s Johanou Márquezovou?“

„Ty byly nejnovější.“

„A co se stalo s těmi ostatními?“

„Byly prozkoumány, ale nemáme žádnou DNA na porovnání…“

„Proto jste mi nařídila hledat ženy z Baztánu, které byly oběťmi mužského násilí…“

„Ty tři, které zatím máme, byly odsud, nebo tu žily odmalička jako Johana.“

„Těžko uvěřit, že nikdo nespojoval nález ženských paží se zavražděnými ženami, jimž končetina chyběla.

Jak je to možné?“

„Vrahové se doznali ke zločinům dobrovolně. Je pravda, že přinejmenším ve dvou případech ti chlapiúdajně o nějaké amputaci nevěděli, ale kdo jim to má věřit! Údaje se nepropojily a tak to bude i dál,pokud se nevytvoří zvláštní tým pro zločiny, který by sebral a sjednotil všechny informace. Zatím semusíme pohybovat mezi kompetencemi různých policejních sborů. Sám sis mohl ověřit, jak obtížné jezkoumat tento druh vražd. Machistické zločiny mají sotva nějaký ohlas, uzavřou se a rychle se archivují,zvlášť když se pachatel přizná a spáchá sebevraždu. Pak je to uzavřený případ a hanba, kterou pociťujírodiny, jenom přispívá k mlčení.“

„Našel jsem ještě dvě ženy narozené v Baztánu, které zemřely rukou svého partnera. Mám jména aadresy, kde žily, když se to stalo, jedna v Bilbau a druhá v Burgosu. To jsem vám chtěl říct, když jste mipředtím volala na komisařství. Obě měly úmrtní oznámení v pohřebních ústavech v Baztánu.“

„Víme, zda měly amputovanou paži?“

„Ne, nejsou tam žádné zmínky…“ „A ti pachatelé?“

„Oba mrtví, jeden spáchal sebevraždu přímo v bytě, než dorazila policie, a ten druhý utekl a našli ho oněkolik hodin později, oběsil se na stromě v blízkém sadu.“

„Musíme najít nějakého příbuzného. Je to vrcholně důležité.“

„Pustím se do toho, hned jak se vrátíme.“

„A Jonane, ani slovo o tom. Je to povolené vyšetřování, ale nechceme kolem toho dělat rámus, oficiálněse zabýváme znesvěcením kostela.“

„Díky, že mi důvěřujete.“

„Předtím jsi říkal, že kromě objevení dvou nových obětí máš nějakou novinku ohledně pohřebníchústavů.“

„Ano, skoro jsem na to s touhle bombou zapomněl. Víte, spíš než co jiného je to zvláštní příhoda, ale vpohřebním ústavu Baztandarra mi vyprávěli, že před několika týdny k nim přišla ženská a táhla za seboudruhou, přitom na ni křičela a strkala do ní. Zeptala se na rakve, a když jí majitel ukázal, kde je mávystavené, dovlekla tam tu druhou a řekla jí něco takového, jako že bude lepší, aby si jednu vybrala,protože brzy zemře. Člověk z ústavu říká, že ta žena byla vyděšená, že pořád plakala a opakovala, ženechce zemřít.“

„Ano, to je zvláštní,“ připustila Amaia. „A neví, kdo to byl? Je mi divné…“

„Prý ne,“ Jonan se zatvářil rozpačitě.

„Tohle je snad jediné místo na světě, kde všichni vědí, co dělají sousedé, a nikdo to nechce říct,“ prohlásila pokrčil rameny.

Amaia vytáhla mobil, podívala se, zda tam má signál a kolik je hodin, a překvapilo ji, jak je navzdorychabému světlu brzy. Vzpomněla si, jak údaj o hodinách zmizel z displeje, když u řeky mluvila s tou

mladou ženou.

„Jdeme,“ řekla a znovu přidala do kroku. „Musím si zavolat.“

Ale nestihla to. Když došli k vozu, telefon zazvonil. Byl to Padua.

„Je mi líto, paní inspektorko, ta žena z Logrona neměla rodinu, takže se o její ostatky postarali manželovipříbuzní a nechali ji zpopelnit.“

„A není nikdo? Ani rodiče, sourozenci nebo děti?“

„Ne, nikdo a děti neměla, ale měla jednu blízkou přítelkyni. Jestli s ní chcete mluvit, můžu získat jejítelefonní číslo.“

„To nebude třeba, nemyslela jsem ani tak na rozhovor, jako spíš na porovnání DNA.“

Poděkovala mu a zavěsila. A na chvíli její pozornost upoutala bouřka, která dál hřměla nad horami a jejížhradba se s každým bleskem rýsovala na obloze jinak vyčištěné od mraků.

„Už přichází,“ zazněl jí znovu v hlavě hlas mladé ženy. Zachvěla se zimou a usedla do auta.

Osvětlené komisařství v časném únorovém večeru vypadalo podivně, jako přízračný křižník, který si spletlsměr a omylem tam zakotvil. Zaparkovala auto vedle Jonanova, a když vcházeli do dveří, střetli se seZabalzou, který vyprovázel dvojici civilistů. Benata Zaldúu a jeho otce, předpokládala Amaia. Nižší

inspektor je krátce pozdravil, vyhnul se jí pohledem a šel dál, aniž se zastavil.

Amaia nechala Jonana pracovat a zašla do Iriarteho kanceláře.

„Viděla jsem Zabalzu, jak jde s tím chlapcem a jeho otcem. Co jste zjistil?“

„Nic,“ řekl a zakroutil hlavou. „Je to moc smutný případ. Chytrý kluk, velice inteligentní, abychom bylispravedliví. Zdrcený matčinou smrtí, otec je alkoholik a špatně s ním zachází. Měl na obličeji a na tělezranění, ale i když jsme naléhali, tvrdil, že spadl ze schodů. Blog představuje jeho způsob úniku aprostředek, jak si vyplnit kulturní nejistoty. Je to rozzlobený mladý muž, jako skoro všichni dospívající,jenomže tenhle k tomu má důvody. Udělal mi takovou přednášku o agotech a jejich životě v Baztánu, žejsem zíral s otevřenou pusou. Řekl bych, že je prostě používá jako únik z frustrace, ale nemyslím, že byměl něco společného se znesvěcením, opravdu si ho nedokážu představit, jak rozbíjí sekerou křtitelnici.Je… jak bych to řekl, křehký.“

Amaia se zamyslela nad tím, kolik už prostudovala profilů křehkých vrahů, kteří vypadali, že nerozbili vživotě ani talíř. Dívala se na Iriarteho a rozhodla se, že mu dá důvěru. Byl to inspektor, tím se člověknestával, když neměl dobrý pozorovací talent, a koneckonců, ona se rozhodla, že mu tu pravomoc svěří.

„Tak dobře, když vylučujete toho chlapce, kde máme podle vás pokračovat?“

„Pravda je, že toho moc nemáme, ještě jsme nedostali lékařské zprávy o mairu-beso, stále máme hlídku u

kostela a už nedošlo k žádnému incidentu.“

„Já bych vyslechla katechetky, všechny, jednu za druhou, a u nich doma. Přestože farář říká, že neměl snikým problémy, možná si dámy vzpomenou na něco, co mu uniklo, nebo co si z nějakého důvodu radšinechává pro sebe, a měl byste jít se Zabalzou. Všimla jsem si, že se zamlouvá ženám určitého věku,“prohlásila s úsměvem. „Když jim rozváže jazyk, možná z nich něco dostane, a navíc ho pozvou nasvačinu.“

Amaia okruhem dojela k náměstí, kde byl trh, a přejela řeku po Giltxaurdi. Pomalu projela čtvrtí apohybovala se opatrně mezi zaparkovanými auty, když ji předjela skupinka tří kluků na kole, překřížili jícestu před autem a řádně ji vyděsili. Zabočili doleva a dojeli k zadní části pekárny. Zajela s autem nachodník, aby nepřekážela průjezdu, sledovala je pěšky a v ruce držela zhasnutou svítilnu. Už zdálky mohla

rozeznat jejich smích, a že mají také svítilny. Kráčela přilepená na zeď, a když byla skoro u nich,rozsvítila silné světlo, namířila na ně a zároveň zvolala: „Policie! Co tady děláte?“

Jeden z chlapců se tak lekl, že ztratil rovnováhu a zřítil se s kolem a se vším na kamarády. Zatímco sesnažili udržet rovnováhu, aby neupadli, jeden z nich si zastínil oči rukou a pohlédl na ni.

„Nic neděláme,“ ozval se nervózně.

„Jak to, že ne? Proč tu tedy jste? Tohle je zadní vchod do skladu, tady jste nic neztratili.“

Zbývající dva chlapci narovnali kola a odpověděli. „Nedělali jsme nic zlého, jenom jsme se přišli dívat.“

„Na co dívat?“

„Na malůvky.“ „Udělali jste je vy?“

„Ne, opravdu ne.“ „Nelžete!“ „Nelžeme.“

„Ale víte, kdo to udělal.“

Tři chlapci na sebe pohlédli, ale zůstali zticha.

„Udělám jednu věc, požádám, aby přijel hlídkový vůz, zatknu vás pro vandalismus, oznámím to vašim

rodičům a pak se vám možná paměť zlepší.“

„Je to jedna baba,“ vyhrkl jeden.

„Ano, jedna baba…“ přizvukovali druzí dva.

„Chodí sem každou noc a píše urážky, však víte: děvka, liška, takové věci. Jeden den jsme ji viděli, jak

sem leze, a když odešla, šli jsme se podívat…“

„Chodí sem každou noc, podle mě je bláznivá,“ prohlásil druhý.

„Jo, je to stará bláznivá sprejerka,“ prohlásil první. Ostatním se to líbilo a zasmáli se.

Někde četla, že se člověk nemá vracet na místo, kde byl šťastný, protože tak ho začíná ztrácet, a tušila,že autor toho rčení má pravdu. Místa, skutečná nebo imaginární, idealizovaná v růžové mlze představ,mohou být nebezpečně skutečná a tak klamná, že jediným mávnutím křídel zničí naše sny. Byla to dobrárada pro člověka, který se může vracet na více míst než jedno. Pro Amaiu to byl ten dům, dům, kterývypadal, že má vlastní život, který ji obklopoval, poskytoval jí přístřeší ve svých zdech a hřál ji. Věděla, žedomu dodává duši tetina viditelná nebo neviditelná přítomnost, přestože v jejích snech byl vždy prázdný a

ona byla vždy malá. Vytáhla z úkrytu u vchodu klíč a vběhla dovnitř šílená strachem i zlostí, a kdyžpřekročila práh, zaznamenala tisíc vzpomínek, které ji přijaly a ukolébaly klidem, jakému se těší plod vděloze matky, až se holčička, která musela být celou noc vzhůru, aby ji matka nesnědla, mohla u hořícíhokrbu konečně uvolnit a usnout.

Vešla do domu, a když si odkládala kabát, uslyšela bujarou zábavu kamarádek z veselé partičkyshromážděné v obývacím pokoji. Seděly kolem nádherného šestibokého pokerového stolku, ale zdálo se,že se vůbec nezajímají o karty roztroušené po zeleně potaženém povrchu, protože se věnovaly pitvoření a

cvrlikání na Ibaie, který šel z náruče do náruče s viditelným nadšením jak ze strany dítěte, tak starých

dam.

„Amaio, pro Boha, to je nejhezčí dítě na světě,“ zvolala Miren, když ji zahlédla.

Amaia se zasmála přehnané chvále žen, které se rozplývaly v pusinkování Ibaie a cukrování.

„Vždyť mi ho tím rozmazlováním zkazíte,“ předstírala, že je hubuje.

„Ale panebože, holčičko, nech nás, ať si ho užijeme, vždyť je to tak rozkošné stvořeníčko,“ šveholila jedna

ze stařenek a sklonila se nad děcko, které se potěšeně usmívalo.

James přišel k Amaie, políbil ji, obrátil se k ženám a omlouval se: „Promiň, miláčku, nemohl jsem nic

dělat, je jich spousta a jsou vyzbrojené pletacími dráty.“

Ta zmínka způsobila, že se všechny rozběhly ke svým kabelkám a vytáhly kabátky, čepičky a botičky,

které pro dítě upletly.

Amaia si vzala Ibaie do náručí a obdivovala umně upletené kousky, které staré dámy vyrobily pro jejího

synka. Kolébala ho v náručí a cítila dychtivost, kterou její přítomnost vzbudila v dítěti, jež okamžitě začalo

fňukat a dožadovalo se krmení.

Uklidila se s ním do ložnice, natáhla se na postel a položila dítě vedle sebe, aby ho nakojila. James šel za

nimi, ulehl vedle ní a objal jí záda.

„To je ale hltoun!“ poznamenal. „Nemůže mít hlad, před hodinou jedl, ale jak tě ucítí…“ „Chudinka, postrádá mě a já zase jeho,“ zašeptala Amaia a pohladila ho.

„Dnes odpoledne tu byl Manolo Azpiroz.“

„Kdo?“ zeptala se roztěkaně a dívala se na synka.

„Manolo, můj kamarád architekt. Byli jsme zase v Juanitaenee, dům ho okouzlil, má spoustu nápadů, jakdům restaurovat a uchovat jeho hlavní rysy. Za pár dní zase přijede, aby si všechno proměřil a pustil sedo návrhu. Moc se těším…“

Usmála se.

„To mám radost, miláčku,“ řekla, pootočila se dozadu a políbila ho na ústa.

Zamyslel se.

„Amaio, dnes v poledne jsem došel s Ibaiem až k pekárně za tvojí sestrou, a když jsme tam přišli, Ernestomi řekl, že už odešla a že šla k sobě domů. Protože to je blízko, vydal jsem se do zadních ulic a posluníčku jsme došli až tam…“

Amaia zvedla Ibaie, aby si odříhl, posadila se rovněji na posteli a zadívala se na manžela.

„Ros čistila nějaký nápis na dveřích. Zeptal jsem se jí na to a řekla mi, že to je asi uličnictví nějakýchvýrostků… a já jsem předstíral, že si nic neuvědomuju, ale nebylo to obyčejné graffiti, byla to nadávka,Amaio. Velkou část už odstranila, ale pořád se dalo rozeznat, co tam bylo napsáno.“

„Co to bylo?“ „Vražednice.“

Když sešli dolů na večeři, dům byl plný vůně pečené ryby. Ros pomáhala tetě prostírat stůl a Amaiapoložila Ibaie do malé sedačky, aby byl blízko, až budou večeřet. S chutí jedla makrelu s dušenou zeleninou a bramborami, tak prosté a dobré jídlo, až ji to vždycky překvapilo, a přitom myslela na to, žeje normální, že má hlad. Za celý den měla sotva čas na několik soust. Po večeři, když ostatní sklízeli zestolu, dala Ibaie spát a vrátila se do jídelny právě včas, aby zastavila Ros, která se chystala do postele.

„Můžeš mi vyložit karty, Rosauro?“

Okamžitě zaznamenala pozornost tety, která se zastavila se šálky v ruce a poslouchala.

Ros vyhýbavě pohlédla stranou.

„Víš, Amaio, jsem dneska strašně unavená. Proč neřekneš tetě? Zdá se mi, že to už pár dnů chce udělat?Viď, teto?“ zeptala se a zmizela v kuchyni.

Engrasi zkřížila s Amaiou pohled plný porozumění, tázavě zvedla obočí a odpověděla směrem ke kuchyni:„Samozřejmě, ty si jdi lehnout, zlatíčko.“

Když Ros s Jamesem odešli, obě se posadily čelem k sobě a seděly mlčky, zatímco Engrasi se věnovalapomalému obřadu rozbalování hedvábného balíčku obsahujícího tarotové karty, které pak bílými

kostnatými prsty pomalu míchala.

„Mám radost, že ses konečně rozhodla postavit se k tomu čelem, holčičko. Už celé týdny, když vezmukarty do ruky, cítím energii, která proudí směrem k tobě.“

Amaia se rozpačitě usmála. Žádost k Ros byla jen dobrá záminka, aby si s ní mohla promluvit o tom, cose děje v pekárně.

„Proto mě překvapilo, že o to žádáš Ros, i když si dovedu představit, že asi máš nějaký důvod.“

„Ros má problém.“

Stařena se nuceně zasmála.

„Amaio, víš, že vás mám všechny tři moc ráda, že bych pro vás udělala cokoli, ale myslím, že by sis mělapomalu připustit, že tvoje sestra Ros je nejen starší než ty, ale je i dospělá, a že její povaha a způsobživota jsou od přírody problematické. Patří k osobám, které trpí, jako by na zádech nesly neviditelný kříž,ale běda ti, když se přiblížíš a pokusíš se jim břímě ulehčit. Můžeš jí nabídnout pomoc, ale nepleť se dojejích věcí, protože si to vyloží jako nedostatek ohledů.“

Amaia o tom přemýšlela a přikývla.

„Myslím, že je to dobrá rada.“

„Kterou se nebudeš řídit…“ dodala Engrasi.

Stařena položila karty před neteř a počkala, až sejme, pak vzala obě hromádky a znovu je zamíchala, nežje před ní rozložila, a dívala se, jak vybírá jednotlivé karty.

Amaia na ně nesáhla, jemně nad ně natáhla prst, jako by se na nich chystala nechat své daktyloskopickéotisky, a aniž by se jich dotkla, počkala, až je Engrasi vezme, než vybrala další, až jich bylo dvanáct a teta

je rozložila dokola jako číslice na ciferníku nebo značky světových stran na kompasu. Jak otáčela karty,aby je ukázala, její výraz se změnil od počátečního překvapení k nejdokonalejší vážnosti.

„Ach, holčičko moje, ty jsi ale vyrostla, podívej, jaká ženská se z tebe stala,“ prohlásila a ukázala na kartu

císařovny, která vévodila sadě. „Vždycky jsi byla silná, kdybys nebyla, jak bys mohla snést tvrdé zkoušky,

které jsi musela podstoupit. Ale od minulého roku se v tobě otevřela nová stránka,“ řekla a ukázala dalšíkartu. „Dveře, které jsi otevřela v zoufalství a za nimiž tě čekalo něco neobvyklého, něco, co ti změnilopohled.“

Amaia se vrátila v čase a v prostoru až k těm jantarovým očím, které se na ni dívaly z hustého lesa, anevědomky se usmála.

„Věci se dějí proto, že se dějí, Amaio; nebyla to náhoda, ani se to nestalo jen tak.“ Engrasi vzala kartu doprstů a odstrčila ji, jako by dostala malou ránu elektřinou. Překvapeně zvedla oči. „Tohle jsem nevěděla,

nikdy se mi to neukázalo.“

Amaia pocítila ještě větší zájem a dychtivě zkoumala barevné čáry karet. „Rozsudek, který se nad tebou vznášel, byl přítomen ještě před tvým narozením.“

„Ale…“

„Nepřerušuj mě,“ okřikla ji Engrasi. „Já jsem věděla, že jsi vždycky byla jiná, že zkušenost se smrtí lidipoznamená navždy, ale velmi odlišným způsobem. Může tě změnit na slzavý stín, kterým ses taky mohlastát, nebo ti může, jako v tvém případě, vtisknout obrovskou sílu, schopnost a rozvahu větší, než jeobvyklé. Ale myslím, žes taková byla už předtím, myslím, že to amatxi Juanita věděla, věděl to tvůj otec,věděla to i tvoje matka, a já jsem se to dozvěděla, když jsem tě po svém návratu z Paříže poznala.Holčička s pohledem bojovníka, která se pohybovala kolem matky jako připravená vrhnout se k zemi,zachovávala si obezřetnou vzdálenost, vyhýbala se dotyku a pohledu a zadržovala dech, když si připadalapozorovaná. Holčička, která nespala, aby ji nesnědli.

Změnila ses, Amaio, a to je dobré, protože je to nevyhnutelné, ale je to taky nebezpečné. Rýsují se nadtebou mocné síly a tahají tě za ruce a nohy, každá na jinou stranu. Tady to je,“ řekla a ukázala na kartu.„Strážce, který tě chrání, který tě miluje čistým způsobem a neoddělí se od tebe, protože jeho úmyslem je

chránit tě. Tady,“ řekla a ukázala další kartu, „náročná kněžka tě tlačí do bitvy, vyžaduje po toběneobvyklou úctu a odevzdání. Obdivuje tě a použije tě jako beranidlo proti svým nepřátelům, protože proni nejsi nic víc než zbraň, voják, kterého posílá proti zlu a který je v jejích službách v pradávném boji zazískání rovnováhy. Rovnováhy narušené ohavným činem, který rozpoutal a probudil bestie, mocnosti,které celá staletí spaly v horských propastech našeho údolí a které teď musíš pomoct podrobit.“

„Ale ona je hodná?“ Amaia se na tetu usmála. Engrasina láska a péče byly naprosté a nefalšované, ať na

sebe braly jakoukoli podobu.

„Není hodná ani zlá, je to přírodní síla, spravedlivá rovnováha, a může být tak krutá a nelítostná jakosama matka země.“

Amaia pak pohlédla pozorně na karty, otočila se dozadu a na jednu ukázala.

„Říkala jsi, že někdo porušil rovnováhu ohavným činem. Dupree mi řekl, abych hledala u prvního činu, co

rozpoutalo zlo.“

„Aha, Dupree!“ zvolala teta a zatvářila se vyděšeně. „Proč v tom pořád pokračuješ, Amaio? Může ti

opravdu uškodit, není to legrace.“

„On by mi nikdy neuškodil.“

„Možná ne ten Dupree, kterého jsi znala, ale jak si můžeš být jistá, že je na tvé straně po tom, co se

stalo?“

„Protože ho znám, teto, a je mi jedno, do jaké míry se změnilo jeho postavení. Je to pořád nejlepšíanalytik, jakého jsem poznala, skvělý a poctivý policista, tak nestranný, že právě kvůli tomu a z žádnéhojiného důvodu je na tom teď tak, jak je. Není moje věc ho soudit, protože on nesoudí mě, vždycky měpodporoval a byl a pořád je nejlepší rádce, jakého může policista mít. A nebudu se zabývat rozebíránímjeho jednání ve službě, protože to je něco, co mi uniká, jenom vím, že vždycky reaguje na moje zavolání.“

Teta se dál tvářila velmi vážně a mlčky se na ni dívala. Stiskla rty a řekla: „Slib mi, že žádným způsobemnebudeš zasahovat do toho vyšetřování.“

„Je to případ FBI na druhé straně zeměkoule, Nevím, jak bych mohla zasáhnout.“

„Žádným způsobem nezasáhneš,“ naléhala Engrasi.

„Nezasáhnu… jedině kdyby mě o to požádal.“

„To neudělá, jestli je tak dobrý přítel, jak říkáš.“

Amaia se dívala mlčky na karty, sáhla na jednu a táhla ji po stole a ostatní odsunula stranou na

hromádku.

„Zapomínáš, že se mnou mluví, vyhoví mojí žádosti pokaždé, když zavolám. Nemyslíš, že to samo o soběmě odlišuje a staví do výsadního postavení?“

„Pochybuju, že by to byla výsada, spíš mi to připadá jako prokletí.“ „Ale v každém případě je to stejné prokletí, jaké si mě zřejmě vybralo ještě před narozením,“ řekla aukázala na karty. „Totéž, které mi ve snech ukazuje mrtvé sklánějící se nad mojí postelí, strážce lesa nebo

vládkyně bouří,“ namítla rozzlobeně a zvýšila trochu hlas. „Teto, tohle všechno je ztráta času,“ prohlásila náhle unaveně. Engrasi si zakryla ústa oběma rukama a se vzrůstající obavou se dívala na neteř. „Ne, ne, ne, mlč, Amaio. Není třeba věřit…“ Amaia se zarazila a dokončila staré rčení, které pronášely tisíce obyvatel Baztánu stovky let. „… že existují, ale nemá se říkat, že neexistují.“ Několik vteřin seděly mlčky a sbíraly odvahu a Engrasi se dívala na obrácené karty. „Ještě jsme neskončily,“ řekla a ukázala na ně. „Obávám se, že ano, teto, teď musím něco udělat.“

„Ale…“ protestovala teta.

„Budeme pokračovat, slibuju ti to,“ řekla Amaia, zvedla se a oblékla si kabát. Naklonila se a políbila tetu.„Jdi si lehnout, ať tě tu nepotkám, až se vrátím.“

Ale teta se nepohnula, a když Amaia vyšla z domu, seděla dál na svém místě.

Okamžitě si všimla, jak vlhkost z řeky smísená s mlhou, která stekla z úbočí hor za soumraku, přilnula kjejímu kabátu z černé vlny, takže pod tisíci mikroskopických kapek vypadal jako šedivý. Kráčela pustouulicí k mostu, na několik vteřin se zastavila a zkontrolovala na mobilu, kolik je hodin, a pak věnovalapohled temné řece, kde v tiché noci hučel jez. Vinárny Txokoto i Trinkete už byly zavřeny a uvnitř nebylovidět žádné světlo. Vnořila se mezi domy a kráčela těsně u zdí, až došla k hlavnímu vchodu do pekárny.Když se dostala na roh, na několik vteřin se zastavila a naslouchala, a teprve když si byla jista, přešla vetmě po parkovišti k zadní části, schovala se za kontejnery na odpadky a zkontrolovala baterku, pak znovumobil, instinktivně nahmatala zbraň u pasu a usmála se. Uběhlo skoro půl hodiny, když uslyšela vrzáníštěrku a přibližující se kroky. Samotná osoba, nepříliš vysoká a celá v černém energic
ky došla ke dveřímskladu. Amaia čekala, až uslyšela, jak se v plechovce přesýpají kuličky z umělé hmoty, když příchozízatřepal sprejem a syčení plynu prozradilo následné sprejování. Pár čar, ještě trochu zatřepat, dalšísyčení… Amaia vyšla zpoza kontejneru, namířila baterku na sprejera a druhou rukou ho zaměřila

fotoaparátem v mobilu.

„Stát, policie,“ zavolala klasickou výstrahu, rozsvítila baterku a několikrát pachatele vyfotografovala.

Žena krátce a ostře vykřikla, zároveň upustila sprej a dala se na útěk.

Amaia se nenamáhala pronásledováním, nejenže ji poznala, ale kromě toho ulovila pár dobrých fotografií,

na nichž byla vidět žena s prošedivělými vlasy ve světle silné baterky zářícími kolem její hlavy jakoobruba, se sprejem v ruce, hanlivým nápisem za sebou a vylekaným obličejem k nezaplacení. Shýbla sepro sprej, vložila ho do sáčku a vydala se k domu noční malířky.

Sestřina tchyně otevřela dveře. Na vycházkové šaty si stačila obléknout župan s fialovými kvítky, ale ještěoddechovala vzrušením, což svědčilo o námaze, jakou vynaložila při běhu domů. Amaia si byla jistá, že jinemohla zahlédnout, i když slyšela její hlas při výzvě, aby stála. Ta žena nebyla hloupá, jestli měla jestěnějakou pochybnost o totožnosti člověka, který ji překvapil, rozptýlila se, když uviděla u dveří Amaiu.Přesto však měla odvahu, aby se jí postavila.

„Co ty tady děláš? Ženské z tvé rodiny nejsou v tomhle domě vítané, a tím spíš v takovou dobu,“prohlásila ve snaze působit důstojně a předstírala, že se dívá na hodiny.

„Já nejdu za vámi, jdu navštívit Freddyho.“

„Ale on tě nechce vidět,“ odpověděla stařena troufale. Zevnitř domu se ozval chraptivý hlas, který stěží poznala.

„To jsi ty, Amaio?“

„Ano, Freddy, jdu tě navštívit,“ zavolala od vchodu.

„Pusť ji dovnitř, ama.“

„Nemyslím, že by to bylo vhodné,“ odpověděla žena, ale už ne tak zuřivě.

„Ama, řekl jsem, abys ji pustila dovnitř.“ V jeho hlase byla znát únava.

Žena neodpověděla, ale stála dál ve dveřích a nebojácně se na Amaiu dívala.

Amaia natáhla ruku, uchopila ji za rameno a pevně ji odstrčila dozadu, ale přitom ji držela, aby neztratila

rovnováhu. Vešla do malého obývacího pokoje, který byl nově přeskupen, aby se Freddyho vozík vešel

mezi křesla před televizorem, jenž byl zapnutý, ale beze zvuku. Pozice, v jaké seděl na vozíku, byla dostatečně přirozená a nenasvědčovala faktu, že je od krku dolůochrnutý, ale nebylo na něm ani stopy po atletickém těle, na něž byl vždy hrdý. Na jeho místě zůstalakostra sotva pokrytá masem, což silné oblečení jen zdůrazňovalo. Ale jeho tvář byla dál krásná, možná víc

než kdy jindy, protože se v ní zračil melancholický klid, který ho v kombinaci s bledostí, již narušovaly jenzačervenalé oči, dělal dobráčtějším a mírnějším, než kdy vypadal. „Ahoj, Amaio!“ pozdravil ji s úsměvem.

„Ahoj, Freddy.“

„Jdeš sama?“ zeptal se a zadíval se ke vchodu. „Myslel jsem, že možná… Ros…“

„Ne, Freddy, přišla jsem sama a musím s tebou mluvit.“

Vypadalo to, že ji neposlouchá.

„Je Ros v pořádku? Nepřijde se na mě podívat, a já bych byl tak rád… ale je normální, že mě asi nechce

vidět.“

Matka, která zůstala stát u dveří, opírala se o ně a nepřátelsky se na ni dívala, se rozzlobeně ozvala.

„Normální! Není to vůbec normální, ledaže by neměla srdce, jako v jejím případě.“

Amaia na ni ani nepohlédla. Posunula jedno křeslo před invalidní vozík, posadila se na něj a zadívala se

na bývalého švagra.

„Mojí sestře se vede dobře, Freddy, ale možná bys měl vysvětlit matce, proč je normální, že tě Rosnechce vidět.“

„Nemusí mi nic říkat,“ zasáhla žena. „Já vím, co se děje, po tom, co udělala chudákovi mému synovi,nemá odvahu se tady ukázat a podívat se mu do obličeje. A něco ti řeknu: dělá dobře, protože kdyby seobjevila u dveří, Bůh ví, že neodpovídám za to, co udělám.“

Amaia si jí opět nevšímala.

„Freddy, myslím, že se nabízí rozhovor s tvou matkou.“

S obtížemi polkl sliny, než odpověděl.

„Amaio, to je něco mezi Ros a mnou a nemyslím si, že by matka…“

„Říkala jsem ti, že se Ros vede dobře, ale není to tak úplně pravda. Je tu malý problém, který jí v poslední

době dělá starosti,“ řekla, nastavila mu před oči mobil a ukázala mu fotografii jeho matky při stříkání

nápisu.

Opravdu ho to překvapilo.

„Co to je?“

„To je přece tvoje matka před dvaceti minutami, píše nadávky na dveře pekárny a tomu se v posledníchměsících věnuje, šikanuje Ros, pronásleduje ji a píše ,vražednická děvka‘ na pekárnu a na dveře jejího

domu.“ „Ama?“

Zůstala zticha, dívala se na zem a nasadila pohrdavý výraz.

„Ama!“ zakřičel Freddy nepředstavitelně silně. „Co tohle všechno znamená?“

Začala rychle oddychovat, až skoro supěla, a najednou se k němu vrhla a objala ho.

„A co bys chtěl, abych dělala? Udělala jsem to, co jsem musela udělat, to nejmenší pro matku. Pokaždé,

když ji vidím na ulici, mám chuť ji zabít kvůli tomu, jaké ti způsobila utrpení.“

„Ona neudělala nic, ama, to jsem zavinil já.“

„Ale její vinou, protože je to nevděčnice, protože tě opustila a tys ze žalu zešílel, chudáčku můj

chlapečku,“ rozplakala se čirým vztekem a objala jeho bezvládné nohy. „Podívej se na sebe!“ vykřikla a

zvedla hlavu. „Podívej, jak jsi na tom vinou té falešné lišky!“ Freddy tiše plakal.

„Řekni jí to, Freddy,“ vyzvala ho Amaia. „Řekni jí, žes byl podezřelý ze smrti Anne Arbizuové, řekni jí, pročpředtím Ros odešla z domu, a řekni jí, proč ses pokusil skoncovat se životem.“ Matka zavrtěla hlavou. „Už vím, proč.“

„Ne, nevíte to.“

Freddy plakal a pozoroval matku.

„Už je načase, Freddy, tvoje mlčení působí utrpení mnoha lidem, a když vidím přirozený sklon tvojí rodinypáchat nepředloženosti, nedivila bych se, kdyby tvoje matka nakonec udělala nějakou hloupost. Dlužíš jíto, a především to dlužíš Ros.“

Přestal plakat a jeho obličej zase nabyl klidný výraz, který ji tak překvapil, když ho uviděla.

„Máš pravdu, dlužím jí to.“

„Ne, nic té podvodnici nedlužíš,“ vyštěkla matka.

„Neurážej ji, ama, nezaslouží si to. Ros mě měla ráda, starala se o mě a byla mi věrná. Když odešla z

domu, udělala to proto, že mě viděla s jinou ženou.“

„To není pravda,“ odpověděla matka rozhodnutá se přít dál. „S jakou ženou?“

„S Anne Arbizuovou.“ Zašeptal to jméno a navzdory uplynulým měsícům si Amaia všimla, jak ho to bolí.

Matka nevěřícně otevřela pusu.

„Zamiloval jsem se do ní jako zelenáč, na nic a na nikoho jsem nemyslel než na sebe. Ros měla

podezření, a když už to nemohla vydržet, odešla. A v den, kdy jsem se dozvěděl, že byla Anne

zavražděná, jsem to nemohl snést… a pak už víš, co jsem udělal.“

Matka vstala, a než odešla z pokoje, řekla jen: „Měl jsi mi to říct, Freddy.“ Upravila si oblečení a polykajíc

slzy odešla do kuchyně.

Amaia zůstala sedět proti němu, nasadila soucitný výraz a přitom se dívala do chodby, kudy žena právě

odešla.

„Nedělej si kvůli ní starosti,“ řekl Freddy klidně, „přejde ji to. Koneckonců, vždycky mi všechno trpěla atohle nebude výjimka. Je mi to líto jen kvůli Ros. Doufám, že si nemyslí, že bych já, víš, že bych s tím mělněco společného.“

„Řekla bych, že si to nemyslí.“

„Moc jsem jí ublížil, protože jsem nepřemýšlel, protože jsem se zachoval jako idiot, ale taky vědomě,jenomže, Amaio, Anne mi zatemnila mozek, zbláznil jsem se do ní. S Ros mi bylo dobře, měl jsem ji rád,přísahám, ale ta dívka, Anne… s Anne to bylo něco jiného. Dostala se mi do hlavy, nemohl jsem se tomuubránit. Když si tě vybrala, nemohlas nic dělat, protože ona měla moc.“

Amaia se na něj dívala jako na zjevení, když mluvil jako očarovaný, jako by lapal řeč ze vzduchu.

„Ona si mě vybrala a tahala za nitky, ovládala mě jako loutku. Jsem si jist, že provokovala Víctora, ale že

se taky dorozumívala s tvou sestrou.“

„Ros přísahala, že ji zná jen od vidění,“ podivila se Amaia.

„Ne, nemyslím Ros, ale Floru. Jednoho dne jsem šel pro něco do skladu a viděl jsem je spolu. Anne vyšlazadními dveřmi, pár vteřin spolu mluvily a na rozloučenou se důvěrně objaly. Příští neděli, když jsme pilivermut na verandě, nás Flora zašla pozdravit, řekla, že jde z kostela. Vtom po ulici přešla Anne a já jsemdělal jakoby nic. Ros si nic neuvědomila, ale Flora předstírala ještě víc než já, a to ve mně vzbudilo velkou

pozornost po tom, co jsem viděl. Příště, když jsem byl s Anne, jsem se jí na to zeptal, ale popřela to,řekla, že jsem se spletl, a dokonce se rozzlobila, tak jsem to nechal plavat. Koneckonců, bylo mi to

jedno.“

„Víš to jistě, Freddy?“

„Ano, vím.“

Amaia se zamyslela.

„Někdy mě chodí navštěvovat.“

„Kdo?“

„Anne. Jednou v nemocnici a dvakrát od té doby, co jsem tady.“ Amaia se na něj podívala a nevěděla, coříct.

„Kdybych se mohl hýbat, skoncoval bych se životem. Víš, čarodějnice nemají po smrti pokoj a sebevrazi

taky ne.“

Zatímco mluvila s Freddym, cítila, jak jí vibruje mobil v kapse, ale přitom, jak se věci vyvíjely, se rozhodlanechat to být. Když vyšla od Freddyho, zjistila, že má dva nepřijaté hovory od Jonana. Vyťukala číslo apočkala, až uslyší jeho hlas.

„Šéfová, mám dva příbuzné zavražděných žen. Sestru jedné a tetu druhé, jedna je v Bilbau a druhá vBurgosu a obě jsou ochotny vás přijmout.“

Pohlédla na hodinky a viděla, že je po dvanácté.

„Je trochu pozdě, abych jim teď volala… Zatelefonuj jim zítra co nejdříve a řekni jim, že je přijedu

navštívit. Pošli mi adresy esemeskou.“

„Nechcete, abych jel s vámi, šéfová?“ zeptal se Jonan trochu zklamaně.

Chvilku o tom přemýšlela a rozhodla se, že ne, bylo to něco, co musí vyřídit ona sama.

„Chci využít cestu a navštívit sestru Floru v Zarautzu a taky vyřídit nějaké rodinné záležitosti. Zůstaň tu a

odpočiň si. Za poslední dny jsi sotva zvedl nos od počítače a zdá se, že se věci v Arizkunu uklidnily, tak si

užij klidný den a promluvíme si, až se vrátím.“

Když se blížila k tetinu domu, všimla si nějaké postavy, která na ni čekala ve stínu mezi lucernami, ainstinktivně sáhla rukou po zbrani, dokud muž nevykročil ze stínu. Fermín Montes se zjevnými známkamitoho, že něco popil, počkal, až k němu došla.

„Amaio…“

„Jak si dovolujete přijít až sem,“ zastavila se před ním rozhořčeně. „Tady bydlím já, chápete, já. Tady

nemáte žádné právo.“

„Chci s vámi mluvit,“ vysvětlil.

„Tak požádejte o schůzku. Posaďte se přede mě v kanceláři a vyložte mi, co chcete říct, ale nemůžete namě čekat na chodbách na komisařství nebo u vchodu do domu. Nezapomínejte, že právě veduvyšetřování a vy jste postaven mimo službu.“

„Abych požádal o schůzku? Myslel jsem, že jsme přátelé.“

„To mi něco připomíná,“ odpověděla ironicky. „Neříkala jsem to já? A jak jste mi odpověděl? Aha,,přemýšlejte dál‘.“

„Vyhodnocení je tento týden.“

„Vypadá to, že vám nedělá velké starosti, když se takhle chováte.“

„Co tam řeknete?“

Amaia se k němu obrátila a nemohla uvěřit jeho nestydatosti.

„Vy to nevíte, co?“

„Co tam řeknete?“ naléhal.

Dívala se na něj a prohlížela si jeho tvář. Pod očima se mu udělaly napuchlé váčky a několik vrásek, kterési nepamatovala, se objevilo na popelavém obličeji a kolem úst, kde se zračilo pohrdání a mrzutost.

„Co řeknu? Že jste stejný jako loni, když jste chodil s hlavou v oblacích.“

„Ale Salazarová, víte, že to tak není,“ protestoval.

„Požádejte o schůzku,“ odpověděla, vytáhla klíč a obrátila se ke dveřím. „Nemám v úmyslu s vámi dál

mluvit.“

Díval se na ni, svraštil ústa a poznamenal: „Nemyslím, že by mi bylo k něčemu žádat o schůzku. Jak jsemslyšel, trávíte víc času mimo komisařství než tam a necháváte práci na ostatních. Že jo, Salazarová?“

Obrátila se a otevřeně se na něj usmála, okamžitě úsměv potlačila a ozvala se úsečně: „Pro vás šéfovánebo paní Salazarová. To je jméno, kterému budete adresovat žádost o schůzku.“

Montes se na vteřinu naježil a tvář mu viditelně zrudla, dokonce i ve slabém světle. Amaia si pomyslela,

že jí odpoví, ale místo toho se obrátil a odešel. Než vyšla nahoru po schodech, zula si boty a jako vždy

byla ráda za malou lampičku, kterou ze zvyku nechávali svítit v ložnici. Minutu pozorovala Ibaie, který spal

s rozhozenýma ručičkama a prstíky roztaženými jako mořské hvězdice, ukazujícími na sever a na jih, ajemné pulzování, které bylo vidět na žílách jeho bledého krčku. Svlékla se a třesouc se vlezla do postele.James se trochu posunul, když ji ucítil, objal ji, přitiskl k tělu a usmál se, aniž otevřel oči.

„Máš ledové nohy,“ zašeptal jí a propletl je se svýma. „Nejen nohy…“

„A co ještě?“ zeptal se v polospánku.

„Tohle,“ řekla a přitáhla si jeho ruku na ňadra.

James otevřel oči, z nichž se rychle vytrácela ospalost, vztyčil se na boku a hladil ji.

„Ještě někde?“

Zhýčkaně se usmála, předstírala nespokojenost a sklíčeně přikývla.

„Kde?“ zeptal se zdvořile James a položil se na ni. „Tady?“ zkusil ji políbit na krk.

Zavrtěla hlavou.

„Tady?“ zeptal se a drobnými polibky sestupoval po její kůži.

Zavrtěla hlavou.

„Tak mi poraď,“ usmál se tázavě. „Víc dole?“

Přikývla a předstírala nesmělost.

Sklouzl pod linii ochlupení a líbal ji na Venušin pahrbek, až se dostal k pohlaví.

„Myslím, že jsem to místo našel,“ prohlásil a políbil ji tam. Vztyčil se mezi pokrývkami a předstíral

rozhořčení.

„Ale… tys mě podvedla,“ prohlásil. „To místo vůbec není studené, úplně sálá.“

Zlomyslně se usmála a znovu ho přitáhla dolů.

„Do práce, otroku.“

A on poslechl.

Dítě plakalo, slyšela ho zdálky, jako by bylo v jiné místnosti, a tak otevřela oči, vztyčila se a šla ho hledat.Bosýma nohama cítila teplé dřevo ohřáté krby, které vytápěly dům. A sluneční paprsky vnikající oknykreslily cestičky prachu vířícího vzduchem, které se rozbíjely, jak jimi procházela.

Vydala se nahoru po schodech a poslouchala vzdálený pláč, který však na ni teď nepůsobil naléhavě,jenom v ní vyvolával zvědavost devítileté dívenky. Pohlédla na ruce, které klouzaly po zábradlí, a na svémalé nohy, jež vykukovaly pod bílou noční košilí, kterou jí ušila a vyšila amatxi Juanita, s krajkovýmlemem, zpod něhož vykukovala světle růžová stuha, kterou si ona sama vybrala mezi všemi, které jíbabička Juanita ukázala. Ibaiovo pofňukávání teď doprovázel rytmický zvuk, ťuk, ťuk, jako rytmusvlnobití, jako hodinový stroj. Ťuk, ťuk a pláč jemně ustával, až se docela vytratil. A pak uslyšela zavolání.

„Amaio!“ znělo to sladce a velmi zdálky, jako předtím dětský pláč.

Šla dál nahoru důvěřivě a jistě, byla v domě své babičky a tam se jí nemohlo stát nic zlého.

„Amaio,“ ozval se hlas znovu.

„Už jdu,“ odpověděla, a když se uslyšela, pomyslela si, jak se ty dva hlasy podobají, ten, který volá, a ten,

který odpovídá.

Došla na odpočívadlo a na několik vteřin se tam zastavila a v tichém domě naslouchala, jak praskajípolena v krbech, jak vrže podlaha pod její vahou a jaký rytmus má ťukání přicházející shora, jak si bylatéměř jista.

„Amaio,“ zavolal smutný dívčí hlas.

Natáhla malou ruku, dotkla se lemu a vydala se vzhůru po posledním úseku schodů a poslouchala čím dáltím jasnější ťukání. Jeden krok, další, skoro v rytmu, který udávaly údery, až došla nahoru. Pak začal Ibaiznovu plakat a ona viděla, že jeho nářek pochází z kolébky, která se uprostřed prostorné místnosti

houpala ze strany na stranu, jako by ji takovou silou kolébala neviditelná ruka až skoro na doraz

dřevěného oblouku, který ji brzdil. Ťuk, ťuk, ťuk, ťuk. Běžela k ní a natahovala ruce, aby se pokusilazabrzdit houpání kolébky, a vtom ji uviděla. Byla to holčička, měla na sobě noční košili, která patřilaAmaie, seděla v rohu mansardy, světlé vlasy jí padaly na ramena až do půli prsou, tiše plakala husté slzy,temné jako motorový olej, které se jí vylévaly do klína, smáčely košili a barvily ji dočerna. Amaia ucítila vhrudi hlubokou bolest, když poznala holčičku, kterou byla ona sama, mrtvá strachy a opuštěností. Chtělají říct, aby už neplakala, že všechno přejde, ale hlas se jí zadrhl v hrdle, když holčička zvedla pahýl, kterýjí zůstal z chybějící paže, a ukázala na kolébku, v níž Ibai srdceryvně plakal.

„Nedovol, aby ho ama snědla jako mě.“

Amaia se obrátila ke kolébce, popadla dítě a běžela po schodech dolů. Přitom slyšela, jak holčička opakujesvé varování: „Nedovol, aby ho ama snědla.“

A jak s Ibaiem přitisknutým k hrudi škobrtala dolů, viděla ostatní děti, všechny velmi malé a smutné,seřazené po obou stranách schodiště, jak na ni čekají a dělají jí cestu a beze slova s pláčem zvedají svéamputované paže a zoufale se na ni dívají. Vykřikla, až její výkřik pronikl snem a zpocenou a chvějící se jivytrhl z tranzu s rukama přitisknutýma na prsa, jako by ještě držela synka a měla hlas holčičky volající zpodsvětí.

James spal, ale Ibai se neklidně zmítal v kolébce. Vzala ho do náruče a ještě cítila dozvuky snu. S úzkostírozvítila také lampičku na nočním stolku, aby se jí podařilo definitivně rozptýlit zbytky zlého snu. Pohlédla

na hodinky a viděla, že se brzy rozední. Položila dítě vedle sebe do postele a dala mu prs, zatímco Ibai nani pohlížel s otevřenýma očima a smál se tak, že několikrát ztratil rytmus sání, ale po několika minutáchzačal protestovat a vyžadoval krmení. Amaia si ho přiložila k druhému prsu, ale brzy zjistila, že to nebudestačit. Pohlédla na synka s velkým smutkem, povzdechla a sešla do kuchyně připravit mu pití do lahvičky.Nakonec si příroda našla svou cestu a množství mléka, které mohla dát Ibaiovi, se méně častým kojenímomezilo. Tělo si prostě množství regulovalo. Dítě už skoro nekojila. Koho chce podvést? Přírodu určitě ne.Vrátila se do pokoje, kde se James už probudil a staral se o malého. Pohlédl na ni překvapeně, když vzala

Ibaie do náruče, dala mu lahvičku a po tváři se jí koulely slzy.

Zarautz bylo místo, kde chtěla žít, když byla malá. Silnice chráněná stromy, které lemovaly cestu,elegantní domy v první linii u moře, příjemná stará část s obchody a bary, s lidmi na ulici, i když prší,aroma divokého, nespoutaného moře, miniaturní kapičky vody ve vzduchu a světlo, které se liší od světlav horském údolí tolik jako modré oči od černých.

Teď už si nebyla tak jistá, protože až donedávna byla přesvědčena, že nemá rodné městečko ráda a že se

do Elizonda nechce vrátit, ale v uplynulém roce se věci úplně obrátily a nic z toho, o čem byla skálopevně

přesvědčena, nic, v co jistě věřila, nezůstalo stejné. Kořeny volaly, vyzývaly k návratu ty, kdo se narodiliprávě tam, v ohybu řeky Baztánu, a ona slyšela jejich volání, ale ještě měla sílu si ho nevšímat. Byla tovýzva mrtvých, které nesměla nevyhovět, a věděla to, chápala, že existuje jakási dohoda nad její hlavou,síla, která ji pohání, aby se znovu a znovu postavila těm, kteří chtějí Baztán pošpinit. Ale tam vpřesvědčení ochabovala. Těžké kupy bílých mraků pluly po nebi nad mořem, ne úplně modrým, které serozbíjelo v krásných bílých vlnách rytmicky dunících v zářivém zimním dopoledni v Zarautzu. Několiksurfařů kráčelo k okraji moře vzdálenému odlivem a neslo svá prkna, aby se přidali k početné skupině,která už byla ve vodě. Před očima se jí mihli dva nádherní koně klusající po pevném písku u břehu. Zvedla

pohled ke skleněným tabulím oken na budovách stojících v první řadě u moře a pomyslela si, jak úžasnémusí být probouzet se každý den a vidět divoké Kantaberské moře, moci si to dovolit. Krátký pohled dovýkladu jedné místní realitní kanceláře jí poskytl důkaz, že stejně jako před sto padesáti lety, když zde napobřeží začali stavět svá velkolepá sídla baskičtí a madridští podnikatelé, je toto místo dostupné výlučněpro bohaté. Vyhledala budovu, postranní cestou vyšla nahoru a dostala se do městské zahrádky kolemvchodu. Vrátný v livreji oznámil její příchod a ukázal jí příslušný byt. Vyšla z výtahu a uviděla otevřenédveře. Zevnitř k ní spolu s notami lehké hudby dolehl sestřin hlas.

„Pojď dál, Amaio, a nalej si kávu, oblékám se, ale za chviličku jsem hotová.“

Jestli bylo Flořiným záměrem udělat na Amaiu dojem, podařilo se jí to. Už ode dveří vedoucích doprostorného salonu bylo vidět moře. Vnější sklo, zabarvené mírně do oranžova, krylo celé průčelí bytu odpodlahy po strop a vyvolávalo nádherný pocit. Amaia se zastavila uprostřed salonu ohromena krásou asvětlem. Byl to druh luxusu, za který se vyplatilo dát peníze.

Flora vešla do místnosti a usmála se na ni.

„Působivé, co? Totéž napadlo mě, když jsem sem poprvé vstoupila. Pak mi ukázali další byty, ale už jsemcelý večer nemohla dostat z hlavy tenhle pohled. Příští den jsem to koupila.“

Amaie se podařilo odlepit oči od širokého okna a podívat se na sestru, která se zastavila v opatrnévzdálenosti, a nevypadalo to, že by se chystala přiblížit víc.

„Hrozně ti to sluší, Floro,“ řekla upřímně.

Flora měla na sobě červené šaty a byla silně nalíčená, ale výsledek byl elegantní a stylový.

Celá se otočila, aby Amaie umožnila vidět její šaty zezadu.

„Nemůžu ti dát pusu na přivítanou, jsem nalíčená do televize, za hodinu a půl natáčím.“

„Určitě kvůli tomu,“ pomyslela si Amaia.

Když se Flora takto vyvlékla z projevení citů, přešla na vysokých podpatcích salonem kolem Amaiy a

zanechala za sebou neviditelnou stopu drahého parfému.

„Vidím, že ti všechno vychází, Floro. Máš krásný byt,“ rozhlédla se po přepychovém interiéru, který si

zatím neuvědomila, „a vypadáš báječně.“

Flora se vrátila s podnosem a dvěma šálky kávy.

„Nemůžu říct totéž o tobě, jsi strašně hubená. Myslela jsem, že všechny matky při prvním těhotenství

ztloustnou, hodilo by se ti pár kil navíc.“ Amaia se usmála.

„Být matkou vyčerpává, Floro, ale stojí to za to.“

Neřekla to záměrně, ale viděla, jak se Flora zamračila. „Jak ti to jde s programem?“ zeptala se, aby

změnila téma.

Flořina tvář se rozsvítila.

„Už jsme odvysílali čtyřicet dílů v místní televizi a hned při desátém jsme dostali nabídky od celostátních

stanic. Minulý týden jsme podepsali dohodu, že se pořad bude vysílat od jara, a už koupili předem dvě

sezony, takže teď musím točit denně a některé dny i dva nebo tři díly, je to hodně práce, ale těší mě to.“

„Ros se v pekárně taky daří moc dobře, dokonce se zvýšil prodej.“

„Ano, jistě,“ odsekla pohrdavě Flora. „Ros sklízí ovoce mojí práce. Nebo si myslíš, že by to tam tak začalo

fungovat přes noc?“

„Ne, samozřejmě, jenom ti říkám, že se jí daří dobře.“

„Však už je načase, aby se probrala.“

Amaia na víc než minutu ztichla, vychutnávala si kávu, obdivovala charakteristický tvar myši, který tvoří

pobřeží Guetarie, a cítila, jak vzrůstá Flořina nevole. Flora seděla naproti, dopila kávu a několikrát si

uhladila sukni svých neposkvrněných šatů.

„A čemu vděčím za čest tvé návštěvy?“ zeptala se konečně.

Amaia postavila šálek na tác a zadívala se na sestru.

„Vyšetřování,“ prohodila.

Flořin úsměv se trochu pokřivil.

„Povídej mi o Anne Arbizuové,“ pokračovala Amaia a stále sledovala její obličej.

Flora se ovládla, i když ji zradilo mírné zachvění brady. Amaia si myslela, že to odmítne, ale sestra ji opět

překvapila.

„Co chceš vědět?“

„Proč jsi mi neřekla, že ji znáš?“

„Neptala ses mě na to, sestřičko, a na druhé straně je to naprosto normální. Celý život jsem bydlela v

Elizondu, znám tam skoro všechny, přinejmenším od vidění, vlastně jsem znala všechna ta děvčata, s

výjimkou té dominikánské dívky. Jak se jmenovala?“

„Ale Anne Arbizuovou jsi znala víc než jen od vidění, stýkala ses s ní.“

Flora zachovávala mlčení a odhadovala, kolik toho sestra ví. Amaia jí to poskytla.

„Někdo mi řekl, že ji viděl vycházet z pekárny dveřmi od skladu.“

„Mohla přijít za některým zaměstnancem,“ namítla Flora.

„Ne, Floro, přišla za tebou, u dveří jste se vřele rozloučily.“

Flora vstala, vydala se k oknu, a zabránila tak Amaie vidět jí do tváře.

„Nevím, jakou důležitost by mohlo mít, kdyby to tak bylo.“

Amaia taky vstala, ale zůstala na místě.

„Floro, Anne Arbizuová zemřela násilně; Anne Arbizuová udržovala vztah s naším švagrem Freddym; Anne

Arbizuová byla původkyní veškeré bolesti, kterou trpěla Ros; Anne Arbizuová s tebou udržovala takpřátelský vztah, že jste se rozloučily objetím a polibkem. Anne Arbizuová zemřela u řeky rukama tvéhobývalého manžela. Ty, Floro, jsi zabila muže, který byl dvacet let tvým manželem, a já bez ohledu natvoje tvrzení a předstírání nevěřím, žes to udělala jako nezbytnou obranu, protože jestli jsem si něčímjista, tak tím, že Víctor udělal to, co udělal, protože nebyl schopen se ti postavit a spíš by zemřel, než byse tě odvážil ohrozit.“

Flora stiskla čelisti a dívala se ven, rozhodnuta neodpovídat.

„Znám tě, Floro, vím, co sis myslela o obětech a o tom, jak končí zkažené dívky. Ještě si pamatuju slovood slova, jak jsi bránila strážce čistoty, který trestá nestydatost těch kurviček. Vím, že ti na těch dívkách

nezáleželo ani za mák a že ses rozhodla Víctora zastavit ne proto, že za sebou nechával v Baztánu mrtvá

děvčata. Myslím, že to bylo proto, že vztáhl ruku na Anne, a to byla jeho chyba.“

Flora se velmi pomalu otočila a všechny její pohyby svědčily o úsilí se ovládnout.

„Nevykládej hlouposti, všechno, co jsem řekla, ho mělo vyprovokovat. Měla jsem ho v podezření, já jsemho znala, jak jsi správně řekla, dvacet let jsem za něj byla vdaná, a jistěže mě ohrozil, vždyť jsi tam byla,křičel na mě a řekl, že mě zabije.“

Amaia se na celé kolo rozesmála.

„Ani z legrace, Floro, to není pravda. Jestli byl Víctor takový, jaký byl, bylo to z velké části proto, že bylpod pantoflem. Zbožňoval tě, vážil si tě a uctíval, tebe a jenom tebe, a máš pravdu, já jsem tam byla anic z toho jsem neviděla. Uslyšela jsem první výstřel, o němž jsem si jista, že ho musel srazit na zem, akdyž jsem přiběhla, viděla jsem tě střílet znovu… Myslím, že jsem opravdu viděla, jak ho dorážíš.“

„Nemáš důkazy,“ vykřikla zuřivě Flora a znovu se obrátila k oknu.

Amaia se usmála.

„Máš pravdu, nemám je, ale mám důkazy o tom, že Anne Arbizuová byla o dost temnější akomplikovanější, než jak se mohla jevit, když člověk viděl její andělskou tvářičku. Téměř psychopatickáintrikánka, která ovlivňovala všechny, kdo ji znali. Chci vědět, jaký jsi k ní měla vztah, chci vědět, jaký vliv

měla na tebe a jestli jsi ji milovala tak, abys pomstila její smrt.“

Flora opřela hlavu o sklo a zůstala několik vteřin stát nehybně, potom vyrazila hrdelní zvuk, zasténala aopřela se rukama o sklo, aby neupadla. Když se otočila, tvář měla mokrou od slz, které naprosto zničilysložité líčení. Dopotácela se k pohovce a padla na ni jako v mdlobách, aniž přestala plakat. Nářekvycházel z hloubi její hrudi a nutil ji dušeně vzlykat s takovým zoufalstvím, až to vypadalo, že nikdynepřestane. Hořkost a bolest ji ničily a rozplakala se tak, že to Amaiu dojalo. Uvědomila si, že je to poprvé, kdy vidí Floru plakat. Ani když byla malá, nikdy ji neviděla uronit slzu. A ptala se v duchu, zda sesnad nespletla. Osoby jako Flora chodí po světě v železném brnění, které z nich dělá zdánlivě necitlivéosoby, ale uvnitř, pod tíhou kovu, nepřestala být kůže a maso, krev a srdce. Možná se spletla, možná jejídotčení pramenilo z bolesti, kterou jí způsobilo, že musela vystřelit na Víctora, na muže, kt erého možnásvým způsobem milovala.

„Floro… promiň.“

Flora zvedla hlavu a Amaia viděla její zrůzněný obličej. V jejích očích nebyla ani stopa útrpnosti nebokřivdy, ale hněv a zášť. Ale když promluvila, udělala to ledově a pomalu a její tón zněl absurdně avýhrůžně, až se Amaia otřásla.

„Amaio Salazarová, přestaň do toho strkat nos, přestaň pronásledovat Anne Arbizuovou, zapomeň na ni,protože je to na tebe příliš velké sousto, sestřičko, nevíš, do čeho se pleteš, ani o čem mluvíš, celá tvojekriminalistická metoda je ti v tomhle případě na nic. Nech to plavat, dokud je čas.“

Potom vstala a zamířila do koupelny.

„Asi jsi spokojená,“ řekla a pak dodala: „Až budeš odcházet, zabouchni dveře.“

Když šla Amaia ke dveřím, všimla si fotografie Ibaie, který se na ni díval z překrásného rámečku zestarého stříbra. Na chvilku se zastavila a prohlížela si ho, a když vycházela z bytu, pomyslela si, že jejísestra je nejdivnější osoba, jakou zná.

Zurine Zabaletová bydlela v ulici Mazarredo u parku, odkud byl nádherný výhled na Guggenheimovo

muzeum. Už vchod z černobílého mramoru jasně svědčil o tradici budovy francouzského stylu audržovaných detailech zachovaných uvnitř: francouzské dveře sahající až k vysokému stropu s vypouklými

římsami a stěny obložené dřevem. Amaia poznala díla několika známých malířů a v rohu salonu jednuplastiku Jamese Wexforda, což u ní vyvolalo úsměv a vzbudilo pozornost majitelky, která jí vyšla v ústrety

a řekla: „Tohle je dílo jednoho severoamerického sochaře, má charakter, viďte?“

„Je nádherné,“ odpověděla Amaia a hned se jí dostalo ženiny bezprostřední sympatie.

Žena byla oblečena střízlivě, do zjevně drahého oděvu, který ji dělal starší, než ve skutečnosti byla.Zavedla Amaiu ke skupině křesel rozmístěných tak, aby měl člověk co nejlepší vyhlídku na budovuGuggenheimova muzea, jejíž kovové pláty se zvláštním matným způsobem třpytily. Vyzvala ji, aby se

posadila.

„Policista, s nímž jsem mluvila, mi řekl, že mi chcete položit několik otázek o zavraždění mojí sestry.“Mluvila zdvořilým a ovládaným hlasem, ale když se zmínila o zločinu, trochu se zajíkla. „Nedokážu sipředstavit, že po takové době…“

„Vaše rodina pochází z Baztánu, že?“

„Matka byla ze Zigy, otec patřil do rodiny dosti známých podnikatelů v Neguri. Matka jezdila do Getxa na

prázdniny a tak se poznali.“

„Ale vaše sestra se narodila v Baztánu?“

„Byla jiná doba a matka chtěla jet porodit domů, k rodině. Vždycky mi vyprávěla, jak to těžce prožívala,představte si to, prvorodička doma. Když měla mě, už rodila tady v nemocnici.“

„Potřebuju, abyste mi řekla, jaký byl vztah mezi vaší sestrou a vaším švagrem.“

„Švagr měl vysokou funkci u společnosti Telefónica, podle mě byl dost nudný typ, ale sestra se do nějzamilovala a vzali se. Bydleli v Deustu, v moc pěkné čtvrti.“

„Pracovala vaše sestra?“

„Rodiče zemřeli, když mi bylo devatenáct, brzy po tom, co se Edurne vdala, a kromě svěřenského fondunám zanechali docela velký majetek, který nám umožnil věnovat se tomu, co se nám líbí. Pokud jde oEdurne, byla předsedkyní baskického Unicefu.“

„Předtím nedošlo k žádnému udání pro špatné zacházení, ale vy jste možná byla přítomna nějaké takové

situaci…“

„Nikdy, už jsem vám říkala, že to byl šedivý typ, nemastný neslaný, a mluvil jen o práci. Neměli děti,takže chodili dost ven, ale samé klidné příležitosti, divadlo, opera, večeře s jinými dvojicemi, občas semnou a s mým manželem, takové manželství, které vypadá, že jsou spolu ze zvyku, ale kde žádný z těchdvou neudělá první krok… A nikdy jsem neviděla ani žádný náznak, že by tam mohlo něco takového být,jenom pár měsíců předtím mi sestra řekla, že on tráví čím dál víc času mimo domov, vrací se pozdě večera párkrát ho přistihla při lži, kde a s kým byl. Sestra měla podezření, že se vídá s jinou ženou, ačkolineměla důkazy. V každém případě to nehodlala snášet. Samozřejmě jsem se jí ptala, jestli na ni někdyvztáhl ruku. Řekla mi, že ne, i když někdy, když ho hodně rozčílila vyptáváním, mlátil do nábytku, nebo vzáchvatu zlosti praštil s něčím, co měl po ruce. Jednoho dne, kdy ž jsme pily kávu, začala najednou mluvit

o rozvodu, spíš jako o nápadu, který si promýšlí, než jako o přijatém rozhodnutí. Samozřejmě jsem jipodpořila, řekla jsem jí, že budu stát při ní, jestli se rozhodne, a to bylo naposled, co jsem ji viděla živou.Pak už to bylo v márnici a měla obličej tak zmasakrovaný, že při posledním rozloučení byla rakev radějizavřená.“ Na okamžik se odmlčela, jak si vyvolala ten obraz. „Soudní lékař řekl, že zemřela v důsledkučetných poranění, umlátil ji, dovedete si představit, jak musí být člověk surový, aby zmlátil ženu tak, až ji

zabije?“

Amaia na ni mlčky hleděla.

„Když ji zabil, rozbil celý byt, z nábytku nadělal třísky, roztrhal všechny sestřiny šaty a pokusil se v bytězaložit požár, malý oheň, který sám od sebe vyhasl. Při tom ničivém řádění si zlomil skoro všechny prstyna rukou a některé na nohou. Bylo tam z něj tolik krve jako ze sestry, a když skončil, vrhl se oknem zosmého patra. Byl mrtvý, než přijela pohotovost.“

„Sousedé nic neslyšeli?“

„Je to exkluzivní bydlení, budova podobná téhle. Obývali celé patro a zřejmě tam v tu dobu nikdo nebyl,ani ve vyšším nebo nižším patře.“

Amaia se na chvilku zarazila, než vyslovil klíčovou otázku: „Uřízl jí ruku?“

„Soudní lékař řekl, že se to stalo potom, když už byla mrtvá. Nedává to smysl,“ zaúpěla. „Proč to museludělat?“

Zavřela na pár vteřin oči a pokračovala: „Nenašla se. Hledali ji dokonce se psy z Ertzaintzy po celémdomě, protože měli jistotu, že nevyšel z budovy. Je tam vrátný a přísahal, že se nehnul z místa, a bylonemožné, aby mu uniklo, kdyby švagr celý od krve vyšel z domu a znovu vešel. Kromě toho tam bylykamery, a i když je tam hluché místo mimo záběr, kudy mohl uniknout, posloužily k ověření, že se vrátný

odtamtud opravdu nehnul. Ve vchodu, ve výtahu ani na schodišti nebyly stopy a nebylo možné, aby je

nenechal, když vezmete v úvahu, že jich zanechal tisíce po celém bytě a jeho boty byly celé mokré od

krve.“

Vydechla, zaklonila se a opřela o polštář. Vypadala vyčerpaně, ale dodala: „Nevím, kde se v tom hadovivzal takový vztek, ani za milion let bych si nedovedla představit, že tak nesmělý člověk bude mít síluudělat to, co jí udělal.“

„Jenom ještě pár věcí a nechám vás v klidu.“

„Jistě.“

„Nechal nějakou poznámku, nějaký vzkaz?“

„Nějakou? Nechal jich přes tucet, napsal je na zeď vlastní krví.“

„Tartalo,“ pronesla Amaia.

Žena přikývla.

Amaia se z křesla naklonila k ženě.

„Musíte chápat, že to tvoří součást vyšetřování a nemůžu vám odhalit víc, ale myslím, že vaše pomoc bymohla vrhnout trochu světla na případ a přispět k objevení ostatků vaší sestry, které se dosud nenašly.“

Žena se usmála v pokusu ovládnout bolestný tik, který jí křivil obličej. Amaia jí podala osvěžujícíkosmetickou tyčinku.

„Když si tímhle potřete tvář, přestane to.“

Navigace ukazovala, že Entrambasaguas patří k Burgosu a nachází se ve vzdálenosti 43 km a 50 minutjízdy autem z Bilbaa. Na Googlu našla stránku, kde se uvádělo, že má třicet sedm obyvatel. Amaia siodfrkla. Malé vesnice v ní budily pocit klaustrofobie, který si nedovedla vysvětlit. Špatné zacházení amachismus nepochybně nebyly vůbec spojeny s venkovským prostředím, přinejmenším ne víc než s jinouskupinou obyvatel nebo místem, ale vždycky se jí v hlavě vynořila vzpomínka na dětství, jak se cítila vpasti v rodném městečku. Bylo to absurdní, kdyby se narodila ve velkém městě, nebylo by to jiné, jako to

v Bilbau nebylo jiné pro Edurne, která byla navždy spřízněna s tou druhou ženou z Entrambasaguas, s níž

nikdy neprohodila ani slovo. Jela po silnici a pozorně řídila, což bylo čím dál tím komplikovanější kvůlihustému dešti s rozmoklým sněhem, který se změnil na velké vločky, když přejela most a vjela do vesnice

Entrambasaguas. Zastavila na malém náměstíčku a pokoušela se zorientovat. Překvapil ji vánoční vzhled,

který poskytovalo kamenné koryto na praní ve velmi dobrém stavu, jež vévodilo polovině návsi poblížžlabu a kašny s jedinou trubkou.

„Voda pro všechny!“ zvolala a vydala se hledat dům.

Dům, obklopený loukou a dostatečně osvětlený, se zkosenou čtyřhrannou střechou a přístupovýmschodištěm hlídaným obrovskými květináči s ozdobnými stromky vypadal spíš jako vilka. Sníh ještězvyšoval dojem vánoční pohlednice, který se jí zmocnil u kamenného koryta. Nechala auto na okraji louky

a kráčela po cestičce vysypané načervenalými oblázky, jež už začínaly mizet pod nánosem sněhu.

Žena, která jí otevřela dveře, mohla být ve věku její tety, ale tím veškerá podobnost končila. Byla velmi

vysoká, skoro tak jako Amaia, a dost silná, ale i tak se pohybovala s jistotou, když ji vedla do salonu, kde

v krbu plápolal oheň.

„Obě jsme věděly, že ji nakonec zabije,“ prohlásila pokojně.

Amaia se uvolnila. Bylo těžké vyslýchat příbuzné obětí a nevyvolat u nich citové výlevy. Ve většině případů

se snažila udržet odstup a profesionální přístup, který vzbuzuje důvěru, aniž nastoluje citový vztah. Jakov případu z Bilbaa, nejlepší bylo začít okamžitě přímými a stručnými otázkami, nezmiňovat se o drsnýchokolnostech, když to bylo možné, vyhnout se slovům jako mrtvola, krev, řezná poranění, rány nebojakémukoli jinému pojmu, který by mohl vyvolat vizuální vjemy a způsobit příbuzným velké utrpení, ztrátu

nervů, a následně tak zdržet vyšetřování. Ale občas měla štěstí a setkala se s takovýmto svědkem.Zjistila, že to jsou často osamělé osoby, velmi blízké oběti, které jsou charakteristické tím, že mají mnohočasu na přemýšlení. Bylo jen třeba nechat je mluvit. Žena jí podala šálek čaje a pokračovala:

„Byl to špatný člověk, vlk v beránčím rouše, dokud se jednoho dne neoženil s mou neteří, od té doby tobyl jenom vlk. Žárlivý a panovačný, nikdy jí nedovolil pracovat mimo domov, přestože vystudovalatechniku administrativy a jako svobodná pracovala v jednom skladu v Burgosu jako úřednice. Postupně jipřinutil přerušit vztahy s kamarádkami a nějakou tou blízkou sousedkou. Já byla jediná osoba, s níž semohla stýkat, a pokud jí to dovoloval, bylo to spíš proto, že ji tak měl pod dohledem, než pro co jiného, ataky jsem byla její teta, sestra jejího otce a jediná příbuzná, která zůstala naživu, s výjimkou jednépratety z matčiny strany v Navaře, ale ta zemřela před dvěma lety. Ten člověk ji nebil, ale nutil ji oblékat se jako venkovanka, nenosit podpatky, nelíčit se, ani jí nedovolil jít ke kadeřnici, nosila dlouhé vlasyzapletené do copu až do dne, kdy zemřela. Nikam ji nepouštěl samotnou, a když bylo nezbytné, aby v yšla

z domu, musela jsem jít s ní, na trh, do lékárny nebo k doktorovi. Ta chudinka měla vždycky dostchatrné zdraví. Byla diabetička, víte? Celá léta jsem se snažila ji přesvědčit, aby ho opustila, ale onavěděla, a já jsem to musela uznat, že kdyby ho nechala, nepřestal by, dokud by ji nenašel, a skoncoval by

s ní.“

Zarazila se a dívala se do neurčita v krbu. Když znovu promluvila, její hlas prozradil výčitky svědomí.

„Takže jsem udělala jen to, že jsem pokračovala dál po starém, vedle ní, snažila jsem se, aby to bylo comožná nejméně špatné. Teď toho každý den lituju, měla jsem ji přinutit odejít. Jsou skupiny, kterépomáhají ženám utéct, tuhle jsem to viděla v televizi…“

Po obličeji jí sklouzla slza a ona ji rychle setřela hřbetem ruky a pak ukázala na stojánek na vedlejšímstolku. Bledá žena s kruhy pod očima se šťastně usmívala do fotoaparátu, držela za přední nohy pejska apředstírala, že s ním tancuje.

„To je María s pejskem… Všechno se stalo kvůli tomu psovi, ten hafan se tu objevil koncem léta a onabyla strašně spokojená, asi částečně proto, že neměli děti a ten pejsek byl moc milý. On nic neřekl aona… víte, nikdy jsem ji neviděla tak šťastnou a on samozřejmě nemohl dopustit, aby to tak bylo. Třinebo čtyři měsíce ji nechal mazlit se se psem a pak ho jednoho dne oběsil, pověsil ho za krk na ten strom

u vchodu. Když to uviděla, myslela jsem, že se zblázní, jak křičela. On se posadil za stůl a chtěl jídlo, aleona běžela k zásuvce a popadla nůž. Křičel na ni, ale ona se mu dívala do očí s takovou zuřivostí, až siuvědomil, že to tentokrát přehnal. Vyběhla ven, přeřízla provaz, objala mrtvého psa a plakala, dokud seneunavila. Pak šla do garáže, vzala rýč, vyhrabala hrob u paty stromu a to zvíře tam pohřbila. Kdyžskončila, měla ruce odřené do masa. On seděl dál, tvářil se vážně a nic neřekl. Ona vešla, hodila provazna stůl a šla si lehnout. Dva dny kvůli tomu ležela zničeně v posteli. Od té doby se María změnila, přišla oveškerou radost, chudinka, byla celou dobu vážná, zamyšlená, a často se na něj dívala, jako by honeviděla, jako by se dívala skrz něj, a on ani nezvedl hlavu. Ano, byl příkrý jako vždycky, ale neodvážil sena ni pohlédnout. Nikdy jsem si nebyla tak jistá jako tehdy, že ho opustí, doko
nce jsem jí řekla, že můžejít ke mně, nebo že bych jí mohla dát nějaké peníze, aby šla jinam, ale ona byla klidná jako nikdy. Řeklami, že mě nevystaví nebezpečí, kdyby šla ke mně, a že jestli někdo musí z domu odejít, je to on. Tenhledům byl její, její otec ho koupil, když se zasnoubila, a byl jenom na její jméno. Za pár dní jsem jednoudopoledne přišla a udivilo mě, že ještě nevstala, ale protože byla tak slabá… Měla jsem klíč, tak jsem šladovnitř. Všechno bylo v pořádku, šla jsem do ložnice. Nejdřív jsem si myslela, že spí. Ležela na zádech,oči měla zavřené a pootevřená ústa, ale nespala, byla mrtvá. Prý si na ni lehl a udusil ji polštářem, kdyžspala. Neměla žádné zranění s výjimkou té ruky. Uviděli jsme to, až když ji policisté odkryli.“

Amaia zadržela dech, když žena vysvětlovala. „Prý jí to udělal, až když byla mrtvá. Tak vidíte, proč? Takyjí ustříhl vlasy, ani jsem si to neuvědomila, když jsem vešla, ale když s ní pohnuli, uviděla jsem, že mávzadu na šíji lysinu.“ Žena si přejela rukou po krku.

„Našli ho oběšeného v sadu, který patří jeho rodině, dva kilometry odsud. Tady vidíte tu ironii, visel nastromě stejně jako ten pes.“

Žena se odmlčela, dokonce se hořce usmála a zadívala se na fotografii. Amaia se rozhlédla kolem.

„Odkázala vám dům?“

Žena přikývla.

„A troufla bych si myslet, že jste tu nechala její věci…“

„Tak, jak je opustila.“

„Možná jste schovala nějaký kartáček na zuby nebo kartáč na vlasy?“

„To kvůli DNA, viďte? Dívám se na ty kriminální seriály v televizi. Už jsem na to myslela a myslím, že mámněco, co vám může posloužit.“ Vzala ze stolu dřevěnou kazetu a podala ji Amaie.

Když ji Amaia otevřela, nemohla se ubránit tomu, aby se její mysl nepřenesla do dne, kdy seděla na stoličce v kuchyni a matka jí nejdříve zapletla dlouhé copy a pak ji ostříhala. Instinktivně zvedla ruku khlavě, a když si to uvědomila, spustila ji a snažila se ovládnout. Na dně dřevěné kazety ležel cop zkaštanových vlasů stočený jako spící zvířátko. Amaia kazetu zavřela, aby se na něj nemusela dívat.

„Obávám se, že nám to neposlouží, DNA se nedá získat z ustřižených vlasů, je třeba mít folikuly.“

Nebyla to úplně pravda, existovaly nové drahé techniky schopné dostat DNA i z ustřižených vlasů, ale bylynákladnější a složitější a vlasové folikuly proces usnadnily.

„Podívejte se pořádně,“ odpověděla žena, „část vlasů je ustřižená, ale už jsem vám řekla, že měla na šíjilysinu, část se jich vytrhla s kořínky. Nechal je spolu se vzkazem u kmene stromu, kde se oběsil.“

Amaia znovu otevřela kazetu a nedůvěřivě se zadívala na vlasy.

„Nechal vzkaz?“ zeptala se a pořád se dívala na hustý cop.

„Ano, ale něco absurdního, nedává to smysl. Policie si ho vzala a já si ani nedokážu vzpomenout, co tamstálo, bylo to jedno slovo, něco jako název moučníku.“

„Tartalo.“

„Ano, to je ono, Tartalo.“

Když Amaia vyjela z Entrambasaguas, silně pršelo. Na chvilku zastavila u koryta na praní a nastavila naGPS Elizondo. Měla před sebou dvě stě kilometrů, a tak se věnovala řízení ve sněhové přeháňce a přitompo očku pozorovala tašku, která obsahovala dva vzorky DNA: kapsli se slinami sestry Edurne Zabaletové a

cop Maríe Abásolové. Musela co nejdříve ověřit vztah. Když dokáže, že skutečně existuje spojitost mezioběťmi a kostmi nalezenými v jeskyni, budou mít aspoň důkaz, že on existuje. Pouhá představa takmocného a manipulativního vraha, že někoho přesvědčí, i když ten někdo je násilnická bytost, která přílišnezvládá své pohnutky, aby provedl zločin v okamžiku, kdy se to manipulátorovi hodí, byla zvlášní,nicméně ne tak vzácná. Tento typ vraha podněcovatele byl v posledních letech v FBI vyšetřován jakoprvotní element, v zemi, kde se na rozdíl od Španělska podněcovatelé i komplici odsuzovali stejně tvrdějako vykonavatelé. Postava podněcovatele nabývala na významu, když se prokázalo, že tento typ vraha je

schopen udělat součástí svého mistrovského plánu osoby všeho druhu, které jednají jako jehonejoddanější služebníci. Nejznámější byl případ podněcování k sebevraždě v pseudonáboženských sektách

a moc a schopnost vlády nad ostatními, kterou se podněcovatelé vyznačovali, byla hrůzostrašná. Zazvonil

telefon a vytrhl ji z přemítání. Zapnula handsfree a odpověděla doktoru San Martínovi.

„Dobré odpoledne, paní inspektorko. Nevolám nevhod?“

„Řídím, ale klidně mluvte, ruce mám volné.“

„Už máme výsledky analýzy kostí z toho znesvěcení v Arizkunu a chtěl bych vám o tom něco říct.“

„Jistě, povídejte.“

„Telefonicky ne, lepší bude, když přijedete do Pamplony. Domluvil jsem s vaším komisařem schůzku vjeho kanceláři v sedm. Budete tam moc být?“

Amaia pohlédla na hodiny na panelu řízení.

„Možná v půl osmé, po cestě sněží.“

„Tak tedy v půl osmé, dám to komisaři vědět.“

Amaia zavěsila mrzutá z představy, že se bude muset zastavit v Pamploně. Celý den byla mimo dům a užtušila, čeho se schůzka bude týkat. Ta hloupost se znesvěcením všechny vyváděla z míry. Starostu,arcibiskupa, přidělence z Vatikánu a samozřejmě komisaře, který je musel všechny vyslechnout, anepřímo i ji, a opravdu nevěděla, co mu řekne. Stopy v Arizkunu nevedly k ničemu. Autoři určitě patřili knějaké skupině mladých pseudosatanistů, nadobro odrazených přítomností policistů, což mohlo dokonalevyřešit arcibiskupství, kdyby tam nainstalovalo pár kamer nebo si pronajalo soukromou bezpečnostní

službu. Jestli čekali, že jim poskytne někoho, koho mohou ukřižovat, budou se cítit dost podvedeni.

Zaparkovala na komisařství a protáhla se, připadala si zdřevěnělá a trochu se jí motala hlava poté, co tak

soustředěně řídila při sněhové přeháňce. Vyšla do druhého podlaží a bez ohlášení zaťukala na dveře

kanceláře svého nadřízeného.

„Pojďte dál, Salazarová. Jak se máte?“

„Dobře, díky.“

San Martín, který už obsadil jednu ze dvou čalouněných židlí, se zvedl, aby jí podal ruku.

„Posaďte se,“ vyzval je komisař a udělal totéž.

Různé složky s vědeckými informacemi na stole prozrazovaly, že už o tématu mluvili. Amaia si v duchu

zopakovala body zprávy, kterou chtěla předložit, a čekala, až komisař promluví.

„Inspektorko, povolal jsem vás, protože případ znesvěcení nabral nečekaný a překvapivý obrat s

výsledkem analýzy kostí nalezených v kostele v Arizkunu. Asi jste si všimla, že trvala o trochu déle než

obvykle, a to proto, že když mi doktor San Martín sdělil výsledky, požádal jsem ho, aby zkoušky

zopakoval, takže se prováděly celkem třikrát.“

Amaia si začala připadat zmateně. Schůzka se absolutně neubírala směrem, který očekávala. Oči jí jezdily

ke složkám s výsledky, hořela nedočkavostí uvidět konečně, co obsahují. Místo toho se ovládla, klidně

poslouchala a čekala, kam to všechno povede.

San Martín se na židli pootočil a obrátil se k ní.

„Paní Salazarová, chci říct, že já sám jsem na všechno dohlížel a ověřoval výsledek druhé a třetí analýzy a

mohu vám potvrdit pravdivost výsledků.“

Amaia se začala znepokojovat.

„Důvěřuju vaší profesionalitě, doktore,“ řekla mu nedočkavě.

San Martín pohlédl na komisaře, který se zase podíval na ni, než přikývl a dovolil mu mluvit.

„Kosti se našly v dobrém stavu konzervace, a přestože byly na jedné straně ohořelé, nebyla potíž provést

zkoušky. Dospěli jsme k závěru, že patří chlapci v prenatálním stadiu starému asi devět měsíců, nebojednoho měsíce života. Asi novorozenec a kosti jsou staré přibližně sto padesát let, s odchylkou plusminus pět let.“

„To se dost shoduje s představou, kterou předložil nižší inspektor Etxaide, že to bylo mairu-beso, ručička

mairu.“

„Jak jsem vám řekl, vnitřek kosti byl dost dobře zachován, proto nebyl problém provést jako součást

zkoumání obvyklou analýzu DNA. Však víte, že když máme neznámou DNA, pro nedostatek porovnání se

zkoumá databáze CODIS.“ Doktor se zarazil a povzdechl. „A tady přichází to překvapivé. Když jsme udělali

rutinní porovnání, našli jsme shodu.“

„Shoduje se s někým, kdo je v databázi? Ale to není možné, právě jste přece řekl, že kosti jsou stopadesát let staré, a kromě toho patří novorozenci… Není možné, aby jeho DNA byla v databázi CODIS.“

„Není tam DNA plodu, ale DNA příbuzné osoby. Našli jsme pětadvacetiprocentní shodu s vámi.“

Amaia tázavě pohlédla na komisaře.

„Je to tak,“ potvrdil. „Doktor mi to okamžitě sdělil a já jsem mu nařídil zopakovat postup od začátku a sco největší diskrétností. První zkoušky se uskutečnily v laboratoři Nasertic, se kterou obvyklespolupracujeme. Vzhledem k výsledkům jsme to poslali do laboratoří v Zaragoze a v San Sebastiánu a

dostali jsme stejný výsledek.“

„To znamená…“

„To znamená, že kosti, které se objevily při znesvěcení kostela v Arizkunu, patří nějakému vašemupříbuznému, že to dítě patří k vašim předkům čtvrté nebo páté generace.“

Amaia otevřela desky zpráv a dychtivě četla. Materiály ze Zaragozy stejně jako ze San Sebastiánu bylypodepsány soudními lékaři, kteří byli v té záležitosti autoritou.

Její mozek jel na plné obrátky, vstřebával údaje a vytvářel si nová kritéria, která vyrůstala z těchdřívějších, zatímco komisař a soudní lékař mluvili dál a ona sotva dokázala věnovat pozornost jiné věcinež hlasu ve své hlavě, který ji ujišťoval: „Neexistují nahodilosti.“ „Nic není jen tak.“

„Výběr oběti není nikdy nahodilý.“ „Kde byl začátek?“ Téměř slyšela Dupreeho.

„Potřebuju si zavolat,“ přerušila San Martína.

Komisař na ni káravě pohlédl a nezastíral překvapení. Dívala se na něj rozhodně a nedávala najevo žádné

váhání.

„Pane komisaři, pak budeme mluvit dál, ale nejdřív potřebuju vyřídit jeden telefonát.“

Komisař přikývl na souhlas. Amaia vstala, vzala svůj mobil a vyšla do chodby. Etxaide se ozval okamžitě.

„Tak co, šéfová, jak se vám dařilo?“

„Dobře, Jonane. Potřebuju, abys mi odpověděl na jednu otázku. Kdyby sis to musel ověřit, nebopotřeboval víc času, tak mi to řekni, ale musíme mít jistotu.“

„Jistě,“ odpověděl vážně.

„Jde o mairu-beso, říkal jsi, že jsou to kosti dětí zemřelých před pokřtěním. Existuje nějaký údaj o použitípaží dospělých? Mužů nebo žen?“

„To nemusím hledat. Kategoricky ne. Je to nemožné, protože mysticko-magickou přirozenost mairu-besojim propůjčují právě okolnosti. Na jedné straně to, že nejsou pokřtěny. Toho by se dalo dosáhnout také udospělého, ačkoli je to v těch časech málo pravděpodobné, protože křest byl požadavkem náboženským,ale také sociálním a kulturním, protože svědčil o příslušnosti ke skupině. Když člověk nebyl křesťan, byloto proto, že byl žid, nebo muslim, a odtud pochází slovo mairu, neboli maur, hanlivé označení muslimů,které znamená nekřesťan. Ale na druhé straně je tu věk, musel to být plod, potracené dítě, nebo zemřelé

při porodu nebo v prvních měsících života. Církev na to měla zavedený postup a nekřtila nemocné neboumírající, a tak byly děti křtěny co nejdříve, aby nedošlo k tomu, že by díky vysoké dětské úmrtnosti bylynakonec pohřbeny u paty kříže nebo u zdi hřbitova spolu se sebevrahy a vrahy. Ale zdaleka to nemohl být

dospělý. Věřilo se, že duše nedávno narozeného dítěte je v přechodném stadiu, a to období, v němžsetrvává mezi dvěma světy, je to, co probouzí kouzelné schopnosti mairu-beso. To se přisuzovalozhanobení mrtvolky a použití její ruky, ale i v obvyklých podmínkách se jim připisovaly zvláštní síly. Věřilose, že dušičky dětí zemřelých bez křtu nemůžou jít do nebe ani do pekla, ani se vrátit do limbu, odkudvyšly, a proto zůstávají v domech svých rodičů jako bytosti chránící domov. Je doloženo, že v některýchpřípadech si rodiny dál uchovávaly kolébku dítěte nebo mu nechávaly místo u stolu a servírovaly na talířjídlo. Jeho oblečení či jméno se nedávalo novému sourozenci, protože tak by původní vlastník žádal svojevlastnictví a odnesl by nového sourozence do říše smrti, avšak když se s ním jednalo s úctou, mairubývalo v domě velmi prospěšné, naplnilo jej veselím a hrálo si se sourozenci, kteí ho podle lidové vírymohli vidět, protože i oni sami byli v přechodném období, víceméně od narození po dva roky roky života.Tím se vysvětlovalo hraní si, pobroukávání i úsměvy, které děti často věnují někomu, jehož zdánlivě vidíjen ony.“

Amaia vydechla: „Vida…“

„Zjevování těchto dětských duchů v domácnostech je častější, než se zdá. V Japonsku jim například říkajísašiky waraši, duch obývacího pokoje, a tvrdí, že je to dobré zjevení, které naplní radostí kterýkoli dům…Doufám, že jsem vám pomohl,“ zakončil Jonan.

„Ty vždycky pomůžeš, jenomže jsem měla jistou představu a… víš, teď ti to nemůžu vysvětlovat, alezavolám za půl hodiny.“

Zavěsila a znovu vešla do kanceláře, kde se dva muži, kteří spolu mluvili, odmlčeli.

„Posaďte se,“ vyzval ji komisař. „Doktore, řekněte jí, co jste mi vysvětloval…“

„Ano, říkal jsem panu komisaři, že je tu několik aspektů, které musíme brát v úvahu. Vy pocházíte zmísta, kde je málo obyvatel. Nevím, kolik jich asi bylo před sto padesáti lety, ale jistě ne mnoho, anispolečnost nebyla tak mobilní jako dnes. Chci tím říct, že je normální, že v malém městečku jsou částečné

shody alel obvyklé u několika rodin, protože snadno dojde k tomu, že se v přítomnosti nebo v minulostirůzné rodiny spřízní.“

Amaia to zvážila a zamítla.

„Nevěřím na nahodilosti,“ prohlásila kategoricky.

Komisař ji podpořil.

„Já taky ne.“

„To tam dal kvůli mně, aby mě vyprovokoval, věděl, že najdeme shodu, a posílá mi tím nějaký vzkaz.“

„Proboha, Salazarová,“ zahořekoval komisař, „je mi líto, že jste do toho takhle zatažena, provokacezločince pro policistu vždycky znamená hrozbu…, ale co tím teď myslíte?“

Amaia si několik vteřin urovnávala myšlenky a pak odpověděla.

„Myslím, že v tom všem není nic nahodilého, myslím, že znesvěcení kostela v Arizkunu jsou inscenována s

jediným cílem: vzbudit mou pozornost. Kdyby mi případ nebyl přidělen, stalo by se to teď s nálezemshody DNA v kostech. Vzbudit mou pozornost, protože jsem šéfka oddělení vražd a vedla jsem případbasajauna, to mi vyneslo jistou popularitu, která to individuum zajímá. Myslí si, že je moc chytrý, a hledáněkoho, kdo by odpovídal jeho očekávání, aby se s ním mohl poměřit v jakémsi souboji nebo hry kočky smyší. Existují rozsáhlé spisy o zločincích, kteří nějakým způsobem komunikovali s různými policejnímišéfy, nebo si dokonce vybírali, koho postavit do čela vyšetřování, a snažili se na něj obracet jako vpřípadě Jacka Rozparovače. Potřebuju trochu času, abych to všechno vstřebala a vypracovala profil vesvětle nových informací.“

Komisař přikývl.

„Budu informovat komisaře z Baztánu a inspektora Iriarteho. Zahájíme paralelní vyšetřování, abychomurčili původ kostí a hrobku nebo hrobky vaší rodiny, odkud byly vyzvednuty.“

„To se nenamáhejte, je to mairu-beso, ručička nekřtěňátka, a děti zemřelé bez křtu se tehdy oficiálněnepohřbívaly na hřbitovech.“

Počkala, až bude venku z budovy, aby mohla znovu zatelefonovat. Pohlédla na hodinky, bylo skoro osm.Stýskalo se jí po Jamesovi a po Ibaiovi, celý den byla z domu a ještě musela jet přes půl hodiny doElizonda. Už nesněžilo a chlad odpoledne, které se změnilo na večer, ji rozechvíval a podněcoval a pomohl

jí vyčistit mysl, zavřít do neprodyšného oddělení to, co právě uslyšela na komisařství, a nastínit si plánpráce. Zastavila se u dveří auta, vyťukala číslo poručíka Paduy od četníků a vysvětlila mu, co potřebuje.

„Získala jsem pár vzorků DNA od obětí z případů podobných případu Johany Márquezové, LucíeAguirreové a případu z Logrona. Potřebuju přístup ke kostem nalezeným v jeskyni, abych je mohla

porovnat.“

„Víte, že pokud je neodebral někdo z kriminalistické laboratoře, nebude to mít právní hodnotu.“

„S právní hodnotou si teď starosti nedělám, oficiálně to žádný případ není a získám další, když to budenutné, mám přímé příbuzné. Teď je ale potřebuju porovnat s kostmi nalezenými v jeskyni. Kdyby tam

byla shoda, bude to znamenat sérii a já nebudu mít problém sehnat povolení k exhumaci mrtvol. Zatím se

jako pachatelé amputací jeví manželé obětí. Když se mi nepodaří najít nějaký vztah mezi oběťmi a kostmi

z Baztánu, nemám nic.“

„Inspektorko, víte, že vám chci pomoct, já jsem vás do toho namočil, ale problém kompetencí mezipolicejními sbory znáte dostatečně. Jestli nebudete mít soudní příkaz, nedají vám je.“

Zavěsila a dívala se na telefon, jako by se zmítala mezi odhodláním vyťukat číslo, nebo ho odhodit daleko

od sebe.

„Zatraceně,“ prohodila a zavolala na osobní číslo soudce Markiny. Na druhém konci se ozval soudcův kultivovaný mužný hlas.

„Dobré odpoledne, paní inspektorko.“

Když uslyšela jeho hlas, pocítila náhlé znepokojení a překvapilo ji, že myslí na jeho ústa, na ostrou linii,kterou tvořily jeho vlhké plné rty. Zaplavil ji stud a jako pubertální dívka pocítila nutkání stopnout telefon.

„Dobré odpoledne,“ odpověděla.

Soudce mlčel, ale slyšela jeho dech na druhém konci linky, a aniž chtěla, představila si, jak by byl cítitjeho horký dech na kůži. Navzdory pronikavému chladu zčervenala až po kořínky vlasů.

„Ctihodnosti, vyšetřování případu, který jsem vám vysvětlovala, nabralo směr, jaký jsem očekávala.Získala jsem vzorky DNA dalších dvou obětí a potřebovala bych je porovnat s kostmi, které byly objevenyv Baztánu a které má v držení četnictvo.“

„Jste v Pamploně?“

„Ano.“

„Tak dobře, za půl hodiny v restauraci Europa.“ „Ctihodnosti,“ namítla, „myslím, že jsem se při našem posledním rozhovoru vyjádřila jasně ohledně zájmu,který mě v tomto případu vede.“ Když odpověděl, znělo to zarmouceně: „Bylo mi to jasné, paní inspektorko, právě jsem se vrátil z cesty a

jdu do restaurace na večeři, je to nejdříve, kdy vás můžu přijmout. Ale jestli byste byla raději, můžete

přijít zítra po osmé do mé kanceláře. Zavolejte sekretářce a ona to zařídí.“

Náhle si připadala hloupě a domýšlivě.

„Ne, ne, promiňte, za půl hodiny tam budu.“

Zavěsila a pokárala se v duchu za hloupost.

„Bude si myslet, že jsem idiot,“ pomyslela si a nasedla do vozu.

Než nastartovala, znovu zavolala nižšímu inspektorovi Etxaidemu, sdělila mu novinky ze své cesty doBilbaa a Burgosu a ze schůzky s komisařem. Koneckonců, Jonanovi to dlužila.

Do baru restaurace Europa se vcházelo průčelím sousedícím s restaurací vedle dveří do hotelu stejnéhojména, a přestože během odpoledne spadlo pár vloček, které už úplně zmizely, někteří hosté baruklábosili u vchodu a jejich sklenice s vínem stály na několika vysokých stolcích, které hlídaly vchod.

Jakmile prošla dveřmi, uviděla Markinu. Seděl sám na konci barového pultu a bylo by těžké si ho nevšimnout. Šedé šaty s bílou košilí bez kravaty mu dodávaly vážný vzhled, který popíral střih vlasů akaštanové kadeře padající mu do čela. Na barové stoličce seděl uvolněně a elegantně, jako by pózovalpro nějaký módní časopis.

Živá skupinka přítelkyň, které už nechaly za sebou útlé mládí, vrhala na soudce pohledy a pochvalnékomentáře, ale on netečně listoval ohmatanými novinami a mírně se usmál, když ji uviděl vstupovat, cožvedlo k tomu, že přinejmenším polovina žen se obrátila, aby viděla objekt jeho zájmu, a zaměřila na ni

své kletby.

„Máte chuť na víno?“ zeptal se na pozdrav, ukázal na svou skleničku a pokynul číšníkovi.

„Ne, myslím, že si dám kolu,“ odpověděla.

„Na kolu je moc chladno. Napijte se vína. Doporučuju tohle, je to skvělá rioja.“

„Tak dobře,“ souhlasila.

Když jí číšník sevíroval víno, ptala se v duchu, proč není zásadovější, proč to vždycky skončí tak, že přijme

Markinovo pozvání. Postoupil jí své místo a vypravil se k hloučku žen, které popíjely vestoje a s radostímu postoupily další stoličku. Postavil ji vedle Amaiy a posadil se čelem k ní a zády k ženám, které z nějnespustily oči. Markina se na ni díval pět vteřin, které trvaly věčnost, a pak plaše sklopil zrak.

„Doufám, že se cítíte pohodlněji tady než v restauraci.“

Neodpověděla a teď zase ona sklopila zmateně zrak a připadala si absurdně nespravedlivá.

„Takže jste byla v Bilbau?“ zeptal se a nasadil opět profesionální tón.

„A v Burgosu, v jedné vesničce o čtyřiceti obyvatelích. Dvě oběti zemřely před dvěma lety a před dvěma a

půl rokem, obě rukama svých manželů, kteří potom spáchali sebevraždu. Obě pocházely z Baztánu, ikdyž vyrostly jinde, a při obou zločinech došlo k úplné amputaci předloktí, které se při pozdějším pátráníneobjevilo.“

Soudce ji pozorně poslouchal a po malých doušcích upíjel ze své sklenice. Musela vyvinout velké úsilí, abyse soustředila a nedívala se mu na ústa a na to, jak si jazykem vlhčí rty.

„… A ve všech případech stejný podpis, ,Tartalo‘, napsaný krví na zdi nebo v dopise sebevraha, tohle

jediné slovo.“

„Co potřebujete, abyste mohla pokračovat?“

„Je nezbytné, abych mohla stanovit souvislost, na niž mám podezření, a proto potřebuju přístuppřinejmenším ke vzorkům kostí, které našlo četnictvo v jeskyni v Baztánu. Kdyby tam byla shoda, mohlibychom zahájit oficiální vyšetřování a požádat o originální kosti a provést rekonstrukci, nebo druhou pitvu

mrtvol, což by nám dalo stoprocentní jistotu.“

„Mluvíte o exhumaci mrtvol?“ zeptal se na objasnění.

Věděla, že se mu ten nápad nebude líbit; žádnému soudci se nelíbil. Střetávali se s čelním odporem rodinspojeným s nepříjemnými okolnostmi, které to s sebou neslo. Pokud tedy nějaký soudce vydal povolení kexhumaci mrtvoly, bylo to jen v krajním případě, což často komplikovalo práci vyšetřovatele, který semusel spokojit se vzorky DNA, jež nemohl porovnat, aby stanovil příslušnost bez jakékoli pochybnosti. Avšichni právníci světa věděli, že pokud existuje rozumný důvod k pochybnosti, jejich klient má zaručenou

svobodu.

„Jenom v případě, že by byla shoda mezi vzorky kostí a pěti oběťmi, které dosud máme.“

Záměrně zdůraznila „máme“. Když ho přiměje, aby se cítil součástí vyšetřování, a jestli je soudce aspoň zpoloviny tak čestný, jak se o něm vykládalo po soudech, bude cítit odpovědnost za poskytnutíspravedlnosti těm obětem, a na tom právě záleželo.

„Ty vzorky, které máte, jste vzala sama?“

„Ano.“

„Dodržela jste postup?“

„Ano, velmi pečlivě. V každém případě s tímhle mít problémy nebudeme, sestra a teta obětí odevzdaly

vzorky ze své vůle a dala jsem jim podepsat doklad o dobrovolném postoupení.“

„Nechtěl bych kolem toho vzbudit nějaký zbytečný povyk, dokud nebudeme mít něco jistějšího. Není

tajemství, že soudy moc nezáří diskrétností.“

Amaia se usmála, řekl „nebudeme mít“, byla si jista, že jí to povolí.

„Spolehněte se, jsem krajně opatrná. Je s tím seznámen jenom jeden z mých nejdůvěryhodnějších

spolupracovníků a mám v plánu požádat o analýzu laboratoř mimo policejní systém.“

Soudce o tom několik vteřin přemýšlel a prsty si roztržitě přejížděl linii brady v gestu, které se Amaie

zdálo mužné a neuvěřitelně smyslné.

„Vydám povolení hned zítra ráno,“ slíbil. „Pokračujte takhle, děláte dobrou práci. Informujte mě o každém

kroku, který podniknete, je to důležité, mám-li zaštítit váš postup… a…“

Na okamžik se zarazil a znovu se na ni prosebně zadíval.

„Prosím vás, povečeřte se mnou,“ zašeptal.

Pohlédla na něj překvapeně, protože měla zkušenosti v nastiňování profilů chování, v interpretaci

neverbální komunikace a v rozlišování toho, když někdo lže nebo je nervózní, a v tomto okamžiku s

jistotou věděla, že před sebou nemá soudce, ale zamilovaného muže.

V tom okamžiku jí zazvonil mobil. Vytáhla ho z kabelky a uviděla na displeji Flořino jméno, což bylo samo

o sobě zvláštní. Flora jí nikdy netelefonovala, dokonce ani ne o Vánocích nebo o narozeninách, raději

posílala pohlednice, korektní a formální jako ona sama.

Rozpačitě pohlédla na Markinu, který napjatě očekával její odpověď.

„Promiňte, musím to vzít,“ řekla, vstala a vyšla na ulici, aby slyšela lépe než v narůstajícím šumu v baru.

„Floro?“

„Amaio, volali z kliniky kvůli mamince. Zřejmě se stalo něco vážného.“ Amaia zůstala zticha.

„Jsi tam?“ „Ano.“

„Ředitel říká, že měla záchvat a zranila jednoho ošetřovatele.“

„Proč mi voláš, Floro?“

„Věř mi, že bych ti nevolala, kdyby ti idioti nezavolali navarrskou policii.“

„Zavolali policii? Jak vážný byl ten útok?“ zeptala se Amaia a v hlavě se jí objevily obrazy, o nichž si

myslela, že už je zapudila.

„To nevím, Amaio,“ odpověděla Flora tónem, který používala, když někdo zneužíval její trpělivosti. „Jenom

mi řekli, že je tam policie a abychom přijely co nejdříve. Já teď vyjíždím, ale ať pojedu, jak chci rychle,

dojedu tam nejdřív za dvě hodiny.“

Odevzdaně vydechla: „Dobře, jedu tam. Dej jim vědět, že přijedu za půl hodinky, nebo o něco málo

později.“

Vešla znovu do baru, který se za poslední čtvrthodinu zaplnil, a prodrala se mezi hosty k soudci.

„Musím odejít, Ctihodnosti,“ řekla a naklonila se k němu, aby ji slyšel. „Něco naléhavého,“ vysvětlila.

Náhle se jí zdálo, že jsou si příliš blízko, ucouvla o krok a vzala si svůj kabát z opěradla stoličky.

„Doprovodím vás.“

„To není třeba, mám vůz velmi blízko,“ vyvětlila. Ale on už vstal a kráčel ke dveřím. Šla za ním, a když

vycházeli, všimla si, jak se na ni dívají ženy ze skupinky u baru. Naklonila hlavu a zrychlila krok, aždohonila soudce.

„Kde máte vůz?“

„Hned tady, na hlavní ulici,“ odpověděla.

Lehce se usmál, vzal jí kabát z ruky a podržel ho, aby se do něj oblékla.

„Hned si ho svléknu, abych mohla řídit.“

Položil jí ho na ramena a možná si dovolil, aby jí jeho ruce spočinuly na ramenou o trochu déle, než bylo

třeba. Neřekl ani slovo, dokud nedošli k vozu. Amaia otevřela dveře, hodila dovnitř kabát a usedla za

volant.

„Dobrou noc, Ctihodnosti, díky za všechno, budu vás informovat.“

Naklonil se k otevřeným dveřím a zeptal se: „Povězte mi, kdyby nebylo toho telefonátu, byla bystepřijala?“

Trvalo jí dvě vteřiny, než odpověděla.

„Ne.“

„Dobrou noc, paní inspektorko,“ řekl a zavřel dveře.

Nastartovala motor, vyjela na silnici a obrátila se, aby se po něm podívala. Markina už tam nebyl a v ní tovyvolalo pocit nevysvětlitelného prázdna.

Psychiatrická klinika Panny Marie Sněžné se nacházela na výše položeném místě vzdáleném od městečka,beze stromů a s bezpečnostními opatřeními. Začínaly vysokou zdí, jejíž vězeňský charakter se nepodařilokamuflovat ozdobnými keři, zamřížovanou branou, strážní budkou, závorou pro příjezd aut abezpečnostními kamerami. Místo, které vypadalo určené ke střežení velkého pokladu a které za svýmizdmi drželo jen vykolejené mozky pacientů.

Hlídkové auto u vchodu prozrazovalo přítomnost policie. Stáhla okénko natolik, aby ukázala svůj odznak.Policista ji nervózně pozdravil a ona se na něj usmála a popřála mu dobrý večer.

„Kdo je velitel zásahu?“

„Inspektor Ayegui, paní inspektorko.“

Měla štěstí. Neznala mnoho policistů z komisařství v Estelle, pod jejichž pravomoc spadala klinika, alepřed lety se už s inspektorem Ayeguim setkala a byl to dobrý policista, trochu ze staré školy, ale

spravedlivý a korektní.

Bylo to poprvé, co navštívila Pannu Marii Sněžnou. Soudní příkaz byl jasný, matka musela vstoupit dopsychiatrického zařízení s vysokou ochranou. Flora se o všechno postarala a Amaia musela uznat, žeústav odpovídá tomu, co se dalo od Flory čekat, a vůbec nezapadá do Amaiiných povrchních představ otom, jaký by mohl být psychiatrický ústav s vysokým stupněm bezpečnostních opatření. Předpokládala, že

to bude to nejlepší, co se dá zaplatit penězi. Po překonání vstupních dveří, k nimž se přicházelo přeszahradu francouzského stylu, se ocitla v rozlehlé hale podobné nějakému hotelu s tou výjimkou, žerecepční byla nahrazena ošetřovatelem oblečeným do bílé uniformy. Přišla k pultu, a když se chtělapředstavit, postranní chodbou skoro přiběhl uniformovaný policista.

„Inspektorka Salazarová?“

Přikývla.

„Pojďte se mnou.“

Jakmile vešla, zjistila, že inspektor Ayegui opanoval přepychovou pracovnu a posadil se za stůl, kdetelefonoval. V hloubi kanceláře se jakýsi džentlmen středního věku velmi sklesle opíral o zdobený krb.Předpokládala, že to je vypuzený ředitel. Když ji uviděl vcházet, úslužně k ní přišel a představil se.

„Slečno Salazarová, je mi líto, že se musíme seznamovat za takových okolností,“ řekl a podal jí ruku,kterou nečekala tak silnou.

„Inspektorka Salazarová,“ opravila ho a pozdravila, „z navarrské policie.“

Neunikl jí pohled nechuti, který ředitel vrhl na inspektora Ayeguiho, ani napětí, které mu zřejmě probíhalotělem.

Po pozdravu o krok ustoupil a veškerý jeho vysvětlovací zápal se zřejmě omezil na pouhý úmysl. Zůstal

zticha, díval se na ni a lámal si jednu ruku v druhé v jasném gestu sebeobrany.

Inspektor Ayegui zavěsil telefon a vyšel zpoza stolu.

„Paní inspektorko, pojďte se mnou,“ řekl, položil ruku přátelsky na její paži a vedl ji do chodby, anižzapomněl za svými zády zavřít před úlevným pohledem ředitele. „Jak se cítíte, paní inspektorko?“ zeptalse zdvořile na úvod. „Ten člověk je ve stavu šoku, řekl bych, protože musím mluvit s psychiatry častěji,než bych chtěl, a vždycky to na mě dělá dojem, že jsou trochu vyšinutí,“ poznamenal s úsměvem.

Vedl ji k recepci a pak ke dveřím výtahu a pořád mluvil.

„Podle něj k tomu došlo kolem půl osmé večer. Pacientka se dívala na televizi a po večeři ve svém pokoji,když jí dozorce pomáhal do postele, protože potřebovala pomoc, vytáhla zpod polštáře ostrý předmět apíchla dozorce do podbřišku, čímž mu způsobila okamžité silné krvácení. Štěstí, že dozorci tu nosíbezpečnostní náramek podobný tomu, který nosí oběti machistického násilí, aby vyhlásily poplach, kdyžjsou napadeny. Zmáčkl knoflík a jeho kolegové se objevili za pár vteřin. Poskytli mu první pomoc. Naštěstí

cvokaři také studují medicínu, a i když je to s ním dost vážné, zachrání si život.“

Amaia se na něj dívala bez mrkání, zatímco stoupali výtahem do třetího patra.

„Tudy,“ oznámil a ukázal do široké a dobře osvětlené chodby. Dva policisté v uniformě spolu mluvili předpokojem, který by se nijak nelišil, kdyby nebylo červenobílé pásky omezující vstup. Inspektor Ayegui se zastavil několik metrů před ním.

„Pacientka byla znehybněna, byly jí podány léky na uklidnění a byla přemístěna do chráněné zóny. Dámeřediteli ještě deset minut, aby se vzpamatoval, a on vám sám vysvětlí, jakou léčbu nasadili a lékařskéaspekty postupu,“ řekl, jako by se omlouval. „Momentálně nemůžeme do pokoje vstoupit. Ještě s nípracují, ale mohu vám předem říct, že tohle je ústav s maximálními bezpečnostními opatřeními navzdorychodbám vyloženým kobercem a lékařům v obleku, a předmět, který použila, není vyroben svépomocíjako ty, které se vidí ve vězeních. Tenhle předmět přišel zvenčí, někdo jí ho musel dát, a když se poskytne

zbraň nebezpečnému člověku s duševní chorobou, je v tom záměr.“

Amaia pohlížela k otevřeným dveřím, jako by ji prázdno přitahovalo.

„Co je to za předmět?“

„Ještě to nevíme jistě, něco jako šídlo, bodec nebo rydlo, ale s krátkou ostrou čepelí.“ Mávl rukou najednoho z policistů, kteří stáli u dveří. „Přineste mi útočnou zbraň.“

Policista se za chvilku vrátil s kufříkem na sbírání vzorků a důkazů, z něhož vytáhl sáček obsahující cosi,co na první pohled vypadalo jako malý nůž. Amaia vzala mobil a vyfotografovala si to, ale blesk se odrazil

od plastu a zabránil detailnímu zobrazení.

„Můžete to vyndat ze sáčku?“ požádala.

Policista pohlédl na svého šéfa, který přikývl. Otevřel zip a rukou v rukavici nástroj podržel, aby si homohla vyfotografovat, a přitom si všimla zejména zažloutlé rukojeti popraskané stářím. Poslala fotografii s

krátkou textovou zprávou a čekala několik vteřin, než se ozval její telefon. Zapnula reproduktor, abyslyšel i Ayegui.

„Nemám žádnou pochybnost,“ prohlásil doktor San Martín na druhém konci linky. „Vlastně jsem vidělmnoho takových. Jeden můj přítel kardiolog je sbírá, je to starý skalpel, pravděpodobně evropský, zosmnáctého století. A ta překrásná rukojeť je ze slonoviny, materiálu, který byl později zavržen pro svouporéznost. Ze stop po krvi vyvozuji, že byl použit jako zbraň, a kov je příliš špinavý na to, abych ho

poznal.“

Poděkovala San Martínovi a zavěsila.

„Jestli je to skalpel, možná jí ho nemuseli nosit, možná už tu byl,“ nadhodil Ayegui.

„Paní inspektorko, právě dorazila vaše rodina,“ oznámil policista od výtahu.

„Jděte za nimi,“ propustil ji Ayegui, „za pár minut přijdu.“

Do pracovny vešla Rosaura a za chvilku za ní Flora doprovázena elegantním mužem, jehož zběžně

představila všem najednou.

„Mám tu s sebou otce Sarasolu jako psychiatra a rodinného přítele.“

„S doktorem Sarasolou se známe,“ odpověděl ředitel kliniky, podal mu ruku a bázlivě na něj pohlédl.

Amaia neřekla nic, čekala, až se skončí s představováním. Kněz přišel k ní.

„Dobrý den, paní inspektorko.“

Stiskla mu ruku a nedala najevo překvapení, počkala, až se všichni posadí, a obrátila se na řediteleléčebny.

„Jak na tom pacientka v posledních dnech byla?“

„Vzchopila se. Rehabilitace nese ovoce, chodí obratněji, i když v oblasti komunikace jsme nedosáhlipokroku a dál moc nemluví. U těchto nemocí se fyzické a duševní zhoršení často ubírá různými cestami.“

„Říkáte, že došlo ke značnému fyzickému zlepšení?“

„Náš pokročilý systém rehabilitace, založený na komplexním souhrnu masáží, cvičení a elektrostimulacenese značné výsledky,“ odpověděl hrdě. „Chodí lépe, chodítko používá jen kvůli pocitu jistoty, nabralaněco na váze a svalové hmotě, má větší sílu.“ Jeho tvář se trochu zachmuřila. „Víte, Gabriel, ošetřovatel,

kterého napadla, je velmi silný muž, velmi, velmi silný, a ona ho srazila na zem.“

Bez klepání vešel inspektor Ayegui a rovnou se zeptal: „Jakou chemickou léčbu podstupovala pacientka?“

„To nemůžu prozradit, tvoří to součást lékařského tajemství,“ odpověděl ředitel a podezíravě pohlédl nakněze, který podle svého zvyku stál, díval se z okna a tvářil se, že nevěnuje pozornost tomu, co seodehrává v pracovně.

„Myslím, že za stávajících okolností můžeme nechat lékařské tajemství stranou, ale to je jedno, stejně užto vím,“ prohlásil Ayegui s úsměvem. „Jsou to bílé kapsle, další žluté a tmavočervené a několik malýchmodrých pastilek a pak ještě růžové jako tyhle?“ zeptal se, rozevřel ruku a ukázal hrst tabletek doktorovi,který se na ně nevěřícně zahleděl.

„Cože? Odkud…?“

„Prohledáváme pokoj, jestli tam nejsou další zbraně, a objevili jsme, že bylo manipulováno s jednou zdutých tyčí tvořících nohy postele a klobouček z umělé hmoty, který ji uzavírá, se dá snadno odstranit.Uvnitř je spousta takových tabletek.“

„To není možné!“ zvolal ředitel. „Rosario trpí vážnou chorobou. Kdyby nebylo léčby, nedosáhla by takpříznivého vývoje k normálu, jaký za poslední měsíce vykazovala,“ vysvětloval s pohledem na Floru a Ros,

jako by od nich čekal více porozumění. „Její léčba byla pečlivě zdokumentována. Pro naše zařízení jetypická moderní péče, kterou poskytujeme pacientům, a soustavné sledování jejich pokroku, recidivynebo změn v chování. Vyhodnocuje se každá drobná změna a komise devíti odborníků spolu se mnourozhoduje o každé změně v léčení, o každé změně v terapii. Vynechání medikace by bylo vážnýmzásahem a nemohlo by nám uniknout. Rosario se jevila klidná, usmívala se, spolupracovala s námi. Užjsem vám řekl, že měla větší chuť k jídlu, nabrala na váze a velmi dobře spala. Není možné,“ zdůraznilsvá slova, „aby pacient s její patologií vykazoval podobné zlepšení, kdyby nebyl podroben léčbě nebokdyby se z nějakého důvodu léčba přerušila. Můj zde přítomný kolega,“ řekl a pokynul k otci Sarasolovi,„vám může říct, že chemická rovnováha je v léčení těchto případů klíčová, celkové nebo čá
stečnévynechání, i kdyby to byla jen jedna tabletka, by pacientku zcela rozhodilo.“

„Ale pacientka prášky nebrala celé měsíce, soudě podle množství v té trubce. Některé jsou už trochuvybledlé, možná působením slin. Musela prostě předstírat, že je polyká, a pak je vyplivla,“ namítl Ayegui.

„Říkám vám, že to není možné, už jsem vám ří…“

„Což na druhé straně vysvětluje, že napadla ošetřovatele,“ přerušil ho inspektor.

„Vy to nechápete. Rosario nemůže být bez léčby, není možné předstírat normálnost, a právě včera jijeden z lékařů hodnotil při terapii,“ odfrkl si, otevřel zásuvku a vytáhl z ní silný svazek papírů.

„Trvám na tom, aby se zprávy psaly i na papír,“ vysvětlil. „Nemůžeme riskovat, aby nám nějakýinternetový virus zničil tak citlivé záznamy o pacientech.“ Položil zprávu na stůl. „Nemůžete si to odnést,ale jestli chcete, podívejte se na to, i když pro laika to může být dost nesrozumitelné. Možná pandoktor…“ posadil se zničeně do svého drahého kancelářského křesla.

Amaia pokročila ke stolu a trochu se naklonila, aby mu ukázala fotografii na displeji svého mobilu.

„Odborník určil, že předmět, který použila, je velmi starý skalpel, pocházející pravděpodobně z nějakésbírky. Máte tu něco podobného?“

„Ne, samozřejmě ne.“

„Nebylo by to tak zvláštní. Jak se zdá, někteří lékaři je rádi sbírají, možná má někdo z doktorů něco

takového v ordinaci…“

„Pokud vím, nemá. Pochybuji o tom, jsme velmi přísní v otázce pravidel bezpečnosti. Není dovoleno aninosit propisovačky v kapsičce pláště. Je zakázáno všechno, co by se dalo použít jako zbraň. Ostré a těžképředměty, střevíce s tkaničkami, pásky, a nejen u pacientů, i u personálu včetně lékařů. Samozřejmě tumáme lékařský materiál, ale jen na ošetřovně a pod zámkem v bezpečnostní skříňce, a je tonejmodernější materiál, nic takového jako tohle.“

„Pokud skalpel nepochází odsud, je tedy jasné, že se sem musel dostat zvenčí,“ řekla Amaia a pohlédla naněj podezíravě.

„To není možné,“ bránil se. „Viděli jste náš bezpečnostní systém, každý návštěvník musí projít detektorem

kovů a tašky se nechávají v úschovně u vchodu. Pacienti z modré zóny nepřijímají návštěvy a ostatníjenom povolené. V případě Rosario to byli jedině vaši sourozenci. Návštěvníci bez výjimky procházejíbezpečnostními prohlídkami a jsou informováni, že nesmějí předávat žádné předměty, potraviny, četbuani cokoli jiného bez vědomí ošetřovatelů. Návštěvníci jsou pořád v místnosti s pacientem a nesmějívycházet na chodbu, ani nepřijdou do styku s jinými chovanci, což by i jinak bylo nemožné, protože takoví

nemocní jsou většinu času v izolaci a při návštěvách vždycky. Vy to nevíte, protože jste matku nikdynepřišla navštívit,“ pravil zlomyslně. „Ale vaši sourozenci vám mohou potvrdit, co říkám.“

„Sestry,“ opravila ho Amaia.

„Cože?“ zeptal se zmateně.„Už podruhé říkáte sourozenci, ale já mám jenom sestry,“ odpověděla a

ukázala na ně.

Ředitel zbledl.

„To má být asi vtip… Váš bratr naštěvoval vaši matku dost často,“ prohlásil a rozhlédl se po ostatních, u

nichž hledal souhlas.

„Nemáme žádného bratra,“ řekla Rosaura doktorovi, který se tvářil střídavě rozladěně a zdeptaně.

„Doktore,“ vykřikla Amaia, aby znovu získala jeho pozornost a přinutila ho podívat se na ni. „Jak často

přijímala ty návštěvy?“

„To nevím, musel bych se podívat do záznamů, ale přinejmenším několikrát za měsíc…“

„Proč jsem o tom nebyla informována?“ zasáhla Flora.

„To tvoří součást lékařského tajemství. Pacienti přijímají pouze návštěvy, které si sami vyžádají, aby se

zabránilo tomu, že nějaká nežádoucí návštěva v nejlepším úmyslu způsobí víc škody než užitku.“

„Chcete říct, že tu návštěvu si odsouhlasila ona?“

Podíval se na monitor počítače.

„Ano. V seznamu jsou čtyři osoby: Flora, Rosaura, Javier a Amaia Salazarovi.“

„Já jsem na seznamu,“ zašeptala Amaia nevěřícně.

„Javier Salazar neexistuje, nikdy neexistoval, není to náš bratr,“ zaburácela Flora rozzuřeně. „Jak jste

mohl souhlasit, aby se sem propašoval někdo neznámý? To je skandál.“

„Zapomínáte, že si tu návštěvu vyžádala Rosario?“

Amaia pohlédla na inspektora Ayeguiho, který kroutil hlavou, došla ke stolu a postavila se vedle něj.

„Kdy ji naposledy navštívil?“

Muž namáhavě polkl slinu a pokoušel se ovládnout nevolnost, která se zračila na jeho stažené tváři. „Ještě dnes ráno,“ odpověděl pokořeně.

Mezi přítomnými se zvedl rozhořčený šum. Ředitel vstal, zapotácel se a vztáhl k nim ruce s žádostí o klid.

„Prošel všemi kontrolami, řádně se prokázal, nechal v úschovně průkaz totožnosti, jak je zvykem, a jakopři každé příležitosti vyplnil formulář. Údaje se vždycky ověřují běžným způsobem, nejsme policie, alemáme velmi dobrý bezpečnostní systém.“

„Tak dobrý ne,“ odrazila ho Amaia.

Ayegui na něj ukázal prstem jako inkvizitor.

„Budete nám muset poskytnout všechny záznamy kamery, kde se ta osoba objevuje, stejně jakoformuláře, které vyplnil, uvidíme, zda budeme mít štěstí a získáme z toho nějakou stopu.“

Vstoupil policista v uniformě a pošeptal něco do ucha Ayeguimu, který přikývl.

„Pojďte se mnou, paní inspektorko,“ vyzval Amaiu a obrátil se ke vchodu. Ještě se otočil a řekl řediteli:„Hned teď sežeňte všechny ty materiály.“

„Samozřejmě,“ odpověděl muž a zvedl telefon téměř s úlevou, že může udělat něco, co ho osvobodí odFlořina vyčítavého pohledu.

Celkový bílý tón pokoje byl porušen jen krvavou skvrnou na podlaze, která téměř umožňovala odhadnouttvar ošetřovatelových boků. Policisté z technického odboru v bílých kombinézách s kapucemi a v bílýchnávlecích, které jim zakrývaly boty, byli v místnosti téměř neviditelní, dokud se jeden neobrátil, nevyšel

jim v ústrety a nepromluvil.

„Ráda vás zase vidím, inspektorko.“

Když se lépe podívala, poznala jednu z techniček, která spolupracovala na vyzdvižení mrtvoly Lucíe

Aguirreové.

„Promiňte,“ řekla a pokoušela se vzpomenout si, jak se jmenuje. „V té kombinéze jsem vás nepoznala.“

„Vypadáme úplně jako v Kriminálce Miami, co?“ zažertovala technička, „sluší jim to, když se tam pohybujína místě činu s rozpuštěnými vlasy.“

„Co máte?“ zeptal se Ayegui naléhavě.

„Něco velice zajímavého,“ odpověděla a obrátila se do pokoje. „Na příčce postele byly krvavé skvrny,které naznačují, že za ni někdo s velkou silou zatáhl. Když jsme ji odsunuli, našli jsme tam nápis, který byl

schovaný za čelem postele a který jsme předtím neviděli. Můžete jít dál,“ vyzvala je. „Už je to tuzpracované.“

Amaie v hlavě zahřměly hlasy pocházející z koutku mysli, který navštěvovala jenom ve snech. Na rukou jívyrazily kapičky potu, srdce se zrychlilo a přinutilo ji rychleji dýchat, ale byla si vědoma toho, že by toměla skrýt, aby si toho ostatní nevšimli. Hlasy rusalek se vyjasnily a jednohlasně volaly: „Zastav ho,

zastav ho, zastav ho.“

Obešla postel a podívala se. Pod nemocniční lampičkou, která osvětlovala zeď nad čelem postele, uvidělapečlivé kaligrafické písmo své matky, která tam ošetřovatelovou krví napsala: „TARTALO.“

Zavřela oči a ze rtů se jí vydral hlasitý povzdech. Když je po vteřině zase otevřela, hlasy utichly, ale vzkaztam zůstal.

Bezpečnostní středisko léčebny Panny Marie Sněžné by zapadlo do jakékoli věznice v zemi. Byly tammonitory, které zobrazovaly interiéry, chodby, výtahy, všechny společné prostory, některé pokoje,ošetřovny i ordinace. Šéf bezpečnosti byl asi padesátiletý muž, který jim téměř s hrdostí majitele ukázal

celý systém.

„Jsou kamery v pokojích pacientů?“ dotazoval se Ayegui.

„Ne,“ odpověděl ředitel za jeho zády. „Pacienti s mírnými bezpečnostními opatřeními mají v ložnici právona soukromí. Dveře mají špehýrku, kudy se kontroluje, zda jsou v pořádku, jenom ty z modré zóny jsounahráváni čtyřiadvacet hodin, ale všichni jsou stále zavřeni ve svých pokojích s výjimkou dobyrehabilitace, terapie a vycházek do zahrady. V případě Rosario vždycky o samotě.“

Amaia vrhla pohled na monitory, kde byl sotva vidět nějaký pohyb.

„Je už hodně pozdě,“ vysvětlil ředitel, „většina spí a ti, kteří nespí, jsou znehybněni v postelích.“

Šéf bezpečnosti jim ukázal jeden monitor.

„Shromáždil jsem veškerý materiál, který mám, na němž se objevuje ten návštěvník. Bylo to snadné, když

se podívám do záznamů, najdu tam den i přesnou hodinu, to ano, jenomže nahrávky pokrývají jenposledních čtyřicet dní. Kromě nahrávek pacientů, které se uchovávají k psychiatrickému posouzení, seostatní záznamy z kamer podle bezpečnostních zvyklostí po čtyřiceti dnech automaticky mažou, pokudnedošlo k nějaké mimořádné události, a to se nám nestalo za dvanáct let, co tu jsem, nikdy ve spojitosti s

návštěvníky nebo pokusy vniknout sem zvenčí násilím. S pacienty je to jiná, jak se dá předpokládat.“Ztišil hlas, aby ho ředitel neslyšel, a dodal: „Nedovede si představit, co všechno dělají.“

Amaia přikývla a po zádech jí přeběhl mráz. Ano, ona si to představit dovedla.

„Začneme těmi nejstaršími, asi před čtyřiceti dny, kdybyste viděli něco, co vás bude zajímat, aby se to

nesmazalo.“

„Hned předem vám říkám, že nesmíte smazat žádnou nahrávku, kde se objevuje ten chlap,“ upozornil je

Ayegui.

Technik pohlédl na ředitele, který se opíral o zeď, jako by se měl každou chvíli složit, a v šeru zašeptal:„Samozřejmě.“

Ayegui vyřídil krátký telefonát, a když zavěsil, vysvětlil: „Mám potvrzeno, že průkaz totožnosti, kterýpoužil, je falešný. Nepřekvapuje mě to, existují mafie, které vám za pevně stanovenou cenu zařídívšechno, od falešného průkazu po kompletní novou totožnost. Je to relativně snadné.“

Ze stínů mezi monitory ředitel rezignovaně povzdechl: „Podívejme se na ty záběry.“

Bylo zjevné, že kamery jsou rozmístěny se záměrem získat co nejširší záběry kliniky. Otevřené plochy,širokoúhlé pohledy a rozsáhlé pokrytí. Kamery u vchodů měly hlídat, aby nikdo neodešel. Bylo logické, ženikdy nezaznamenaly pokusy narušit bezpečnost zvenčí. Kdo by chtěl vniknout do instituce s nápisem„Chráněná psychiatrická léčebna“? Na monitoru se objevil u vchodu mladý muž s bradkou, ne staršíčtyřiceti let, štíhlý, v džínách a roláku, s brýlemi a v čepici, jak prochází bezpečnostním rámem při hlavníkontrole, odevzdává falešný průkaz a s ošetřovatelem prochází chodbou se třemi bezpečnostními dveřmiaž k pokoji Rosario. Byly tam nahrané celkem tři návštěvy, na všech měl stejné oblečení, na všech se

vyhýbal tomu zvednout hlavu ke kamerám s výjimkou té poslední, z dopoledne, kdy si na poslední

kontrole před východem sundal na několik vteřin čepici a zase si ji nasadil.

„Vypadá to, že nám ukazuje obličej schválně,“ nadhodil Ayegui.

„Moc nám to neposlouží,“ litoval technik. „Je to jedna z kamer u parkoviště, je umístěna hodně vysoko,protože jejím účelem není sledovat osoby, a tak se obávám, že kvalita záběru není moc dobrá. Obraz je

už zvětšen na maximum a nedá se toho moc rozeznat.“

„My máme více prostředků,“ odpověděl Ayegui, „uvidíme, co se dá dělat.“ Obrátil se k řediteli. „Povězte

mi, budu potřebovat soudní příkaz, abych si to mohl odnést?“

„Ne, samozřejmě ne,“ odpověděl ředitel sklesle.

Flora stála uprostřed prostorné pracovny, čekala, a jakmile vešli, vrhla se k řediteli.

„Řekněte mi, kde je matka teď?“

„Ale s tím si nemusíte dělat starosti. Rosario má dokonalou péči, dali jsme jí léky na uklidnění a teď

odpočívá. Je naprosto v bezpečí a samozřejmě nemůže přijímat návštěvy, dokud ji znovu neprohlédneme

a opět nezahájíme léčbu.“

Flora vypadala uspokojena, uhladila si sako, lehce se usmála a pohlédla na ředitele. Amaia věděla, že se

chystá k útoku.

„Doktore Franzi, připravte všechno k převozu mojí matky. Za daných okolností v tomhle ústavu nezůstaneuž ani o minutu déle, než je nezbytné, a vezměte na vědomí, že jakmile se uzavře vyšetřování, budupožadovat, aby se prověřilo, kdo je za to zodpovědný. Mám v úmyslu vás a léčebnu žalovat.“ Ředitel zrudl. „Prosím vás, nemůžete…“ mumlal. „… Je chyba převážet ji teď, může ji to vážně vyvést z míry.“ „Ach, opravdu? Víc než když je celé týdny bez léčby? Víc než když přijímá návštěvy neznámých lidí, kteří jí

dávají do ruky zbraně? Tomu nevěřím, doktore.“

„Velice lituji toho, co se stalo, ale musíte chápat, že jsme byli podvedeni. Věřili jsme, že to je váš bratr.

Doklady byly falešné, jak řekla policie. Ona si tu návštěvu vyžádala a vypadala šťastná, když ji

navštěvoval. Jak jsme měli pojmout podezření?“

„Tvrdíte mi, že se řídíte kritériem, které stanoví žena s pomatenými duševními schopnostmi?“ zeptala se

Flora. „A co mi řeknete o faktu, že nebrala léky?“

„To vám nedokážu vysvětlit,“ uznal. „Je lékařsky nemožné, aby se tak ovládala… pokud…,“ vypadalo to,

že ředitel přemýšlí o něčem, co zavrhl jako směšné, a vrátil se ke svým prosbám: „Pro Boha, nepřevážejte

ji, způsobíte strašnou škodu naší léčebně,“ zaprosil a lehce se chvěl.

Amaie bylo líto toho muže, úplně zničeného, který se přestával ovládat. Vypadalo to, že ho každým

okamžikem může ranit mrtvice. Pohlédla na sestry a obrátila se k ostatním.

„Mohli byste nás tu nechat chvíli o samotě?“

„Samozřejmě,“ ozvali se doktor Franz s Ayeguim a vyšli do chodby.

„Jenom rodina,“ řekla Amaia a obrátila se ke knězi, který se nehnul z místa u okna.

Když odešli, Amaia se posadila k sestrám.

„Souhlasím s převozem, Floro.“

Flora vypadala překvapeně, jako by čekala, že jí Amaia bude oponovat.

„Ale předtím chci, abys mi vysvětlila kam, i když to už tuším, a co tu dělá otec Sarasola.“

„Samozřejmě,“ připustila Flora. „Spojil se se mnou asi před čtvrt rokem. Otec Sarasola je lékař a autoritav psychiatrii, jeden z nejlepších na světě, jak jsem pochopila. Řekl mi, že zná okolnosti případu našímatky, protože se uvádí jako příklad na mnoha psychiatrických kongresech. Že se velice zajímá o vývojpřípadu a že má nějaké nové nápady na její léčení. Nabídl mi převoz a bezplatné ošetřování na své klinice

Opus Dei v Pamploně. Nemusím snad říkat, že je to hrozně drahá klinika, ale to nestačilo, aby mě

přesvědčil. Zdálo se mi to zajímavé, a možná dokonce jako příležitost pro maminku, použití nových

postupů, nové objevy, ale ona tady vypadala velice šťastná a to je pro mě na prvním místě, nebo bylo. Až

do teď, kdy samozřejmě na první místo nastupuje její bezpečnost. Jestli se sem může kdokoli dostat a

ona ani neužívá léky, tak co k tomu říct?“

Ros přikývla.

„Souhlasím, ani nemluvě o tom, že skoro zabila toho chudáka…“

„No, to taky,“ připustila Flora.

„Tak dobře, ale než to odsouhlasím, chci mluvit s otcem Sarasolou.“

Vymohla si, aby jim doktor Franz přepustil pracovnu, kde by si promluvili. Otec Sarasola vůbec nevypadal

překvapeně, když uslyšel její žádost, a dokonce o tom udělal poznámku, když zavírala dveře.

„Paní inspektorko, věděl jsem, že s vámi to nebude tak lehké jako s vašimi sestrami, a dychtivě jsem na

tento okamžik čekal.“

„A proč?“ zeptala se.

„Protože vám nestačí vysvětlování, vy chcete pravdu.“

„Tak mě nezklamte a poskytněte mi ji. Proč si chcete matku odvézt?“

„Mohl bych s vámi mluvit celé hodiny o zájmu kliniky mít případ, jako je její, ale to není celá pravda.

Myslím, že je třeba ji odsud vytáhnout, abychom ji odvezli pryč od zla, které sem za ní přišlo.“

Amaia údivem otevřela ústa a mírně se usmála.

„Vidím, že plníte slovo.“

„Věřím, že je naléhavé odstranit jí ho z cesty, udržet ji v izolaci, zabránit, aby neprovedla své poslání.“

Amaia nevycházela z údivu.

„Už nějakou dobu se zajímáme o případ vaší matky, velmi zvláštní chování, které se objevuje ve velmikonkrétních případech, v takových případech, které nás zajímají pro svůj zvláštní nádech, a případ vaší

matky ho má.“ „A co to je?“

„Ten nádech, který odlišuje její případ od jiných duševních poruch, je zlo.“

„Zlo,“ opakovala Amaia.

„Katolická církev celá staletí zkoumá původ zla. V poslední době psychiatrie velmi pokročila v oblastiporuch chování, ale existuje skupina nemocí, u nichž došlo k minimálnímu pokroku od středověku, kdy se

objevuje první dokumentace. Není pro vás novinkou, že existují zlí lidé, ani blázni ani pomatenci, jenom

krutí lidé, nelítostní, které těší, když působí bolest bližním. Tyto osoby a jejich chování ovlivňuje zlo ajejich duševní nemoci nejsou jen nemoci jako u ostatních, ale dokonalý živný roztok pro zlo. U těchtojedinců duševní nemoc způsobuje právě zlo, a ne naopak.“

Amaia ho pozorně vyslechla a potřásla hlavou, jako by se chtěla probudit ze sna. Doktor Sarasola vyslovildoktrínu, v niž odedávna věřila, aniž se odvážila ji pojmenovat, aniž se odvážila nazvat ji jménem, kteréon bez okolků použil. Odmalička věděla, že v Rosariině hlavě je něco, co úplně dobře nefunguje, stejnějako věděla, že její matka to dostatečně ovládá, aby si udržela odstup od té země nikoho, která jeoddělovala a kterou překračovala jenom v noci, když se skláněla nad jejím lůžkem, tak šílená, abyvyhrožovala, že ji sní, tak zlá, aby se těšila z jejího strachu, a tak opatrná, aby to dělala, když ji nikdoneviděl.

„Nemohu s vámi souhlasit,“ zalhala záměrně, aby viděla, kam Sarasola míří. „Vím, že lidská bytost jeschopna mnoha věcí, je pravda, že někteří lidé provádějí nejhorší hrůzy, ale zlo… To může být výchova,nedostatek lásky, duševní nemoc, drogy nebo špatná společnost…, ale odmítám věřit, že by byli jedincitak ovlivněni zlem zvenčí. Myslím, že vy mluvíte o svobodné vůli, ne? Prostě je to lidská přirozenost, jakse to vysvětluje, pokud ne dobrota?“

„Je pravda, že lidská bytost se rozhoduje, je svobodná, ale existuje hranice, omezení, okamžik, kdy člověk

udělá krok a vydá se čirému zlu. Nemluvím o člověku, který spáchá násilný čin v záchvatu hněvu. Kdyžse uklidní a uvědomí si, co udělal, zešílí bolestí a lítostí. Mluvím o úchylném chování, když někdo spácháohavný čin, jako muž, který přijde k ránu domů a kladivem rozbije lebku manželce, dvouletým dvojčatůma tříměsíčnímu kojenci, když spí. Nebo ta žena, která oběsila své čtyři děti na šňůře od nabíječky namobil. Zabila jedno po druhém a trvalo jí přes hodinu spáchat všechny vraždy… Ano, byla pod vlivemdrog, ale poznal jsem tisíce narkomanů, kteří přinutí svou matku, aby jim dala peníze, a potom umírajílítostí, že to udělali, a nikdy nespáchali a nespáchají tak odporný čin. Nebudu popírat, že za některýchpodmínek nebo v některých situacích požívání drog nakonec působí jako vlna, která prolomí stavidla, aleco se tou trhlinou dostane, to je jiná otázka, a co člověk dovolí, a
by se tam dostalo, je taky jiná otázka.Nemusím mluvit o moc víc, vy to všechno už víte.“

Amaia na něj poplašeně hleděla a připadala si naprosto vydaná napospas, jako by se cítila s Dupreem,jenž náhodou také věděl pár věcí o zlu, úchylném chování a o tom, co není tak zjevné.

„Zlo existuje a je na světě, vy ho umíte rozeznat stejně jako já. Je pravda, že společnost se všeobecně cítítrochu zmatena nad tímto tématem a z velké části její zmatek pochází z toho, že se vzdálila od cesty

Boha a církve.“

Amaia se zatvářila rozpačitě.

„Nedívejte se na mě tak. Před sto lety kterýkoli muž nebo žena uměli určit sedm hlavních hříchů a stejnětak znali otčenáš. Ty hříchy mají tu zvláštnost, že odsuzují hříšníka a ničí jeho duši a také tělo. Pýcha,lakota, závist, zloba, smilstvo, obžerství a lenost, sedm hříchů, které se na světě dál vyskytují jako předsto lety, i když byste dnes na ulici těžko našla pár osob, které by je uměly vyjmenovat. Jsem psychiatr,ale musím říct, že moderní psychiatrie, Freud se svou psychoanalýzou a všemi těmihle hloupostmizanechal společnost ve zmatku, ztracenou a přesvědčenou, že všechno zlo má kořeny v tom, že seněkomu v dětství nedostalo mateřské lásky, jako by to všechno ospravedlňovalo. A jako důsledek téneschopnosti rozpoznat zlo se dává nálepka šílenství každé úchylce: ,Musí být šílený, že něco takovéhoudělal‘… Milionkrát jsem slyšel, jak si společnost osobuje právo soudit v psychiat rii a stanoví omluvnou

diagnózu. Ale zlo existuje, je zde a vy víte jako já, že vaše matka není nemocná jenom ve své mysli.“

Amaia se na něj dívala a odhadovala toho muže předkládajícího důvody, jež se ona sama neodvažovalavyslovit, a který v ní zároveň budil instinktivní nedůvěru. Musela se rozhodnout a musela to udělat už teď.

„Co navrhujete?“

„My vám poskytneme léčbu její duševní nemoci i léčbu její duše. Máme k dispozici tým složený znejlepších odborníků světa.“

„Nebudete na ní praktikovat exorcismus?“ zeptala se.

Otec Sarasola se pobaveně zasmál.

„Obávám se, že by to ničemu neposloužilo. Vaše matka není posedlá, je zkažená, její duše je temná jako

noc.“

Amaie se zastavil tep a hruď se jí sevřela, zatímco úzkost uzavřená v ní celá léta se osvobodila, kdyžposlouchala toho kněze, jak říká to, co ona věděla od chvíle, kdy začala používat rozum.

„Myslíte, že jí zlo způsobilo pomatení?“

„Ne, myslím, že se zamotala do věcí, do nichž neměla, a ty věci si vždycky vyberou daň.“

Amaia pomyslela na důsledky toho, co se chystala říct.

„Ten muž, který ji navštěvoval, možná přivedl jiné lidi k sebevraždě.“

„Nemyslím, že by to byl případ vaší matky. Ona ještě nedokončila práci.“

Amaia cítila skoro nevolnost. Kněz byl obdařen mimořádnou jasnozřivostí, četl v její mysli jako v knize.

„Nesmí přijímat návštěvy, nesmí nikoho vidět, dokonce ani moje sestry.“

„Takový je náš postup. Za daných okolností je to nejlepší pro všechny.“

Poznala mladou techničku, která si přede dveřmi do pokoje svlékala bílou kombinézu. „Ještě jednou dobrý den,“ pozdravila ji a došla k ní. „Už jste skončili?“

„Dobrý den, paní inspektorko. Ano, už máme všechno, co se dá odebrat: otisky, fotografie, vzorky… My

jsme už skončili.“

Amaia se naklonila do dveří a pozorovala stopy práce techniků. Postel, teď uprostřed pokoje, částečnězakrývala krvavou skvrnu na podlaze a vypadala úplně holá. Přikrývka, prostěradla, povlak na polštář a na

přikrývku byly pečlivě složeny na kožené židli, která v bílém pokoji působila rušivě a kterou očividněpřinesli z nějaké pracovny. Na okně nebyly záclony a noční stolek i židle vedle něj byly přišroubovány kezdi a k podlaze. V protější zdi byly dvoje zavřené dveře. Na polštáři byl vidět podélný řez v pěnové hmotě,

který svědčil o místě, kde byl schován skalpel. Všechny povrchy, kterých se dalo dotknout, byly pokrytymastným černým práškem používaným k odebrání otisků.

„Co je za těmi dveřmi?“ zeptala se techničky.

„Skříň na šaty a prádlo a toaleta, jenom záchod bez poklopu a umyvadlo, které funguje na pedál. Už jsme

je prohlídli. Skříň zůstává zamčená a otvírá se, jen když je potřeba čisté prádlo, málo věcí; pacienti nosínoční košili, župan a pantofle kliniky.“

Amaia prohledala svou tašku, našla rukavice, které si natáhla, a pozorovala pokoj ode dveří, jako by jí vpřístupu bránila neviditelná bariéra.

„Mohla byste mi přenechat jednu tu bílou kombinézu?“

„Ale jistě!“ souhlasila technička, naklonila se nad sportovní tašku a vytáhla čistou kombinézu. „Ale není tonutné, místnost už je zpracovaná, můžete tam klidně jít.“

Amaia to věděla, už nemusela být opatrná, aby nekontaminovala místo činu, ale i tak si vzala kombinézu.

„Nechci se umazat,“ odpověděla a protrhla igelit, v němž byla kombinéza zabalena.

Technička udiveně pohlédla na kolegu.

„My už jdeme. Potřebujete ještě něco?“

„Ne, díky.“

Počkala, až se zavřou dveře výtahu, aby si na boty natáhla návleky, nasadila si kapuci a upravila si ji,vytáhla z tašky papírový kapesník a nechala ji na místě, kde byl předtím materiál techniků, ale přesto sena dlouhé vteřiny zarazila před otevřenými dveřmi a nechtělo se jí vejít. Namáhavě polkla sliny a udělalakrok dovnitř. Přitom si zakryla nos a ústa kapesníkem.

První, co ucítila, byl pach krve ubohého ošetřovatele smísený s jiným, nenápadnějším pachem výkalů a střevních tekutin. Skoro byla vděčná intenzitě těch výparů, které bránily, aby se jiný pach projevil silněji.Ale jak postupovala pokojem, aroma sílilo, až se soustředilo v pokoji jako dotěrná esence strachu.Neexistuje jiná tak přesná, živá a silná vzpomínka jako ta, která se vrací prostřednictvím čichu, a takvázaná na prožitky spojené s pachem, že je zarážející, na co všechno si člověk vzpomene, když jeho myslpodnítí několik známých závanů.

Ucítila ji a otřásla se po celém těle a přitom se jí oči zalily slzami, které potlačila, a přinutila se zhlubokadýchat. Vzpomínky přežívají, protože axony na čichových neuronech vždy vedou na stejné místo, dostejné složky, aby uchovaly stejný pach. „Pach tvé vražedkyně musí zaujímat čestné místo v tvémregistru,“ řekla si napůl hystericky, skoro vztekle. Pokoušela se ovládnout paniku, která se jí zmocnila,pronikla do ní zvenčí, zatemnila hranice jejího vidění a zanechala ji téměř v temnotě jako hrdinku ponurédivadelní hry, která se třese pod silným jevištním světlem, zatímco zbytek světa tone v temnotách.

„Ne,“ řekla si. „Ne.“ A silně stiskla oči, aby neviděla vlnu černoty, která se na ni snesla a nechá ji padnoutdo propasti, kterou dobře znala.

Jasně k ní dolehl dětský hlas. Otčenášjenžjsinanebesíchposvěťsejménotvé… Holčička měla takový strach a

byla tak malá…

„Už nejsem holčička,“ zašeptala a instinktivně zvedla ruku k pasu. Nahmatala jemné obrysy pistole podsterilní kombinézou a místnost zase ozářilo světlo. Nehybně strnula a několik vteřin se uklidňovala.Zavřela oči, a když je znovu otevřela, viděla jen místo činu zpracované kolegy z technického odboru.Otevřela dveře malé toalety a zkontrolovala dveře skříně. Sáhla na kovové postranice postele a přesrukavice ucítila chladný kov. Došla až k židli, která tvořila součást mobiliáře pokoje, prohlédla si ji, jako by

v sobě chovala nějaký neviditelný otisk, který se však dal nahmatat. Chvilku myslela na to, že se tamposadí, ale zavrhla to. Vzala ložní prádlo složené na kancelářské židli, kterou přinesli technici, položila jena postel a přitom se snažila držet ho od sebe co nejdál, zatímco druhou rukou si tiskla kapesník na ústaa nos rozhodnuta nedýchat její aroma, nedovolit aby do ní znovu vnikl pach strachu. Jednou rukoupopotáhla židli, aby ji přiblížila ke stěně, kde krev ještě zářila pod bílým světlem fluorescenční lampyosvětlující čelo postele.

Posadila se a sledovala dílo, které volalo ze zdi, jako by to udělala v muzeu, v makabrózním muzeu hrůz,kde umělci pozvaní démonickým mecenášem vystavili svá díla jako jediné ústřední téma. Bylo to témavěnované jí, téma, které tímto posledním dílem neomylně stanovovalo vztah mezi partou chaotickýchvrahů, teoreticky nesouvisejících se službou monstru podněcujícímu k vraždě, které amputuje a sbírá paže

žen, a… její matkou. Zasmála se nad tou poslední myšlenkou tak nahlas, že se její smích rozlehlmístností, a když ho uslyšela, polekala se, protože to nebyl smích, bylo to hrdelní hysterické zavytí, kteréji přimělo pomyslet si, že koneckonců v tom prostředí ani nepůsobí nevhodně. Bylo bláznivé?

„Dokonce i blázni mají profil chování.“ Skoro slyšela hlas svého instruktora, agenta v Quantiku. Ale…

nevěřila, že by tenhle pachatel byl blázen, nemohl být, když dokázal ovládnout chování tolika jedinců. Zevšech druhů vrahů, jak je klasifikovala kapitola ve studii chování, nejzáhadnější a nejoriginálnější, o němžse nejméně vědělo, byl s přehledem vrah podněcovatel.

Ovládání vlastních potřeb a neúprosné ovládání, jaké byl schopen uplatnit na své služebníky, bylo vlastníBohu. A v tom spočívala jeho hra, nechat se uctívat jako božstvo a nechat si sloužit jako božstvukonajícímu dobro pro své stoupence a tak kruté a pomstychtivé, že se nikdo neodváží vzbudit jeho hněv.Nechat se milovat, vyžadovat něco, jako by to poskytoval, podrobovat si, jako by pečoval, ovládat zestínu a vykonávat neviditelnou absolutní moc nad svými stvůrami. Pro znalce profilů představovala výzvuanalýza toho, jak si vybírá své služebníky, jak se mu daří je svést a přesvědčit, až v nich vytvoří potřebu

mu sloužit.

Nebylo nejmenších pochyb, že to je trpělivý člověk. Od Paduy věděla, že některé z kostí nalezených vjeskyni byly staré několik let, tolik jako doba, po kterou působil, tolik, jako měl oběti, tolik, jako mělslužebníky. Uběhly čtyři roky od zavraždění Edurne Zabaletové v Bilbau, téměř tři od smrti IzaskunLópezové, ženy z Logrona; dva a půl roku od chvíle, kdy manžel Maríe Abásolové jen s několikadennímodstupem zabil jejího psa a ji; uběhlo něco přes rok od případu Johany Márquezové; a odhadla to asi našest měsíců od vraždy Lucíe Aguirreové, když započítala dobu, po kterou byla nezvěstná, a čtyři měsíce,které uplynuly od chvíle, kdy se Amaia vrátila do práce a Quiralte jí řekl, kde je Lucíina mrtvola. Ve všechpřípadech vraždili manželé nebo partneři obětí, ve všech případech spáchali sebevraždu po zločinu, nebove vězení; ve všech nechali stejný vzkaz; všem obětem uřízli ruku v lokti, posmrt
ně a s přesností, jakou při vraždě neprojevili. V žádném z případů se nenašlo místo, kde byla amputovaná končetina. S výjimkou

Johany Márquezové, protože nález kostí v jeskyni Arri Zahar umožnil porovnat její DNA s ostatky a byla

nalezena shoda, ale u ostatních to možné nebylo. Španělsko mělo registr DNA jen o málo větší než vplenkách. Figurovali v něm členové ozbrojených sil a bezpečnostních sborů, vojáci, lékařský personál, párdelikventů a hrst obětí, ale nestačilo to, aby poskytl užitečné výsledky, proto se přistoupilo k mezinárodnídatabázi CODIS, která dávala velmi dobré výsledky porovnáním DNA získané z předchozích zločinů aumožňovala zatknout vrahy, kteří byli celá léta na svobodě, jako slavný případ Toniho Kinga. Ale otázkakompetencí mezi policejními sbory záležitost opět ztěžovala.

Amaia potřebovala výsledky analýzy DNA. Kdyby mohla dokázat, že kosti z jeskyně patří těm ženám, měla

by volnou cestu. Situace se dost zlepšila od chvíle, kdy mohli žádat analýzy u Nasertiku, navarrské

laboratoře, což urychlilo postup, protože se vzorky už nemusely posílat do Zaragozy nebo San Sebastiánu,

ale nedalo se obejít to, že analýza jako tato, která není urgentní, bude trvat nejméně dva týdny.Rozevřela zip kombinézy a vytáhla svůj mobilní telefon, zkontrolovala hodinu, našla číslo v adresáři,vyťukala ho a s očima upřenýma do zdi čekala.

„Dobrý večer, paní inspektorko. Ještě pracujete?“ ozvala se na druhém konci žena se zřetelným ruskýmpřízvukem.

„Vypadá to, že jsem stejná jako vy, paní doktorko,“ odpověděla Amaia.

Věrna svému pojetí výkonnosti se doktorka Takčenková nezdržovala planými zdvořilostmi.

„Však víte, že dávám přednost noci. Co pro vás mohu udělat, paní inspektorko?“

„Zítra dostanu vzorky DNA získané z kostí a zpracované četníky. Chtěla bych je porovnat s dalšími dvěma,jedním ze slin a druhým z vlasů, aby se určila shoda.“

„Kolik je vzorků na porovnání?“

„Dvanáct…“

„Snažte se přijet brzy, analýza nám zabere asi osm hodin. Se slinami to bude snazší, ale dost se zdržímezískáváním DNA z vlasů,“ odpověděla doktorka a zavěsila.

•

Amaia zůstala mlčky klidně sedět a ještě několik minut se dívala na nápis na zdi. Soustředila se na jakésiprvotní prázdno, kam se ponořila, vyprázdnila svou mysl od jakékoli myšlenky, a umožnila tak faktům aotázkám vybuchovat v bouři nápadů. Právě instinkt a vnímání nasadily otěže logice, aby učinila první krok

a odhalila, co chce vrah povědět. Tartalo. Podpisování jménem nestvůrného legendárního kyklopavypovídalo o jeho nelidské povaze, kruté, kanibalské a tak smělé, že vystavoval kosti prozrazující jehozločiny u vchodu do své jeskyně. Ale tenhle obr potřeboval podepsat zločiny jiných, aby zanechal důkaz otom, kdo je skutečným protagonistou činu. Manipulace a moc, kterou vykonával nad svými služebníky,vyvrcholily podpisem, přičemž nezáleželo na tom, kolik rukou ho napíše, protože měl jen jediného autora.Zaměřila mobil na nápis na zdi, vyfotografovala ho a poslala snímek Jonanu Etxaidemu. Telefon zazvonilza deset vteřin. Uslyšet v tom prostředí Jonanův hlas jí přineslo úlevu, která v ní vyvolala úsměv.

„Co to je za místo?“ zeptal se, když se ozvala.

„Je to klinika, kde se léčila moje matka. Dnes večer zranila jednoho ošetřovatele nějakým bodnýmnástrojem, který jí přinesl podezřelý, jenž se vydával za jejího syna. Zjistili jsme, že ji v posledníchměsících navštěvoval opakovaně.“

„Ona je v pořádku? Chci říct, jestli…“

„Ne, je v pořádku… Jonane, získala jsem příkaz od soudce, aby nám četníci postoupili vzorky kostínalezených v Arri Zaharu. Právě jsem telefonovala doktorce Takčenkové a čeká nás zítra večer. Připrav

se.“

Jonan byl několik vteřin zticha.

„Šéfová, tím se všechno mění. Zapojením vaší matky ten případ dostává podobu osobní provokace avýzvy vůči vám, což se v historii kriminalistiky málo vidí. Momentálně mě napadá Jack Rozparovač, kterýadresoval své dopisy detektivu vyšetřujícímu jeho případ, a pár vrahů jako Ted Bundy nebo Zodiak, kteřípsali dopisy některým novinám. Tenhle je rafinovanější, nicméně přímější. Fakt, že se tolik přiblížil k vašímatce, je jasnou ukázkou jeho zpupnosti a arogance. Předstírá, že je váš bratr, přirovnává se k vám.

Vyzývá vás na souboj.“

Amaia o tom přemýšlela. Ano, byla to jasná provokace. V duchu si prošla proces, který ji přivedl až sem.Imitátor, který vtrhl do vyšetřování případu basajauna. Vzkaz adresovaný jí, který měl u sebe Jasón

Medina v okamžiku smrti. Quiralteho zájem, aby ho vyslechla ona a nikdo jiný, takže dokonce po celou

její mateřskou dovolenou oddaloval okamžik přiznání, kde je tělo Lucíe Aguirreové, a až do té doby čekalse sebevraždou. Způsob, jakým ji poručík Padua uvedl do případu… Proces dirigovaný ze stínu za jediným

účelem, vzbudit její pozornost. A teď Rosario; dostat se k ní byla největší z jeho drzostí, a přesto tu byloněco, co nesedělo.

„Musím si to promyslet,“ odpověděla.

„Budete informovat komisaře?“

„Ne, dokud nebudeme mít výsledky analýzy. Jakmile prokážeme shodu, budu ho informovat a oficiálnězahájíme vyšetřování. Momentálně tato epizoda patří do sféry soukromí. Duševně nemocná pacientka,která napadne ošetřovatele a napíše nějaký nesmysl na zeď. Záběry podezřelého, které máme k dispozici,

jsou dost špatné, nevím, jestli z toho něco dostaneme, a fakt, že sem pronikl, dokládá jenom kamerový

systém kliniky.“

„A soudce?“

„Soudce…“ Příčilo se jí pouhé pomyšlení, že mu to bude muset povědět, ale věděla, že mu to dluží.Koneckonců, to on podpisoval povolení a příkazy. „Počkáme do zítřka, až bude vydán příkaz k poskytnutívzorků.“

Jonan postřehl v jejím hlase únavu.

„Kde je ta klinika, šéfová? Nemám tam pro vás zajet?“

„Díky, Jonane, to nebude nutné. Přijela jsem autem a tady jsem už skončila. Uvidíme se zítra nakomisařství.“

Znovu se rozhlédla kolem sebe a zamířila ke dveřím a přitom se kolem ní znovu zhmotnilo neblahébřemeno osobnosti nepřítomné matky. Překročila práh a polekala se truchlivé postavy doktora Franze,který na ni čekal.

Jeho obličej měl popelavou barvu ladící s elegantním oblekem, který měl na sobě a který svědčil spíš ojeho zoufalství, protože měl u krku pomačkanou košili i kravatu. Avšak jeho hlas znovu nabyl klidu apomalého, kritického tónu argumentujícího člověka.

„Vám se to taky nezdá, viďte?“

Amaia se na něj dívala a čekala, až bude pokračovat. Řeč těla napovídala, že jí chce něco povědět.

„Honí se mi to hlavou od chvíle, kdy se to stalo, nebo lépe řečeno od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, zajakých okolností se to stalo. Pozornost se bezpochyby soustřeďuje na útok na ošetřovatele a nepřímo nafakt, že měla zbraň a že se někdo mohl vydávat za příbuzného se záměrem dát jí ji, ale je tu něcodůležitějšího a podstatnějšího, co mě hluboce znepokojuje, a to je fakt, že celé týdny nebrala předepsané

léky.“

Amaia na něj hleděla a neodvážila se pohnout, stála tam v bílé laboratorní kombinéze, která byla cítitstrachem a kterou si víc než cokoli jiného přála ze sebe strhat.

„Vaší matce byla diagnostikována schizofrenie. A je pravda, že epizody násilí a obsese, kterou vykazovala

vůči vám v okamžicích největší virulence, jasně ukazovaly na tuto diagnózu, na níž se shodli všichniodborníci, kteří ji léčili, ať už v tomto ústavu, nebo v nemocnici, kde došlo k první epizodě agrese vůčiošetřovatelce, a předtím její psychiatr, všichni jsme se shodli. Schizofrenie kombinovaná s alzheimeremnebo se stařeckou demencí. U tak komplikovaných pacientů, kteří vykazují tolik výkyvů, je obtížnéstanovit hranici, kde končí jedno a začínají příznaky druhého… A teď ta událost dnes večer… Nepřikládalbych tomu v lékařské rovině takovou důležitost, protože pacienti tohoto typu se chovají velmi násilnicky,když neberou léky. Opravdu mi ale vrtá hlavou, jak se mohla bez léčby chovat klidně, protože stavagresivního schizofrenika se nedá kamuflovat ani tou nejželeznější disciplínou. Jak mohla předstírat

vyrovnanost, kterou jí poskytují léky?“

Amaia studovala jeho tvář, v níž se mísil nefalšovaný zmatek se stínem podezření.

„Viděl jsem sáček tabletek, které si odnášeli, a to množství odpovídá asi čtyřem měsícům. Některé pilulkychybí: léky na uvolnění svalového napětí, sedativa, prášky na spaní a v podstatě léky na ostatní neduhy,

kterými trpí, ale nebrala léky na duševní chorobu.“

„Jak už zmínil inspektor Ayegui, to, že je nebrala, může vysvětlit agresi,“ odpověděla Amaia.

Překvapeně na ni pohlédl a hořce se zasmál. „Vy si to vůbec nedovedete představit,“ řekl a jeho úsměv se

změnil v úšklebek. „Oficiálně je vaše matka úplně šílená, a je to nebezpečný šílenec, kterého chemickými

prostředky můžeme udržet pod kontrolou, ale bez medikace je její zuřivost jen o málo menší než zuřivost

pekelné fúrie, a to jsme viděli, když jsme přiběhli na pomoc ošetřovateli. Zuřivou fúrii, která si olizovalakrev z rukou a dívala se, jak z něj prýští krev.“

„Z rukou od krve, kterou napsala nápis na zeď a schovala ho za postel, než přiběhli,“ pomyslela si Amaia.

„Nevím, kam míříte. Na jedné straně připouštíte, že neužívala léky, za což jste plně zodpovědni, a že sebez léků začíná chovat násilnicky. Pak nechápu, co vás překvapuje.“

„Překvapuje mě, že ovládala svou zuřivost. Měla ztratit kontrolu za pár dnů od chvíle, kdy prášky přestalabrát, a nedovedu si vysvětlit, jak to udělala… pokud něco nepředstírala.“

„Právě jste mi řekl, že pacient s takovou charakteristikou ani s největším úsilím nedokáže předstírat

normálnost.“

„Tak,“ souhlasil Franz a povzdechl si. „Ale nemluvím o předstírání mírnosti, ale naopak, o předstírání

šílenství.“

Amaia si svlékla bílou kombinézu, stáhla návleky a nakonec rukavice a hodila to všechno do pokoje. Vzala

si tašku, přešla kolem ředitele a zamířila k výtahu.

„Byla chyba ji odvézt,“ prohlásil za jejími zády, „a způsobí to našemu ústavu velkou újmu.“

Vešla do výtahu, a když se obrátila, uviděla ředitelův obličej, na němž se v té chvíli zračilo jenomodhodlání. „Neustanu, dokud se neobjasní, co se tady stalo,“ uslyšela, než se mu před nosem zavřelydveře.

Když přijela do Elizonda, už bylo pět hodin ráno a nebe bylo pořád tak tmavé, jako by se nikdy nemělorozednít. Nebylo vidět měsíc ani hvězdy. Představila si hustou clonu černých mraků, které pohltí každoustopu světla a přispívají také k tomu, aby noc nebyla tak studená. Kola jejího vozu drkotala po dlažebníchkostkách mostu a šum jezu u Txokota ji přivítal svou věčnou písní divoké vody. Stáhla trochu okénko, aby

cítila vlhkost řeky, která jinak zůstávala neviditelná v šeru a dala se jenom tušit v podobě hedvábnéčerné stuhy.

Zaparkovala u obloukového výklenku tvořícího vchod do tetina domu a jen po hmatu hledala zámek.

Cesta do Baztánu byla dlouhá a plná prázdnoty, která jí bránila plynule myslet. Zdálo se jí, že od chvíle,

kdy vyšla z domu, uběhlo několik dní místo několika hodin, a teď si únava a napětí vybíraly svou daň vpodobě strašné slabosti, která neměla nic společného s ospalostí. Nabyla síly, jakmile překročila práh avdechla vůni dřeva, vosku na nábytek, květin, a dokonce sladkého aroma sušenek a másla, kterým bylcítit Ibai. Musela se držet, aby nevyběhla po schodech a neobjala ho. Musela předtím něco udělat.Zamířila do zadní části domu a vešla do garáže, kterou Engrasi používala jako dřevník, prádelnu a sklad.Vešla do malé koupelny, svlékla veškeré šatstvo a vložila ho do pytle na odpadky, otevřela kohouteksprchy, postavila se pod proud vody a namydlila si kůži kouskem mýdla, který našla v prádelně. Kdyžskončila, energicky se utřela malým ručníkem, který také vložila do pytle, a úplně nahá se vrátila dopředsíně, kde si oblékla tetin silný vlněný župan. Takto oblečená otevřela dveře na ulici a bosa ušla
poledové zemi dvacet metrů ke kontejneru na odpadky, kde pytel zavázala, vhodila dovnitř a zavřela víko.Když se vrátila do domu, na schodech seděl James a čekal na ni.

„Co to tu děláš, prosím tě?“ zeptal se s pobaveným úsměvem, když ji uviděl tak oblečenou.

Zastrčila závoru na dveřích a trochu zahanbeně odpověděla: „Byla jsem něco vyhodit.“

„Jdeš bosa a venku jsou dva stupně,“ poznamenal, vstal a rozevřel náruč, což mezi nimi představovalo

rituál.

Došla k němu, objala ho a přitiskla se k němu a přitom vdechovala vlahou vůni jeho hrudi. Potom zvedlaobličej a James ji políbil.

„Ach, Jamesi, to bylo strašné,“ řekla, aniž dokázala potlačit tón malé holčičky, který používala, jen když

mluvila s ním.

„Už to přešlo, miláčku, už jsi doma, já tě nedám.“

Amaia se ještě víc přitiskla k jeho tělu.

„Nečekala jsem to, Jamesi, nevěřila jsem, že bych se tomu musela znovu postavit.“

„Ros mi to vyprávěla, když se vrátila. Je mi to líto, Amaio, vím, že je to moc těžké, zvlášť pro tebe.“

„Jamesi, je toho mnohem víc, jsou věci patřící k něčemu, o čem nemůžu mluvit, a všechno je…“

Vzal její hlavu do dlaní a zvedl jí obličej, aby ji znovu políbil.

„Půjdeme spát, Amaio, jsi vyčerpaná a zmrzlá,“ řekl a pohladil ji po mokrých vlasech.

Nechala se vést jako náměsíčná, nahá si vlezla do teplých přikrývek a přitiskla se k manželovu tělu.Vždycky jí stačilo ucítit jeho kůži, jeho pevnou náruč, uvidět jeho věčný úsměv zlobivého kluka, aby poněm bláznivě zatoužila. Milovali se bez hluku, hluboce a intenzivně, silou, která připomínala pomstu smrti,

aby se vzpamatovali z jejích úderů. Sex po pohřbech, sex po smrti kamaráda, sex, který potvrzuje, že sežije dál navzdory všem újmám, silný a poskytující zadostiučinění, který má smazat špínu světa a daří se mu to.

Probudila se s pocitem, že spala sotva několik minut, ale na hodinkách zjistila, že uplynula skoro hodina.Ani si neuvědomila, že usíná. Poslouchala Jamesovo rytmické oddychování, vztyčila se a trochu se přesněj naklonila, aby viděla na dítě. Ibai spal na zádech s pootevřenou pusinkou, ručičky měl rozhozené auvolněné s dlaněmi obrácenými nahoru. Oblékla si Jamesovo pyžamo, které zůstalo zapomenuté napodlaze, a než opatrně vyšla z ložnice, přikryla manžela prošívanou pokrývkou.

Popel v krbu úplně vyhasl. Trochu ho odhrabala, aby udělala místo nové hromádce dřeva, kterounaskládala do hraničky, a přitom přemýšlela. Oheň hned vzplanul, živený tenkými třískami, jimiž vystlalavnitřek hraničky. Když ucítila jeho teplo na tváři, ucouvla a posadila se do jednoho ze dvou ušáků, které u

krbu stály. V kapse pyžama nahmatala svůj mobilní telefon, podívala se, kolik je, a spočítala rozdíl v New Orleansu, zatímco hledala v adresáři číslo.

Aloisius Dupree. „Váš vztah je chorobný.“ Vzpomínka na tetu Engrasi ji rozladila. Dupree kromě toho, žebyl její přítel, byl také nejlepší agent, jakého poznala: intuitivní, prozíravý, inteligentní… Bůh ví, že onapotřebuje pomoc. To, před čím stojí, není normální povahy, a ona taky není tím, kdo by se dal nazvatnormálním policistou. Zdálo se, že sbírka mimořádných událostí, které se jí přihodily za poslední rok,nemá konce. Může to vyřešit, tím si byla jista, ale potřebuje nějaký návod, pomoc, protože cesty, kterémusí projít, jsou příliš spletité a zamotané.

„Prosím tě, buď tak hodná a už mu nevolej.“

„Zatraceně, teto,“ zamumlala a schovala telefon do záhybů pyžama.

Jako přitahována hudbou, kterou slyšela jen ona sama, vstala a prošla vzdálenost k příborníku, anižspustila oči z balíčku v černém hedvábí, který odpočíval za skleněnými dvířky. Zamířila ke schodišti, vyšlado prvního poschodí a sotva se dotkla dveří tetiny ložnice.

„Za minutku jsem dole,“ ozvala se stařenka z šera.

Když přišla, Amaia už držela v rukou balíček a rozvazovala na něm uzly. Když sáhla na sadu karet, všimlasi, že je teplá jako něco živého, a chvíli se zmítala v pochybnostech, které to v ní vyvolalo. Chvilkumíchala karty a skoro se na ně nedívala, v duchu si procházela důkazy, linie vyšetřování a čerstvěnačrtnuté hypotézy.

„Co mám vědět?“ zeptala se a podala je tetě, která seděla naproti a mlčky ji pozorovala.

„Sejmi je,“ nařídila Engrasi.

Současné pocity v ní vyvolaly vzpomínky na minulost. Jemný povrch karet klouzajících mezi dětskýmiprsty, charakteristický pach, který z nich vanul, když s nimi manipulovala a míchala je, intuitivní způsob,jakým je vybírala, a obřad, který ji naučila teta a ona jej se vší vážností opakovala, když je obracela avěděla dávno předtím, co bude na druhé straně; záhada vyřešená v okamžiku, když se cesta, po které seměla dát, zobrazila v její mysli a určila vztahy mezi kartami. Zkrátila postup, jak to dělala jako malá, avzala karty z vršku balíčku. Engrasi je rozložila do kříže, zatímco Amaia se poddávala tyranii vzpomínek na

tolik jiných chvil, jednu za druhou je odbývala a zaplavoval ji nejhlubší neklid, jakmile poznávala karty,které se objevovaly, jako by mezi dnem, kdy je vytáhla Ros, a dneškem, neuplynul celý rok.

Možnost, že by se vybraná řada kartu za kartou opakovala, byla nepravděpodobná, ale to, že navícobsahovaly stejné temné sdělení, bylo děsivé. A zatímco je udivená Engrasi otáčela a před jejíma očimase objevovala nová konstrukce, k Amaie doléhal rozechvělý Rosin hlas jako temná ozvěna minulosti.

„Otevřela jsi další dveře. Polož otázku,“ nařídila jí tehdy pevně.

„Co je to, co mám vědět?“

„Dej mi tři.“

Amaia jí je dala.

Sestra je položila na stejné místo jako teď teta a barevné obrázky marseilleských tarotových karet se předjejíma očima zopakovaly jako zkopírované z minulého roku.

„Máš vědět, že je tu ve hře ještě další element, nekonečně nebezpečnější. A to je tvůj nepřítel. Jde potobě a po tvé rodině, už se objevil na scéně a bude dál přitahovat tvou pozornost, dokud nepřistoupíš na

jeho hru.“

„Ale co chce ode mě a od mojí rodiny?“

Obrátila kartu a ze stolu se na ni jako tehdy díval svými prázdnými očními důlky vychrtlý kostlivec.

„Chce tvoje kosti,“ pronesla Ros z minulosti.

„Chce tvoje kosti,“ řekla Engrasi.

Amaia na ni zuřivě pohlédla. Třásla se čirým vztekem, shrábla karty, stiskla je v hrsti a v náhlem podnětujimi vší silou mrštila daleko od sebe. Karty vyletěly pohromadě přes ušák, narazily na římsu krbu, tam se stlumeným nárazem rozpadly a nehlučně dopadly na podlahu, kde před krbem zůstaly roztroušené ležet.

Na minutu tiše strnula a vstřebávala, co se stalo. Z místa, kde seděla, viděla, že některé karty leží lícemvzhůru a ukazují své živé barvy, které přitahovaly její pohled jako magnet, ale v nitru se jí vzmáhal odpora vztek a vyčítala si, že byla hloupá a upadla do staré léčky, což znamená udělat krok vstříc osudu.

Engrasina ponaučení se opakovala, až začala tvořit součást litanií, které podvědomě zaznívaly v její myslia budou to dělat pořád: „Karty jsou dveře a dveře nesmíš otvírat jen tak, ani je nechávat dál otevřené.Dveře, Amaio, neškodí, ale to, co jimi může vstoupit, ano. Nezapomeň, že je musíš zavřít, když skončíšsezení, že se ti odhalí, co máš vědět, a že to, co zůstane v šeru, patří šeru.“

Engrasi tiše seděla a pozorovala ji, a když se na ni Amaia podívala, přísahala by, že teta má strach.

„Promiň, teto, hned je seberu,“ řekla a snažila se uniknout jejím ustrašeným očím.

Podřepla u krbu a začala sbírat karty do balíčku. Vzala hedvábnou látku, kterou jí podávala teta, posadilase k ohni a počítala je, aby se ujistila, že jsou všechny: padesát šest karet malé arkány a dvaadvacetvelké arkány, ale chyběla jednadvacátá. Vyklonila se a hledala chybějící kartu, až uviděla, že uvízla navnitřním okraji krbu. Dosah ohně už se značně zmenšil a nehrozilo nebezpečí, že se karta přilepená navnitřní stěnu spálí. Vzala kleště, které visely na zdi, uchopila kartu za okraj, vytáhla ji z krbu a nechalaležet lícem dolů na podlaze. Pověsila kleště znovu na místo a vzala kartu, aby ji přidala k ostatním. Bolestjí projela paží jako elektrický výboj, který proběhl hrudí, až ztratila rovnováhu. Dopadla na zem a opíralase o křeslo. Byla si jistá, že je to infarkt. Bolest, která jí projela paží, až se stáhla, jako by všechny šlachy,které ji udržovaly, najednou praskly, bolest, která proběhla hr
udí, a myšlenka, která se jí navzdory panicenebo díky ní jasně zformovala v mysli: „Umírám.“

Jednou jí to řekl jeden lékař: „Člověk ví, že je to infarkt, protože se mu zdá, že umírá.“

Soustředila se na to, aby nekřičela, a náhle si uvědomila, že teta, která se nad ní skláněla a říkala jí něco,co skoro neslyšela, vzlyká, a uvědomila si ještě něco dalšího, místo, kde se bolest rodila, a to místo senacházelo na konci paže, v bříškách palce a ukazováčku. Překvapeně se podívala na kartu, kterou dosuddržela v ruce, přestože se jí prsty zkroutily v obranném gestu. Věnovala veškerou pozornost tomu, abyovládla impulz vytrhnout si kartu z prstů. Zatáhla za ni lehce druhou rukou a odtrhla částečky kůže, kterápřilnula na lesklý povrch kartonu dvěma zřetelnými skvrnami. Bolest okamžitě ustala. Úzkostlivě pohlédlana kartu, která zůstala ležet lícem nahoru mezi jejíma nohama, a neodvážila se jí dotknout. Zdálo seneuvěřitelné, že by kousek tvrdého papíru mohl mít v sobě takové horko, aby jí přivodil podobnoupopáleninu. Když o chvíli později vytáhla ruku zpod proudu studené vody, vypadalo to, ž
e kůže je vpořádku, a z bolesti zůstalo jen mírné mravenčení v bříškách prstů, jako když se rychle zahřejí promrzlé

ruce.

Engrasi jí podala ručník a trvala na tom, že jí ruce osuší, zatímco pečlivým pohledem zkoumala prsty.

„Co myslíš, že se tu stalo, Amaio?“

„Nejsem si jistá.“

„Už podruhé vidím něco takového a poprvé to bylo onehdy, když ses v Juanitaenee dotkla kolébky v

podkroví.“

Amaia si vzpomněla na tu příhodu, jak se jí stáhly šlachy, jako by je někdo všechny najednou přeřízl.

Náhle se usmála.

„Aha, už vím,“ zvolala s úlevou. „Měla jsem bolesti v rameni a fyzioterapeut mi řekl, že to je určitě mírnýzánět šlach od chování Ibaie, ale minulý týden jsem si dělala atestaci střelby, a abych se připravila,chodila jsem každý den na střelnici. Tím to bude, teto. Když jsem tam byla naposled, i instruktor říkal, že musím mít úplně zničené rameno. V tom okamžiku jsem si nevšimla ničeho jiného než mravenčení, aletou námahou se zánět očividně zhoršil.“

Pochybnost v Engrasiných očích neustoupila.

„Když to říkáš…“

Když se ráno vzbudila, po zranění nebylo ani stopy, ale připadala si příliš vzteklá na to, aby řídila auto, atak si narazila čepici do čela, zvedla klopy kabátu a rozhodla se jít rychlým krokem pěšky na komisařství.Ten den foukal jižní vítr, který nakonec odvál dešťové mraky daleko od údolí a odvrátil déšť, vítr, kterýrozechvěl její tělo jako loutku a přinutil ji kráčet v záklonu. Nesnášela vítr, který nutil chodce nemyslet nanic jiného než jak se udržet na nohou, výjev, který ji vždy přiměl vzpomenout si na pasáž z Dantovapekla, kde odsouzenci věčně kráčeli proti větru. Silný poryv zavál do záhybů jejího kabátu a přispěl kezvýšení její nechuti. Že měl netvor tolik nestydatosti a přiblížil se k Rosario, byla osobní potupa, která vranním světle po překonání počátečního šoku z nového střetnutí s osobností matky svědčila o novémpokoření, které ji dráždilo tak, až ji to naplňovalo hr
ůzou. Nebylo dobré, aby se policista takto nechalzatáhnout do případu. Když člověk nedokázal ovládnout hněv, který mu provokace působila, ztrácelperspektivu a nebyl schopen vést vyšetřování. Věděla to a to ji ještě více dráždilo. Zrychlila krok, až skoro

běžela, a pokoušela se námahou utišit své pobouření.

Odhalení předchozího večera zanechalo tmavé kruhy pod jejíma očima, a ačkoli bylo skoro devět, kdyždorazila na komisařství, doba spánku navíc jí skoro v ničem nepomohla. Ibai se budil a fňukal a poneplodném pokusu ho nakojit ho James utišil lahvičkou, což v ní zanechalo pocit neschopnosti, který sepřidal k jejímu rozladění a posloužil pouze ke stresování miminka. Věděla to, do prdele, to všechnověděla. Je matka k ničemu, neschopná poskytnout svému dítěti to nejzákladnější, a policistka k ničemu,se kterou si netvoři hrají na schovávanou. Než došla do kanceláře inspektora Iriarteho, poznala Montesůvhlas, jenž jí ihned připomněl rozhovor, který vedli před domem. Pozdravila a nezdržovala se tam, ani senedívala do kanceláře, zatímco zevnitř k ní dolehl sbor odpovědí. To poslední, co to dopolednepotřebovala, bylo, aby se inspektor Montes rozhodl následovat její rady a dostavit se na komisařství, aby

si s ní promluvil.

Vešla do zasedacího sálu, který používala jako pracovnu, a za zády zavřela dveře. Ještě si svlékala kabát,

když vešel nižší inspektor Etxaide.

„Dobrý den, šéfová.“

Amaia si všimla, že si ji pozorně prohlíží a možná si všímá tmavých kruhů pod očima a váhá mezipřirozeným impulzem udělat osobní poznámku, nebo jít přímo k pracovním záležitostem. Nižší inspektorbyl skvělým vyšetřovatelem, věděla, že podle úsudku některých mu chybí kuráž a tvrdost a že lidská částještě převažuje nad policejní, ale zatraceně, nakonec tomu dávala přednost před Zabalzovým chlademnebo Montesovým frajerstvím. Vstřícně se usmála, jako by to ospravedlnilo její vzhled, a on si vybral

práci.

„Vypadá to, že si soudce Markina přivstal. Před hodinou volal poručík Padua a řekl mi, že jim došel příkaz

a že dostaneme vzorky dnes dopoledne.“

„Výborně,“ odpověděla a udělala si poznámku.

„A taky volali z Estelly, se záběry z parkoviště Panny Marie Sněžné se nedá nic dělat, zvětšili je, jak se dá,

ale obrázek se rozostřuje a je k ničemu. Poslali tohle,“ řekl a položil na stůl sérii rozmazanýchšedočerných fotografií.

Podívala se na ně mrzutě. Pohlédla na hodinky a vypočetla, že ve Virginii budou čtyři hodiny ráno. Možnápozději.

Jonan vypadal, že má pochybnosti.

„… Pokud jde o to, k čemu došlo včera na klinice…“

„Jonane, je to jen izolovaný čin, a tak k tomu musíme přistupovat. Momentálně to nemá větší důležitostve vyšetřování, je třeba počkat na výsledky analýz, abychom mohli stanovit pořadí a začít pracovat naprofilu, takže to teď necháme být.“

Nevypadalo to, že by ho ten návrh plně uspokojil, ale i tak přikývl.

„Chci, abys šel domů a vzal si na zbytek dne volno.“ Vypadalo to, že se chystá protestovat. „To, copotřebuju, můžeš udělat odtamtud. Hledej dál podobnosti v ostatních případech machistických zločinů atrochu si odpočiň. Pozdě odpoledne pojedeme do Huesky, doktoři od medvědů nám pomůžou trochuurychlit vyšetřování. Vyzvednu tě v sedm v Pamploně se vzorky, určitě nám to zabere celou noc.“

„Rád se s nimi zase setkám,“ řekl Jonan s úsměvem a zamířil ke dveřím. Položil ruku na kliku a obrátil se,jako by si na něco vzpomněl.

„Šéfová… Když jsem ráno přišel, měl jsem v poště e-mail…“ zaváhal.

„Ano?“

„Velice zvlášní e-mail, byl v mojí složce, ale myslím si, že byl adresovaný vám.“

„Dobře, a od koho byl?“

„No, to je právě to zvláštní. Pochází od… radši vám ho ukážu,“ řekl, přistoupil k počítači a otevřel na

monitoru elektronickou poštu.

„Zlatý hřeben,“ přečetl Jonan. „Ne že by to bylo úplně anonymní, ale je to jedna ze zvláštních adres a jepodepsaná tímhle symbolem, řekl bych, že je to něco jako siréna.“

„Rusalka,“ řekla Amaia s pohledem na malé logo v zápatí stránky.

Zadíval se na ni. ¨

„Promiňte, šéfová, říkala jste rusalka? Myslel jsem, že mytologie je moje doména!“

„Víš, je jasné, že je to rusalka. Když si pořádně všimneš, to, co má dole, není rybí ocas, ale kachní nožky.“

„Myslím, že to není tak zřetelné, většina by si to spletla se sirénou a před rokem spadaly takové

poznámky do mé sféry působnosti a vy jste si z toho jenom dělala legraci.“

Usmála se a mlčela a četla si zprávu, zatímco Jonan mluvil dál: „Nevím, jestli je to omyl, nebo vtip,

nedává mi to moc smysl.“

Amaia to vytiskla a položila list na stůl.

„Jestli přijde ještě nějaký e-mail, přepošli mi ho.“

Počkala, až odejde, a znovu si ho přečetla.

Vznešená paní vyžaduje obětinu,

musíš přinést kámen z domu jako obětinu bouři, abys milost dostala, a co máš od kolébky předurčeno, splnila.

S obavami pohlédla na telefon a připravovala si slova, dokud nenašla dostatečně neutrální a profesionálnítón, který byl nezbytný na vysvětlení.

„Dobrý den, Inmaculado, tady inspektorka Salazarová, chtěla bych mluvit se soudcem.“

Následovala asi vteřinová pauza, kdy téměř slyšela, jak sekretářka lapá po vzduchu, než nasládlýmhlasem odpověděla: „Pan soudce je dnes dopoledne velmi zaneprázdněn, nechte mu vzkaz, předám mu

ho.“

„Ale jistě, samozřejmě!“ odpověděla Amaia a napodobila její hlas. „A teď, Inmo, mi přepojte soudce,nebo si tam dojdu, a jestli mě k tomu donutíte, nacpu vám pistoli do zadku.“

Zlomyslně se usmála, když si představila překvapený výraz, který asi doprovázel výkřik překvapení, kterýslyšela. Místo odpovědi uslyšela volací tón a soudcův hlas na druhé straně linky.

„Haló, inspektorko?“

„Dobrý den, Ctihodnosti.“

„Dobrý den. Doufám, že to nebylo nic vážného.“

„Cože?“

„To, proč jste musela včera večer odjet.“

„Právě o tom s vámi chci mluvit.“

Patnáct minut mu co možná nejméně zaujatě vykládala fakta. Pozorně poslouchal a nepřerušoval ji. Když

skončila, pochybovala, zda Markina na druhém konci linky ještě je.

„Tím se všechno mění,“ ozval se.

„Nesouhlasím,“ protestovala. „Je to důležitá věc, to ano, ale pokud jde o vyšetřování, jsme na stejném

místě. Dokud nebudeme mít potvrzeno, že kosti nalezené v jeskyni patří obětem těch zločinů, zbytekokolností včetně nápisů nepřestává být nahodilými událostmi.“

„Inspektorko, pouhý fakt, že s vámi vrah naváže kontakt, je dostatečně zneklidňující.“ „Zapomínáte, že jsem vedoucí oddělení vražd. Zabývám se vrahy, a i když to není tak časté, stává se, žese zločinec spojí s policistou, který vede jeho případ,“ řekla a rychle přemýšlela. „Je to jeden z rysů

domýšlivého a drzého chování takových osob.“

„Myslím, že když se spojí s vaší rodinou, je v tom víc než drzost, je to zastrašování.“

Markina měl pravdu, ale Amaia to nechtěla připustit.

„Nikdy jsem takový případ nezažil,“ prohlásil.

„Možná ne tak přímo, ale není neobvyklé, že pachatel zločinů nechá stopy nebo skryté zprávy, především

v případech hromadných nebo sériových vrahů.“

„Myslíte, že tu máme sérii?“ „Jsem si tím jistá.“

Soudce několik vteřin mlčel.

„Jak se cítíte?“

„Co máte na mysli?“

„Jak se cítíte v osobní rovině.“

„Jestli se ptáte, zda jsem schopna zachovat od případu odstup, odpověď zní: ano.“

„Ptám se na to, přesně řečeno právě jsem se vás zeptal, inspektorko, jak se vás to dotýká na osobní

úrovni.“

„Tak to je osobní, Ctihodnosti, a pokud nemáte indicie, že způsob, jakým se mě to dotýká, se odráží navyšetřování, nemáte právo se mě na to ptát.“

Litovala svého tónu, jakmile to vyslovila. Poslední, co by jí chybělo, bylo ztratit důvěru a podporu soudce.Když promluvil, jeho tón byl chladnější, ale neztratil přirozené sebeovládání.

„Kdy a kde plánujete provést analýzy?“

„V nezávislé laboratoři v Huesce. Odbornice na molekulární biologii s námi spolupracovala na jinémpřípadu a její závěry nám tehdy velmi pomohly. Souhlasila s provedením analýz dnes v noci, takže s mýmasistentem jedeme do Aínsy, abychom dohlédli na vzorky. Počítám, že budeme mít výsledky zítra ráno.“

„Dobře, pojedu s vámi,“ řekl.

„Ale to nebude nutné, Ctihodnosti, celou noc nebudeme spát a…“

„Paní inspektorko, jestli výsledky vaší analýzy budou takové, jaké čekáme, hned zítra otevřeme případ amyslím, že vám neuniká důležitost a ohlas, jakých to může dosáhnout.“

Neodpověděla. Kousla se do rtu a prozatím se rozloučila. Nelíbilo se jí to, z více než jednoho důvodunechtěla mít soudce za patami.

Když zavěsila, litovala, že se rozhovor neubíral, kam plánovala. Markina jí naháněl strach; když si topřiznala, necítila se lépe, ale přinejmenším to byl krok k řešení, a momentálně to jediné, co ji napadlo,

bylo vzdálit se mu.

„Nebuď hysterická,“ pokárala se nahlas.

Avšak hlas v jejím nitru opakoval, že držet se dál je to nejrozumnější. Vrátila se k e-mailu podepsanému

symbolem rusalky a věnovala následující hodinu nákresu schémat vyplněných jmény na tabuli.

Ustoupila o několik kroků doprostřed místnosti a pozorovala tabuli kritickým okem. Lehké zaťukání na

dveře ji vytrhlo ze soustředění: „Neruším vás, šéfová?“

„Ne, pojďte dál, Iriarte, a posaďte se.“

Udělal to a otočil židli k tabuli. Amaia se obrátila, postavila se mezi něj a tabuli, několik kroků postoupila a

lehkým dotykem na dolní části otočila tabuli tak, aby nápisy nebyly vidět.

„Něco nového v Arizkunu?“ zeptala se, vrátila se ke stolu a posadila se za něj. Neunikl jí užaslý výraz, s

nímž Iriarte přijal její rozhodnutí skrýt nákres.

„Ne, naprostý klid. Nedošlo k žádnému dalšímu incidentu, ale také jsme nepokročili ve vyšetřování.“

„Dobře, částečně se to dalo čekat. Už víme, že na arcibiskupství chtějí hlavu naraženou na kůl, ale jakjsem řekla, ve většině případů znesvěcení se pachatel nebo pachatelé nedopadnou. Pouhý fakt, že sepřijmou nějaká opatření, už je dostatečně odrazující.“

„Vypadá to tak,“ odpověděl roztržitě.

„Je tu ještě inspektor Montes?“

„Ne, už odešel.“

Překvapilo ji, že si s ní ten den opravdu nepromluvil. Očekávala, že se nakonec podvolí a zachová sepodle předpisu.

„Chtěl jsem o tom mluvit, o něm.“

„O Montesovi?“

„Jak víte, v pátek se v Pamploně koná zasedání tribunálu, který má rozhodnout, jestli se Montes vrátí do

služby, nebo bude dál mimo. Protože jste teď šéfová, váš názor bude mít velkou váhu.“

Amaia několik vteřin dál mlčela a nakonec netrpělivě odpověděla:

„Ano, inspektore Iriarte, je mi to všechno známo. Nechcete mi konečně říct, kam míříte?“

Nabral vzduch do plic a pomalu vydechl, než promluvil.

„Mířím tam, že moje prohlášení bude ve prospěch začlenění Montese.“

„Zdá se mi správné, že jednáte v souladu se svým názorem.“

„Ale proboha, šéfová! Nemyslíte si, že to pro něj byl dostatečný trest?“

„Trest? To není trest, inspektore, je to nápravné opatření. Zapomněl jste snad, co udělal, co se chystaludělat?“

„Ne, nezapomněl jsem to. Milionkrát jsem myslel na to, co se ten den stalo, a myslím, že senashromáždila spousta okolností, které to zapříčinily. Montes prošel bolestným rozvodem, dost pil, bylvykolejený, a měl za sebou zmařený vztah s… No, však víte. Uvědomil si, že byl využit. Bylo toho na něj

moc.“

„Myslím, že vám nemusím připomínat, že jako policisté pracujeme pod výjimečným tlakem, nemůžemedovolit, aby další aspekty našeho života zasahovaly do policejní práce. Jistě, jsme lidi a jsou chvíle, kdy jenemožné se tomu vyhnout, ale existuje hranice, kterou nesmíme překročit, a on to udělal.“

„Ano,“ připustil. „Udělal to, ale uplynul už celý rok, okolnosti se změnily, je soustředěný, byl na léčení,

nepije.“ „Cha.“

„Dobře, tak pije méně. A musíte uznat, že je to dobrý policajt, tým je bez něj ochromen.“

„To vím dostatečně, proč si myslíte, že jsem ještě nehledala náhradu? Ale nevěřím, že by byl připraven na

návrat, a důvodem je, že si nejsem jistá, zda se mu dá důvěřovat. A to je na oddělení vražd, kde sizahráváme se životem a můžeme ohrozit vyšetřování, zásadní.“

„Důvěra je cesta dvěma směry,“ prohlásil tvrdě.

„Na co narážíte?“

„Že se nedá získat důvěra, když se neposkytne,“ řekl a mávl rukou k tabuli, kterou zakryla.

Vstala.

„Za prvé, neskrývám před vámi informace. To, co je na tabuli, patří k jinému případu, na němž pracuji naosobní rovině a který ještě nebyl otevřen. Jestli se tak stane, budu tým informovat a přidělím toto pátráníosobám, které se mi budou zdát vhodné. Musím se rozhodnout, zda tato informace náleží k případu,kterým se zabýváme, nebo naopak, zda by smíchání obou případů mohlo poškodit obojí vyšetřování. Alejestli zpochybňujete moje schopnosti, můžete své stížnosti adresovat generálnímu komisaři.“

Díval se na ruce.

„Nemám generálnímu komisaři co říct, nezpochybňuju vás, ale člověku je líto, že jiným lidem důvěřujete.“

„Důvěřuju tomu, komu můžu důvěřovat. Jak bych mohla důvěřovat někomu, kdo tu chodí a vykládá, žepřesouvám veškerou práci na jiné a celý den si chodím po procházkách? A musíte uznat, že Montes byněco takového nevěděl, kdyby to, co se tu děje, zůstalo tady.“

„Šéfová, však dobře víte, že Montes má vlastní měřítka a vlastní způsob, jak se vyjadřovat, nepotřebuje,aby mu někdo dodával nápady, a je pravda, že je trochu nedůtklivý, ale to je v jeho situaci normální amůžu vám za sebe zaručit, nezávisle na sympatiích, které k Montesovi chovám, že odtud nevyjde ani

slovo, ani poznámka.“

Dívala se na něj zachmuřeně.

„Pokud jde o Montese, možná se u něj mnoho věcí změnilo, ale ne dostatečně.“

„A pokud jde o tohle?“ zeptal se a ukázal na tabuli.

„Co vlastně chcete, inspektore?“

„Abyste mi důvěřovala a řekla mi, co je na té tabuli.“

Upřeně se na něj pár vteřin dívala, pak došla k tabuli, mírně zatlačila na spodní okraj, obrátila ji a

následující hodinu Iriartemu projevovala důvěru.

Vešla do domu a usmála se, když uslyšela charakteristické cinkání talířů a sklenic, které teta stavěla nastůl a které oznamovalo, že přišla včas.

„Ale, podívejte, co nám sem přinesla kočka,“ zvolala teta. „Ros, přines ještě jeden talíř.“

„S tebou jsem právě chtěla mluvit,“ řekla sestra, když vyšla z kuchyně. „Dneska se mi stalo něco moczvláštního,“ dívala se upřeně na Amaiu a přitáhla Jamesovu a tetinu pozornost. „Dnes dopoledne, kdyžjsem přišla do pekárny, byla tam četa na opravu a čištění fasád z Pamplony a natírali zeď a dveře do

skladu.“

„No a co?“ zajímala se Amaia.

„A potom odešli pracovat na omítce mého domu. Ať jsem naléhala sebevíc, nechtěli mi říct, kdo je

objednal, jenom že dostali anonymní zakázku a zaplaceno předem.“

„No vidíš, to je dobře,“ poznamenala Amaia.

„A to je všechno, co mi k tomu řekneš?“

„Nevím, co chceš slyšet… že doufám, že to udělali dobře?“

Ros se na ni s úsměvem dívala a zakroutila hlavou.

„Je to legrace…“

„Co?“

„Že jsme si celá léta mysleli, že nejstarší sestra je Flora, a co je absurdní, že ty jsi nejmladší.“

„Jsem nejmladší, vy jste starší než já,“ řekla Amaia.

„Díky,“ ozvala se Ros a políbila ji na tvář.

„Nevím, o čem mluvíš, ale není zač.“

Jedli a živě si povídali, i když teta byla zamlklejší a zamyšlenější než obvykle, a když dojedli a Amaia si

hrála s Ibaiem, teta si sedla vedle ní. „Takže dnes v noci jedeš do Huesky?“ „Ano.“

„Ještě než pojedeš, víš, jaký bude výsledek,“ prohlásila. Amaia se na ni vážně dívala.

„Jak je na tom tvoje rameno?“

„Je v pořádku,“ odpověděla jako na obranu.

„Mám strach, Amaio, celý tvůj život jsem se o tebe bála, kvůli k tomu, co bylo nasnadě, i kvůli tomu, cotolik ne. Vzpomínám si, jako by to bylo dneska, jak jsi sem jednoho dne přišla, když ti bylo devět, arozložila sis karty, jako bys to dělala celý život. V tom okamžiku se nad tebou rýsovalo strašné zlo spojené

s křivdou a ponížením, jimž jsi byla vystavena, dveře se otevřely, jako to dělají málokdy, vlastně jsem toviděla znovu jenom jednou, a to když Víctor… No, takže… Je v tobě něco, Amaio, co přitahuje nejkrutějšísíly. Tvůj instinkt odkrývat zlo je děsivý a tvoje práce… no, asi se tomu nedalo vyhnout.“

„Chceš říct, že jsem prokletá?“ zeptala se s úsměvem s menším přesvědčením, než by si byla přála.

„Právě naopak, srdíčko moje… Právě naopak. Někdy osoby, které zažily blízkost smrti, mají takovézvláštnosti, ale… V tobě je něco jiného, co tě odlišuje. Jsi mimořádná, to jsem věděla vždycky, alenakolik, jakým způsobem? Dávej si pozor, Amaio. Sil, které tě chrání, je tolik jako těch, které na tebeútočí.“

Amaia se zvedla, objala tetu a ucítila křehkost jejích drobných kostí ve svém náručí. Políbila ji na hlavu,do měkkých bílých vlasů.

„Nedělej si o mě starosti, teto, budu si dávat pozor,“ ujistila ji s úsměvem. „Kromě toho mám pistoli aumím neomylně střílet…“

„Přestaň vykládat hlouposti,“ hubovala ji teta žertem, vyvinula se jí z náručí a hřbetem ruky si osušila slzy,které se jí koulely po tváři.

Konečně se zimní slunce nechalo zahlédnout poté, co silný dopolední vítr odmetl mraky. Ibai spalukolébán drkotáním kočárku po dláždění elizondských ulic, a zatímco se snažili užít si na procházceodpolední světlo, Amaia poslouchala Jamese, který jí s veškerým nadšením vykládal, jak pokračuje projekt

na rekonstrukci Juanitaeney. Když už byli blízko domu, zastavil se a ona vedle něj také. „Amaio, jde

všechno dobře?“

„Ano, jistě.“

„Víš, slyšel jsem tě mluvit s tetou…“

„Ale Jamesi, přece víš, jak to chodí. Má už svůj věk a je přecitlivělá, dělá si starosti, ale ty bys neměl,

nemůžu pracovat, když myslím na to, že máte kvůli mně starosti.“

Znovu se dal do kroku, i když podle výrazu nevypadal přesvědčeně. Pak se opět zastavil.

„A jak je to mezi námi?“

Polkla sliny a nervózně si navlhčila rty.

„Co máš na mysli?“

„Je to mezi námi v pořádku?“

Pohlédla mu do očí v úmyslu předat mu veškeré přesvědčení, které v sobě byla schopna vyvolat.

„Ano.“

„To je dobře,“ odpověděl uvolněněji a zase vykročil. „Je mi líto, že dneska v noci taky musím pryč.“

„To chápu, je to tvoje práce.“

„Jedu s Jonanem.“ Chvilku přemýšlala a dodala: „A jede s námi taky soudce Markina, bude dohlížet naanalýzy, aby měly platnost. Je to hodně důležité, jestli dostaneme výsledky, které očekáváme, mohlibychom odhalit jeden z nejvážnějších zločinů v historii země.“

James na ni trochu udiveně pohlédl a ona okamžitě věděla proč. Příliš mnoho mluví, nikdy mu dlouzenevysvětlovala svoji práci, prostě to patřilo k „tomu, o čem nesmím mluvit“, a taky hned věděla, proč todělá. Cítila potřebu být skrytě upřímná, proto se zmínila o Markinovi, a zároveň se pokusila ubrat tomudůležitost a zahrnula ho více informacemi, než obvykle poskytovala. Pohlédla na Jamese, který šel dál atlačil kočárek, a najednou si připadala mizerně. Hlasitě povzdechla a on si to uvědomil.

„Co je?“

„Nic,“ zalhala, „právě jsem si vzpomněla, že musím vyřídit strašně důležitý telefonát do Spojených států.Jdi napřed,“ řekla manželovi, „ještě budu mít čas vykoupat Ibaie, než odjedu.“

Nečekala, než dojdou domů, vytáhla telefon, vyhledala číslo, posadila se na zídku u řeky a zavolala. Muž

na druhém konci se ozval anglicky.

„Dobrý den,“ řekla, přestože se v Elizondu už zešeřilo. „To je agent Johnson? Tady inspektorka AmaiaSalazarová z Navarrské státní policie. Inspektor Dupree mi dal vaše číslo, doufám, že byste mi mohl

pomoct.“

Účastník rozmluvy se na několik vteřin odmlčel, než odpověděl.

„Aha, ano, vzpomínám si na vás, byla jste tu před dvěma lety, že? Doufám, že se na nás přijedete podívat

při příštím konkurzu. A povězte mi, Dupree vám dal moje číslo?“

„Ano, řekl mi, že kdybych potřebovala pomoc, možná byste mi mohl vyhovět.“

„Když to řekl Dupree, jsem vám k službám. V čem vám mohu pomoci?“

„Mám záběry tváře podezřelého velmi špatné kvality. Udělali jsme všechno možné, ale nedaří se námzískat nic lepšího než šedivé šmouhy. Pokud vím, vy pracujete s novým systémem obnovování obrázků arekonstrukce obličejů, a to by mohla být naše jediná záchrana.“

„Pošlete mi ty záběry, udělám, co budu moct,“ odpověděl muž.

Poznamenala si jeho e-mail a zavěsila.

Bylo osm, když zaparkovala před vchodem do domu, kde bydlel nižší inspektor Etxaide. Prozvonila ho ačekala a přitom pozorovala, jak je v tu dobu na ulici živo ve srovnání s Elizondem, kde v osm večer bylona ulici jen pár opozdilců vracejících se domů.

Stýskalo se jí po životě v Pamploně. Po světlech, po lidech, po jejich domě a starém centru, ale Jamesvypadal nadšený Baztánem a ještě víc od chvíle, kdy se rozhodli nechat si Juanitaeneu. Věděla, že Jameszbožňuje Elizondo a ten dům, ale vůbec si nebyla jista, že ona sama, i když si tam připadala čím dálspokojenější, bude někdy schopna cítit takovou svobodu, jakou poskytoval život v Pamploně. Kladla si

otázku, zda se neukvapila, když souhlasila s koupí domu.

Když uviděla Jonana, jak vychází z domu, přesunula se na sedadlo spolujezdce. Musela si promysletspoustu věcí a Jonan řídil rád. Hodil tlustou péřovou bundu na zadní sedadla a nastartoval motor.

„Takže do Aínsy?“

„Ano, ale předtím se zastavíme u pumpy u výjezdu z Pamplony. Máme se tam sejít se soudcem Markinou,který chtěl jet za každou cenu s námi, aby se mohl zaručit za správný postup.“

Jonan neřekl nic, ale Amaie neunikl udivený výraz, který se pokusil zakrýt obvyklou korektností. Zůstalzticha, dokud nedojeli k pumpě, kde zaparkoval, a oba vystoupili, když uviděli blikat světla dalšího vozu.

Markina vystoupil a šel k nim, oblečený v džínách a tlustém modrém svetru, takže vypadal stěží na třicet.

Amaia si všimla, že Jonan sleduje její reakci.

„Dobrý večer, paní inspektorko,“ pravil soudce a podal jí ruku.

Stiskla ji jen konečky ztuhlých prstů a vyhýbala se pohledu na jeho obličej.

„Tohle je můj pomocník, nižší inspektor Etxaide, Ctihodnosti.“

Soudce ho pozdravil stejným způsobem.

„Můžeme jet v mém voze, jestli chcete.“

Amaia viděla, jak se Jonan obdivně dívá na soudcovo BMW, ale zakroutila hlavou.

„Vždycky jezdím svým autem, kdybych dostala nějakou náhlou zprávu,“ vysvětlila. „Nemůžu si dovolit být

závislá na tom, jak mě kdo odveze.“

„Chápu,“ odpověděl soudce, „ale jestli nižší inspektor bude řídit vaše auto, můžete jet se mnou v mém.“

Amaia, vyvedená z míry, pohlédla na Jonana a znovu na Markinu.

„Víte… nižší inspektor a já máme nutnou práci a využijeme cestu, abychom to vyřešili, chápete?“

Soudce se jí podíval do očí a ona věděla, že on ví, že lže.

„Chtěl bych, abyste mi cestou do Aínsy vysvětlila, co je nového ve vyšetřování. Jestli budou výsledkypozitivní, jak si myslíte, případ se oficiálně otevře, a musím znát všechny podrobnosti.“

Amaia přikývla a sklopila zrak.

„Tak dobře,“ podvolila se neochotně, „Jonane, pojedeme za tebou.“

Nasedla do soudcova vozu a cítila se nesvá, když čekala, až si soudce zapne bezpečnostní pás. Být v takomezeném prostoru s ním v ní budilo odpor tak, až to bylo směšné. Skryla svůj zmatek tím, že prohlíželazprávy na mobilu, dokonce si jednu znovu přečetla, rozhodnuta tvářit se netečně k jeho blízkosti,nevšímat si, jak jeho ruce svírají volant, jemného gesta, s nímž měnil rychlosti, nebo krátkých upřenýchpohledů, které jí věnoval, jako by to bylo poprvé, co ji vidí, a přitom ukazováčkem rytmicky bubnoval dovolantu v rytmu hudby. Užíval si řízení, to se dalo poznat ze způsobu, jakým se opíral, a z vytrvaléhomírného úsměvu, který se mu zračil na tváři. Řídil mlčky asi hodinu. Zpočátku Amaia cítila ulehčení, ženemusí mluvit, ale prodlužované mlčení mezi nimi nastolovalo úroveň důvěrnosti, která ji lekala.

Když si to promyslela, ozvala se: „Myslela jsem, že si se mnou chcete promluvit o případu.“

Vteřinu se na ni díval, než obrátil oči zase na cestu.

„Lhal jsem,“ přiznal, „chtěl jsem jen být s vámi.“

„Ale…“ protestovala vyvedena z míry.

„Nemusíte mluvit, jestli nechcete, jenom mi dovolte, abych se těšil z vaší společnosti.“

Zbytek cesty mlčeli, on s elegantní nedbalostí řídil a vrhal na ni své pohledy, dostatečně krátké, jako by jinechtěl vystrašit, ale dost upřené na to, aby k tomu přesto došlo. Zatímco se v Amaiině nitru vzmáhalhněv a nutil ji se v duchu soustředit a projít si všechny kroky případu, pokoušela se neúspěšně zahlédnout

něco za okrajem silnice v noční černotě. Ulice Aínsy vypadaly živě, určitě proto, že se blížil konec týdne, a

navzdory tomu, že teploměry u obchodů ukazovaly dva stupně pod nulou. Jakmile přejeli most, bylovidět skupiny lidí před bary a některé otevřené obchody, které kvůli turistům prodloužily svou otvíracídobu. Jonan vyjel až na strmý svah ohraničující vrcholek kopce, kde se zvedalo středověké centrumAínsy. Soudce jel za ním a s údivem pozoroval domy, které visely na svahu a vypadaly, že provokujíhlubinu.

„Nikdy jsem tu nebyl, musím říct, že je to překvapující.“

„To si počkejte, až dojedeme nahoru,“ odpověděla Amaia, když viděla jeho výraz.

Aínsa působila jako tunel v čase, a když dojeli na náměstí, člověk navzdory zaparkovaným autům asvětlům restaurací zažil jakýsi návrat do minulosti, který ho přiměl na vteřinu zadržet dech. Markina nebyl

výjimkou, dojel za Jonanem na místo, kde zaparkovali, a pořád se usmíval.

„Je to tu výjimečné,“ řekl.

Amaia se na něj pobaveně dívala. Vzpomínala si na vlastní pocity, když se tu ocitla poprvé.

Když vystoupili z auta, zjistili, že k nízké teplotě vlastní nadmořské výšce 580 metrů, kde se městečkonacházelo, se přidává vlhkost řek Cinky a Ary, které se tam stékaly, a přispívá k tomu, že dláždění nanáměstí je pokryto vrstvou ojíněného ledu zářícího jako perleť v romantickém světle luceren na náměstí.

Jonan přišel k nim a třepal rukama, aby se zahřál.

„A to jsme mysleli, že je v Elizondu zima,“ pravil s úsměvem.

Amaia si zapnula kabát a vytáhla z kapsy vlněnou čepici.

Markina však vypadal, že mu nízká teplota nevadí. Vystoupil z auta, a aniž si oblékl kabát, rozhlédl se

potěšeně kolem.

„Tohle je neuvěřitelné místo…“

Jonan vytáhl z kufru zásobník se vzorky a vydal se vedle Amaiy ke zdi pevnosti, kde sídlilo střediskovýkladu přírody a laboratoř Studií pyrenejských ploskochodců, kterou vedli známí doktoři. Soudce zrychlilkrok a téměř u vchodu je dohonil. Amaia si všimla jeho překvapení, když v doprovodu vrátného prošlirozlehlými sály, kde se zotavovali zranění ptáci, a dorazili k nenápadným dveřím laboratoře. DoktorGonzález jim vyšel v ústrety, s úsměvem objal Jonana a podal ruku Amaie. Několik kroků za ním stáladoktorka a zdvořile je pozdravila.

„Dobrý večer, paní inspektorko, ráda vás vidím.“

Amaia se usmála její obvyklé úslužnosti.

„Vážení, chtěla bych vám představit Jeho Ctihodnost soudce Markinu.“

Doktor González natáhl ruku a Takčenková přišla blíž, zvedla jedno obočí a pořád se dívala na Amaiu.

„Doufám, že vás moje přítomnost nebude obtěžovat,“ pravil Markina na pozdrav. „Výsledek těchto analýzby mohl otevřít velmi důležitý případ a je třeba přijmout veškerá opatření, abychom zaručili, že všechnoproběhlo řádně.“

Doktorka mu podala ruku a prohlédla si ho zblízka, pak se otočila na podpatku a projevila svůj přirozený

sklon k pracovitosti.

„Tak do toho, do toho, kde jsou ty vzorky?“

Ve skupince šli za ní a prošli tři místnosti, z nichž se skládala laboratoř. Na jejím konci se doktorkapostavila za jakýsi pult a ukázala na něj. Jonan tam položil kufřík, který otevřel, zatímco si doktorkaTakčenková natahovala rukavice.

„Ukažte mi to,“ pravila a naklonila se, aby si převzala vzorky. „Dobře, sliny…“ řekla a vzala obal, kterýobsahoval štěteček se vzorkem.

„Je třeba je rozpustit v proteinech,“ pravila a obrátila se na manžela. „Zabere nám to celou noc, pakpřidáme fenolchloroform, abychom izolovali DNA, nechat to vysrážet, vysušit a vysrážet ve vodě. Vzorekbude připraven k analýze zítra ráno. Termocyklér pro PCR bude potřebovat tři až osm hodin, pak ještědvě na elektroforézu s agarózovým gelem, která nám umožní vidět výsledek. Počítám, že to bude hotovo

v poledne.“

Amaia si odfrkla.

„Zdá se vám to hodně? Tak vlasy nám zaberou ještě víc,“ oznámila doktorka. „Možnost získat DNA ze slinje devětadevadesát procent, zatímco z vlasů se omezuje na šedesát šest procent,“ pravila a vzala cop

Maríe Abásolové, „i když tohle jsou dobré vzorky.“

Amaiu znovu zarazilo, když uviděla bílé konečky vlasů vytržených z hlavy.

„A tyhle jsou z kostí,“ řekla doktorka. „Pane Bože! Kolik že jich je?“

„Dvanáct různých.“

„Jak jsem řekla, zítra v poledne. Hned se do toho pustím. Pomůžete mi, doktore?“ obrátila se k manželovi.

„Samozřejmě,“ odpověděl úslužně.

„Vy si udělejte pohodlí, můžete si pověsit kabáty na věšák v kanceláři, a všude po laboratoři jsou sedátka,

zařiďte se podle svého.“

Amaia pohlédla na hodinky, aby zjistila, kolik je, a obrátila se na nižšího inspektora Etxaideho.

„Je po desáté, jdi se navečeřet, pak půjdu já.“

„Půjde ještě někdo?“ zeptal se Jonan.

„My jsme už večeřeli,“ odpověděl doktor González. „Až se vrátíte, dáme si kávu.“

„Já půjdu s ním, jestli vám to nevadí,“ obrátil se Markina na Amaiu.

Přikývla a oba se vydali k východu.

Amaia se posadila na židličku a následující půlhodinu sledovala, jak doktoři chodí sem a tam, tak

soustředěni, že sotva promluví, pečlivě ověřují své kroky a opakují postup.

„Asi mi nemůžete říct, čím se teď zabýváte?“ prohodila doktorka.

„Nemám problém vám to říct. Pokoušíme se prokázat vztah mezi těmito vzorky a vzorky kostí, které už

zpracovali četníci. Pokud tam bude shoda, budeme pátrat po sérii zločinů, které trvaly delší dobu, a

docházelo k nim v celém severním Španělsku. Nemusím vám říkat, že tahle informace je tajná.“

Oba přikývli.

„Samozřejmě. Má to něco společného s kostmi, které byly objeveny v té jeskyni v Baztánu?“

„Je to tak.“

„Svého času nám poslali fotografie ostatků a podle způsobu, jakým byly rozmístěny, jsme okamžitěvyloučili účast predátorů. Žádné zvíře neshromažďuje zbytky své kořisti takovým způsobem. Vypadalyjako… záměrně rozmístěné na efekt.“

„Souhlasím,“ řekla Amaia zamyšleně.

Na pár minut se odmlčeli soustředěni na práci, znovu a znovu procházeli soupis postupů a nakonec se

rozhodli, že tato fáze je hotova.

„Teď je třeba čekat,“ oznámila Takčenková. Její manžel svlékl rukavice, hodil je do kontejneru a pořád se na Amaiu díval s výrazem, který prozrazovalintenzivní činnost jeho mysli a který inspektorka dobře znala.

„Víte, mockrát jsem o tom přemýšlel. Mluvili jsme o tom s doktorkou a shodli jsme se na tom. Je

politováníhodné, co se děje ve vašem údolí.“

„V mém údolí?“ zeptala se Amaia a usmála se napůl zmateně a napůl shovívavě.

„Ano, však víte, jak to myslím. Narodila jste se tam, patříte tam. Je to jedno z nejkrásnějších míst, jaké

znám, jedno z těch, kde člověk cítí pospolitost přírody a lidských bytostí, místo, kde se dají nalézt vážné

důvody pro znovunabytí jisté víry.“ Když říkal poslední slovo, zvedl hlavu a pohlédl do očí Amaie, kteráokamžitě poznala, na co naráží, a přikývla. „… Nicméně, a možná právě proto, to vypadá, že se tamskrývá něco hnusného, něco špinavého a zlovolného.“

Amaia poslouchala, aby jí nic neuniklo.

„Jsou tam místa,“ dodala Takčenková, „kde se tohle děje, jako by to byla zrcadla nebo dveře mezi dvěmasvěty, nebo možná zesilovače energie. Skoro se zdá, že by měl vesmír takovou dokonalost kompenzovat.Znám pár takových míst, dokonce jedno město. Jeruzalém je toho dobrým příkladem. Dalo by se říct, ženěco vychýlilo rovnováhu údolí Baztánu, a teď se tam děje příliš mnoho strašných, ale také zázračnýchvěcí, nemyslíte? Nevypadá to jako náhoda.“

Amaia zvažovala její slova. Ne, ona nevěřila na náhody. Zločiny spáchané na dívkách na březích řekyBaztánu měly v sobě stejnou ošklivost a svatokrádež jako znesvěcení. Pomyslela na to, co se nedávno

stalo v Arizkunu a na dávnou historii údolí, na úsilí prvních obyvatel udržet se tam, na tvrdý život, boj

proti nemocem, moru, zničeným sklizním, nepřátelskému počasí, a navíc s čarodějnictvím a inkvizicí, která

zpracovala stovky bázlivých sousedů, aby se výměnou za milost sami obvinili. A taky pomyslela na svéhojmenovce Salazara, inkvizitora, který přijel na rok do Baztánu a usadil se mezi jeho obyvateli, abyprozkoumal, zda v údolí působí něco démonického, nebo ne. Inkvizitor, který z vlastní iniciativy rozhodl,že rozluští tajemství toho místa, a který bez nátlaku a mučení získal přes tisíc dobrovolných vyznání, vnichž se lidé přiznávali k čarodějnictví, a další tři tisíce udání sousedů pro zlé a čarodějnické praktiky.Inkvizitor Salazar byl moderní detektiv, chytrý muž s tak otevřenou myslí, že se se vším tím mateiálem,který za rok získal, vrátil do Logrona a vysvětlil členům svatého úřadu, že nenalezl důkazy, že by vBaztánu byly čarodějnice a že to, co se tam děje, má odlišnou přirozenost. Doktor měl pravdu a prozíravýinkvizitor Salazar si uvědomil, že Baztán je vhodný k zázrakům dobrým i zlým.

Možná to bylo opravdu jedno z míst, které vesmír nemůže nechat v klidu.

Po půlhodině se vrátil Jonan spokojený a s trochou víc červeně na tvářích.

„Ukázalo se, že Jeho Ctihodnost je úplný gurmet. Přímo na náměstí našel výbornou restauraci a trval natom, že zaplatí účet. Čeká tam na vás. Když vyjdete z pevnosti, je to hned druhá budova vpravo.“

Amaia si vzala kabát a vyšla do chladu Aínsy. Severní vítr ji uhodil do tváře, jakmile přešla esplanádu,která se nacházela před pevností, proto si stáhla rukávy svetru v pokusu schovat si ruce a bědovala, že sizapomněla rukavice. Viděla, že se počet aut zvýšil, bezpochyby je přitáhly četné bary, jejichž dveře vedlyna náměstí. Našla restauraci, kráčela mezi zaparkovanými auty a proklínala hladké podrážky bot, kteréklouzaly po namrzlém dláždění. V restauraci byl malý bar, hojně navštívený, odkud bylo vidět maloupřívětivou jídelnu, soustředěnou kolem krbu uprostřed. Soudce Markina na ni zamával od stolu blízkoohně.

„Myslel jsem, že by se vám to tu mohlo líbit,“ řekl, když k němu došla. „Je příjemné posedět u krbu.“

Amia neodpověděla, ale uznala, že soudce má pravdu. Přítomnost ohně a vůně jídel v ní náhle probudilyhlad. Rozhodla se pro roštěnec na houbách a překvapilo ji, když si soudce objednal totéž.

„Myslela jsem, že jste se navečeřel s nižším inspektorem Etxaidem.“

„Neposkytujete mi moc příležitostí, abychom spolu poseděli u večeře, snad jste si nemyslela, že si tuhlenechám ujít, i když to není, jak by se mi to líbilo. Dáte si víno?“ zeptal se a přiblížil lahev výborného vína k

její sklenici.

„Obávám se, že ne, vlastně jsem ve službě.“

„Jistě,“ souhlasil.

Amaia si s jídlem pospíšila a blahořečila tomu, že soudce mlčí. Během večeře neřekl skoro nic, i když siněkolikrát všimla, jak se na ni dívá tím klidným a zvláštně smutným způsobem navzdory lehkémuúsměvu, který mu seděl na rtech.

Když vyšli z restaurace, v kontrastu s teplem krbu se jim zdálo, že zima venku je silnější. Upravila si čepicia kabát a natáhla rukávy svého svetru, jako to udělala předtím.

„Nemáte rukavice?“ zeptal se Markina vedle ní.

„Zapomněla jsem si je.“

„Vezměte si moje, budou vám velké, ale přinejmenším…“

Amaia vydechla, opustila ji trpělivost a obrátila se k němu.

„Přestaňte s tím,“ řekla mu pevně.

„S čím mám přestat?“ zeptal se zmateně.

„Se vším, co děláte. Se všemi těmi pohledy, čekáním na večeři, se starostí o mě, přestaňte s tím!“

Popošel a postavil se před ni. Dvě vteřiny se díval na nějaký vzdálený bod na náměstí a znovu zabodl oči

do ní. Z jeho tváře zmizel veškerý náznak úsměvu.

„To po mně nemůžete žádat. Vlastně žádat mě o to můžete, ale já vám v tom nemůžu vyhovět. Nemůžu

popřít, co cítím, a neudělám to, protože na tom není nic špatného. Nebudu se na vás dívat, nebudu se o

vás starat, když vás to obtěžuje, ale tím se nic nezmění.“

Amaia zavřela na okamžik oči a snažila se najít argumenty, aby to odrazila. Jeden našla.

„Víte, že jsem vdaná?“ zeptala se, a když to říkala, uvědomila si, že je to slabý argument.

„To vím,“ odpověděl trpělivě.

„A pro vás to nic neznamená?“

Naklonil se k Amaie, vzal její ruku a vložil do ní své rukavice.

„Znamená to totéž, co to znamená pro vás.“

Takčenková připravila vzorky kostí poskytnuté četníky do Eppendorfových mikrozkumavek, podobných

plastovým nábojnicím, které vložila do termocykléru.

„Tak aspoň tohle už je skoro hotové. Ještě hodinu tady a další dvě na usazení.“

„Myslel jsem, že četníci už provedli analýzu DNA z kostí,“ poznamenal soudce.

„Je to tak, jsou k tomu přiložené příslušné zprávy, ale když máme dostatek vzorků jako v tomto případě,

raději jsme opakovali celý postup, abychom se ujistili.“

Markina přikývl a vzdálil se na druhý konec laboratoře, kde se přidal k Jonanovi a doktoru Gonzálezovi,

kteří ho zvali na kávu.

„Velmi hezký muž,“ řekla Takčenková, když se vzdálil.

Amaia se na ni překvapeně podívala.

„Moc hezký,“ ujistila ji doktorka.

Amaia se obrátila směrem k soudci, pak pohlédla na Takčenkovou a přikývla.

„… A pořádné pokušení. Pletu se, paní inspektorko?“ dodala doktorka.

Trochu poplašená Amaia se začala bránit.

„Proč to říkáte?“

„Je to evidentní, přitahuje vás.“

Amaia otevřela ústa, aby to odmítla, ale už podruhé ten večer zůstala bez argumentů. Vyplašeně se ptala,

zda něco v jejím postoji umožnilo uhodnout její zmatek.

Doktorka ji soucitně pozorovala a usmála se.

„Ale proboha! To nic není, paní inspektorko, nevyčítejte si to, všichni se někdy ocitneme v pokušení.“

Amaia se zatvářila rozpačitě.

„… A když tomu pokušení padnou tak dobře džíny, je normální zapochybovat,“ dodala zlomyslně.

„To mě právě vyvádí z míry,“ připustila Amaia, „pochybnosti, fakt, že se objeví pochybnost, stačí, abych

přehodnotila plány, aby se objevily otázky.“

„Ale pochyby jsou normální.“

„Já myslela, že ne. Miluju svého manžela. Jsem s ním šťastná. Nechci být s jiným mužem.“

Doktorka se usmála.

„Jen se neupejpejte, inspektorko,“ řekla Takčenková, zarazila se v práci a s šibalským úsměvem pohlédla

na Amaiu. „Miluju manžela, ale tenhle soudce by stál za hřích, možná za víc hříchů.“

Amaia vykulila oči překvapením nad takovým výlevem obvykle uzavřené ženy.

„Proboha, doktorko!“ předstírala pohoršení. „Za hřích! Je vidět, že vás to zacházení s medvědy trochu

rozdivočilo. Za hřích, myslím, že je tu materiál na to, aby se pár dní nevylezlo z postele.“

Obě se zasmály, až se muži na druhé straně laboratoře otočili a podívali se na ně.

„Vidím, že jste na to už myslela,“ zašeptala doktorka a dál se dívala na muže.

Amaia slezla ze stoličky a došla k pultu, který ji od doktorky odděloval.

„Možná ano, ale jedna věc je myslet a druhá, velmi odlišná, to udělat. A to nechci.“

„Jste si jistá?“

„Naprosto, ale on mi to nijak neusnadňuje.“ „Michail Koč,“ řekla doktorka.

„Kdo to je?“

„Byl to můj kolega na fakultě medicíny a potom tři roky pracoval ve stejném ústavu jako já. Byl to jeden zmužů přesvědčených o tom, že když o nějakou ženu usiluje, dostane ji. Každý den na univerzitě a potom každý den společné práce se mi vtíral, zval mě na rande, nosil mi kytky, nebo na mě vrhal výmluvné

pohledy.“

„No a?“

„Že Michail Koč mi to taky neusnadňoval, ale ani jedinkrát jsem si nepřipustila možnost, že by stál zahřích.“

„Takže si myslíte, že pouhý fakt, že jsem na to mohla pomyslet, už naznačuje, že něco není v pořádku?Fakt, že vy sama připouštíte, že by stál za hřích, naznačuje, že chcete být nevěrná panu doktorovi?“zeptala se Amaia a pokývla ke skupině mužů.

„Ach, Pane Bože, vy mi připadáte jako Ruska, jak to všechno berete absolutně! Je to prostě pokušení,

inspektorko, lidi nejsou ani slepí ani neviditelní.“

Amaia na ni pohlédla s otázkou po vysvětlení.

„Když se člověk rozhodne, že jiného miluje tolik, že se vzdá všech ostatních, neoslepne, ani se nestaneneviditelným. Vidí dál a je viditelný. Není žádná zásluha být věrný, když nás neláká to, co vidíme, nebokdyž se nikdo nedívá na nás. Skutečná zkouška se dostaví, když se objeví někdo, do koho bychom sezamilovali, kdybychom neměli partnera, někdo, komu to sluší, kdo se nám líbí a přitahuje nás. Někdo, kdo

by byl dokonalý, kdyby nebylo toho, že už jsme si jiného dokonalého člověka vybrali. To je věrnost,inspektorko. Nedělejte si starosti, zvládáte to dobře.“

Pomalu je dostihlo chladné ráno. Dali si znovu kávu a doktor González vytáhl odněkud balíček karet, jímžse tři muži zabavili v tiché hře. Doktorka si raději četla jednu z tlustých technických učebnic, které jízřejmě připadaly zábavnější, a Amaia vedle ní si v duchu procházela svůj případ a věnovala dlouhépohledy termocykléru, který předl na ocelovém pultě jako rozmazlená kočka. Instinkt jí říkal, že ano, žese v těch vzorcích skrývá sama podstata života ukradeného tandemem nejpekelnějších stvůr, jaké znala.Chladná a mocná mysl našeptávače a slepá poslušnost a bestialita v jeho službách. PCR přestal příst adlouze zapískal, což Amaiu polekalo, skoro ve stejné chvíli, kdy se na Jonanově telefonu ozval signáldoručené textové zprávy a na její telefon někdo zavolal. Vyplašeně se na sebe podívali, než Amaia přijala

telefonát inspektora Iriarteho.

„Šéfová, v kostele v Arizkunu došlo k novému útoku.“

Vyskočila a vzdálila se na druhý konec laboratoře.

„Vysvětlete mi to,“ zašeptala.

„Víte, najeli do zdi s vysokozdvižným vozíkem, probourali díru a…“ zaváhal.

„Nechali tam ostatky?“

„Ano… Další ručičku… Hodně malou, trochu jinou, není spálená…“

Amaia si všimla, jak to na Iriarteho zapůsobilo. Řekl „ručičku“. Sám měl malé děti, jejich paže určitěnebyly o moc větší.

„Dobře, inspektore, rozjeďte obvyklý postup, dejte vědět San Martínovi a ničeho se nedotýkejte, dokudnepřijedu. Bude mi to trvat něco přes dvě hodiny. Ať všichni počkají venku, uzavřete to kolem a počkejtena mě, jedu hned. Za minutu vám zavolám z auta.“

Vzala si kabát a zamířila k východu, kde ji čekal Jonan.

„Dostala jsem oznámení a musím odjet,“ řekla ostatním. „Jonane, ty zůstaneš, potřebuju tě tady, tohle jevelmi důležité. Páni doktoři, děkuju vám za všechno. Ctihodnosti, zavolám vám ráno.“

Vzal svůj kabát a mlčky ji následoval. Neřekl nic, když procházeli prostor s obrovskými voliérami, ani kdyžpřecházeli nádvoří pevnosti.

Amaia dálkovým ovladačem odemkla vůz, než k němu došla, a on ji zastavil u dveří a vzal ji za paži.

„Amaio…“

Zhluboka se nadechla a pomalu vydechovala.

„Inspektorko Salazarová,“ odpověděla a obrnila se trpělivostí.

„Tak dobře, jak chcete, inspektorko Salazarová,“ připustil s nechutí. Naklonil se k ní, krátce ji políbil natvář a zašeptal: „Jeďte opatrně, paní inspektorko, záleží mi na tom.“

S bušením srdce ucouvla a zakroutila hlavou.

„Nesmíte tohle dělat, nesmíte to dělat,“ prohlásila, nasedla do auta a nastartovala motor.

Řídila, snažila se potlačit impulz zrychlit a soustřeďovala zbytek pozornosti, kterou jí soudcovo chováníještě zanechalo, aby nevyjela z nějaké zatáčky. Silnice vypadala pokrytá bílou jinovatkou a v některýchúsecích zčernalým ledem, což činilo noční řízení ještě únavnější a nebezpečnější. Obyvatelé okresuSobrarbe to dobře věděli a v noci raději nejezdili autem. Dokonce i některé školy začínaly vyučovánípozději dopoledne, aby se lidé vyhnuli zrádnému ledu na horských silnicích. Když přijela na dálniční

spojku, zastavila auto na kraji a zavolala Iriartemu.

„Podejte informace,“ řekla mu, když se ozval.

„Ve tři hodiny ráno několik sousedů slyšelo ránu, jak vozík narazil do zdi kostela, vyklonili se z okna, alenikoho neviděli. Když jsme sem dorazili, našli jsme proražený otvor a uvnitř na oltáři…“

„Kosterní ostatky,“ doplnila Amaia. „Ano, kosterní ostatky.“

„To jim muselo dát práci prorazit zeď kostela.“

„Ne tam, co to udělali. Vozík vrazil přímo do místa, kde bývaly dveře agotů, vchod, který museli používata který byl později zrušen. V tom úseku je zeď z cihel a ,ramena‘ vozíku jím přesně projela.“

„A hlídka u kostela?“

„Patnáct minut předtím přijali na linku 112 oznámení o požáru v paláci Ursua. Hlídka u kostela bylasamozřejmě nejblíž, a tak je tam poslali.“

„Požár?“

„Ve skutečnosti to nic nebylo, trochu benzinu na bráně paláce, ale ta je ze dřeva a hořela jako troud.Hlídka ji uhasila hasičskými přístroji z auta.“

„Palác Ursua je také spojen s historií agotů.“

„Ano. Existuje teorie, že právě pán z Ursuy sem přivedl agoty jako nádeníky a služebníky.“

Zavěsila a vyhledala pod sedadlem přenosnou sirénu, kterou používala zřídka. Otevřela okénko a přilepilaji na střechu. Jakmile vjela na dálnici, zapnula sirénu a zrychlila a náhle znovu nabyla pocitu rychlosti,jaký nezažila od časů na akademii. Tachometr ukazoval přes sto osmdesát kilometrů v hodině. Chvilku tak

jela, až předjela několik vozidel, která se tam v tu dobu vyskytovala. Myslela na Iriarteho, jednoho znejkorektnějších policistů, které znala. Vypadal dokonale a informace, které podával, byly úzkostlivěpřesné. Možná se choval trochu korporativisticky. Vždycky byl klidný a neměnil tón. Měl kořeny vElizondu, což mu dodávalo vyrovnanost, ale zároveň představovalo jeho slabý bod. Vzpomněla si, jak přijedné příležitosti, když našli mrtvolu dospívající dívky z městečka, se na chvíli přestal ovládat, a teď tenzpůsob, jak řekl „ručičku“… Překvapilo ji, když se náhle přistihla, jak myslí na vlastního syna. Znovupohlédla na tachometr, který ukazoval skoro sto devadesát kilometrů, a bez přemýšlení zvedla nohu zakcelerátoru. „Není snadné být rodič,“ řekl jí jednou Iriarte, a nejenže to nebylo snadné, byla to zatracená

odpovědnost. Do jaké míry se být otcem nebo matkou odráží na jejich činech? Vždycky byla opatrná,sakra! Byla policistka, jistěže byla opatrná, ale odpovědnost vůči Ibaiovi, odpovědnost nenechat hosamotného, aby neprožíval dětství bez matky, omezí to její život, její práci, to, jak moc nebo málo šlápnena plyn? K první myšlence se přidala další a znovu vyvolala obraz drobných kostí, které někdo položil naoltář v kostele, kostí její rodiny, kostí, které v sobě nesly stejný základ jako její, stejný jako kosti jejíhosyna, kosti, které byly jejím kořenem a dědictvím.

„Ama bude opatrná,“ zašeptala, šlápla na plyn a auto vyrazilo po silnici k Pamploně.

V šest ráno bylo nebe v Arizkunu ještě daleko toho, aby se na něm daly zahlédnout třeba jen stopysvítání. Bylo vidět, že kostel je uvnitř osvětlen, a venku kolem něj parkovaly dva hlídkové vozy a půl tuctu

osobních, seřazené u půlmetrové zídky zabraňující, aby auta jezdila až ke dveřím.

Malý elektrický vysokozdvižný vozík značky Bobcat vražený do postranní zdi se sotva vešel do otvorunepravidelných okrajů asi metr krát metr, který byl proražen v obvodové zdi. Zdvižná ramena bylazaražena do kamene a pokryta tmavou sutí. Amaia obešla kostel, než vešla dovnitř, a prohlížela ohradu uzadní zahrady se zadní pěšinkou.

Iriarte se Zabalzou šli za ní každý se svítilnou.

„Už jsme prozkoumali celý obvod,“ připomněl jí Zabalza.

„Tak ho zkoumáme znova,“ odpověděla úsečně.

Uvnitř na ně čekal doktor San Martín.

„Dobrý den, paní Salazarová,“ řekl a pohlédl na ni a na malou hromádku přikrytou hliníkovou fólií, kteráležela na oltáři. Přišel k nim a kosti odkryl.

Amaia si uvědomila, že jak Iriarte, tak San Martín se nedívají na kosti, ale na ni, a vynaložila veškeré úsilí,aby zůstala netečná, když je bedlivě pozorovala.

„Vypadají jinak než ty předcházející, že, doktore?“

„Skutečně, tyhle nebyly na koncích ohořelé a kloub je dokonale rozeznatelný, ale hlavně je to barva.Tyhle jsou mnohem bělejší a důvod je, že nebyly v kontaktu s hlínou, ale byly dobře uzavřené v rakvi, kde

nebylo tolik vlhko. Dokonce i články prstů jsou výborně zachovalé.“

Amaia pozorovala ještě několik vteřin kosti, s nimiž ji možná vázalo příbuzenské pouto, a přikryla je, možná s přílišnou péčí, jako by je oblékala. Obrátila se k San Martínovi, aby mu položila otázku, která se

mezi nimi vznášela od okamžiku, kdy vešla. „Myslíte, že…?“

„To nemůžu vědět, paní inspektorko. Můžu vám říct, to ano, že nepocházejí ze stejného místa. To se dásnadno odhadnout podle stavu, v jakém se nacházejí. Odnesu si je, osobně si to vezmu na starost. Dočtyřiadvaceti hodin, možná o něco méně, budeme znát odpověď.“

Přikývla, obrátila se a šla k místu, kde stroj pobořil část zdi. Zevnitř vypadaly škody větší, zdí bylo vidět

kovová ramena vozíku vykukující ze suti.

„Tohle je místo, kde dříve bývaly dveře pro agoty?“

„Ano,“ odpověděl Zabalza za jejími zády. „To nám řekl farář.“

„Kde vlastně je?“

„Poslali jsme je domů, jeho i kaplana, byli dost vyřízení.“

„Udělal jste dobře. Předpokládám, že jste už odebrali otisky,“ řekla a ukázala na vozík.

„Ano.“

„Kde ho sebrali?“

„Ve skladu nápojů tady vedle, používají ho na přepravu palet.“

Podívala se, kolik je hodin, a se Zabalzou v patách šla vstříc Iriartemu.

„Uvidíme se na komisařství, projdeme si všechno, co máme o těch útocích, a co nejdřív mi přiveďte toho

kluka, co píše ten blog, chci s ním mluvit.“

„Teď?“ zeptal se Zabalza neklidně a dal najevo své pochybnosti.

„Ano, teď. Je v tom nějaký problém, podinspektore?“

„Už jsme toho mládence vyslechli a došli jsme k závěru, že s tím nemá nic společného.“

„Ve světle nových událostí pokládám za nezbytné ho vyslechnout znovu. Mám víc než jeden důvod k

jistotě, že osoba nebo osoby, které tohle provádějí, jsou spojené s Baztánem, a kloním se k tomu, že je

jich víc než jeden. Nemyslím si, že by ten chlapec mohl sám všechno udělat, probourat otvor, sehnat ty

kosti. Někdo mu musel pomáhat,“ vysvětlovala cestou ke dveřím.

„To může být, ale ten mládenec s tím nemá nic společného.“

Zastavila se a zadívala se na něj. Iriarte se taky ohlédl a neklidně na něj pohlédl.

„Máte jinou teorii, podinspektore?“ zeptala se Amaia pomalu. „Proč jste si tak jistý?“

Když odpověděl, jeho hlas prozradil napětí: „Vím to.“

„Zabalzo,“ napomenul ho Iriarte, „možná trochu předbíháš.“

„Ne,“ přerušila ho Amaia, „nechte ho, ať to vysvětlí, jestli má odlišnou představu, chci slyšet jeho názor.

Proto máme tým, abychom viděli fakta z různých stran.“

Zabalza si nervózně pohladil tvář, jako by nevěděl, co dělat s rukama, nejdřív je propletl a nakonec je

schoval do kapes prošívané bundy.

„Ten chlapec je oběť, otec ho mlátí od doby, kdy zemřela matka. On je chytrý, má moc pěkné známky a zájem o historii a kořeny jeho lidu ho drží doma. Mluvil jsem s ním a věřte mi, navzdory své inteligenci má vážný problém se sebehodnocením, nemá žádnou sebedůvěru, ne takovou, jakou by potřeboval, abyudělal něco takového nebo podobného. Je v područí otce a hodně trpí.“

Amaia to zvažovala.

„Dospívající jsou schopni cítit obrovský hněv. Fakt, že je v područí, nebo to tak vypadá, by mohlzadržovaný hněv přiživit, a ten by mohl být příležitostně ventilován vzbuzováním pozornosti tohoto druhu.

Pokud byste v tom nebyl citově angažován, viděl byste, že to naopak téměř nese jeho podpis.“ „Cože?“ zeptal se Zabalza nevěřícně, vytáhl ruce z kapes a pohlížel střídavě na Amaiu a na Iriarteho. „Cotím chcete říct?“ „Chci říct, že podle mě se s tím chlapcem identifikujete, a to vás vede ke ztrátě odstupu.“ Jeho obličej vzplanul, jako by hořel zevnitř, a spodní ret se trochu zachvěl. „Co si to dovolujete, vy zatracená policajtská hvězdo?“ zařval.

„Dejte si pozor,“ varoval Iriarte.

„To mě nezastraší,“ řekla a postavila se čelem k nižšímu inspektorovi. „Nezastraší mě to, ale bude lépe,když budete dodržovat pravidla slušného chování, jako to dělám já vůči vám, přestože se nechovátepoctivě, přestože jste dal Montesovi zprávu z laboratoře, která ho dostala do problémů, přestože sechováte jako krysa, která riskuje své bezpečí a bezpečí kolegů, protože mluvíte s civilními osobami mimovyšetřování, a přestože nejste schopen rozlišit, kde jsou hranice.“

Zabalzovi z očí sršely jiskry a tvář měl staženou vztekem, ale i tak vydržel její pohled a díval sevzdorovitě. Amaia ztlumila tón a znovu promluvila.

„Jestli nesouhlasíte s mým vysvětlením, můžete předložit svoje, ale už se mnou takhle nemluvte.Identifikovat se s obětí vypovídá jen o naší lidské nátuře, o tom, co si mnozí myslí, že nemáme, protožejsme u policie. A lidská nátura nám usnadňuje poznání a pomáhá při získávání informací, které by námněkteří jedinci neposkytli dobrovolně. Ale vyšetřovatelé, aniž by se vzdali lidské přirozenosti, si musíudržet odstup, aby se osobně nezapletli. A teď vám znovu říkám, že mám dojem, že se identifikujete sobětí. Povězte mi, je to tak?“

Nižší inspektor Zabalza sklopil zrak, ale odpověděl.

„Myslím, že není nutné vytahovat ho z postele. Je šest ráno a není zletilý.“

„Když budete ještě čekat, budete ho muset vytáhnout ze školy. Nemyslíte si, že to bude horší?“

„Bude doma, určitě nechodí do školy, dokud má v obličeji modřiny.“

Amaia se na dvě vteřiny odmlčela.

„Dobře, v devět na komisařství, ať je po vašem.“

Zabalza zamumlal něco nesrozumitelného a vyšel z kostela.

Jenom deset minut četla zprávy vztahující se ke znesvěcení a oči ji pálily, jako by byly plné písku. Otočilase na židli a zadívala se ven, aby si oči odpočinuly. Začalo svítat, ale jemný déšť hnaný větrem protisklům jí sotva umožnil vidět trochu dál. Hodiny beze spánku přičtené k nočnímu řízení se na ní začínalypodepisovat. Nebyla ospalá, ale oči ji neposlouchaly. Znovu se obrátila k monitoru a otevřela poštu. Bylytam dvě nové položky. První byl slzavý dopis od ředitele Panny Marie Sněžné, i když jeho naříkavá taktikase posunula od obrovské škody ústavu k obrovské škodě pacientce. Znovu vykládal svou teorii spiknutí za účelem poškození svého obrazu a jeho hypotéza zacházela dál, naznačoval, že doktor Sarasola byl přílišpřipraven na převoz Rosario. Zopakoval pochybnosti, které v celém jeho týmu budil fakt, že pacientkabyla schopna se ovládat bez léčby. Přesunula e-mail do koše.

Druhý e-mail byl přeposlaný od Jonana. Otevřela ho zvědavě. „Mocná paní očekává svou obětinu.“

Označila ho ke smazání, ale v poslední chvíli ho přesunula do nové složky, kterou nazvala „Mocná paní“.

Iriarte vešel do místnosti, když neobratně strčil do dveří, protože držel v každé ruce jeden keramický

šálek. Přišel k Amaie a jeden jí podal. Pohlédla na něj s překvapením a přečetla nápis: Zorionak, aita.

„Ty jsou pěkné,“ řekla s úsměvem.

„Jsou jediné, které mám, ale aspoň to není karton.“

„Děkuji vám, to je pořádný rozdíl,“ prohlásila a vzala šálek do obou rukou.

„Zabalza už sem jde s tím chlapcem a jeho otcem.“

Přikývla.

„Není to špatný chlap, myslím Zabalzu. Pracuju s ním už několik let a dokázal mi to.“

Dívala se na něj, se zájmem ho poslouchala a upíjela kávu.

„Je pravda, že má obtížné období, řekl bych, že z osobních důvodů, a neomlouvám ho, a tím méně ten

tón, co dnes ráno použil, ale…“

„Inspektore Iriarte,“ přerušila ho. „Víte jistě, že jste se neminul povoláním? V necelých osmačtyřicetihodinách mi už podruhé obhajujete nějakého kolegu. Odvedl byste skvělou práci v odborech.“

„Nechtěl jsem vás obtěžovat.“

„A neobtěžujete mě, ale nechte každého, ať si svede svou bitvu. Přetahování mezi Zabalzou a mnou ještěneskončilo, to se stává, že některým lidem trvá, než si to přeberou, ale v tomhle týmu je alfa samec žena.“

Iriartemu zazvonil telefon a on ho rychle vzal.

„To je Zabalza, je dole s chlapcem a jeho otcem.“

„Kde je má?“

„V kanceláři v prvním poschodí.“

„Ať je převede do kanceláře na výslech, ať je zvenčí hlídá uniformovaný policista a ať s nimi nemluví.“

Iriarte předal pokyny a zavěsil.

„Půjdeme?“ řekl a položil šálek na stůl.

„Ještě ne,“ odpověděla. „Myslím, že si předtím dám ještě kávu.“

O tři čtvrtě hodiny později Amaia vstupovala do sálu zařízeného na výslechy a vyhýbala se zuřivým

pohledům Zabalzy, který čekal venku, viditelně rozzloben. Uvnitř byl cítit pot a nervy. Čekání a přítomnost

ozbrojeného policisty dosáhly žádoucího účinku.

„Dobrý den, jsem inspektorka Salazarová z oddělení vražd navarrské policie,“ představila se. Ukázala jim

svůj odznak a posadila se naproti nim.

„Poslyšte,“ začal otec, „mně se zdá jako buzerace, když nás sem zvete tak brzy, a pak nás necháte skoro

hodinu čekat.“

Amaia si všimla jeho podlitých očí a uschlé sliny, která se mu táhla od úst k pravému uchu.

„Buďte zticha,“ zarazila ho. „Předvolala jsem vašeho syna, protože je hlavní podezřelý ve vážnémpřečinu,“ prohlásila a zadívala se na chlapce, který se napřímil a pohlédl na otce. „Hodinu čekat jenejmenší z jeho problémů, to mi věřte, protože jestli nebude spolupracovat, stráví dlouhou dobu nahorších místech než tohle, a jestli chcete mluvit o zneužívání, můžeme si potom chvilku promluvit mezičtyřma očima. Chystám se vašeho syna vyslechnout. Můžete být zticha, nebo povolat advokáta, ale už mě nepřerušujte.“

Pohlédla na chlapce. Opravdu měl na lícní kosti ošklivou modřinu a na čelisti další dvě, které už žloutly.Seděl zpříma a šaty na jeho vyhublém těle skoro visely.

„Benat, Benat Zaldúa, že?“

Chlapec přikývl a pramen ofiny mu spadl do čela. Amaia ho pozorovala. Byl neklidný, kousal si dolní ret aměl paže zkřížené na prsou jako na obranu, sem tam si přejížděl nervózní rukou přes ústa, jako by si ječistil. Ano, byl v obranné pozici, ale pravda ho tížila a jeho posunky prozrazovaly potřebu umlčet slova,která se mu drala z úst, aby se zbavil zátěže. Chtěl mluvit, měl strach, a ona musela obojí vyřešit za něj.

„Benate, i když jsi nezletilý, jsi dost starý na to, abys nesl občanskou zodpovědnost. Promluvím sesoudcem, aby bral ohled na tvou situaci,“ řekla a krátce pohlédla na otce. „Já ti chci pomoct a můžu toudělat, ale k tomu potřebuju, abys byl ke mně upřímný. Když mi budeš lhát, nebo něco skrývat, nechámtě osudu a tvůj osud není dobrý.“ Nechala uplynout několik vteřin, aby její slova na chlapce dopadla.„Necháš mě, abych ti pomohla, Benate?“

Prudce přikývl.

Výslech byl spíše chlapcovým naléhavým přiznáním. Vysvětloval, jak ho prostřednictvím bloguzkontaktoval ten člověk, jak si zpočátku byl jist, že potkal někoho, kdo myslí stejně a brání stejné teoriejako on; jak s každým novým útokem na kostel se mu věci vymykaly z rukou, zvláště když se dozvěděl, že u oltáře byly ponechány lidské kosti. To nemělo nic společného s teoriemi, které on zastával. Popsalmuže, kterého viděl tváří v tvář jenom při vniknutích do kostela. Nechal si říkat „Cagot“ a chyběla mupolovina prstů na pravé ruce. Když domluvil, oddechl si tak zhluboka, že se Amaia musela usmát.

„Je ti mnohem líp, viď?“

Amaia vyšla z místnosti a obrátila se na Zabalzu, který čekal u dveří.

„Pošlete oznámení s popisem toho chlapa bez prstů.“

Přikývl se sklopenou hlavou. Přišel k ní Iriarte.

„Volal váš manžel. Prý mu máte okamžitě zatelefonovat. Je to naléhavé.“

Vyděsila se. Bylo to poprvé, kdy jí James nechal vzkaz na komisařství, a muselo to být skutečně vážné,když nemohl čekat, než bude zase dostupný její telefon vypnutý během výslechu. Do místnosti, kteroupoužívala jako kancelář, brala schody po dvou.

„Jamesi?“

„Amaio, Jonan mi řekl, že už jsi v Elizondu.“

„Ano, neměla jsem čas ti zatelefonovat. Co se děje?“

„Amaio, myslím, že bys měla hned přijet.“

„Jde o Ibaie? Je mu něco?“

„Ne, Amaio, Ibai je v pořádku, všichni jsme v pořádku, nedělej si starosti, ale hned přijeď.“

„Proboha, Jamesi, řekni mi, o co jde, nebo se zblázním!“

„Dnes dopoledne přijel Manolo Azpiroz, architekt, dal jsem mu klíč, zatímco jsem připravoval Ibaie, a onšel do Juanitaeney napřed. Za chviličku mi volal a řekl mi, že není dobrý nápad začít s pracemi nazahradě, protože přestavbou a skladováním materiálu se všechno, co tam uděláme, poškodí. Ujistil jsemho, že na zahradě nic neděláme, a on mi řekl, že na různých místech kolem domu je země vykopaná aodstraněná, jako bychom tam něco chtěli sázet. Amaio, jsem teď tady a architekt má pravdu. Jsou tuopravdu jámy a něco v nich je, je tu něco…“

„Co je to?“

„Myslím, že to jsou kosti.“

Vzala svůj terénní kufřík a seběhla po schodech, ani nečekala na výtah. V chodbě v přízemí spolu tišemluvili Iriarte a Zabalza, ale podle jejich gest uhodla, o čem mluví.

„Inspektore Iriarte, pojďte se mnou, prosím.“

Iriartemu trvalo minutu, než si vzal kabát a vyrazil po jejím boku, aniž se co ptal. Ujeli autem krátkou

vzdálenost z komisařství do Juanitaeney a Amaie v hlavě zněl hlavě milion výčitek. Měla si to uvědomitdřív. Žádná hrobka, žádná kostnice. Děti zemřelé bez křtu se v Baztánu nepohřbívaly u křížů ani uhřbitovní zdi. Měly určené místo. Pohřbívaly se v prostoru nazývaném itxusuria, chodba duší, prostor nazemi, který ohraničuje střecha domu s převisem, z nějž při dešti stéká voda a určuje hranici mezivnitřkem a vnějškem domu. Proč byla tak slepá? Její rodina žila v Baztánu odedávna. Proč ji nenapadlo,že i její rodina stejně jako mnohé v Baztánu pohřbívala své děti právě tam?

James s Ibaiovým kočárkem na ni čekal na kraji zeleninové zahrady a v jeho neobvykle vážném chováníse dal vyčíst stín křivdy blížící se urážce, což Amaiu překvapilo. Její James se svým čistým a klidnýmpřístupem k životu se cítil uražený, když k němu překvapivě dolehla špinavost. Amaia políbila ručičkuIbaie, který klidně spal, a poodstoupila, aby si promluvila s Jamesem.

„Je to… Je to… Víš, nevím, jestli je to strašné, nebo překvapivé. Ani nevím, jestli jsou lidské, možná tobudou domácí zvířata.“

Pohlédla na něj s něžností.

„Já se o to postarám, Jamesi. Odvez Ibaie domů a Ros ani tetě nic neříkej, dokud nebudeme vědět něcovíc.“ Udělala krok k manželovi, políbila ho a vrátila se k Iriartemu, který na ni čekal na cestě ke vchodu a držel deštník.

Došli ke dveřím do stájí a nechali kufřík na schodišti zdobícím průčelí. Amaia si natáhla rukavice a druhýpár podala Iriartemu. Podvečerní jemný mírný déšť změkčil půdu, která se lepila na ploché podrážkyAmaiiných bot a ztěžovala jí chůzi. Vzpomněla si, jak jí to klouzalo po dlažebních kostkách v Aínse arozhodla se, že boty vyhodí, hned jak je zuje. Obešla dům a prohlédla si kopečky hlíny, které byly rozpoznatelné na první pohled. Zastavila se u nejbližšího a ukázala Iriartemu otisk boty, jejíž okraje se

deštěm začaly rozpíjet. Iriarte podřepl a přikryl hromádku deštníkem, aby mohl stopy vyfotografovat, kdyžpředtím na stranu umístil cedulku. Popošli k další hromádce. Povrch byl otevřený, jako by vevnitř klíčiloobrovské semeno a rozrušilo hroudy. Vyfotografovali povrch a Amaia pak začala oddělovat vlhké hroudy,které potřísnily její rukavice tmavou baztánskou hlínou. Použila prsty jako lopatku, odhrnula hlínu do stran a odkryla lebku ne větší než malé jablko. O pár metrů dál byla další čerstvě zaplněná jamka, kde nenašlinic, a hned na konci domu, kde roh střechy nechal stopu na zemi, byl hrobeček, o němž mluvil James,odkud z hlíny vykukovaly tmavé kosti, které na první pohled svou barvou mohly připomínat kořeny.Vztyčila se a nechala Iriarteho, aby to všechno vyfotografoval, pohlédla k zadní části domu a zjistila, žejen v tom úseku je přinejmenším devět hromádek a asi tolik dalších na druhé straně.

Místo bylo zřetelně ohraničeno. Pomalé odkapávání během dvou set let načrtlo na zem prasklinu a znesvětiteli hrobů stačilo jenom ji sledovat. Hledala v kapsách klíč, který jí dal James, odemkla visacízámek u stáje a zavolala Iriarteho. Vešel dovnitř a oklepal si vodu z kabátu.

„Tohle je dům vaší babičky?“

„Ano, celé generace patřil mé rodině.“

Rozhlédl se kolem.

„Inspektore, promluvme si o tom, co je tam venku.“

Iriarte velmi vážně přikývl.

„Myslím, že víte, co to je. Říká se tomu itxusuria, tradiční baztánské rodinné pohřebiště. Takhle matkyprokazovaly dětem úctu, nechávaly je doma jako strážce hlídající dům. Když zavoláme San Martína, usadíse tu se svým týmem a všechny ty kostřičky vykopou. Vy pocházíte z Baztánu a doufám, že pochopíte, oco vás chci požádat. Tohle je hřbitov mojí rodiny a chci, aby jím zůstal. Nález tohoto druhu by přitáhl tisk, reportéry, fotografy. Nechci, aby se z toho stal cirkus. Protože navíc věřím, že znesvětitel kostela vArizkunu, a to nemluvím o tom chudákovi klukovi, vyloupil tyhle hroby, a kdybychom to zveřejnili,poplašilo by ho to. Co mi na to řeknete?“

„Že bych taky nechtěl, aby vykopali hroby mojí rodiny.“

Amaia dojatě přikývla a nedokázala nic říct. Zamířila ke dveřím a znovu si zakryla vlasy kapucí.

„A teď budeme pokračovat.“

Znovu začala prohlížet hromádky od poslední, kterou prozkoumala, a ještě ve dvou z nich našli třikostřičky. Kosti vypadaly polámané a hodně rozpadlé, sotva se dalo poznat, co to je, ale ze třetí jámyvykukovala roztřepená tkanina jako špinavá koudel. Představa zbytků peřinky z kolébky Amaiu dojala.Poklekla na mokrou půdu, odhrnula vrstvu hlíny, až odkryla láskyplný raneček, který nějaká matka udělala pro své děťátko. Tělíčko krylo voskované plátno, ale právě peřinka jí sevřela srdce, Amaia z ní cítilabolest matky, která uložila své dítě k věčnému spánku do země, a nezapomněla ho přikrýt, aby hoochránila. Cítila, jak jí studená vody smáčí džíny a oči se jí zalily slzami, které klouzaly dolů a dopadaly nakosti toho milovaného stvoření, možná na stejné místo, kam před lety dopadaly slzy jeho matky. Možnájejí prababičky?

Nebo praprababičky? Mladé ženy zničené bolestí, která po setmění pochovala své dítě do země a zabalilaho do peřinky. Odhrnula látku v místě, kde byla protržená, a drobné kosti, překvapivě celistvé, promluvilyze svého hrobečku a dosvědčily oloupení, jehož byly obětí. Přikryla kostřičku pokrývkou, uzavřela ranečeka nahrnula na něj hlínu.

Iriarte, který stál tiše vedle ní a učinil několik marných pokusů chránit ji deštníkem, jí podal ruku, kterouuchopila, a vstala. Postoupili až ke zdi domu a Amaia se znovu ohlédla na stopy vykopaných hrobečků,které déšť postupně srovnával. Dívala se na nenápadné hromádky hlíny a cítila na svých ramenou bolest generací žen ze své rodiny, slzy, které byly prolity na ten pruh hlíny vyhrazený k tomu sloužit jako galerie

dušiček, a pak ji zradila její představivost a uviděla sama sebe, jak musí pohřbít Ibaie do hlíny, a v tomokamžiku jí unikl veškerý vzduch z plic, zbledla a cítila, jak ji opouštějí síly.

„Je vám dobře, šéfová?“

„Ano,“ řekla, pokročila a snažila se ovládnout. „Promiňte,“ zamumlala.

Iriarte položil kufřík do zavazadlového prostoru a otevřel jí dveře spolujezdce. Na chvilku Amaia pomyslela

na možnost, že by šla pěšky k tetinu domu, protože ulice Braulia Iriarteho byla na druhé straně Trinkete,ale vzpomněla si na své mokré a špinavé kalhoty a bolest, která se jí šířila končetinami, jako by bylanemocná, a nasedla do vozu. Připadlo jí, jako by se mezi podpěrami a listovím vinné révy skrývala nějakátvář, a rozeznala i nepřátelský pohled muže pečujícího o zahradu.

Když zahnuli u Txokota, uviděli Fermína Montese, který navzdory dešti stál před barem a kouřil, sotvachráněný přesahující střechou. Iriarte odpověděl na jeho pozdrav lehkým mávnutím ruky a jel dál ulicí až k Engrasinu domu.

Než Amaia vystoupila z vozu, obrátila se k Iriartemu.

„Mám vaše slovo?“

„Máte.“

Bez úsměvu se na něj upřeně zadívala a přikývla.

Jakmile vystrčila nohu z auta, přišel k otevřeným dvířkům Fermín, jenž je rychlým krokem sledoval. V ruce

držel deštník. „Inspektorko Salazarová, rád bych si s vámi promluvil.“

Amaia se na něj dívala a skoro ho neviděla, vyčerpaná únavou, která na ní byla každým okamžikem víc

znát.

„Teď ne, Montesi.“

„Ale proč ne? Můžeme jít do baru, jestli chcete, a na chvilku si promluvíme.“

„Teď ne…“ opakovala a naklonila se, aby si posbírala věci z auta.

„Jak dlouho to budete odkládat?“

„Požádejte o schůzku,“ řekla mu a nedívala se na něj.

„Nechápu, proč mi to děláte…“ protestoval.

Iriarte vystoupil z auta, došel k němu a postavil se mezi něj a Amaiu.

„Teď ne, inspektore Montesi,“ řekl pevně, „teď ne,“ opakoval důrazně, jako by mluvil s malým dítětem.“

Montes přikývl, ale vůbec se netvářil přesvědčeně.

Amaia zamířila ke vchodu a nechala oba muže venku na dešti.

Vešla do domu a sotva vlekla nohy. Cítila se fyzicky nemocná a v kontrastu s venkovní vlhkostí jí suché

voňavé teplo vycházející z krbu přivodilo silnou zimnici, až se jí tělo viditelně roztřáslo. James podal dítě

tetě vyplašen Amaiiným stavem.

„Vypadáš strašně, Amaio. Jsi nemocná?“

„Jenom unavená,“ odpověděla a posadila se na schody, aby si zula boty od hlíny.

James se sklonil, políbil ji a vylekaně ucouvl.

„No to ne, máš horečku.“

„Ne,“ protestovala a zároveň věděla, že je to pravda. Má horečku.“

„Jdi si svléknout ty mokré šaty a dej si teplou sprchu,“ nařídila teta a položila dítě do kočárku. „Za deset

minut se na tebe přijdu podívat.“

„Ibaii,“ zašeptala Amaia a natáhla ruku k dítěti.

„Amaio, bude lepší, když ho nebudeš chovat, dokud nebudeme vědět, co s tebou je. Přece ho nechceš

nakazit.“

James jí pomohl svléknout si oblečení deštěm přilepené na tělo a dojít do sprchy. Když ucítila horký proud

vody na kůži, poznala, co jí je. Tělo reagovalo na to, že už několik dní Ibaie pravidelně nekojí . Kůže naňadrech vypadala napjatá, horká a velmi bolestivá. Vyšla ze sprchy, vzala si dva prášky proti zánětu avyhledala v kabelce dvě dávky pilulek, které definitivně ukončí možnost kojit syna a které před několikadny nechtěla brát. Dala si dva do úst a spolkla je spolu se slzami neúspěšné matky. Poražená adezorientovaná se posadila na postel a ani nevěděla, že usnula. James se vrátil s lahví vody, kterou užnepotřebovala, a když ji tak viděl, nahou a spící, naprosto vyčerpanou, zůstal stát, díval se na ni a říkal siv duchu, zda to byl dobrý nápad vrátit se do Baztánu. Přikryl ji prošívanou dekou, lehl si vedle ní a velmiopatrně přejel paží po jejím těle, které hořelo horečkou, a připadal si jako černý pasažér, který se vkrádána křižník.

Hodiny odbíjely půl páté, když ji James vzbudil tucty drobných polibků do vlasů. Usmála se, když ucítilaaroma kávy, kterou jí vždy přinesl do postele.

„Vstávej, Růženko, už nemáš horečku. Jak ti je?“

Přemýšlela o tom. Poznala, že má suché rozpraskané rty a vlasy přilepené k hlavě, jako by byly ještěmokré, v nohách jí ještě trochu mravenčilo, ale jinak se cítila dobře. Poděkovala v duchu za tvrdý spánek, z něhož si neodnesla žádnou vzpomínku, a usmála se.

„Je mi dobře, už jsem ti řekla, že je to jen únava.“

James se na ni díval, přemýšlel, ale ovládl se. Věděl, že nesmí nic říct, nesnášela, když ji žádal, aby bylaopatrnější, aby víc odpočívala a víc spala. Trpělivě si povzdechl a podal jí kávu.

„Telefonoval Jonan.“

„Cože? Proč jsi mě nevzbudil?“

„Právě jsem to udělal. Řekl, že zavolá znovu za deset minut.“

Posadila se na posteli a opřela se zády o dřevěné čelo, které se jí zařízlo do zad navzdory polštářům,kterými se podložila. Vzala si číšku kávy, kterou jí podával, a upila, zatímco hledala telefonní číslo svého pomocníka.

„Předám vám paní doktorku, šéfová,“ řekl hned.

„Paní inspektorko, našli jsme shodu vlasů a slin se vzorky šest a jedenáct od četníků. V případě šestky jeshoda stoprocentní, proto vám můžu potvrdit, že vlasy a kost patřily stejné osobě. V případě vzorku číslojedenáct shoda ukazuje na to, že kost a sliny s ohledem na množství alel patřily dvěma sourozencům.Doufám, že jsme vám pomohli,“ řekla doktorka, a aniž jí dala čas odpovědět, předala telefon opět Jonanovi.

„Tak jste to slyšela, šéfová, máme shodu. Soudce už volá generálnímu komisaři, aby ho informoval. Jedus ním do Pamplony. Asi vám zavolá, jakmile zavěsím.“

„Dobrá práce, Jonane. Uvidíme se v Pamploně…“ rozloučila se, když uslyšela znamení, že přichází další

hovor.

„Dobrý den.“

„Paní inspektorko, soudce mě právě informoval o vašem objevu. Domluvili jsme si schůzku na komisařstvíza dvě a půl hodiny, jakmile Markina dorazí do Pamplony.“

„Budu tam.“

„Inspektorko… Je tu jedna záležitost, kterou bych s vámi chtěl projednat. Mohla byste přijet dřív?“

„Jistě, budu tam za hodinu.“

Prošla v duchu údaje, které má, protože si myslela, že generální komisař bude chtít být připraven, než mu

soudce Markina sdělí svůj úmysl otevřít oficiálně případ. Výsledek analýz vrhal na případ nové světlo. Dvě

další ženy zavražděné manžely při zločinech machistického střihu a zjevně bez souvislosti. Oběma ženámbyla uříznuta ruka stejným způsobem a kosti obou se objevily vyčištěné a zbavené masa v jeskyni ArriZahar. Oba útočníci zemřeli, vlastně si oba vzali život po vraždách, jak se často stávalo. Někdo si odneslamputované končetiny ze dvou míst činu, někdo, kdo nechal stopy po zubech na jedné z nich, jako vpřípadě Johany Márquezové. Někdo také nakupil ostatky obětí u vchodu do jeskyně jako legendární obr abez okolků se podepsal svým jménem a krví obětí, které pro něj jeho služebníci obětovali. „Tartalo“ sehlásil ze stěn nestoudně a drze. Jeho smělost zašla tak daleko, že jim poslal vzkaz po takovém vyslancijako Medina, nebo že přinutil Quiralteho počkat na její návrat z dovolené, než se přiznal, kde je tělo LucíeAguirreové. A při posledním kroku, ještě rizikovějším a provokativnějším, se přibl
ížil dokonce k její matce.Když si je představila vedle sebe, zachvěla se. Mluvili spolu? Nebyla si jistá, zda Rosario dokáže souvislekomunikovat, i když byla schopna sestavit seznam žádoucích návštěv a požádat o tu konkrétní. Myslela na to a uvědomila si, že návštěvník ji musel znát, ještě než byla přijata do ústavu Panny Marie Sněžné,protože od chvíle, kdy na základě soudního příkazu do toho ústavu vstoupila, uplynulo už sedm let anestýkala se s nikým, kdo nepatřil k lékařskému týmu kliniky, nebo kdo by tam nebyl přijat jako pacient.

Prakticky se dalo vyloučit, že by to byl zaměstnanec nebo bývalý zaměstnanec kliniky. Nebylo možné, aby

ho někdo, jiný pracovník ústavu, nepoznal v přestrojení, které nebylo nijak výnamné, jenom ztěžovaloidentifikaci. Ne, musel to být někdo vzdálený ústavu, nebo by tolik neriskoval, někdo, kdo znal Rosariopředtím. Ale odkdy? Od doby, kdy Rosario onemocněla a začala svou pouť po nemocnicích? Nebo ještědřív? Z Baztánu? Výběr té jeskyně prozrazoval znalost kraje, ale chodily tam stovky výletníků, kteříprocházeli každé léto lesy. Kdokoli z nich mohl na jeskyni náhodou narazit, nebo tam mohl být dokoncepřiveden tucty značených tras, které se objevovaly na různých internetových stránkách Baztánu, adokonce i na stránkách radnice.

Avšak v jeho objevení na scéně, v podpisu jeho zločinů i ve výběru jména bylo něco, co vypovídalo ochorobném vztahu k údolí. Zpočátku si jako Padua myslela, že „Tartalo“ je jen způsob, jak přitáhnout pozornost k jeho praktikám, jak sám sebe pojmenovat jako další mytologickou bytost ve stopách

basajauna. Hněvalo ji, když si pomyslela, že nikdy nepochopí, proč novináři nazývají vrahy těmiabsurdními jmény, které navíc v případě basajauna nemohlo být méně vhodné, a představila si, že si onitotéž myslí o policistech, jak nazývají policejní případy. Ale basajaun nebylo jen nevhodné jméno, byl toomyl. Jasně jí vyvstal na mysli les a síla, která jí téměř umožnila znovu pocítit klidnou a velkolepoupřítomnost svého strážce. Usmála se. Dělala to vždycky, když si vyvolala jeho podobu, vždycky se jí takpodařilo dosáhnout znovu klidu.

Pozdravila pár známých u vchodu a vyšla rovnou do kanceláře generálního komisaře. Vteřinu počkala, než

ji uniformovaný policista ohlásil a nechal ji vejít. Jako při poslední návštěvě v těchto prostorách byl u šéfa

přítomen i doktor San Martín a jeho přítomnost, kterou tentokrát neočekávala, způsobila, že se jí v hlavěrozezněly všechny poplašné sirény. Pozdravila nadřízeného, stiskla ruku doktorovi a posadila se, kam jíkomisař ukázal.

„Inspektorko, čekáme na příchod soudce Markiny, aby nám předložil, co už víme, že analýzy stanovily, žekosti nalezené v té jeskyni v Baztánu patří dvěma obětem trestných činů domácího násilí, kde se objevilstejný podpis.“ Komisař si nasadil brýle a naklonil se, aby přečetl: „TARTALO. Soudce mi telefonicky sdělil, že má v úmyslu otevřít případ. Blahopřeji vám, byla to skvělá práce, tím spíš, když si uvědomíme omezení, která s sebou nese vyšetřování uzavřených případů, aby nedošlo k nějakým rozporům.“ Odmlčel se a Amaia si pomyslela: „Ale…“ Byla to odmlka, která předcházela nějakému „ale“, tím si bylajista, ačkoli si nedokázala představit, co by to mohlo být, ať přemýšlala sebevíc. Jak už řekl komisař,soudce se chystal otevřít případ, ona byla šéfkou oddělení vražd, takže ji od vyšetřování nikdo nemohlodsunout, a důkazy byly dostatečně závažné, fakticky byly ohromuj ící. Rodiny chtěly spravedlnost, „ale…“

„Inspektorko…“ komisař váhal. „Je tu jiná věc, další podivný aspekt případu.“

„Podivný?“ netrpělivě čekala.

San Martín si odkašlal, a tak okamžitě porozuměla.

„Vztahuje se to ke kostem nalezeným při znesvěcení v Arizkunu?“

„Ano,“ odpověděl San Martín.

„Ty poslední také patří mojí rodině?“ zeptala se, zatímco se jí v hlavě objevil obrázek dvou malých jamek

s rozrytým povrchem.

„Paní inspektorko, především chci poukázat na to, že s ohledem na okolnosti předcházející hromádkykostí, dělal jsem analýzu současných sám osobně, postupoval jsem pečlivě a úzkostlivě jsem dodržoval postup.“

Amaia vděčně přikývla.

„Patří mojí rodině?“

San Martín pohlédl na komisaře, než pokračoval. „Paní inspektorko, vy jste obeznámena s tím, kolik

procent DNA znamená například příslušnost k nějaké rodině a v jakém stupni, chci říct, zda příbuznost je

v prvním, druhém, nebo třetím stupni?“

Pokrčila rameny. „Ano, jistě, myslím, že ano. Běžné alely mají shodu padesát procent s rodiči, pětadvacet

procent s prarodiči, a tak postupně…

San Martín přikývl.

„Je to tak a každá lidská bytost je ve své DNA jedinečná. Ačkoli DNA pokrevních příbuzných jsou

geneticky velmi podobné, existuje mnoho aspektů, které nás definují jako samostatné jedince.“

Amaia vydechla. Kam tím míří?

„Paní Salazarová, výsledek analýzy DNA provedené na kostech nalezených včera v Arizkunu odpovídají na

sto procent vám.“

Překvapeně se na něj zadívala.

„Ale to není možné,“ napadlo ji okamžitě. „Nemohla jsem ty vzorky kontaminovat, ani jsem na ně

nesáhla.“

„Nemluvím o přenesené DNA, paní Salazarová, mluvím o samé podstatě kostí.“

„To musí být chyba, někdo se zmýlil.“

„Už jsem vám řekl, že jsem dělal analýzu sám a opakoval jsem ji, když jsem viděl, že je tu shodný

výsledek. Je to vaše DNA.“

„Ale…“ Amaia se nevěřícně usmála. „Je evidentní, že ta paže není moje,“ poznamenala téměř pobaveně. „Nevíte, zda jste neměla sestru?“

„Mám dvě sestry a žádné nechybí paže. Ale kromě toho jste mi právě řekl, že každý člověk je jedinečný.

Možná by se mi podobal, ale nebyl by jako já.“

„Jedině kdyby to bylo identické dvojče.“

Amaia chtěla odpovědět, ale zarazila se uprostřed odpovědi. Pak velmi pomalu pronesla: „Nemám žádnousestru dvojče.“

A když to vyslovila, všimla si, jak se všechno kolem ní rozpíjí, až se to změnilo v hustý černý olej, kterýstékal po zdech, pohltil světlo, pokryl všechny povrchy a padal jí z očí a rukou rozevřených na klíně.Nějaká holčička plakala.

Holčička plakala husté slzy strachu, zvedala paži uříznutou u ramene a říkala přitom: „Nedovol, aby těmaminka snědla.“ Kolébka stejná jako v Juanitaenee, holčička bez paže, která ji houpala, holčička, kteránikdy nepřestávala plakat.

Na mysl jí přišlo tisíc vzpomínek, které si přinesla ze snů, v nichž holčička, o níž si vždycky myslela, že jeto ona sama, zůstávala zticha vedle ní, stejná jako její odraz v tmavém zrcadle snu. Verze jí samotné,smutnější než skutečnost, protože Amaia pod šedou vrstvou bolesti bojovala o přežití a měla v soběvzpouru proti osudu, která svítila jako zimní měsíc v hloubi jejích modrých očí. U té druhé to nebylo.Jediný svit v jejích očích pocházel z neustálého pláče, tak černého, že se vyléval do okolí jako fascinujícígagátová kaluž. Téměř vždy byl její pohled srdcervoucí hlubokým žalem a přijatým odsouzením, kterévyzařovala její němá pasivita, ale zoufalý nářek někdy sílil, až nebyla schopna ho dál snášet. Jednouholčička plakala, její tělíčko se hluboce otřásalo křečovitými vzlyky a v klíně držela Amaiinu pistoli Glock,služební zbraň, její kotvu jistoty. Zvedla ji a namířila si ji na hlavu, jako by zemřít bylo jakési vysvobození.

„Nedělej to,“ zakřičela na holčičku, o níž si myslela, že je to ona sama, a přelud, který nosila v kostech,zvedl amputovanou paži a ukázal jí ji: „Nemůžu dovolit, aby mě maminka snědla.“

Uvědomila si kancelář a přítomnost obou mužů, kteří ji pozorovali, a na vteřinu ji zneklidnilo, že vypadápohnutě, že se to všechno, co se jí honilo v hlavě, odrazilo na její tváři. Okamžitě se soustředila na nithovoru doktora San Martína, který ukazoval propisovačkou na graf na stole.

„Není tu prostor pro omyl. Jak vidíte, všechny body byly analyzovány dvakrát a na žádost pana komisařeto bylo znovu posláno do Nasertiku. Zítra budeme mít výsledky, ale je to čirá formalita na ověření,nebudou mít odlišné výsledky, za to vám ručím.“

„Inspektorko, že vy nevíte, zda jste měla sestru, která zemřela při porodu, nic neznamená. Možná to bylpro vaše rodiče tak bolestný fakt, že se rozhodli o tom nemluvit, nebo vás možná nechtěli vyvádět z mírypomyšlením, že vaše identická sestra zemřela. Na druhé straně, až do roku 1979 neexistovala povinnostregistrovat mrtvě narozené děti, a když se vezme v úvahu, že nápisy na hřbitovech se pořizovaly ručně,většinou se tam objevila zmínka „Potracené dítě“, aniž se upřesňovalo pohlaví nebo odhadovaný věkplodu. Na některých hřbitovech a v nejedné farnosti byl fakt, že stvoření nebylo pokřtěno, překážkou,která se řešila utajeným pohřbením a pěkným spropitným hrobníkovi. Je jasné, že člověk, který to dělá,zná vás i vaši rodinu, a že má informace z první ruky. Jak vám řekl doktor, stav kostí ukazuje, že nebyly v přímém kontaktu se zemí, a je pravděpodobné, že pocházejí z nějakého suc
hého, pro vodunepropustného místa. Měla byste nám sdělit, na kterém hřbitově nebo hřbitovech jsou pohřbeni členovévaší rodiny, abychom mohli přikročit ke zkoumání.“

Poslouchala jako pokořená. Několik vteřin na to myslela a pak lehce přikývla.

Policista v uniformě oznámil příchod soudce, a jako by se mlčky a tajně dohodli, komisař s doktoremsebrali zprávy, které ležely na stole, a nechali ho vejít. Schůzka trvala sotva patnáct minut. Markinarozložil výsledky analýz, které se samozřejmě budou muset zopakovat oficiální cestou, a přednesl jim svůj úmysl otevřít případ. Gratuloval nadřízenému vrchnímu komisaři k diskrétnosti a péči věnovanévyšetřování a zamlklé Amaie, která na všechno přikývla. Když schůzka skončila, Amaia urychleně vyšlaven a byla povděčna, že jí Markina nevěnoval jeden ze svých obvyklých pohledů. Jonan na ni čekal na chodbě, a jakmile ji uviděl, začal nadšeně hovořit.

„To je nářez, šéfová! Podařilo se nám to, otevřou případ…“

Několikrát roztržitě přikývla a on si všiml jejího znepokojení.

„Tam uvnitř šlo všechno dobře, ne?“

„Ano, nedělej si starosti, jde o něco jiného.“

Několik vteřin trvalo, než odpověděl.

„Chcete o tom mluvit?“

Došli společně k autu a ona na něj znovu pohlédla. Jonan byl určitě jeden z nejlepších lidí, které znala.Jeho starost o ni byla upřímná a přesahovala úřední rámec. Pokusila se na něj usmát, ale úsměv zůstal na tváři a nedorazil k očím.

„Nejdřív si to musím promyslet, Jonane, ale pak ti to řeknu.“

Přikývl.

„Chcete, abych vás odvezl domů? Nemusíme mluvit, jestli nemáte chuť, můžu se ubytovat v Trinkete,nemyslím, že by bylo rozumné, abyste řídila. Sněžilo a silnice v průsmyku Belate není v dobrém stavu.“

„Díky, Jonane, ale bude lepší, abys šel domů. Ty jsi taky hodně hodin nespal. Dám pozor a řízení mi uděládobře.“ Když vyjela z parkoviště, ještě zahlédla Jonana, jak stojí na stejném místě.

Sníh se vršil po obou stranách silnici až ke vjezdu do tunelu Belate. Na druhé straně bylo jenom temno aneustálé ťukání soli na podvozek auta. Před sebou stále viděla hromádky hlíny vykopané kolem domu,zbytky zetlelé pokrývky, kolébku stejnou jako Ibaiova, která byla na půdě v Juanitaenee, bělost těchkostí, které nesou stejné DNA a které prozrazovaly, že neležely v zemi. Jak se dá smazat stopa nějakéhočlověka? Jak je možné, že k ní nikdy nedolehla ani nejmenší zmínka o její existenci? Doktor mluvil o dítětinarozeném v termínu. Zemřela při narození? Dokazovala ručička její smrt? Mohla jí být amputována ponarození kvůli nějaké nemoci? Může být naživu? Poznala, že vjíždí do ulice Santiago, a uvědomila si, žeřídila podvědomě, jako automat. Snížila rychlost, aby sjela pustými ulicemi k mostu. Když dorazila naMuniarteu, zastavila auto a naslouchala hučení jezu. Celý den nepřestalo pršet a vůz opanovala vlh
kostjako baztánská hrobka a náhle v ní vyvolala nezadržitelný hněv na to prokleté místo. Voda, řeka,středověké dláždění a veškerá bolest, na níž bylo postaveno. Zaparkovala, a když vešla dovnitř, poprvé sineuvědomila vřelost přivítání, které jí nabízel celý dům, když ji přijal do svého láskyplného klína.

•

Všichni už byli v posteli. Vzala si notebook a soustředila se na klávesnici. Několik minut prohlížela různéregistry údajů a nakonec počítač zklamaně zavřela a vyšla po schodech nahoru. Když si všimla, jaký dělají její boty na dřevu hluk, vrátila se zpět, zula se a znovu se vydala nahoru. Na okamžik zaváhala předdveřmi do tetiny ložnice, ale nakonec zaťukala. Na druhé straně jí odpověděl tichý Engrasin hlas.

„Můžeš sejít dolů, teto? Potřebuju s tebou mluvit.“

„Jistě, holčičko,“ odpověděla Engrasi ustaraně, „hned jsem tam.“ Zaváhala také přede dveřmi Rosinyložnice, ale rozhodla se, že sestra nemůže vědět víc než ona sama.

Stála uprostřed obývacího pokoje, čekala na tetu a zamyšleně upírala zrak do krbu, jako by v něm hořeloheň, který vidí jen ona, neschopna pustit se zase jednou do obřadu zapalování.

Počkala, až se teta za jejími zády usadí, a pak se obrátila a promluvila.

„Teto, na co se pamatuješ z doby, kdy jsem se narodila?“

„Mám velice dobrou paměť, ale z Elizonda si toho moc nepamatuju. Tehdy jsem žila v Paříži a

neudržovala jsem skoro žádné styky s nikým odsud. Když jsem se vrátila, byly ti asi čtyři roky.“

„Ale možná ti amatxi Juanita vyprávěla něco, co se tu dělo, když jsi byla pryč.“

„Ano, jistě, vykládala mi spoustu věcí, většinou drby z městečka, abych byla v obraze, kdo se oženil, kdo

měl děti nebo kdo zemřel.“

„Kolik mám sester, teto?“

Engrasi pokrčila rameny a zatvářila se udiveně.

„Floru a Ros…“

„Nevyprávěla ti babička třeba něco o tom, že jsem se narodila zároveň s další holčičkou?“

„Dvojčetem?“

„Identickým dvojčetem.“

„Ne, nikdy mi nic takového neřekla. Proč si to myslíš?“

Amaia neodpověděla a ptala se dál.

„Nebo třeba že matka potratila, něco o mrtvě narozeném dítěti?“

„To nevím, Amaio, ale nepřišlo by mi to divné. Tehdy se na potrat pohlíželo jako na něco zahanbujícího a

ženy ho skrývaly, nebo o něm nemluvily, jako by se to nikdy nestalo.“

„Vzpomínáš na tu kolébku stejnou jako Ibaiova, která je v Juanitaenee? Ta druhá holčička existovala,

teto, a zemřela po narození, nebo se narodila mrtvá.“

„Amaio, nevím, kdo ti to řekl…“

„Teto, mám nezvratné důkazy. Nemůžu ti to všechno vysvětlovat, protože je to součást toho, o čem

nesmím mluvit, ale vím, že existovala, že se narodila ve stejné době jako já, že to bylo moje dvojče a že

se jí něco stalo.“

Tetiny oči prozrazovaly pochybnost. „Nevím, Amaio, myslím, že kdybys měla sestru, i kdyby se narodila

mrtvá, věděla bych to, věděla by to tvoje babička, protože nemluvíme o potratu, ale o mrtvém

novorozenci, a to by vyžadovalo úmrtní list a pohřeb.“

„To jsem si ověřila jako první, ale žádný úmrtní list neexistuje.“

„Víš, ty ses narodila doma, u rodičů, stejně jako tvoje sestry. V té době to bylo normální, skoro žádná

žena nešla do porodnice a u všech porodů byl vesnický lékař, určitě se na něj pamatuješ, don Manuel

Hidalgo, už zemřel. Pomáhala mu jeho sestra, byla ošetřovatelka a o dost mladší než on. Pokud vím, žije

teď v Baztánu. Před pár měsíci jsem ji viděla v kostele, když se slavilo výročí pěveckého sboru. Když byla

mladá, dost dobře zpívala.“

„Vzpomínáš si, jak se jmenuje?“ „Ano. Fina, Fina Hidalgová.“

Amaia si povzdechla, a jako by se tím povzdechem rozpadly na prášek základy, které ji držely. Vyčepaně

dosedla vedle tety.

„Vždycky se mi o ní zdálo, teto, odmalička, a ještě teď. Myslela jsem, že ta holčička jsem já, ale teď vím,že to byla moje sestra, se kterou jsem se narodila. Dvojče. Prý jsou identická dvojčata skoro stejnýčlověk, prý jsou spojena zvláštním poutem, které jim dokonce umožňuje vidět a cítit stejné věci. Já celý život cítím její bolest, teto!“

„Ach, Amaio,“ zvolala Engrasi a zakryla si ústa jemnýma vrásčitýma rukama. Pak je vztáhla k ní, Amaia sejí schoulila do klína a její hlava spočinula na tetiných kolenou.

„Mluví se mnou, teto, mluví se mnou ve snech a říká mi strašné věci.“

Engrasi pohladila Amaiu po jemných vlasech jako tolikrát, když byla malá. Za minutu si uvědomila, žeAmaia usnula, ale hladila ji dál. Přejížděla jí rukou po vlasech a bříšky prstů nahmatala malou nerovnost a tvar jizvy skryté pod vlasy, kterou by dovedla najít, i kdyby byla slepá.

„Co ti to udělali? Co ti udělali, holčičko moje?“

A její hlas se opět zlomil bolestí a vztekem, ruce se jí začaly chvět a oči se ještě více zachmuřily.

23. června 1980

Nad Elizondem zuřila bouřka. Juan klečel v koupelně osvětlené svíčkou a modlil se. Uvědomoval si, že tonení nejvhodnější místo, odkud se obracet k Bohu, ale byl starého ražení a styděl by se, kdyby ho někdoviděl v takovém stavu. Pokořeného, mrtvého strachy a s očima zalitýma slzami.

Kolem deváté večer ho Rosario požádala, aby odvedl dcerky ke své matce. Holčičky se loudaly, protože jefascinovaly ohně, které starší chlapci začínali zapalovat na ulicích. Sama si zavolala doktora Hidalga. Odté doby uplynuly více než tři hodiny. Z pokoje vyšli jen jednou a požádali o svíčky, když zhaslo světlo, a to bylo před více než hodinou a on už po děsivém křiku své manželky nemohl snést zlověstné ticho domu.Uchýlil se do koupelny, konečně se ovládl a teď se s propletenýma rukama modlil a ze všech sil prosilBoha, aby všechno dobře dopadlo. Rosario se chovala tak divně, navzdory doporučení doktora Hidalganechtěla jít do nemocnice, ani aby si nechala udělat ultrazvukové vyšetření, přestože dvojité těhotenství s sebou neslo riziko. Rozhodla se porodit doma jako při předcházejících těhotenstvích, a dokonce aninedovolila, aby řekl rodině, že čekají dvě děti.

Za dveřmi uslyšel hluk a hlas doktora Hidalga, který provázelo jemné zaťukání.

„Juane, jsi tam?“

Rychle se vztyčil a v zrcadle uviděl zčervenalé oči a obličej zdeformovaný stíny, které vrhalo světlo svíčky.

„Ano, hned jdu,“ odpověděl a otevřel kohoutek, aby si opláchl tvář. Vyšel a v rukou ještě držel ručník. „Je

Rosario v pořádku?“

„Ano, buď klidný, je v pořádku a děti taky. Dvě zdravé a silné holčičky, Juane, gratuluju,“ řekl doktor a

podal mu ruku, která byla ještě cítit dezinfekcí.

Juan ji s úsměvem uchopil a oběma rukama stiskl.

„Můžu je vidět?“

„Chvilku počkej, moje sestra je u ní a ještě ji umyje a připraví, za chviličku tam můžeš jít.“

„Dvě další dcery, je vidět, že umím dělat jen holky.“ Juan se nepřestával usmívat. „Vypij si se mnou

skleničku,“ navrhl.

Doktor Hidalgo se usmál.

„Ale jen jednu. Mám ještě dvě další pacientky, které každou chvíli porodí. Aby se všechny nedohodly, že

to bude zrovna dneska v noci, protože pokud Měsíc zvedá příliv, bouřky zvedají řeku…“

Juan připravil sklenky a do každé nalil na prst whisky.

Fina Hidalgová nakoukla do obývacího pokoje, a když ji Juan uviděl, udělal pohyb, jako by chtěl skleničku

položit.

„V klidu si to vypij, neplaš se a počkej pár minut. Je vyčerpaná a nikam neuteče…“

Ale Juan jedním douškem vyprázdnil sklenici a vyšel do chodby.

„Počkej,“ zarazila ho a postavila se před něj. „Ještě není hotová, chtěla si převléct noční košili, dej jí

minutku.“

Ale on nemohl čekat. Co si ta stará panna myslí, viděl svou ženu nahou tisíckrát, jak si Fina Hidalgovápředstavuje, že přišla do jiného stavu?

S úsměvem ji obešel, ale ona ho chytla za paži a zadržela ho.

„Dej jí minutku,“ prosila.

Juanovi vyprchal úsměv z tváře, právě když k nim přišel doktor Hidalgo. „Fino, co blázníš? Nech ho, ať jde za ženou.“

V ložnici se vznášel výrazný teplý pach, krev a pot smísený s jiným, štiplavým a ostrým pachem lihové

dezinfekce. Rosario stála v čisté noční košili a skláněla se nad dvojčaty. Juan se zmateně usmál, kdyžuviděl, jak se zatvářila jeho žena, když ho spatřila. Rosario držela v ruce malý plochý polštářek, kterýzdobil její postel, a tiskla ho na obličej jednomu miminku.

„Rosario, Pane Bože, co to děláš?“ vykřikl a odstrčil ji od kolébky tak prudce, až upadla.

Rosario byla silná žena, ale oslabená porodem zůstala ležet na posteli a vážně se na něj dívala, nevydala

ani hlásku, ani si nepostěžovala.

Juan odtáhl polštář z tváře miminka, které hned začalo plakat.

„Ach, Bože můj, Bože můj!“ volal zoufale.

Doktor Hidalgo mu vzal dítě z náruče, prohmatal mu nos a strčil mu malíček do pusinky, aby se ujistil, že

tam nic není. Holčička hlasitě plakala a stahovala obličej v rozzlobené grimase.

„Je v pořádku, Juane, je v pořádku. Dítě je v pořádku.“

Ale Juan jako by ho neposlouchal. Díval se na dcerčinu tvář a kroutil hlavou. Doktor Hidalgo vzal jeho

hlavu do rukou a přinutil ho, aby se na něj podíval.

„Je v pořádku, Juane, poslouchej, jak řve, je v pořádku, nic se jí nestalo. Když novorozeně takhle pláče,

je to nejlepší znamení, že je všechno v pořádku.“

Konečně se zdálo, že to pochopil. Obličej se na chvíli uvolnil, ale když se mu vykroutil z dlaní, obrátil se ke

druhé kolébce. Druhá holčička neplakala. Ležela nehybně s pootevřenými pěstičkami na obou stranáchhlavičky a oči měla zavřené. Juan k ní vztáhl ruku, a ještě než se jí dotkl, už věděl, že je mrtvá.

Silnou zimu to ráno doprovázela těžká mlha plazící se u země, obtěžkaná vodou, kterou obsahovala, avypadala zevnitř prosvětlená silným sluncem, které bylo v uplynulých dnech schované a teď jí vhánělobolest do očí, jako by se mlha skládala z mikroskopických úlomků skla. Amaia řídila a držela se na silnicijen díky sledování bílé linky, která byla z bočního okénka sotva vidět. Oči jí hořely neustálým úsilím něcozahlédnout a únava se přidávala ke zklamání, které cítila. Už k ránu se probudila ze spánku plného hlasů,lidí, kteří k ní mluvili, a nesrozumitelných projevů, které k ní v temnotě doléhaly jako vysílání špatněvyladěného rádia z podsvětí, v němž se zprávy a slova mísily s výzvami, nářkem a požadavky, jimžnerozuměla a které v ní po probuzení zanechaly pocit neschopnosti a zmatku, jichž se jí nedařilo zbavit.Vzbudila se na pohovce, kde usnula, přikrytá pokrývkou a s hlavou opřenou o
polštář, který jí podložilateta, a dovlekla se do ložnice, kde Ibai odpočíval v posteli úplně roztažený a Jamesovi nechal jen maloučást matrace.

„Spíš jako tvůj aita,“ zašeptala a na několik minut se natáhla vedle dítěte.

Klidná vyrovnanost Ibaiova spánku jí pomohla nabýt rovnováhu, víru a pocit, že všechno jde dobře.Naprosto nehybné dítě spalo důvěřivě s rozhozenýma ručičkama jako lopatkami mlýna a s klidemvyhraženým spravedlivým. Mělo pootevřenou pusu a leželo tak tiše, že k němu občas přiblížila ucho, abyvnímala jeho dech. Sklonila se a vdechla sladké aroma jeho kůže a dítě, jako by poslechlo volání, sevzbudilo. Dokonalý úsměv zračící se v synkově tváři přivolal její, ale kouzlo trvalo jen několik vteřin, dokud dítě nezačalo vyžadovat jídlo a vztahovat neobratné ručičky k jejím prsům, které ho už nemohly kojit.Předala dítě Jamesovi, který si ho odnesl dolů, zatímco ona zase myslela na to, jak mizerná je matka.

Vešla do zasedacího sálu a zjistila, že Jonan ještě nedorazil. Zapnula svůj počítač, a jakmile otevřelapoštu, narazila na dva vykřičníky. Zpráva doktora Franze, která už se stávala obvyklou, a další přeposlaná z Jonanovy pošty, Zlatý hřeben. Otevřela druhou.

„Mocná paní očekává obětinu.“

„Tak to si mocná paní může na to čekání sednout,“ řekla si a přesunula zprávu do koše.

Zpráva doktora Franze také vypadala jako rozšířená kopie předchozí s výjimkou jedné části, která vzbudila

její pozornost. „Možná byste si měla zjistit, jak to, že má doktor Sarasola takové znalosti o případu vašímatky, že zná její léčbu a především její chování, na což se vztahuje lékařské tajemství, a je tedypřinejmenším ,podivné‘, že to zná, když vezmeme v úvahu, že ji nikdy neléčil, a to vím, protože jsem si to ověřil.“

Ještě dvakrát si zprávu přečetla a poprvé od chvíle, kdy je začala dostávat, ji nesmazala. Bylo jí jasné, žeTartalo zná její matku ještě z doby, než byla přijata do Panny Marie Sněžné. Zvážila možnost, že by otecSarasola a návštěvník, který byl na nahrávce léčebny, byli stejná osoba, a zavrhla ji. Kněz a ředitel Franzse velmi dobře znali, dostatečně na to, aby ho nepřelstil brýlemi a falešnou bradkou. Kromě toho jehovzhled a postava neodpovídaly výpočtům, které provedli na základě záběrů. Přesto se jí v hlavě honila pochybnost.

Vyšla do chodby a nakoukla do hlavní kanceláře. Zabalza pracoval napůl skrytý za monitorem svéhopočítače a neuvědomil si její přítomnost, dokud nestála vedle něj. Rychlým pohybem obrazovku vypnul.Amaia několik vteřin počkala, než se Zabalza ovládne, a pak promluvila.

„Dobrý den, podinspektore.“

„Dobrý den, šéfová.“

Amaia si všimla, jak při slově šéfová tón jeho hlasu poklesl, až byl téměř neslyšitelný.

„Mám pro vás práci. Poznamenejte si jméno: Rosario Iturzaetová Belarrainová. Chci, abyste prohledal

záznamy nemocnice Panny Marie Poutníků, okresní nemocnice v Irúnu, kliniky Panny Marie Sněžné auniverzitní nemocnice. Potřebuju seznam personálu, který ji ošetřoval nebo s ní nějak přišel do styku vdobě, kdy tam pobývala nebo navštívila pohotovost těchto nemocnic.“

Zabalza si přestal psát a zvedl oči:

„… To je hodně informací.“

„Vím to, a až to budete mít, chci, abyste ty seznamy porovnal, jestli tam nebude někdo, kdo se objevuje

opakovaně.“ „To mi zabere několik dní,“ odpověděl.

„Tak byste neměl ztrácet čas.“

Obrátila se a s lehkým úsměvem vyšla z kanceláře, zatímco v zádech cítila Zabalzův nepřátelský pohled.

„Aha, a ještě něco,“ obrátila se náhle.

Málem vybuchla smíchy, když viděla, jak Zabalza rychle sklopil oči jako přistižený žák.

„Najděte mi adresu Finy Hidalgové. Nevím, jestli je to zkratka jména Rufina, nebo Josefina, mám jen

informaci, že žije v Baztánu. Podívejte se na seznam obyvatelstva. Tohle poslední potřebuju naléhavě.“

Přikývl, aniž zvedl oči.

„Máte to všechno?“ zeptala se zlomyslně.

„Ano,“ zašeptal.

„Cože?“

„Ano, mám to všechno, šéfová.“ Znovu se usmála, když uslyšela, jak mu to slovo nejde z hrdla, jako by

kousal hlínu.

Když vyšla na chodbu, setkala se tam s Jonanem, který přicházel v živém rozhovoru s Iriartem.

Fina Hidalgová bydlela v pěkném kamenném domě na místě, které se dalo pokládat za městské centrumIrurity, druhého největšího městečka v Baztánu. Dům měl dvě podlaží a vynikal na něm zasklený balkon,který byl tak módní koncem 18. století, ale bezpochyby ho činila zvláštním jeho nezvyklá zahrada.Smuteční vrba na každé straně hlídala přístup po cestičce vysypané červenými oblázky, lemovanéprimulemi a obrovskými, dokonale zastřiženými keři levandule. Pozornost přitahovala pestrá škála rostlinodlišných barev přecházejících od vybledlé zeleně ke granátové, což dosahovalo výrazného barevnéhoefektu zdůrazněného červenými bramboříky v oknech. Skleník velikosti dvanáct krát dvanáct metrůpřiléhající k domu byl zevnitř orosen miliony mikroskopických kapek. U dveří ji pozdravila žena.

„Dobrý den, pojďte tudy, určitě se ráda podíváte,“ řekla a znovu zmizela ve skleníku. Přestože bylpřecpaný květinami a velmi vlhký, bylo to velmi příjemné místo, kde bylo cítit mentolové aroma vteplejším prostředí než venku.

„Člověk je otrokem svých zvyků,“ pravila žena Amaie, když se nakláněla, aby zaštípla nové výhonkyněkterých rostlin. Používala k tomu vlastní nehet, trochu špinavý a zabarvený zelenou šťávou prýštící zrostlin, a házela výhonky do prázdného květináče.

Amaia si ji prohlížela. Měla na sobě gumovky se složitým kašmírovým vzorem, jezdecké kalhoty a bílouhalenku a vlasy zrzavé barvy, která musela být přírodní, měla rozcuchané a sepnuté na šíji sponou. Kdyžzvedla oči a promluvila na ni, Amaia viděla, že má rty nalíčené jemnou růžovou rtěnkou. Ještě byla velmikrásná. Odhadla ji tak na pětašedesát let. Zabalza jí řekl, že už je v důchodu, a stav její zahradynaznačoval, že je to její největší záliba.

„Čekala jsem vás, váš kolega mi řekl, že přijdete. Dodělám tohle a půjdeme si dovnitř vypít čaj. Jestli teďneodstraním všechny ty nové výhonky, seberou rostlinám všechnu energii,“ řekla skoro naštvaně.

Vnitřek domu se vyrovnal zahradě. Přehršel ozdob výrazně viktoriánské inspirace, zejména porcelánových,byla zároveň krásná i protivná. Fina jí nabídla čaj ve velmi jemné čajové soupravě a posadila se naproti.

„Můj bratr zemřel před časem. Koupil tenhle dům, ale naštěstí mě nechal ho zařídit. Ten skleník byl takéjeho nápad. Mně se to nejdřív nelíbilo, ale zahradničení je jako droga, jak jednou začnete…“

„Jak je mi známo, dělala jste mu zdravotní sestru.“

„Pravda je, že jsem neměla na výběr. Bratr byl hodný člověk, ale trochu staromódní. Byl skoro o dvacetlet starší než já, rodiče mě měli v době, kdy se zdálo, že už k tomu nemůže dojít. Zemřeli chudáci brzy po sobě, když mi bylo čtrnáct, a než zemřeli, přiměli bratra slíbit, že se o mě navždycky postará. Vidíte to,jako bychom se my ženy nedokázaly samy o sebe postarat. Zřejmě to udělali v dobrém úmyslu, ale on tovzal doslova, takže jsem vystudovala ošetřovatelství, všimněte si, že neříkám medicínu, aleošetřovatelství, a začala jsem mu pomáhat.“

„Chápu,“ řekla Amaia.

„A dělala jsem to, dokud neodešel do penze, pak jsem konečně mohla odejít a pracovat jinde než vBaztánu, v nemocnicích, u jiných lékařů. Ale teď jsem v důchodu já, a to byste neřekla. Teď přicházím na to, že se mi tu líbí.“ Amaia se usmála, věděla, o čem mluví. „Pomáhala jste bratrovi při porodech?“ „Ano, samozřejmě, mám mezi jinými taky diplom porodní asistentky.“ „Porod, o němž potřebuju informace, proběhl v červnu roku devatenáct set osmdesát.“ „Aha, tak to bude určitě v kartách, pojďte se mnou,“ řekla a vstala. „Máte karty tady?“ „Ano, bratr měl ordinaci v Elizondu a další tady doma, to je pro venkovské lékaře typické. Když odešel dodůchodu a zavřel ordinaci v Elizondu, převezl všechno sem.“

Vešly do pracovny, která jako by z oka vypadla anglickému kuřáckému klubu. Nádherná sbírka dýmekzabírala skoro celou stěnu a soutěžila s další sbírkou stetoskopů a starých naslouchátek. Vzpomněla si nazmínku doktora San Martína ohledně rozšířeného zvyku lékařů sbírat materiál a nástroje své profese.

Fina si poznamenala datum na papír.

„Říkala jste devatenáct set osmdesát?“

„Ano.“

„Jméno pacientky?“

„Rosario Iturzaetová.“

Překvapeně zvedla oči.

„Vzpomínám si na tu pacientku, byla na tom špatně s nervy, tak se tehdy říkalo tomu, když byl člověk

neurotický.“

Amaia se cítila nepříjemně, aniž přesně věděla proč.

„Nechci její lékařskou kartu, jenom informaci týkající se porodů. Budete potřebovat soudní příkaz?“

„Pokud jde o mě, ne. Bratr zemřel a je pravděpodobné, že pacientka taky. Vy jste policistka, určitě takový

příkaz můžete sehnat. Proč si věci komplikovat?“ odpověděla s pokrčením ramen.

„Díky.“

Žena se usmála, než se zase sklonila ke kartotékám, a Amaia si znovu pomyslela, že musela být velmihezká.

„Tady to je,“ řekla a vzala jednu složku. „A má dost záznamů. Tak se podíváme na porody. Ano… První se

objevuje v roce devatenáct set sedmdesát tři, přirozený porod bez komplikací, holčička zjevně zdravá,jméno Flora. Druhý porod v roce devatenáct set sedmdesát pět, přirozený porod bez komplikací, holčičkazjevně zdravá, jméno Rosaura. Třetí porod, devatenáct set osmdesát, přirozený porod, dvojčata, bezkomplikací, holčičky, zjevně zdravé, nejsou tu jména.“

Amaie se zrychlilo srdce nad tím, s jakou lehkostí jí žena právě sdělila, že měla další sestru. Vytrhla jí

zažloutlý list z ruky.

„Zjevně zdravé…? Kdyby byla jedna z holčiček nemocná, nebo by zemřela, objevilo by se to tu?“

„Ne. V těch dobách se pro porody doma nepočítalo s mnoha prostředky, všimněte si, že tu není váha anidélka. Udělal se Apgar test a běžná prohlídka. ,Zjevně zdravá‘ je jenom pojem, nic víc. Kdyby jedno znovorozeňat trpělo kardiomyopatií, řekněme, nedalo by se to odhalit, pokud by v okamžiku narození užnevykazovalo zjevné příznaky.“

„A kdyby se například jednomu z dětí provedl chirurgický zákrok, amputace jedné končetiny?“

„To by se dělalo v nemocnici. Uvědomte si, že v malých ordinacích se nanejvýš konzultovaly maléchirurgické zásahy a léčení.“

„A kdyby jedno z dětí zemřelo?“

„Kdyby zemřelo tady, v Baztánu, určitě budu mít kopii úmrtního listu. Bratr tehdy podepisoval všechnyúmrtní listy, pokud člověk zemřel tady, a ne v nemocnici v Pamploně.“

„Mohla byste ho najít, prosím?“

„Jistě. Bude to trochu komplikovanější, protože neznáme jména těch dětí.“

Amaia si prohlédla kartu a zjistila, že tam skutečně není žádné jméno ani pro jednu z holčiček, avzpomněla si, jak dlouho jí samé trvalo, než vybrala jméno pro Ibaie, dokud se nenarodil. Má to společné se svou matkou?

Fina se obrátila k další kartotéce a vytáhla další tvrdé desky, kde se objevilo číslo roku.

„Předpokládá se, že zemřela tentýž rok?“

„Ano, myslíme si, že jako novorozeně.“

Sotva o minutu později žena mezi ostatními vytáhla obálku.

„Tady ji máme: nedávno narozená dcera Juana Salazara a Rosario Iturzaetové. Příčina smrti, vida,

syndrom náhlého úmrtí.“

Amaia na ni tázavě pohlédla.

„Syndromem náhlého úmrtí se obecně nazývá náhlá smrt kojence,“ řekla a podala list Amaie, „což násvede k domněnce, že to dítě na tom bylo určitě špatně.“

„Byla nemocná?“

„Víte, přesně nemocná ne, ale někdy jsou věci, na které se hned po narození nepřijde a které se mohouprojevit po několika hodinách.“

„Nerozumím vám.“

„Nějaká zaostalost, například, nebo nějaká dědičná vada. Téměř všichni novorozenci mají zdeformovanouhlavičku, obličej zploštělý po cestě porodními cestami a vykazují lehké šilhání, ale dokud neuplyne několikhodin, jsou věci, které nejsou patrné.“

„Ano…“ odpověděla Amaia pomalu, „ale nemusí způsobit smrt…“

Žena se na ni zadívala s rukama opřenýma na obou stranách krabice a na její tváři se objevil pokřivený

úsměv.

„Takže vy jste jedna z takových těch…?“

Amaie se naježily chloupky na šíji a okamžitě poznala nepříjemný pocit podobný tomu, když člověk zjistí,

že nádherný květináč s pelargoniemi je napaden larvami červů.

„Jedna z ,jakých těch‘?“zeptala se a věděla, že se jí odpověď nebude líbit.

„Jedna z těch, které křičí, jako když je na nože bere, a ani neví, o čem mluví. Je jasné, že naopak budete

podporovat potrat, když plod vykazuje neurologické poškození.“

„Ale novorozeně není plod.“

„Ne? Já jsem porodní bába, viděla jsem tisíce novorozeňat a stovky potratů a nezdá se mi, že by se daly

stanovit takové rozdíly.“

„Ale ty rozdíly existují, a hlavní spočívá v tom, že novorozeně je samostatný jedinec a zákon to tak

stanoví.“

„Cha, zákon,“ odpověděla a přejela si rukou po vlasech. „Zákonu se směju. Máte představu, co pro rodinuse třemi nebo čtyřmi dětmi znamená bojovat o přežití s dalším, a ještě hůř, když má nějaké postižení?“

„Počkejte okamžik, chcete mi říct, že jste s bratrem… zabíjeli novorozeňata s nějakou vadou?“

„Ach, bratr ne. Ten byl jako vy, svatoušek a moralista, který neměl ani ponětí. Ano, nemám problém topřiznat. Tyhle přečiny už jsou promlčeny. Ve většině případů to byli sami příbuzní, jen několikrát jsem jimmusela pomoct, protože neměli odvahu to udělat kvůli té hlouposti s plodem života, ale oni to popřoustejně jako já a oficiálně jsou to náhlá úmrtí. Kromě toho lékař, který podepsal úmrtní listy, v tomtopřípadě můj bratr, byl bezúhonný člověk a už je po smrti.“

„Přečiny?“ pohoršila se Amaia. „Tomu říkáte přečiny? Jsou to vraždy.“

„Ale Bože můj!“ vykřikla žena a předstírala strojenost, která se náhle změnila v absolutní pohrdání.„Neserte mě!“

Amaia ji pozorně studovala. Ta okouzlující paní v růžové blůze a gumovkách, která věnovala svůj životpěstování azalek a přivádění dětí na svět, byla sociopatka bez jakýchkoli výčitek svědomí. Amaia cítila, jak se v ní vzmáhá hněv, šíří se v jejím nitru a ustupuje rozladění. Prošla si v duchu zákonné možnosti, kterémá, aby ji zatkla, a uvědomila si, že ona má pravdu. Bylo by nemožné dokázat delikty, které už bylypromlčeny, a jakýkoli průměrný advokát by ji pouhým popřením očistil.

„Vezmu si tenhle úmrtní list,“ řekla a upřeně se na ni zadívala.

Žena pokrčila rameny.

„Vezměte si, co chcete, těší mě spolupracovat s policií.“

Nečekala na hostitelku, vyšla do zahrady a byla vděčná chladnému vzduchu, který jí pomohl potlačitdusivý pocit, který cítila uvnitř v domě. Když šla odhodlaně k východu, žena za jejími zády se ozvala.

Nasadila žertovný tón.

„Nechcete si odnést kytičku, paní inspektorko?“

Amaia se obrátila a podívala se na ni.

„Sama si jdi!“ vyhrkla a ani dobře nevěděla proč.

Úsměv na ženině tváři zamrzl a začala se chvět, jako by ji náhle obklopila arktická zima. Ještě jednou sepokusila o náznak úsměvu, ale rty se jí stáhly ve vlčí křeči, která ji přinutila ukázat zuby až ke stoličkám, a jakýkoli nádech minulé krásy byl zapomenut.

Amaia zrychlila krok do rytmu srdce, nasedla do auta a řídila, dokud nevyjela z vesnice a nezjistila, žemezi prsty na volantu pořád ještě drží složený zažloutlý papír.

„Sama si jdi!“ opakovala si nevěřícně.

Byla to kouzelná průpovídka, něco jako magické zaklínadlo proti čarodějnicím, a už skoro třicet let honeslyšela. Na mysl jí přišla živá vzpomínka na amatxi Juanitu, která jí to řekla: „Až budeš vědět, že předtebou stojí nějaká čarodějnice, takhle překřiž prsty,“ řekla jí a prostrčila palec mezi ukazováček aprostředníček. „A když na tebe promluví, odpověz: ,Sama si jdi.‘ To je prokletí čarodějnic, chodí samotnéa nikdy, nikdy si neodpočinou, ani po smrti.“ Usmála se nad tím, jak čerstvá je vzpomínka pohřbená celáléta v zapomnění, a nad ustrnutím, které pocítila, že si na to vůbec vzpomněla, že ji na to ta strašnáženská přivedla. Zastavila auto na okraji a zatelefonovala na baztánskou radnici, aby se poptala pohrobníkovi. Potom dojela až na elizondský hřbitov.

Kancelář hrobníka na hřbitově byla ve skutečnosti cementová kostka, která zdálky působila nenápadněmezi hrobkami se zvednutou stříškou ve vyšší části hřbitova, které jí tolik připomínaly hrobky v NewOrleansu. Uvnitř stál malý stůl a židle mezi provazy, košťaty, kbelíky, rozmontovaným lešením, podpěrami a šrouby, rýčem a malým kolečkem. V jednom rohu byly dvě kovové registratury na zámek a na zdikalendář s koťátky v košíčku, který tam vypadal velmi nepatřičně.

Nad stolem se nakláněl starší muž oblečený do nankinové kombinézy, který se vztyčil, když ji uslyšel zazády. Amaia viděla, že má na desce stolu tranzistor z rádia a pár jednotlivých baterií.

„Á, dobrý den, vy jste ta, co volala, že chce vidět kartotéku.“

Amaia přikývla.

„Jestli je to z roku 1980, bude to tady,“ řekl, vstal a poplácal kovovou registraturu. „Ty novější už dávajído počítače, ale to zabírá čas a stejně…“ pokrčil rameny s výmluvným gestem.

Muž vytáhl svazek v pevné vazbě, na němž bylo napsáno datum, a položil ho na stůl. S největší opatrnostírozložil úmrtní list, který mu Amaia podala, a prstem projížděl jména psaná ručně v knize.

„Není tu,“ řekl a zvedl hlavu.

„Může to komplikovat to, že nemá jméno?“

„Ale podle data a příčiny smrti bychom to měli najít. Není tu.“

„Není možné, že by byla v jiné knize?“

„Jiná kniha neexistuje, jedna na jeden rok, a nikdy nebyla popsaná do konce,“ odpověděl a přejel prstemlisty na konci, které zůstaly bílé. „Jste si jista, že ten pohřeb byl na tomhle hřbitově?“

„Kde jinde by to mohlo být? Ta rodina je z Elizonda.“

„Dobře, možná je z Elizonda teď, ale třeba některý z prarodičů byl z jiného městečka, mohli to dítěpohřbít tam…“

Vyšla z malé kanceláře, složila list, který schovala do vnitřní kapsy kabátu, a zamířila ke hrobu babičkyJuanity. Tam byl malý železný kříž, který na sobě nesl jméno. Vlevo od něj stál dědečkův, jehož neznala,a hned za nimi ten, na který se celá léta nechtěla ani podívat, otcův. Bylo zvláštní, jak si pamatuje každou drobnost toho dne, kdy jí teta zatelefonovala a řekla jí, že otec zemřel, přestože ona už to věděla. Věděla

to chvilku před tím, než zazvonil telefon, a v té vteřině všechen chlad, všechno mlčení, které jevzdalovaly jako otce a dceru, na ni dopadly jako rozsudek na neurčitou dobu, protože doba už vypršela.Poočku pohlédla na jeho jméno napsané na kříži a projela jí bolest provázená dávnou otázkou: Proč jsi todovolil?

Ucouvla a kritickým pohledem pozorovala povrch hlíny, která vypadala porostlá trávníkem a nevykazovala

známky, že by na ni někdo sahal. Došla až téměř na konec a procházela blízko hrobu Ainhoy Elizasuové,dívky, jejíž vražda ji přiměla k návratu do Baztánu, aby vyšetřovala nejhorší případ svého života. Vidělakvětiny a hadrovou panenku, kterou tam někdo nechal. Téměř na konci rozeznala starou hrobku, kde bylipohřbeni její vlastní praprarodiče a nějaký ten strýc a teta, kteří zemřeli, než se narodila. Železné kruhy,které ji zdobily, kreslily zrezivělé vzory a vytvořily potůček, kudy celá léta déšť stékal v oranžovémpramínku. Těžká kamenná deska byla netknuta.

Obrátila se, aby sešla středem hřbitova, a když došla ke kříži, který ho střežil, uviděla Floru, jak seskloněnou hlavou nehybně stojí před hrobem Anne Arbizuové. Překvapeně na ni zavolala.

„Floro!“

Sestra se obrátila, a když to udělala, bylo vidět, že má vlhké oči.

„Ahoj, Amaio, co tu děláš?“

„Procházím se,“ zalhala a přišla ještě blíž, až se zastavila před ní. „Já taky,“ řekla Flora, ucouvla a

odvrátila pohled.

Šla za ní a několik metrů obě pomalu kráčely, nemluvily a nedívaly se na sebe.

„Floro, nevíš, jestli naše rodina kromě hrobky pradědečka a prababičky a hrobů v zemi nemá jinou hrobkunebo hrob na tomhle nebo na jiném hřbitově v Baztánu?“

„Ne, a musím ti říct, že je to hanba. Praprarodiče nahoře a dědeček s babičkou a aita dole. Všichniroztroušení po hřbitově jak chudáci.“

„Je divné, že rodiče nekoupili hrobku, mamince by to bylo podobné. Opravdu se divím, že to nemělapromyšlené a že jí nevadí, když bude pohřbena vedle amatxi Juanity.“

„To se pleteš, nechala tatínka pohřbít vedle babičky, protože on to tak chtěl, ale ama sem nikdy úplněnepatřila. Má zařízeno, že bude pohřbena v San Sebastiánu, v hrobce, kterou má její rodina na hřbitově v Ilolloe.“

Amaia se zarazila.

„To víš jistě?“

„Ano. Mám už léta dopis psaný její rukou, kde jsou pokyny ohledně pohřbu a místa.“

Amaia několik vteřin přemýšlela a pak se zeptala: „Floro, tobě bylo sedm, když jsem se narodila, na co si

z té doby vzpomínáš?“

„To je otázka, jak si to mám pamatovat?“

„Nevím, nebylas tak malá, něco si pamatovat budeš.“

Flora chvíli přemýšlela.

„Vzpomínám si, jak jsem ti dávala pít z lahvičky a Ros taky, aita nám to dovoloval. On to připravil, položil

nám tě do náruče, seděly jsme přitom na pohovce a dávaly jsme ti střídavě pít. Asi se nám to líbilo.“

„A ama?“

„Víš, tehdy už na tom byla špatně s nervy, chudák, vždycky tak trpěla…“ „Jistě,“ odpověděla Amaia chladně.

Flora se obrátila jako zasažená bleskem.

„Podívej, jestli se mnou chceš mluvit, budeme mluvit, ale jestli začneš takhle, jdu pryč,“ vyhrkla a vyrazila

k východu.

„Floro, počkej.“

„Ne, nebudu čekat.“

„Pro mě je důležité vědět, co se v té době dělo.“

Flora se ani neotočila, zvedla ruku jako na rozloučenou, došla k mřížovým vratům a vyšla ze hřbitova.

Amaia si rezignovaně povzdechla. Vrátila se k hrobu Anne Arbizuové a vzala do ruky malý předmět, oněmž si myslela, že ho tam zahlédla. Oříšek. Jeho povrch byl lesklý a Amaia věděla, že ho měla sestra vruce chvilku před tím, než ji oslovila. Oříšek. Položila ho, kde byl, a šla po stejné cestě jako Flora kvýchodu. Zazvonil jí telefon. Udiveně pohlédla na displej. Byla to Flora.

„Ama měla kamarádku, jmenovala se Elena Ochoová. Bydlí v tom prvním bílém domě u tržiště. Nevím,jestli s tebou bude chtít mluvit, před mnoha lety se s maminkou pohádaly, přestaly spolu mluvit a užnikdy nezačaly. Myslím, že je to osoba, která ji v té době nejvíc znala. Jenom doufám, že budeš mítohledy a nebudeš o mamince mluvit špatně, abych nemusela litovat, že jsem ti tohle zavolala.“

Na nic dalšího nečekala a zavěsila.

„Vím, kdo jsi,“ řekla žena, když ji uviděla. „Byly jsme kamarádky s tvojí matkou, ale to už je hodně let.“Žena se postavila stranou, aby jí umožnila projít. „Půjdeš dál?“

Chodba byla velmi úzká a ještě v ní stála obrovská kredenc, která překážela v cestě. Amaia se zastavila ačekala, až jí žena ukáže, kam má jít.

„Do kuchyně,“ zašeptala.

Amaia vešla do prvních dveří vlevo a počkala na ženu, která šla za ní a pokynula jí, aby se posadila nažidli u stěny.

„Dáš si kávu? Zrovna jsem si chtěla nalít.“

Amaia přijala, i když neměla chuť. Žena vypadala velmi nejistě, navzdory zjevnému úsilí chovat se vlídně.Přesto se v jejím chování dala vypozorovat jistá skrytá hysterie, která působila tak, že vypadala vrtkavě azranitelně. Položila dvě kávy na tác na kuchyňském stole a posadila se na druhý konec. Když si brala cukr, vylila trochu na ubrus.

„Bože můj!“ vykřikla, možná příliš dotčeně.

Amaia počkala, až žena skvrnu vyčistí a znovu se posadí, a předstírala, že je plně soustředěna na kávu.

„Je dobrá,“ poznamenala.

„Ano,“ odpověděla žena, jako by myslela na něco jiného, a zvedla oči a zpříma se na ni podívala. „Ty jsiAmaia, viď? Ta nejmladší.“

Přikývla.

„Když ses narodila, už jsme se spolu nestýkaly. Nesla jsem to těžce, protože jsem tvoji matku měla mocráda.“ Odmlčela se. „Měla jsem ji opravdu ráda a moc mě zasáhlo, když jsme spolu přestaly kamarádit.Neměla jsem jiné přítelkyně, a když sem tvoje matka přišla, byly jsme nerozlučné. Všechno jsme dělalyspolu, chodily na procházky, hlídaly děti. Já mám taky dceru, ve věku tvojí starší sestry. Chodily jsmenakupovat, do parku, ale hlavně jsme mluvily. Je dobré mít někoho, s kým si člověk může promluvit.“

Amaia přikývla na povzbuzení, aby pokračovala.

„Takže když jsme se odcizily, bylo to pro mě moc smutné. Věřila jsem, že časem změní názor a možná…

Ale jak víš, to se nikdy nestalo.“

Žena zvedla šálek a skoro se za ním schovala.

„Jaký důvod přiměje dvě dobré přítelkyně, aby se rozešly?“

„To jediné, co se může mezi dvě ženy postavit.“ Pohlédla na ni a přikývla.

„Nějaký muž.“

Amaia v duchu prošla profil matčina chování od doby, kdy si ho pamatovala. Byla tak slepá? Zabránil jí její

zkreslený pohled dcery vidět matku jako ženu s ženskými potřebami? Existoval nějaký muž, který Rosario

vyvedl z rovnováhy, možná právě proto, že nebyla volná a nemohla s ním odejít v tak uzavřenéspolečnosti a tak podléhající zvykům jako v Baztánu?

„Moje matka měla milence?“

Žena překvapeně vytřeštila oči.

„Ale ne, jistěže ne, jak tě tohle napadlo? Ne, to nebyl vztah takového druhu…“

Amaia zvedla obě ruce jako žádost o vysvětlení.

„Mělo se za to, že to je něco jako zájmové sdružení citově si blízkých lidí, takový kroužek, jaké byly vsedmdesátých letech v módě, však víš, relaxace, tantra, jóga a meditace, všechno dohromady. Scházelijsme se na jednom statku. Majitel byl velmi atraktivní muž, dobře oblečený, výmluvný, psycholog neboněco takového. Ani nevím, jestli měl nějaký titul. Zpočátku to byla zábava. Mluvili jsme o případechpozorování UFO, o únosech lidí mimozemšťany, o astrálních cestách a takových hloupostech, alepostupně začali taková témata opouštět a soustředili se jen na čarodějnictví, na magii, na magickésymboly a čarodějnictví v Baztánu v minulosti. Mě to tolik nebavilo, ale tvoji matku to fascinovalo amusím uznat, že to mělo něco do sebe a bylo to zajímavé. Líbilo se jí to všechno kolem, tajná setkání,příslušnost k tajné skupině…“

Sklopila zrak a odmlčela se. Amaia několik vteřin čekala, než si uvědomila, že se žena duchem vzdálila.

„Eleno,“ oslovila ji jemně. Žena zvedla oči a trochu se usmála. „Co se stalo? Co vás přimělo od nich

odejít?“

„Oběti.“

„Oběti?“

„Kohouti, kočky, jehňata…“

„Zabíjeli zvířata?“

„Ne, obětovávali je… Různým způsobem, a krev byla ohromně důležitá. Odchytávali ji do dřevěných miseka pak ji uchovávali v lahvích s nějakou látkou, která ji udržovala v tekutém stavu. To jsem nemohla, ne, nezdálo se mi to správné… Podívejte, já jsem vyrostla na statku, je jasné, že jsme zabíjeli slepice, králíky,dokonce i prasata, ale ne takhle. A tehdy jsme se seznámili s jinou skupinou. Náš mistr, tak jsme mu říkali, nám řekl, že po celé Navaře je víc takových kroužků, a často na celé dni odjížděl, aby je navštívil.Oznámil nám, že přijede skupina z Lesaky, na kterou je zvláště hrdý, a že nám pomůžou dokončit našipřípravu a dosáhnout vyšší úrovně. Byl to asi tucet osob, mužů i žen, pořád mluvili o ,Oběti‘, jako by tobylo něco velmi výjimečného. My jsme to už dělali, Bůh mi odpusť, s malými zvířaty, a já jsem bylavyděšená už z toho, a tak jsem se jasně zeptala. Jeden z těch muž se na mě podíval, jako by si připadalobdařený milostí: ,Oběť je Oběť, kočka nebo jehně jsou běžné oběti, ale nejvyšší Oběť může být jenlidská.‘ Nejsem žádný svatoušek, už jsem slyšela vyprávět babičku a dědečka historky o vraždách dětí,které čarodějnice obětovaly, než snědly jejich maso, a vždycky jsem si myslela, že to jsou babskéhistorky. Ale dopadlo to tak, že za několik týdnů náš mistr přijel a s úsměvem nám řekl, že členové zLesaky provedli ,Oběť‘. Myslela jsem, že to říká jako součást mystiky, která nás obklopovala; jasně, žejsem tomu nechtěla úplně uvěřit, ale na druhé straně jsem hledala v novinách, jestli tam něco nenajdu,nějaké zprávy o mrtvých nebo zmizelých dětech. Nenašla jsem nic, ale nelíbilo se mi to. Promluvila jsemsi o tom s tvou matkou a řekla jsem jí, co si myslím, že bychom toho měly nechat, ale ona se úplněrozzuřila. Řekla mi, že nechápu důležitost toh
o, co děláme, moc, o které mluvíme. Tak jsem si uvědomila, že jí vymyli mozek. Obvinila mě, že jsem zrádkyně, a rozešly jsme se ve zlém. Já už jsem do skupinynechodila, ale celé měsíce jsem dostávala jejich upomínky.“

„Upomínky?“

„Věci, kterých si jiní lidé nevšimli, ale já jsem dobře věděla, co to je.“¨

„Co třeba?“

„Různé věci… Pár kapek krve u vchodu do domu, krabičku s bylinami svázanými se zvířecími chlupy.Jednou přišla dcerka ze školy a v ruce nesla pár oříšků, které jí nějaká žena dala cestou.“

„Oříšků? Jaký mají význam?“ zeptala se Amaia a vzpomněla si na osamělý oříšek, který položila Flora na

hrob Anne Arbizuové.

„Oříšek symbolizuje moc čarodějnice – belagile. V malém plodu uvnitř čarodějnice soustředí své zlověstnépřání. Když ho dá dítěti, a to oříšek sní, vážně onemocní.“

Amaia si všimla, že žena nervózně proplétá ruce v klíně jako v zajetí velkého pohnutí.

„Proč si myslíte, že vám posílali takové ,upomínky‘?“

„Aby mi připomněli, že o skupině nesmím mluvit.“

„A moje matka na jejich schůzky chodila dál?“

„Jsem si jista, že ano, ačkoli jsem ji samozřejmě neviděla, ale to, že už se mnou nikdy nepromluvila ani

slovo, to dokládá.“

„Mohla byste mi udělat seznam jmen osob, které se toho účastnily?“

„Ne,“ odpověděla žena klidně, „to neudělám.“

„Víte, jestli se dál scházejí?“ „Ne.“

„Můžete mi dát adresu místa, kde se scházeli?“

„Tys mě neposlouchala. Kdybych to udělala, mojí rodině by se stalo něco strašného.“

Amaia studovala její výraz a dospěla k závěru, že si to žena skutečně myslí.

„Tak dobře, Eleno, nedělejte si starosti, moc jste mi pomohla,“ řekla, vstala a okamžitě zaznamenala

ženinu úlevu. „Jenom ještě jednu věc.“

Žena opět strnula a čekala na otázku.

„Dospělo to tak daleko, že ve vaší skupině navrhovali lidské oběti?“

Žena se pokřižovala.

„Prosím, odejděte,“ řekla a doslova ji vystrkala úzkou chodbou. „Odejděte.“ Otevřela dveře a skoro ji

vyhodila ven.

Bylo skoro poledne. Klidně dojela autem až k tetinu domu a byla vděčna za bázlivé paprsky slunceprosvítající mezi mraky, které uvnitř auta vytvořily příjemné teplo.

„Amaia je tady,“ uslyšela sestru, jakmile vešla do dveří.

Sedla si na schodiště, aby si zula boty, a v ponožkách šla v ústrety Jamesovi, který stál uprostředobývacího pokoje, choval Ibaie opřeného o rameno a pohupoval ho, jako by tančili. Amaia přišla k nim apolíbila spící dítě.

„Jamesi, ty jsi skvělý tanečník, podařilo se ti unudit Ibaie tak, až usnul.“

Usmál se.

„Víš, tys nás zrovna zastihla v klidu, ale tancovali jsme taky salsu, sambu, a dokonce tango.“

Teta Engrasi, která vyšla z kuchyně a nesla veku chleba, přikývla.

„Můžu to dosvědčit, tihle tvoji chlapci jsou úžasní tanečníci.“

Amaia si na něco vzpomněla a šla za tetou do kuchyně.

„Teto, vzpomínáš si na toho člověka, co se stará o zeleninu v Juanitaenee, ten jistý Esteban? Řekla jsi, že

s ním promluvíš, jestli se o ni bude moct dál starat.“

„A udělala jsem to. Uklidnil se.“

„Tak onehdy, když mě viděl, se napůl schoval do keřů a díval se na mě jako na hada. Skoro jsem na tozapomněla, protože to bylo ten den, kdy jsem se vrátila s horečkou, ale pravda je, že vůbec nevypadalpřátelsky.“

„Víš, obávám se, že v tom ohledu se nedá nic dělat, holčičko, je to mrzout a špatně se s ním jedná. Dřívtakový nebýval, ale měl těžký život. Jeho žena byla řadu let nemocná, měla deprese, sotva vycházela zdomu. Jednoho dne, když se vrátil z práce, ji našel mrtvou. Zdá se, že to udělala před synem, kteréhoměli a kterému bylo tehdy jedenáct nebo dvanáct let. Prý byl ten chlapec velmi vázaný na matku astrašně to s ním zamávalo. Poslali ho do internátní školy, myslím, že do Švýcarska. Esteban se hodněobětoval, aby mu dopřál studia, a ten chlapec odjel z Baztánu a pak už se nevrátil. Nejdřív o něm hodněmluvil, že je výjimečně nadaný, že byl ve Spojených státech, že je mimořádný, ale časem se o synovipřestal zmiňovat. Teď už nemluví skoro o ničem, jenom o tom, co souvisí se zahradou. A když může, itomu se vyhne. Myslím, že je pravděpodobné, že sám trpí depresí jako tolik lidí v těchhle konč inách.“

James položil Ibaie do kolébky a zasedli k jídlu.

„Mám radost, že vás mám všechny u stolu,“ ozvala se Engrasi, jakmile se posadili.

Amaia se zatvářila omluvně.

„Však víte, jak to chodí v práci… Odpoledne odjíždím do San Sebastiánu.“

James neskrýval zklamání.

„Vrátíš se na noc?“

„Jestli najdu to, co čekám, možná ne.“

Nic neřekl, ale zbytek jídla byl nezvykle zamlklý.

„Do San Sebastiánu…“ opakovala teta zamyšleně.

„Vrátím se, jak budu moct.“

„Za pár dní mám výstavu v Guggenheimově muzeu, doufám, že pak budeš moc přijet.“

„Na to je ještě čas,“ odpověděla.

„Tentokrát s tebou taky jede soudce?“ zeptal se James a upřeně se na ni díval.

Teta a Ros přestaly jíst a pohlédly se na ni.

„Ne, Jamesi, tentokrát se mnou nejede, i když by se mi to možná hodilo. Budu hledat mrtvolu miminka na

hřbitově, určitě budu muset požádat o soudní příkaz k exhumaci, a všechno bude strašně pěkné apříjemné, takže soudce se skvěle hodí do mých plánů,“ odpověděla sarkasticky.

Provinile sklopil pohled, zatímco ona cítila, jak v ní narůstá vztek, o němž věděla, že je to v podstatěobranný mechanismus proti jeho podezřením. Oprávněným? Na stole zavibroval její telefon nepříjemnýmzvukem jako umírající hmyz. Sáhla po něm s pohledem upřeným na Jamese.

„Salazarová,“ ohlásila se úsečně.

Jestli Iriarte zachytil její nevoli, dokonale to skryl.

„Šéfová, máme tu střílení v domácnosti, přízemní dům poblíž Giltxardi.“

„Jsou tam mrtví nebo zranění?“

„Ne. Nějaká žena tvrdí, že vystřelila na vetřelce.“

Amaia se chystala odpovědět, že to mohou docela dobře vyřídit oni.

„Jonan soudí, že bude lepší, abyste přijela. Je to trochu zvláštní případ domácího násilí.“

Jednopodlažní dům byl obklopen neudržovanou zahradou, v níž někdo podřezal všechny keře a rostlinytěsně u země, a dal jí tak pustý vzhled bitevního pole. Vešla za kovový plot a zahleděla se na dvůr avydlážděnou cestu, kde bylo vidět několik kapek krve.

„Zahradničení jim moc nejde,“ poznamenal Iriarte.

„Vyčištěný výhled, odstranili jakékoli místo, kde by se mohl schovat útočník. Trochu paranoidní, aleúčinné,“ ozval se Jonan.

Dveře jim otevřela světlovlasá žena tvářící se odhodlaně.

„Pojďte tudy,“ řekla a vedla je do kuchyně.

„Jsem Ana Otanová a střílela moje sestra Nuria, ale než s ní budete mluvit, myslím, že jsou věci, kterébyste měli vědět.“

„Dobře, tak nám je řekněte,“ pokynula Amaia Jonanovi, který vyšel z kuchyně do salonu.

„Tohle je dům našich rodičů, ama zemřela a aita je v domově důchodců. Tady bydlí moje sestra od chvíle,

kdy se vrátila domů, a ten chlap, na kterého vystřelila, je její bývalý manžel. Jmenuje se Antonio Garridoa má soudem zakázáno se k ní přiblížit. Nelíbil se nám od první chvíle, kdy jsme ho viděli, ale ona do nějbyla blázen a za pár měsíců po svatbě ji přesvědčil, aby s ním šla žít do Murcie. Vymlouval se na práci.Volala nám čím dál tím méně, a když jsme s ní mluvili, chovala se divně.

Postupně dosáhl toho, že jsme se urazili a oni přerušili s rodinou veškeré styky. Dva roky jsme o ní nicnevěděli. Celou tu dobu ji držel zavřenou v domě a přivázanou jako zvíře, až se jí jednoho dne podařiloutéct a požádat o pomoc. Vážila čtyřicet kilo a kulhala následkem zlomeniny, kterou jí udělal a kterou simusela ošetřit sama, protože ji nezavezl do nemocnice. Měla suchou kůži, vlasy jako chmýří a hlavu plnou lysin. Strávila čtyři měsíce v nemocnici, a když ji propustili, vzala jsem ji sem. Trpí agorafobií, nedokáževyjít dál než do zahrady, ale zotavuje se. Začínají jí zářit oči a pod vlněnou čepicí, kterou pořád nosí, jízačínají růst vlasy jako malému dítěti. A před měsícem to prase vyšlo z vězení, protože mu nějaký soudcedal povolení, a to první, co udělal, bylo, že jí zatelefonoval, aby jí řekl, že si pro ni přijde.“

Odmlčela se a povzdechla.

„Celé hodiny jsem jí telefonovala a bušila jsem na dveře, nakonec jsme rozbili zadní okno a vlezla jsemdovnitř. Hledala jsem ji po celém domě, volala jsem ji, ale neodpověděla. Věděla jsem, že nemohla odejít.

Sotva se mi podaří dostat ji z domu, aby zašla k doktorovi, a dveře byly zamčeny zevnitř. Znovu jsemprohledala celý dům a víte, kde jsem ji našla? Byla stočená do klubíčka v sušičce. Pořád tomu nemůžuuvěřit. Byla tam, polykala slzy a zadržovala pláč. Když jsem ji našla, začala pištět jako krysa a počurala se.

Trvalo mi přes čtvrt hodiny, než jsem ji přesvědčila, aby vylezla. Vykoupala jsem ji, oblékla a dostrkalado auta. Obě jsme věděly, že nastane den, kdy si ten hajzl pro ni přijde, ale taky jsem věděla, že prosestru nemůžu nic víc udělat. Přísahala jsem si, že jestli na toho lotra natrefím, jeden z nás skončí vevězení, ale Nuria by skončila na hřbitově, určitě, a v den, kdy jsem ji vytáhla ze sušičky, jsem věděla, žebuď něco udělám, nebo nebude trvat dlouho a sestru pohřbím. Celou dobu v autě kvílela: ,Zabije mě,nedá se nic dělat, zabije mě.‘ Tak jsem ji nejdřív dovedla do pohřebního ústavu, vešly jsme dovnitř a jájsem jí řekla: ,Vyber si rakev. Jestli ses už rozhodla zemřít, ať se ti aspoň líbí.‘ Dívala se na rakve apřestala plakat. ,Nechci zemřít,‘ řekla. Znovu jsem ji nacpala do auta a odvezla ji do lesa. Tam jsem jipřiměla střílet, dokud nám nedošlo střelivo. Nejdřív fňukala a třásla se tak,
že by netrefila ani matracimanželské postele na půl metru, ale druhý den jsme se tam vrátily a pak další a další a další… Střílela navšechny možné krabice, plechovky a lahve. Za poslední měsíc jsme rozstřílely všechny recyklovatelnéodpadky z mojí domácnosti. A jak plynuly dny, Nuria získávala jistotu a zlepšovala si mušku a taky začalaměnit svůj postoj. Poprvé za celý život jsem viděla, že je silná, myslím za celý její život, protože Nuria sevždycky chovala, jako by byla loutka, křehká a slabá panenka, která se každou chvíli vznese do vzduchu.

Přestože jsem ji přemlouvala, aby šla ke mně, ona chtěla zůstat tady a já jsem si pomyslela, že nakonecdůležité je, že si připadá schopná.“ Zhluboka se nadechla. „A teď, jestli chcete, si můžete s Nuriou promluvit.“

Krvavá cestička značila cestu do salonu. Na dveřích bylo vidět stříkanec ve tvaru vějíře a na podlaze sepolicista od soudu skláněl nad krvavou kaluží.

Jonan se přiblížil, pošeptal něco Amaie a přitom jí předal rozmazanou kopii policejního rejstříku asipětatřicetiletého muže, aby ho neslyšela žena, která seděla u okna. Byla extrémně hubená, měla na soběpříliš velkou teplákovou soupravu, která ještě víc zdůrazňovala její vyhublost. Světlé vlnité vlasyvykukovaly pod vlněnou čepicí, kterou si kryla hlavu. Celý její vzhled byl křehký, v kontrastu s klidnýmúsměvem a zasněným pohledem, jímž pozorovala policisty pracující v salonu.

„Vetřelec rozbil okno ložnice, přišel až sem a volal ji. Ona na něj čekala právě tam, kde je teď, a kdyžvešel, vystřelila na něj. Zasáhla ho do pravého ucha. To na podlaze je kousek chrupavky, na dveřích jedokonale vidět, jak prudce vystříkla krev, a stopa po zásahu. Nábojnice je pod pohovkou. Krvácel jakoprase, nechal stopu až ke dveřím a odtamtud po příchodové cestě. Zřejmě měl auto.“

Amaia s Iriartem se rozhlédli.

„Upozorníme nemocnice, lékárny, stanice první pomoci. Někde se musí nechat ošetřit.“

„Když nemluvíme o tom, že na to ucho musel ohluchnout.“

„Co je tu cítit?“ zeptala se Amaia a pokrčila nos.

„Výkaly, šéfová,“ odpověděl Jonan s úsměvem. „Ten chlap se podělal, když na něj vystřelila, měl průjem,

abychom byli přesní. Všude, kudy utíkal, jsou kapky.“

„Slyšelas to, Nurio?“ zeptala se Ana a posadila se vedle sestry. „Měl takový strach, že se posral.“

„Dobrý den, Nurio,“ řekla Amaia a postavila se před ni. „Je vám dobře? Můžete nám odpovědět na několik

otázek?“

„Ano,“ odpověděla klidně.

„Můžete nám vyprávět, co se stalo?“

„Byla jsem tady a četla jsem si,“ řekla žena a ukázala na knihu, která ležela na stole. „Vtom jsem uslyšela

hluk v ložnici a věděla jsem, že to je on.“

„Jak jste to poznala?“

„Kdo jiný by rozbíjel okno a lezl dovnitř? Ana ví, že okno v koupelně má rozbitý uzávěr. Kromě toho mipřed několika dny volal a řekl mi, že přijde, a volal mě jménem, když sem vlezl.“

„Co volal?“

„Volal: ,Nurio, jsem tady, neschovávej se.‘“

„A co jste udělala vy?“

„Zkusila jsem zatelefonovat, ale nešlo to.“ Iriarte zvedl sluchátko telefonu na televizi.

„Není spojení, asi přeřízl drát venku.“ Amaia pokračovala.

„Co se stalo pak?“

„Vzala jsem pušku a čekala.“ „Měla jste pušku tady?“

„Vždycky ji mám vedle sebe, dokonce s ní i spím.“

„Pokračujte.“

„Vešel do dveří a podíval se na mě. Řekl něco, jako že mě pošle do nemocnice, a začal se smát, tak jsem

mu řekla, aby odešel. ,Jdi pryč,‘ řekla jsem mu, ,nebo na tebe vystřelím.‘

On se zasmál a vešel do místnostni… a já jsem vystřelila.“

„Řekl vám, že vás pošle do nemocnice?“

„Ano, něco takového…“

„Kolikrát jste vystřelila?“

„Jednou.“

„Dobře. Myslíte, že byste mohla jet na komisařství a podat výpověď?“ Sestra začala protestovat, ale žena ji zarazila.

„Ano, pojedu.“

„Není nutné, aby to bylo dneska. Jestli vám není dobře, můžete přijet zítra, až se budete cítit lépe.“

„Cítím se velmi dobře.“

„Zůstanete tady, nebo pojedete k sestře?“

„Zůstanu tady, jsem tu doma.“

„Postavíme ke dveřím hlídku, ale bylo by lepší, abyste šla k sestře.“

„Nedělejte si se mnou starosti, už se nevrátí, teď ví, že už z něj nemám trach.“

Amaia pohlédla na Iriarteho a přikývla.

„Dobře, skončili jsme,“ řekla, vstala a vydala se ke dveřím.

„Paní inspektorko,“ zastavila ji Nuria. „Je pravda, že se podělal?“

„Ano, vypadá to tak,“ odpověděla Amaia a dívala se na podezřelé kapky.

Žena vztyčila hlavu a ramena a pootevřela ústa ve výrazu plném dětského potěšení, podobného jako při

narozeninovém překvapení.

„Jenom ještě jednu věc, Nurio. Má Antonio nějaké charakteristické fyzické znamení?“

„Ale ano,“ řekla a zvedla ruku, „chybí mu tři články na ukazováčku, prostředníčku a prsteníčku na pravé

ruce. Přišel o ně, když před mnoha lety pracoval s kovovou gilotinou.“

Už byli u dveří, když je žena dohonila.

„,Odvezu tě do nemocnice‘, tak to řekl, ,odvezu tě do nemocnice‘, to vím jistě.“

„,Odvezu tě,‘? Nebylo to ,pošlu tě‘?“

„Jsem si jistá, tak to řekl.“

23. června 1980

Nemohl přestat plakat. Před chvilkou ustaly křeče silného pláče, vzdychání a vzlyky ustoupily utišení,které se šířilo ze žaludku jako z ponuré propasti, kde skončilo prvotní zoufalství a hrůza. Seděl v obývacím pokoji svého domu, domu, který býval domovem jeho a jeho manželky až do toho dne, držel v náručí právě narozenou dcerku a neutišitelně plakal, jako kdyby někdo otevřel kohoutek veškerých

nářků tam někde uvnitř, kde si nikdy nepředstavoval, že jich tolik je.

Doktor Manuel Hidalgo s bledým a zsinalým obličejem seděl proti němu a pohled mu putoval mezi

maličkou, která teď spala v náručí jeho přítele, a slzami, které mu klouzaly po tváři a dopadaly na

peřinku, v níž bylo dítě zabaleno.

„Co se stalo tam uvnitř?“ podařilo se říct Juanovi.

„Byla to moje vina, Juane, už jsem ti říkal, že byla v depresi, že to Rosario snáší špatně, ale neudělal jsem

dost. Měl jsem trvat na tom, aby porodila v nemocnici, když řekla, že ne. Jsem její lékař.“

„A co teď, Manueli? Co uděláš teď?“

„To nevím,“ odpověděl lékař zmateně.

Lékařova sestra, která se vestoje opírala o zeď, se ozvala.

„Pravda je, že nevíme dobře, co se stalo.“

Juan se vztyčil, jako by ho někdo střelil.

„Jak to můžeš říct, Fino? Viděli jste jako já, co Rosario dělala, když jsme vešli do ložnice.“

„To, co ty si myslíš, že dělala… Já jsem viděla jenom ženu, která se mohla snažit podložit dítěti hlavičku

polštářem.“

„Fino, ten polštář byl na její tváři, ne pod hlavou.“

„Mohl jí upadnout, když jsi do ní strčil…“

Juan zakroutil hlavou, ale vložil se do toho Manuel. „Fino, kam chceš dojít?“

„Prohlédla jsem mrtvolku a nemá na sobě známky násilí. Je pravda, že vypadá, jako by se udusila, alemohlo to být náhlé úmrtí, je to u novorozenců velice obvyklé. A většinou k nim dochází v prvních hodinách po porodu.“

„Fino, to není náhlé úmrtí,“ odrazil ji bratr.

„A co chcete?“ zeptala se zvýšeným hlasem. „Zavolat policii? Ztropit skandál, který se objeví v novinách?

Zavřít ženu, která je dobrá matka a která trpí, protože jsi ty, bratře, udělal chybu a neléčil jsi příznaky,které jsi viděl? Řekneš to policii? Žes tomu mohl zabránit léčením? Zničíš tuhle rodinu i svoji kariéru, myslel jsi na to?“

Doktor Hidalgo zavřel oči a zdálo se, že se propadá ještě víc do pohovky.

„Je to pravda?“ zeptal se Juan. „Rosario mohla být s prášky normální?“

„Nejsem si jist, Juane, ale samozřejmě jí mohlo být lépe.“

Juan přestal plakat.

„Co uděláš?“ zeptal se.

Doktor vstal a zamířil do kuchyně. Fina se ukázala jako výjimečně výkonná. Zabalené tělíčko odpočívalona kuchyňském stole přikryté plenou, která skrývala jeho tvář. Přišel k němu a napadlo ho, že mupřipomíná, jak jeho matka nechávala odpočívat chlebové těsto, když kynulo.

Stáhl plenu a prohlížel si tvář. Malou a nehybnou, měla modrofialovou barvu charakteristickou proudušení, ale ne tolik, aby to skrylo červeň na malém nose, neomylnou známku toho, že tam někdo tlačil.

Otevřel kufřík a hodil na stůl svazek formulářů, kde bylo napsáno: Úmrtní list. Pečlivě přeložil první list asvým úpravným písmem napsal: „Syndrom náhlého úmrtí kojence.“ Podepsal. Znovu pohlédl na tvářmrtvé holčičky a měl jen čas se obrátit, aby se vyzvracel do dřezu.

„Dobrý den,“ řekla a obrátila se na muže v recepci. „Chtěla bych mluvit s doktorem Sarasolou. Můžete ho

zavolat?“

Na tváři recepčního se objevil téměř neviditelný výraz překvapení, než zase nabyl absolutního klidu a řekl:„Je mi líto. Není mi známo, že by v našem ústavu byl nějaký doktor Sarasola.“

Amaiino překvapení bylo mnohem viditelnější.

„Jakpak ne? Doktor Sarasola. Otec Sarasola z psychiatrie.“

Recepční zakroutil hlavou.

Amaia zmateně pohlédla na Jonana, vytáhla svůj policejní odznak, nastavila ho muži před oči a vyzvalaho: „Řekněte mu, že je tu inspektorka Salazarová.“

Zvedl telefon, vytočil číslo a zoufale se snažil nedat najevo, jak mu odznak nahání strach. Když zavěsil,nasadil příjemný úsměv.

„Musíte mi prominout, máme přísný postup pro zachování soukromí a ochrany osobností jako otecSarasola. Kdyby se vědělo, že tu je, měl bych recepci plnou lidí, kteří by s ním chtěli mluvit. Hned váspřijme. Čtvrté poschodí. Někdo na vás bude čekat u výtahu. Omlouvám se za nepříjemnosti.“

Amaia neodpověděla a obrátila se k výtahům. Když se otevřely dveře ve čtvrtém patře, čekala na němladá jeptiška a chodbou je zavedla do pracovny vedle ošetřovny. Vyzvala je, aby se posadili, a mlčky vyšla. Za minutku vešel do pracovny otec Sarasola.

„Je mi potěšením zase vás vidět, paní inspektorko. Vidím, že máte doprovod,“ řekl a podal ruku nižšímuinspektorovi Etxaidemu, „a tak soudím, že se jedná o policejní návštěvu, nikoli lékařskou.“

„Trochu obojí, ale nejdříve půjdeme k té policejní části.“

Sarasola se posadil a zkřížil ruce na prsou.

„Jak asi víte, došlo k dalšímu vniknutí do kostela v Arizkunu. Založili požár ve starém středověkém palácipoblíž, rozptýlili tak pozornost hlídky a využili toho, aby ten čin spáchali. Tentokrát při tom poškodiliprůčelí budovy, a navíc tam zanechali kosterní ostatky. V současné době už máme vyslechnutého jednoho mladíka z Arizkunu, který skutečně vykazuje zášť vůči církvi kvůli chorobné posedlosti agoty a jejichhistorií. Je to velmi chytrý chlapec a právě prožívá smutek kvůli matčině smrti, který ho snad přivedl nascestí. Ale jsme přesvědčeni, že i když mohl poskytnout své nadání a napomáhat skutkům, zdaleka neníhlavním znesvětitelem. Ještě jsme to neuzavřeli, ale myslím, že brzy budeme moci toho člověka zatknout, a bude to díky spolupráci s tím chlapcem, který nám poskytl veškerou pomoc, abychom viníka chytili.“

„Jistě…“ zvážil to Sarasola, „výkvět ctností. Ten andílek je zřejmě zatčen. Diecéze ho bude žalovat.“

„Už jsem vám řekla, že s námi spolupracoval…“

„Ale nese za to zodpovědnost.“

Amaia si Sarasolu prohlížela a přitom přemýšlela, zda opravdu chtějí viníka, nebo jen obětního beránka.

„Ne, je to jen zmatený dospívající chlapec, manipulovaný zločincem. Nevidíme žádný důvod, proč ho

žalovat.“

Sarasola na ni tvrdě pohlédl, jako by chtěl odpovědět, ale v posledním okamžiku výraz zmírnil a lehce se

usmál.

„Dobře, tak jestli ho vy nevidíte, budeme čekat na to zatčení.“

Uměl zdůraznit ústupek, vyjednávací manévr, kdy vždycky dává něco za něco. Chvíli čekal.

„A teď bych řekl, že přijde ta lékařská část.“

Amaia se usmála, tak to bylo.

„Nechtěla byste radši, abychom si promluvili v soukromí?“ zeptal se Sarasola s pohledem na Jonana.

„Promiňte mi, ale to jsou tak citlivá témata…“

„Může zůstat,“ odpověděla Amaia.

„Byl bych raději, kdyby nezůstával,“ prohlásil Sarasola úsečně.

„Počkám na vás před ošetřovnou,“ řekl Jonan a vyšel na chodbu.

Sarasola počkal, až zavře dveře, a začal znovu mluvit.

„Jsme velmi zdrženliví, pokud jde o lékařské informace. Uvědomte si, že vy jste dcera, ale pro zbytek

světa všechno vztahující se k léčbě vaší matky patří k lékařskému tajemství.“

„Onehdy na klinice Panny Marie Sněžné jste řekl, že případ mojí matky znáte. Pokud je mi známo, nikdy

jste ji neléčil. Jak jste se tedy o něm dozvěděl a začal se o něj zajímat?“

„Už jsem vám vysvětlil, že mezi všemi psychiatrickými případy hledáme takové, které představují ten

konkrétní odstín, který obsahuje případ vaší matky.“

„Odstín zla?“

„Odstín zla. Na psychiatrických kongresech se předvádějí případy, které jsou zajímavé z hlediska úspěšné léčby. Nezmiňuje se jméno pacienta, ale jeho věk ano, i všechno vztahující se k osobní a rodinné anamnéze spojené s jeho nemocí.“

„A tak jste se dozvěděl o Rosariině nemoci?“

„Ano, jsem si dosti jistý, že poprvé jsem o jejím případu slyšel mluvit na kongresu, dokonce je možné, žeto byl přímo doktor Franz, který se o něm zmínil.“

„Doktor Franz z ústavu Panny Marie Sněžné?“

„Nebylo by to nic zvláštního a nemusí vás to trápit. Jak říkám, je to obvyklá praxe, která nám umožňujeporovnat si aspekty a léčbu. Toto spolu s profesionálními články, které vycházejí ve specializovanýchlékařských časopisech, představuje základní přínos naší práci. Chcete ji vidět?“

Amaia se vylekala. „Cože?“

„Chcete vidět svou matku? Je velmi klidná a vypadá dobře.“

„Ne,“ odpověděla.

„Ona vás neuvidí, dá se sledovat za zrcadlovými skly, jaká používáte vy na komisařstvích. Myslím, že když

ji uvidíte, budete si moci udělat představu o jejím současném stavu a přestanete si vymýšlet domněnky.“ Doktor Sarasola vstal a zamířil ke dveřím. Šla za ním a cítila, jak se v ní vzmáhá zmatek. Nechtěla ji vidět,ale on měl pravdu, musela vědět, do jaké míry byl vývoj, o němž mluvil doktor Franz, autentický, do jaké míry se s ní dalo manipulovat.

Místnost přiléhající k pokoji, v němž byla Rosario, byla opravdu velmi podobná té, která se nacházela nakomisařství vedle sálu na výslechy. Šla za doktorem Sarasolou, který při vstupu pozdravil technika, jenžpřes zrcadla nahrával na video všechno, co se dělo v pokoji. Rosario k nim seděla zády, obrácena k oknubez záclon, kudy svítilo silné světlo přispívající k tomu, že se její profil rozpíjel. Amaia vešla za Sarasolou a obezřetně se naklonila ke sklu. Jako by vykřikla její jméno, jako by ji zasáhl z ní vystřelený blesk, jakožralok cítící krev se Rosario pomalu otočila k zrcadlu, a když to udělala, na tváři se jí objevil šklebstrašlivého uspokojení, které Amaia zahlédla jen z profilu, protože se instinktivně odklonila od okna aschovala za zeď.

„Vidí mě,“ řekla vyděšeně.

„Ne, nemůže vás vidět ani slyšet. Ten pokoj je naprosto izolovaný.“

„Vidí mě,“ opakovala, „zatáhněte záclony.“

Sarasola ji pozoroval s klinickým zájmem, který se mu zračil ve tváři, a studoval ji.

„Řekla jsem, abyste zatáhli závěsy,“ vykřikla Amaia a vytáhla zbraň.

Sarasola došel ke sklu a zmáčkl knoflík, aby automaticky sjela žaluzie.

Teprve když Amaia uslyšela cvaknutí, odlepila se od zdi, aby zjistila, že je okno opravdu zakryté. Schovala

pistoli a vyšla z pokoje. Sarasola šel za ní, ale předtím se obrátil k technikovi a zeptal se: „Nahrál jsi to

všechno?“

Amaia zuřivě pochodovala chodbou a Sarasola šel za ní.

„Vy jste věděl, co se stane.“

„Nevěděl jsem, co se stane,“ odpověděl.

„Ale věděl jste, že se něco stane, věděl jste, že tam bude nějaká reakce,“ řekla a mírně se pootočila, aby

na něj viděla.

Neodpověděl.

„Neměl jste to dělat bez porady se mnou.“

„Počkejte, prosím, to, co se stalo, je důležité, musím s vámi mluvit.“

„Tak to je mi líto, doktore Sarasolo,“ řekla a nezastavila se, „teď musím odejít, promluvíme si jindy.“

Došli k ošetřovně současně se skupinou šesti lékařů oblečených do bílých plášťů, kteří se pohybovali v

podivném útvaru a s úctou se zastavili, když kněze uviděli. Sarasola jim pokynul a obrátil se k Amaie.

„To je ale šťastná náhoda. Podívejte, paní inspektorko, tohle je lékařský tým, který léčí vaši matku,

konkrétně doktor Berasategui je člověk…“

„Až jindy,“ přerušila ho Amaia úsečně. Pohlédla na skupinku usmívajících se lékařů, šla dál k výtahům a

přitom mumlala: „Omluvte mě, prosím.“

Počkala, až se zavřou dveře, a řekla: „Zatraceně, Jonane, myslím, že jsem udělala chybu, když jsem sem

matku dala. Nikdy jsem nebyla úplně přesvědčená, ale teď mám opravdu vážné pochyby o rozhodnutí ji

převézt, a ne proto, že bych nevěřila, že bude mít nejlepší péči… Jde o něco jiného.“

„Sarasola?“

„Ano, řekla bych, že to je otec Sarasola, má v sobě něco, nevím, co to je, ale je to nějaká převaha… Apřesto vím, že má jakýmsi způsobem pravdu.“

„Když jsem byl malý, povídalo se, že na patře psychiatrie v nemocnici Opus Dei se praktikuje exorcismus,že když se někde ve Španělsku nebo ve světě odhalí podezřelý případ posedlosti ďáblem, kněží jezavolají, a oni se postarají o náklady, přesun a samozřejmě ,léčení‘,“ Jonan se neusmíval, když to říkal.

Amaia také ne, když odpověděla: „Když mi Sarasola nabídl, že ji sem převeze, zeptala jsem se ho napůl v

žertu, zda na ní budou praktikovat exorcismus.“ Zamyslela se.

Jonan čekal několik vteřin a dával jí čas, než se zeptal: „A co vám odpověděl?“ „Že to v případě mojí matky není nutné, a nežertoval.“

Ve vchodu byl cítit vosk a leštidlo na kov, použité k vyčištění četných ozdob z pozlaceného plechu, kterése vyskytovaly ode dveří až ke starému dřevěnému výtahu s polstrovaným sedátkem a knoflíky zeslonoviny, jež oba obdivovali, když ho míjeli, a dali přednost schodišti.

Byt měl hlavní vchod i dveře pro obsluhu, a když zazvonili u obou, vykoukl z těch druhých asisedmdesátiletý muž a usmál se na ně.

„Ty jsi Amaia?“

Přikývla, a než měla čas něco říct, muž ji objal a políbil na obě tváře. „Jsem tvůj strýc Ignacio, moc mě těší, že tě poznávám.“

Muž je vedl tmavou chodbou, která vypadala teště temnější ve srovnání se zářivým pokojem, kam jezavedl. Čekaly tam dvě ženy a muž.

„Amaio, představuji ti tvoje tety Ángelu a Miren a jejího manžela Samuela.“

Ženy s trochou námahy vstaly a obklopily ji.

„Milá Amaio, měli jsme takovou radost, když jsi nám zavolala, je strašné, že jsme se neznali.“

Každá ji vzala za jednu ruku a vedly ji k pohovce, kde ji posadily mezi sebe. „Takže ty jsi policistka?“

„U Navarrské státní policie,“ odpověděla.

„Panenko skákavá, a dokonce inspektorka!“

Amaia se zaraženě podívala na Jonana, který se posadil naproti ní a potěšeně se usmíval. Připadala sidivně. Kromě amatxi Juanity a tety Engrasi nikdy nezažila pocit pýchy, že k někomu patří, kterou tetypředváděly, přestože ji znaly deset minut a před pouhými několika hodinami se z telefonického rozhovorudozvěděly o její existenci. Tety a strýcové ze San Sebastiánu, o nichž se matka příležitostně zmínila, kdyžmluvila o svém dětství, a kteří byli námětem tolika otázek, jež ona vždy, když se děti ptaly, utla stejnýmzpůsobem: „Nemluvíme spolu, to jsou záležitosti dospělých.“

Ignacio a Miren byli dvojčata a bylo jim asi sedmdesát, ale Ángela, která byla starší, byla překvapivěpodobná Amaiině matce, což bylo vzhledem k rozdílům mezi nimi zarážející.

Ángela měla stejnou eleganci, kterou Amaia vždy na matce obdivovala, ale postrádala Rosariinupovýšenou zpupnost. Vypadala uvolněně, neustále se usmívala a právě v jejích očích spočíval největšírozdíl. Ángeliny oči přejížděly Kantaberské moře, které se majestátně převalovalo pod oknem jejíhosalonu, vracely se a klidně spočinuly na porcelánovém servisu, z něhož všichni pili kávu, a znovu pohlédlyna Amaiu a na rtech jí pohrával upřímný úsměv bez napětí, které vždy ovládalo výraz její sestry. Její tvářse náhle zachmuřila.

„Jak se vede tvojí matce? Snad ne…“

„Ne, žije, v jednom specializovaném zařízení. Je… to s ní těžké.“

„Ani jsme nevěděli, že jsi na světě, Amaio. O těch dvou starších ano, Flora a Rosaura, viď? Ale nevědělijsme, že měla třetí dceru. Vzdalovala se nám čím dál tím víc. Když jsme jí volali, vždycky mluvila chladněa úsečně. Jednou nám prostě řekla, abychom ji nechali na pokoji, že má jen jednu rodinu a že je to ta,kterou vytvořili s manželem v Baztánu, a že o nás nechce ani slyšet.“

„Ano, matka měla vždycky potíže se vztahy.“

„Vždycky ne,“ odpověděla Ángela. „Když byla malá, bylo to sluníčko, pořád spokojená, pořád siprozpěvovala. Až později začala být divná.“

„Když odešla do Baztánu?“

„Ne, kdepak, zpočátku se všechno mezi námi vyvíjelo dobře. Jezdila sem v létě s tvými staršími sestrami a

my jsme ji tam taky párkrát navštívili.“ Ignacio se ozval: „Myslím, že to bylo od té doby, co jí zemřela ta malá.“ Amaia se překvapeně narovnala.

„Vy jste to věděli?“

„No, věděli, věděli… Dozvěděli jsme se to, když se to stalo. Ani nám neřekla, že čeká dítě. Jednoho dnezavolala a řekla, že měla holčičku a že se narodila mrtvá.“

„Narodila mrtvá?“ „Ano.“

„Vzpomínáte si, kdy přesně to bylo?“

„Víš, bylo to v létě a můj syn byl ten rok právě u prvního přijímání, v květnu, takže počítám, že to bylo

roku devatenáct set osmdesát, ano, devatenáct set osmdesát.“

Amaia vydechla veškerý vzduch z plic, než promluvila.

„To je rok, kdy jsem se narodila já.“

Tety a strýcové na ni zmateně pohlédli. „Nedávno jsem se dozvěděla, že jsem se narodila spolu s dalšíholčičkou, identickým dvojčetem, které se podle úmrtního listu narodilo živé a pak zemřelo na syndrom náhlého kojeneckého úmrtí.“

„Ach, Pane Bože,“ zachvěla se Miren, „takže ta holčička…“

„Není to tak divné,“ namítla Ángela. „Rosario vždycky trochu lhala, nechtěla vysvětlovat to, co se jí

nehodilo, a když to udělala, často to byly lži.“

„Proč si tedy myslíte, že vám řekla, že se dítě narodilo mrtvé, ale naopak vám neřekla, že existuje ještě

jedno dítě?“

„To je jasné, nezbylo jí nic jiného než nám to říct, aby tady mohla dítě pohřbít.“

Amaia cítila, jak se jí na okamžik zastavilo srdce.

„Je pohřbené tady?“

„Ano, v naší rodinné hrobce. Zdědili jsme ji po rodičích a teď patří všem sourozencům, můžeme jipoužívat a máme právo tam být pohřbeni, ale protože jsme spoluvlastníci, musí se všem oznámitpokaždé, když se otvírá. Rosario to věděla, a proto nám zavolala. Kdyby to tak nebylo, myslím, že by nám neřekla nic. Vzpomínám si, že ani nechtěla, abychom se zúčastnili pohřbu. Nakonec jsme tam šli, protože

jsem na tom trvala já, ne proto, že by si to přála ona.“

„A můj otec?“

„Řekla nám, že tvůj otec zůstal doma s dcerkami a kvůli obchodu, že si nemohou dovolit ho zavřít ani na

den.“

„Byl to velice smutný pohřeb,“ poznamenal Ignacio.

„Ani kněz, ani přátelé. Jenom my, ona a hrobník… A ta malá rakvička, která neměla na sobě dokonce anikřížek. Mluvil jsem s ní o tom: ,Jak to, že na rakvi není ani kříž?‘ A ona mi řekla: ,Proč by byl, nenípokřtěná.‘“

Amaia se kousala do rtu, když to poslouchala.

„My jsme přinesli kytici, a to byla poslední stopa, která zůstala na náhrobku, když hrobku zavřeli. Ptaljsem se jí, jak se holčička jmenovala, chtěli jsme požádat kameníka, aby její jméno vyryl na desku, aleřekla nám, že jméno nemá, a tak na náhrobku nic není, ale je tam pohřbená. Naštěstí se od té dobyhrobka neotvírala, nikdo z rodiny za ta léta nezemřel, musíme to zaklepat na dřevo,“ řekl a pověrčivězaťukal.

Amaia uvažovala o té informaci.

„Viděl někdo z vás tělíčko?“

„Toho dítěte? Ne, rakev byla zavřená a my jsme nenaléhali. Vidět mrtvé novorozeně, bez toho se člověk

dokáže obejít.“

Amaia se zamyšleně dívala na příbuzné.

„Kromě protiřečení ohledně příčiny úmrtí je smrt toho dítěte obklopena záhadami. Matka zatajila celé

rodině její narození, ani sestry ani já jsme to nevěděly, v rodném listě jsou nepřesnosti a objevení

kosterních pozůstatků za podivných okolností nasvědčuje tomu, že patřily téhle mojí sestře, což činí

okolnosti jejího narození a smrti ještě podezřelejší.“

„Ale my jsme viděli, jak ji pohřbívají…“

„Neviděli jste…“ myslela na slovo mrtvola a náhle jí připadlo, že má nádech, který je u mrtvého

novorozeněte příliš silný, a tak řekla: „… tělíčko.“

„Ale pro Boha živého! Co tím chceš naznačit?“ vyděsila se Ángela. „Že tam žádné tělo nebylo?“

„Přinejmenším ne kompletní…“

„Co teď chceš dělat?“

„Ověřit to.“

„Ach, ale to znamená…“ řekla teta a zakryla si ústa, jako by tu hrůzu nechtěla vyjádřit slovy.

„Ano,“ přikývla Amaia, „nežádala bych vás o to, kdybych si nemyslela, že je to jediný způsob, jak získat

jistotu.“

Miren ji vzala za ruku a řekla jí: „Nemusíš nás o nic žádat, Amaio, ty jsi taky dědička, a proto máš právo

nařídit, aby se hrobka otevřela.“

„Zavolám na hřbitov,“ řekl Ignacio a zvedl se. Za několik okamžiků se vrátil. „Bude třeba počkat na večer,

po zavírací době, kolem osmé. Nechtějí otvírat hrobku, když tam chodí návštěvy.“

„Samozřejmě,“ zašeptala Amaia.

„Půjdeme s tebou,“ řekla Ángela a ostatní přikývli. „Ale chápeš, že se nebudeme dívat dovnitř, jsme na

takové zážitky už staří.“

„To není nutné, je mi líto, že vás s tím obtěžuju, už tak jste moc milí, kromě toho to nebude příjemné.“

„Proto se nebudeme dívat dovnitř,“ zasmál se strýc, „ale budeme s tebou.“

„Díky,“ odpověděla trochu dojata.

„Šéfová, můžeme si chvilku promluvit?“ požádal ji Jonan.

Vstal a ona vyšla za ním do chodby.

„Možná nebudete mít problémy s hrobkou, ale jestli chcete otevřít rakev, budete potřebovat soudnípříkaz. Vaši příbuzní to nebudou zpochybňovat a já nic neřeknu, ale jestli najdeme něco divného, budememuset vysvětlit, proč jsme rakev otevřeli.“

„Jonane, nemůžu tohle vyprávět soudci, je to příliš… Nemůžu to vyprávět žádnému soudci, ještě nicnemám, nic nevím a to, co si myslím, je příliš strašné. Jenom chci vědět, jestli tam je, chci jenom vidět tu malou rakev.“

Přikývl, avšak věděl, že se s tím nespokojí, inspektorka Salazarová ne, jak ji znal. Když spolu mluvili vchodbě, přešel kolem nich tetin manžel.

„Zůstanete tu na oběd,“ oznámil jim.

Hřbitov Polloe se tyčí na svahu čtvrti Egia v San Sebastiánu. Pod jeho povrchem je provrtán jeden ztunelů dálniční přípojky a rozkládá se na ploše čtyřiašedesáti tisíc metrů čtverečních, je tam sedm tisíc pět set hrobek a tři tisíce pět set urnových míst; většina jsou velké mramorové a kamenné hrobky, kterésvědčí o vznešené minulosti města. Hrobka její rodiny měla tři části, dvě nižší po stranách a jednu vyššíuprostřed, pokrytou obrovským křížem přes celý povrch. Tři zaměstnanci radnice na ně čekali u hrobu,pokuřovali a hovořili spolu. Když pomocí kladky postavené nad hrobem zvedli náhrobní desku, vsunuli pod ni dvě silné železné tyče a těžkou desku jejich pomocí odtáhli.

Příbuzní stáli u paty hrobu, a když se otevřel, trochu ustoupili. Amaia s Etxaidem přišli blíž a nahlédlidovnitř. Kolem vnějšího okraje se vytvořil lem hlíny a suchého mechu, které prozrazovaly, že hrobka užnebyla otevřena celá léta, a vnitřek byl cítit zatuchlinou a vypadal suchý. Na pravé straně stály na kovovékonstrukci dvě staré rakve. Nic víc.

„Není nic vidět,“ řekla Amaia, „budu potřebovat žebřík.“

Jeden ze zaměstnanců přišel k ní.

„Jestli chcete dovnitř, budete potřebovat…“

„Ano,“ odpověděla a ukázala mu policejní odznak.

Vrhl na něj rychlý pohled a ucouvl. Oblékli si rukavice a spustili do hrobu žebřík. Amaia sestoupila dolů.

„Buď opatrná,“ žádala ji teta shora.

Jonan slezl za ní. Hrobka měla větší půdorys než náhrobní deska a v jednom rohu, kde byl nižší strop,uviděli rakvičku. Jak si ji pamatovala teta, byla malá, bílá a na víku měla ještě patrný obrys kříže na místě, kde byl, než ho odstranili.

Náhle se nerozhodně zastavila. Co to dělá? Opravdu otevře rakev sestry, o níž ještě před několika dnynevěděla, že ji má? Opravdu to chce udělat?

A vtom jí vytanul na mysli obličej stejný jako její, plný bolesti a věčné lítosti, a ty nevyčerpatelné, hustéčerné slzy. Ucítila na rameni ruku.

„Chcete, abych to udělal já, šéfová?“

„Ne,“ odpověděla a pohlédla na něj. Jak dobře ji zná. „Udělám to já, ale musíš mi pomoct, přeneseme jina světlo.“

Vzali rakev každý na jedné straně, a když ji zvedli, ucítili tíhu uvnitř. Jonan hlasitě vydechl a Amaia se naněj podívala, vděčna za jeho přítomnost a podporu.

Vykoukla z hrobu a požádala hrobníka:„Podejte mi pajcr.“

Přejela rukou po víku a hledala okraj, přiložila páčidlo a víko se skřípěním kovu o dřevo povolilo. Vsunulaželezný konec ještě trochu víc dovnitř a jemným manipulováním víko uvolnila. Jonan ho uchopil do obourukou a pohlédl na Amaiu, která přikývla, a pak ho zvedl. Uvnitř ležel zavázaný raneček čehosi, covypadalo jako bílý ručník. Amaia si to několik vteřin prohlížela. Vzala prsty jeden konec ručníku a zatáhla,čímž odhalila zbytky plastikové tašky rozedrané na cáry a hromádku čehosi, co vypadalo jako štěrk.

Jonan překvapením otevřel ústa a pohlédl na svou nadřízenou. Sáhla do rakve a nabrala si hrst kamínků,které nechala pomalu padat, aniž od nich odtrhla zrak, a věděla, že ten prach, který se jí sype mezi prsty, je asi všechno, co toto pátrání odhalilo.

24. června 1980

Rozednilo se, a když Juan v kuchyni připravoval pití do kojenecké lahve, začínal zářivý letní den.Předcházející večer mu sestra doktora Hidalga poskytla, co bylo potřeba, a ukázala mu, jak to dělat. Byloto poprvé. Rosario Floru i Rosauru kojila, ale u této dcerky to dělat nemohla, protože jí doktor předepsalsilný lék, který bránil laktaci, a kromě toho ho upozornil, že nejlepší bude, když nebude muset na dítěsahat. Juan přestěhoval kolébku do obývacího pokoje a odtamtud slyšel, jak holčička vyžaduje krmení.Vzal ji do náruče a trochu se usmál, když uviděl, s jakou silou dítě saje z dudlíku. Sklonil se nad ni apolíbil ji na čelo, zatímco jeho pohled nevědomky zabloudil k druhé kolébce v rohu pokoje, kde jakonehybný uzlíček spočívala mrtvolka druhé dcerky.

Rosario vyšla z ložnice, a když ji uviděl, jak je krásná, srdce mu krvácelo ještě víc. Oblékla se doproužkovaného kostýmu s dvouřadovým sakem. Podle nalíčení a účesu by nikdo neřekl, že před necelými dvanácti hodinami porodila.

„Rosario…, dovol mi jet s tebou,“ poprosil ji znovu.

Nepřiblížila se k němu. Zastavila se uprostřed obývacího pokoje, věnovala pohled dítěti, které držel vnáručí, a obrátila se k oknu.

„Už je to rozhodnuté, Juane, tohle bude lepší. Ty musíš zůstat tady a starat se o děvčata a dohlédnout vpekárně. Já pojedu do San Sebastiánu a zařídím pohřeb. Už jsem volala sourozencům a čekají mě. Zítra se vrátím.“

Zavřel na vteřinu oči a sbíral síly.

„Vím, že ji tam chceš pohřbít a nezdá se mi to špatné, ale… musíš ji tam vézt takhle?“

„Už jsme o tom mluvili. Nechci, aby to někdo věděl, a musíš mi slíbit, že to nikomu neřekneš, ani svojímatce. Narodila se nám holčička a tady ji máš a můžeš ji ukázat. Kdyby mě někdo viděl odcházet,řekneme, že jsem jela s dítětem do nemocnice, protože trochu kašlalo. Zítra, až se vrátím, řekneme, že už je v pořádku.“

Rosario se dívala z okna.

„Taxi už je tady.“

Juan natáhl krk a podíval se. Bylo to taxi z Pamplony. Rosario jako vždycky myslela na všechno. Obrátil se

včas, aby viděl, jak si bere kabelku, sklání se nad kolébkou mrtvého dítěte, bere ho do náručí, zručně balítělíčko do krásného šátku a bere ho do náruče jako živé miminko.

„Vrátím se zítra,“ řekla a téměř láskyplně si upravila břemeno.

Několik vteřin se na ni díval jako u vytržení. Nevypadala o moc odlišně, než když nesla starší dcerky v denjejich křtu do kostela. Sklopil zrak, stiskl malou v náručí a poprvé v životě se obrátil, aby se na svou ženu nemusel dívat.

Když se rozloučila s příbuznými, nasedla do auta a nechala Jonana řídit.

„Všechno není ztraceno, šéfová.“

Povzdechla si.

„Ale je.“

„Víte, to, že tam nebylo tělo, taky může znamenat, že je naživu.“

„Ne, Jonane, je mrtvá.“

„To nemůžete vědět.“ Amaia mlčela. „Možná je to jedno z těch ukradených dětí, o kterých se píše vnovinách, takových případů bylo hodně, jak se ukazuje.“

„Mojí matce dceru neukradli.“

„Promiňte, ale mohla pocházet z mimomanželského vztahu, nebo to mohlo být kvůli penězům; lidi za

novorozeně zaplatí celé jmění.“

„Za novorozeně bez ruky?“

„Možná ho proto dala k adopci, protože mělo fyzickou vadu.“

Amaia o tom přemýšlela. Přijala by Rosario dceru s nějakým nedostatkem, nebo by jí přišlo hanba, že její

dcera má nějaký handicap? Nepřipadalo jí to tak nesmyslné.

„Co navrhuješ?“

„Zdá se mi, že nejrychlejší bude začít tím, co už víme, že jí chybí paže, proto by nosila protézu. Existujecelostátní rejstřík sociálního pojištění se jmény všech osob, které mají protézu, a s příšlušnými výrobnímičísly. Máme věk, a dokonce i datum narození.“

„Ale kdyby ji napadlo dát ji k adopci, neexistoval by úmrtní list.“

„Může být falešný, jestli se mohla spoléhat na spolupráci lékaře, který ho podepsal.“

Amaia si vzpomněla na obličej Finy Hidalgové, když jí řekla: „Takže vy jste jedna z takových těch.“

„Ano, to je možné,“ připustila

Jestliže to bylo tak, jak se domníval Jonan, jediným cílem toho všeho by bylo podvést jejího otce. „Ach,aita, jak jsi mohl být tak slepý.“

Rychle se stmívalo, když jeli po dálnici nad údolím Leitzaran. Světla ubývalo a měnilo se na tmu sposledním stříbrným leskem, který se táhl nad stromy k horizontu, jako by odpoledne vzdorovalo,nechtělo ustoupit soumraku a bouřilo se v posledním záchvěvu světla a krásy, který přispěl jen k tomu, že Amaia pocítila ještě větší smutek.

Ze zahloubání ji vytrhl telefon.

„Dobrý den, paní inspektorko,“ pozdravil ji vesele doktor San Martín.

A z jeho tónu poznala, že má dobré zprávy.

„Máme výsledky analýzy kovů… a…“ řekl a otálel s informací. Amaia nesnášela, když to dělal. „… skalpel,který poslali ze sanatoria v Estelle je skutečně starý, konkrétně ze sedmnáctého století, jak jsem vámříkal. Datování je určeno podle slitin, které se v té době používaly, a podle způsobu, jak kovy slévali akovali, což jim dodávalo nezaměnitelný charakter. A tady se dostáváme k tomu, co vás překvapí.“

Amaia podle tónu poznala, že se při řeči usmívá.

„Kovový zub, který zůstal v kosti Lucíe Aguirreové, a kov ze skalpelu vykazují stejnou slitinu a kování.“

Amaia se se zájmem napřímila. San Martín si získal veškerou její pozornost.

„A existuje jen jedno vysvětlení, a sice že byly vykovány současně. Mluvíme o zcela řemeslné práci,pravděpodobně jedné zakázce, což mě vede k pomyšlení na stejnou sadu lékařských nástrojů vyrobených pro jednoho chirurga.“

„Říkáte, že skalpel a ten kovový zub patří do stejné sady?“

„Ano, inspektorko, a teď, když to vím, mohu předpokládat, že ten zub patřil staré pile na amputace,

kterou používali chirurgové; to byl nástroj, s nímž pracovali dosti často. Uvědomte si, že při velkém

nebezpečí infekce a bez antibiotik byla amputace velmi vyhledávaným řešením.“

„A to použili na uříznutí Lucíiny paže?“

„Pravděpodobně… Jak jsem vám vysvětlil, budeme muset použít ten zub a vyrobit odlitek, jímž to

prokážeme, ale jsem si téměř jist. Kromě toho je to jediný důvod, který vysvětluje, proč uvízl v kosti.“

„A mohla by to být stejná pila, s níž byla uříznuta paže Johany?“

„Musím vytvořit odlitek…“

„Ale mohla?“

„Když vidím tu přesnost, která se podařila při řezu na kosti Lucíe… Ano, mohla by to být ona, už jsemvám řekl, že podobnost je viditelná pouhým pohledem.“

Amaia zavěsila a zadívala se na Jonana, který řídil a tiskl volant v ruce tak silně, že mu zbělely klouby na

rukou.

„Tak tohle dokazuje, že Tartalo, jak jsme si mysleli, je osoba, která navštěvovala vaši matku, a že on aznesvětitel kostela v Arizkunu by mohli být stejná osoba, protože tam pro vás položil kosti mairu z vašívlastní rodiny, což nám ukazuje na někoho z Elizonda, který věděl, že kolem domu vaší babičky takovéhrobečky budou. Jsem si téměř jist, že fakt, že vám tam nechal kosti z paže vaší sestry, nade všipochybnost stanovuje vztah s jedinou osobou, která může vědět, kde jsou… Nezapomínejte, že v tomtopřípadě nejsou v zemi jako ostatní. Aby je získal, musel mít přístup k této informaci, k informaci, kterouzná jen vaše matka. Což nás přivádí k tomu, že znesvětitel a Tartalo jsou stejná osoba.“

Amaia si ohromeně odfrkla, jako by nebyla schopna to všechno vstřebat. Po několika vteřinách zašeptala:„Takže ta znesvěcení měla zřejmě jediný cíl, přitáhnout moji pozornost k čemu? Ke zločinům Tartala?…Co nám tím chce říct? Co s tím vším má společného moje sestra? Byla Tartalovou obětí?“ Na chvilku se odmlčela a rozesmála se. „Je Tartalo moje matka?“ zeptala se unaveně.

Jonan se tomu nápadu pobaveně usmál.

„Šéfová, vaše matka není Tartalo. Nemůže být. Některé z kostí nalezených v jeskyni tam jsou přes desetlet, a myslím, že před deseti lety už byla vaše matka dost nemocná, možná dokonce už v ústavu. Jak je tam dlouho? Ale jiné tam byly bezpochyby zanechány, když už byla na klinice.“

„Ne, ještě nebyla v ústavu, ale byla natolik nemohoucí, že se na ničem podobném nemohla podílet… Ale

ona ho zná.“

„To ano,“ připustil Jonan, „i když je pravděpodobné, že ani neví, kdo to je, a vůbec ne, čemu se věnuje.“

Amaia se zamyslela.

„Máme dobrý trumf na Nuriina manžela, na toho chlapa, co má uříznuté prsty.“

„Ano, ale ten byl ve vězení, když zabili Johanu,“ odpověděla Amaia.

„A kromě toho je to pachatel, kterého identifikoval ten chlapec z Arizkunu.“

„Do prdele, mně se z toho rozskočí hlava,“ prohlásila Amaia prudce. „Musím si to všechno v klidupromyslet. Potřebuju to…“

Když přijeli do Elizonda, už se úplně setmělo.

„Zastav mi tady,“ řekla Amaia, když vjeli do ulice Santiago, „čerstvý vzduch mi udělá dobře.“

Zajel k okraji a zastavil.

Amaia vystoupila z auta a několik vteřin zůstala stát u otevřených dveří, aby si natáhla rukavice a zapnula

zip kabátu. Déšť, který spadl odpoledne, zanechal na dláždění vlhkou stopu, ale teď jasné nebeumožňovalo vidět několik mihotavých hvězd. Když jí zmizela z očí světla Jonanova odjíždějícího vozu, ulice Santiago zůstala tichá a prázdná. Amaia kráčela klidně a myslela na sílu ticha, které vládlo baztánskénoci, ticho možné jenom tam, které je současně pokojné i ohlušující se svým poselstvím samoty aprázdnoty, které ji přimělo zatoužit po Pamploně a po ulici Mercaderes, kde bydleli, málokdy tiché,většinou rušné a živé, která nikoho neklamala.

To ticho v Elizondu hlásalo klid, který neexistoval, mír, který pod povrchem vřel, jako by jím protékalaponorná řeka žhavé lávy souběžně s řekou Baztán a předávala obyvatelům tohoto místa z ní vycházejícítelurickou energii pramenící ze stejného podsvětí.

Uslyšela hlučnou hudbu a ohlédla se. Několik párů věrných kumpánů ze Saioy vcházelo do baru. Jakmilezavřeli dveře, ulice se vrátila do původního stavu. Byla zima, ale nepřítomnost větru dělala noc téměřpříjemnou. Sešla až na most Muniartea, kde ohlušující hukot jezu rozbíjel ticho. Svlékla si rukavici apoložila ruku na chladný kámen, do něhož byl vytesán název mostu.

„Muniartea.“

Četla jako milionkrát v době svého dětství. Hlas, sotva šeptání, umlčel neustálý šum a svěží vítr, který sehonil nad řekou. Náhle zatoužila po letních nocích, kdy byly rozsvíceny lampy osvětlující jez a poskytujícímu téměř idylický pohlednicový vzhled turistických fotografií. Ale v zimních nocích přicházela do Baztánu temnota s veškerou svou mocí a obyvatelé údolí se sotva odvážili krást jí její prostor v úzkých hranicích,

které zabíraly jejich domy. Ucouvla o krok a dívala se na černou vodu plynoucí pod jejíma nohama kbouřlivému moři, které ji o mnoho kilometrů dál čekalo. Znovu si natáhla rukavici, a jak došla k Txokotu,silné zdi domů utlumily zvuk jezu, který k ní doléhal jako vzpomínka a probíjel se přes přístupovou cestu k zahradám paní Nati.

Oranžové světlo luceren sotva osvětlovalo rohy, na nichž stály, a omezovalo svůj dosah na malé kruhy,které se téměř nedotýkaly, což dodávalo čtvrti Txokoto vzhled velmi podobný tomu, jaký musela mít vestředověku, kdy se tu tyto domy z otesaných kmenů stavěly a vytvořily tak jednu z prvních čtvrtí Elizonda.

Prošla kolem dřevěných dveří a okenic, které v noci zakrývaly skleněné výlohy firmy Mantecadas Salazar,a zatočila vlevo. Parkoviště bylo prázdné a temné a postrádala lucernu, aby mohla obdivovat bělostprůčelí, které bylo navzdory slabému světlu čisté a prosté nápisů. Na nic jiného světlo nepotřebovala, jako tolikrát v dětství našla zámek. Stáhla si rukavice a zuřivě stiskla klíč, který nosila v kapse kabátu a naněmž ještě visel provázek, který tam přivázal její otec, aby ho mohla nosit na krku. Prstem nahmatalavypouklý zámek, vsunula do něj klíč a měkce jím otočila. Strčila do dveří a zmáčkla vypínač vpravo, nežza zády zavřela. Pekárna voněla sirupem, bylo to čerstvé sladké aroma, které jí připomínalo dobré dny.Měla ráda tu vůni, jež zmírňovala syrový rostlinný pach mouky. Zavřela na okamžik oči, aby vymazalaobrázky, které se dostavily přivolány mocnou čichovou pamětí jako nahromaděn noční můra. Obrátila sek panelu s vypínači a rozsvítila všechna světla. Silné osvětlení zaplašilo strašidla minulosti, která serozutekla do temných zákoutí, kam světlo nedopadalo takovou silou. Poslední várka odpoledního pečenípřispěla k prohřátí místnosti, kde byla velmi příjemná teplota. Amaia odložila kabát, přeložila ho a pečlivěuložila na ocelový stůl, vzepřela se o něj a posadila se na jeho desku.

Věděla, že se chaos rozpoutal tady, že ten večer, kdy na ni matka čekala v pekárně, udeřila ji a pak

pohřbila v díži, protože ji pokládala za mrtvou, se pod jejíma nohama otevřelo peklo, ale to nebyl začátek.S obavou pohlédla na díži plnou mouky a přikrytou plexisklem, které umožňovalo vidět vnitřek, měkký abílý jako rakev, a přinutila se tu myšlenku zapudit. Rozhlédla se kolem a hledala nádoby s esencemi, které teď byly srovnány na kovové poličce. Přišla si tam tehdy vzít svoje peníze, peníze, které jí daroval otec knarozeninám a které musela schovávat, aby se to ama nedozvěděla… Ale ona to všechno věděla. VycítilaAmaiinu přítomnost, i když nebyla ve stejné místnosti, a tehdy směrem k ní vymrštila neviditelné lano, naněmž ji držela přivázanou, ale nikdy podrobenou. Jako lano, které mrštila v nemocnici, síť, kterou vidělyjen ony dvě a která byla poutem spojujícím pavouka s kořistí. Od chvíle, kdy uměla používat rozum,vzpomínala si na jeho přítomnost jako na neviditelný článek vložený mezi ně, pevn
ý článek, který matcenedovoloval se jí dotknout, pohladit ji nebo o ni pečovat. Byl to důvod, proč jí pomáhali obléknout neboučesat se otec nebo sestry, důvod, proč ji vodil k lékaři otec, nebo jí měřil teplotu, když byla nemocná;důvod, proč se jí Rosario nikdy nedotkla, ani ji nevzala za ruku. Neviditelný článek, který je držel oddělené a spojené jako opačné náboje na koncích drátu, článek dokonalé nezrušitelné vzdálenosti, kterou matka

o některých nocích překračovala, když ostatní spali, a skláněla se nad její postelí, aby jí připomněla… Coto bylo? Amaia na to myslela, zatímco jí oči znovu spočinuly na díži… Aby jí připomněla, že nad její hlavou visí rozsudek smrti, který jí ona nepřestala opakovat, jako se odsouzencům připomíná, že nejen půjdouna smrt, ale že každý nový den je o jeden den blíž v odpočítávání ke smrti. „Spi, ty malá liško, ama tědneska nesní.“ „Ale udělá to,“ říkal jiný hlas bez majitele, „ale udělá to.“ Amaia to vždycky věděla. Protonespala, proto bděla, až si byla jista, že její kat odpočívá, proto se vnucovala prosbami a slibyposluhování do postelí sester, a ta noc byla jen nocí, kdy se měl konečně naplnit rozsudek nad ní.

„Ale kdy to začalo, inspektorko,“ uslyšela Dupreeho hlas. „Resetuj, inspektorko.“

„Jestli to byl rozsudek, muselo být taky odsouzení. Kdy mě odsoudila? A proč?“

Amaia věděla, že to tak bylo vždycky, a teď si začala myslet, že možná od toho samého okamžiku, kdy se

narodila spolu s tou identickou holčičkou, která plakala v jejích snech, pokud si dokázala vzpomenout.Jonan se mýlí. Chápala jeho víru, jeho naději a optimismus, který mu bránil přijmout to hnusné a mysletna nejhorší. Na ten případ to nevrhne žádné světlo, nenajde v seznamu protéz ženu svého věku; jsouvěci, které Iriarte a Jonan nevědí, ale přesto je začínají vnímat. Nevědí, že Rosariina hrozba se zvětšuje,jak se přibližuje datum jejích narozenin. Mohla si všimnout, jak se matčin obvykle odtažitý postoj měnil na nepřátelský každý rok, když se ten den přibližoval. Cítila v zádech pohledy, které odhadovaly odporkořisti a vzdálenost, která je odděluje, pohledy, které působily tak, že se jí ježily vlasy na šíji, i když se nani nedívala, a předávaly jí naléhavou hrozbu, která ji v následujících dnech udržovala vzhůru celou noc.Vzpomínala si, jak blízkost rozsudku, který visel nad její hlavou, nabírá slu a mění se na něco temného ahmatatelného, co se nad ní tyčí a zaplavuje ji svou nevyhnutelností. Pak, když to datum přešlo, vrátil sevztah mezi oběma do oné podivné formy vyhýbání a hlídání, do napjatého klidu, který se v jejím dětstvíco nejvíce podobal normálnosti. To datum. Ty narozeniny, které měly být oslavou jako pro kterékoli jinédítě, jako byly pro její sestry, byly pro ni nejnapjatějším obdobím roku, datem vyznačeným ve vnitřnímkalendáři jako zlověstné. Dalo se teoretizovat o tom, jak moc její matka trpěla smrtí té druhé dcerky a jak ji to traumatizovalo, strašlivá vzpomínka, kterou jí Amaiiny narozeniny oživovaly. Ale Amaia věděla, žene, že to, co vidí na Rosario, není mateřská bolest ani žal, ale odložené odhodlání splnit úmysl, který dosahoval svého kritického bodu kolem data narození dvou stejných dívek. „Mairu patří vždy mrtvémudítěti,“ taková je jeho podstata.

„Výběr oběti není nikdy náhodný.“

Ne, nevěřila, že ta holčička, o níž se jí zdálo, by teď byla ženou, která by žila jinde, s jinou rodinou, sjiným příjmením, a navzdory prázdné rakvi a falešnému úmrtnímu listu nevěřila, že by matka dala dítě kadopci. Zdálo se, že nikdo neví, že se spolu s ní narodilo další dítě, a jestliže to dokázala skrývat až doporodu, mohla ji dát snadno k adopci a nepředstírat její smrt. Koneckonců, měla další dítě, které mohlaukázat světu. Nikdo s výjimkou otce nemohl vědět, že existovaly dvě stejné kolébky. Bezpochybyočekávali dvě miminka, která se narodila doma, lékařské potvrzení o porodu to dokládalo, proč by to takrežírovala? Jestli dala dohromady všechny ty parafernálie s falešným potvrzením a falešným pohřbem,bylo to proto, že existovala mrtvolka, skutečná mrtvolka, která musela zmizet, mrtvolka bez paže, kteráse neobjevila v žádném nemocničním záznamu z té doby a která alespoň na úrovni kost
í nevykazovalaznetvoření, které by ospravedlnilo amputaci. A jestliže nebyla operována, pak jí byla uříznuta po smrti,nebo byla kost ukradena z nějakého hrobu, jako byly hroby mairu hlídajících Juanitaeneu. Náhle se jívzpomínka na něco, co se jí zdálo, zhmotnila jako skutečný obrázek.

Holčička, kterou byla ona sama, schoulená v rohu, k ní zvedla paži, jež byla jen pahýlem, a šeptala.Amaia běžela dolů po schodech a tiskla něco k hrudi, zatímco půl tuctu malých dětí špinavých od hlíny kní zvedalo své amputované paže. Co to říkaly? Nepodařilo se jí vzpomenout a jistota, že to bylo důležité, ji vedla k tomu, aby se s přivřenýma očima snažila přivolat vzpomínku na ten sen. Vzpomínka se jako mlha

trhala v cárech, čím víc se snažila ji zachytit, a silná bolest hlavy jí začala bušit ve spáncích. Nepřestalase dívat na díži, která na ni zřejmě měla hypnotický vliv, po hmatu našla kabát a vytáhla telefon. Spohledem upřeným na bílou mouku se zmítala mezi přáním zavolat a nezavolat. Nakonec zavřela oči azamumlala: „Do prdele.“

Pohlédla na hodinky, byly tři ráno, v Louisianě šest večer. Tak špatná doba jako kterákoli jiná. Vyhledalačíslo a zmáčkla tlačítko. Zpočátku se nedělo nic, sluchátko bylo tiché jako před zmáčknutím, takže ponějaké chvíli oddálila telefon od ucha, aby se podívala na displej. Zpráva byla jednoznačná: „Volá zvláštníagent Dupree.“ Zase ho zvedla a pozorně naslouchala, ale linka nevydávala žádný tón, dokud neuslyšelacvaknutí, jako když se rozlomí uschlá větvička.

„Agente Dupree?“ zeptala se nejistě.

„Je už v Baztánu noc, inspektorko Salazarová?“

„Aloisie…“ zašeptala.

„Odpovězte mi, už je noc?“

„Ano.“

„Vždycky mi voláte v noci.“

Zůstala zticha, poznámka jí zněla stejně divně, jako pravděpodobně. Podivný pocit, že ví, že mluví sněkým, koho zná, ví jistě, kdo to je, a zároveň to neví.

„Co pro vás mohu udělat, Salazarová?“

„Aloisie,“ ozvala se tónem, který se pokoušel přesvědčit, navázat kontakt s rozostřenou realitou, „je tuněco, co potřebuju vědět,“ zašeptala. „Hledala jsem řešení a dosáhla jsem jenom toho, že jsemzmatenější. Prošla jsem celý postup, hledala jsem v začátcích, ale odpověď mi uniká.“

Ticho na lince střídal jenom stálý hluk připomínající tekoucí vodu. Amaia stiskla rty a snažila senepřemýšlet, snažila se vyhnout se duševní představě, kterou v ní zvuk vyvolával.

„Aloisie, dozvěděla jsem se, že jsem měla sestru, holčičku, která se narodila zároveň se mnou.“

Vypadalo to, že agent Dupree na druhém konci linky lapá po dechu, a znělo to, jako když se ucpe

vsakovací kanál.

„Některé stopy naznačují možnost, že ještě žije…“

Z druhé strany linky se ozval hrdelní kašel jako pročišťování od hlenů.

„Ach, Aloisie!“ vykřikla a zvedla ruku k ústům, aby zastavila otázku „Jsi v pořádku?“, která jí vyvstala na

rtech.

Na druhé straně linky utichlo supění a zůstalo jen zlověstné ticho, které bylo znamením prázdna, nebo

možná právě naopak.

Čekala.

„Nepokládáš přiměřenou otázku,“ pravil Dupree a jeho hlas nabyl zřetelnosti, jakou míval.

Amaia se skoro usmála, když poznala přítele.

„Není to tak snadné,“ namítla. „Ale je, proto jsi mi volala.“

Amaia polkla sliny a oči se jí znovu zabodly do díže.

„Hlavně chci vědět, jestli moje sestra…“

„Ne,“ přerušil ji. Jeho hlas teď zněl, jako by se nacházel v hloubi nějaké vlhké jeskyně.

Amaia začala plakat a mluvila dál: „… jestli je moje sestra naživu,“ dokončila hlasem zlomeným pláčem.

Uplynulo několik vteřin, než odpověděl.

„Je mrtvá.“

Amaia se rozplakala hlasitěji.

„Jak to víš?“

„Ne, jak to víš ty? Protože se ti o ní zdá, protože se ti zdá o mrtvých, inspektorko Salazarová, a protože už

jsem ti to řekl.“

„Ale jak to můžeš vědět ty?“

„Však víš proč, Salazarová.“

Oddálila telefon od hlavy a vytřeštila oči, protože zjistila, že je vypnutý. Nejenže nesvítil displej, ale jak spřístrojem manipulovala, zjistila, že je úplně vypnutý. Stiskla klávesu, aby ho zapnula, a ucítila v rukoubzučení, s nímž se aktivoval, úvodní nápis a fotografii Ibaie, kterou měla na displeji. Posouvala šipkami ahledala uskutečněné hovory, ale nic nenašla. Poslední volaný byl Iriarte, kterému telefonovala z auta. Aniv celkovém seznamu všech zmeškaných příchozích i odchozích hovorů nenašla stopu po tom, který právěvedla s Dupreem. Náhle telefon zazvonil, lekla se, telefon jí vypadl z ruky, zakutálel se pod stůl a vydalplastový zvuk, jak se rozpadl. Volání ustalo. Shýbla se pod stůl, aby sebrala tři kusy, které tam ležely,plášť, displej a baterii, a neobratnými prsty ho znovu složila a zapnula právě v okamžiku, kdy se znovuozval. Pohlédla na neznámé číslo na displeji a ozvala se: „Dupree?“

„Dobrý den, paní inspektorko,“ odpověděl obezřetně hlas na druhém konci. „Tady agent Johnson z FBI.

Volala jste mi, pamatujete se?“

„Samozřejmě, agente Johnsone,“ odpověděla a snažila se chovat normálně. „Nepoznala jsem číslo.“

„To proto, že volám ze soukromého telefonu. Máme výsledky obrázku, který jste mi poslala, vypadalo to

naléhavě.“

„Ano, děkuji, agente Johnsone.“

„Právě jsem vám ho poslal v příloze e-mailu zároveň se zprávou odborníka. Díval jsem se na to a vypadáto, že je obrázek částečně poškozen, ale i tak se ze zbytku podařilo získat pozoruhodný výsledek.Zkontrolujte to, a jestli pro vás můžu ještě něco udělat, bez váhání mi dejte vědět, ale zavolejte na tohlečíslo. Osobně si agenta Dupreeho vážím, ale od jeho zmizení se tady situace změnila. Zpočátku sepostupovalo zcela podle zažitého postupu, když nějaký agent zmizí, ale před časem se informace ztratila a panuje kolem toho ticho. Tak to je, paní inspektorko, tady se člověk může stát z hrdiny lotrem jenom nazákladě několika narážek. Jsem přítel Aloisia Dupreeho, a kromě toho je to jeden z nejlepších agentů,jakého jsem poznal, a pokud jedná tak, jak jedná, bude to mít nějaký důvod. Čekám jen, že se objeví,aby se to všechno vysvětlilo, protože tady je mlčení odsudek. Pokud budete mezitím něco potřebov at,obraťte se na mě, jsem vám k dispozici.“

Když zavěsila, uviděla, že se na telefonu skutečně objevilo oznámení o došlé elektronické poště, anavzdory naléhavé potřebě uvidět, co odborník se svým novátorským programem dokázal udělat sobličejem návštěvníka ústavu Panny Marie Sněžné, ovládla svou zvědavost. Koneckonců, na telefonu byneměla takovou kvalitu obrazu jako na počítači. Oblékla si kabát, a když už byly dveře pekárny otevřené,zhasla světla a zamkla. Parkoviště teď vypadalo tmavší v kontrastu se zářivými světly uvnitř. Několikvteřin stála nehybně, zatímco si zapínala kabát a znovu ukládala klíč do kapsy. Vydala se k ulici BrauliaIriarteho. Když procházela kolem vchodu do Trinkete, uviděla, že se uvnitř ještě svítí, ačkoli byl barprázdný a vypadal zavřený. Určitě tam několik párů hrálo pelotu u tréninkové stěny. Záliba v ní v Baztánuneupadla a zdálo se, že nové generace pokračují v tradici. I když si to někteří nemyslel
i. Při jednépříležitosti jí hráč peloty Oskar Lasa, takzvaný Lasa III., řekl, že „ruka“ už není to, co bývala, protožemladí dneska nemají kulturu bolesti. „Pokoušel jsem se učit mnoho mladých lidí, někteří byli velmi dobří,ale když je něco zabolí, cukají se jak slečinky. ,To mě hrozně bolí,‘ fňukají, a já jim říkám: ,Když to nebolí, neděláš to dobře.‘“

Kultura bolesti, přijmout, že to bude bolet, vědět, že člověku oteče ruka, takže budou prsty vypadat jakoklobásy, že bolest, ta strašná palčivost, až se zdá, že se ruka pálí na žhavém uhlí, vystřelí paží jako jed ažk rameni, že se kůže na dlani příští ranou roztrhne a začne krvácet, nic zvlášního. Ačkoli občas některý zestrašlivě silných úderů míčem způsobil i prasknutí žíly, která vytrvale krvácela a vytvořila tvrdou a velmibolestivou bouli, z níž se ani napíchnutím neodvedla krev a bylo ji třeba pro velké nebezpečí operovat.

Kultura bolesti, vědět, že to bude bolet, a přesto… Vzpomněla si na Dupreeho a na to, co jí řekl Johnson:„Mlčení je tu jako odsudek.“

„Tady taky,“ zašeptala.

Ucítila modré prstýnky kouře jeho cigarety, ještě než ho uviděla, a poznala ho podle značkových bot ještědřív, než vystoupil ze tmy, protože čekal opíraje se o zeď a nebylo mu vidět do tváře.

„Nazdar, Salazarová,“ pozdravil ji Montes.

Měl trochu upito. Nebyl opilý, ale lesk očí a způsob, jakým se díval, ji vedly k jistotě.

„Co tady děláte?“ odpověděla otázkou.

„Čekal jsem na vás.“

„Na cestě ke mně domů?“ zeptala se a rozhlédla se kolem, aby mu dala najevo, jak je jeho postup

nevhodný.

„Nedala jste mi jinou možnost, celé dny se mi vyhýbáte.“

„Celé dny čekám, že se budete řídit zavedeným postupem a požádáte o schůzku v mé kanceláři.“

Naklonil hlavu trochu na stranu a ušklíbl se.

„Do prdele, Amaio, myslel jsem, že jsme přátelé.“

Nevěřícně na něj pohlédla a skoro se usmála.

„To je neuvěřitelné,“ řekla a šla dál k tetinu domu.

Montes odhodil cigaretu na zem a šel za ní, až ji došel.

„Vím, že tamto nebylo v pořádku, ale musíte chápat, že to byla nejtěžší chvíle mého života, asi jsem

nereagoval správně.“

„To vím až moc dobře,“ odsekla.

Předešel ji, postavil se proti ní a přinutil ji, aby se zastavila.

„Pozítří je přezkum mého opětovného přijetí do služby. Co jim řeknete?“

„Požádejte o schůzku a přijďte za mnou do kanceláře.“ Obešla ho a pokračovala v cestě.

„Vy mě znáte.“

„Vidíte, v tom jsem se spletla, myslela jsem, že vás znám, ale pravda je, že nevím, kdo jste.“

Zůstal stát na místě a obrátil se k ní.

„Budeš mě buzerovat, co?“

Neodpověděla.

„Jasně, budeš mě srát, ty zatracená liško. Jako všechny lišky ve vaší rodině, nemůžete odolat potěšení

zničit mužského, buď ho dostanete na invalidní vozík, nebo mu ustřelíte hlavu, to je jedno! Říkám si, jakdlouho ti bude trvat, než zničíš tu bačkoru Jamese.“

Amaia se zarazila a poslouchala hutné a temné jedovaté urážky, které na ni Montes chrlil ze svého nitra.Nutila se ke zdrženlivosti, protože chápala, že cílem toho všeho je jenom ji vyprovokovat, ale hlas v jejím nitru odpověděl: „Ano, vím to, vím, co má v úmyslu, ale proč mu neposkytnout, co si žádá?“

Rozhodným krokem došla k Montesovi a zastavila se pár centimentrů od něj. Cítila pivo v jeho dechu aznačkový parfém, který byl pro něj charakteristický.

„Nemusím hnout ani prstem, Montesi, nemusím proti tobě dělat nic,“ nechala stranou formálnost a tykalamu. „Je pravda, že jsi v prdeli, ale dostal ses do ní vlastním přičiněním. Přeskočil jsi pravidla a postupy,zanedbával jsi probíhající vyšetřování, nebral jsi příslušný ohled na kolegy, oběti i jejich rodiny.Neuposlechl jsi přímé příkazy, narušil jsi vyšetřování tím, žes vynesl důkazy z komisařství, a kromě tohojsi použil zbraň a namířil na civilní osobu, a nakonec sis málem vystřelil z hlavy ten zbytek mozku, co tam máš. A kdybychom ti v tom s Iriartem nezabránili, v tuhle chvíli bys už rok hnil v urnovém háji, kam by ti

nikdo nenosil kytky. Řekni mi, co se za ten rok změnilo?“

„Mám příznivé psychiatrické zprávy, které doporučují moje opětovné přijetí k policii.“

„A jak jsi je získal, Montesi? Nic se nezměnilo, nic, bylo by to stejné, kdybys zemřel, stal ses takovýmzombie, živou mrtvolou. Od toho dne jsi neudělal ani krok. Nechodil jsi na terapii, pořád neuznáváš mojiautoritu a jsi dál parchant, kterému se nedá věřit a který se pořád jen ospravedlňuje a vymlouvá: ,Ach, to byla pro mě zrovna těžká chvíle,‘ vysmívala se mu vysokým hláskem. „,Učitel si na mě zasedl. Nikdo mě

nemá rád.‘“

Montesův obličej pomalu zešedl. Když Amaia mluvila, stiskl rty, jako by místo úst měl rovný tmavý řez.

„Pro Boha živého, jste přece policista! Vzmužte se, dělejte to, co máte dělat, a přestaňte fňukat jako malá

holka, je mi z vás nanic.“

Montes ji najednou popadl na prsou za kabát a zvedl pěst. Polekala se, byla si jista, že ji udeří, ale ani takse neudržela: „Uhodíš mě, Montesi? Máš chuť mi zavřít pusu, abys nemusel poslouchat pravdu?“

Dívala se mu do očí a viděla zuřivý hněv, který z nich sálal, nicméně se náhle usmál a uvolnil sevření,

kterým ji držel za kabát.

„Ne, jistěže ne,“ řekl a napodobil zlomyslný úsměv. „Vím, o co vám jde. Ví Bůh, že bych vám s chutí jednu

vrazil, ale neudělám to, inspektorko, vy máte odznak a pistoli. To bych si vykopal vlastní hrob.Nepřistoupím na vaši hru.“

Pohlédla na něj a zakroutila hlavou.

„Montesi, jsi na tom hůř, než jsem si myslela, tohle si o mně myslíš? Pokračuješ ve své teorii, že se protitobě spikl celý svět…“

Amaia si rozepnula zip kabátu a vytáhla svůj odznak a pistoli, vyhnula se Montesovi a zašla do uličky mezi

dvěma domy, kam nevedla žádná okna a kde stál starý sud, čelo postele, které by si rád odnesl kterýkolistarožitník, a starý pluh. Položila odznak a zbraň na sud, zůstala stát a dívala se na Montese.

S úsměvem se blížil a tentokrát byl jeho úsměv nepředstíraný, ale když přišel k ústí uličky, zastavil se.

„Bez represálií? Bez následků?“ zeptal se.

„Dávám ti slovo a víš, že moje slovo platí.“

I tak váhal.

Ale Amaia neměla pochybnosti a měla toho chlapa až po krk. Jedna její část, kterou zatím nepoznala, hochtěla nakopat do zadku, pořádně si to s ním vyřídit. Trochu se usmála, když na to pomyslela, a přestožeMontes vážil přinejmenším o čtyřicet kilo víc než ona, v té chvíli jí to bylo jedno. Něco utrží, to jistě, ale on taky. Pohlédla na něj a uviděla v jeho očích nerozhodnost. Náhle pocítila zklamání.

„Tak pojď, ty ubrečená slečinko, budeš se teď upejpat? Nechtěl jsi mi rozbít hubu? Tak do toho, teď mášpříležitost, a další nebude.“

Účinkovalo to. Vběhl do uličky jako zuřivý býk, dokonce i když si na to vzpomněla později, napadl ji býk.Hlavu měl trochu předkloněnou, pěsti zaťaté a oči přivřené, jak chtěl dát najevo svou sílu. Počkala doposlední vteřiny a pak uskočila a uštědřila mu ránu ze strany, která Montese zasáhla do boku a odhodilaho na zeď, kde si narazil druhé rameno.

„Zatracená děvko,“ zařval.

Usmála se, byl to starý vtip, který si vykládaly studentky policejní akademie: „Když ti nějaký idiot nadávádo děvek, je to právě proto, že se s tebou nemohl vyspat.“

Rameno ho muselo dost bolet, ale vztyčil se jako býk, v kterého se změnil, a ozval se: „To bych rád věděl,co by si pomyslel váš kámoš teplouš, kdyby se dozvěděl, že urážíte jako ženská.“

Opět se usmála a nasadila výraz vyjadřující: Ale, ale, spletl sis cestu.

„Nižší inspektor Etxaide tě tisíckrát předčí jako policista, ale navíc je statečnější, čestnější a víc muž, než

budeš ty za celý život, panenko.“

Znovu se na ni vrhl, ale tentokrát nezavřel oči, byla mezi nimi menší vzdálenost, než při prvním útoku, ato bylo pro Amaiu špatné. Montesova pěst na ni dopadla jako blesk a sotva ji zasáhla do tváře, ale stačiloto na to, aby jí hlava poskočila ke zdi, o niž se udeřila do lebky. Na vteřinu všechno ztmavlo, ale intenzivní bolest na lícní kosti ji vrátila do skutečnosti. Montes stál nad ní a využil toho, aby jí vší silou zasadilněkolik ran do břicha, shledala, že ho má měkčí, než čekala. Zvedla koleno, které jako při dokonaléchoreografii vyšlo vstříc Montesovi v okamžiku, kdy se nahrbil a chytil za břicho. Jeho vyprahlé rty seotevřely a zalily červení, zatímco se na ni díval, znovu překvapeně. Vrazila do něj lehkým dotykem narameno a on zůstal opřený o zeď. Zůstali tak několik vteřiny, dívali se na sebe a oddychovali, až Montespokrčil kolena, svezl se po zdi a posadil se na zem. Amaia udělala totéž.

Uslyšeli přibližující se hlasy. Chlapci, kteří hráli v Trinkete, odcházeli se sportovními taškami a mluvili spolu

o zápasu. Když přešli kolem uličky, Amaia vytáhla balíček papírových kapesníků a hodila ho Montesovi.Pár jich použil na ošetření rozraženého rtu a řekl: „Vy dáváte rány jako malá holka.“ A začal se smát.

„Však vy taky.“

„Ano, myslel jsem, že jsem v lepší formě,“ přiznal Montes. Sklopil zrak a mluvil dál: „Je to pravda, chovaljsem se jako parchant, ale… Víte, nechci se vymlouvat, jenom vám to chci vysvětlit.“

Přikývla.

„Flora… No, řekl bych, že jsem se zamiloval…“ Vypadalo to, že o tom přemýšlí. „Do prdele! Miloval jsemji. Nikdy jsem nepoznal nikoho jako ona a víte, co je nejhorší? Myslím, že ji přes to všechno pořád miluju.“

Amaia si povzdechla. Láska to všechno ospravedlňovala? Zřejmě ano. Za svůj život policistky nejednouviděla tento druh špatné lásky. Věděla, že to není láska, láska žijících mrtvých neschopných pochopit, žejsou mrtví. „Mrtví dělají, co můžou.“ Říkala si, co by soudil Lasa III. o kultuře bolesti v lásce, možnájediném rámci, kde společnost dál omlouvá utrpení.

„S Jonanem vycházím dobře,“ řekl Montes najednou. „Nevím, proč jsem to řekl, já si taky myslím, že jedobrý policajt, a kromě toho dobrý člověk… Před dvěma měsíci jsme se náhodnou potkali v baru, já jsembyl dost… No, trochu jsem popil. Začal jsem s ním mluvit a je to člověk, který umí poslouchat, tak jsem pil dál. Když jsme vyšli z baru, už jsem nemohl řídit a nakonec jsem přespal u něj na sedačce… Zřejmě vám

o tom neřekl ani slovo.“

„Ne, samozřejmě že ne, a pak ho potkáte na komisařství a nejste schopen mu ani zaplatit kafe z

automatu.“

„Do prdele, však víte, jak to chodí, on je… No, a ostatní chlapi si pak připadají nesví.“

„Měl byste si opravit poznatky, Montesi, někteří z těch samců, co s nimi tančíte válečnický tanec kolem

automatu na kafe, by taky šli do postele radši s vámi než se mnou.“

Vykulil oči.

„Iriarte?“

Amaia se rozesmála, až jí začaly téct slzy po pálící kůži na oteklé lícní kosti. Když zase mohla promluvit,řekla: „Nechme toho, nic jsem neřekla.“

S obtížemi vstal a podal jí ruku, kterou přijala. Pak si vzala odznak a pistoli ze sudu a schovala je.

„Ráda bych si s vámi dál povídala,“ řekla, „ale mám ještě práci, až přijdu domů.“

Vyšli z uličky a zamířili ke vchodu do domu. Amaia vytáhla klíče a došla ke dveřím.

„Dobrou noc, Montesi,“ řekla unaveně.

„Šéfová.“

Překvapeně se obrátila. Montes v pozoru zvedl ruku k čelu a zasalutoval jí na pozdrav.

„Montesi, to není nutné.“

„Já myslím, že je,“ odpověděl přesvědčeně.

A věděla, že to je vyjádření nejvíce se podobající omluvě, jakého se jí od muže jako Montes dostane, a

tak to přijala. Postavila se před něj, zvedla ruku a taky mu zasalutovala.

Když za sebou zavřela dveře, na tváři se jí objevil široký úsměv.

Zaznamenala tichou přítomnost tety Engrasi, která na ni čekala sedíc u krbu, jako když byla Amaia

dospívající dívkou. Zula se u dveří, vešla do obývacícho pokoje a okamžitě zjistila, že teta usnula. V prsou

se jí zvedl příval silné lásky, naklonila se k ní a vtiskla jí lehký polibek na čelo.

„V takovou dobu se chodí domů, mladá dámo?

Amaia se s úsměvem odtáhla.

„Myslela jsem, že spíš.“

„Strach nespí, a když ty někde couráš, já neusnu.“

„Ale teto…“ vadila se s ní a klesla do druhého křesla.

„Říkám to vážně, Amaio. Vím, že máš těžkou práci a že se někdy to, čím se musíš zabývat, vymyká tomu,

co lidé považují za normální, ale… Zase jsi to udělala!“

Amaia sklopila zrak.

„Zaděláváš si na problémy, Amaio Salazarová.“ „Jenom on mi může pomoct.“

„To není pravda.“

„Ale ano, je, teto, ty tomu nerozumíš. Jela jsem do San Sebastiánu, hrobka je prázdná, potřebujuvědět…“

„A pověz mi, Amaio, řekl ti něco, co bys už nevěděla? Promysli si to,“ řekla teta a namáhavě vstala. „Už

jdu spát, ale promysli si to.“

Protože dlouho seděla, její kroky byly trochu nejisté, a tak ji Amaia doprovodila po schodech do jejíhopokoje. Když ji Engrasi líbala na tvář, všimla si rány.

„Co se ti to zase stalo?“

„Vrhnul se na mě býk,“ odpověděla se smíchem.

„No, doufám, že to není vážné, když se směješ. Dobrou noc, zlatíčko.“

Amaia chvíli váhala. „Teto, mrtví…?“

„Ano?“ zeptala se teta se zájmem.

„Oni… mohou… něco udělat?“

„Mrtví dělají, co mohou.“

Amaia vešla do ložnice. Slabé světlo lampičky osvětlovalo Jamese, který spal na zádech.

„Ahoj, lásko,“ zašeptal.

Sklonila se, aby ho políbila, a podívala se na Ibaie, který spal na boku, poprvé s dudlíkem, protože dokud

byl živen mateřským mlékem, nechtěl ho.

James pokynul k dítěti: „Je moc hodný, nedovedeš si představit, jak dobře se chová. A jasně, když nemáprs, vezme zavděk dudlíkem,“ pravil s úsměvem. „Chystám se koupit si pár i pro sebe,“ řekl a položil jí ruce na prsa.

„To vůbec není špatný nápad,“ odpověděla a odtáhla se, „ještě musím trochu pracovat.“

„Hodně?“

„Ne, ne hodně.“

„Zůstanu vzhůru a počkám na tebe.“

Usmála se, vzala svůj notebook a vyšla z pokoje.

V poště se objevily nejméně čtyři zprávy od doktora Franze. Začalo ji to obtěžovat, ale neodhodlala se ani

na jeho e-maily odpovědět, ani je poslat do koše bez čtení, protože i když z nich na první pohled čišelpouze vztek z odmítnutí, měly rozumný základ, který ji přiměl přemýšlet. Nechala si je na potom aotevřela Johnsonův e-mail.

•

Nebylo tajemstvím, že FBI má nejlepší program na identifikaci obličejů na světě. Prováděli nejpřesnějšívšestranné biometrické ověření, které obsahovalo úseky jistoty a nejistoty. Jejich postupy se přizpůsobilynovým programům podobným jako Indra, které se používaly na evropských letištích, ale které mělyháček, že fungovaly jen na skutečné obličeje nebo velmi zřetelné obrázky.

Vláda Spojených států investovala přes miliardu dolarů na rozvoj programu, který může identifikovatobličeje na ulici, na fotbalovém hřišti nebo na nahrávkách z jakékoli průměrné bezpečnostní kamery.

Spolu s poznámkou agenta Johnsona, kde se psalo, že když vložili podobiznu do svého systému, nenalezli

žádnou shodu, se objevila i vyčerpávající zpráva experta plná odstínů, úvah a podrobného vysvětlenípostupu založeného na vrstvách světla. To bránilo větší přesnosti při rekonstrukci a ukazovalo to také nato, že čočka kamery musela být poškozena, nebo spíš se do expozice připletl cizí prvek. Přidal dva záběry, jeden s tím, co odborník nazval „pavoukem“, a druhý, na kterém se smazaná část zpracovala digitálně.

Otevřela fotografické přílohy a uviděla před sebou obličej kavkazské rasy, mladý, s pravidelnými rysy.Čepice, bradka a brýle byly programem odstraněny a rekonstrukce prázdného pohledu jí nepřinesla aninejmenší poznání. Otevřela tu s „pavoukem“ a překvapeně pohlédla na obrázek. Na něm bylo vidět obličej s čepicí, brýlemi a bradkou a uprostřed čela se objevilo temné oko s dlouhými řasami, které odborník pro

jistotu nazval „pavoukem“. Pozorně obrázek několik vteřin studovala a pak zprávu přeposlala Jonanovi aIriartemu.

Zprávy ředitele od Panny Marie Sněžné byly přesně tím, co čekala. Jakýmsi hořekováním, kterépřecházelo od proseb až k čirému nářku nad jeho milovanou klinikou, ale ve dvou posledních přidal navícneopodstatněná obvinění proti Sarasolovi typu: „Ten člověk něco skrývá, není to čistá hra, ještě nemámdůkazy.“ Ne, jistěže je nemá. Na druhé straně přiložil dvojici zpráv dalších lékařů ústavu a několik článkůvytažených z prestižních lékařských časopisů, které dokládaly jeho přesvědčení, že je nemožné, abypacientka mohla předstírat normalitu a přitom nepodstupovat léčbu. Amaia je zběžně prolistovala apřiznala si, že ji lékařská hantýrka vyčerpává. Zjistila, kolik je hodin, zavřela notebook a ptala se v duchu,zda na ni James ještě bude čekat, jak slíbil. Když šla nahoru po schodech, usmála se. James vždycky plnil své sliby.

Poprvé po mnoha dnech se pokojně probudila, když James položil Ibaie vedle ní. Následující minuty sevěnovala tomu, že líbala hlavičku a ručičky dítěte, které se vzbudilo s roztomilým úsměvem, jenž jírozveselil srdce tak, jak si to nikdy předtím nedovedla představit. Sevřela malé ručičky do svých,vzpomněla si na Iriarteho a na to, jak řekl „ručička“, a náhle jí přišly na mysl obrázky té malé lebky s ještě otevřenými fontanelami a hrobečků mairu, které byly kolem Juanitaeney. „Vy jste zřejmě jedna ztakových těch.“ „Mrtví dělají, co mohou.“

Vešel James a nesl kojeneckou lahev pro Ibaie a kávu pro ni. Když otevřel okenice, zůstal na ni koukat.

„Co se ti stalo, Amaio?“

Vzpomněla si na ránu pěstí, a když si sáhla na tvář, ucítila ostrou bolest. Vyskočila z postele a prohlížela si

obličej před zrcadlem. Nebylo vidět, že by byla zvlášť oteklá, ale od lícní kosti k uchu se táhla výraznámodřina, která v nejbližších dnech nabere různé odstíny hnědé, černé a žluté. Nanesla si silnou vrstvumake-upu, čímž dosáhla jen toho, že ji to začalo strašně svědit. Nakonec se vzdala a v hlavě jí znělZabalzův hlas, že Benat Zaldúa nepůjde do školy, dokud bude mít na tváři modřiny.

„Dobře, já dneska taky nepůjdu do školy,“ řekla svému obrázku v zrcadle.

Zbytek dopoledne věnovala telefonování, které v ní vzbudilo pocit, že nikam nevede. Nebylo ani stopy potom, kde se zdržuje Nuriin manžel. Měli před domem postavené hlídkující auto a další před kostelem a kdalším útokům nedošlo. Ačkoli proč by mělo? Tartalo už získal veškerou její pozornost a celá ta režievypadala jen jako ohňostroj zaměřený na její získání; teď, když už ji měl, nemělo smysl touto cestoupokračovat.

Přestože kontrolovala poštu v noci, udělala to znovu a telefonicky pohovořila s Etxaidem a Iriartemohledně výsledků fotografie.

Podle Iriarteho bylo zjevné, že čočka nebo nahrávky byly poškozeny, dokonce bylo možné, že se do čočky

na kameře venku před Pannou Marií Sněžnou doslal skutečný pavouk a že to na ní bylo zachyceno. Nebo

se nabízela vzdálená možnost, jak poznamenal Jonan, že to, co vypadá jako oko, je skutečně oko,zvláštní ozdoba, kterou si návštěvník přidal, aby doplnil obraz, který chtěl ukázat. Koneckonců, Tartalo byl kyklop s jedním okem. Na všech nahrávkách po celé týdny bylo vidět jen temeno hlavy toho muže, aleposlední den zvedl obličej ke kameře a nechal ho zvednutý dostatečnou dobu, aby bylo možno získatobrázek jeho tváře.

„Nevěřím, že by to bylo náhodné,“ řekl Etxaide.

Amaia tomu taky nevěřila.

„Čekáme, že v poledne přijdou výsledky stanovující s větší přesností datum výroby lékařských nástrojů, azáznamy z nemocnic o osobách s amputacemi nebo protézami zatím případ nijak neosvětlily, i když námzbývá ještě mnoho k prohlédnutí…“

Než Jonan zavěsil, upozornil ji: „Šéfová, přišel další z těch e-mailů. Krátký a úderný jako ty předchozí.,Mocná paní očekává obětinu.‘“ Znak s rusalkou se objevil dole vpravo. Náhle ji ta zatracená hrapobouřila. Přikryla si obličej rukama a držela je tam, jako by tak mohla zahnat odpor. Dosáhla jen toho,že si podráždila kůži na lícní kosti a rozzlobila se ještě víc. Znovu zavolala Jonanovi.

„Zřejmě jsi neměl čas, ale přece jen, nemáš náhodou něco o původu těch e-mailů?“

„Víte, opravdu mám, i když jsme nezjistili nic moc. E-maily chodí z bezplatné adresy, kde není žádnéjméno, a místo toho se používá název sluzbamocnepani@hotmail.com. Když jsme zkoumali záhlaví zpráv, je patrné, že jsou posílány z proměnlivé IP adresy, a když jsme šli po stopě a rozplétali jsme nit po nitispojení, došli jsme k závěru, že byly poslány z bezplatného internetového rozhraní, která často bývají na letištích nebo autobusových nádražích… Je prakticky nemožné najít osobu, která e-maily posílá… Dala by

se vystopovat pouze ve chvíli, kdy je připojena. To se už stalo v jednom případě mezinárodníhoterorismu, ale… No, v každém případě hledám dál, ale je pravděpodobné, že až přijdeme na původ, už tam nebude ani stopy po tom, kdo to poslal…“

„Dobře, netrap se tím, díky,“ a zavěsila.

Po snídani a dopolední hře začal být Ibai ospalý a James si ho vzal na starost. Amaia je políbila, rozloučila

se s tetou, vzala si prošívanou bundu a vyšla z domu. Nasedla do auta, nastartovala, a protože si náhlena něco vzpomněla, vypnula motor. Vystoupila z auta a vrátila se ke vchodu do domu, kde věnovalaněkolik vteřin bedlivému zkoumání dlažby, až našla na jednom z okrajů dva nebo tři oblé kameny, kterévypadaly uvolněně. Jeden vzala, dala si ho do kabelky a vrátila se do vozu.

Snažila se soustředit na řízení, než vyjela z Elizonda. Když už byla na silnici, najednou zhluboka vydechlavšechen vzduch z plic a uvědomila si, jak je napjatá. Ruce křečovitě svíraly volant, až měla bílé klouby, anavzdory nízké teplotě této zimy, která jako všechny v Baztánu vypadala, že bude věčná, se jí ruce potily.

Střídavě si je utírala do nohavic kalhot. Zatraceně. Měla strach, a to se jí vůbec nelíbilo. Nebyla hloupá,věděla, že strach udržuje policisty naživu, ve střehu a při rozumu, ale strach, který cítila, nebyl takový, corozbuší srdce, když člověk zatýká někoho ozbrojeného, byl to ten druhý strach, starý nebo niterný, kterýje cítit močí a potem, starý strach v duši, který uplynulý rok dokázala udržet na uzdě a který teďpožadoval zpět své území. Území strachu. Už tím prošla, od počátku věděla, že nad ním nemůže vyhrát aže to jediné, co lidi udrží při rozumu, je, když se mu postaví čelem, znovu a znovu. Jistota, že trhlina,kudy proniklo světlo a kterou se jí podařilo otevřít, se zase zavře, ji hluboce rozesmutnila, kvůli ní i kvůlité druhé holčičce. V jejím nitru narůstala zuřivost jako příliv na moři. Proč by to měla snášet? Nebude,možná v minulosti, když byly malé, se všechny síly vesmí
ru spikly proti nim. Možná strach přežíval v jejíhrudi celá léta, ale nebyla ochotna v tom pokračovat. Teď už nebyla holčička a nedovolí, aby s ní dálmanipulovali. Řídila několik kilometrů po okresní silnici, která vypadala v dobrém stavu, až narazila nastádo pottokas – koní a klisen, kteří se v údolí Baztánu volně pásli. Zaparkovala auto stranou a čekala.Obvykle plaší pottokas se nehnuli z cesty a nějakou dobu ji jen pozorovali. Malá kobylka přišla zvědavě blíž a Amaia jí nabídla otevřenou dlaň, kterou zvíře zkoumavě očichalo. S výhledem na to, že kobylky nemají v úmyslu se hnout, došla Amaia ke kufru vozu a obula si gumovky, které s sebou vždy vozila pro

strýčka příhodu. Vzala si také baterku a začala slézat po prvním úseku svahu, sestupovala bokem, abynesklouzla ve vysoké mokré trávě, která svah lemovala a která začala být řídká, jako by ji posekal nějakýstroj, na obou březích řeky, jež v tom úseku skoro tiše ubíhala úzkým řečištěm. Šla podél ní, až došla kbetonovému můstku se železným zábradlím, kterého se nedotkla, protože dole, kde se tyče nořily dokamene, vypadalo zrezivělé. Na jeho druhém konci prošla jednoduchou brankou, bezpochyby zamýšlenou jako překážka pro zvířata, a ujistila se, že ji pořádně zavřela, a kráčela přes pole k velkému statku, kterývypadal opuštěný, i když v dobrém stavu a dokonale zabedněný dřevěnými okenicemi, které byly viditelně přitlučené k rámům. Když se přiblížila, ucítila nezaměnitelný pach ovčího stáda a četné tmavé kuličkyvysvětlující dokonalý sestřih a údržbu trávy na louce. Když obešla dm, začala to tam poznávat. Kdyby šla o pár metrů dál, dorazila by k okraji lesa, kde zaparkovala minule. Ověřila pokrytí signálem a viděla, jakse signál ztrácí, když proniká mezi stromy, a přitom se jí zrychloval tlukot srdce a k jejímu vnitřnímusluchu doléhalo jeho bušení jako rychlé údery. Buch, buch, buch. Nadechla se a pokusila se uklidnit, ikdyž podvědomě zrychlila krok a upřela pohled na světlé místo v hloubi cesty, které znamenalo východ zlesa. Spěchala k němu a pokoušela se ovládnout dětský impulz se rozběhnout a paranoidní pocit, že jiněkdo sleduje. Sáhla rukou po zbrani, zatímco jí hlas, výsměšný hlas v hlavě říkal: „Jasně, krasavice,pistole, a k čemu ti bude?“

Když jí bylo jedenáct, hrála si jako všechny děti jejího věku tak, že chodila na hřbitov, když se setmělo.Byla to hloupá hra, která spočívala v tom, že se položily nějaké předměty na hroby ve vzdálenější částihřbitova, a když se setmělo, losovalo se, v jakém pořadí mají jeden za druhým pro předměty jít. Bylotřeba dojít až na konec a vyjít klidně, zatímco ostatní čekali u mřížky. Často, když už se blížili k východu,někdo vykřikl: „Bože, za tebou!“ A to stačilo, aby dotyčný ztratil veškerou odvahu a uháněl, jako by hopronásledoval sám Satan. Zpanikařil. Vzpomínala si, jak téměř vždycky strach utíkajícího vyvolal smíchostatních, kteří však nepřestávali sledovat cestu, kdyby se náhodou objevil jiný důvod k útěku než jejichvýkřiky… A navzdory tomu, že každý věděl, že děti budou křičet i příště, všichni utíkali. Utíkali, co kdyby náhodou…

Dorazila na kraj lesa a vyšla na paseku, která se táhla až k nádhernému potůčku, kde jí onehdy přišla docesty ta dívka a který teď vypadal obsazen početným stádem ovcí. Procházela mezi nimi cestičkou, kterou jí zvířata dělala, jak mezi nimi šla. V dálce rozeznala pastýře, jak sedí na skále. Zvedla ruku jako napozdrav a on jí odpověděl stejným posuňkem. Posílena vzdálenou přítomností člověka, jenž ji pozoroval,přešla můstek, který sotva vyčníval z potoka, a po zádech jí přeběhl mráz. Šla dál až k úseku porostlémukapradím, které lemovalo svah, tam začala stoupat nahoru a opírala se o prastaré kameny tvořícípřirozené schodiště, které jí tak umožnily dostat se až na místo, kam mířila. Nejdříve se zastavila nanerovné planině, kde na ni tehdy poprvé čekal James s její sestrou, a zpozorovala, že stezka, která stoupá výš, teď vypadá širší, jako by tam někdo právě prošel. I tak tam bylo dost ost
ružiní a kručinky, aby jípoškrábaly kůži. Strčila si ruce do kapes a vydala se po stezce. Pocit, že tudy někdo nedávno prošel,vzrostl, když zjistila, že je ještě širší, jak postupovala, až došla na místo. Nikdo tam nebyl, což ji trochupřekvapilo a uklidnilo. Několik vteřin věnovala prohlížení místa. Vchod do jeskyně jako děsivý úsměv hory, otevřený těsně u země; nádherná skála „dáma“ nebo „paní“, tyčící se tři metry vysoko se svýmismyslnými ženskými tvary, které shlížely do údolí, a kamenný stůl s více než tuctem menších kamenůrozmístěných jako při jednoduché hře v dámu. Přiblížila se a pozorovala je.

Nebyly to kameny z cesty, někdo je donesl až tam jako obětinu místní paní. Nevěřícně zakroutila hlavou,ale vtom ji překvapilo, když si uvědomila, že ona to právě dělá taky. Vytáhla kámen, který vzala ode dveří domu, a s pochybami ho držela v ruce: „Kámen, který musíš přinést z domova.“ „Místní paní je radši,když ho přineseš z domova.“

Ptala se sama sebe, kolik lidí v údolí dostává ty e-maily a jestli je to něco víc než řetězové dopisy proštěstí, které má člověk rozeslat, aby si přivolal štěstí, nebo pro všechny případy jen od sebe odvrátil kletbu.

Ona nic nehodlala rozesílat, ale nechat tam kámen nemohlo nikomu uškodit. Rozhlédla se kolem, jako by

očekávala, že mezi větvemi objeví kamery nějaké reality show, nebo půl tuctu paparazzi, kteří pak budoupsát titulky: „Pověrčivá inspektorka provádí magické obřady.“ Stiskla kámen v ruce a bez úspěchu sepokusila odstranit nehtem zbytek cementu, který k němu byl přilepen a jímž držel u dveří domu. Položilakámen do jedné z řad a obrátila se k jeskyni. Šla přímo k ní, a když tam došla, vytáhla baterku, naklonilase a posvítila dovnitř. Vanula odtamtud sladká vůně květin, ale neviděla nic, z čeho by mohla vycházet.Jeskyně byla prázdná s výjimkou misky, na níž ležela čerstvá jablka a několik mincí, které tam někdohodil. Zhasla baterku, vydala se dolů, a když procházela kolem skalního stolu, přesvědčila se, že tamkameny stále jsou. „A cos čekala?“ řekla si a vydala se dolů po pěšině. Holínky byly dobré na vlhké azměklé louky, ale klouzaly jí z nohou a ztěžovaly sestup po kamenném schodišti. Prošl
a křovím a došla kidylické zátočině, která se jako vetknutá do svahu lomila v bublající vodu, zelené skály, kapradí a bíloupěnu. Pastýře neviděla, ale stádo se tam stále páslo a jeho pokojná přítomnost přispívala ke zdůrazněníkrásy toho místa a rozptýlení jakékoli možnosti, že by se tam objevila nějaká záhadná dívka. Znovu sepodívala ke svahu s Marinou jeskyní a trochu zklamaně se usmála. Co ale čekala? Vrhla poslední pohledna stádo a v tom okamžiku zvířata přestala pít a pást se a všechna najednou zvedla hlavu, jako byvytušila nějaké nebezpečí, nebo zaslechla něco, co Amaia neslyšela. Překvapena podivným chováním ovcístrnula a poslouchala. Pak najednou všechna zvířata naklonila hlavu a jejich zvonce zazněly stejnýmtónem, skoro jako velmi silný gong, rušený jen silným pískáním, které se jako něčí hvízdání neslo nadloukou. Amaia otevřela ústa a nadechla se tak zhluboka, jak dokázala, a přitom
se užasle dívala nazvířata, která vypadala, že se vrátila k obvyklé rutině pasení a napájení.

Na zádech ucítila silný chlad, jako by jí někdo přitiskl na kůži mokré prostěradlo. Slyšela to naprosto jasně

a taky to viděla. Na mysli jí slovo za slovem vytanuly citáty antropologa Barandiarána, kteréprostudovala, když před rokem vyšetřovala případ basajauna. „Basajaun dává lidem najevo svoupřítomnost silným hvízdáním přes celé údolí, ale zvířata to nepotřebují. Ona vědí, že se dostavil pán lesa,a stáda ho jednohlasně zdraví zvoněním zvonců a jedním pohybem.“

„Do prdele!“ zašeptala.

V panice se rozběhla mezi stromy, zatímco nějaký hlas kdesi v hlavě ji žádal, aby se zastavila, abypřestala tak utíkat, ale odpovídala mu, že je to jedno, že jako když byla holčička a hrála si na hřbitově,běžela proto, že to bylo to jediné, co mohla dělat. Proběhla lesní stezkou se zbraní v ruce. Když dorazilana druhý konec nedaleko opuštěného statku, ohlédla se, přestože ji rozum varoval, ať to nedělá. Nebyltam nikdo. Poslouchala a slyšela jenom své supění po šíleném běhu. Sáhla si na čelo vlhké potem, a kdyžuviděla ve své ruce zbraň, pomyslela si, že vypadá jako blázen, proto si rozepnula bundu a schovala rukupod ní, ale ještě se nerozhodla pistoli schovat. Přešla louku a můstek, zatímco úlek pomalu ustupovalvzteku, který nabyl obrovských rozměrů, když dorazila k autu.

Koně zmizeli a nechali na silnici kouřící hromádky výkalů. Nasedla do vozu, nastartovala a s ještě bušícímsrdcem se rozjela. Ale co to sakra bylo, co to všechno mělo být, co od ní chtějí…? Do prdele, není přeceblázen. Proč se jí musí tohle dít? Má dost problémů v soukromém životě, kromě toho je policistkou naoddělení vražd. Který hajzl, co přiděluje lidem různé sračky, rozhodl, že jich na ni připadne tolik?

„Do prdele, do prdele!“ opakovala a bušila do volantu.

Ona není člověk vhodný na takové mystické záležitosti. Teta Engrasi nebo Ros by to braly jako skutečnépožehnání. Ona je policistka, pro Boha živého! Vyšetřovatelka, metodický mozek, jehož praktickáinteligence v testech a bodováních vynikala. Racionální mysl pro řešení problémů čiré logiky a zdravéhorozumu, ne aby přinášela obětiny bohyním bouří nebo rusalkám s kachníma nožkama. Ne. Ovcenezdravily pána lesa a kosti mairu nemají zázračné účinky.

„Do prdele.“ Znovu zabušila do volantu a několikrát to zopakovala. „Do prdele, do prdele, do prdele.“

A veškerou vinu nese to zatracené podělané místo. Jedno z míst, kde se dějou divné věci. Jedno z míst,které zkurvený vesmír se všemi jeho normami, prázdnotou a hvězdami nemůže nechat na pokoji a kterépůsobí tak, že tam všechno bolí jako nějaký zatracený vřed.

„Do prdele!“ vykřikla a tentokrát do volantu plácla.

Na jednom místě uprostřed cesty se objevila žena v hnědém kabátě s kapucí lemovanou kožešinou.

Amaia rázem zabrzdila a auto se pár metrů smýklo, až se zastavilo u ženy, která se v poslední chvíli

obrátila a pohlédla na Amaiu s vytřeštěnýma očima v bledém obličeji. Amaia vystoupila a zamířila k ní.

„Ach, Pane Bože! Jste v pořádku?“ Žena na ni pohlédla a plaše se usmála.

„Ano, ano, nedělejte si starosti, jen jsem se lekla.“

Amaia přišla ještě blíž, aby se o tom přesvědčila, a uviděla, že žena v eskymáckém kabátě má vypouklé

břicho.

„Jste těhotná?“

Žena se usmála a zatvářila se rozpačitě.

„Ve vysokém stupni, řekla bych…“

„Ach, Pane Bože! Opravdu jste si jistá, že je vám dobře?“

„Tak dobře, jak ženě v takovém stavu může být.“

Amaia se na ni dál dívala a její tvář prozrazovala obavy. Vypadalo to, že to ta druhá vnímá.

„Jenom žertuju, je mi dobře, vážně, jen jsem se lekla a bylo to mojí vinou, neměla jsem jít prostředkem

silnice a asi jsem měla mít na sobě odrazky nebo něco takového,“ řekla a sáhla si na rukávy svého

hnědého kabátu. „V tomhle nejsem pořádně vidět, ale je moc příjemný na nošení…“

Amaia věděla, o čem žena mluví. V poslední fázi svého těhotenství pořád nosila skoro stejné oblečení.

„Ne, já jsem jela trochu nesoustředěně, myslela jsem na něco jiného a moc se omlouvám. Dovolte mi

aspoň, abych vás svezla. Kam jdete?“

„Nikam konkrétně, jenom jsem si vyšla na procházku, chození mi dělá dobře,“ řekla žena a dívala se na

auto, „ale přijímám nabídku, je pravda, že jsem dnes zvlášť unavená.“

„Jistě, samozřejmě,“ řekla Amaia spokojeně, že pro ni může něco udělat.

Dovedla ji až ke dvířkám spolujezdce a otevřela jí je, zatímco se dívka upravovala. Všímla si, že je velmi

mladá, nehádala jí víc než dvacet let. Pod hnědým kabátem měla leginy tmavšího hnědého odstínu a

dlouhý svetr ve stejném tónu. Vlasy zapletené do copánků jí padaly na záda a želvovinová čelenka

kontrastovala s bledým obličejem, který Amaia zpočátku přičítala leknutí. Pohrávala si s nějakým malým

předmětem, který držela v ruce. Zdálo se, že se už uklidnila. Amaia se vrátila na místo řidiče a znovu se

rozjela.

„Chodíte často na procházky?“

„Vždycky, když můžu, na konci těhotenství je to nejlepší cvičení.“

„Ano, to znám, ne tak dávno jsem na tom byla jako vy, mám čtyřapůlměsíční miminko.“

„Kluka, nebo holčičku?“

„Měla to být holka, až při porodu jsem se dozvěděla, že je to kluk,“ odpověděla Amaia zamyšleně.

„Měla byste radši holčičku?“

„Ne, to ne, jenom to bylo trochu zvláštní, zarážející je to správné slovo.“

„Když to byl chlapec, bude to proto, že to tak mělo být.“ „Ano,“ souhlasila Amaia. „Říkám si, že to tak asi mělo být.“

„Je to úžasné!“ zvolala dívka a pohlédla na ni. „Vy už miminko máte, ani nevíte, jak se těším.“

„Ano,“ připustila Amaia s úsměvem, „je to úžasné, ale tak složité… Někdy se mi stýská po těhotenství, kdyjsem ho měla u sebe, v bezpečí a v klidu, nosila jsem ho všude s sebou…“ prohlásila trochu melancholicky.

„Já vám rozumím, ale přála bych si už vidět jeho tvářičku, a abych neměla tohle,“ řekla a sáhla si na

břicho, „vypadám strašně.“

„To není pravda,“ odpověděla Amaia.

A nebylo, navzdory stížnostem na únavu, obličej po ní neprozrazoval ani stopy. Vypadala mladistvě a

zdravě a v době, kdy ženy stále více odkládají mateřství, působila tak mladá matka jako osvěžení.

„Nevykládejte si to špatně, jsem šťastná pokaždé, když synka vidím, jenomže mateřství není tak ideální,

jak to může vypadat v odborných časopisech.“

„Ano, to vím,“ souhlasila dívka. „Tohle není moje první těhotenství.“

Amaia na ni překvapeně pohlédla.

„Nenechte se zmást tím, jak vypadám, jsem starší, než se zdá, a co pamatuju, skoro si nevzpomínám, kdy

jsem nebyla těhotná.“

Amaia se na ni radši nedívala, aby nedala najevo svůj údiv. Napadaly ji tucty otázek a žádná se nehodilapoložit ženě, s níž se právě seznámila a málem ji přejela. Přesto jednu zkusila: „A jak to děláte, abystezvládla mateřství i těhotenství? Ptám se proto, že pro mě je dost obtížné sladit práci s tím, jak být dobrá matka.“

Všimla si, jak si ji dívka zevrubně prohlíží.

„Aha, takže vy jste jedna z takových těch?“

Tu větu nedávno už slyšela, pocházela od té harpyje, která pěstovala květiny, v duchu si vybavila její

obrázek, jak nehtem zaštipuje jemné výhonky rostlin.

Začala se bránit: „Nevím, o čem mluvíte.“

„No jedna z těch žen, které nechávají druhé, aby rozhodli, jak mají být matkami. Předtím jste jmenovalajeden časopis o mateřství. Podívejte, mateřství je něco dost instinktivního a přirozeného a často tolik norem, kontrol a rad matky jenom zatíží.“

„Je normální dělat si starosti, zda to člověk dělá dobře,“ odpověděla Amaia.

„Jistě, ale ta starost nezmizí, ať přečtete knih, kolik chcete. Dejte na mě, Amaio, vy jste pro svého synkata nejlepší matka a on je ten syn, jakého jste měla mít,“ řekla dívka a prohmatávala předmět v ruce, jakoby ho prsty hnětla.

Amaia si nevzpomínala, že by jí řekla své jméno, ale soustředila se na odpověď.

„Ale mám velké pochybnosti a nevím nic, nechtěla bych udělat něco, co by ho krátkodobě nebodlouhodobě poškodilo.“

„Jediný způsob, jakým může matka poškodit děti, je nedostatek lásky. Můžete mu dát veškerou péči,správnou výživu a oblečení, poskytnout mu vzdělání, ale když ten malý nedostává lásku, dobrou avelkorysou mateřskou lásku, vyroste citově oslabený a s chorobným pojetím lásky, které mu nedovolí býtšťastný.“

Amaia si vzpomněla na vlastní matku.

„Ale…“ odpověděla, „jsou věci, které jsou prokazatelně lepší, jako třeba kojit…“

„Lepší je chovat se k dítěti bez norem a napětí. Když ho chcete kojit, kojte ho, když mu chcete dát flašku,udělejte to…“

„A když se nedá udělat to, co člověk chce?“

„Je potřeba se přizpůsobit a prožívat to bez napětí, protože není pořád léto, ale to vůbec neznamená, že

je podzim špatný.“

Amaia se na několik vteřin odmlčela.

„Vypadá to, že jste docela zkušená.“

„To jsem,“ připustila bez uzardění, „stejně jako vy. Myslím, že byste měla z těch knih, videí a časopisůudělat hromádku a zapálit ji. Budete se cítit lépe a budete se moct věnovat tomu, abyste splnila svéposlání.“ Poslední větu řekla tak, jako by měla na mysli nějakou konkrétní povinnost.

Amaia na ni znovu zvědavě pohlédla.

„Zastavte mi tady, prosím vás,“ řekla žena náhle a ukázala na silnici místo, kde byla odbočka na lesnícestu. „Ještě se trochu projdu.“

Amaia zabrzdila, dívka vystoupila a pak se sklonila, aby jí Amaia viděla do obličeje.

„A netrap se, všechno děláš moc dobře.“

Amaia se chystala odpovědět, ale dívka zabouchla dveře a vydala se po pěšině. Když se znovu rozjela,uvědomila si, že žena něco zapomněla na sedadle, a když se pozorně podívala, poznala to. Zastavila autona kraji silnice a několik vteřin se na předmět dívala, aniž se ho dotkla. Pak nevěřícně, chvějícími se prstyvzala oblý kámen a obrátila ho, aby viděla zbytek cementu, který dlouhou dobu držel ten kámen přilepený ke dveřím tetina domu.

Rozednilo se do vzácného slunečného dne. Zůstaly zbytky mlhy, které brzy zmizí, pokud bude nebeskétěleso tak hřát. Amaia cítila skoro vděčnost, vždycky byla za sluneční svit vděčná, ale dnes jí navíc ještěposkytl dokonalou záminku, aby skryla modřinu na lícní kosti za velkými tmavými brýlemi.

Iriarte ji odvezl do Pamplony, ale s výjimkou několika poznámek o novinkách v případu zůstal zamlklý,mlčel a soustředil se jen na řízení. Když vešli, uviděla Montese. Pozdravil ji plachým „Dobrý den,“ a Amaia se téměř zaradovala, když zjistila, že jeho tvář nevypadá lépe než její. Dolní ret měl opuchlý a tmaváprasklina uprostřed vypadala jako podivný piercing.

Z komisařovy kanceláře vyšel policista a zavolal je. Všichni byli oblečeni v uniformě s výjimkou Montese,který měl na sobě elegantní a jistě drahý námořnicky modrý oblek.

Kromě komisaře u dlouhého jednacího stolu zasedli policisté pro vnitřní záležitosti, kteří už je vyslýchali,když k události došlo. Amaie neušel pohled, který oba věnovali modřině na její tváři, špatně zakryténalíčením, a Montesovu rtu.

„Jak víte, uběhl rok od chvíle, kdy byl inspektor Montes postaven mimo službu kvůli událostem, které sestaly na parkovišti hotelu Baztán v Elizondu. Za tu dobu se měl inspektor Montes podrobit doporučenéterapii. Mám tu zprávy, které doporučují jeho opětovné přijetí do policejního sboru. Vrchní inspektorko Salazarová a inspektore Iriarte, vy jste osoby, které byly s Montesem, když došlo ke zmíněným činům.Rádi bychom slyšeli, jaký máte na tu věc názor. Myslíte, že je inspektor připraven vrátit se do služby?“

Iriarte vrhl krátký pohled na Amaiu, než promluvil.

„Byl jsem přítomen v den, kdy došlo ke zmíněným událostem, a během měsíců, kdy trvalo postavenímimo službu, jsem se s inspektorem náhodně setkal při několika příležitostech, kdy zašel na komisařstvípozdravit kolegy. Jeho chování…“ zaváhal dostatečnou dobu na to, aby si toho Amaia všimla, ačkoliostatní si to neuvědomili, „bylo v každém okamžiku přiměřené a podle mého soudu je připraven vrátit se do práce.“

Amaia se nadechla.

„Paní inspektorko,“ udělil jí komisař slovo.

„Postavení inspektora Montese mimo službu si vyžádalo úpravy, které musel celý tým řešit osobnímioběťmi a zvýšeným úsilím. Myslím, že by bylo vhodné, aby se co nejdříve vrátil do služby.“

Když mluvila, uvědomila si překvapení, jaké její slova v ostatních vzbudila.

„Inspektore Montesi,“ vyzval ho komisař.

„Chtěl bych poděkovat za důvěru, kterou mi projevili inspektor Iriarte i vrchní inspektorka Salazarová.Před týdnem bych ji s potěšením přijal, ale po rozhovoru s blízkou osobou jsem se rozhodl, že rozumnějšíby bylo, abych ještě pár měsíců pokračoval v terapii.“

Amaia ho přerušila.

„S dovolením, šéfe. Chápu, že by inspektor chtěl pokračovat v terapii, ale nevidím překážku v tom, aby sepřitom vrátil do služby. Tým je oslaben, lidé pracují dlouhé hodiny, je třeba hlídkovat…“

„Dobře,“ přikývl komisař, „myslím si totéž. Montes se vrátí do služby od zítřka. Vítám vás zpět,“ řekl a

podal mu ruku.

Amaia na nic nečekala a vyšla ven, naklonila se nad fontánku na chodbě a vyčkávala. Montes mluvil sIriartem u dveří do kanceláře, ale když ji uviděl, rozloučil se s ostatními a přišel k ní.

„Díky, já…“

„Takže zítra,“ vpadla mu do řeči. „Pokud vím, jste ubytovaný v Elizondu, takže tam teď odjedete avezmete taky Iriarteho, a nejlepší bude, když se s chutí vrhnete do práce. Máme podezřelého na útěku,po kterém se slehla země, dvě auta, která hlídají bydliště a kostel, jednoho znesvětitele kostela a ještěněco horšího. Takže už si můžete nabíjet baterky.“

Montes na ni s úsměvem pohlédl: „Díky.“

„Uvidíme, jestli mi budete děkovat za týden.“

Nijak příznivý nástin, který popsala Montesovi, nebyl příliš vzdálený od pravdy. Byla si dosti jista, že užnedojde k žádnému znesvěcení, ale po odmítnutí předat Benata Zaldúu jako pachatele útoků, muselaSarasolu nějak „odškodnit“. Udržování hlídkového vozu u kostela drželo vodu v korytě řeky a uklidňovalokomisaře poté, co musel spolknout hořký doušek a vysvětlovat, proč při posledním útoku nebyla hlídka na místě. V případě Nuriy to byla její povinnost. Jestliže všechno půjde podle vzoru předcházejících zločinů,cílem toho člověka je zabít ji, aby poslechl podivný našeptávající hlas. Věděla, že se věci podstatnězměnily v okamžiku, kdy se žena přestala chovat jako oběť a bránila se, a tak dosáhla obratu ve svémosudu, kterým nepochybně bylo skončit mrtvá. Muselo to být nepříjemné překvapení pro netvora, kterýse dokázal postavit jen někomu bezbrannému. Na druhé straně pokračovali v hled
ání záznamů o machistických agresích a zločinech, které se vyskytovaly po celém Španělsku, a navíc jim působily potížekompetence mezi policejními sbory. Následující půlhodinu jezdila po Pamploně, nejdříve na předměstí apak zase do centra, aby získala čas na setkání s Markinou. Když se blížila určená hodina, zaparkovala vpodzemních garážích na náměstí Castillo, prohlédla se ve zpětném zrcátku, urovnala si červený baret auhladila sako uniformy, také červené, kde jí na prsou zářil znak Navarry a kterou si dnes schválně oblékla.

Restaurace hotelu Europa byla jedna z nejlepších v Pamploně, a protože znala Markinův vkus,nepřekvapilo ji, že ji vybral. Jejich kuchyně byla velmi puristická a tradiční, byla to jedna z restaurací,která uměla modernizovat jídla a předvést je tak, jak se to v současné době cenilo, ale zároveň dálservírovala na talíři pořádný plátek masa nebo kus ryby.

Všimla si, jak se k ní obrátily všechny oči, jakmile vešla do jídelny. Policistka v uniformě v elegantnírestauraci působila jako šváb zapečený ve svatebním dortu.

„Mám tady schůzku,“ zamumlala, obešla vrchního číšníka, který jí vyšel vstříc, a zamířila ke stolu, kde jičekal soudce, který vstal, aby ji přivítal, a pokoušel se skrýt překvapení. Podala mu ruku v rukavici, nežměl čas reagovat.

„Dobrý den, pane soudce,“ pozdravila. Teprve když si sedla, stáhla si rukavice.

„Jdete v uniformě,“ pravil Markina rozladěně.

„Ano, měla jsem důležitou schůzi, jejíž povaha vyžadovala uniformu. Teď skončila,“ zalhala.

„… A ozbrojena,“ řekl a ukázal na pistoli, která jí visela u pasu.

„Vždycky chodím ozbrojena, Ctihodnosti.“

„Ano, ale ne tak viditelně…“

„Je mi líto, že vám to vadí, jsem na tuhle uniformu hrdá.“

Přestože to bylo zjevné, pospíšil si to popřít: „Ne, nevadí mi to.“ A aby to dokázal, usmál se na ni svým

typickým úsměvem. „Jenom mě to překvapilo.“

Zvedla obočí.

„Vy jste chtěl, abych dnes přišla, říkala jsem vám, že mám důležitou schůzi na komisařství.“ Vypadalo to,

že se soudce zlobí, ale bylo jí to jedno.

Dlouhé vteřiny se na ni díval svým působivým pohledem.

„Je to tak, máte pravdu, žádal jsem vás o to a vy jste souhlasila.“

„Chci vám poděkovat za podporu a za to, že jste se rozhodl otevřít případ Tartala.“

„Nedala jste mi jinou možnost.“

„Jistě, s ohledem na důkazy,“ upřesnila.

„Zajisté, ale nejdřív jsem uvěřil vám. Pokročili jste nějak?“

„Našli jsme ještě jeden případ, který zapadá do typu oběti, a máme zjištěného podezřelého. Myslíme si,že je to také spolupracovník. Dva roky mučil svou manželku, ženu narozenou v Baztánu, která tehdy žila v Murcii. Byl ve vězení, ale když z něj vyšel, šel po ní. Myslíme si, že zapadá do profilu, který hledáme.Vydali jsme na něj zatykač. Myslíme si, že si je podněcovatel vybírá pro jejich profil, ale ještě nevíme, jaks nimi navazuje kontakt, nicméně víme, že nějakou dobu trvá, než jsou připraveni a než jejich způsobživota nabere obrátky. Pak mu jenom stačí dát jim znamení a oni poslechnou.“

Číšník přinesl lahev vína, které Markina jistě vybral předem a které Amaia odmítla.

„Vodu, prosím,“ řekla a zarazila tak soudcovy protesty.

Když číšník odešel, znovu se zeptal: „Máte nějakou stopu podezřelého, který navštívil vaši matku v

sanatoriu?“

Připadala si nesvá, když na to téma mluvila s Markinou. Byla by dala cokoli, aby to nemusela dělat.

„Však víte, poslala jsem vám fotografie a zprávu FBI.“

„Ano, viděl jsem je. Je velmi zajímavé, že máte tak dobré styky, ale vypadá to, že ani se špičkovoutechnikou se nedá spravit nedostatečná kvalita záběru.“

„Je to tak.“

„Nevíte, zda se někdo nepokusil ji znovu navštívit, nebo se s ní nějakým způsobem spojit?“

„Žádná taková možnost neexistuje. Převezli jsme ji a je v naprosté izolaci. Ředitel nového ústavu zná

situaci a já věřím jeho úsudku.“

Říkala si v duchu, nakolik je to pravda, do jaké míry Sarasolovi důvěřuje. Zdaleka ne úplně a absolutně.

Taky se ptala, zda nepodléhá paranoie doktora Franze.

Samozřejmě nechtěla mluvit o svých podezřeních, že Tartalo možná stojí taky za případem znesvěcení, ofaktu, že ostatky použité při znesvěcení patřily členům její rodiny, a konkrétně poslední byly od její sestryzemřelé v kojeneckém věku a v historii rodiny zapomenuté, jako by nikdy neexistovala. Ptala se v duchu,jak dlouho ještě bude moci tohle všechno před soudcem skrývat, aniž by ohrozila vyšetřování. „Dokudnebudu mít důkaz, který by to spojoval,“ odpověděla si, „do té doby.“

Ale seznámila ho s výsledky analýzy úlomku kovu nalezeného v mrtvole Lucíe Aguirreové a starého

skalpelu, který dal návštěvník její matce.

Nová skupina hostů vešla do restaurace a zamířila k rezervovanému stolu poblíž soudcova. Někteří si jiudiveně prohlíželi a Amaie neunikl soudcův rozmrzelý výraz.

Využila toho.

„Takže tímto si myslím, že jsem vám řekla všechno, co dosud máme. Zužujeme kruh kolem podezřelého aočekáváme, že ho v nejbližších hodinách zadržíme. Budu vás informovat.“ Roztržitě přikývl. „A teď jdu a nechám vás se navečeřet po libosti.“ Zdálo se jí, že se chystá něco namítat, ale neudělal to. „Tak dobře, jak chcete,“ odpověděl a předstíral, že se poddává, ale ve skutečnosti se mu ulevilo. „Jestli ho nezastraší policistka oblečená v červeném, nedokáže to nic,“ pomyslela si Amaia, vstala a podala mu ruku.

Vyšla z restaurace a všechny hlavy se otočily a podívaly se na ni a ona si vzpomněla, jak se poznala sJamesem v galerii, kde vystavoval. Ten den měla na sobě taky uniformu. James k ní přišel, podal jíkatalog a pozval ji, aby přišla na výstavu.

Než nastartovala motor auta, vytáhla telefon a vyťukala číslo. „Počkej na mě s večeří, miláčku. Už jsem na cestě.“ „Samozřejmě,“ odpověděl.

Často myslela na to, jak vyšetřování pokračuje jedním nebo druhým směrem a jak nastane chvíle,okamžik, který se nezdá odlišný od jiného, nicméně všechno změní.

V kriminálním případě se vyšetřovatel snaží sestavit skládanku, u níž nezná počet dílů a obraz, který budevidět po sestavení. A byly skládanky, jimž chyběly díly, které zůstaly ve vyšetřování jako černé díry,prostory dokonale temné, o nichž se nikdy nebude vědět, jaké ve skutečnosti byly.

Lidé lhali, ne ve velkém, ale v tom důležitém, v podrobnostech. Lidé lhali ve výpovědích, a ne proto, abyzakryli vraždu, ale aby zatajili nedůležité aspekty života, které jim připadaly zahanbující. Mnohé osoby senakonec zdály podezřelé, protože nepřiznaly pravdu. Vyšetřovatel si toho všiml. „Lže“, ale vdevětadevadesáti procentech byl důvod lhaní jenom hanba a strach, že se manželky, manželé, šéfovénebo rodiče dozvědí o tom, co vyšetřovaní skutečně dělali. Při jiných příležitostech dva jediní svědci nikdynepromluví. Vrah z jasných důvodů a oběť proto, že byla umlčena násilím, nikdy nebude moci vyprávět,co se skutečně stalo. Postupy nejpokročilejšího vyšetřování za poslední léta se obrátily tímto směrem avytvořily novou kriminalistickou vědu založenou právě na umlčeném svědkovi, jímž je oběť, který měldlouhou dobu v řešení případu až druhotnou důležitost.

Viktimologie zakládá mnoho linií ke sledování, založených na osobnosti, vkusu a chování oběti a na úrovni

soudního lékařství na obličejových rekonstrukcích vycházejících z kosterních ostatků, na identifikaci DNAa na zubním lékařství. A když se domnělá oběť neobjeví, když existuje jen podezření, že je mrtvá, jako vpřípadě Lucíe Aguirreové, ale ještě nenašli tělo, vyčerpávající studium jejího chování a jejího soukromímůže vrhnout na případ hodně světla. To, anebo když se člověku objeví v nohách postele a šeptá jménovraha.

Ale existuje i další díl, který vyšetřovatelé po celou dobu hledali. Mistrovský díl, který mohl osvětlit celou

scénu a způsobit, že do sebe všechno zapadne a dokonale se vysvětlí. Někdy ten dílek posloužil, aby zničil

linii pátrání a práci tuctů lidí po celé měsíce. A jindy to byla maličkost, malá zářivá maličkost, která mohla

nabrat mnoho podob: svědek, který se rozhodl promluvit, nahrávka u bankomatu, výsledky analýzy,záznam telefonických hovorů nebo nějaká ne tak malá lež, která byla odhalena. Přijít na takový malý dílek velké skládačky dávalo smysl všemu. A náhle se osvětlilo to, co bylo v temnotě.

Mohlo k tomu dojít v okamžiku. Rozdíl mezi tím nemít nic a mít všechno spočívá v maličkosti, a když sedílek umístí, vyšetřovatel ví, že už to má, že už dopadl vraha. Takové kouzelné prozření často přicházíještě s důkazem, který to potvrdí; a často ten důkaz nepřijde nikdy.

Po slunci, které předešlého rána přispělo k povzbuzení odvahy a rozptýlení mlhy, nebylo ani stopy. Pršelotak, jak to obyvatelé Baztánu dobře znají, a způsobem, jaký představuje neomylné znamení, že tak bude pršet celý den.

Bylo časně, a tak zajela autem k Txokotu a zaparkovala u zadního vchodu do pekárny. Sestra už tam byla

a pracovala, vstávat hodně brzy byla pekařská a cukrářská tradice. Strčila do dveří, které nebyly zavřené,

a vnikla dovnitř, kde bylo silné světlo a kde už někteří zaměstnanci začali pracovat. Pozdravila je azamířila do zadní části. Rosaura se usmála, když ji uviděla.

„Dobrý den, ranní ptáče. Copak jsi, policistka, nebo pekařka?“

„Policistka, která chce kafe a pečivo.“

Zatímco Ros připravovala kávu, Amaia se naklonila ke skleněné přepážce a zamyšleně se dívala do

pekárny.

„Včera večer jsem sem přišla.“

Ros se zastavila s talířkem v ruce a vážně na ni pohlédla.

„Doufám, že ti to nevadí, potřebovala jsem si něco promyslet, nebo si na něco vzpomenout, nevím moc

dobře, co z těch dvou věcí…“

„Někdy zapomínám, že tohle místo musí být pro tebe strašné.“

Amaia neodpověděla, nemohla nic říct. Zůstala na svou sestru koukat a po několika vteřinách pokrčila

rameny.

Ros postavila kávu a pečivo na nízký stolek před pohovkou, posadila se a pokynem vybídla sestru, aby se

k ní připojila. Počkala, až se posadí, ale neudělala žádný pohyb, aby si vzala kávu.

„Já jsem to věděla.“

Amaia na ni zmateně pohlédla a nevěděla, o čem mluví.

„Já jsem věděla, co se děje,“ opakovala Ros rozechvělým hlasem.

„O čem… to mluvíš?“

„O tom, co dělala ama.“

Amaia se k ní naklonila a položila svoji ruku na její.

„Nemohly jste nic dělat, Ros, byly jste moc malé. Jasně že jste to viděly, ale všechno kolem ní bylo tak

zmatené… Je lehké zmást malé holky.“

„Nemluvím o tom, když ti ustřihla vlasy nebo když s tebou nechtěla tancovat nebo o těch strašnýchdárkách, které ti dávala. Jednou v noci, kdy jsi jako mnohokrát žadonila, abys mohla spát u mě, ses namě tak tiskla, až jsem se zpotila, a tak jsem počkala, až usneš, a přelezla jsem do tvojí postele.“

Amaia se zarazila se šálkem na půl cesty. Ruce se jí začaly chvět, ne moc, ale musela položit šálek nastůl. Nevědomky zadržela dech.

„Ama se na mě přišla podívat, samozřejmě si myslela, že jsi to ty, já už jsem skoro spala a najednou jsemji uslyšela, velice zblízka, dokonale jsem slyšela, co řekla. Řekla: ,Spi, ty malá liško, ama tě dneska v nocinesní.‘ A víš, co jsem udělala, když odešla, Amaio? Vstala jsem a vrátila se k tobě do postele mrtvá strachy. Od toho dne jsem to věděla. Proto jsem tě vždycky nechávala spát se mnou, a vím, že ona tonějak věděla taky, možná si uvědomila, že jsem ji začala sledovat, že jsem ji pozorovala, když onasledovala tebe. Nikdy jsem to nikomu neřekla. Mrzí mě to, Amaio.“

Zůstaly tak mlčky sedět několik vteřin, které se zdály věčností.

„Netrap se tím, nemohlas nic dělat. Jediný, kdo mohl něco udělat, byl aita. On byl dospělý a mělodpovědnost, on byl ten, kdo mě měl bránit, a neudělal to.“

„Tatínek byl hodný, Amaio, on jenom chtěl, aby všechno fungovalo.“

„Ale spletl se, takhle rodina nemůže fungovat. Ji chránil a přinutil devítileté dítě, aby odešlo z domova anežilo s otcem a sestrami. Poslal mě do vyhnanství.“

„Udělal to proto, aby tě ochránil.“

„To jsem si celá léta říkala. Ale teď jsem matka a vím jednu věc, že bych chránila svého syna víc nežJamese a než sebe samotnou, a doufám, že James by udělal totéž.“

Amaia vstala, zamířila ke dveřím a vzala si kabát.

„Nedopiješ si kávu?“ „Ne, dnes ne.“

Pršelo víc než dřív, stěrače Amaiina vozu pracovaly plnou rychlostí, ale ani tak nestačily odstranit všechnu

vodu dopadající na skla. Dojela ke komisařství a dívala se, jak voda proudem crčí z vysoké stráně kolema stéká do kanálu, který byl za tímto účelem jako malý příkop postaven kolem budovy. Místo toho, abyzajela k hlavnímu vchodu, objela dům a zaparkovala v horní části, mezi červenými vozy s logem navarrské policie na boku. Když vešla do sálu, který používala jako pracovnu, uviděla, že tam Fermín Montes už je.Rukávy měl vyhrnuté až k loktům a kreslil diagram na novou tabuli, kterou tam přinesli. Etxaide a Zabalza byli s ním.

„Dobrý den, šéfová,“ pozdravil obřadně, když ji uviděl.

„Dobrý den,“ odpověděla a pozorovala překvapení dvou dalších mužů.

Jonan se trochu usmál a zvedl obočí, když ji zdravil. A Zabalza svraštil čelo a zároveň zamumlal něco, comohl být pozdrav. Měl na stole bohatou dokumentaci, kterou během vyšetřování postupně shromáždil.Podle stupně nepořádku a počtu čar na tabuli počítala, že tam jsou už nejméně dvě hodiny.

„Co ta tabule?“

„Byla dole, myslím, že se sotvakdy používala, ale tady ji potřebujeme,“ prohlásil Fermín a znovu na nipohlédl. „Pokoušel jsem se trochu do toho proniknout, než přijdete.“

„Pokračujte,“ řekla. „Začneme, jakmile přijde inspektor Iriarte.

Otevřela poštu a našla to, co obvykle. Doktor Franz zvýšil hladinu své hysterie a vyhrožoval, že „něco

podnikne“, a přišla další zpráva od Zlatého hřebenu.

„Není lepší místo, kde schovat písek, než pláž. Není lepší místo, kde schovat kámen, než koryto řeky.

Zlo ovládá jeho vlastní přirozenost.“

Vstoupil Iriarte, nesl jeden z hnečků, které mu darovali synkové ke Dni otců, a postavil ho před ni.

„Dobrý den a děkuji,“ pozdravila ho.

„Tak, vážení,“ pravil Iriarte, „až se vám to bude hodit, začneme.“

Amaia si pořádně lokla kávy a přešla k tabulím. „Dnes se k nám znovu přidává inspektor Montes, a tak si znovu projdeme, co až dosud máme, a protožejste začali touhle linií,“ řekla a ukázala na tabuli s nadpisem „Znesvěcení“, „budeme v ní pokračovat. Jakvidím, už jste ho seznámili se začátky případu, půjdeme tedy k tomu, co víme teď. Vyslechli jsme BenataZaldúu, chlapce z Arizkunu, autora blogu o historii agotů hájícího jejich práva, který nakonec,“ řekla aspočinula na okamžik očima na Zabalzovi, „přiznal, že měl komplice, dospělého, který ho zkontaktoval emailem a který mu dodal odvahy, aby přešel k činům. Zpočátku se mu zdálo, že tak zviditelní své požadavky, ale začal se bát, když se objevily kosti. I když se to v tisku nezveřejnilo, v Arizkunu to všichnivěděli, mluvilo se o tom po celé vesnici. Zaldúa řekl, že nemá s kostmi nic společného, a taky seneúčastnil posledního znesvěcení, kter skončilo elektrickým pojízdným vozíkem ve zdi kostela. Chlapecbyl dost polekaný a jednoznačně identifikoval Antonia Garridu,“ řekla a ukázala na fotokopie trestníhorejstříku, které Zabalza podal Montesovi, „o němž jsme zjistili, že je to bývalý manžel Nuriy, ženy, kteráve svém domě vystřelila na agresora, jenž tam násilím vnikl, a vyšlo najevo, že je to chlap, který ji dvaroky mučil a zadržoval a který ji přišel zabít. To nás vede k Tartalovi,“ řekla Amaia a otočila další tabuli.„Po Johaně Márquezové se ukázala souvislost nejméně se čtyřmi dalšími vraždami, všemi spáchanýmimanžely nebo partnery, agresory blízkými obětem, typické zločiny svého druhu s jednou zvláštností, asice že všechny ty ženy pocházely z Baztánu a bydlely někde jinde než tady.“

„S výjimkou Johany,“ poznamenal Jonan.

„Ano, s výjimkou Johany, která žila tady. Ve všech těch případech oběti utrpěly stejnou posmrtnou

amputaci; ve všech jejich vrazi spáchali sebevraždu a ve všech zanechali stejný podpis: Tartalo.

Všechny amputace byly provedeny ozubeným nástrojem, o němž se zpočátku předpokládalo, že by tomohla být vyřezávací pila nebo elektrický nůž, ale nález kovového zubu na mrtvole Lucíe Aguirreové námumožnil stanovit, že se jedná o starý chirurgický nástroj, ruční pilku na amputace.“

Fermín zvedl jedno obočí.

„Doktor San Martín se pokouší udělat otisk nalezeného kovového zubu, který by to prokázal, ale všechnonasvědčuje tomu, že to ten nástroj je, což by dávalo smysl, protože v případě Johany Márquezové, místo, kde došlo k amputaci, ta chatrč, kde bylo nalezeno její tělo, nemá elektřinu, a eletrický nůž nebovyřezávací pila by tam byly k ničemu, pokud by nefungovaly na baterky. A je tu ještě něco.“

Krátce pohlédla na Jonana a Iriarteho, kteří to už věděli. „Prokázalo se, že kosti zanechané v Arizkunu přiopakovaném znesvěcení patřily členům mojí rodiny a byly tam umístěny záměrně,“ vysvětlila, i kdyžneřekla, kde byly kosti získány. Pro tu chvíli to stačilo.

„Do prdele, Salazarová,“ zvolal Montes a obrátil se na ostatní, jako by u nich hledal potvrzení, „ale tím se

to stává hodně osobní.“

„To si taky myslím,“ souhlasila, „především proto, že víme, jak získal informaci, kde je najít. Navštívil mojimatku v sanatoriu, kde se léčí, a předstíral, že je můj bratr.“

„Ale… vy nemáte…“

„Ne, Montesi, mám jen sestry, které znáte, což ukazuje, jak daleko se odvažuje zajít.“

„Podvedl vaši starou matku a nechal tam kosti, aby vás vyprovokoval.“

Když se řeklo „vaši starou matku“, znělo to, jako když se mluví o nějaké ubohé dobrosrdečné stařence,

zneužité lstivým netvorem. Amaia se málem usmála.

„A myslíte si, že je to ten chlap s uříznutými prsty?“

Slova se ujal Iriarte.

„Není to on. Máme záběry ze sanatoria, které ho jako návštěvníka vylučují, ale všechno svědčí o tom, žetihle násilní a chaotičtí agresoři byli pouhými služebníky někoho mnohem chytřejšího, podněcovatele,někoho, kdo podle svého rozmaru ovládá hněv těch mužů a směřuje ho na ženy z jejich okolí a ovládá jedo té míry, že jim vnukne i sebevraždu, když už mu nejsou užiteční.“

„Já bych řekl, že nejdřív je třeba určit, kdo mohl mít k vaší matce v sanatoriu přístup,“ navrhl Montes.

„Nižší inspektor Zabalza už na tom pracuje.“

Montes si se zájmem dělal poznámky.

„Co ještě máme?“

Jonan pohlédl tázavě na Amaiu, ale ona zakroutila hlavou. Fakt, že poslední kosti patřily jejímujednovaječnému dvojčeti, už nebyl pro případ relevantní, bylo jedno, zda byly toho nebo onohopříbuzného. Ačkoli už věděla, že ne, nebylo to jedno, fakt, že patřily její sestře, představoval zvláštníprovokaci a potupu, která ji ponížila, ale nesdělila tuto informaci soudci a neviděla důvod, proč ji sdělovatMontesovi a Zabalzovi. Momentálně to byly jen další kosti, které se objevily při znesvěcení, a už tak tovědělo víc lidí, než by se Amaie líbilo.

„Tedy s takovým profilem už jen chybí, aby zkontaktoval přímo vás, aby to bylo jako z učebnice,“

poznamenal Montes.

„E-maily,“ prohodil Jonan.

„Ano, ale…“ odpověděla vyhýbavě.

„Inspektorka dostává denně několik dost divných e-mailů. Vypátrali jsme IP adresu, je pohyblivá, apřestože jsme ji sledovali po půlce Evropy, nemáme ještě původní místo, ale všechno ukazuje, že to byloveřejné rozhraní wi-fi.“

„To zřejmě znamená, že se nedá vystopovat,“ poznamenal Montes.

„Tak,“ usmál se Etxaide.

„Tak to řekni jasně, kruci,“ protestoval Montes, ale s úsměvem.

„Profil podněcovatele,“ začala Amaia a psala přitom na tabuli: „Muž, s nějakými vazbami na Baztán.Možná se tu narodil, nebo sám měl ženu odsud, kterou možná zabil, nebo chtěl zabít, což rozpoutalo jeho nenávist k takovým ženám. Jak dobře řekl Montes,“ pohlédla na něj, „je zjevné, že v jeho činech jeosobní provokace vůči mně a že se mnou už jakýmsi způsobem navázal kontakt, když použil keznesvěcení ostatky mých předků. To nás vede k dost jasné představě: jednak jsem žena a misogynskýmjedincům se to ani za mák nelíbí, nicméně jeho činy byly inscenovány tak, abych se případu ujala já,takže se se mnou touží poměřit. Podobné profily ze studie kriminálního chování FBI naznačují, že mubude asi o pět let víc nebo méně než mně, což nás vede k rozmezí mezi osmadvaceti a osmatřiceti lety.Mladý muž s vysokoškolským vzděláním. Někteří z jeho pomahačů byli prosťáčci, ale přinejmenším ved
vou případech, z Burgosu a z Bilbaa, to byli vedoucí pracovníci nadnárodních společností svysokoškolskou přípravou, a v případě z Bilbaa navíc s vysokou životní úrovní. Není možné, aby do jejichkruhů proniklo jakékoli pochybné individuum. Má velkou fyzickou přitažlivost, ale není přehnaně hezký,má lákavou, charismatickou osobnost schopnou vyzařovat jistotu a rozvážnost, a tak uplatnit svounadvládu. Nevíme, jakým způsobem je získává, ale něco o podněcovatelích víme. Pomocník se s nímnecítí ztotožněn, není to vztah rovnosti, ale služebnictví. Podněcovatel nikdy nenutí, ani nedosahujeničeho silou, ale je schopen vytvořit ve svém služebníkovi touhu potěšit ho za každou cenu, dokonce i vlastním životem.“

Mezi spolupracovníky zavládlo dusné ticho, dokud ho neprolomil Montes: „A nějaký takový se nám tady

pohybuje?“

„Všechno nasvědčuje tomu, že ano.“

„A ten kumpán?“

„To je právě oříšek. Vykazuje profil prudkého násilníka, ne tak chaotického jako ostatní, možná proto siho podněcovatel vybral, aby provedl znesvěcení. Je třeba si uvědomit, že držel manželku dva roky v domě a nikdo neměl podezření. Kdyby nedokázala utéct, ještě by tam byla. Před uvězněním se mu podařilozpřetrhat všechny svazky se svou i její rodinou a samozřejmě se nestýkal se sousedy ani s žádnýmipřáteli. Podle kolegů z práce byl milý, úslužný a velmi pracovitý, ale mimo kancelář se s nikým nedružil.“

„Šéfová, dovolíte mi, abych si to vzal na starost? Rád bych promluvil s tou ženou, určitě má nějaký nápad,kde by mohl být. Jestli moc nezná okolí a kontroly na silnicích, má to těžké, určitě je schovaný, protože kdyby spáchal sebevraždu, už bychom ho našli.“

Amaia přikývla.

„Tak dobře, vezměte si to.“

Montes sebral ze stolu zprávu o Antoniu Garridovi a několik vteřin v ní listoval.

„Schovává se, teď jsem si jistý,“ řekl a ukázal fotografii. „Podívejte, na jakém hnojišti žil, když věznil svouženu.“ Fotografie ukazovala dům plný odpadků a špíny a slamník, z něhož visely řetězy, kterými bylaNuria dva roky připoutaná. „Tenhle chlap toho moc nepotřebuje, může bez problémů přežívat v nějakéchatrči nebo stáji. Dovolíte mi mrknout se na ty e-maily, které dostáváte?“

„Ano. Jonane, vytiskni je, prosím.“

Jonan se vrátil s e-maily a Montes je nahlas přečetl.

„,Kameny v řece a písek na pláži.‘ Nikdy jsem nebyl moc na poetiku, moje bývalá žena říkala, že mi chybí

citlivost. Co to podle vás znamená?“

Amaia se překvapeně podívala na inspektora. Bylo to poprvé, co ho slyšela žertovat o rozvodu, možnádělá opravdu pokroky.

„Mluví o tom, jak něco schovat na tak zjevném místě, že právě proto si toho nikdo nevšimne. Odvolává sena báseň: kameny v korytě řeky a písek na pláži, něco skrytého na nejviditelnějším místě.“

„Myslíte, že se to vztahuje k tomu chlapovi, co hledáme? To by byl vrchol, kdyby nám posílal stopyodtamtud, kde je.“

Amaia pokrčila rameny.

„Tak tedy dobře, Montes se soustředí na hledání Antonia Garridy. Etxaide, ty budeš pokračovat ve svépráci,“ řekla bez jakýchkoli podrobností. „Jestli chceš, můžeš doprovodit inspektora Montese, až půjdenavštívit Nuriu. Iriarte, vy půjdete se mnou. Zavolejte poručíku Paduovi od četníků a zeptejte se ho, zdamůže jít s námi. Zabalzo, co máte vy?“

„Mám několik výsledků, i když mi ještě zbývá dlouhý seznam k porovnání a je tam dost shod. Jednaúklidová společnost měla smlouvy se třemi nemocnicemi, procházím seznamy personálu. Je tam mnohozáskoků a dočasných zaměstnanců, bude mi to nějakou dobu trvat. Taky existují ošetřovatelky pracujícíve všech třech ústavech a lékaři navštěvující více než jeden, a totéž platí o zdravotnickém personálu na praxi.“

Zamyšleně na něj pohlédla.

„A doktor Sarasola?“

„Ne, ten ji předtím neléčil. Chcete, abych se na něj podíval víc?“

„Ne, pokračujte se seznamy, to udělá nižší inspektor Etxaide.“

Uviděla, jak se otráveně ušklíbl. Ten člověk není nikdy spokojený.

Jonan se trochu opozdil a z jeho výrazu poznala, že jí chce něco říct.

„Zůstaň tady, Etxaide,“ řekla, když ostatní odešli.

Usmál se a začal mluvit.

„Víte, vlastně je to taková hloupost o těch e-mailech, které dostáváte, ale nechtěl jsem to říkat před

ostatními, než to budete vědět vy…“

S očekáváním se na něj dívala.

„Při hledání adresy stopa přeskočila na server Spojených států ve Virginii a odtamtud do místa původu

zpráv.“

„A dál?“

„Původ je v Baton Rouge v Louisianě a moje hledání zachytila FBI. Okamžitě mě přinutili přestat hledat aneposkytli mi žádné vysvětlení, ale znění adresy mě vede k myšlence, že je to někdo podezřelý nebonějaký narušitel.“

„Dobře, Jonane, díky. Udělal jsi dobře, žes to řekl nejdřív mně.“

Nesnášela nošení deštníku, ale pršelo tak silně, že by promokla, jakmile by vylezla z auta. S nechutí hootevřela a čekala, až Iriarte obejde auto, než se vydají po pěšině. Chata byla mezi vegetací neviditelná.Jestli se v ní už před rokem téměř úplně schovávala, teď byla zcela zarostlá. Padua čekal v četnickémpatrolu, s nímž dojel po pěšině skoro ke dveřím chaty. Vystoupil z vozu, když je viděl přicházet, aspolečně vešli dovnitř. Popínavá rostlina, která před rokem bázlivě prorůstala dírou ve střeše, ovládlatrámy, na něž dopadalo víc světla, a částečně přispěla k vytvoření přírodního stropu zabraňujícího, aby otvorem lilo jako z konve.

Nebyla tam ani stopa po staré pohovce ani po matraci, jíž bylo přikryto Johanino tělo. Také zmizel stůl amasivní lavice. Toho posledního litovala. Chaty v lesích jsou příjemná místa, přístřeší, která senezamykají, zamýšlená tak, aby je mohli použít všichni. Místa, kde se pastýři, lovci i turisté mohouschovat před deštěm, před nocí, nebo se jen zastavit a odpočinout si. Ale Johanina smrt toto místopoznamenala a už to byl jen přístřešek pro zvířata. Podlaha byla pokryta malými černými kuličkami a balík slámy v nejvzdálenějším koutě navíc k nezaměnitelnému pachu ovcí prozrazoval, k čemu teď chatrč

slouží.

Amaia zašla až dozadu, zastavila se a pozorovala místo, kde se před rokem našla Johanina mrtvola, jakoby nějakým způsobem mohla vnímat stopu po tom zmařeném životě.

„Díky, že jste přišel, Paduo,“ řekla a obrátila se k poručíkovi.

Četník mávl rukou, jako by tomu nepřikládal důležitost.

„Co se vám honí hlavou?“

„Vzpomínáte si, co prohlásil Jasón Medina, když ho zatkli?“

Přikývl.

„Ano, zhroutil se a s pláčem přiznal, co udělal nevlastní dceři.“

„Přesně to. Medina neměl profil agresora nebo silné frustrace jako ostatní vrazi. Pro jeho ženu bylodůvodem podezření, když ho přistihla při neřestných pohledech na tu dívku, a jak přehnaně v posledníchměsících hlídal, aby se vracela domů včas, kam chodila a jak se oblékala. Ve spáchání zločinu se odostatních nelišil s výjimkou znásilnění, ale to taky není vzácné, mnozí agresoři tohoto typu oběti sexuálně napadají.“

„Co vám tedy nesedí? Já jsem viděl shody hned.“

„To já taky, ale stejně tak vidím rozdíly. V těch dalších případech se ženy narodily v údolí Baztánu a shodou okolností tady nežily, ať už proto, že se předchozí generace usadila v jiné provincii, protožeuzavřely manželství nebo jako v případu Nuriy… protože je přímo pachatel izoloval od rodiny jako součáststrategie ponižování, kterou na oběti vymýšlejí. Ve všech případech měli vrazi dřívější násilnickouminulost, nebo v sobě zadržovali násilí takového typu, které funguje jako tlakový hrnec. V případě Johany jsou vynechány dva z těchto aspektů; na jedné straně se tu nejen nenarodila, ale je jediná, která žila vBaztánu v době své smrti. Nevlastní otec neměl žádnou násilnickou minulost a nezapadá do profilu. Typsexuálního zvrhlíka, jakým byl Jasón Medina, je schopen vyvinout násilí jen při sexuálním aktu, a jen když se oběť brání, jak nám vyplynulo, že se bránila Johana.“

„Dobře,“ ozval se Padua, „určitě jste stanovila, že podněcovatel taky musí mít nějaký vztah k Baztánu.“

„Ano, samozřejmě, ale je tu něco navíc, co ho odlišuje od ostatních. U Johany se při zločinu nepodepsal.“

Padua se nad tím zamyslel.

„Napsal ,Tartalo‘ ve své cele a nechal vzkaz adresovaný vám.“

„Ale ne na místě činu, a to mohlo být druhotné. Při ostatních případech se podpis objevil jen v celách, aleu všech tvořil součást vizuální strategie. Kromě toho Jasónu Medinovi trvalo téměř rok, než ve vězeníspáchal sebevraždu, zatímco všichni jeho předchůdci to udělali okamžitě. A ty čtyři měsíce, které zdrželyQuiralteho, byla přesně doba, kterou trvalo, než jsem se vrátila do práce a k vyšetřování. Ukažte mu to, Iriarte,“ požádala.

Inspektor otevřel desky, které nesl pod paží, a podržel je oběma rukama, aby se mohli podívat.

„Všichni vrazi zabili ženy a spáchali sebevraždu, někteří přímo na místě činu, jako ten v Bilbau. Vidíte tenpodpis?“ řekla a ukázal na fotografii. „Ten v Burgosu vyšel z domu a oběsil se na stromě, tady je podpis.Ten v Logronu ve vězení, tady je podpis. Quiralte ve vězení, hned potom, co nám vysvětlil, kde se nachází mrtvola Lucíe Aguirreové, tady je podpis…“

„A Medina ve vězení, s podpisem,“ dodal Padua a prohlížel si dokumentaci.

„Ano, ale rok poté.“

„Mohlo to být jeho povahou, byl trochu… ,líný‘.“

„Mohlo by to tak být, ale kdyby byl chycen jako jeho ,spřízněnci‘, byl by to udělal stejně, a způsob, jakýmspáchal sebevraždu, svědčí o velkém odhodlání, odhodlání potřebném k tomu, aby si podřízl hrdlo; já bych ho nenazývala líným.“

„Kam míříte? Johanina paže se objevila v Arri Zaharu spolu s ostatními…“

„Ano, ano, v tom nemám pochybnosti. Jsme si dost jisti, že k amputaci všech byl použit stejný nástroj.“

„Tak tedy…“

„Nevím,“ zaváhala a rozhlédla se kolem. „Vy jste Medinu vyslýchal. Myslíte si, že lhal?“

„Ne, myslím si, že ten nešťastník mluvil pravdu.“

Amaia si vzpomínala, jak celou dobu plakal a nechal slzy i hlen z nosu téct po obličeji. Čirý patetismus.Přiznal, že napadl nevlastní dceru, zaškrtil ji vlastníma rukama a po smrti znásilnil, ale když se ho zeptalina amputaci, na důvod, proč uřízl mrtvole ruku, zůstal jako opařený, nevěděl, jak k tomu došlo. Když ji vnáhlém popudu zabil, vrátil se domů a hledal provázek, aby ho dívce uvázal kolem krku a napodobil takzločiny basajauna, o kterých četl v novinách. Když se vrátil do chaty, Johana už paži neměla.

„Vzpomínáte si, jak řekl, že cítil něčí přítomnost?“

„Myslel, že ho někdo pozoruje, dokonce si myslel, že to byl Johanin duch, který obcházel kolem,“ řeklPadua Iriartemu na vysvětlenou.

„Když jí uvázal provázek na krk, odešel domů a čekal na manželku, až se vrátí z práce, a dělal jako by nic.Zeptala jsem se ho, jestli se rozhodl uříznout dívce ruku, aby ztížil její identifikaci, ale zdálo se, že to bylopoprvé, kdy mu taková myšlenka prošla hlavou, dokonce vysvětlil, že si myslel, že ji ukouslo nějaké zvíře.“

„Ten chlap byl idiot, to by musela být obrovská šelma, aby utrhla ruku na jedno kousnutí.“

„To je to nejmenší. Důležité je, proč si to myslel, a to bylo proto, že na paži byly stopy po kousnutí,

chyběl tam kus masa, a dokonce i hlupák jako on rozeznal kousnutí.“

„To je pravda, v tkáni bylo kousnutí,“ připustil Padua.

„To je taky jedinečné. V žádném jiném případě není důkaz, že by na těle byly stopy řezáků, a tím méně

lidských řezáků. A pak je tu otázka téhle chaty. Není na pěšině, aby k ní člověk došel, je třeba vědět, že

tu je, znají ji lovci, pastýři, kluci, kteří objevili mrtvolu, lidé z okolí.“

„Ano, Jasón ji opravdu znal proto, že nějakou dobu pracoval jako pastýř.“

„Kromě toho byl únor a minulý rok pršelo skoro tolik jako letos.“

„No, myslím, že letos dosáhneme rekordu, ale ano, pršelo hodně a pěšiny byly blátivé. Přišel by sem jen

někdo, kdo by to místo znal.“

„Tartalo na něj tedy narazil náhodně, nebo Medinu sledoval. Já sázím na to druhé, možná ho hlídal.“

„Myslíte, že se ještě neznali?“

„Myslím, že Tartalo znal Jasóna. Pochyby mám o tom, zda ho v tom okamžiku ovládal. S takovým

člověkem to musel mít o dost obtížnější, veškeré jeho chování se profilu vymyká.“ Ozval se Iriarte: „Myslíte, že ho nejdřív znal, a pak teprve polapil?“

Amaia zvedla prst.

„To je ten rozpor,“ řekla. „Zdá se mi, že Jasón Medina spáchal zločin veden svými pudy, jednal zbrkle aneplánoval to. Důkazem je, že se musel vrátit domů pro provázek, aby napodobil ostatní zločiny. Johanina vražda byla zločinem z příležitosti. Řekl, že s ním dívka jela do myčky a v půli cesty dostal nutkání jiznásilnit. Nepromýšlel to, ani příležitost, ani vhodnou chvíli, ani následky. Jednal pod vlivem pudů, ateprve když to udělal a uklidnil se, začal plánovat. Přivezl ji sem, vrátil se domů pro provázek a pak sepokusil přesvědčit manželku, že dívka utekla jako několikrát předtím. Dokonce po několika dnech využilmanželčiny nepřítomnosti a schoval Johaniny šaty, peníze a doklady a řekl, že se vrátila pro své věci.Promýšlel to za pochodu, neměl plán předem.“

„… Ano, a to nás vede…“

„… K tomu, že pokud neměl plán, pokud Johanina vražda nebyla naplánovaná předem, jestli jednalimpulzivně, jak to, že se v pravou chvíli objevil Tartalo a odnesl si trofej?“¨

„Znal ho. Aby sehnal adepty, musí být znalec a rozeznat potenciální vrahy jako specialista na sestavování

profilů zločinců. Určitě ho už znal, ale Jasón byl nepředvídatelný, proto musel existovat jen jediný způsob,

jak tu být ve vhodném okamžiku…“ „Sledoval ho.“ „Sledoval ho velmi zblízka.“

„Ale není snadné sledovat v údolí někoho, aniž si to dotyčný uvědomí,“ usoudil Iriarte. „Pokud člověk není nápadný, pokud tvoří běžnou součást okolí, pokud je odsud.“

Amaia stála dvacet minut u okna. Každý by řekl, že se dívá do dáli, ale prudký déšť omezoval rozhled naněkolik metrů, nejdále zahlédla vodu tekoucí v proudech po silnici. Na příjezdové cestě stál vůz, kterývzbudil její pozornost, protože nebyl zaparkován pod převislým patrem budovy, kde parkovali ti, kdochodili do kanceláře pro péči o občany, která se nacházela u hlavního vchodu. Řidič zastavil motor, alestěrače nechal pracovat a zůstal uvnitř. Viděla, jak k vozu přichází policista v uniformě a ptá se a za párminut vyšel z budovy nižší inspektor Zabalza a došel k autu. Podrážděně otevřel dvířka u řidiče a minutudiskutoval s někým uvnitř, což bylo patrné z jeho posuňků. Zabouchl dveře a zase se vrátil do budovy.Auto stálo na místě ještě pár minut, pak nastartovalo, udělalo oblouk a odjelo.

Komisařství bylo tiché. Většině policistů skončila pracovní směna a odešli, a přestože v přízemí bylo pořádživo, nahoře zůstala jen ona, nižší inspektor Zabalza o dvoje dveře dál a předoucí automat na kávu vchodbě.

Návštěva chaty s Paduou a Iriartem jenom zvětšila její mrzutost a prohloubila pocit, že jí uniká něco, coJohanina smrt ukazuje. Ale co? Napadalo ji jen, že je to něco obscénního.

Johana Márquezová byla disharmonickou notou ve skladbě podněcovatele a příčinou nebylo jen zvrhlé améně předvídatelné chování Jasóna Mediny. Musel ho znát a byla si jista, že ho od první chvíle zařadiljako kandidáta na seznam svých služebníků. Ale Medina byl nepředvídatelný, jako sexuální predátořibývají, když se dostaví žádostivost, jednají impulzivně a nejsou schopni se ovládnout.

Podněcovatel byl znalec chování, musel to vidět naprosto jasně.

Proč s ním tedy riskoval? Proč ho prostě nevyřadil? Neměl příslušné duševní vlastnosti, jeho hříchemnebyla zloba, ale chlípnost, a jeho pravděpodobná oběť se nenarodila v Baztánu, i když tam žila. Amaia si byla jista, že Medinova odlišnost měla význam, který nebyl náhodný, a proto může tvořit klíč k rozluštěnípodněcovatelova chování a k odhalení jeho totožnosti. Proč si vybral Medinu? Byla si téměř jistádůvodem. Musela to být chtivost. Bezuzdná touha dosáhnout toho, po čem člověk touží, v jejímž zárodkuje přání, přání získat to, co vidíme, a není naše, ale co se zvrhává v touhu zbavit jiného toho, co chceme.Dante to popisuje ve své skladbě Očistec: „Láska k vlastním statkům se zvrhá v přání zbavit statků jiné.“Pekelný trest závistivců byl zašít jim oči, zavřít jim je navždy, aby byli zbaveni potěšení vidět, jak jsou natom ostatní zle.

Byla si tak jistá, že podněcovatel znal Johanu, jako že neznal ostatní oběti, ale viděla mladou roztomilouJohanu, viděla netvora, který na ni číhal, a měl důvod překročit vlastní normy. Toužil po ní, toužil po jejíroztomilosti, její něze, a přání utišit tu touhu ho přiblížilo k nepředvídatelné bytosti, která mohla každýmokamžikem vybuchnout. A tak se držel blízko, velmi blízko, až přišla hodina, kdy dostal to, po čem bažil.

Amaia opustila místo u okna, vzala tašku, a než odešla, zamířila k tabuli a napsala na ni: „Tartalo znal

Johanu.“

Když procházela kolem Zabalzovy kanceláře, chtěla se tam zastavit a poslat ho domů. Už bylo pozdě abylo zřejmé, že ověřování jmen, která se na seznamech opakovala, mu zabere ještě celé dny, ale právěkdyž chtěla vejít, uslyšela, jak mluví do telefonu. Podle důvěrného tónu a nadbytku jednoslabičnýchodpovědí okamžitě poznala, jaký druh rozhovoru to je. S Jamesem často žertovali o sladkém amnohoznačném tónu, jaký nasadí, když s ním mluví. „Mluvíš se mnou mazlivě,“ říkal jí a ona věděla, že to je pravda.

Nižší inspektor Zabalza používal mužskou verzi toho tónu vyhrazeného pro rozhovor milenců. Prošla kolem

jeho dveří a nezastavila se a koutkem oka ho spatřila u okna s mobilem v ruce. I když stál zády, řeč tělasvědčila o uvolněném potěšení, zřídka obvyklém u muže, který vždy vypadal křečovitě. Když čekala navýtah, slyšela ho, jak se směje, a pomyslela si, že je to poprvé.

Zastavila se ve vchodu odrazena deštěm. Hlídkující policista se na ni společensky usmál.

„Prý se dnes řeka vylije z břehů.“

„Nepřekvapilo by mě to,“ odpověděla a nasadila si kapuci kabátu.

„Kdopak přijel za nižším inspektorem Zabalzou?“ zeptala se.

„Jeho přítelkyně,“ odpověděl policista. „Říkal jsem jí, aby počkala uvnitř, ale odpověděla, že ne, abych hozavolal,“ pokračoval a pokrčil rameny.

Amaia jela dolů, a když zahýbala do zatáčky, uviděla u ostružinového křoví stát auto, které předtím přijelo

ke komisařství. Když projížděla kolem, všimla si uvnitř mladé ženy, která se upřeně dívala k budově azjevně netelefonovala se svým přítelem.

Než dojela domů, zastavila se v Juanitaenee, natáhla si holínky, které si připravila vpředu v autě, sdeštníkem obešla dům a pozorovala, že hlína navršená na hrobečkách už je hladká a vyrovnaná velkým množstvím vody, které na ni v posledních hodinách napršelo. Nebyly tam žádné nové stopy po

vykopaných otvorech. Vrátila se do auta, prohlédla si odtamtud zahradu a vzpomněla si na to, jak se naně ten člověk nepřátelsky díval.

Kamarádky z veselé party se smály a tropily hluk, který byl slyšet už venku.

„Dámy, to je ale skandál, sousedé volali na policii, že prý tu pořádáte slet čarodějnic,“ zavolala na ně,

když vešla.

„Tvoje neteř nás jde zatknout, Engrasi,“ zasmála se Josepa.

„Tak to mohla poslat některého z těch pěkných mládenců, které vídám na dopravních kontrolách.“

„Nebuď drzá,“ smála se Engrasi, „však vím, že když je vidíš, děláš schválně s autem kličky, aby tězastavili, ty uličnice.“

Amaia je pozorovala. Byly růžové od smíchu jako dospívající šibalky. Pomyslela si, že ty schůzky nemohou

být moc odlišné od podobných, na nichž se stovky let scházely ženy z Baztánu v domě některé z nich,aby strávily odpoledne šitím výbavy na svatbu nebo výbavičky pro dítě. Besedy žen, které vylíčil JoséMiguel de Barandiarán a na nichž si hospodyně – etxeko andreak – vyměňovaly recepty, rady, modlily serůženec nebo si vyprávěly příběhy o čarodějnicích, které byly pro Baztán typické a děsily dívenky, jež sepak mrtvé strachy musely vracet domů, často na statky vzdálené několik kilometrů. Taky se nemohly moc lišit od těch, na které chodila Elena s její matkou. Tvář se jí zachmuřila, když si vzpomněla, jak Elenamluvila o „Oběti“.

James sešel po schodech a nesl Ibaie. Když ji uviděl, posunul dítě na jednu ruku a druhou natáhl a objal

ji.

„Ahoj, miláčku,“ zašeptala. „Ahoj, srdíčko,“ řekla a vzala si dítě do náručí, aniž pustila Jamese. „Jak jste

strávili den?“

Políbil ji a pak teprve odpověděl.

„Dopoledne jsem byl v ateliéru v Pamploně a připravoval jsem zásilku a mluvil jsem s lidmi z přepravníspolečnosti. Všechno je připraveno.“

„Aha, jistě!“

Příští den se má uskutečnit přeprava Jamesovy kolekce na výstavu do Guggenheimova muzea a ona na tozapomněla.

„Pamatuješ na to, viď?“ zeptal se zlomyslně.

„Ano, ano, jasně. Teto, postaráš se zítra o Ibaie, nebo si ho vezmeme s sebou?“

„To vůbec, necháte ho tady. Tvoje sestra už mluvila s Ernestem, aby si vzal v pekárně všechno nastarosti, a ona zůstane tady a pomůže mi. Vy jeďte do Bilbaa a užijte si to.“

Amaia si v duchu prošla telefonáty, které musí vyřídit, jestli chce mít na zítřek všechno v pořádku. Věci se

trošku zasekly, tak si řekla, že se nic nestane, když na jeden den odjede. Pohlédla na hodinky a zvedlaIbaie do výšky obličeje, což vyvolalo chlapcův smích.

„Je čas na koupání, ttikitto.“

Nuria měla na sobě modré šaty a sako stejného odstínu. Vlněnou čepici nahradila širokou stuhou, která vjejích krátkých vlasech zářila jako čelenka. Nenalíčila se, ale Jonan viděl, že si nalakovala nehty tmavoubarvou. Otevřela dveře, ještě než zahnuli na příjezdovou cestu k domu. Přivítala je s plachým úsměvem,který jí zmizel z tváře, když je doprovodila do pokoje a nabídla jim kávu, kterou oba přijali. InspektorMontes se jí zeptal na to, co se stalo, a zda si nevzpomíná na něco dalšího. Ona v podstatě opakovalatotéž, ale ve způsobu, jak to vyprávěla, byla síla, kterou u ní poprvé neviděli. Vyprávěla o událostech sodstupem, jako by se staly jiné osobě, jiné ženě, a Jonan věděl, že to tak v podstatě bylo. ZatímcoMontes se jí vyptával na to, jak by mohl Antonio Garrido znát okolí, on si všiml, že díra ve dveřích bylazakryta okrasným plakátem s květinami, který přesto umožňoval vidět na obou stranách p
ozůstatkyvýstřelu, což vyvolávalo podivný pocit. O okno byl opřen nový model pušky s dvojitou hlavní.

„Měla byste ji mít schovanou ve zvláštní skříni,“ upozornil ji Montes, než odešli.

„Ano, zrovna jsem ji chtěla uklidit, když jste přišli.“

„Jistě…“ odpověděl Montes.

Když vyšli z domu, pršelo silněji.

„Co tomu říkáte?“ zeptal se Jonan, když došli k vratům.

„Zdá se mi, že by ten chlap udělal dobře, kdyby se věnoval něčemu jinému, místo aby přišel otravovatmanželku, protože jestli přijde, ona to do něj napálí, a… bude o lumpa míň.“

Jonan si to myslel taky. Viděl změny v jejím chování, v oblečení. Závěsy v saloně byly roztažené, abyviděla, kdo se blíží, trochu se změnilo rozmístění nábytku, měla u sebe kávovou konvici, sušenky a zbraňu okna. Bylo pravděpodobné, že spí na pohovce, aby hlídala. Zbavila se obrovské teplákové soupravy veprospěch šatů, bez okolků ukazovala krátké vlasy a ozdobila je tou zářící stuhou, zakryla stopy po výstřelu fotografií květin a nalakovala si nehty. Chovala se odvážně a odhodlaně.

Etxaide zavrtěl hlavou a držel deštník, který v silném lijáku byl skoro k ničemu. Déšť promočil látku avoda stékala po tyči uprostřed až na jeho ruku a v drobných kapičkách se rozstřikovala na jejich obličejích. Kráčeli do centra po zatopených ulicích, kde kanály nestačily pojmout vodu a kde docházelo kezvláštnímu jevu obráceného deště, když voda prudce dopadla na hladký povrch a vystříkla vzhůru. Vdůsledku toho pršelo i od země a žádný deštník na světě neochránil člověka před zmáčením.

Když prošli ulicí Pedra Axulara, zamířili k zábradlí jako přitahováni magnetem k místu, kde řeka zatáčí.Voda dosahovala téměř k okraji cesty.

„Předpovědi měly pravdu, jestli bude dál pršet, v půlhodině se řeka vylije z koryta.“

„A nedá se nic dělat?“¨

„Připravit se na to,“ řekl Jonan nepříliš přesvědčivě.

„A vylije se do celého městečka?“

„Ne. Například v části, kde bydlí teta naší inspektorky, se nikdy nevylije, jenom tady, v zatáčce řeky, kterázpůsobuje mnoho záplav, a jez u Txokota moc nepomáhá.“

„Ale je potřebný, nebo ne?“

„Už ne. Jako většina byl postaven kvůli získání elektrické energie. Jedna z prvních budov na druhé straně

ulice Jaimeho Urrutiy naproti gorapes je starý elizondský mlýn, opravený v devatenáctém století a v

polovině dvacátého století přestavěný na elektrárnu. Když si všimnete, uvidíte, že u protějšího břehu jepostavena propust pro ryby. Mluvilo se o tom, že se jez zbourá a řeka bude volně proudit, ale obyvatelé o tom nechtějí ani slyšet.“

„Proč ne?“

„Protože si na jez zvykli, vidět ho, na jeho šumění, turisté se před ním fotí na mostě…“

„Ale jestliže působí tolik problémů…“

„Tolik ne, maximálně jednou za rok. Někdy k tomu několik let nedojde, je to jedna z těch věcí, které za to

stojí.“

Montes se dlouze zahleděl na čím dál tím plnější řeku.

„Jsou svérázní, tihle obyvatelé Elizonda,“ poznamenal Jonan, když se vydali do ulice Jaimeho Urrutiy.

„Před lety došlo k velké záplavě, nevím, zda by byla méně vážná, kdyby tu nebyl ten jez. Podívejte,“ řekla ukázal k domu Serory, „na téhle tabulce se udává úroveň, kterou dosáhla voda ve starém domě Serory,byla jakousi služebnicí faráře. Starý kostel stál právě tady,“ pokynul k náměstí, na němž byla jen kašna.„Jedna z povodní ho zničila.“

„A říkáte, že tomu jez napomáhá?“

„Při téhle příležitosti se voda zadržela nahoře na řece, kde se z kmenů a kamenů vytvořila jakásipřehrada, a když se uvolnila, voda se přihnala takovou silou, že strhla všechno v cestě. Nemyslím, že byto bylo bez jezu o moc jiné. Jsem přesvědčen, že problém je ten záhyb, který tvoří řeka, je logické, že se tu voda vylije.“

Montes pozoroval, že většina obchodníků zabezpečila dveře svých obchodů prkny a polyuretanovoupěnou, někteří je dokonce obložili pytli s pískem jako přípravu na hrozící záplavu. Většina obchodů bylazavřená, ale na ulici u řeky byly některé vchody bez ochrany.

„To je škoda, že se o tyhle budovy nikdo nestará,“ poznamenal.

„Některé jsou neobydlené, a to je opravdu škoda, protože mají velkou historickou hodnotu. Napříkladtenhle dům,“ řekl Jonan a ukázal na stařičkou budovu. „Jmenuje se Hospitalenea. Po celá léta sloužil jakonemocnice pro poutníky, zvláště pro ty na cestě do Santiaga, protože sem přicházeli úplně zničení. PřejítPyreneje byla těžká zkouška, kterou moc lidí nezvládlo.“

Montes zvedl oči, aby to lépe viděl. Zavřené okenice získaly barvu blížící se šedé, jako odstíny velmistarého dřeva. Běžný balkon v posledním poschodí vypadal, jako by visel na průčelí podepřen třemisloupy, a v prvním patře byl nápis, který se pro déšť nedal přečíst.

„Co je tam napsáno?“

„Rok, kdy byla nemocnice koupena a restaurována. Myslím, že osmnáct set jedenáct.“

Šli dál, ale Montes se náhle zarazil a podal deštník Jonanovi.

„Počkejte na mě tady,“ řekl a vrátil se ve svých stopách.

Nižší inspektor zůstal stát uprostřed ulice, držel deštník a sledoval Montese, který spěchal k ohybu řeky,

až mu za palácem Arizkunenea zmizel z dohledu.

Montes došel zpátky na místo, kde se předtím naklonil, aby viděl řeku. Déšť dopadající na hladinu ji

zbavoval vlastnosti zrcadla a světla se na vodě odrážela jako pohyblivé skvrny. Opřel se rukama o zábradlía v duchu počítal zadní zdi domů u řeky. Znovu je spočítal a pozoroval. Lilo jako z konve, šaty i vlasy mělúplně mokré a voda mu stékala přes oči a znesnadňovala vidění. Zaclonil si oči rukou, znovu počítal a čekal, až to spatřil. Mihotavou záři, jako když světlo vydává svíčka, nejasný stín se odrazil v okně schybějícími tabulkami, které vedlo k řece, a světlo zhaslo. Ucítil, jak mu voda zalévá boty, a když sepodíval, zjistil, že se řeka přelila přes zeď a jako nízká vlna se šíří k ulici. Rozběhl se, zatočil za roh paláceArizkunenea, co nejrychleji běžel k Jonanovi, počítal přitom znovu průčelí domů a vytáhl pistoli.

Jonan se zmateně rozhlédl na obě strany pusté ulice.

„Ale co to děláte?“

Montes k němu doběhl, se supěním mu to vysvětlil a táhl ho zpět ke dveřím opuštěného domu.

„Je tady. Jak jste říkal, že se ten dům jmenuje?“

„Hospitalenea,“ řekl Jonan a přikývl, když pochopil, jaké má Montes podezření, „A bývala to nemocnicepro poutníky. ,Odvezu tě do nemocnice,’ to jí přece řekl.“

„Máš pistoli?“

„Jistě,“ odpověděl Jonan, položil deštník na zem a vytáhl svůj revolver značky Glock a baterku.

„Myslel jsem, že vy archeologové nosíte krumpáč a štěteček,“ řekl s úsměvem Montes.

„Půjdu zavolat posily.“

Montes mu položil ruku na rameno.

„Nemůžeme čekat, Jonane, jestli hlídá, a to je nejpravděpodobnější, už nás asi viděl, jak jsme se zastavilipřed budovou, Myslím, že má svíčku, a myslím, že mě uviděl a zhasl ji. Když budeme čekat na posily,najdeme ho mrtvého, a je velmi důležité, abychom ho mohli vyslechnout. Je nahoře, v prvních dveřích v místnosti nalevo.“

Montes položil ruku na zrezivělý knoflík dveří a otočil jím.

„Je zavřeno,“ zašeptal. „Na tři. Jedna, dvě.“

Vrazil do dveří ramenem a dřevo zpuchřelé vlhkostí se pootevřelo, ale dveře držely na svém místě jenoms otvorem asi dvacet centimetrů. Montes do něj strčil ruku a zatlačil, čímž otevřel o trochu víc. Etxaide honásledoval. Běželi po schodišti nahoru a cítili, jak dřevo vrže a zábradlí se kývá, jako by jím otřásalozemětřesení, když do prostoru s děsivým praskáním spadlo tělo. Obrátili tam kužely svých svítilen.

„To je hajzl,“ zařval Montes a vrhl se nazpátek po schodech. „Oběsil se.“

Doběhl dolů, objal muže za nohy a zvedl ho v pokusu zmírnit tlak provazu na krk.

„Vyběhni nahoru, Etxaide, a přeřízni provaz, přeřízni provaz,“ zakřičel.

Jonan bral schody po dvou a hledal baterkou místo, kde byl provaz přivázán. Našel ho na rozbitémzábradlí, jež vydávalo skřípění, které slyšeli. Provaz byl velmi tlustý, důkladný. S tenčím by si přeřízl krk.Velký průměr provazu ho zbaví kyslíku, ale je málo pravděpobné, že by mu přeřízl krk nebo průdušnici.Slyšel Montese, jak dole křičí, zastrčil si zbraň za pas a ostražitě pohlédl k tmavým místnostem, kterénestačil prozkoumat. Montes křičel jako šílený. Pokusil se vsunout prsty mezi provaz a zábradlí, abyrozvázal uzel, ale tlak vyvolaný vahou těla mu v tom bránil. Rozhlížel se kolem a hledal něco, čím by hopřeřízl, zatímco dole Fermín pořád křičel: „Přeřízni ho! Přeřízni ho, do prdele!“

Vytáhl zbraň, zamířil na provaz a vystřelil. Provaz se vymrštil jako had a osvobozen od tíhy padl doprostoru. Jonan si pospíšil po schodišti dolů, a když doběhl, uviděl Montese skloněného nad mužem, jakse pokouší rozvázat mu provaz na krku. Inspektor se vítězně napřímil.

„Žije, hajzl.“ A jako by to chtěl zločinec potvrdit, zakašlal a zasténal a vydal nepříjemný přerušovaný zvuk.

„Cos tam nahoře dělal, do prdele? Trvalo ti to celou věčnost.“ Roztáhl ruce a s odporem si ukázal na šaty.„Radši zavolej ty, ten parchant mě pochcal.“

Telefon zazvonil, když začali večeřet.

„Šéfová, máme Garridu. Schovával se ve staré nemocnici pro poutníky, pokusil se oběsit, když jsme tamvnikli. Nezemřel. Montes mu v tom zabránil, ale je na tom špatně. Už jsme zavolali sanitku.“

Obraz Freddyho s hadičkou v krku, znehybněného na nemocniční posteli před rokem jí vyvstal na mysli svelkou působností.

„Jedu tam. Jestli přijede sanitka dřív než já, nehněte se od něj ani na vteřinu, nedovolte, aby se k němuněkdo přiblížil, aby s někým mluvil, a ať nezůstane ani na chvilku sám,“ řekla a zavěsila.

Možná kvůli prudkému lijáku byla pohotovost nemocnice Panny Marie Pocestných nezvykle prázdná.Vypadalo to, že se celý svět rozhodl odložit návštěvu lékaře na druhý den, a v čekárně sedělo jen půl tuctu osob.

Přišli s Iriartem k pultu recepce a ukázali recepční své služební odznaky.

„Antonio Garrida, přijel sanitkou z Baztánu.“

„Sál tři. Teď jsou u něj lékaři, ale můžete počkat v hale.

Neposlechli ji a pronikli do chodby, kde se nacházely operační sály, a než našli číslo tři, vyšel jim v ústrety

Jonan.

„Nebojte se, Montes tam šel s ním.“

„Jak je na tom?“

„Je při vědomí, dýchá dobře, na krku má dost ošklivou spáleninu způsobenou třením a nemůže mluvit.

Řekl bych, že si poškodil průdušnici, ale neumře a může hýbat nohama. Pořád kopal, když ho Montes

držel, a pak na zemi taky.“

„Co tam vevnitř dělají?“

„Hned jak jsme přijeli, udělali mu rentgen krku a teď ho doktoři zkoumají.“

Otevřely se dveře a lékaři, muž a žena, vyšli následováni ošetřovatelkou.

„Tady nemůžete být,“ řekla, jakmile je uviděla.

„Navarrská státní policie,“ prohlásila Amaia. „Hlídáme zatčeného, Antonia Garridu. Jak je na tom?“

Lékaři se před ní zastavili.

„Jako zázrakem žije, za život vděčí vašemu kolegovi. Kdyby ho nechytil a nenadlehčil, tlakem na

průdušnici by se udusil. Měl štěstí, neskočil z velké výšky, zábradlí povolilo, a podle všeho byl provaz dost

tlustý, což udrželo obratle na místě, ačkoli, jak jsem řekl, je průdušnice dosti poškozena.“

„Může mluvit?“

„S obtížemi, ale dost na to, aby požádal o reverz, a tak…“ „Cože? Požádal o reverz?“

„Sestra připravuje papíry, aby je podepsal,“ odpověděl lékař rozpačitě. „Podívejte, my jsme ho užvarovali, jak je zranění vážné, a přestože je mu teď dobře, může se to v následujících hodinách zhoršit. Je si toho vědom, pochopil to, požádal o léky proti bolesti a propuštění na reverz. Dal jsem mu límec a takyjsme mu ošetřili to, co mu zbylo z ucha. Podle našeho názoru potřebuje chirurgický zákrok, ale řekl, že tonepřichází v úvahu, takže jakmile podepíše reverz, je to na něm.“

Amaia pohlédla ohromeně na Iriarteho.

„Co má ten chlap za lubem?“

Iriarte se na ni podíval a zakroutil hlavou.

„To nevím.“

„Zavolám soudci, odvezeme si ho k nám.“

Kancelář na výslechy na komisařství v Pamploně byla stejná jako v Elizondu. Zeď se zrcadlem, stůl, čtyřižidle a kamera na stropě. Dveře hlídal policista v uniformě.

Přes zrcadlové okno pozorovali Garridu. Kolem očí měl červené skvrny a tlakem límce působil jeho obličejstaženě. Objemný obvaz mu kryl ucho a stranu hlavy, kde chyběly vlasy, a drobné bělavé spáleniny najedné straně obličeje způsobené zbytky střelného prachu z výstřelu měl ošetřené mastnou mastí.Navzdory tomu seděl klidně, upíral pohled na stůl a pohrával si s lahvičkou vody a tubou šumivých prášků na uklidnění, kterou mu dali v nemocnici. Jestli ho něco bolelo, nebo si připadal nesvůj, nedával tonajevo, vypadal jako někdo, kdo trpělivě čeká, protože ví, že nemůže udělat nic, aby čas ubíhal rychleji.

Do místnosti vstoupili Montes a Iriarte. Iriarte se posadil před něj a upřeně se na něj zadíval. Monteszůstal stát. Garrido nedal najevo žádné známky toho, že se kolem něj něco změnilo.

„Antonio Garrido, že?“ zeptal se Iriarte.

Muž na něj pohlédl.

„Kolik je hodin?“

„Jste Antonio Garrido?“

„Však víte, že ano,“ odpověděl s námahou. „Kolik je hodin?“

„Proč to chcete vědět?“

„Musím si vzít lék.“ „Je šest ráno.“

Garrido se usmál a jeho tvář se ještě více stáhla.

„Ztrácíte čas.“

„Opravdu? Proč?“

„Protože budu mluvit jen s tou policajtskou hvězdou,“ řekl a přihlouple se zachichotal.

Amaia za zrcadlem pohlédla na Jonana a odfrkla si, protože měla vzrůstající pocit déja vu, něčeho, co

prožila při zatčení Quiralteho. Zjevně dostali stejnou instruktáž.

„Nevím, co máte na mysli,“ odpověděl Iriarte.

„Myslím ji,“ odpověděl a ukázal na zrcadlo jedním z uříznutých prstů.

„Budete mluvit s inspektorkou Salazarovou?“

„Ano, ale ne teď, ještě ne.“

„Kdy?“

„Později, ale jen s ní, s tou policajtskou hvězdou.“ A znovu se přihlouple zasmál.

Zasáhl Montes: „Stejně ti dám jednu do zubů, aby tě přešla chuť se smát.“

„Nedáš mi do zubů, protože jsi můj andělíček strážníček, zachránils mi život, a teď máš za mě

odpovědnost. Věděls to? Podle některých kultur se o mě budeš muset po zbytek života starat.“

Montes se usmál.

„Takže já jsem za tebe odpovědný, protože jsem ti zabránil zemřít? A jak to, že jsi taková krysa a chtělses zabít, a přitom jsi nedokončil práci? Tvůj pán asi nebude s tvými službami moc spokojený.“

Všechny mužovy svaly se pod košilí napjaly.

„Posloužil jsem mu dobře,“ zašeptal.

„Ale ano, zapomněl jsem, využil jsi chudáka kluka, aby po nocích ničil kostel.“ Garrido se upřeně díval k

zrcadlům a Amaia věděla, proč to dělá. „Chudáka týraného kluka, měl by ses stydět.“

„Věř mi, že se mu to líbilo, je to víc, než kdy udělá, nemá koule na to, aby udělal, co je potřeba.“

„A co by měl podle tebe udělat?“

„Zabít svýho tátu.“

Amaia vytáhla mobil a vyťukala číslo.

„Zabalzo, zajeďte s hlídkou domů k Benatu Zaldúovi a odvezte toho chlapce odtamtud. Garrido právě

řekl, že by měl zabít svého otce, ale myslí, že na to nebude mít odvahu, tak aby ji náhodou nesebral.“

„Díky,“ odpověděl Zabalza.

Zdálo se jí to jako podivná odpověď, ale Zabalza byl divná povaha. Montes pokračoval.

„Vždyť říkám, vyděšené děti a invalidní ženské, to jsi opravdu hrdina, nebo jsi byl, protožes to dostposral, nepodařilo se ti zastrašit toho kluka, který tě prozradil, když jsme ho vyslýchali, ale to s tvojíženou teda volá do nebe, podívej, jak ti zřídila obličej.“

„Drž hubu,“ zamumlal Garrido.

Montes se usmál a postavil se mu za záda.

„Viděl jsem ji, víš? Moc hezká, jen trochu moc hubená. Kolik asi váží? Pětačtyřicet kilo? Možná ani ne, aletahle chudinka ti ustřelila ucho a ustřelí ti koule, když jí dáme příležitost. Dala ti co proto, řekl bych.“

Muži se z hrdla vydralo zavrčení a Amaia si byla jistá, že vyskočí, ale Garrido se začal rytmicky kývat, jakoby se houpal, a mumlal si nesouvislou litanii. Opakoval pohyb asi dvanáctkrát a pak přestal a znovu se usmál.

„Budu mluvit později.“

Montes pokynul Iriartemu a odešli. Než zavřeli dveře, Garrido se ozval: „Inspektore.“

Montes se obrátil a pohlédl na něj.

„Omlouvám se, že jsem vás pochcal,“ řekl a zasmál se.

Montes udělal pohyb, jako když se chce vrátit, ale Iriarte ho vystrkal ven.

Skryli úsměv, když vešel Montes.

„Podařilo se vám ho pěkně naštvat s tou manželkou,“ řekl Jonan.

„Jasně, co může takového chlapa zahanbit víc než fakt, že ho přemůže ženská?“

Amaia se usmála, nebylo mu to tak cizí.

„Ale nestačilo to,“ litoval Montes.

„Na co myslíte, že čeká? Myslíte, že s vámi bude mluvit?“ zeptal se Iriarte.

„To nevím, ale je zjevné, že získává čas. Myslím, že se pokusil spáchat sebevraždu, protože to měl udělat,

když ho chytíme, ale jeho poslání se změnilo. Jak jste řekl, posloužil svému pánovi dobře, když provedl ty

útoky v kostele, ale myslím, že tohle je plán B.“ „Plán B?“

„Další možnost kdyby, jak se to stalo, nezvládl provést původní plán. Jestli Tartalo riskuje, že z něj něcodostaneme, je to proto, že ho ještě potřebuje.“

„Můžeme se o to pokusit znovu,“ navrhl Iriarte. „Byl tam moment, kdy se vám podařilo, že se přestal

ovládat,“ obrátil se na Montese.

„Ano, ale čím jste toho dosáhl? A co si to mumlal?“ zeptala se Amaia.

„Já jsem ho slyšel,“ odpověděl Iriarte. „Říkal: ,Na ní nezáleží.‘“

„Šéfová, pojďte sem na chvíli,“ požádal Montes, když vyšli do chodby, a zavedl ji do rohu. „Je to technikaovládání hněvu. To jsou triky, které se učí na terapii na ovládnutí násilného puzení, a je to jedna zalternativ, které vám nabízejí ve vězení. Odečtou vám něco z trestu, a tak všichni ti cvoci na terapii chodí.

Ale pravda je, že pokud člověk není pevně přesvědčen, je to k ničemu. Člověk se naučí ovládat, dělat, že je normální, ale jen před diváky, uvnitř je stejný. To, co se neventiluje, zůstane uvnitř a člověka ničí, je to jednoduché. Přestože to tak nevypadalo, já jsem tu terapii opravdu podstoupil a ujišťuju vás, že jsemdosáhl jen toho, že jsem si připadal hůř, proto jsem tam přestal chodit. Vzpomínám si, že jsem měl zasebou už šest sezení a stejně bych vás byl zabil.“

Amaia se na něj podívala překvapena jeho upřímností.

„Nebo já vás…“

„To taky,“ odpověděl smířlivě, „ale jde o to, že jsem byl vzteklý kvůli… Kvůli spoustě věcí, ale hlavně jsem

zuřil na vás a ty terapie na ovládnutí hněvu, no, aspoň podle mé zkušenosti slouží jen k tomu, aby člověk

předstíral, že není nasraný.“

Síla deště v posledních hodinách zeslábla. Ráno v Pamploně přicházelo hlučně a nevlídné, se silnýmprovozem a uspěchanými lidmi pod deštníky, kteří byli často neviditelní mezi větvemi vzrostlých stromůobklopujících komisařství, což bylo nezaměnitelné znamení toho zeleného kamenného města. Dívala seokny komisařství, které v tuhle ranní dobu vonělo kávou a vodou po holení, a zatoužila po svémpamplonském domově. To jí přivedlo na mysl Jamese, vytáhla telefon a zavolala mu.

„Ahoj, Amaio, dobré ráno, chtěl jsem ti volat…“

„Promiň, Jamesi, včera se to zkomplikovalo.“

„Ale přijedeš včas?“

Než odpověděla, smířlivě povzdechla. „Jamesi, nemůžu jet s tebou. Podezřelý, kterého jsme včerazadrželi, je pachatelem znesvěcení kostela v Arizkunu, tento týden se pokusil v Elizondu zabít jednu ženu, kterou dva roky věznil, a pravděpodobně je to on, kdo vykopal ty hrobečky v Juanitaenee. Budevypovídat a musím tu být… Chápeš to?“

Trvalo dvě vteřiny, než odpověděl.

„Chápu to, Amaio, jenomže… Však víš, jak je to pro mě důležité. Čekali jsme na to tak dlouho. Myslel

jsem, že budeš se mnou.“

„Ach, Jamesi, miláčku, je mi to líto. Jeď instalovat výstavu, já tohle dokončím a slibuju ti, že přijedu,

jakmile budu moct.“

Připadala si skoro jako zrádkyně. Výstava v Guggenheimově muzeu patřila k nejdůležitějším událostem vživotě umělce a její instalace byla pro Jamese velmi vzrušující. Umístění a osvětlení exponátů,soustředění, s jakým je pozoroval ze všech úhlů, péče, když oběma rukama přemisťoval sochu tak, abyna ni světlo dopadalo žádoucím způsobem. Jeho pohyby měly smyslný a erotický náboj, který onpřiživoval tím, že se jí díval významně do očí, když to dělal.

„Jak se má Ibai?“

„Už hodinu je vzhůru. Teta ho krmí a už má oči napůl zavřené.“

„A Elizondo?“

„Já jsem ještě venku nebyl, ale tvoje sestra říkala, že je v ulici Jaimeho Urrutiy a na náměstí na píď vody.

Teď moc neprší, ale nevypadá to, že by přestávalo. Když to tak půjde dál, snad aspoň voda nestoupne.“

„Jamesi, je mi to líto. Dala bych cokoli, abych to mohla změnit.“

Znovu příliš dlouhé ticho.

„Netrap se, chápu to. Promluvíme si později.“

Zavěsila a zahleděla se na telefon. Toužila po jeho hlase, přála si, aby mu mohla říct něco víc. Čekali natu chvíli dlouho. Bylo by to poprvé, kdy měli být sami od okamžiku, kdy se narodil Ibai, s výjimkouněkolika vycházek na večeři. Jak mu to vynahradí? A jak to vynahradí sama sobě?

Telefon jí zavibroval v ruce. Viděla, že má v elektronické poště nové zprávy. Doktor Franz obviňovalSarasolu už bez zábran. Znovu vyložil své argumenty, důvody, které z toho vyplývaly, byly kupodivuzároveň pravděpodobnější i zoufalejší. Našla jeho číslo a zavolala mu.

Prvotní překvapení doktora Franze, když přijal její hovor, trvalo právě tak dlouho, než odhadl, zda hoinspektorka začíná brát vážně, nebo právě naopak. Vsadil na to první. Proč by s ním chtěla mluvit, kdybymu nevěřila?

„Mám velkou radost, že jste se rozhodla mě vyslechnout. Sarasola je manipulátor, tak si vydobyl svoupověst. Nemůžu uvěřit, že žena s logickým myšlením jako vy by se dala oklamat takovými mystickými žvásty vatikánského exorcisty.“

Amaia ocenila pochvalu a přitom si pomyslela, že taktika obou se určitě příliš neliší.

„On za tím vším stojí, nemám nejmenší pochybnost. Uvědomte si to. Nic nesedí, ani to s tímnávštěvníkem, ani se schováváním léků do nohy postele takovou dobu, ani jeho příhodné objevení jakozachránce, který si odveze vaši matku. Mě tím nepodvede. To jediné, co nedokážu pochopit, je, za jakýmúčelem to dělá. Je pravda, že na lékařské úrovni je Rosariin případ velmi zajímavý, ale zase ne tak, abykvůli tomu poskytl zbraň nebezpečné pacientce, která by připravila o život ošetřovatele, kdyby nebylopoplašného zařízení, a tak mě jen napadá, že je vyšinutý nebo že mu notorická ctižádost zatemnilaúsudek to té míry, že spáchal takové zvěrstvo.“

Amaia se obrnila trpělivostí.

„Doktore Franzi, neexistuje žádné spojení mezi Sarasolou a vaší klinikou. Vy ho velmi dobře znáte,nemohl by se tam dostat. A víte, celá ta historka je trochu přitažená za vlasy.“

„Mně se to nezdá. Jsem si jist, že za tím vším stojí on, a jak jsem vám řekl, nepřestanu, dokud na tonepřijdu.“

„Nevím, co tím chcete říct, ale nezadělávejte si na problémy. V této chvíli jste to jenom vy, kdo Sarasolovivyhrožuje. Nerada bych, abyste se dostal do potíží. Nechte nás pracovat, slibuji vám, že to vyšetříme.“

„Jistě…“ Neznělo to ani v nejmenším přesvědčeně. „Dejte na mě, ten člověk je ďábel, i když se vám můžezdát divné, že to říká psychiatr.“

Vrátila se do tmavé místnosti a pozorovala Garridu. Navzdory žalostnému vzhledu jeho tváře nejevilznámky únavy, seděl uvolněně a bavil se tím, že nehtem odlepoval nálepku lahve s vodou. Uniformovanýpolicista mu přinesl kávu v papírovém kelímku a kus koláče zabaleného do celofánu, určitě pocházející zautomatu v prvním poschodí. Garrido trpělivě žvýkal každý kousek, než polkl. Muselo ho to strašlivě bolet, ale ani hláskem si nepostěžoval. Kultura bolesti, pomyslela si Amaia. Možná je přece jen rozšířenější, než si hráč peloty Lasa III. myslí. Viděla, jak se Garrido obrátil na policistu, který v místnosti hlídal. Amaia zapnula reproduktor, ale to už Garrido zmlkl. Vykoukla do chodby a zavolala jiného policistu.

„Vystřídejte kolegu v místnosti na výslechy.“

Když první vyšel, Amaia se zeptala:

„Co vám řekl?“

„Chtěl vědět, kolik je hodin, a pak řekl, že si chce zavolat.“

Amaia se obrátila k Iriartemu a Montesovi, kteří se vraceli ze snídaně.

„Chce si zatelefonovat.“ Iriarte se podivil.

„Předtím řekl, že nechce advokáta.“

„Ano, tak teď mu chce zavolat. Vezměte ho na chodbu v poutech a nespouštějte z něj oči.“

„Promiňte, paní inspektorko,“ přerušil je policista, který byl předtím u Garridy. „Řekl mi, že chce zavolat

svému psychiatrovi.“ „Svému psychiatrovi?“

„Ano, tak to řekl.“

Vrátila se do své kanceláře, zatímco jí nový signál oznámil další e-mail a téměř současně vibrace ohlásilypřicházející hovor. Byl to Zabalza.

„Dobrý den, šéfová,“ řekl a znělo to, jako by poslední slovo vdechl. Odvezli jsme se sociální službouBenata Zaldúu z domova. Právě jsem mluvil s jeho bratrancem z Pamplony a vypadá to, že se o něj postará.“

„Dobře.“

„Skončil jsem se seznamy, porovnal jsem je a je tam několik jmen, která se opakují. Právě jsem vám je

poslal.“

„Výborně. Ještě něco?“

„Ano. Dnes ráno jsme udělali důkladnou prohlídku v bývalé nemocnici pro poutníky, kde se podezřelýschovával. Zdá se, že tam byl schovaný dost dlouho, zřejmě čekal. Našli jsme zbytky potravin a zásob,které nasvědčují tomu, že tam byl nejméně čtrnáct dní a měl v úmyslu tam ještě nějakou dobu setrvat.Ale nejzajímavější je, že v horním patře budovy jsme našli uskladněných mnoho starých nemocničníchpomůcek a vybavení. Byly tam postele, lampy, noční stolky a skříňky s lékařskými nástroji velmipodobnými skalpelu, který zkoumal doktor San Martín, řekl bych, že stejnými, hned vám pošlu fotografie.“

„Do prdele, jasně, stará nemocnice pro poutníky, tam sehnali ty lékařské nástroje. Garrido řekl NurieOtanové, že ji ,odveze do nemocnice‘, což zpočátku nedávalo smysl… Dobrá práce, podinspektore,gratuluji vám. Pošlete je San Martínovi, aby je porovnal, a… Zabalzo, přijeďte do Pamplony, potřebuju vás tady.“

„Ano, šéfová,“ odpověděl.

Amaia se usmála. Bylo to poprvé, kdy to řekl jasně. Když zavěsila, otevřela si poštu. Seznam jmen, kteráse opakovala, byl delší, než si myslela. Četla jména a pokoušela se si je zapamatovat. Některá se jí zdálapovědomá, ale to bylo normální. V poslední době ona i její sestry slyšely řadu z nich, když si tiskly ruce slékaři na nemocničních chodbách, v ordinacích pohotovosti a v psychiatrických poradnách. Dokonce idoktor Franz se několikrát objevil. Ale Sarasola ne. Znovu přečetla seznam, aby zjistila, zda jí některé jméno připadá nápadnější. Téměř všechna byla navarrská nebo baskická příjmení. Velmi obvyklá. Zavřelae-mail a znovu pomyslela na Garridu a na to, co jí Montes řekl o terapiích zaměřených na ovládání hněvu.

Vyhledala číslo na Paduu.

„Dobrý den, paní inspektorko, chtěl jsem vám volat, abych vám blahopřál. Dneska je to v Baztánu hlavnínovinka, zatkli jste pachatele znesvěcení kostela.“

„Díky, Paduo, ale ten chlap je jen loutka. Je to jen začátek.“

„V čem vám mohu pomoct?“

„Je tu něco, co mě napadlo. Moc by mě zajímalo, jestli vězeň z Logrona, který spáchal sebevraždu,podstoupil terapii před tím, než byl ve vězení, nebo přitom, a myslela jsem, protože máte dobré vztahy stamní celostátní policií, že… V případě Mediny už vím, že předtím na terapii nechodil, ale zajímalo by mě,zda podstoupil psychiatrickou léčbu ve vězení.“

„Ještě něco?“

„Když už jim budete volat, mohl byste se zeptat také na Quiralteho, byl v Pamploně jako Medina.Uvidíme, co vám řeknou.“

„Určitě ano, mnozí vězni souhlasí s terapií, aby si zkrátili trest, a v mnohých věznicích je psychiatr přímozaměstnaný a do některých dokonce chodí dobrovolní lékaři nevládních organizací.“

Našla v adresáři další čísla a zavolala na ně. Maríina teta si myslela, že ano.

„Víte, myslím, že se tomu nedá říkat terapie. Bylo to po jednom velmi vážném rozhovoru, který jsem s

ním vedla. Slíbil mi, že tam půjde, ale po druhém sezení toho nechal.“

Edurnina sestra si vzpomněla, hned jak se o tom zmínila.

„Zapomněla jsem na to, ale je to pravda, nevím, jestli tam chodil, ale sestra mi řekla, že přísahal, že se

podrobí terapii, když mu oznámila, že se chce rozvést. Nevím, proč jsem na to zapomněla, asi proto, že

tam nešel,“ řekla smutně.

„Nebo možná šel…“ zašeptala si Amaia, když zavěsila.

Bylo poledne, když Padua zavolal zpátky.

„Paní inspektorko, v Logronu mi řekli, že ano, že vězeň mluvil s psychiatrem. Je to ve zprávě, nemajíjméno, objevuje se to tam jako psychiatrická služba a podpis je nečitelný… Napadá mě, že bychom mohlizatelefonovat do vězení. Ačkoli uběhlo dost času, tam to musí vědět. V Pamploně to bylo snazší. Medina iQuiralte se terapie zúčastnili. V tomto případě ji vede univerzitní klinika. Vždycky posílají někoho odtamtud.“

Amaie se naježily vlasy na šíji, když uslyšela zmínku o klinice. Možná doktor Franz není tak mimo.

„Je tam uvedeno nějaké jméno?“

„Ne, jenom psychiatrická služba kliniky Navarrské univerzity.“

Amaia vyšla z pracovny, zamířila k zrcadlovému oknu a pár minut pozorovala Garridu. Iriarte a Montesstáli nehybně vedle ní u skla.

„Dvakrát se zeptal, kolik je hodin. Nic nám neřekne. Nebude vypovídat, jenom nás zabavuje,“ usoudil

Iriarte.

Amaia ho pozorně poslouchala.

„Ještě nevím proč, ale pořád se ptá, kolik je hodin. Je pro něj důležité, aby čas běžel. Slyšela jste, co řekl.

Udržuje nás v napětí slibem, že bude později vypovídat, ale neudělá to. Jeho práce skončila v okamžiku,kdy se jeho žena přestala chovat, jak se čekalo, v tom okamžiku přestala být cílem, a po výslechu BenataZaldúy skončilo i znesvěcování. Měl spáchat sebevraždu a nenechat nás, abychom ho zatkli, ale když semu to nepodařilo, nastupuje plán, o kterém mluvíte vy, a ten plán spočívá v tom nás tady zabavit dovhodného okamžiku, zatímco někde jinde někdo jedná.“

„Nemůžeme vědět, kde to je,“ namítl Montes.

„Ale ten okamžik musí být spojen s vámi,“ řekl Zabalza, který právě přišel.

Pohlédla na něj nepřítomně a uvažovala o jeho teorii.

„Možná ano,“ připustila a vyšla do chodby. Ostatní šli za ní. „Z jakého telefonu volal Garrida?“

Montes mávl k aparátu na jednom stole. Zvedla sluchátko.

„Kdo ještě odtud volal po něm?“

„To mohl kdokoli… Ale možná budeme mít štěstí, tyhle telefony registrují deset posledních hovorů.“

Stiskla tlačítko, pohlédla na displej a odfrkla si, když uviděla první číslice.

„Všechny jsou z Pamplony. Jonane, ověř je, prosím tě.“

„Proč si myslíte, že okamžik, na který Garrido čeká, má spojitost se mnou?“ zeptala se a obrátila se na

Zabalzu, když se vraceli k oknu.

„Protože to má všechno v tomhle případu, s vámi a s Baztánem, ale především s vámi. Okamžik, na který

čeká, musí být nutně spojený s vámi.“

Amaia se na něj dívala velmi vážně. Když se Zabalza zbaví poloviny hloupostí, které má v hlavě, může se

z něj stát dobrý policista.

Jonan k nim přiběhl viditelně rozrušen.

„Šéfová, nebudete tomu věřit. Většina hovorů je pracovních a pár soukromých, lidi, kteří volají domů a

tak, ale podívejte se na tohle.“ Jonan vyťukal číslo na svém telefonu a podal jí ho.

Jasně k ní dolehl neosobní hlas: „Univerzitní psychiatrická klinika, prosím?“

Inma Herranzová jí věnovala přísný pohled, který doprovázel nesouhlasný výraz, kdy se jí rty téměř

ztratily v ošklivé čárce, v niž se změnila její ústa. Amaia pohlédla na hodinky. Buď si soudcova sekretářka

nadělávala hodiny, nebo si prodloužila pracovní dobu, aby byla přítomna, až Amaia přijde. Už když volala,

že by s ním chtěla mluvit, přepnula hovor bez odpovědi, ani jí neodpověděla na pozdrav, a teď seděla u

svého stolu a předstírala, že pročítá pořád stejný spis, v němž za posledních deset minut neobrátila ani

stránku.

Markina přišel ve spěchu. Měl na sobě dlouhý vlněný kabát, do něhož se dešťové kapky nestačily

vsáknout, a tak zůstaly na povrchu jako podivné matné šupinky.

„Je mi líto, že jsem vás nechal čekat,“ omluvil se soudce a všiml si přítomnosti sekretářky.

„Vy jste ještě tady, Inmo?“ mávl rukou k hodinám.

„Dopisovala jsem tyhle listiny,“ odpověděla svým medovým hlasem.

„Ale viděla jste, kolik je hodin? Nechte to na zítra.“

„Chtěla jsem to dodělat dneska, jestli vám to nevadí, na zítra máme dost věcí…“

Usmál se, ukázal dokonalé zuby a přišel k ní.

„To tedy ne,“ řekl a zavřel jí desky. „S tím nesouhlasím, jděte domů a odpočiňte si.“

Pár vteřin na něj uchváceně hleděla, než si vzpomněla na Amainu přítomnost.

„Jak chcete,“ odpověděla trochu zklamaně.

Když soudce vyřídil domácí záležitosti, zamířil do své pracovny a už se na ni nepodíval.

„Pojďte dál, paní inspektorko,“ pozval Amaiu.

Šla za ním a cítila v zádech nože, které na ni svým pohledem vrhala Inma. Obrátila se a uviděla tvář,

která potemněla, jako by v ní zhaslo světlo. Rty rovné jako nikdy a v pohledu pradávná nenávist

vyhrazená žárlivým ženským. Vyplázla na ni jazyk.

Nenávist se změnila v překvapení a hluboké rozhořčení. Strhla z věšáku kabát a kvapně odešla. Když siAmaia sedala před soudce, ještě se usmívala. Pohlédl na ni trochu zmateně, protože nevěděl, čemu topřičítat.

„Řekl bych, že je v případu něco nového, jinak byste za mnou nepřišla,“ pravil mile.

„Je to tak, už jsem vás včera večer informovala, že jsme zatkli podezřelého. Máme ho na komisařství, aleto není to, o čem s vámi chci mluvit.“

Následující půlhodinu ho seznamovala s událostmi posledních hodin a s pochybnostmi a podezřeními,které to v ní vyvolává. Markina ji pozorně poslouchal a několik údajů si poznamenal, když mu vykládalasvé myšlenky. Když skončila, oba zůstali několik vteřin zticha. Soudce trochu svraštil čelo a naklonil hlavu na stranu.

„Chcete zatknout kněze přiděleného Vatikánem na obranu víry, který je kromě toho jedním z nejvyššíchčinitelů kurie, na základě podezření, že je sériový vrah, kanibal a našeptávač zločinců?“ Amaia vyfoukla nosem všechen vzduch a zavřela oči. „Nebudu ho obviňovat z ničeho, jenom ho chci vyslechnout. Je to vedoucí psychiatrie a univerzitní kliniky,má na starosti přidělování psychiatrů na službu do vězení.“

„Službu, kterou poskytují nezištně.“

„Jeho nezištnost je mi lhostejná, jestliže služba, kterou poskytují, je zaměřená na podněcování

násilnických typů a další násilí nebo sebevraždu.“

„To bude obtížné prokázat.“

„Ano, ale momentálně mám celou řadu přízračných zpráv, kde figuruje Sarasolův podpis a žádné jméno vkolonce určeného psychiatra.“

„Opomenutí, které prošlo u vězeňských institucí,“ připomněl soudce.

„Byly podepsány vedoucím psychiatrie, neměli proč o nich pochybovat.“

„A myslíte si, že by podepsal jmenování svým jménem, kdyby to pak měl být on, kdo bude vězně

navštěvovat?“

„Bylo by to dobré alibi. Jeho advokát by určitě řekl totéž.“

„Nevěřím, že by do téhle situace zasáhl nějaký advokát, protože to, o co mě žádáte, je nemožné. Je to

vysoký činitel Vatikánu, a jenom proto už bychom vstoupili do konfliktu se Svatou stolicí. Ale kromě toho

mluvíme o prestižní klinice Opus Dei. Vy jste odsud, nemusím vám říkat, o koho se jedná.“

„Vím dokonale, o koho se jedná, a jenom mu chci položit několik otázek.“

Markina zakroutil hlavou.

„Musel bych si to promyslet, obvinění psychiatra raněného ve své lékařské cti a určitě postiženého naběžném účtu nepostačují, abyste mohla vyslýchat osobnost jako Sarasola.“

„Pachatel znesvěcení, který se pokusil zabít svou ženu, dnes dopoledne na tu kliniku volal, konkrétně napsychiatrii. Všichni vrazi podstoupili terapii a nejméně dva z nich na této klinice. Mají vztah ke třemvrahům a jsem si jista, že budu moc dokázat, že ho mají i k ostatním, a důvody toho raněnéhopsychiatra, jak ho nazýváte, nejsou tak pošetilé, jsou odůvodněné a rozumné a pravda je, že Sarasolovozapletení nevypadá náhodně. On sám požádal, abych to byla já, kdo bude mít na starosti vyšetřováníznesvěceného kostela v Arizkunu, a objevil se jako zárakem, když bylo třeba převézt moji matku.“

Markina zakroutil hlavou. „Mám svázané ruce.“

Pohlédla mu do očí.

„Ano, je na to třeba hodně odvahy.“

Zvedl obě ruce.

„Tohle mi nedělejte, Amaio, nedělejte mi to,“ prosil.

Pohrdavě vztyčila hlavu.

„Nemáte právo mi to dělat.“

„Nevím, o čem mluvíte, Ctihodnosti.“

„Víte to moc dobře.“

Amaiin telefon začal zvonit. Krátce pohlédla na displej. Byl to Iriarte. Ozvala se, ale přitom stále čelilaMarkinovu vyzývavému pohledu. Vyslechla, co jí Iriarte řekl, a zavěsila ve chvíli, kdy se ozval soudcův mobil.

„Máte službu, že? Tak se neobtěžujte, nemusíte ho zvedat, řeknu vám, proč vám volají. Ten paranoidnípsychiatr, raněný ve své cti, je teď raněný i na těle. Tak raněný, že je mrtvý, a čirou náhodou je naparkovišti univerzitní kliniky poté, co dnes dopoledne prohlašoval, že tu věc se Sarasolou tak nenechá.“

Rychle se stmívalo a černé mraky nad Pamplonou tomu napomáhaly. Konečně přestalo pršet, ačkoli podle vzhledu nebe to bylo jen příměří. Nad motory zastavených policejních vozů se vznášela přízračná vrstva páry a zem na parkovišti byla plná louží, kterým se Amaia vyhýbala, když šla k mrtvole se zasmušilým

soudcem v patách. Doktor San Martín ji pozdravil, když ji uviděl.

„Paní inspektorko, rád vás vidím, i když je to takhle.“

„Dobrý den, pane doktore,“ odpověděla.

Přišel k nim Iriarte a ukázal jí zakrvácenou aktovku, v níž byly vidět karty. Přikývla, byl to Aldo Franz,

doktor Franz.

Tělo se napůl opíralo o vůz. Krev prýštila z krku, z hluboké řezné rány, ale ne příliš velké. Košili mělroztrženou na místech, kde utrpěl několik bodnutí, a kravata vypadala jako nacpaná do břicha, jako by ji spolkla rána.

„Rány do břicha byly první, a takhle, bez hýbání s tělem, jich počítám osm; to na krku bylo pozdější,určitě proto, aby nekřičel. Měl právě čas zvednout ruku k ráně, aby zastavil krvácení, vidíte?“ řekl San Martín a ukázal zakrvácenou ruku a manžetu košile. „Takové krvácení ho velmi rychle oslabilo.“

Amaia se dívala na soudce, který vypadal velmi zaraženě a pozoroval pramínek krve, jenž předtímpravděpodobně tekl po mokré zemi, až dorazil k blízké louži, kde na povrchu vody vytvořil rozmarnéčervené květy.

Neustálé vlezlé pokusy doktora Franze ovlivnit její názor mu nevynesly její přátelství, ale teď, když vidělajeho bezvládnou mrtvolu plnou ran nožem ležet mezi kalužemi, říkala si, do jaké míry je zodpovědna zajeho smrt, protože nebyla pozornější. Byla pravda, že ho upozornila, aby se do záležitosti nepletl, ale taky věděla, že je to pro něj něco osobního a že se lidská bytost od přírody cítí oprávněna a téměř poháněnavyřešit si sama tento druh urážky.

Montes mluvil vedle se Zabalzou a nižší inspektor Etxaide se nuceně usmíval, zatímco ho doktor SanMartín poučoval, neschopen odolat potěšení vyzkoušet odolnost jeho žaludku. Skláněl se nad mrtvolou aozbrojen propisovačkou odtahoval kabát a sako z těla mrtvého, aby Jonan viděl, kudy byly rány nožem vedeny.

„Když se díváte pozorně, můžete si všimnout, že ačkoli jsou všechny blízko u sebe, dá se snadno zjistitpořadí. Jasně vyplývá, že útočník stál před ním, došel k němu se schovanou zbraní a je pravděpodobné,že ho objal nebo přidržel, a přitom ho bodal, určitě byla první rána tato, ta nejnižší. Agresor počkal, ažbude velmi blízko, a pravou rukou mu vrazil nůž do břicha, do střev.“ Pohlédl na Jonana a řekl: „Velmibolestivé, ale ne smrtelné.“ Dvě vteřiny se díval na policistu a obrátil se zase k mrtvole. „Ty další jsouvedeny čirou zuřivostí, je vidět, jak linie stoupá, jako by kreslil schodiště, určitě díky tomu, že se oběťschoulila. Jak bodal dál, zasáhl játra, žaludek a… Pomozte mi,“ řekl, naklonil mrtvolu dopředu a prohmatal jí záda.

Amaia pozorovala, jak nižší inspektor Etxaide zavřel oči a oběma rukama přidržel nehybné tělo za rameno.

„Ano,“ prohlásil vítězně San Martín, „jak jsem si myslel, některé rány jdou zepředu až dozadu.“

„Na to je potřeba velká síla,“ poznamenal Etxaide s ulehčením, že může mrtvolu pustit.

„Nebo velká nenávist,“ řekl Iriarte. „Je vidět, že to je něco osobního, většina ran není určena k tomu hozabít, jenom mu způsobit velkou bolest.“

Amaia je poslouchala a dělila svou pozornost mezi mrtvolu a soudce, který o několik kroků vzadu diktovalznění zprávy pro soudního úředníka, aniž jako zhypnotizovaný odvrátil pohled od pramínku krve arozmarných stop, které krev kreslila ve vodě, a nerozpustila se v ní. Šla k němu, zastavila se a záměrněšlápla do louže, která se pod jejíma nohama zakalila a vrátila jí soudcovu pozornost. Pohlédl jí na dvěvteřiny do očí, odvrátil pohled k průčelí kliniky a přikývl.

Amaia se obrátila ke svému týmu.

„Iriarte, pojďte se mnou. Montesi, rozestavte lidi u všech hlavních východů, u pohotovostí, u kuchyní, všude. Hledáme doktora Sarasolu.“ Najednou si uvědomila, že nezná jeho křestní jméno. „Kněze, otceSarasolu, obléká se jako duchovní, do černého a s kolárkem, ačkoli na klinice nosí i lékařský plášť. Kdyžho najdete, zdvořile ho požádejte, aby počkal, řekněte mu, že s ním chci mluvit, a nedovolte, aby odešel, ale nezatýkejte ho, vymyslete si jakoukoli výmluvu.“

V recepci kliniky byl v té době klid. Amaia s Iriartem zamířili k výtahu a Zabalza zůstal u hlavního vchodu.Recepční se ozvala od pultu.

„Promiňte, do jakého patra jedete? Návštěvní hodiny už skončily.“

Amaia se k ní obrátila zády.

„Promiňte!“ volala dívka. „Nemůžete jet do pater mimo návštěvní hodiny, pokud nemáte dojednanou

schůzku.“

Její tón vyburcoval muže z ostrahy, který pozměnil trasu své pochůzky k pultu recepce. Dveře výtahu se

před nimi otevřely a oni vešli dovnitř a neodpověděli.

„Už ho asi varuje,“ poznamenal Iriarte, když se zavíraly dveře.

Do čtvrtého patra poplach ještě nedolehl. Rozhodným krokem přešli kolem ošetřovny k Sarasolově

pracovně. Odněkud zezadu vyšla k přepážce sestra, kterou zpočátku neviděli.

„Promiňte, tady nemůžete být.“

Amaia jí ukázala odznak nataženou paží, kterou jí strčila před nos, až se ho téměř dotkla. Žena ztuhla.

Amaia dvakrát rychle zaťukala na dveře pracovny a otevřela. Doktor Sarasola seděl za stolem a nevypadal

překvapený, že je vidí.

„Pojďte dál, pojďte dál a posaďte se. Říkal jsem si, že za mnou přijdete. Je strašné, co se stalo na

parkovišti kliniky, přímo uprostřed Pamplony, je strašné, že se v tak klidném městě stávají takové věci.“

„Víte, kdo je oběť?“ zeptal se Iriarte.

I kdyby s tím Sarasola neměl nic společného, Amaia nevěřila tomu, že by mocný kněz už tu informaci o

události nedaleko vchodu do své kliniky neměl.

„Však víte, povídá se leccos, ale kdo tomu má věřit. Čekám, že mi to sdělíte vy.“

„Obětí je váš kolega, doktor Franz,“ řekl Iriarte.

Amaie neušel jeho výraz a on, vědom si toho, že ho bedlivě sleduje, se rozhodl nepředstírat překvapení.

„Ano, to mi řekli, ale doufal jsem, že je to omyl.“

„Přijel za vámi?“ zeptala se Amaia.

„Za mnou? Ne, nevím, proč si to myslíte, ne…“

Příliš dlouhá odpověď, pomyslela si Amaia. Jedno ne by stačilo.

„Přece je vám známo, že doktor Franz nesouhlasil s tím, že byla Rosario převezena na tuhle kliniku, a

dnes ráno sdělil několika lidem svůj úmysl vyříkat si vámi pár otázek.“

„O ničem jsem nevěděl,“ řekl Sarasola.

„Bude velmi snadné ověřit poslední volání doktora Franze,“ upozornil ho Iriarte a vzal do ruky svůj mobil.

Sarasola stiskl rty jako k polibku a na několik vteřin strnul.

„Možná opravdu telefonoval, ale neuvědomil jsem si to, od toho převezení volal několikrát…“

„Převlékl jste se v posledních hodinách, doktore?“ zeptala se Amaia s pohledem na jeho bezchybný

vzhled.

„Kam tím míříte?“

„Já bych řekla, že jste se nedávno osprchoval.“

„Nechápu, jakou to má důležitost.“

„Osoba, která ubodala doktora Franze, musela mít na sobě skvrny od krve.“

„Snad nechcete naznačit…?“

„Doktor Franz si myslel, že máte něco společného s tím, co se stalo na jeho klinice, s podivným

Rosariiným chováním a že jste nějak zinscenoval její převoz sem.“

„To je směšné. Doktora Franze zžírala profesionální žárlivost.“

„Proč jste žádal, abych se já zabývala případem znesvěcení kostela v Arizkunu?“

„Co to s tím má společného?“

„Odpovězte, prosím,“ vyzval ho Iriarte naléhavě.

Sarasola se usmál a pohlédl na Amaiu.

„Vaše pověst vás předchází. Věřil jsem pevně, že budete mít tu správnou profesionalitu a citlivost pro tak

zvláštní případ, nemusím vám říkat, že pro církev…“

Amaia ho přerušila.

„Kde jste byl před hodinou?“

„Obviňujete mě?“

„Ptám se vás,“ odpověděla trpělivě.

„Ale vypadá to, že mě obviňujete.“

„Na vaší klinice došlo k vraždě, oběť přijela za vámi a vaše vztahy nebyly právě srdečné.“

„Jestli vztahy nebyly srdečné, bylo to tak z jeho strany. Ke zločinu došlo na parkovišti a tahle klinika není

moje, jsem jen ředitel psychiatrie.“

„To vím,“ reagovala Amaia s úsměvem. „Ředitel psychiatrie schvaluje i externí léčení jako třeba to, které

se poskytuje ve věznicích.

„Je to tak,“ připustil.

„Přinejmenším dva pacienti, kteří zavraždili své ženy a které jste ve vězení léčil, spáchali sebevraždu a

zanechali stejný podpis.“

„Cože?“ jeho překvapení bylo nefalšované.

„Jasón Medina, Ramón Quiralte a teď Antonio Garrida, který dnes dopoledne využil svého práva si

zatelefonovat a volal sem.“

„Neznám ty osoby, nikdy jsem jejich jména neslyšel, můžete si ověřit telefonických hovorů, kolik chcete.Dnešní dopoledne jsem celé strávil na arcibiskupství, přijímal jsem jednoho vatikánského preláta, který jeu nás na návštěvě.“

„Na potvrzeních o léčení pacientů figuruje váš podpis.“

„To nic neznamená, podepisuji mnoho dokumentů. A opravdu podepisuji přidělení psychiatrů do věznic,ale za vězni do vězení nikdy nechodím, to se dělá jako dobrovolná práce. Někteří lékaři z této kliniky setoho účastní, ale můžu vám dát své slovo, že nikdo neměl nic společného s něčím tak odporným.“

„Neurčil jste se jako navštěvující lékař v žádném vězení?“

Sarasola zakroutil hlavou, bylo vidět, že je zmatený.

„Kde je Rosario?“ „Cože? Vaše matka?“

„Chci ji vidět.“

„To není možné. Rosario podstupuje terapii, při níž hraje velmi důležitou úlohu izolace.“

„Zaveďte mě se na ni podívat.“

„Když to uděláme, zničíme práci posledních dní, a mozek člověka jako vaše matka nefunguje jako něco,

co se může zastavit a později znovu spustit. Jestliže teď zastavíme terapii, škody mohou být velmi vážné.“

„Beru to na sebe. Kromě toho, onehdy vám to moc nevadilo.“

„Budete muset podepsat reverz, klinika za to odmítá veškerou zodpovědnost.“

„Podepíšu, co chcete, ale potom; teď mě zaveďte k Rosario.“

Sarasola vstal a Amaia a Iriarte se vydali za ním chodbou přerušovanou mnoha dveřmi, které doktor

otvíral pomocí své karty a osobního kódu, až došli k jednomu pokoji. Sarasola se obrátil k Amaie. Zdálo

se, že znovu nabral přirozenou sebedůvěru.

„Jste si tím jistá? Neříkám to kvůli Rosario, ona vás velice ráda uvidí, tím jsem si jist, ale co vy? Jste na to

připravena?“

„Ne,“ vykřikla holčička v jejím nitru.

„Otevřete dveře.“

Sarasola zadal kód, otevřel dveře a jemně do nich strčil.

„Jděte dál,“ vyzval Amaiu a ustoupil stranou.

Inspektor Iriarte se postavil před ni, vytáhl zbraň a vešel do pokoje.

„Pro Boha živého, to není nutné,“ protestoval otec Sarasola. „Tady nikdo není,“ obrátil se Iriarte, „vodíte nás za nos?“

Psychiatr vešel do pokoje a vypadal skutečně překvapeně. Postel byla rozházená a po stranách visely dvapáry vypolstrovaných popruhů.

„A na záchodě?“ ozvala se Amaia a položila si dlaň na nos a ústa, aby nemusela čichat pach své matky.

„Měla cévku, aby byla úplně znehybněna, nemusí chodit na záchod,“ řekl a s odborným výrazempozoroval Amaiinu reakci. „Vy nesnášíte její pach… To je neuvěřitelné. Já nevnímám nic jiného než dezinfekci, kterou tady používají, ale vy…“

„Kde je?“ zarazila ho Amaia zuřivě.

Přikývl a vydal se k sesterně. Sarasolova pověst musela být strašlivá. Asi padesátiletá ošetřovatelka se

vztyčila a uhlazovala si rukama uniformu. Bála se ho.

„Proč není Rosario Iturzaetová ve svém pokoji?“

„Ach, pane doktore, dobré odpoledne. Převezli ji na tomografii.“

„Na tomografii?“

„Ano, pane doktore, bylo to v programu.“

„Vím jistě, že jsem nežádal o tomografii pro Rosario Iturzaetovou.“

„Požádal o ni doktor Berasategui.“

„To je naprosto neslýchané,“ řekl a vytáhl telefon.

Sestra zčervenala a začala se lehce chvět. Amaia se znechuceně odvrátila. Jestli něco nesnášela ještě víc

než servilitu osob jako Inmaculada Herranzová, byla to slepá poslušnost zakořeněná ve strachu.

Doktor vyťukal číslo, zvedl telefon k uchu a čekal, zatímco se jeho mrzutý výraz prohluboval.

„Nebere to.“ Obrátil se k ošetřovatelce. „Vyhledejte doktora rozhlasem, ať mi okamžitě zavolá.“

„Kde se provádí tomografie?“

„V přízemí,“ odpověděl Sarasola a vydal se k výtahu.

„Kdo je ten lékař?“

„Skvělý doktor, nechápu, proč udělal takové rozhodnutí. Rosario neměla v této fázi terapie opustit izolaciza žádných okolností a on to ví, takže doufám, že k tomu má nějaký důvod. Doktor Berasategui jevynikající psychiatr, jeden z nejlepších lékařů mého týmu, pokud ne vůbec nejlepší. Má skvělé vzdělání avelké vazby na Rosariin případ.“ Zatvářil se, jako když si na něco vzpomněl. „Vy ho už znáte,“ řekl, „i když ne oficiálně. Chtěl jsem vás představit v den, kdy došlo k té příhodě s vaší matkou v místnosti se zrcadly.

Vzpomínáte si? Byl to jeden z lékařů ve skupině, kterou jsme míjeli na chodbě. Když jsem ho uviděl,hned jsem si vzpomněl, že on byl první, kdo se zajímal o Rosario a její případ. Chtěl jsem vám to říct, alevy, no, chápu, že to možná nebyl nejvhodnější okamžik.“

Vzpomínka na hrůzu nahánějící pocit v té chvíli se jí vrátila na mysl. Zapudila ji a pokusila se uvažovat.

„To doktor Berasategui vám řekl o tom případu? Tak jste se o něj začal zajímat?“

„Ano, vy jste se na to ptala, vzpomínáte si? A já vám řekl, že se o něm jednalo na několika kongresech aže si nevzpomínám, kdy se o něm někdo poprvé zmínil, ale když jsem doktora uviděl, vzpomněl jsem si na to.“

„Jeho jméno mi zní povědomě.“

„Už jsem vám řekl, že je to známý psychiatr.“

„Ne, to není ono,“ zavrhla to Amaia a snažila se namáhat paměť, ale dospěla jen k nepříjemnému pocitu,

kdy si člověk na něco už už vzpomíná, ale opět se mu to ztratí v mlze paměti.

Došli na sesternu na oddělení rentgenu a doktor se znovu zeptal jiné rozechvělé sestry, zatímco rozhlas

opakoval zprávu o hledání doktora Berasateguiho. Skutečně se před dvěma hodinami plánovala

tomografie, ale nedošlo k ní.

„Můžete mi vysvětlit proč?“

„Já jsem právě přišla na směnu, ale v záznamech se uvádí, že ji doktor Berasategui na poslední chvíli

zrušil.“

„Ničemu nerozumím,“ zvolal Sarasola.

Odstín jeho pleti, který byl každou minutou popelavější, a pobouřený tón, jakým mluvil, ukazovaly, že

není zvyklý, aby se věci vymkly jeho kontrole. Znovu zkusil bezvýsledně zatelefonovat hledanému lékaři a

hned nato zavolal bezpečnostní službě.

„Najděte doktora Berasateguiho a pacientku psychiatrie Rosario Iturzaetovou. Je velmi nebezpečná.“

„Přece máte kamery,“ řekl Iriarte.

„Samozřejmě,“ odpověděl Sarasola s jistým ulehčením.

Když dorazili do místnosti vnitřní kontroly kamer, panoval tam zřetelný rozruch. Když je šéf ostrahy uviděl,

obrátil se k Sarasolovi a Amaia si všimla, že se postavil téměř do pozoru, jako by místo s lékařem nebo

knězem mluvil s generálem.

„Pane doktore, zkontrolovali jsme záběry a doktor Berasategui opravdu sešel s pacientkou do přízemí a

pak vyšli zadními dveřmi.“

Sarasola zůstal jako opařený.

„To není možné, co mi to povídáte?“

Strážce jim na obou monitorech přehrál příslušné záběry. Lékař v bílém plášti doprovázel ošetřovatele,

který tlačil nosítka, na nichž ležel nerozeznatelný pacient zakrytý prostěradlem. Další záběr byl z výtahu. Vpřízemí byli vidět na chodbě. Na dalším záběru už tam ošetřovatel nebyl a lékař v bílém plášti pomáhal vchůzi někomu, kdo měl na sobě prošívaný kabát až ke kotníkům a na hlavě kapuci lemovanou kožešinou.

„Odvádí ji pěšky!“ zvolal Sarasola nevěřícně.

Vysílačka šéfa ostrahy zavibrovala a někdo na druhém konci mu sdělil cosi, co mu zachmuřilo tvář, nežzase začal mluvit.

„Toho ošetřovatele našli v jedné úklidové komoře. Je ve vážném stavu, byl pobodán nožem.“

Sarasola zavřel oči a Amaia věděla, že mu hlava téměř přestává sloužit.

„Kam vede ten východ, doktore?“

„Na parkoviště,“ odpověděl zarmouceně. „Nechápu tu neopatrnost ze strany doktora Berasateguiho,

jenom mě napadá, že ho pacientka třeba ohrožuje, však víme, že je velmi nebezpečná.“

„Podívejte se ještě jednou, doktore, jde dobrovolně, to ona jde s ním.“

Sarasola si prohlédl obrazovky, na nichž bylo vidět, jak doktor podal své společnici rámě a zároveň jí

ukázal, kam má jít.

„Potřebujeme fotografii doktora Berasateguiho.“

Šéf ochranky jí podal list z kartotéky, na níž byla připevněna kopie propustky. Amaia si ji prohlížela. S

brýlemi a bradkou to byl bezpochyby záhadný návštěvník ústavu Panny Marie Sněžné.

Neexistuje takový strach jako ten, který už člověk zažil, jehož chuť, pach a dotek zná. Starý plesnivý upír,

který spí pohřben pod všední každodenností a pořádkem, od něhož si udržujeme odstup a předstírámeklid falešný jako sladěné úsměvy. Neexistuje takový strach jako ten, který jsme jednoho dne poznali akterý zůstává nehybný a vlhce oddychující v některém koutku naší mysli. Neexistuje takový strach jakoten, který vyvolává prostá možnost, že se strach vrátí. Ve snech vídáme záblesky červeného světla, kterépořád svítí a připomíná nám, že strach není poražen, že jenom spí, a pokud bude mít člověk štěstí, nevrátí se. Protože člověk ví, že kdyby se strach vrátil, nedokázal by mu odolat. Kdyby se vrátil, zničil by člověka

i jeho rozvahu.

Navzdory tomu, že byla Rosario v posledních dnech znehybněna na posteli, kráčela s jistotou, trochudřevěně, ale pevně. Pod prošívaným kabátem vykukovaly příliš bílé nohy obuté do sportovních bot,kterými se šourala po zemi a skoro je nezvedala. Amaie přišla na mysl teta Engrasi, jak podobně šoupalanohama v botách, které jí byly velké, a říkala si, zda je to v matčině případě stejné. Když ji tak viděla,vestoje, při chůzi, bylo to jako klam popírající představu, kterou celá léta přiživovala. Strach se volně šířila někde v hloubi duše křičela malá holčička: „Jde si pro tebe, jde si pro tebe!“

Po zádech jí přeběhl mráz jako elektrický náboj. Polkla sliny, které se jí náhle nahromadily v ústech, a

nasála co nejvíce vzduchu, aby nahradila dobu, kdy zadržela dech.

„Můžeme počítat s vaší spoluprací?“ zeptala se otce Sarasoly.

„S tou jste mohli počítat od první chvíle,“ odpověděl.

V jeho hlase zněla výčitka, kterou Amaia přešla. Věděla, že není nic příjemného, když policie jedná sčlověkem jako s podezřelým, ale tohle byla jeho práce a doktor nebyl ve všem úplně upřímný. Došla kněmu, aby si byla jista, že její slova neuslyší ostatní.

„Nechce se mi věřit, že všemocnému doktoru Sarasolovi zabloudila jedna ovečka, zatímco dřímal podolivovníkem. Z ničeho vás neobviňuji, dokonce věřím, že jste nevěděl, co váš člověk o své újmě dělá,“zdůraznila výraz „váš člověk“, aby dala najevo jeho odpovědnost, „ale jsem si jista, že když vyslechnuvšechny vaše lidi, což by bylo pro obraz kliniky velmi trapné, vypovědí, že byli vedeni politikou šéfapsychiatrie hledat tyto zvláštní případy, na které jste odborníci, případy se zvláštním zabarvením,zabarvením zla, a že fakt, že tato klinika provádí tolik bezplatných návštěv ve vězení, není vedenaltruistickým cítěním, ale zájmem o získání konkrétního typu pacientů, kteří se ve věznicích hojněvyskytují, není to tak? Doktor Berasategui vám řekl o Rosariině případu, ale vaše slídění po ,zvláštních‘pacientech neskončilo a troufám si tvrdit, že měl volnou ruku hledat dál.“

Sarasola na ni nebojácně hleděl, ale bylo vidět, že jej obvinění, že jeho personál by mohl překračovat svá

práva, zasáhlo do živého.

„Politika této kliniky ohledně výběru psychiatrických pacientů je veřejně známa, stejně jako velkorysost anezištnost, s jakými se staráme o vězně ve výkonu trestu, a jak jste správně řekla, personál má instrukcevybírat případy, které pro nás mohou být zajímavější, vždy ve prospěch vyšetřování a pokroku, kterýmůže zajistit lepší kvalitu života našim pacientům a jejich rodinám.“

Amaia netrpělivě zakroutila hlavou.

„Tohle není tisková konference, doktore. Vy jste věděl o vyhledávání vězňů s duševními poruchami jistéhodruhu a podporoval jste je, nebo byl skutečným šéfem psychiatrie Berasategui?“

V očích mu zaplálo, ale jeho tón se nezměnil.

„Podepsal jsem souhlas s návštěvami, to dělám u všech členů svého týmu, ale nevěděl jsem o akcích,které doktor Berasategui podniká souběžně. Odděluji své jméno a jméno kliniky a odmítáme jakoukolizodpovědnost za přečiny, které mohou vyplývat z činnosti doktora Berasateguiho.“

Amaia se usmála, až do konce jedná jako nesmiřitelný představitel zájmů kliniky, nebo jako vychytralýinkvizitor? Bylo to jedno, poskytl jí ústupek a na oplátku se rozhodla být smířlivá.

„Vím, že je nemůžeme vidět, ale bylo by zajímavé projít poslední sezení s Rosario, abychom viděli, zdanám něco, co řekla, neposlouží jako stopa. A taky budu potřebovat pomoc vašeho šéfa ostrahy.“

Sarasola pokynul strážci, který přikývl a postavil se skoro do pozoru.

Amaia ho oslovila.

„Dejte inspektoru Montesovi typ a poznávací značku vozu doktora Berasateguiho, aby mohl vydat příkaz khledání. Potřebuji vidět veškerou dokumentaci týkající se Berasateguiho, jeho životopis, kredenční listiny,tituly, záznamy jeho údajů a žádost o práci nebo představovací dopisy, pokud je máte. Samozřejmě číslo jeho telefonu a jeho adresu a adresy jeho příbuzných.“

Sarasola přikývl a vytáhl mobil.

„Zavolám své sekretářce.“

Ozval se Iriarte: „Mohl byste nám dát nějaký pracovní stůl?“

„Můžete použít kancelář ředitele ostrahy.“

Vešel Montes se zvětšeninami fotografií Berasateguiho v ruce a starostlivě pohlédl na Amaiu.

„Zabalza říká, že se jméno toho chlapa objevuje v seznamu nejméně dvakrát.“ Díval se na ni, jako by

nemohl překonat překvapení. „To je v prdeli, šéfová. Ten chlap, doktor Berasategui, byl můj terapeut,

když jsem byl mimo službu. Vedl terapii na ovládání hněvu.“

Udiveně se na něj podívala.

„Tak se uklidněte, inspektore, pak není divné, že jste měl chuť mě zabít.“

Amaia se s použitím Sarasolova hesla dostala ke všem dokumentům o doktorovi Berasateguim. Skvělýživotopis, studia ve Švýcarsku, Francii a Anglii. Narozen v Navaře, bez udání přesného místa. Neudal anijména rodičů nebo jejich adresu.

„Vypadá to, že pan doktor zpřetrhal všechny vztahy s rodinou, ale je tu jeho bydliště v Pamploně; podle

toho není ženatý a bydlí sám.“

„Tak dobře, po cestě zavolám soudci, ale nejdřív pošlete emailem Berasateguiho fotku do vězení vPamploně a v Logronu, jestli ho někdo pozná. Řekněte, že je to naléhavé, a když bude potřeba, sežeňteředitele, musím to vědět co nejdřív. A pošlete ji taky do Elizonda, ať hlídka navštíví Nuriu a matku JohanyMárquezové a ať jim fotografii ukážou.“

Na ulicích v Pamploně byla ještě spousta lidí chodících po nákupech navzdory tomu, že v tu dobu užobchody skoro zavíraly. Po cestě zavolala Amaia Markinovi, který zřejmě ulehčeně vydechl, když sedozvěděl, že to vypadá, že Sarasola není do případu zapleten a že všechno nasvědčuje tomu, že dotyčnýlékař Berasategui jednal na vlastní pěst.

„Jdeme k němu domů, ale budu potřebovat soudní příkaz k domovní prohlídce, ať tam bude, nebo ne.“

„Můžete s tím počítat.“

„… A další věc.“

„Cokoli potřebujete.“

„Díky, že mi to povolíte předem.“

„Nemusíte mi děkovat, měla jste pravdu, i když to nebyl Sarasola, tam byl klíč ke všemu.“

Montes s Amaiou vyjeli výtahem spolu s vrátným, zatímco Etxaide s Iriartem vyšli po schodišti. Amaia

počkala, až se všichni rozestaví po obou stranách dveří a Montes na ně zatluče.

„Policie, otevřete,“ zavolala a ustoupila stranou.

Nepřišla žádná odpověď, ani nebyl slyšet žádný pohyb uvnitř.

„Už jsem vám říkal, že tam není,“ prohlásil vrátný za jejich zády. „Tráví dlouhá období v zahraničí a teď

musí být na cestách. Nejméně týden jsem tu pana Berasateguiho neviděl.“

Amaia pokynula Iriartemu, který vzal od vrátného klíč a vsunul ho do zámku, dvakrát otočil a otevřel

dveře. Montes do nich strčil a vešel s namířenou zbraní sledován ostatními.

„Policie,“ volali.

„Nikdo,“ ozval se Iriarte z hloubi bytu.

„Nikdo,“ opakoval Montes z ložnice.

„Tak dobře, prohledáme byt, všichni v rukavicích,“ zavelela Amaia.

Byt se skládal ze salonu, z kuchyně a z ložnice s koupelnou, z tělocvičny a malé terasy, celkem asi dvě stěmetrů, na nichž panoval pořádek a přispívala k němu takřka mnišská černobílá výzdoba.

„Skříně jsou prakticky prázdné,“ konstatoval Iriarte. „Není tu skoro žádné prádlo ani svršky, neviděl jsemani počítač nebo pevný telefon.“

Jonan vykoukl ze dveří kuchyně.

„Skříňky jsou taky prázdné, v ledničce jsou jen lahve vody, ale pod deskou kuchyňské linky jsme našlimrazničku. Nejlepší bude, když se půjdete podívat.“

Byl to docela moderní typ z nerezové oceli, byla dokonale schovaná mezi kuchyňskými panely a deskoulinky, která ji kryla. Dost se podobala malé vinotéce s několika zásuvkami, které před ní nižší inspektorvytáhl, aby viděla, že nejméně v jedné není nic. Vnitřek byl bez ledu i jinovatky a vypadal tak čistě, jakoby ji právě přinesli z obchodu. V horním oddělení leželo dvanáct balíčků různé velikosti, které ani v jednom případě nebyly větší než mobilní telefon. V přísném pořádku zaujímaly celé oddělení a pozornostvzbudilo, jak pečlivě byly rozmístěny a zabaleny do tuhého pevného voskovaného papíru krémové barvypřevázaného mašličkou, která jim dodávala vzhled malých dárků, kdyby nebylo štítku z tvrdého papíru,který na každém visel a který všichni okamžitě poznali. Viděli je stokrát, jak visí z nohou nebo zápěstímrtvol v márnici. Na řádcích určených pro údaje byly rukou a tím, o čem si Am aia myslela, že je to uhel,různé řady čísel, která odhadla jako data.

„Přivezl jsi terénní výzbroj?“ zeptala se a otočila na Jonana.

„Mám ji v autě, dojdu pro ni,“ řekl a vyšel ven.

„Chci fotografie všeho, ničeho se nedotýkejte, dokud nižší inspektor Etxaide neskončí dokumentaci.“

„Co si myslíte, že je to v těch balíčkách?“ zeptal se někdo za jejími zády.

Když se obrátila, uviděla soudce Markinu, který právě potichu vešel, a všechny policisty přítomné v bytěseskupené v kruhu kolem otevřené mrazničky. Z té stoupaly vlny mrazivé páry, která těžce klesala kneposkvrněné podlaze, rozplývala se a zanechávala jen pocit chladu, který se soustřeďoval kolem nohou.

Nechystala se odpovědět na tu otázku. Odmítala postoupit byť jen kousíček prostoru dohadům. Za

okamžik to zjistí.

„Prosím vás, pánové, potřebujeme prostor pro práci,“ řekla a ukázala na nižšího inspektora Etxaideho,který se vracel. „Montesi, máte tady poznámky o všech vraždách?“ Vytáhl svůj telefon značky BlackBerry, zvedl ho a ukázal jí je.

„Myslím, že ty nápisy jsou data. Tento z jednatřicátého srpna minulého roku se shoduje s datem zmizeníLucíe Aguirreové; patnáctý listopad předchozího roku patří Maríi z Burgosu, myslím, a právě šest měsícůpředtím, druhého května, Edurne z Bilbaa.“

Inspektor Montes přikývl.

Jonan položil k balíčkům měřítko a vyfotografoval je z různých úhlů. Amaia přejela pohledem poněkterých visačkách, jejichž nápis jí nic neříkal, až se zastavila u jednoho. Byl nejmenší, ne o moc většínež zapalovač, na papíru bylo vidět stopy, jak byl předtím přeložen, a provázek u visačky byl napůluvolněný, jako by ho tam někdo vázal v rychlosti a vůbec na tuhý voskový papír nepřitlačil. Zjistila datum, únor minulého roku. Odpovídalo to vraždě Johany Márquezové. Zhluboka vydechla.

„Jonane, vyfotografuj tohle, provázek je nejvolnější a podle stavu papíru je vidět, že ho několikrát rozbalil

a zabalil.“

Počkala, než s fotografováním skončil, dvěma pinzetami vytáhla balíček z mrazničky a položila ho naplátno, které bylo za tím účelem prostřeno na kuchyňské lince. Opatrně stáhla provázek, aby nerozvázalauzel, a pinzetou roztáhla papír, který se rozevřel a zůstal tuhý jako okvětní plátky podivné květiny. Uvnitřtenká průsvitná plastiková fólie kryla kousek masa. Bylo snadné ho identifikovat podle podélných vlákentvořících sval, která byla na koncích roztřepená a bělavá, jako když se rozbije regulátor teploty a něco seopakovaně rozmrazí a zmrazí.

„Do prdele, šéfová,“ řekl Montes. „Myslíte, že je to lidské maso?“

„Ano, myslím si to. Budeme muset počkat na analýzy, ale podobá se to některým vzorkům, které jsemviděla v Quantiku.“

Podřepla, aby viděla řez na konci ze stejné výšky.

„Vidíte tohle? To jsou stopy po zubech. Ukousl to a podle bělavého zabarvení, které ukazuje spáleninumrazem a je v různých částech odlišné, bych řekla, že to rozmrazoval, aby si kousek ukousl, a zase dal zmrazit.“

„Jako by to byla lahůdka, kterou si chce uchovat, a zároveň jí nemůže odolat,“ poznamenal Jonan.

Amaia na něj pohlédla s pýchou.

„Velmi dobře, Jonane. Zabal to znovu a nech to na svém místě, dokud to nepřevezmou lidé z technickéhooddělení,“ řekla, zvedla se a vyšla z kuchyně.

Prošla celý byt, pokoušela se zachytit poselství bytu a pak se vrátila do kuchyně.

„Myslím, že je to kulisa.“

Všichni se na ni obrátili.

„Všechno, tělocvična, nábytek, ten nádherný byt, v němž se skoro nebydlí, jak říká vrátný. Je to jenkulisa. Je to součást masky, za níž se schovává, potřebná, aby mu poskytla obraz, který odpovídáúspěšnému mladému psychiatrovi. Adresu, místo, kam občas přivede kolegy na skleničku, jsem si jistá, že dokonce nějakou náhodnou ženu, ne mnoho, jen tak, aby to přispělo ke zdání normality. Je tu jen jednavěc, která o něm vypovídá, balíčky v mrazničce a něco, co se nevidí, ale cení. Není tu nepořádek anichaos, ani špína, je to tu neposkvrněné, a to je autentické. Velký manipulátor se musí řídit železnoudisciplínou.“

„A tedy…?“

„Tohle není jeho byt. Tady nebydlí, ale potřebuje tohle místo jako součást identity, kterou předvádí, proto

tu tráví tak málo času, minimum, aby to vypadalo, ale dost na to, aby toužil po domově, po svýchvěcech, předmětech a trofejích. Být tady pro něj zřejmě znamená nudu, kterou minimalizuje tím, že sisem přinese kousek domova, svoje ukotvení ve skutečném světě, v osobnosti, jakou skutečně je, a protosi přinesl ty vzorky, malé fetiše, které mu pomáhají snést předstírání dvojího života.“

„Inspektorko,“ přerušil ji Iriarte, „volají z Elizonda, Nuria… říká, že toho člověka v životě neviděla, aleprávě teď jsou u matky Johany Márquezová a ta prý s vámi chce mluvit.“

„Opravdu ho znám, paní inspektorko, byl to zákazník dílny, kde pracoval… Víte, ten netvor, promiňte mito, ale ještě ho nemůžu nazvat jménem po tom, co nám udělal, doufám, že je v pekle. Ten člověk mělluxusní auto, mercedes, myslím. Nejsem moc dobrá na značky, a tohle rozeznávám podle hvězdičky.Jednoho dne ho přivezl do dílny a pak několikrát přišel, ale ne pro auto, jenom vypít si kafe s… no, s ním.

Všimla jsem si ho jednoho dne, když jsem je viděla projít před barem. Byl velice elegantně oblečený abylo vidět, že má vzdělání a prachy. Zdálo se mi divné, že tak nóbl člověk jezdí až sem na kafe smechanikem bez vzdělání. Dokonce jsem se ho na to ptala, ale řekl mi, že to není moje věc. Několikrátjsem ho viděla.“

„Díky, Inés, moc jste nám pomohla.“

Zavěsila a zadívala se na fotografii Berasateguiho v telefonu, kterou jim poskytli v nemocnici. Zavřelaobrázek, než vyťukala číslo tety Engrasi. Poslouchala vyzváněcí tón, ale nikdo neodpovídal. Podívala se,kolik je hodin. Skoro devět, nebylo možné, aby v tuhle dobu někam šla. Zavolala na mobil Ros, která to hned vzala.

„Ros, dělala jsem si starosti, telefonovala jsem tetě domů a nikdo to nebere.“

„Telefon nefunguje. Na Elizondo padla strašlivá bouřka a před třičtvrtěhodinou zhaslo světlo. Já jsem vpekárně s Ernestem, neumíš si představit, co tady máme za průšvih. Připravovali jsme obrovskouobjednávku pro velkou francouzskou lokalitu, která musí odejít zítra. Ernesto a dva dělníci tu zůstali, abydohlédli na pečení, ale když zhaslo světlo, zastavily se pece a ztratili jsme všechno, co bylo uvnitř. Těstose rozteklo a je úplně přilepené k plechům a navíc bez elektřiny nefunguje systém čištění pecí, a takodškrabáváme a odlepujeme těsto špachtlemi pod kohoutkem, svítíme si svíčkami a modlíme se, abysvětlo brzy rozsvítili. Už nějakou dobu jsem tady, ale buď klidná, teta naplnila obývák voňavými svíčkamia dům vypadá nádherně, jestli chceš, můžeš jí zavolat na mobil.“

„Teta má mobil?“

„Ano, copak ti to neřekla? To proto, že se jí to vůbec nelíbí. Nedávno jsem jí ho koupila, měla jsemstrach, že se jí něco stane, když chodí sama na procházky. Nedávno nějaká paní z Erratzu upadla na cestě a ležela tam dvě hodiny, než šel někdo kolem, a tak jsem si dala práci tetu přesvědčit, i když si hopořád zapomíná nabíjet,“ řekla se smíchem a dala jí číslo.

Amaia vyťukala tetino číslo.

„Tady Engrasi Salazarová.“

Amaia se chvilku smála, než mohla odpovědět.

„To jsem já, teto.“

„Holčičko, to mám radost, aspoň ten krám k něčemu je.“

„Jak se máte?“

„Ale ohromně, při svíčkách a v teplíčku u krbu. Světlo vypadlo, když jsme vykoupali Ibaie a tvoje sestramusela odejít do pekárny. Ernesto jí volal, zrovna pekli a všechno je na vyhození. Pěkně leje, prý jsou nanáměstí a v ulici Jaimeho Urrutiy už dvě pídě vody. Hasiči jezdí sem tam a troubí jako na lesy, ale tvému synkovi je to jedno, napil se a už spí jako andílek.“

„Teto, chci se tě na něco zeptat.“

„Jistě, povídej.“

„Na toho člověka, co se stará o zeleninovou zahradu v Juanitaenee.“

„Ano, Esteban Yánez.“

„Ano, řeklas mi, že měl syna. Vzpomínáš si, jestli mu byl podobný?“ „Jako vejce vejci, přinejmenším když byl malý.“

„Nevíš náhodou, jak se jmenuje?“

„To nevím, zlatíčko. Tehdy jsem tady nebyla, nevím, jestli se o něm někdy zmiňoval, pravděpodobnější je,žes ho znala ty, ne já. Musel být o pár let starší než ty, nanejvýš o tři.“ Amaia to zvážila. Ne, to je prakticky nemožné. Dva roky jsou v tom věku jako celý svět. „No a už jsem ti řekla, že toho chudáka poslali do internátu, když mu zemřela matka. Bylo mu asi deset, nanejvýš, však víš, drahé školy ve Švýcarsku, ale nemazlí se tam s nimi.“

„Dobře, teto, díky, a ještě něco, máš nabitý telefon?“

„Nevím, jak to poznám.“

„Podívej se na displej, nahoře jsou čárky, kolik jich tam máš?“

„Počkej, vezmu si brýle.“

Amaia se pobaveně usmála, když ji slyšela štrachat.

„Jedna čárka.“

„Máš skoro vybitou baterku a teď ji nemůžeš nabít.“

„Tvoje sestra mě pořád hubuje, ale já si na to nevzpomenu, vidíš, že ho skoro nepoužívám.“

Už se chystala zavěsit, když ji ještě něco napadlo.

„Teto, a ta žena, která spáchala sebevraždu, matka toho kluka, vzpomínáš si na její jméno?“

„Ale ano, samozřejmě, Margarita Berasateguiová, moc hodná ženská, byla jí škoda.“

Přišel další hovor, rozloučila se s Engrasi a odpověděla otci Sarasolovi.

„Paní inspektorko, prošel jsem to málo, co Rosario řekla v průběhu sezení. To nejnápadnější možná je, že

se těšila na možnost, že uvidí svoji vnučku.“

„Rosario nemá žádnou vnučku,“ odpověděla Amaia.

„Ale vy jste přece nedávno porodila, ne?“

„Ano, ale chlapečka, a kromě toho myslím, že ona to neví… Nemohla se to dozvědět.“

„To jediné, co mě napadá, je, že se to vztahuje k vašemu synovi.“

Zavěsila a znovu vyťukala číslo, a přitom se horečně rozhlížela kolem po té mnišské kulise, kterou si vrah

vybral za svůj domov.

„Amaio? To je ale překvapení. Čemu vděčím za tu čest?“ ozvala se Flora.

„Floro, řekla jsi matce, že se mi narodilo dítě?“

Když Flora odpověděla, její tón se úplně změnil.

„Ne… Vlastně…“

„Řeklas jí to, nebo ne?“

„Ano, řekla jsem jí, že bude babička. Tehdy jsme si ještě mysleli, že to bude holčička, ale když jsem

viděla, jak reaguje, už jsem o tom znovu nemluvila.“

„Co na to odpověděla?“

„Cože?“

„Řekla jsi, že reagovala špatně. Co řekla?“

„Nejdřív se zeptala, jak se bude jmenovat, a já jsem jí řekla, žes ještě nevybrala jméno… Přísahám ti, že

vypadala potěšeně, ale potom řekla něco, nevím, začala se smát a říkala strašné věci…“

„Co řekla, Floro?“ naléhala Amaia.

„Amaio, myslím, že je lepší, když to nebudeš vědět, však víš, že je moc nemocná, někdy říká strašné

věci.“

„Floro!“ vykřikla.

Na druhé straně linky se Floře chvěl hlas, když říkala: „Tu malou lišku sním.“

Panika způsobí náhlé bušení srdce, produkce adrenalinu se prudce zvýší a bušení se ještě zrychlí, ústa se

stáhnou v parodii úsměvu, primitivního úsměvu, který nás evoluce naučila ukazovat nepřátelům jako

smířlivý výraz. Dýchání se zrychlí, protože to vyžaduje zvýšená práce srdce, adrenalin vytlačí oči kupředu,

což vyvolává pocit, že se doširoka otevřou, a téměř zcela se ztrácí postranní vidění.

„Co se děje, Amaio?“ zeptal se Markina a přišel k ní.

Instinktivně sáhla rukou po pistoli.

„Jde zabít moje dítě, jedou do Elizonda, proto ji osvobodil. Jedou zabít moje dítě. Na to čekal Garrido.

James je v Bilbau a my jsme tady, zabýváme se tady tím cirkusem. Zabavil nás tady, nechal nás zabývat

se touhle kravinou a teď se chystá zabít moje dítě, jedou zabít Ibaie. Pane Bože! Je sám s mojí tetou,“vyhrkla a cítila, jak se jí z očí řinou horké těžké slzy.

Ostatní vyběhli z kuchyně, když ji uslyšeli.

„Volala jste domů?“ zeptal se Iriarte.

Pohlédla na něj překvapeně. Jak je to možné? Panika jí nedovolila myslet. Vytáhla telefon a vyťukalatetino číslo. Slyšela vyzvánění, ale právě když to teta vzala, volání se přerušilo. Před jejíma očima sezopakovala živá noční můra, viděla, jak se Rosario sklání nad Ibaiovou kolébkou, jak ji tolikrát viděla nadsvou vlastní postelí. Logická myšlenka ji z toho vytrhla. Nemá nabitou baterii, měla na displeji jen jednučárku, energie potřebná pro zvonění telefon vyčerpala, téměř si dokázala představit, jak Engrasi spílánepotřebnému přístroji.

„Tetin telefon nemá nabitou baterii a pevná linka nefunguje, v Elizondu před hodinou vypadla elektřina.“

„Pojďme, paní inspektorko, všechny upozorníme a zadržíme je.“

Nečekali na výtah, seběhli po schodech a Iriarte s Montesem přitom mluvili do telefonu. Když doběhli kvozu, Amaia nabyla dostatek sebeovládání, ale Jonan jí sebral klíče a ona neprotestovala. Měla hlavutěžkou, jako by se nacházela pod vodou, nebo měla na sobě helmu, která jí brání vnímat skutečnost na sto procent. Všimla si, že vedle ní stojí soudce.

„Pojedu s vámi,“ řekl.

„Ne,“ podařilo se jí říct. „Nemůžete jet.“

Vzal ji za ruce.

„Amaio, nenechám vás jet samotnou.“

„Řekla jsem, že ne,“ prohlásila a vytrhla se mu. Znovu ji vzal za ruce a držel pevněji.

„Pojedu s vámi, pojedu, kam pojedete vy.“

Na vteřinu na něj pohlédla a pokoušela se přemýšlet.

„Dobře, ale v jiném voze.“

Přikývl a rozběhl se k Montesovu autu.

Jonanův telefon zazvonil, jakmile se rozjel. Zapnul handsfree. Dolehl k nim jasný hlas inspektora

Iriarteho.

„Paní inspektorko, všechny hlídky mám v ulicích, už víte, že se včera vylila řeka Baztán a dnes po bouřceještě stoupá. Víc než polovina údolí je bez elektřiny a světla, jeden strom zasažený bleskem spadl navedení a bude trvat hodiny, než se to opraví, a kromě toho vinou deště došlo k sesuvu v tunelu Belate.Silnice N-121 je odříznutá, to může hrát v náš prospěch. Jestli museli udělat objížďku a jet po NA-1210,ztratili asi dost času, než tam dojeli, prý tam byla velká zácpa. Volal jsem také hasičům z Oronozu. Mělihodně výjezdů kvůli záplavám a nemohl jsem se s nimi spojit. Zkusím to na osobní čísla, v každémpřípadě jde hned teď hlídka k vašemu domu.“

Sestra, pomyslela si náhle a vyťukala číslo.

„Je to horší, než jsem myslela, sestřičko,“ ozvala se Ros, když zvedla telefon.

Přerušila ji.

„Ros, musíš jít domů. Jeden lékař pomohl naší matce utéct z kliniky a ona předtím řekla Floře, že zabije tu

malou lišku, jakmile se mi narodí.“ Když to říkala, do očí jí zase vyhrkly slzy. S námahou spolkla pláč.„Ros, jde zabít moje dítě, protože nemohla zabít mě.“

Když Ros odpověděla, poznala z jejího hlasu, že utíká.

„Hned jdu, Amaio.“

„Ros, nechoď tam sama, ať jde Ernesto s tebou.“

Z telefonu k ní dolehlo silné zahřmění. Telefonát se přerušil, nebo Ros zavěsila. Amaia se cítila zoufale.

Silnice NA-1210 byla jedna z nejkrásnějších silnic, po nichž se dá v Navaře jet. Obklopuje ji zelenýbukolický les, sluneční světlo prosvítá nejvyššími větvemi a vytváří zářivé paprsky dopadající až na zem.Stará státní silnice, hojně používaná kamiony, byla však i velmi nebezpečná. Úzké jízdní pruhy, povrchvozovky ve špatném stavu, výmoly a louže, a často spadlé větve, které ztěžovaly jízdu, nebo zvířata,která silnici přebíhala. Když se k tomu přičetla temná noc osvětlená jenom blesky křižujícími nebe, déšť aveškerý provoz, který se normálně rozdělil na dvě silnice, stala se peklem.

Amaia nevěnovala pozornost silnici. Rozhodnuta nenechat se vtáhnout do nočních můr, které jí kreslilajejí mysl, soustředila se na vypracování profilu, profilu psychopata. Psychopati nemohou soucítit, je toněco jako výrobní vada, nejsou schopni citů vznikajících ze zkušenosti, která předpokládá vcítit se do kůže druhého. Nedokážou pocítit smutek nebo lítost, solidaritu či sympatii k druhým, ale jsou schopni cítitemoce, které vyvolává hudba nebo výtvarné umění, závist nebo chamtivost, takové, které vyvolávají hněv nebo uspokojení. Jako absolutní bozi světa obydleného jedinou osobou se pohybují ve společnosti apřetvařují se, dokonale si vědomi toho, že nejsou jako ostatní, cítí se vyvoleni a zároveň zbaveni cti.

Inteligentní člověk s prvotřídním vzděláním. Dítě vytržené z domova po ztrátě matky a odmítané jedinýmčlověkem, který mu na světě zbývá. Možná celá léta kul pomstu, až se vrátí jako dospělý. Místo psychiatra mu poskytlo přístup k typu jedinců, které potřeboval. Zkušený manipulátor k těm mužům přistupovaljako mistr loutkář, který tahá za provázky, až je dovede, kam chce. Génius hrůzy, dokonalý donejmenších podrobností, schopný podrobit si slepý hněv těch zrůd a použít ho jako přesnou zbraň, když je přesvědčil, aby zničili vlastní život, připravil provokaci znesvěcení kostela a zmanipuloval vlastního otce.

Zpupný.

Myslela na to, odkdy asi věděl o existenci itxusurie – rodinného pohřebiště. Našel ho náhodou při kopání?Nebo hledal s podezřením, že u tak starého domu nějaké bude? V každém případě plánoval úder svelkolepým účinkem, další na seznamu svých skvělých hrůzných činů. Ale dopustil se chyby a překvapivěho zradila malá část lidství, která v něm zůstala. Pravděpodobně ho do dílny, kde pracoval Jasón Medina,přivedla náhodná nehoda, a jistě taky náhodou mu cestu zkřížila Johana. Byla si jistá, že od prvníhookamžiku Jasóna Medinu vyloučil. Není možné vykonávat žádnou kontrolu nad jedinci jako on. Sexuálníagresoři recidivují, navzdory odsouzením a terapiím se nikdy nerehabilitují, protože je ovládá čirá touhauspokojit svou potřebu, ať jsou následky jakékoli.

Berasategui to musel vědět. Byl odborník, ale přemohl ho chtíč po Johaně. Ta nevinná a čistá dívka a jejíštíhlé tmavé tělo v něm vyvolaly nové emoce. Bylo to jako nečekaný dar, cit, který vyvěral z neznáméhomísta a vzrušoval ho jako zamilovanost. Johana se změnila v jeho posedlost a od toho objevu byla tak neodolatelná, že pro ni spáchal jedinou chybu, kterou mohla spáchat mysl jako jeho. Nechal se vést

nenasytností, porušil svůj vzorec jednání a zanechal po sobě klíčovou součástku, na kterou každývyšetřovatel čeká. Odchylku, rozpor. Jsme otroci svých zvyků.

Mistrovský manipulátor, ano, jehož rozmary kanibalského boha vedle Rosario bledly. Uvědomila si to,když se Sarasolou sledovali záběry z bezpečnostní kamery. Tartalo s ní šel dobrovolně a mohl být mistrem manipulací s prchlivými netvory, ale jestli jen na chvilku uvěřil tomu, že ovládne Rosario, naprosto semýlil. Ona měla svůj cíl vytyčený ode dne, kdy přišly na svět její jednovaječné dcery, a po třicet let ji nikdo z její cesty nesvedl.

Zdálo, že se bouře nad Baztánem usadila. Ačkoli déšť nebyl tak silný, po celý den neustal a rachoceníhromu se sotva trochu vzdálilo, aby vyklidilo místo pro další, ještě silnější hřmění. Elizondo beze světla sezdálo úplně pohlcené lesem a jen prchavý svit blesků a frenetický tanec baterek umožňovaly rozeznat, žetam ještě stojí.

Ros běžela ulicemi s jedním z takových světýlek a vlasy měla deštěm přilepené k hlavě. Srdce jí dunělo vuších jako obrovský buben, který jí nebránil slyšet Ernesta běžícího za ní. Doběhla ke vchodu do domu aspatřila, že dveře jsou pootevřené. Veškerá energie, která ji držela, když se tam řítila, ji náhle opustila apodlomila se pod ní kolena. Chytila se stěžeje dveří, a když sáhla na drsný studený kámen, zmocnila se jíjistota, že se stalo něco strašného, že tohle místo, které bylo útočištěm před veškerým zlem, chladem,deštěm, samotou, bolestí a všemi gaueko – nočními duchy Baztánu, bylo nakonec pošpiněno.

Ernesto ji doběhl, vytrhl jí baterku z ruky a vrazil dovnitř. Navzdory otevřeným dveřím tam bylo docelateplo. Panovala tam úplná tma a ve vzduchu se vznášel štiplavý pach nedávno uhašených svíček. Slabázář oranžových uhlíků v krbu umožňovala zahlédnout nepořádek. Ernesto přejel obývací pokoj kuželemsvětla z baterky. U stolu ležela převržená židle a střepy vázy s čerstvými květinami, které Engrasi mělavždycky na stole, byly poházeny po podlaze. Jeden z ušáků ležel převržený tak blízko u krbu, že kdybyoheň hořel víc, byl by chytil.

„Teto!“ zavolala Ros a nepoznala přitom vlastní hlas.

Svítilna ukázala nohy stařenky ležícící na podlaze, odhalené, protože se jí župan vyhrnul nahoru. Horníčást těla byla zakryta převrženým křeslem. Ernesto k ní doběhl a zvedl ušák.

„Ach, Bože můj!“ Ucouvl, když ji spatřil.

Ros to nechtěla vidět. Od chvíle, kdy vešla do domu, to věděla. Teta je mrtvá.

„Je mrtvá,“ řekla. „Je mrtvá, že?“

Ernesto se sklonil nad Engrasi.

„Žije, ale na hlavě má obrovskou ránu. Je potřeba zavolat lékaře, Ros.“

Ros zazvonil telefon v kapse kabátu. S chvěním ho vytáhla a pohlédla na displej, i když nic neviděla. Pláčjí zaslepil oči, ale i tak věděla, kdo volá.

„Amaio, teta,“ rozvzlykala se hořce, „skoro ji zabili, má rozbitou hlavu, krvácí a Ernesto volá sanitku, alevšechny jsou v terénu kvůli té povodni. Ani hasiči nevědí, jestli se sem dostanou,“ skoro křičela a běhalapo pokoji, protože nedokázala ovládnout paniku. „Dům je rozházený, bojovala jako lvice, ale Ibai tu není,odnesli ho, dítě si odnesli,“ křičela úplně bez sebe.

„Víš, že je to infarkt, protože cítíš, že zemřeš.“

Celý její organismus se zhroutil. Amaia ucítila na hrudi tlak oceánu, čekala na tep srdce, které sezastavilo, cítila jistotu, že zemře, a úlevu při pomyšlení, že to bude vteřina, že pak veškerá bolestpřestane.

Nadechla se vzduchu, v němž byl silně cítit ozón z bouřky, která se přihnala s prudkým deštěm,vháněného do jejích úst a nosu možná nějakým dobrotivým bůžkem jako inguma, neviditelnýmstvořením, které ji tak zachránilo z tichého hustého moře, do něhož se skoro ponořila.

Nadechla se, pak ještě jednou a znovu, a těžce oddychovala.

„Zastav auto,“ vykřikla na Jonana.

Zajel k okraji a Amaia skoro vystoupila, ještě než ho úplně zabrzdil. Doběhla k přední části vozidla,předklonila se, opřela o kolena, supěla a snažila se zhluboka nadechovat, přitom se dívala do černého lesa a snažila se uklidnit a myslet.

Uslyšela Iriarteho vůz, který se zastavil za jejím, a Iriarte k nim přiběhl.

„Je jí dobře?“ zeptal se Jonana.

„Skoro zabili moji tetu a odnesli moje dítě.“

Iriarte otevřel ústa a zakroutil hlavou, neschopen cokoli říct. Markina se zastavil vedle ní a nevěděl, codělat. Jonan se oběma rukama chytil za hlavu, zatímco Zabalza zvedl jednu ruku a přikryl si ústa. Jenom Montes promluvil.

„Nemůžou se odtamtud dostat, jestli zavřeme tuhle silnici, budou to mít těžké.“

„On je odsud, zná silnice, už můžou být ve Francii.“

„To ne,“ trval Montes na svém. „Rozešlu varování a zavolám taky Paduovi a baskické policii Ertzaintze,

kdyby jeli do Irúnu, a francouzským četníkům, kdyby jeli do Francie, jak říkáte, ale já tomu nevěřím,neměli by na to čas, šéfová. Jestli je odsud, jak říkáte, nepojede v téhle bouřce nikam, schová se naznámé místo. Má s sebou starou ženu a dítě, to je to nejlogičtější.“

„Dům jeho otce,“ odpověděla okamžitě, „je to syn… Estebana Yáneze z Elizonda. Jestli nebude tam,podívejte se taky do Juanitaeney, jeho otec má klíč,“ řekla a náhle pocítila energii. Vděčně pohlédla naMontese, že si zachoval duchapřítomnost.

Vrátili se do auta.

„Nech mě řídit, Jonane,“ požádala svého pomocníka.

„Víte to jistě?“

Sedla si za volant a několik vteřin zůstala nehybně, zatímco další auta projela kolem nich a ztratila se vtemnotě. Nastartovala motor a napůl se obrátila. Jonan se na ni díval a tiskl rty s výrazem starostlivosti aovládání, které ona dobře znala. Najela na silnici a o pár metrů dál zahnula na odbočku. Přítomnost řekyse hlásila z pravého okraje a navzdory silné tmě byla její síla hmatatelná jako síla živé bytosti. Jela velkourychlostí mezi cáry mlhy, které jako by kreslily další silnici nad tou skutečnou, jako cestu pro éterickébytosti, které se po té cestě ubírají na stejné místo jako ona. Bylo štěstí, že byla noc. Ovce a polodivocíponíci – pottokas – byli ve stádech, protože kdyby do nějakého zvířete v té rychlosti narazila, určitě by sezabili. Je velmi obtížné najít nějaké místo uprostřed noci v lese, zvláště když jsou podmínky viditelnostizhoršené bouřkou. Zastavila vůz na cestě, vystoupila a pos
vítila na kraj lesa baterkou. Všechno vypadalostejně, ale když namířila světlo dál, rozeznala zeď opuštěného statku uprostřed louky na druhé straněřeky. Vrátila se do auta.

„Jonane, musím jít, nechci tě žádat, abys šel se mnou, protože mě vede předtucha a hnutí mysli. Jestlijdou tam, kam si myslím, pojedou po silnici a pak půjdou po pěšině, ale já se tam tudy dostanu dřív, je to moje jediná možnost.“

„Jdu s vámi,“ odpověděl a vystoupil z auta. „Proto jste nechtěla, aby s námi jel soudce, vy jste už věděla,že možná budete muset udělat něco takového.“

Pohlédla na něj a ptala se v duchu, kolik z rozhovoru mezi ní a Markinou vyslechl. Rozhodla se, že na tom

nezáleží. V té chvíli to bylo jedno.

Svah se ukázal jako dost kluzký, ale rozměklá půda jim pomáhala zabořit nohy, až se dostali na břeh řeky.

Voda jemně protékala mezi zrezivělým zábradlím na můstku, které se naklánělo a působilo vratce. Mostpod ní skoro nebyl vidět a na levé straně se na boku mostu a u zábradlí navršila hromada větví a listí avytvořila malou přehradu. Namířili tam svítilny, vědomi si toho, že se každým okamžikem může provalit.Podívali se na sebe a rozběhli se. Když se dostali na druhou stranu, pocit, že kráčejí po vodě, neustoupil.Řeka se rozlila na píď vysoko na celou louku. Naštěstí půda zůstala pevná díky řídké trávě, kterou bylaporostlá, ale stejně byla výjimečně kluzká a ztěžovala každý krok. Došli ke statku, a když ho minuli,uviděli okraj lesa. Amaia se k němu zadívala se směsí úzkosti a odhodlání, což bylo to jediné, co ji vedlo.Les však představoval úlevu. Koruny stromů fungovaly jako přírodní deštník a na půdě se sotva projevilysilné deště posledních dnů. Běželi hustým lesem, svítili si baterkami a p
okoušeli se ve svitu bleskůzahlédnout konec toho labyrintu. Běželi už dlouho a slyšeli jen praskání suchého listí a svůj vlastní dech,až se Amaia náhle zarazila. Jonan se zastavil vedle ní a oddychoval.

„Už jsme měli být venku. Ztratili jsme se.“

Jonan namířil paprsek baterky kolem, ale les mu nesposkytl žádnou stopu toho, kde je východ. Amaia se

obrátila do tmy.

„Pomoz mi!“ zavolala do temného lesa.

Jonan na ni zmateně hleděl.

„Myslím, že to musí být o několik metrů dál…“

„Pomoz mi!“ zavolala znovu a nevšímala si svého společníka.

Jonan nic neříkal. Zůstal zticha, díval se na ni a mířil baterkou na zem. Amaia stála nehybně sezavřenýma očima, jako by se modlila.

Hvízdání zaznělo tak silně a tak blízko, že Jonan leknutím upustil svítilnu. Shýbl se pro ni, a když se zasevztyčil, Amaia se změnila. Zoufalství zmizelo a nahradila ho rozhodnost.

„Jdeme,“ ukázala a dala se do kroku.

Nové zahvízdání trochu vpravo je přimělo změnit směr a další dlouhé a silné zaznělo přímo před nimi,když vyšli z lesa. Rovina, kde se před několika dny pásly ovečky, zmizela pod vodou a protější potůčekrusalek, který tam vtékal do řeky, teď burácel na svahu jako velký vodní jazyk zabraňující vidět skályporostlé kapradím. Vyhledali betonový můstek přes bouřící řeku. I tak to bylo nejlepší místo, jak se dostat na druhou stranu. Vzali se za ruce a vydali se přes něj a už se jim to skoro podařilo, když silná větev zmnoha podobných, které unášela řeka, udeřila Jonana do kotníku, až ztratil rovnováhu. Padl na kolena namůstek a voda se přelila přes něj. Amaia ho nepustila. Napřela sílu a vytáhla ho zase na nohy z proudu.

„Je to dobré?“

„Ano,“ odpověděl, „ale ztratil jsem baterku.“

„Už jsme blízko,“ odpověděla a rozběhla se do svahu.

Pronikli houštinou a začali vystupovat nahoru. Když si Amaia všimla, že Jonan zaostává, ohlédla se poněm, a když na něj posvítila, uviděla příčinu. Kmen, který ho srazil, mu udělal hlubokou ránu na kotníku,džíny byly promáčené od krve, která také obarvila část boty.

Obrátila se.

„Jonane…“

„Je mi dobře, jdeme,“ řekl. „Jděte napřed, dohoním vás.“

Přikývla. Příčila se jí myšlenka nechat ho za sebou, zraněného, bez baterky uprostřed lesa, ale šla dál conejrychleji, až si o pár metrů dál všimla, že už není vedle ní. Nemohla se zastavit, oba to věděli. Došladoprostřed svahu a obešla skálu, která zakrývala vchod do jeskyně, a uviděla světlo pronikající zevnitř.

Vytáhla pistoli a zhasla svítilnu.

„Pomáhej mi Pánbůh,“ zašeptala. „A ty mi taky pomoz, ty zatracená vládkyně bouří,“ dodala vztekle.Protáhla se malým otvorem do S, který tvořil vstup do jeskyně a který působil jako přirozená zábrana.Nebylo nic slyšet. Pozorně poslouchala a zaslechla šustění oblečení a kroky po zemi a náhle i jeden zroztomilých zvuků, které vydával Ibai. Oči se jí zalily slzami. Pocítila takovou vděčnost, že její dítě žije, žeby hned padla na kolena před Bohem, který bdí nad dětmi. Ale místo toho si přejela rukou zuřivě po tvářia setřela všechny zbytky pláče. Obrátila se dovnitř, namířila zbraň, a to, co uviděla, jí zmrazilo krev vžilách. Ibai ležel na zemi uprostřed složité kresby, která vypadala jako vysypaná solí nebo bílým popelem,obklopen svíčkami, které zahřívaly okolí, takže dítě neplakalo zimou, přestože mělo na sobě jen plínku.

Vedle něj uviděla dřevěnou misku a další skleněnou nádobu spolu s kovovým trychtýřem a v mysli se jíokamžitě vybavily živé scény, o nichž vyprávěla Elena. Ibai netečný ke všemu si hrál a snažil se chytitvlastní nožičky. Rosario na kolenou na zemi pohybovala dýkou nad bříškem dítěte, jako by nad nímkreslila neviditelné obrazy. Měla na sobě stejný obrovský prošívaný kabát, teď rozepnutý, a pod ním bylovidět, že je oblečena do černého svetru, do kalhot stejné barvy, má sportovní boty a vlasy staženédozadu do uzlu… Doktor Berasategui, teď víc jako Tartalo než kdy předtím, se skláněl vedle ní, usmíval se fascinován tím výjevem a zpěvavě recitoval něco, co Amaia nepoznala.

Srdce jí splašeně tlouklo a cítila, jak se jí potí ruce, až jí těžká kapka sklouzla po zápěstí s jemnýmšimráním, když zvedla zbraň. Už věděla, že má strach, věděla to, než vstoupila do jeskyně, že až tambude stát před ní, hrůza se vrátí. Ale taky věděla, že ji to stejně nezastaví.

První ji uviděl on, pohlédl na ni se zájmem, jako by byla nečekaným hostem, ale vůbec ne nepříjemným.

Rosario zvedla oči, a když zabodla své tmavé do jejích, Amaia se znovu vrátila do věku devíti let. Cítila,jak k ní vystřelila to lano, aniž by něco řekla, pavučinu své nadvlády, a na chvíli ji znovu ovládla apřenesla do její dětské postýlky, k díži s moukou, k její hrobce.

Ibai tiše zafňukal, jako by se chystal začít plakat, a to stačilo, aby ji to vrátilo zpátky a prolomilo hrázjejího vzteku. Nečekala ten hněv, zároveň pudový i racionální, který jí napjal tělo a volal v jejím mozkujediný příkaz, který přehlušil nejvyšší poplach strachu a který zněl: „Skoncuj s ní…“

„Zahoď ten nůž a jdi pryč od mého dítěte,“ prohlásila pevně.

Rosario se začala usmívat, ale zarazila se uprostřed úsměvu, jako by něco přitáhlo její pozornost.

„Pokračuj,“ vyzval ji Berasategui a nevšímal si Amaiy.

Ale Rosario už se zarazila a dívala se na Amaiu s pozorností, jaká se věnuje nepříteli před jeho dalším

pohybem.

„Přísahám Bohu, že vám ustřelím hlavu, jestli od toho dítěte neodejdete.“

Rosariina tvář se stáhla a veškerý vzduch z plic jí unikl v jediném zasténání. Upustila nůž na zem vedlesebe, naklonila se nad dítě a uvolnila suché zipy na jeho plíně.

„Grrr,“ zavrčela, když to uviděla.

Natáhla ruku k doktorovi, opřela se o něj a vztyčila se.

„Kde je ta holka?“ vykřikla. „Kde je ta holka? Podvedli jste mě.“ Zabodla znovu oči do Amaiy a zeptala se:

„Kde je tvoje dcera?“

Ibai se rozplakal polekán výkřiky.

„Ibai je můj syn,“ odpověděla Amaia pevně a přitom věděla, že ta věta je záměrné prohlášení. Ibai, dítěřeky, „dítě, které mělo být holčička, a na poslední chvíli změnilo názor“. „Jestli se vám narodil chlapeček, bude to proto, že to tak má být.“

„Ale byla to holka, Flora mi to řekla,“ protestovala Rosario zmateně. „Měla to být malá liška, měla to býtOběť.“

Berasategui pohlédl mrzutě na dítě, ztratil veškerý zájem a ustoupil ke stěně.

„Jako moje sestra…“

Rosario vypadala na okamžik překvapeně, než odpověděla: „A jako ty sama… Nebo myslíš, že jsem s

tebou skončila?“

Ibaiův pláč se zdvojnásobil a uvnitř jeskyně zněl jako ohlušující, zařezával se jim do bubínků jako ostrý

břit. Rosario mu věnovala poslední pohled a vykročila k Amaie.

„Stůj,“ nařídila jí Amaia a pořád na ni mířila zbraní. „Nehýbej se.“

Ale ona šla dál, zatímco Amaia se točila kolem ní, jako by obě prováděly podivný tanec udržování

vzdálenosti, který je přivedl doprostřed jeskyně a blíž k místu, kde ležel Ibai. Vzdálenost mezi nimi byla

pořád stejná, jako mezi magnety se stejným nábojem, které se odpuzují a brání se přiblížit. Amaia na ni

stále mířila pistolí a hlídala přitom Berasateguiho, který vypadal, že se tím vším skoro baví, až stařena

došla ke vchodu do jeskyně a zmizela. Amaia se pak obrátila k němu. Usmál se, zvedl ruce a udělal krok k

ústí jeskyně. „Nepleť se,“ varovala ho Amaia klidně. „S tebou se mi ruka chvět nebude. Ještě krok a zabiju tě.“ Zůstal stát a zatvářil se rezignovaně. „Ke zdi,“ nařídila mu. Pořád na něj mířila, přišla k němu blíž a hodila mu pouta. „Nasaď si je.“ Poslechl, ale pořád se usmíval. Zvedl pak obě ruce, aby ukázal, že je má nasazena.

„Klekni si na zem.“

Berasategui se podřídil novému rozkazu s výrazem podobným nechuti, jako by místo toho, aby ho zatkla,po něm žádala něco méně příjemného. Amaia pak došla k dítěti, zvedla ho ze země, porazila přitom nějaké svíčky, které se převrátily na zem, alenezhasly. Objala dítě, přitiskla k hrudi a zakryla bundou. Líbala ho a přesvědčovala se, že je v pořádku. „Paní inspektorko,“ zavolal Jonan zvenčí.

„Tady jsem, Jonane!“ zakřičela s úlevou, když uslyšela jeho hlas. „Tady!“ Ani na okamžik jí nebleskla hlavou možnost, aby šla ven a pronásledovala matku v bouřce. Nenechá tuzraněného Jonana, aby hlídal zadrženého, a samozřejmě tam nenechá Ibaie. Prohlédla si telefon a podívala se na nižšího inspektora Etxaideho.

„Nemám tu signál.“

Přikývl.

„Na svahu byl, aspoň to jsem mohl udělat. Už jsou na cestě sem.“

Amaia ulehčeně vydechla.

Okamžitě se rozběhlo hledání a účastnila se ho jak Navarrská státní policie, tak četníci. Dokonce povolali ijednotku se psy ze Zaragozy a po čtyřiadvaceti hodinách hledání, když několik dobrovolníků našloprošívaný kabát s eskymáckou kapucí, který měla Rosario na sobě a který uvízl mezi větvemi asi dvakilometry po proudu řeky, Markina několik vteřin studoval stav kabátu, který svědčil o mnoha nárazech atrhlinách, a vydal velitelům příkaz, aby operaci zrušili.

„S tím, jakou má voda sílu, už bude v Kantaberském moři, jestli tam spadla včera. Upozorníme všechnaměsta a všechny vesnice a hlídky na pobřeží, ale včera jsem viděl, jak v řece plavou kmeny silnější nežlidské tělo, a voda je nesla jako třísky,“ řekl dobrovolník ze sboru občanské ochrany.

Amaia se vrátila do domu, který byl bez Engrasi jenom dům, a zatímco se dívala na spícího synka, objala

Jamese.

„Je mi jedno, co říkají, já vím, že Rosario není mrtvá.“

Přitiskl ji k sobě a neodporoval, jenom se zeptal: „Jak to víš?“

„Protože ještě cítím její hrozbu jako provaz, který nás svazuje, vím, že tam někde je, a vím, že ještě

neskončila.“

„Je stará a nemocná. Opravdu si myslíš, že vyšla z lesa a došla na nějaké místo, kde by byla v bezpečí?“

„Vím, že predátor, který jde po mně, někde venku je, Jamesi. Jonan si myslí, že se kabátu mohla zbavit

na útěku.“

„Amaio, nech toho, prosím tě,“ a objal ji ještě silněji.

V doprovodu Iriarteho vešla do místnosti na výslechy. Berasategui se usmál, když ji uviděl. Advokáta,který byl s ním, vídala často v televizi. Nezvedl se, když s Iriartem vešli, a než promluvil, pečlivě si narovnal sako drahého obleku. Amaia se v duchu ptala, kolik si nechá platit za hodinu.

„Paní inspektorko, můj klient vyjádřil přání, abych vám poděkoval za to, co jste udělala, abyste hozachránila. Kdyby nebylo vás, situace by se vyvinula velmi odlišně.“

Pohlédla na Iriarteho a skoro by ji to pobavilo, kdyby to nebylo tak smutné.

„Tuhle strategii hodláte použít?“ zeptal se Iriarte. „Chcete nás přimět věřit, že je jenom obětí okolností.“

„To není strategie,“ odpověděl advokát. „Můj klient jednal pod pohrůžkami nebezpečné pacientky sduševní chorobou; doufám, že mi prominete,“ řekl a obrátil se na Amaiu.

„Navštěvoval Rosario Iturzaetovou v ústavu Panny Marie Sněžné a vydával se za příbuzného s použitímfalešných dokladů,“ pravil Iriarte a položil před něj fotografie z bezpečnostních kamer.

„Ano,“ připustil nadutý advokát. „Můj klient se provinil nadbytkem profesionální horlivosti. Případ RosarioIturzaetové ho vzrušoval, spřátelil se s ní, když se s ní před lety seznámil v jiné nemocnici, a velmi si jioblíbil. Mohla přijímat jen návštěvy příbuzných, a tak můj klient, bez jakéhokoli zlého úmyslu, předstíral,že je příbuzný, aby se s ní mohl vidět.“

„Falešné doklady.“

„Ano, to přiznává,“ prohlásil advokát smířlivě. „Jsem si jist, že soudce uzná, že v tom nebyl zlý úmysl.Dostane maximálně půl roku.“

„Počkejte, než budete dělat závěry, pane doktore, ještě jsem neskončil,“ ozval se Iriarte. „Dal jí zbraň,kterou propašoval na kliniku.“ Advokát začal kroutit hlavou. „Starý skalpel, který našel na místě, kde se schovával Antonio Garrido.“

Berasateguiho úsměv utrpěl lehký zkrat, než se mu zase objevil na obličeji.

„To nemůžete dokázat.“

„Chcete mě přesvědčit, že ho k tomu donutila?“

„Viděl jsem, co udělala ošetřovateli, doktoru Franzovi a vaší ubohé tetě…“ dodal advokát s pohledem na

Amaiu.

„Antonio Garrido žije,“ zasáhla Amaia poprvé do rozhovoru a upřeně se dívala na doktora.

Berasategui se usmál a také se na ni obrátil.

„Víte, to je náhoda,“ odpověděl a pořád se na ni díval. „Však víte, jak to v životě chodí, jediné, co víme

jistě, je, že zemřeme.“

„Přimějete ho spáchat sebevraždu?“

Berasategui se trpělivě usmál, jako by odpověď byla jasná.

„Já neudělám nic, to udělá on. Je to velmi pomatený člověk, nějakou dobu jsem ho léčil a je to

potenciální sebevrah.“

„Ano, stejně jako Quiralte, Medina, Fernández a Durán. Všichni jsou vaši pacienti a všichni jsou mrtví.Všichni zavraždili ženy ze svého okolí, narozené v Baztánu, všichni podepsali svůj zločin stejnýmzpůsobem,“ řekla a ukázala mu fotografie, kde byly vidět zdi vězeňských cel, „a vždycky si z místa činuněkdo odnesl trofej uříznutou pilou na amputace z Hospitaleney, místa, kde se schovával váš služebník Antonio Garrido.“

„Víte, sebevražednost mezi takovými násilníky je velmi vysoká, a protože jsem nevinný, jsem si jist, že

mám pro každý případ alibi.“

Iriarte otevřel novou složku, z níž vytáhl šest fotografií, které položil před advokáta a jeho klienta.

„Všechny končetiny amputované při těchto zločinech byly před rokem nalezeny v jeskyni Arri Zahar a na

některých byly stopy lidských zubů. Nevím, jestli jste seznámen s pokroky v soudní zubní medicíně, ale

otiskem vašich úst se snadno prokáže souvislost.“

„Je mi líto, že vás znovu zklamu. V dospívání jsem měl automobilovou nehodu a přišel jsem o několikzubů. Jsou to implantáty,“ řekl a nasadil nucený úsměv, který jim umožnil prohlédnout si jeho zuby.

„Implantáty stejné jako tisíce jiných, dost na to, aby porota mohla mít rozumné pochybnosti.“

Advokát energicky přikývl.

„Vraťme se k vašemu služebníkovi.“

„Vraťme,“ souhlasil hrdě Berasategui k rozladění svého advokáta.

„Garrido přiznal, že je pachatelem znesvěcení, k němuž několikrát došlo v kostele v Arizkunu.“

„Nevím, co to může mít společného s tímto případem…“ protestoval advokát.

„Při těch útocích byl poškozen majetek kostela, ale kromě toho byly použity lidské ostatky, které

pocházely z rodinného pohřebiště.“

Berasateguiho úsměv byl tak zářivý, že se mu na okamžik podařilo přitáhnout pozornost všech včetně

advokáta, který byl čím dál tím zmatenější, ale on se díval pouze na Amaiu.

„Líbilo se vám to, paní inspektorko?“

Všichni mlčeli a sledovali psychiatrův úsměv a neutrální výraz inspektorky, který vypadal jako prostý

jakéhokoli výrazu.

„Rozpor a začátek,“ řekla náhle.

Doktor Berasategui se k ní mírně natočil a věnoval jí veškerou pozornost.

„Začátek a rozpor,“ opakovala Amaia.

Pohlédl na Iriarteho a na svého advokáta a pokrčil rameny v jasném gestu, že nerozumí.

„Při vyšetřován vraždy je rozpor klíčem, začátek vysvětluje příčinu a v příčině se skrývá jádro záměru.“

Zvedl spoutané ruce v univerzálním prosebném gestu.

„Nerozumíte mi, doktore Berasategui, nebo bych měla říct doktore Yánezi?“

Úsměv mu zamrzl na rtech.

„To je ten začátek, příčina, syne Estebana Yáneze a Margarity Berasateguiové, ženy, jejíž příjmení sis vzal

jako poctu, ubohé ženy trápené celý život depresí. Muselo to být pro dítě těžké vyrůstat ve smutnémdomově plném mlčení a nářku, hrob pro tak skvělý mozek jako tvůj, skutečně nesnesitelné, že? Ona sesnažila, dům měla vždycky uklizený, prádlo vyžehlené a jídlo uvařené. Ale dítěti to nestačilo, dítě sipotřebuje hrát, potřebuje lásku, společnost a něhu, a ona nesnesla, aby ses jí dotkl, že? Ona se tě nikdynedotýkala, možná cítila, jaký jsi netvor, matka takové věci ví. Už se o to pokoušela jindy, vzala sispoustu prášků na uklidnění, ale nikdy dost, možná proto, že ve skutečnosti nechtěla zemřít, jenom chtěla žít jinak. Jednou, když ses vrátil ze školy, a našel jsi ji napůl v bezvědomí s jednou z těch lahviček sprášky v klíně, udělal jsi ten zbytek, položil jsi před ni otcovu pušku a možná jsi použil její vlastní ruku,abys ji střelil do hlavy. Nikdo o tom nepochyboval, protože všichni vděli, jak na tom je, a už si sesebevraždou zahrávala dřív, a navíc v oblasti, kde je nejvíce sebevražd v zemi. Nikdo, s výjimkou tvéhootce. Musel si to uvědomit hned, jak vstoupil a uviděl její mozek rozstříknutý po stěnách a po stropě.Margarita se mohla hroutit, ale svůj domov udržovala čistý jako sklo. Ženy málokdy páchají sebevraždutak špinavým způsobem, a ona méně než kdo jiný. Proto tě poslal z domu, proto tě poslal daleko, a protose tě ještě bojí a poslouchá tě.

Tady je ta příčina, odmítl jsi otce, zbavil ses jeho příjmení, ale nevzal sis matčino, vzal sis jméno své prvníoběti.“

Berasategui nehybně strnul, pozorně poslouchal a nehnul ani svalem.

„Máte nějaký důkaz pro to, co říkáte?“ zeptal se advokát.

„A tady je ten rozpor,“ pokračovala a nevšímala si advokáta, ale bedlivě sledovala Berasateguiho obličej.„Všechny to byly dospělé ženy z Baztánu, všichni jejich vrazi podstoupili terapii na ovládání hněvu,nejlepší prostředí pro nalezení někoho, kdo se dá manipulovat, kdo se dá řídit.“

„Nejsem manipulátor,“ zašeptal.

Jeho advokát se trochu odsunul od stolu, jako by mezi nimi vztyčil neviditelnou zeď.

Usmála se.

„Jistěže ne, jak jsem mohla udělat takovou chybu, to si vy, podněcovatelé, přičítáte ke cti. Vynemanipulujete, rozdíl je v tom, že vaše oběti si opravdu přejí udělat to, co udělají. Že je to pravda? Přejísi sloužit a udělají to, co mají udělat, což je náhodou totéž, co od nich čekáš.“

Usmál se.

„A mezi vším tím pořádkem a souladem rozpor jménem Johana Márquezová. Měl jsi své úmysly s jejímotcem, ale to byl takový netvor, že na něj tvoje ovládání nefungovalo. Ale nemohl jsi odolat emocím,které v tobě probudila Johana. Touze zbavit ji života, získat její jemné pevné maso pod dokonalou kůží,které její zvířecký nevlastní otec mohl znesvětit každým okamžikem.“ Amaia pozorovala, jak Berasateguipootevřel rty a olízl si jazykem koutky. „Číhal jsi jako hladový vlk, čekal jsi, až přijde ta chvíle, o které jsivěděl, že přijde. Přemohl tě chtíč a nemohl jsi odolat, že? Kousl jsi Johanu Márquezovou v té chatrči, když sis bral svou trofej. Možná budou se zubní protézou nějaké rozumné pochybnosti, ale na tom pečlivě

opatrovaném kousku masa, které si schováváš mezi ostatními jako lahodný pokrm, který si chceš

uchovat, ale zároveň mu nemůžeš odolat, jsi nechal své sliny,“ řekla s použitím Jonanových slov.

Díval se na ni zkroušeně.

„Johana,“ řekl a zakroutil hlavou.

Už dva dny nepršelo a mezi mraky se objevilo slunce, které všechno rozzářilo a udělalo skutečnější.

Brzy ráno Amaia navštívila Navarrský ústav soudní medicíny. Trvala na tom, že tam půjde sama, i kdyžJames se sestrami čekali v autě.

San Martín k ní přišel, když ji uviděl, a když stál před ní, krátce ji objal, aby vyjádřil svou podporu, než se

zeptal: „Jak se máte?“

„Dobře,“ odpověděla klidně a s úlevou, když se osvobodila z jeho objetí.

Doktor ji zavedl do své oficiální pracovny, plné bronzových soch, kterou nikdy nepoužíval, protože mělraději přeplněný stůl dole v koutě.

„Jsou to formality, paní inspektorko,“ řekl a podal jí nějaké papíry. „Jakmile to podepíšete, můžu vámpředat ostatky.“

Podepsala rychlými klikyháky a skoro utekla milé pozornosti doktora San Martína.

To byla snadná část. Teď, když ji slunce hřálo do zad a u nohou měla otevřený hrobeček, skoro litovala,

že neprší. Při pohřbívání by nemělo svítit slunce, tím jsou pohřby živější, zářivější a nesnesitelnější. Teplo

a světlo jenom ukáže hrůzu s větší krutostí, jako otevřenou ránu.

Poklekla na zem, která si dosud uchovávala vlhkost silných dešťů, a cítila její příjemnou nerostnou vůni.Pečlivě vtlačila kosti do hrobečku a rukama na ně nahrnula hlínu. Pak se ohlédla na sestry a Jamese,který držel v náručí Ibaie, a na nezničitelnou Engrasi, která si na obvaz kryjící polovinu hlavy nasadila koketní klobouk.